VIII. KAPITOLA Ve vzdálenosti 78 114 mil Co se to stalo? Jaká byla příčina tohoto podivného opojení, které mohlo mít nejžalostnější následky? Příčina nebyla jiná, než Ardanova lehkomyslnost, kterou Nicholl naštěstí ještě poznal v pravý čas.
Když překonal omámení, které trvalo několik minut, přišel k sobě nejdříve kapitán a získal vládu nad svými smysly.
I když posnídal před dvěma hodinami, přece cítil tak náramný hlad, jako by po několik dní nic nejedl. Jeho útroby, mozek a žaludek byly pobouřeny do nejkrajnější míry.
Vstal a volal na Ardana, aby mu dal něco k snědku. Ardan, dosud omráčený, se ani nehnul a neodpovídal. Když si tedy Nicholl chtěl připravit čaj sám, aby mohl svlažit hrdlo a zakousnout se do chleba, škrtl sirkou.
Ale nemálo se podivil, když spatřil, jak hoří neobyčejným leskem, a jak rozsvícený plyn svítí skoro jako elektrický výboj.
V mysli mu kmitla myšlenka. Již věděl, odkud pocházela tato neobyčejná zář světla, toto podivné rozčilení mozku a rozechvění veškerých tělesných i duševních sil.
„To je kyslík!“ vykřikl, nahnul se ke vzduchotvornému přístroji a uviděl, že kohoutek byl celý otevřený, a plyn bezbarvý, bez chuti a zápachu, ucházel z něho proudem a místo, aby nahrazoval kyslík, strávený dýcháním, uvedl svým nadbytkem celé tělesné ústrojí do nebezpečného stavu. Pošetilý Ardan nedal pozor a místo napůl byl kohoutek otevřený naplno.
Nicholl nemeškal, a okamžitě kohoutek zavřel, aby sobě a svým přátelům zachránil život, který byl množstvím uvolněného kyslíku již v patrném nebezpečí, ne sice pro duševní, ale pro všeobecné zapálení vnitřností.
Za hodinu byl nebezpečný nadbytek kyslíku z velké části stráven a dýchání bylo opět uvedeno na pravidelnou míru. Přátelé se pomalu probudili z opilosti, ačkoliv ještě po nějaký čas cítili následky kyslíkové opičky jako po silném pití vína.
Ardanovi byla vytýkána jeho pošetilá lehkomyslnost, avšak výčitky se ho hluboce nedotkly. Vždyť neočekávané opojení zkrátilo zdlouhavou cestu. Pověděli si sice pod jejím vlivem dost hloupostí, ale nyní na ně zapomněli tak rychle, jak je vyslovili.
„Já se proto vůbec nehněvám,“ řekl žertovně Ardan, „že jsem okusil trochu toho výborného plynu. Nezdá se vám, přátelé, jak by bylo dobře pro blaho lidstva zřídit veřejné ústavy k okysličování lidí příliš váhavé povahy a příliš otupené mysli!? Jen si představte velkolepý dramatický účinek, kdyby se na herce a na obecenstvo pustila pořádná dávka kyslíku, jaká by to byla hra, jaké nadšení, jaká živost na jevišti a mezi diváky? A co teprve kdyby se místo jen nepatrné části obecenstva mohl okysličit celý národ, jaký by náhle do něho vjel život a jaká čilost! A ze zesláblého národa by se mohl udělat národ velký a silný a znám víc než jeden stát naší staré Evropy, který by měl dost příčin v zájmu svého zdraví svěřit se vlivu tohoto kyslíku.“ Ardan mluvil tak horlivě, jakoby kohoutek kyslíkového agregátu byl dosud otevřený, avšak otázka, kterou pronesl Barbicane, zastavila proud jeho výmluvnosti.
„To všechno je dobré, příteli Micheli, ale nyní nám povíš, odkud se vzaly ty slepice, které se přimísily do našeho zpěvu!“ „Slepice?“ „Ano, slepice!“ A věru asi půl tuctu slepic s krásným kohoutem se procházelo po podlaze, poletovalo a krákoralo. „Ó ty šelmy!“ vykřikl Michel.
„Kyslík je poplašil.“ „Co zde s nimi zamýšlíš podniknout?“ zeptal se Barbicane. „Chci je nasadit na Měsíc.“ „A proč je před námi schováváš?“ „To je, vážený předsedo, pouhý žert, který se mi však, jak se zdá, pokazil, chtěl jsem je vypustit na Měsíci bez vašeho vědomí a už jsem se těšil na to, jak se budete divit, až je uvidíte rozhrabávat měsíční luhy.“ „Ty věčný nezbedo,“ odpověděl Barbicane, „tobě nemusí kyslík do hlavy vůbec vstupovat, ty jsi neustále tím, čím jsme byli na chvíli působením plynu, ty jsi hotový blázen!“ „No, no, kdopak by nás měl za mudrce?“ prohodil Ardan. Po tomto upřímném vyznání se naši přátelé pustili do úklidu všeho, co bylo v nepořádku. Slepice a kohouta zavřeli opět do posady a rozházené předměty umístili na patřičná místa, avšak při tomto zaměstnání se jich všech tří zmocnil pocit nového zvláštního výjevu.
Od toho okamžiku, kdy opustili Zemi, zmenšovala se jejich váha, jakož i váha projektilu a všech předmětů v něm uzavřených, neustálým postupem. Ačkoliv nebyli s to, aby si vysvětlili tento pomalý úbytek váhy u předmětů, které byly v projektilu, musel přece nastat okamžik, kdy se jim, na sobě a na věcech, které brali do rukou, nedostatek váhy musel stát znatelný.
Postupná ztráta váhy by se ovšem nedala poznat vážkami, protože se týkala stejnou měrou předmětů na obou zavěšených ramenech, avšak vážkami s pružným pérem, nezávislými na zemské přitažlivost, by se podrobně změřit dala.
Je známo, že přitažlivost nebo váha těles se nachází v rovném poměru k hmotám a v obráceném čtverečném poměru k jejich vzdálenosti, z čehož vyplývá, že kdyby se Země nacházela ve světovém prostoru sama, kdyby všechna ostatní nebeská tělesa byla náhle zničena, vystřelený projektil podle výše zmíněného Newtonova zákona, vzdalující se od Země, by pomalu ztrácel na své váze, avšak že by ji nikdy docela neztratil, i když by zemská přitažlivost působila i do největší vzdálenosti.
V okolnostech, ve kterých se projektil nacházel, musel ale konečně účinek zemské přitažlivosti ustoupit účinku přitažlivosti nejbližšího nebeského tělesa, totiž Měsíce, protože při tom přitažlivost ostatních nebeských těles v porovnání se Zemí a Měsícem mohla být považována za nekonečně malou.
Vystřelený projektil sledoval dráhu mezi Zemí a Měsícem. Čím více se vzdaloval od Země, tím víc ubývala zemská přitažlivost a zároveň tím víc přibývalo přitažlivosti Měsíce a sice, jak již bylo podotknuto, v obráceném čtverečném poměru jedné i druhé vzdálenosti. Konečně musel dosáhnout bodu, v němž neměl žádnou váhu, to je obojetný bod, na kterém je zemská a měsíční přitažlivost v úplné rovnováze. Kdyby hmoty Země a Měsíce byly docela stejné, nacházel by se ten bod zrovna uprostřed mezi nimi, avšak z rozdílné hmotnosti obou se dá snadno vypočítat, že se ten obojetný bod musí nacházet v sedmačtyřicáté dvaapadesátině přímé dráhy ze Země na Měsíc, čili vyjádřeno v číslech, ve vzdálenosti78 114 milod Země.
V tomto bodě by muselo každé těleso, nemající v sobě žádnou sílu ani pohyb, zůstat navěky nehybné, bylo by přitahováno stejnoměrně oběma nebeskými tělesy a nic by je netáhlo k jednomu ani ke druhému z nich.
A projektil měl dosáhnout tohoto bodu, byla-li jeho hybná síla náležitě vypočítána, a ztratil by všechnu svoji váhu i se všemi předměty v sobě uzavřenými.
Co by se tu mohlo stát? Naskýtají se tři možnosti.
Buď bude mít projektil ještě nějakou rychlost, přeletí obojetný bod, ocitne se v pásmu přitažlivosti Měsíce a tím se dostane z pásma zemské přitažlivosti.
Buď ztratí všechnu svou rychlost dříve než dosáhne obojetného bodu a musí padnout nazpět na Zemi následkem převahy zemské přitažlivosti nad měsíční.
Nebo konečně jeho rychlost postačí zrovna k dosažení obojetného bodu, pak v tomto bodu nehnutě uvázne a bude se navždy vznášet mezi zenitem a nadirem jako báječná Mohamedova rakev.
V takových situacích byli cestovatelé v oněch dobách a Barbicane vysvětloval přátelům tyto různé následky. Velmi je to zajímalo. Ale jak poznají, že projektil dosáhl toho obojetného bodu vzdáleného78 114 milod Země?
Patrně podle toho, až ani oni, ani předměty v projektilu nebudou mít žádnou váhu.
Dosud necítili úplný nedostatek tíže, ačkoliv jim její zmenšení bylo patrné, avšak ten den, okolo jedenácté hodiny dopoledne, vyklouzla Nichollovi z ruky sklenice, ale zůstala viset v povětří, jako by ji držela neviditelná ruka!
„Ah!“ vykřikl Ardan, „teď nám nastane trochu zábavné vědy!“ A hned položili do vzduchu různé předměty, zbraně, láhve, utkvěly v něm jako by zázrakem. Michel popadl dokonce i Dianu a postavil ji v prostoru, v němž zůstala jako by zavěšena eskamotérským kouskem bratrů Gastona a Roberta Hudenových. Fenka ostatně asi neměla vůbec žádné tušení, že se vznáší ve vzduchu.
Sami cestovatelé, kteří se ocitli jako v říši divů, na sobě necítili vůbec žádnou váhu, ruka vyzdvižená vzhůru zůstal viset v povětří, aniž by klesla, hlava se jim klátila, nohy se posunovaly jako na hladkém ledě, zmítali se na všechny strany, jako opilí. Pohádky vypravují o lidech bez stínu, a zde byla skutečná, báječnější pravda, zde byli lidé bez tíže.
Najednou se Ardan vzchopil, poskočil a zůstal viset uprostřed dutiny projektilu v prostoru jako zázračný svatý na klášterním obraze.
Přátelé ho následovali a všichni tři se vznášeli a rozmlouvali v prostoru znázorňujícím nejkrásnějším způsobem nějaké nanebevstoupení.
„Je to možné? Je tomu možné uvěřit?“ křičel Ardan, „není! A přece je to pravda! A kdyby nás takhle viděl Raffael, jaké nádherné »nanebevzetí« by namaloval na plátno!“ „Však ten zázrak nebude dlouho trvat,“ pravil Barbicane, „přeletí-li projektil obojetný bod, začne působit přitažlivost Měsíce.“ „A budeme potom chodit po stropě,“ doložil Ardan. „Nikoliv,“ vysvětloval Barbicane, „těžiště našeho projektilu je pod podlahou, a přitažlivost Měsíce je k sobě pomalu obrátí.“ „To se nám také všechno obrátí vzhůru nohama,“ mínil Ardan. „Toho se neboj,“ řekl Nicholl, „nic se nepřevrátí, neboť přesunutí projektilu se stane velmi pomalu.“ „Tak je to,“ dodal Barbicane, „bude to ještě nějaký čas trvat, než se projektil zcela převrátí“ nejdřív však musíme přeletět obojetnou čáru.“ „Že musíme přeletět obojetnou čáru?“ zvolal Ardan, „a proto musíme tu čáru zavlažit kapkou vína, jako námořníci přejíždějící rovník.“ Vzepřel se jen nepatrně nohou, posunul se až k vycpané stěně, vyňal z ní láhev vína a sklenice, postavil je do povětří uprostřed projektilu, a přátelé, vesele si připíjejíce, pozdravili šťastné překročení významné čáry trojnásobným: Hurá! Tento jev zrušené tíže trval asi hodinu. Cestovatelé cítili, že je opět přitahuje k podlaze nová síla, a Barbicane pozoroval, jak se strop projektilu pomalu uchyluje od dráhy. Přitažlivost Měsíce tedy nabývala převahu nad zemskou přitažlivostí. Nastalo tak padání projektilu k Měsíci, zatím sice zcela neznatelné, neboť při volném pádu by neobnášelo víc než 590 tisícin jedné čárky za první sekundou, avšak pomalu se mělo stát znatelnějším, vrchol projektilu se obrátí k Zemi a s přibývající rychlostí dopadne na Měsíc. Nic již nepřekáželo šťastnému vykonání znamenité pouti, a Nicholl i Ardan tedy sdíleli plným srdcem radost, která zářila z Barbicanovy tváře.
Jejich hovor se zabýval všemi těmi divy, které právě zažili. Zejména zrušení zákona tíže jim poskytlo znamenitou látku k přetřásání. Michel Ardan, stále ještě nadšen, z toho vyvozoval nejfantastičtější důsledky.
„Ó drazí přátelé,“ zvolal, „jaký by to byl pokrok pro obyvatele Země, kdyby se mohli zbavit tíže, těch pout, která je jako věčné otroky připevňuje k žaláři! Pak by teprve nastala pravá svoboda! Nebylo by žádné namáhání, nikdy by se ani ruka neunavila, ani noha, a je-li pravda, že člověk ve svých nynějších poměrech potřebuje 150krát větší svalovou sílu než má, aby se mohl vznášet v povětří jako pták, pak by mu jediné pokynutí vůle, jediný okamžitý nápad postačil, aby se ocitl v prostoru, kdekoliv by si jen žádal.“ „Máš pravdu,“ pravil Nicholl a usmíval se, „kdybychom mohli potlačit tíži jako potlačujeme bolest necitelností, získala by lidská společnost zbrusu novou podobu.“ „Ano,“ deklamoval dále Ardan, který byl nadšen svou myšlenkou, „zrušme tedy tíži, ať přestanou existovat všechna břemena! Nač dále jeřáby, zdviháky, rumpály, kladkostroje a jiné nástroje, nic podobného nebudeme potřebovat.“ „To se ti snadno řekne,“ namítl Barbicane, „avšak nebude-li nic mít svou tíži, nebude také nic držet pohromadě, ani tvůj klobouk na hlavě, ani kámen na kameni, ze kterého jsou postaveny domy, a které hlavně kvůli tíži drží pohromadě, moře, jehož vodu nebude tíže udržovat v rovnováze, se rozleje po pevninách, a vzduch, který Země k sobě táhne, poněvadž má také váhu, se rozptýlí do celého světa.“ „To je škoda!“ zvolal Ardan, „vy přírodovědci každý pěkný úmysl ničíte svým prostým výkladem.“ „Nic si z to nedělej, Micheli,“ odpověděl Barbicane, „není-li na světě těleso, na němž by nevládla tíže, ocitneš se brzy na místě, kde je její účinek aspoň mnohem menší než na Zemi.“ „Myslíš na Měsíci?“ „Ano, na Měsíci, neboť tam mají všechny předměty šestkrát menší váhu, než na Zemi, což se dá snadno vypočítat.“ „A budeme moci toto zlehčení poznat?“ zeptal se Ardan. „Ovšem, neboť dvě stě kilogramů přenesených ze Země na Měsíc tam bude vážit jen30 liber.“ „A naše svalová síla se tam nezmenší?“ „Nikoliv, tou silou, kterou bys na Zemi doskočil metr, tam doskočíš šest metrů.“ „A to budeme na Měsíci pravými Herkuly!“ vykřikl Ardan. „Dokonce ještě víc,“ doložil Nicholl, „je-li tělo měsíčňanů ve stejném poměru k hmotnosti Měsíce, mohou být sotva větší, než jednu stopu.“ „Liliputáni!“ radoval se Ardan, „budu si hrát na Gullivera! (Naráží na známý anglický satirický román Jonathana Swifta: Gulliverovy cesty) Uskutečníme báji o obrech! Ejhle, to jsou výhody spojené s tím, když člověk může opustit svoji planetu a cestovat slunečním světem!“ „Jen pozor, Micheli,“ řekl Barbicane, „chceš-li si hrát na Gullivera, smíš navštívit jen dolejší planety: Merkur, Venuši nebo Mars, jejichž hmotnost je menší než zemská, ale ať nezabloudíš na velké planety, jako je Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, tam bys byl Liliputánem sám!“ „A co na Slunci?“ „Slunce, ačkoliv jeho hmotnost je čtyřikrát menší než na Zemi, má obsah 1 324 000krát větší než Země, a přitažlivost 27krát větší než na zemském povrchu, zůstane-li všechno ve stejné míře, museli by jeho obyvatelé mít nejméně200 stopvýšky.“ „Tisíc láter!“ vykřikl Ardan, „to bych si tam dal, vždyť bych tam vypadal jako pišišvor, hotový mravenec!“ „Byl bys Gulliverem mezi obry,“ řekl Nicholl. „Přesně tak,“ potvrzoval Barbicane.
„Tam bych si musel s sebou vzít několik děl, abych se ubránil.“ „Ta by ti byla málo platná,“ pravil Barbicane, „koule by doletěly sotva na několik metrů.“ „Ale jdi!“ „Nediv se tomu,“ řekl Barbicane, „přitažlivost na Slunci je tak velká, že by tam předmět vážící sedmdesát kilogramů na Zemi, vážil na Slunci1930 kilogramů, tvůj klobouk asi10 kilogramů, tvé cigáro půl libry, a kdybys tam upadl, nemohl by ses zvednout, neboť bys tam vážil asi250 kilogramů.“ „U čerta,“ odpověděl Ardan, „to aby člověk s sebou nosil nějaký zvedací jeřáb. Tam nepůjdeme a spokojíme se prozatím s Měsícem.
Tam aspoň budeme chlapíci! Později, uvidíme, jestli se dá odcestovat na Slunce, kde se člověk ani nemůže napít, aniž by mu pořádný rumpál nadzvedl sklenici k ústům.“
