I. KAPITOLA Od deseti hodin dvaceti minut do deseti hodin sedmačtyřiceti minut v

I. KAPITOLA

Od deseti hodin dvaceti minut do deseti hodin sedmačtyřiceti minut večer

Když udeřila desátá, rozloučili se Ardan, Barbicane a Nicholl se svými četnými přáteli, které zanechali na zeměkouli. Dva psi určení k tomu, aby se na Měsíci rozmnožili, už byli uzavřeni v dělovém náboji. Naši tři přátelé přistoupili k zejícímu ústí ohromné roury v zemi a jeřáb je vytáhl na kuželovitý vrchol náboje.

Tam zvláštním otvorem vstoupili do své hliníkové vesmírné lodě.

Lana jeřábu se znovu napjaly, načež byl jícen Kolumbiady zbaven posledního trámoví.

Jakmile se ocitl Nicholl se svými druhy v náboji, ihned uzavřel vchod silným poklopem a zevnitř ho pevnými šrouby přišrouboval. Jiné, velmi dobře přiléhající hliníkové desky chránily skleněné průhledy z lodě. Cestovatelé vzduchotěsně uzavření v kovovém vězení se ocitli v naprosté tmě.

„Nuže, drazí přátelé!“ zvolal Ardan. „Chovejme se jako doma. Co se mne týče, jsem pro pohodlnou domácnost a zvláště si potrpím na dobrou kuchyni. Musíme si svůj nový byt zařídit co nejlépe a nejpohodlněji. Především nebude na škodu, abychom si jej řádně osvětlili.

U všech čertů, vždyť plyn nebyl vynalezen pro krtky!“

To řekl bezstarostný chlapík a škrtl sirkou, po odešel a přistrčil ji ke kohoutku, upevněného u plynojemu, v němž bylo směstnáno pod značným tlakem tolik uhlovodíku, že by mohl stačit k osvětlení i vytápění lodě na 144 hodin, to je na šest dní a šest nocí.

Plyn chytil plamenem. Vnitřek lodě, takto osvětlený, se objevil jako přívětivý pokojík s pohovkami v kruhu a s okrouhlým stropem. Předměty, které obsahoval, zbraně, nářadí a nástroje byly na stěnách tak upevněny, že se při výstřelu nemohly odtrhnout. Všechna opatření, která lidský důmysl může udělat, byla co nejbedlivěji provedena, aby byl cíl odvážného podniku dosažen podle možností.

Michel Ardan si všechno prohlédl a vyjádřil svou úplnou spokojenost z ubytování.

„Je to sice vězení,“ pravil, „avšak vězení na cestách, a když budu moci vystrčit nos oknem, podepíšu nájemní smlouvu třeba na celých sto let. Ty se usmíváš, Barbicane? Máš snad něco za lubem? Myslíš si snad, že toto vězení může být naším hrobem? Možná, je to přece jen něco vzácnějšího než rakev samotného Mohameda, která se sice také vznáší ve vzduchu, ale nepohnutě stojí.“ Mezi tím, co Ardan takto mluvil, ukončil Barbicane a Nicholl poslední přípravy.

Nichollův chronometr ukazoval 10 hodin a 20 minut večer, když byli naši tři cestovatelé v dělovém náboji nadobro uzavřeni. Tento chronometr souhlasil až na 1/10 sekundy s chronometrem inženýra Murchisona.

„Přátelé,“ pravil Barbicane, „nyní je 10 hodin 20 minut. V 10 hodin 47 minut pustí Murchison elektrickou jiskru do náboje, a v tom okamžiku opustíme zeměkouli. Zbývá nám tedy jen dvacet sedm minut pro náš pozemský pobyt.“

„Šest a dvacet minut a třináct sekund,“ doložil důkladný Nicholl.

„Nuže dobrá!“ zvolal Ardan rozmarně, „i za 26 minut se dá ledaco s pořádného vykonat. Můžeme mezitím diskutovat o nejdůležitějších filozofických a politických otázkách a pokusit se je rozřešit. Šestadvacet minut dobře využitých má větší cenu, než šestadvacet lenivých let.

Několik sekund z Pascalova nebo Newtonova života stojí za více, než celý život velkého davu hlupáků.“

„No a co z toho vyplývá, věčný mluvko?“ přerušil ho předseda Impey Barbicane.

„Z toho vyplývá, že máme 26 minut,“ odvětil Ardan.

„Již jen 24 minut,“ řekl Nicholl.

„Jestli chceš, pak tedy jen 24 minut, statečný kapitáne,“ odpověděl Ardan, „však za těch 24 minut můžeme protřást všechno.“

„Micheli,“ vpadl Barbicane, „budeme mít na cestě dost času k poslouchání tvé moudrosti, nyní pomýšlejme na nejdůležitější věci, a to je zajisté náš odlet.“

„Copak nejsme s přípravami hotovi?“

„Jsme, ale nebude na škodu, abychom ještě promysleli, co všechno by mohlo zmírnit první náraz.“

„Copak nejsou stěny vystlány žoky, naplněnými vodou, a opatřeny ocelovými péry, aby se jejich pružností zeslabil náraz?“

„Doufám, že to zcela vystačí, Ardane,“ odvětil Barbicane přívětivě, „avšak opatrnosti nikdy nezbývá.“

„Podívejme se na toho blázna!“ rozkřikl se Ardan.

„On doufá, mluví o opatrnosti, a nyní, když jsme již stěsnáni jako sledi v sudu, dostává bázlivé vrtochy. Zatraceně, už se chci odtud konečně hnout!“

„To se snadno řekne, ale poruč si,“ usmál se Barbicane.

„Máš pravdu,“ řekl Ardan, „nejde to. Jsme ve vlaku, a výpravčí zahvízdá teprve za 24 minut.“

„Za 20 minut,“ opravil Nicholl.

Naši tři cestovatelé se po několik okamžiků dívali jeden na druhého.

Potom začali ještě jednou všechny předměty, s nimi uzavřené, prohlížet.

„Všechno je na svém místě,“ řekl Barbicane.

„Nyní se jedná jen o to, jak se nejlépe umístit, abychom vydrželi náraz při výbuchu. Není lhostejné, jak se uložíme, pro každý případ se uložme tak, aby nám krev příliš nestoupla do hlavy.“

„Ano,“ potvrdil Nicholl.

„Zkrátka,“ doložil Ardan, připraven následovat příkladem svoji radu, „postavme se na hlavu vzhůru nohama jako klauni ve varieté!“

„Nikoliv, položme se raději na bok,“ řekl Barbicane, „tak nejsnáze odoláme nárazu.“

„Mějme však na zřeteli, že, jakmile projektil poletí, je bezmála úplně jedno, jestli jsme uvnitř nebo venku.“

„Jen když je to ,bezmála' úplně jedno, jsem spokojen,“ prohodil Michel Ardan. „Nuže, souhlasíte se mnou, Nicholle?“ ptal se Barbicane.

„Zcela,“ odvětil kapitán, „ještě máme třináct a půl minuty.“

„Ten Nicholl není snad ani člověk,“ podotkl Ardan, „to je hotový chronometr se sekundovou ručičkou, na opakování, s osmi dírkami...“

Oba společníci již Ardana neposlouchali, ale dělali poslední opatření s neuvěřitelnou chladnokrevností. Podobali se dvěma cestovatelům z povolání, kteří nastoupili do vagonu a snaží se tam nyní co nejpohodlněji ubytovat. Věru, člověk ani neví, z jaké látky je srdce Američanů, že ani předtím největším nebezpečím netrne.

V dutině projektilu byly tři nízké a pevné postele. Nicholl a Barbicane je postavili doprostřed pohyblivé podlahy, a tam se měli všichni uložit krátce před výstřelem.

Ardan však neměl stání, lehal a vstával, štěbetal se svými společníky a se psy, Dianou a Satellitem, jimž, jak vidíme, se dostalo před nastoupením cesty cti získat významná jména.

„Pozor, Diano, pozor, Satellite!“ zavolal na psy, „jestlipak pejskové víte, že máte měsíční hafany seznámit s ušlechtilým plemenem pozemských ohařů? To vám povídám, ať neděláte svému psímu pokolení hanbu! Namouvěru, jestli se zase jednou vrátím dolů na Zemi, vezmu si několik štěňat nového budoucího měsíčně-zemského psího pokolení s sebou, budou na Zemi dělat nehorázný rozruch!“

„Jen jestli tam jsou nějací psi,“ namítl Barbicane.

„Jejich tam dost,“ tvrdil Ardan, „tak jako i koní, krav, ovcí a kuřat.

O co se vsadíme, že tam najdeme kuřata?“

„Sto dolarů na to, že tam žádná nejsou,“ odvětil Nicholl.

„Platí, kapitáne,“ řekl Ardan a popadl ho za ruku.

„Ale ať neprohraješ jako s prezidentem, proti kterému jsi už prohrál tři sázky a to, že se sešel dostatečný kapitál k tomuto podniku, že se podařilo ulít dělo a posléze, že byla Kolumbiada nabita bez nebezpečí, to je 6000 dolarů.“

„Ano, prohrál jsem,“ řekl Nicholl.

„Máme teď 10 hodin, 37 minut, 6 sekund.“

„Dobrá, kapitáne. A za čtvrt hodiny vysázíš nových 9 000 dolarů předsedovi, 4 000, protože Kolumbiada nepraskla, a 5 000, protože se projektil vznese výš než šest mil od země.“

„Mám dolary,“ odpověděl Nicholl a uhodil si na kapsu, „zaplatím rád.“

„No to je pravda,“ řekl Ardan, „máš rád pořádek, a v té věci bych se od tebe mohl něčemu naučit. Ale dovol, abych ti řekl, že všechny ty sázky jsou pro tebe velmi málo výnosné.“

„A proč?“ tázal se Nicholl.

„Protože když vyhraješ v případě, že se Kolumbiada roztrhne, nebude tu ani projektil ani Barbicane v něm, aby ti sázku vyplatil.“

„O to je postaráno,“ vysvětlil Barbicane suše, „sázka je uložena v Bank of Baltimore, a Jestli se stane nějaká nehoda Nichollovi, připadne výhra jeho dědicům.“

„Ó vy praktické hlavy,“ zvolal Ardan, „mně nezbývá nic, než abych se vám obdivoval.“

„Deset hodin čtyřicet dva minut,“ připomněl Nicholl.

„Už jenom pět minut!“ podotkl Barbicane.

„Ano, jen pět kratičkých minut!“ dodal Ardan.

„A my jsme uzavřeni v projektilu, na dně děla devět set stop dlouhého, a pod námi v dělu leží400000 liberstřelné bavlny, což je tolik jako1600000 liberstřelného prachu, a přítel Murchison, s chronometrem v ruce, se zrakem upřeným na ručičky a s prstem položeným na elektrický přístroj, počítá sekundy a již brzy nás vystřelí do nekonečného vesmírného prostoru.“

„Dost, Micheli,“ řekl vážně Barbicane.

„Připravme se, jen několik sekund nás dělí od vznešeného okamžiku. Podejme si ruce, přátelé!“

„Ano, podejme,“ zvolal Ardan, víc pohnut, než na sobě nechal znát.

Tři hrdinové spojili ruce k poslednímu stisku.

„Bůh nás ochraňuj!“ řekl pobožný Barbicane.

Ardan a Nicholl si lehli na postele.

„Deset hodin, čtyřicet sedm minut!“ šeptal kapitán.

Tedy ještě dvacet sekund! Barbicane zhasl rychle plyn a položil se vedle svých společníků.

Nastalo hrobové ticho, přerušované jen sekundovým tepáním chronometru.

Najednou pocítili strašlivý náraz, a projektil, hnaný 6 miliardami litrů plynu, vzniklého zapálením střelné bavlny, se vymrštil do mezihvězdného prostoru.