×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Do měsíce - Jules Verne, VI. KAPITOLA Otázky a odpovědi

VI. KAPITOLA Otázky a odpovědi Když se cestovatelé dne 4. prosince vzbudili, ukazovaly chronometry pět hodin ráno pozemského času, byli tedy již 54 hodiny na cestě. Co do času, uplynulo teprve 5 hodin a 40 minut nad polovinu lhůty, potřebné k vykonání celé dráhy, co do dráhy, urazili však již skoro sedm desetin její délky. Tato zvláštnost pocházela od toho, že rychlost projektilu stále ubývala.

Zeměkoule, která byla pozorována dolejším sklem, měla nyní podobu temné skvrny, ponořené do slunečních paprsků, její osvětlený okraj již zcela zmizel, a také popelavé světlo na ní už nebylo. Příští den o půlnoci měla Země vstoupit do nové čtvrti a právě v tom okamžiku, kdy Měsíc bude v úplňku. Nahoře bylo vidět, jak se Měsíc pořád víc a víc blíží k tomu bodu na vrcholu oblohy, kde se měl s projektilem setkat, vrchol byl v tu dobu ještě zaujat skvělými tečkami hvězd, které jak se zdálo, pomalu ustupovaly, jinak se však Slunce a hvězdy jevily zrovna tak jako ze Země. Měsíc byl již značně zvětšen, ale poněvadž dalekohledy cestovatelů, které měli k dispozici, příliš silně nezvětšovaly, nedala se zatím dělat dostatečná pozorování, aby se mohly rozmnožit vědomosti cestovatelů o jeho topografických a geologických zvláštnostech.

Cestovatelé si tedy krátili čas rozhovorem, mluvilo se ovšem nejvíce o Měsíci a každý se vytasil s příspěvkem svých vědomostí nebo nápadů. Nicholl a Barbicane stále vážně, Ardan pořád šprýmovně. Hovořili o projektilu, o jeho směru a postavení k Měsíci, mluvili o věcech, které se mohou ještě přihodit, o opatřeních, která je třeba udělat před pádem projektilu na Měsíc a o mnoha dalších.

Při snídani dala Ardanova otázka Barbicanovi příležitost k odpovědi, týkající se projektilu, kterou je zde nutné uvést.

Ardan totiž předpokládaje, že kdyby projektil byl náhle zastaven, dosud se ještě pohybující svou úžasnou rychlostí, chtěl vědět, jaké následky by mělo takové náhlé zastavení.

„Nevím,“ odpověděl Barbicane, „z jakého důvodu by se projektil mohl náhle zastavit.“ „Dejme tomu, že by se to stalo,“ namítl Ardan. „To se nemůže stát,“ odvětil praktický Barbicane, „ledaže by silný první náraz projektil rozdrtil, nyní se však bude jeho rychlost stále zmenšovat, avšak o náhlém zastavení nemůže být řeč.“ „Dejme tomu, že by se na své dráze setkal s nějakým tělesem.“ „S jakým?“ „Například s tím ohromným meteoritem, který jsme minuli.“ „V tom případě,“ řekl Nicholl, „by se rozlétl na tisíce kusů a my s ním.“ „Nejen to,“ dodal Barbicane, „nýbrž bychom shořeli na prach a popel.“ „Tak?“ zvolal Ardan, „škoda, že se to nestalo, abychom se o tom přesvědčili a viděli to.“ „Pěkná zkušenost!“ odpověděl Barbicane. „Je přece známé, že teplo není nic jiného než způsob pohybu. Má-li se voda vařit, uvede se do ní teplo, a to způsobí pohyb jejích částic.“ „Aha,“ řekl Ardan, „to je zase nějaká nová geniální teorie!“ „Ano,“ odpověděl Barbicane, „avšak velmi správná, neboť vysvětluje všechny projevy tepla. Teplo není podle ní nic jiného než pohyb prvočástic, jakési jejich přerychlé trnutí. Přitáhne-li se brzda, vlak se zastaví. A kam se poděl jeho pohyb? Změní se v teplo a brzda se rozpálí. A proč se mažou kola u vozu? Proto, aby se zmenšilo tření a tedy zadržování pohybu, které by se proměnilo v teplo a kolo zapálilo, teď tomu rozumíš?“ „A jak dobře!“ odpověděl Ardan. „Kdybych například běžel tak dlouho, až bych se tak zahřál, že by se ze mne lil pot, proč bych se pak musel zastavit? Proto, že se můj pohyb proměnil v teplo.“ Barbicane se tomuto přirovnání zasmál a pokračoval ve svém výkladu dál.

„V případě srážky by se projektil podobal kulce, která když narazí na kovovou desku, se odrazí rozpálená. To je její pohyb, který se mění na teplo. Proto tvrdím, že kdyby náš projektil narazil na meteorit, vyvinulo by se značné teplo, že by se jím se vším všudy proměnil na plyn.“ „A co by se stalo?“ zeptal se Nicholl, „kdyby Země ve svém oběhu byla náhle zastavena?“ „Její teplota,“ odpověděl Barbicane, „by dosáhla tak vysokého stupně, že by se celá proměnila v páry a plyny.“ „Ejhle, to je přece pěkný způsob konce světa, který by ty různé teorie neobyčejně zjednodušil,“ prohodil Ardan. „A co kdyby Země padla do Slunce?“ řekl Nicholl.

„Je vypočítáno,“ odvětil Barbicane, „že by se tím vyvinulo tolik tepla, jako kdyby shořelo 1600 uhelných koulí, a každý z nich by byla velká jako Země.“ „To je hezký přírůstek tepla pro Slunce,“ podotkl Ardan, „a obyvatelé Uranu a Neptuna by se proto jistě nehněvali, protože při nynějším slunečním teple pořádně promrznou.“ „Nuže, přátelé,“ opakoval Barbicane, „každým pohybem, náhle zastaveným, se vyvine teplo. Na základě tohoto přírodního zákona měli někteří fyzikové zato, že teplo Slunce se vzbuzuje neustálým padáním meteorů na jeho povrch, dokonce vypočítali…“ „Pozor!“ zvolal Ardan, „opět se ženou cifry.“ „Dokonce vypočítali,“ pokračoval Barbicane a nevšímal si Ardanových šprýmů, „že náraz každého meteoru na Slunce by vyvinul tolik tepla, jako 4 000krát těžší uhelná hmota.“ „A jak velké je teplo Slunce?“ zeptal se Ardan. „Tak velké jako teplo, jaké by vydala hořící vrstva uhlí, rozložená kolem Slunce a27 kilometrůtlustá.“ „A toto teplo?“ „Bylo by s to, aby za hodinu uvedlo k bodu varu dvě miliardy devět set milionů krychlových myriametrů vody.“ „A při takovém teple jsme se na Zemi ještě neupekli?“ zvolal Ardan. „To se dá snadno pochopit,“ vysvětloval Barbicane, „neboť zemský vzduch pohlcuje čtyři desetiny slunečního tepla, kterého ostatně pronikají k naší Zemi pouze dvě tisícimiliontiny.“ „Už vidím,“ řekl Ardan, „že vzduch je velmi dobrým vynálezem, protože nám umožňuje nejenom dýchat, ale také zamezuje našemu upečení.“ „Jen škoda,“ doložil Nicholl, „že není také na Měsíci.“ „Ah co!“ odpověděl Ardan, který nikdy neztrácel naději, „je-li tam obyvatelstvo, bude tam také vzduch, aby mohli dýchat, a nejsou-li tam již, zanechali tam aspoň tolik kyslíku, aby tři osoby mohly dýchat, a ať je to třeba někde na dně propasti, kam svou váhou klesl. Nepolezeme zkrátka na hory, a tím je věc vyřízená.“ To řekl a obrátil se k okénku, aby pozoroval Měsíc, který se leskl skoro oslňující září.

„Hleďme, tam asi bude pořádné teplo!“ řekl Ardan.

„Nehledě ani k tomu, že tam den trvá 360 hodin!“ pravil Nicholl.

„A aby se to vyrovnalo,“ přidal se Barbicane, „jsou tam noci stejné délky, a protože Měsíc nemá své vlastní teplo, musí tyto noci mít stejnou teplotu jako meziplanetární prostor.“ „Krásná země!“ zvolal Michel. „Však nic nevadí. Už bych tam rád byl! Hoj, drazí přátelé, nebude to pěkná podívaná, stát na Měsíci a vidět Zemi jak vychází na obzoru, rozeznat na ní útvary pevnin a říci: ejhle, zde je Amerika, tamhle Evropa, a tak ji sledovat na její pouti, až zmizí v slunečních paprscích!? Abych nezapomněl, Barbicane, mají měsíčňané také nějaká zatmění?“ „Ano, a to zatmění Slunce,“ řekl Barbicane, „jakmile se ocitnou středy těchto tří těles v jedné přímce, a Země je uprostřed. Však jsou to zatmění pouze částečná, kdy Země vypadá na zářící slunečné ploše pouze jako nepatrné stínítko, ponechávajíc jeho větší část úplně volnou.“ „A proč nenastává úplné zatmění?“ zeptal se Nicholl. „Copak nezabíhá kužel stínu vrhaný Zemí na Měsíc mnohem dále až za ni?“ „Zajisté, nebereme-li v úvahu zemskou atmosférickou refrakci, a nikoliv, počítáme-li s touto refrakcí. Podle toho znamená-li delta s čárkou parallaxu horizontální a p s čárkou poloviční zdánlivý průměr...“ „Ó jé, a ještě k tomu čtverec polovičního v s nulou...“ vpadl Michel. „Mluv přece, ať ti každý rozumí, ty vtělená algebro!“ „Nuže, abych mluvil obyčejnou řečí,“ řekl Barbicane „je-li střední vzdálenost od Měsíce k Zemi šedesát zemských poloměrů, zkracuje se délka stinného kužele následkem refrakce na méně než čtyřicet dva poloměry. Z toho vyplývá, že v době zatmění je Měsíc mimo kužel vlastního stínu, a že přijímá sluneční paprsky nikoliv z okrajů, ale i ze samého středu Slunce.“ „Proč je vlastně zatmění, když být nemá?“ prohodil trošku zlomyslně Michel. „Jedině proto, že tyto sluneční paprsky jsou zmíněnou refrakcí oslabeny, a že jejich značnou část pohlcuje atmosféra, kterou pronikají!“ „Teď jsem z toho moudrý,“ řekl Michel. „Však uvidíme, až tam budeme.“ „Nyní mě však Barbicane řekni, je-li pravda, že kdysi býval Měsíc kometou?“ „To je zas nápad!“ „To bych řekl, mám někdy velmi pěkné nápady toho druhu,“ odbyl ho šelmovsky Michel. „Tento nápad však nepatří Michelovi,“ poznamenal Nicholl.

„Aj aj, to bych tedy byl zlodějem cizích myšlenek,“ bránil se Michel.

„Už tomu tak bude,“ řekl Nicholl. „Podle starodávných zpráv bylo mezi obyvateli Arcadie rozšířeno mínění, že jejich předkové obývali Zemi již tehdy, kdy Měsíc ještě nebyl její družicí. Na základě toho se někteří učenci domnívali, že Měsíc byl kometou, která se na své dráze dostala do takové blízkosti Země, že byla její přitažlivostí zadržena a proměněna v družici.“ „A zakládá se tato domněnka na pravdě?“ zeptal se Nicholl.

„Ani v nejmenším,“ řekl Barbicane, „důkaz toho je, že na Měsíci není ani stopa po onom plynném obalu, kterým se všechny komety vyznačují.“ „Ale než se stal Měsíc zemskou družicí,“ namítl Nicholl, „mohl se v době svého přistání dostat tak blízko ke Slunci, že byl jeho žárem celý plynný obal Měsíce vypařen!“ „Možné to je, příteli Nicholle, ale nezdá se to být pravděpodobné.“ „A proč?“ „Inu, proto, proto... Namouvěru, sám nevím, proč.“ „Ó jé!“ vzkřikl Michel, „kolik set svazků by se dalo vyplnit tím, co náš rozum nechápe.“ „Mně se tak zdá,“ odpověděl Nicholl, „neboť již mezi starými Řeky kolovala pověst, že obyvatelé Arcadie se přistěhovali do své země dříve, než Země obdržela svůj měsíc. Z toho někteří učenci usoudili, že Měsíc nebyl zpočátku ničím jiným než kometou, která se ocitla tak blízko u Země, že tato ji svou přitažlivostí změnila na oběžnici.“ „A co je tedy na této domněnce pravdivého?“ tázal se Ardan. „Nic,“ odpověděl Barbicane, „neboť Měsíc má zcela jinou povahu, než řiďounké komety.“ „Vždyť by se mohla řídká hmota komety stáhnout do koule,“ namítal Nicholl. „Ach jo!“ vzdychl Barbicane.

„Raději mi řekněte, kolik je hodin?“ „Právě tři,“ odpověděl Nicholl. „Jak ten čas ubíhá,“ divil se Ardan, „když učenci jako my se pustí do rozhovoru. Začínám být hrozně učený, cítím, že ze mne brzy bude bezedná studnice moudrosti.“ Když Ardan skončil svou řeč, vylezl až ke stropu projektilu, aby prý mohl lépe pozorovat Měsíc, jak se omlouval. Mezi tím jeho přátelé pozorovali prostor dolejším oknem, avšak nespatřili nic nového.

Za chvíli slezl Ardan dolů, přiblížil se k postrannímu okénku a celý udivený vykřikl.

„Co je?“ zeptal se Barbicane a také přistoupil k bočnímu oknu.

Spatřil jakýsi tmavý schoulený pytel, který se vznášel v prostoru několik metrů za projektilem.

Předmět se zdál být nehybný, tak jako projektil, patrně proto, že stoupal stejnou rychlostí jako on.

„Co je to za obludu?“ ptal se Nicholl, „není to snad zase nějaký povětroň, který náš projektil přitáhl, aby se mu na dlouhé cestě k Měsíci nestýskalo?“ „Divím se,“ řekl Nicholl, „že poměrná váha té hmoty, která je nepochybně nižší než u našeho projektilu, jí dovoluje držet se stále ve stejné vzdálenosti od nás.“ „Nicholle,“ pronesl Barbicane po krátkém přemýšlení, „nevím sice, co ten předmět vlastně představuje, ale dobře chápu, proč se drží ve stejné vzdálenosti.“ „A proč tedy?“ „Protože se vznášíme ve vzduchoprázdnu, ve kterém mají všechny hmoty stejnou váhu, čili vlastně stejné zrychlení při pádu. Na Zemi způsobí jen odpor vzduchu rozdílnou rychlost při pádu těles, víme však, že pustíme-li v skleněné rouře, z níž je vyčerpán vzduch, kus olova a proužek papíru, obě věci dopadnou k zemi stejnou rychlostí.

Zde ve volném prostoru podobném prázdnotě způsobené vývěvou, musí mít stejná příčina stejné následky.“ „To je pravda,“ doložil Nicholl, „vše, co z projektilu vyhodíme, nás musí doprovázet na celé dráze až na Měsíc.“ „Jakou jsme to udělali hloupost!“ vykřikl Ardan. „Jakou?“ zeptal se Barbicane.

„Mohli jsme naplnit projektil užitečnými předměty, knihami, nástroji, nářadím a tak dále, a mohli jsme je cestou vyhodit, všechny by za námi pěkně a pokojně letěly. A co teprve my sami! Proč nevyskočíme raději z projektilu ven? Jaká by to byla rozkoš, vznášet se v nebeském éteru, ještě s větším pohodlím než pták, který je nucen vždy mávat křídly.“ „A na nedostatek vzduchu v tomto prostoru jsi už zapomněl?“ zeptal se Barbicane. „Prožluklý vzduch, právě teď nám musí scházet!“ „A kdyby nescházel, Micheli, byla by zase tvá váha menší proti váze projektilu a zůstal bys hezky pozadu.“ „To se tedy točíme stále dokola jak v začarovaném kruhu.“ „Ano, pořád to jde kolem dokola. Stále stejná koleda.“ „Musíme zde tedy zůstat zavřeni?“ „Není jiná pomoc!“ „Pojďte sem!“ zvolal Ardan strašlivým hlasem. „Co zase máš?“ zeptal se Nicholl.

„Teď vím, co je ten domnělý meteor, není to kámen, není to bloudivý povětroň!“ „A co je to tedy?“ „Je to náš nešťastný pes, ubohý Dianin manžel!“ A opravdu, schoulený pytel, podobný splasklým dudám, nebyl ničím jiným než mrtvolou Satellita, který stoupal rychlostí projektilu do nekonečných vesmírných prostor.


VI. KAPITOLA

Otázky a odpovědi

 

 Když se cestovatelé dne 4. prosince vzbudili, ukazovaly chronometry pět hodin ráno pozemského času, byli tedy již 54 hodiny na cestě. Co do času, uplynulo teprve 5 hodin a 40 minut nad polovinu lhůty, potřebné k vykonání celé dráhy, co do dráhy, urazili však již skoro sedm desetin její délky. Tato zvláštnost pocházela od toho, že rychlost projektilu stále ubývala.

 Zeměkoule, která byla pozorována dolejším sklem, měla nyní podobu temné skvrny, ponořené do slunečních paprsků, její osvětlený okraj již zcela zmizel, a také popelavé světlo na ní už nebylo. Příští den o půlnoci měla Země vstoupit do nové čtvrti a právě v tom okamžiku, kdy Měsíc bude v úplňku. Nahoře bylo vidět, jak se Měsíc pořád víc a víc blíží k tomu bodu na vrcholu oblohy, kde se měl s projektilem setkat, vrchol byl v tu dobu ještě zaujat skvělými tečkami hvězd, které jak se zdálo, pomalu ustupovaly, jinak se však Slunce a hvězdy jevily zrovna tak jako ze Země. Měsíc byl již značně zvětšen, ale poněvadž dalekohledy cestovatelů, které měli k dispozici, příliš silně nezvětšovaly, nedala se zatím dělat dostatečná pozorování, aby se mohly rozmnožit vědomosti cestovatelů o jeho topografických a geologických zvláštnostech.

 Cestovatelé si tedy krátili čas rozhovorem, mluvilo se ovšem nejvíce o Měsíci a každý se vytasil s příspěvkem svých vědomostí nebo nápadů. Nicholl a Barbicane stále vážně, Ardan pořád šprýmovně. Hovořili o projektilu, o jeho směru a postavení k Měsíci, mluvili o věcech, které se mohou ještě přihodit, o opatřeních, která je třeba udělat před pádem projektilu na Měsíc a o mnoha dalších.

 Při snídani dala Ardanova otázka Barbicanovi příležitost k odpovědi, týkající se projektilu, kterou je zde nutné uvést.

 Ardan totiž předpokládaje, že kdyby projektil byl náhle zastaven, dosud se ještě pohybující svou úžasnou rychlostí, chtěl vědět, jaké následky by mělo takové náhlé zastavení.

 „Nevím,“ odpověděl Barbicane, „z jakého důvodu by se projektil mohl náhle zastavit.“

 „Dejme tomu, že by se to stalo,“ namítl Ardan.

 „To se nemůže stát,“ odvětil praktický Barbicane, „ledaže by silný první náraz projektil rozdrtil, nyní se však bude jeho rychlost stále zmenšovat, avšak o náhlém zastavení nemůže být řeč.“

 „Dejme tomu, že by se na své dráze setkal s nějakým tělesem.“

 „S jakým?“

 „Například s tím ohromným meteoritem, který jsme minuli.“

 „V tom případě,“ řekl Nicholl, „by se rozlétl na tisíce kusů a my s ním.“

 „Nejen to,“ dodal Barbicane, „nýbrž bychom shořeli na prach a popel.“

 „Tak?“ zvolal Ardan, „škoda, že se to nestalo, abychom se o tom přesvědčili a viděli to.“

 „Pěkná zkušenost!“ odpověděl Barbicane.

 „Je přece známé, že teplo není nic jiného než způsob pohybu. Má-li se voda vařit, uvede se do ní teplo, a to způsobí pohyb jejích částic.“

 „Aha,“ řekl Ardan, „to je zase nějaká nová geniální teorie!“

 „Ano,“ odpověděl Barbicane, „avšak velmi správná, neboť vysvětluje všechny projevy tepla. Teplo není podle ní nic jiného než pohyb prvočástic, jakési jejich přerychlé trnutí. Přitáhne-li se brzda, vlak se zastaví. A kam se poděl jeho pohyb? Změní se v teplo a brzda se rozpálí. A proč se mažou kola u vozu? Proto, aby se zmenšilo tření a tedy zadržování pohybu, které by se proměnilo v teplo a kolo zapálilo, teď tomu rozumíš?“

 „A jak dobře!“ odpověděl Ardan.

 „Kdybych například běžel tak dlouho, až bych se tak zahřál, že by se ze mne lil pot, proč bych se pak musel zastavit? Proto, že se můj pohyb proměnil v teplo.“ Barbicane se tomuto přirovnání zasmál a pokračoval ve svém výkladu dál.

 „V případě srážky by se projektil podobal kulce, která když narazí na kovovou desku, se odrazí rozpálená. To je její pohyb, který se mění na teplo. Proto tvrdím, že kdyby náš projektil narazil na meteorit, vyvinulo by se značné teplo, že by se jím se vším všudy proměnil na plyn.“

 „A co by se stalo?“ zeptal se Nicholl, „kdyby Země ve svém oběhu byla náhle zastavena?“

 „Její teplota,“ odpověděl Barbicane, „by dosáhla tak vysokého stupně, že by se celá proměnila v páry a plyny.“

 „Ejhle, to je přece pěkný způsob konce světa, který by ty různé teorie neobyčejně zjednodušil,“ prohodil Ardan.

 „A co kdyby Země padla do Slunce?“ řekl Nicholl.

 „Je vypočítáno,“ odvětil Barbicane, „že by se tím vyvinulo tolik tepla, jako kdyby shořelo 1600 uhelných koulí, a každý z nich by byla velká jako Země.“

 „To je hezký přírůstek tepla pro Slunce,“ podotkl Ardan, „a obyvatelé Uranu a Neptuna by se proto jistě nehněvali, protože při nynějším slunečním teple pořádně promrznou.“ „Nuže, přátelé,“ opakoval Barbicane, „každým pohybem, náhle zastaveným, se vyvine teplo. Na základě tohoto přírodního zákona měli někteří fyzikové zato, že teplo Slunce se vzbuzuje neustálým padáním meteorů na jeho povrch, dokonce vypočítali…“

 „Pozor!“ zvolal Ardan, „opět se ženou cifry.“

 „Dokonce vypočítali,“ pokračoval Barbicane a nevšímal si Ardanových šprýmů, „že náraz každého meteoru na Slunce by vyvinul tolik tepla, jako 4 000krát těžší uhelná hmota.“

 „A jak velké je teplo Slunce?“ zeptal se Ardan.

 „Tak velké jako teplo, jaké by vydala hořící vrstva uhlí, rozložená kolem Slunce a27 kilometrůtlustá.“

 „A toto teplo?“

 „Bylo by s to, aby za hodinu uvedlo k bodu varu dvě miliardy devět set milionů krychlových myriametrů vody.“

 „A při takovém teple jsme se na Zemi ještě neupekli?“ zvolal Ardan.

 „To se dá snadno pochopit,“ vysvětloval Barbicane, „neboť zemský vzduch pohlcuje čtyři desetiny slunečního tepla, kterého ostatně pronikají k naší Zemi pouze dvě tisícimiliontiny.“

 „Už vidím,“ řekl Ardan, „že vzduch je velmi dobrým vynálezem, protože nám umožňuje nejenom dýchat, ale také zamezuje našemu upečení.“

 „Jen škoda,“ doložil Nicholl, „že není také na Měsíci.“

 „Ah co!“ odpověděl Ardan, který nikdy neztrácel naději, „je-li tam obyvatelstvo, bude tam také vzduch, aby mohli dýchat, a nejsou-li tam již, zanechali tam aspoň tolik kyslíku, aby tři osoby mohly dýchat, a ať je to třeba někde na dně propasti, kam svou váhou klesl. Nepolezeme zkrátka na hory, a tím je věc vyřízená.“ To řekl a obrátil se k okénku, aby pozoroval Měsíc, který se leskl skoro oslňující září.

 „Hleďme, tam asi bude pořádné teplo!“ řekl Ardan.

 „Nehledě ani k tomu, že tam den trvá 360 hodin!“ pravil Nicholl.

 „A aby se to vyrovnalo,“ přidal se Barbicane, „jsou tam noci stejné délky, a protože Měsíc nemá své vlastní teplo, musí tyto noci mít stejnou teplotu jako meziplanetární prostor.“

 „Krásná země!“ zvolal Michel. „Však nic nevadí. Už bych tam rád byl! Hoj, drazí přátelé, nebude to pěkná podívaná, stát na Měsíci a vidět Zemi jak vychází na obzoru, rozeznat na ní útvary pevnin a říci: ejhle, zde je Amerika, tamhle Evropa, a tak ji sledovat na její pouti, až zmizí v slunečních paprscích!? Abych nezapomněl, Barbicane, mají měsíčňané také nějaká zatmění?“

 „Ano, a to zatmění Slunce,“ řekl Barbicane, „jakmile se ocitnou středy těchto tří těles v jedné přímce, a Země je uprostřed. Však jsou to zatmění pouze částečná, kdy Země vypadá na zářící slunečné ploše pouze jako nepatrné stínítko, ponechávajíc jeho větší část úplně volnou.“

 „A proč nenastává úplné zatmění?“ zeptal se Nicholl.

 „Copak nezabíhá kužel stínu vrhaný Zemí na Měsíc mnohem dále až za ni?“

 „Zajisté, nebereme-li v úvahu zemskou atmosférickou refrakci, a nikoliv, počítáme-li s touto refrakcí. Podle toho znamená-li delta s čárkou parallaxu horizontální a p s čárkou poloviční zdánlivý průměr...“

 „Ó jé, a ještě k tomu čtverec polovičního v s nulou...“ vpadl Michel.

 „Mluv přece, ať ti každý rozumí, ty vtělená algebro!“ „Nuže, abych mluvil obyčejnou řečí,“ řekl Barbicane „je-li střední vzdálenost od Měsíce k Zemi šedesát zemských poloměrů, zkracuje se délka stinného kužele následkem refrakce na méně než čtyřicet dva poloměry. Z toho vyplývá, že v době zatmění je Měsíc mimo kužel vlastního stínu, a že přijímá sluneční paprsky nikoliv z okrajů, ale i ze samého středu Slunce.“

 „Proč je vlastně zatmění, když být nemá?“ prohodil trošku zlomyslně Michel.

 „Jedině proto, že tyto sluneční paprsky jsou zmíněnou refrakcí oslabeny, a že jejich značnou část pohlcuje atmosféra, kterou pronikají!“

 „Teď jsem z toho moudrý,“ řekl Michel.

 „Však uvidíme, až tam budeme.“

 „Nyní mě však Barbicane řekni, je-li pravda, že kdysi býval Měsíc kometou?“

 „To je zas nápad!“

 „To bych řekl, mám někdy velmi pěkné nápady toho druhu,“ odbyl ho šelmovsky Michel.

 „Tento nápad však nepatří Michelovi,“ poznamenal Nicholl.

 „Aj aj, to bych tedy byl zlodějem cizích myšlenek,“ bránil se Michel.

 „Už tomu tak bude,“ řekl Nicholl. „Podle starodávných zpráv bylo mezi obyvateli Arcadie rozšířeno mínění, že jejich předkové obývali Zemi již tehdy, kdy Měsíc ještě nebyl její družicí. Na základě toho se někteří učenci domnívali, že Měsíc byl kometou, která se na své dráze dostala do takové blízkosti Země, že byla její přitažlivostí zadržena a proměněna v družici.“ „A zakládá se tato domněnka na pravdě?“ zeptal se Nicholl.

 „Ani v nejmenším,“ řekl Barbicane, „důkaz toho je, že na Měsíci není ani stopa po onom plynném obalu, kterým se všechny komety vyznačují.“

 „Ale než se stal Měsíc zemskou družicí,“ namítl Nicholl, „mohl se v době svého přistání dostat tak blízko ke Slunci, že byl jeho žárem celý plynný obal Měsíce vypařen!“

 „Možné to je, příteli Nicholle, ale nezdá se to být pravděpodobné.“

 „A proč?“

 „Inu, proto, proto... Namouvěru, sám nevím, proč.“

 „Ó jé!“ vzkřikl Michel, „kolik set svazků by se dalo vyplnit tím, co náš rozum nechápe.“

 „Mně se tak zdá,“ odpověděl Nicholl, „neboť již mezi starými Řeky kolovala pověst, že obyvatelé Arcadie se přistěhovali do své země dříve, než Země obdržela svůj měsíc. Z toho někteří učenci usoudili, že Měsíc nebyl zpočátku ničím jiným než kometou, která se ocitla tak blízko u Země, že tato ji svou přitažlivostí změnila na oběžnici.“

 „A co je tedy na této domněnce pravdivého?“ tázal se Ardan.

 „Nic,“ odpověděl Barbicane, „neboť Měsíc má zcela jinou povahu, než řiďounké komety.“

 „Vždyť by se mohla řídká hmota komety stáhnout do koule,“ namítal Nicholl.

 „Ach jo!“ vzdychl Barbicane.

 „Raději mi řekněte, kolik je hodin?“

 „Právě tři,“ odpověděl Nicholl.

 „Jak ten čas ubíhá,“ divil se Ardan, „když učenci jako my se pustí do rozhovoru. Začínám být hrozně učený, cítím, že ze mne brzy bude bezedná studnice moudrosti.“ Když Ardan skončil svou řeč, vylezl až ke stropu projektilu, aby prý mohl lépe pozorovat Měsíc, jak se omlouval. Mezi tím jeho přátelé pozorovali prostor dolejším oknem, avšak nespatřili nic nového.

 Za chvíli slezl Ardan dolů, přiblížil se k postrannímu okénku a celý udivený vykřikl.

 „Co je?“ zeptal se Barbicane a také přistoupil k bočnímu oknu.

 Spatřil jakýsi tmavý schoulený pytel, který se vznášel v prostoru několik metrů za projektilem.

 Předmět se zdál být nehybný, tak jako projektil, patrně proto, že stoupal stejnou rychlostí jako on.

 „Co je to za obludu?“ ptal se Nicholl, „není to snad zase nějaký povětroň, který náš projektil přitáhl, aby se mu na dlouhé cestě k Měsíci nestýskalo?“

 „Divím se,“ řekl Nicholl, „že poměrná váha té hmoty, která je nepochybně nižší než u našeho projektilu, jí dovoluje držet se stále ve stejné vzdálenosti od nás.“

 „Nicholle,“ pronesl Barbicane po krátkém přemýšlení, „nevím sice, co ten předmět vlastně představuje, ale dobře chápu, proč se drží ve stejné vzdálenosti.“

 „A proč tedy?“

 „Protože se vznášíme ve vzduchoprázdnu, ve kterém mají všechny hmoty stejnou váhu, čili vlastně stejné zrychlení při pádu. Na Zemi způsobí jen odpor vzduchu rozdílnou rychlost při pádu těles, víme však, že pustíme-li v skleněné rouře, z níž je vyčerpán vzduch, kus olova a proužek papíru, obě věci dopadnou k zemi stejnou rychlostí.

 Zde ve volném prostoru podobném prázdnotě způsobené vývěvou, musí mít stejná příčina stejné následky.“

 „To je pravda,“ doložil Nicholl, „vše, co z projektilu vyhodíme, nás musí doprovázet na celé dráze až na Měsíc.“

 „Jakou jsme to udělali hloupost!“ vykřikl Ardan.

 „Jakou?“ zeptal se Barbicane.

 „Mohli jsme naplnit projektil užitečnými předměty, knihami, nástroji, nářadím a tak dále, a mohli jsme je cestou vyhodit, všechny by za námi pěkně a pokojně letěly. A co teprve my sami! Proč nevyskočíme raději z projektilu ven? Jaká by to byla rozkoš, vznášet se v nebeském éteru, ještě s větším pohodlím než pták, který je nucen vždy mávat křídly.“

 „A na nedostatek vzduchu v tomto prostoru jsi už zapomněl?“ zeptal se Barbicane.

 „Prožluklý vzduch, právě teď nám musí scházet!“

 „A kdyby nescházel, Micheli, byla by zase tvá váha menší proti váze projektilu a zůstal bys hezky pozadu.“

 „To se tedy točíme stále dokola jak v začarovaném kruhu.“ „Ano, pořád to jde kolem dokola. Stále stejná koleda.“

 „Musíme zde tedy zůstat zavřeni?“

 „Není jiná pomoc!“

 „Pojďte sem!“ zvolal Ardan strašlivým hlasem.

 „Co zase máš?“ zeptal se Nicholl.

 „Teď vím, co je ten domnělý meteor, není to kámen, není to bloudivý povětroň!“

 „A co je to tedy?“

 „Je to náš nešťastný pes, ubohý Dianin manžel!“ A opravdu, schoulený pytel, podobný splasklým dudám, nebyl ničím jiným než mrtvolou Satellita, který stoupal rychlostí projektilu do nekonečných vesmírných prostor.