XIII. Kapitola Tři dny Lze si domyslet, jaký vztek lomcoval Kongrem, Carcantem a ostatními. Zadrží je překážka na poslední chvíli, kdy chtěli opustit ostrov nadobro! Kdy ve čtyřech, pěti dnech se návěstní loď mohla objevit v zátoce! Kdyby poškození škuneru bylo méně vážné, aby se vyhnul možnosti být překvapen návratem Santa Fe zakotvil by Kongre rád někde jinde. Uchýlil by se třeba do přístavu sv. Juana, který se za mysem téhož jména hluboko zatíná do severního břehu ostrova. Ale tak, jak loď vypadala, by se jen šílenec s ní mohl odhodlat vyplout, protože než by dostihla jen mysu, jistě by se potopila. Zvláště na místech, kde by plula po větru a kde loď silně kolísá z boku bok, rychle by se naplnila vodou. Anebo podařilo-li by se v nejpříznivějším případě zachránit škuner, v žádném případě pak nemohl být zachován jeho náklad.
Tak nezbývalo, než se vrátit k majáku a Kongre jednal rozumně, že se k tomu rychle odhodlal.
V noci na lodi nikdo nezamhouřil zrak. Mužstvo dostalo rozkaz, zůstat na stráži a mít celou noc všemi směry bedlivý pozor. Kdo mohl vědět, nebude-li útok na loď obnoven? Kdo mohl vědět, zda nepřistála na některém místě ostrova početnější skupina, než Kongreova lupičská? Nebo zda jejich přítomnost na ostrově nevešla konečně do známosti v Buenos Aires a zda je chce argentinská vláda nechat zajmout?
Kongre a Carcante seděli vzadu na lodi a hovořili o těch věcech. Vlastně hovořil většinou Carcante sám, neboť Kongre byl zachmuřen a ponořen do myšlenek a odpovídal jen úsečnými slovy.
Domněnku, že argentinská vláda vyslala na Státní ostrov mužstvo, aby stíhalo Kongrea a jeho druhy, pronesl Carcante. Ale nebylo to dost uváženo. Nehledě ani k tomu, že nikdo o jeho přistání nevěděl, vše, co se seběhlo na ostrově nenasvědčovalo tomu, že by na něm tábořilo vojsko. To by bylo postupovalo tomu, že by na něm tábořilo vojsko. To by bylo postupovalo jinak To by přešlo k otevřenému útoku, anebo, nezbýval-li mu čas, bylo by poslalo do vjezdu zátoky svou loď nebo své čluny, aby se škuneru zmocnilo, buď, že by ho dobyli útokem, nebo ho učinili neschopným další plavby. Pravidelné vojsko by se přece po jediné šarvátce tak nedrželo v úkrytu, jak to udělali tito útočníci, jejich opatrnost prozrazovala malou sílu.
Carcante to vše uvážil, vzdal se této domněnky a přidal se k té, kterou pronesl Vargaz.
"Ano nevystřelili z jiného důvodu, než aby nám znemožnili opustit Státní ostrov. Je-li jich více, pak jsou to trosečníci, kteří se zachránili z Century Setkali se asi se strážcem a dozvěděli se od něho, že návěstní loď se brzy vrátí. Dělo pak našli nejspíš mezi troskami na břehu." "Návěstní loď tu ještě není," pravil Kongre hlasem, který se chvěl vztekem. "Než se vrátí, budeme již daleko odtud." Bylo opravdu nemožné, že by lidí, kteří se zachránili z Century a setkali se se strážcem, bylo víc než nejvýš dva nebo tři. Jak by bylo možné, že by z tak divoké bouře jich několik vyvázlo životem? A co by zmohla tato hrstka lidí proti početné dobře ozbrojené tlupě? Jakmile loď bude opravena, rozvine plachty, vydá se znovu na cestu, tentokrát však nebude opakovat učiněnou chybu a popluje nikoliv podél břehu, nýbrž prostředkem zátoky.
Teď šlo jen o to, jak dlouho potrvá oprava způsobeného poškození.
Po noci, v níž nebylo nic podezřelého zpozorováno, se dalo mužstvo do práce.
Začalo tím, že přemístilo část nákladu, srovnaného v podpalubí na leveém lodním boku. Uplynulo celé půldne, než vyneslo toto množství věcí na palubu. Složit náklad z lodi a vytáhnout loď lanem na písek nebylo nutné. Obě díry, způsobené koulemi, byly hned u samé ponorné čáry, a bylo jich možné snadno dosáhnout ze člunu, přistaveného ke kormovému výboku. Nejzávažnější otázka byla, jestli projektily neutrpělo i žebroví.
Kongre a tesař proto sestoupili do podpalubí, aby zjistili na čem jsou. Obě koule, jak se brzy přesvědčili, zasáhly lodní obložení, které dvakrát prorazily v téže výši, a zapadly do nákladu. Spojek se však dotkly jen lehce, a jejich pevnost nezmenšily. Otvory, jen na dvě nebo tři stopy od sebe vzdálené, měl oba okraje tak celé a hladké, jako by je vyřezal pilkou. Zkušený tesař poznal, že by bylo možné vrazit do nich čepy a přidržet je kusy dřeva vzepřenými mezi žebrovím, kdežto zvenčí by se přikryly novou plaňkou.
Celkem tedy z toho škuner vyvázal dost šťastně. Obě rány nepoškodily kostry a mohly být rychle opraveny.
"Kdy?" otázal se Kongre.
"Přitesám dovnitř dřevěné příčky a zasadím je večer," odpověděl Vargaz. "A čepy?" "Čepy udělám ráno a do večera opravím otvory." "Takže bychom ještě zítra večer mohli snést náklad zase do podpalubí a pozítří ráno vyplout?" "Zajisté," odpověděl tesař. Jen šedesát hodin stačilo k opravě škuneru, jehož odjezd se tedy zdržel pouze o dva dny.
Carcante se pak ptal Kongrea, jestli by s ním nechtěl ráno nebo odpoledne zajít k mysu sv. Juana.
"Abychom přišli věci na kloub," pravil "A nač?" odpověděl Kongre. "Poněvadž nevíme, s kým máme co dělat, museli bychom tam jít všichni, až na dva nebo nejvýš na tři, které bychom museli nechat střežit škuner. A ostatní kdo ví, co by se tu mohlo za naší nepřítomností přihodit." "Máš pravdu," odpověděl Carcante, "co bychom tím konečně získali? Nic, jen že bychom se zdrželi, a nám musí především záležet na tom, abychom se odtud co nejrychleji dostali. Ti chlapi, co na nás stříleli, ať se třeba pověsí!" "Pozítří ráno již budeme odtud," sděloval Kongre Carcanteovi. Protože návěstní loď čekali teprve za několik dní, nemuseli se obávat, že by jí byli přistiženi.
Ostatně i kdyby se Kongre a jeho tlupa vypravili k mysu sv. Juana, tak chytří Vasquez a John Davis byli, že tam nečekali.
Podívejme se zase k nim.
Když John Davis sdělil Vasquezovi svůj záměr, dali se hned do díla a strávil přípravami celé odpoledne. Místo, které si pro dělo vyhlédli, bylo na samém rohu skalního břehu. Mezi skalami, které zahrazovaly tento ohyb, bylo snadné umístit lafetu a dopravit ji tam. Hůř bylo, jak tam dostat těžký kus děla. Vléci je po písku nedalo mnoho práce; ale pak je bylo potřeba přepravit přes skalnaté hroty, kde možnost vleku byla vyloučena. Nedalo se to jinak provést, než pákami, a stálo to mnoho času i námahy.
Bylo kolem šesté hodiny, když bylo dělo umístěno na lafetě tak, aby jeho ústí mířilo ke vjezdu do zátoky.
Pak je začal John Davis nabíjet. Nasypal do něho střelný prach, ucpal jej suchou mořskou trávou, k níž přiložil kuli. Pak připravil doutnák, který bylo třeba jen ve vhodnou chvíli zapálit.
Za těchto příprav pravil John Davis k Vasquezovi: "Když jsem uvažoval, co by nám nejlépe prospělo, rozhodl jsem se škuner nepotápět. Ke břehu by doplavali asi všichni a kdo ví, jestli by se nám podařilo jim uniknout. Nám záleží nejvíce na tom, abychom škuner přiměli k návratu do zátoky a abychom ho tam nějakou dobu zdrželi správou trhlin." "Zajisté, ale rána koulí může být ucpána za odpoledne," namítl Vasquez. "To ne," odpověděl John Davis, "protože budou nuceni hnout nákladem. Počítám, že je to nejméně dva dny zdrží a dnes je již dvacátého osmého února." "A co jestli návěstní loď přijede až za týden?" namítl mu na to Vasquez. "Co uděláme potom? Nebylo by líp pálit raději do stěžňů než do trupu?" "Asi ano, Vasquezi; kdybychom je zbavili předního nebo hlavního stožáru, loď by se zdržel na delší dobu. Neměli by ani čím je nahradit. Ale nezapomínejte, že je daleko obtížnější trefit stožár než loď, a je přece nutné, nemá-li být všechno zmařeno, abychom dali jistou ráno." "Na to jsem nepomyslel," odvětil Vasquez. "A máte pravdu tím víc, že zlosynové odplují asi s večerním odlivem, kdy již bude šero. Jednejte proto, jak sám uznáte za vhodné." Když byly skončeny přípravy, nezbývalo Vasquezovi a jeho společníkovi než čekat. Posadili se proto k dělu a byli připraveni vypálit, jakmile škuner popluje kolem.
Víme již, jaký výsledek měla jejich palba a za jakých okolností byla Carcante přinucena se vrátit k místu, kde dosud kotvila.
Teď ovšem opatrnost kázala co nejrychleji se vzdálit a vyhledat si útočiště na některém jiném konci ostrova.
Bylo nejvíc pravděpodobné, jak také Vasquez soudil, že Kongre s části svých lidí se vypraví zítra k mysu sv. Juana, aby pátral po původcích útoku a aby je stíhal.
Proto se rozhodli opustit jeskyni a vyhledat si na míli nebo na dvě míle odtud nový útulek, položený tak, aby mohli vidět na lodi přicházející od severu. Až se Santa Fe objeví, pospíší si k mysu sv. Juana a dají jí znamení. Velitel Lafayete pošle pro ně člun a až přirazí k Santa Fe, poučí kapitána o situaci, která po tak dlouhém čekání bude konečně vyřešena, ať je již škuner ještě v zátoce nebo ať pluje již někde na širém moři.
"Dej Bůh, aby tato druhá možnost nenastala," zatoužili Vasquez a John Davis téměř současně. Chráněni nocí se vydali oba na cestu, a nesli si sebou potravu, zbraně a zbytek prachu. Ušli podél mořského břehu asi šest mil a pak se obrátili k zálivu sv. Juana, kde se jim podařilo na protějším břehu objevit sklaní dutinu, stačící, aby jim poskytla chudý útulek, než se průzkumná loď vrátí.
Kdyby škuner odplul, nic jim nebránilo, aby se vrátili do dřívější jeskyně.
Vasquez a Davis se celý druhý den pozorně rozhlíželi po moři. Ale když nastal odliv, znepokojovali se pomyšlením, že Maule skončila zatím svoje opravy. Že by Kongre neprodlužoval zbytečně svůj pobyt ani o hodinu, o tom byli přesvědčeni. Nepopoháněla-li ho ke spěchu obava, že se objeví Santa Fe, jejíž návrat John Davis i Vasquez tak toužebně čekali?
Když se rozhlíželi po moři, nezapomínali se ovšem občas poohlédnout po pobřeží. Ale ani Kongre, ani někdo z jeho lidí nepřicházel.
Víme již, že Kongre se rozhodl neztrácet čas neužitečným pátráním. Raději chtěl uspíšit nutnou práci a skončit co nejdříve opravy. Zkušený tesař Vargaz se neklamal. Než přitesal příčky a vložil je do žebroví, uplynulo odpoledne. Druhého dne chtěl připravit a zasadit čepy, jak říkal.
Prvního března nebyli tedy Vasquez a John Davis ničím znepokojeni. Ale jak pomalu jim zato míjel čas!
Do večera číhali na výjezd škuneru. Když získali jistotu, že zůstal na kotvách, schoulili se do svého doupěte a brzy jim spánek opatřil odpočinek, který tolik potřebovali.
Se svítáním však již zase byli na nohou a jejich první pohled platil moři.
Ale ani ráno se neobjevila vytoužená Santa Fe. Nikde nebylo stopy po dýmu, jímž by se návěstní loď jistě prozradila.
Co škuner, jestli ten užije ranního odlivu k vyplutí? Již nastával. Chtěl-li s ním odplout, pak nejdéle za hodinu jej museli spatřit John Davis nepomýšlel na to, aby zopakoval svůj včerejší pokus. Měl Kongrea za tak chytrého, že po včerejší zkušenosti se vyhne na několik honů pobřeží, aby ho nepřátelská koule nemohla zasáhnout.
Je možné si domyslet, jakou netrpělivostí, jakým nepokojem byli Vasquez a John Davis zmítáni, než minul ranní odliv. Konečně zase začalo moře stoupat. Do večerního přílivu Kongre tedy odplout nemohl.
Bylo krásně. Změněný vítr vál nyní od severovýchodu. Moře se z nedávné bouře již uklidnilo. Slunce prozařovalo lehkými mráčky, tak vysokými, že k nim větřík nedostupoval.
Také tento den se zdál Johnu Davisovi a Vasquezovi bez konce. A jako včera i tento den nepřinesl nic neobyčejného. Lupičská tlupa dosud neopustila zátoku. A že by někdo z ní chtěl vyjít toho dne na výzvědy, bylo méně pravděpodobné než předcházející den.
"Jak se zdá, mají ti lotři napilno," poznamenal Vasquez. "Ano, pospíchají," odpověděl John Davis. "Rány způsobené koulemi budou asi brzy opraveny. Pak je již nic nezadrží." "A snad již tohoto večera , třebaže dnes je odliv velmi pozdě " pronášel Vasquez své obavy. "Nepotřebují světla. Dokázali již za nedávné noci, že znají cestu a pobřeží Vyplují-li, vyváznou ještě i za tmy odtud i se svým škunerem. Ach, věčná škoda, že jste jim neodstřílel jejich stožáry!!" "Jaképak nářky, Vasquezi! Učinili jsme, co jsme mohli Zbytek necháme Pánu Bohu!" "A my se přičiníme také," dodal záhadným hlasem Vasquez, v němž, zdá se, klíčilo nové odhodlání. John Davis se ponořil do svých myšlenek a přecházel po pobřeží, oči upřené na moře. Ale nic se na obzoru neukazovalo O čem přemýšlel? Když se přiblížil ke svému druhovi, zastavil se a pravil k němu: "Co říkáte, Vasquezi, abychom se zvedli a podívali se, co tam dělají?" "V zátoce, pod majákem, myslíte, Davisi?" "Ano Přesvědčíme se, co je s Maule a chystá-li se k vyplutí " "A k čemu to?" "Tak, abychom věděli, na čem jsme. Vře to ve mně nedočkavostí. Nemohu se zdržet Ať se jakkoliv bráním, pudí mne to tam " Vrchní kormidelník Century již opravdu nebyl svým pánem "Jak je odtud k majáku daleko, Vasquezi?" pravil.
"Nanejvýš tři míle, půjdeme-li přímo přes vrchy." "Nuže dobrá, půjdu, Vasquezi! Vyjdu ve čtyři hodiny budu tam v šest a připlížím se k nim tak daleko, jak jen to bude možné. Bude sice ještě den, ale dám si pozor, abych zůstal neviděn ale já budu vidět! " Vasquez cítil, že by marně svého druha zrazoval. Ani se o to nepokoušel, až když mu jeho společník řekl: "Vy zůstanete zde, abyste hlídal moře Vrátím se večer.. Půjdu sám " Odmítl a řekl: "Ne, doprovodím vás, Davisi. I já se rád podívám ke svému majáku." Davis neodporoval. Bylo rozhodnuto.
Do čtvrté hodiny bylo ještě dlouho. Vasquez nechal svého druha na břehu, vyklouzl do skrýše a čím se tam zabýval bylo tajemstvím. Vrchní kormidelník z Century ho přistihl, jak pečlivě brousí svůj široký nůž o hranu skály a jak trhá košili na pruhy, ze kterých splétal volné provazy.
Na Davisovy otázky Vasquez odpovídal vyhýbavě a jen pravil, že navečer mu o svém záměru řekne něco určitějšího. Davis proto na něho přestal naléhat.
Jak bylo ujednáno, ve čtyři hodiny se oba muži vydali na cestu, když se napřed posilnili pokrmem a ozbrojili revolvery.
Úzká rokle jim usnadnila výstup na vrch, který lehce překonali.
Široká, nedozírná planina se před nimi prostírala, pustá, jen dřišťálem tu a tam porostlá. Nikde, kam oko dohlédlo, nebyl jediný strom. Jen několik hejn vyplašených mořských ptáků s pokrokem odlétalo k jihu.
Věděli jistě kterým směrem by se měli dát, aby se dostali k zátoce.
"Tam," pravil Vasquez a ukázal ruku na maják, zvedající se asi ve vzdálenosti dvou mil. "Nuže, pojďme!" odpověděl Davis.
Šli rychlým krokem. Teď ještě nebylo potřeba opatrnosti.
Asi za půl hodiny se zastavili, a zhluboka oddychovali. Ale ani nepozorovali únavu, která se dostavila po rychlém pochodu.
Teď je už dělilo od zátoky jen půl míle. Na tuto vzdálenost již mohli být snadno zpozorováni, kdyby Kongre nebo někdo z jeho lidí se dívali z majáku. Museli proto dál postupovat opatrně.
Na ochozu majáku ale nikdo nebyl. Byli si tím jisti, protože v jasném vzduchu bylo na ochoz majáku zřetelně vidět. Ale Carcante nebo někdo jiný mohl být ve střážnici, odkud se úzkými okny otvíral rozhled všemi směry rozlehlého ostrova.
John Davis a Vasquez se proto plížili, kryjíce se skalami rozházenými v chaotickém nepořádku. Někdy rychle přeběhli od skály ke skále, jindy se plazili po zemi, když mezera mezi skalami byla větší. Zejména pochod na posledním kusu cesty pokračoval velmi zvolna.
Nebylo již daleko do šesti hodin, když překonali poslední výstupek návrší, jímž byla obehnána zátoka u majáku. Mohli do ní již nahlédnout.
Teď uprostřed skal, které je obklopovaly, byli dobře schovaní. Ani z majáku je nemohli vidět. To by musel někdo z Kongreovy tlupy vystoupit ze strany zálivu až k nim, aby je mohl postřehnout.
Dole na vlnách se houpal škuner, stožáry a ráhna měl v pohotovosti, svou výstroj měl v dobrém stavu. Jen mužstvo ještě dopravovalo náklad do lodního spodku z paluby, na níž byl před opravou vynesen. V zádi byl přivázán na zádrhu lana člun. Z toho, že nebyl přistaven k samému lodnímu boku, soudili, že opravné práce jsou již skončeny a díry způsobené koulemi opraveny.
"Jsou již hotovi," pravil John Davis a potlačoval hněv, který se ho zmocňoval. "Kdo ví, neodplují-li již s nejbližším odlivem, snad za dvě, za tři hodiny?" "Není to hrozné, bezmocně tomu přihlížet?" posteskl si Ojhn Davis.
Tesař Vargaz skutečně dodržel své slovo. Opravné práce byly rychle a náležitě provedeny, nezbylo ani stopy po trhlinách. Dva dny k tomu stačily. Jakmile byl náklad znovu dopraven na své místo, nic je již nemohlo zdržet od vyplutí.
Čas zatím míjel. Slunce se znenáhla sklánělo a konečně zmizelo za obzorem. Nastala noc. Ale nic nenasvědčovalo tomu, že by loď chtěla neprodleně odplout. Ze svého úkrytu slyšeli Vasquez a John Davis hluk, který k nim zazníval ze zátoky. Byl to smích, křik, klení lupičů a skřípání beden vlečených po palubě. Kolem desáté hodiny zaslechli zřetelně překlepnutí záklopky, kterou zavírali. Pak bylo ticho.
Davis a Vasquez slyšeli tluk svého srdce, jak byli rozčileni očekáváním nejbližších věcí. Odjedou snad teď, když práce byly skončeny, jak nastalé ticho dosvědčovalo? Ne, škuner se houpal pořád v zátoce, kotva zůstávala spuštěna, plachty visely na hejtovu.
Minula hodina. Vrchní kormidelník uchopil Vasqueze za ruku a zašeptal: "Moře se vrací, začíná příliv." "Tedy neodplují!" "Dnes! Ale zítra?" "Ani zítra, ani kdy jindy," odpověděl Vasquez. "Pojďte!" dodal a vyšel ze záhybu, v němž byl schován.
Davis zvědavě následoval Vasqueze, který opatrně sestupoval k majáku. Za chvíli již byl při úpatí vršku, na němž maják stál. Došel tam, potmě chvíli hledal, než natápal rukou kámen, který snadno odstranil.
"Vklouzněte tam," řekl Davisovi a ukazoval rukou k dutině pod skálou. "Je tu skrýš, kterou jsem náhodou objevil, když jsem maják hlídal. Hned tehdy mi napadlo, že mi jednou bude dobrá. Jeskyně to to není, jen díra, v níž se stěží oba vtlačíme. Ale i kdyby šli tisíckrát kolem brány, nebudou mít tušení, že je dům obydlený." Davis se na výzvu svého druha protáhla otvorem do dutiny, do níž za ním vklouzl i Vasquez. Schouleni druh k druhu, že se nemohli hnout, mluvili šeptem. Dech na tváři si cítili navzájem.
"Nuže poslouchejte, co zamýšlím," pravil Vasquez. Počkáte tu na mne." "Proč?" otázal se Davis.
"Sejdu k lodi." "K lodi?" opakoval užasle Davis.
"Pokusím se, aby ti lotři neodjeli," pravil Vasquez odhodlaným hlasem, a vytáhl ze své haleny dva balíky a nůž. "Mám zde patronu, chcete-li to nazvat patronou, kterou jsem si zhotovil ze střeleného prachu a kusu košile. Z druhého kusu košile a ze zbytku prachu jsem pořídil doutnák..., tu je. Připevním si to všechno na hlavu a poplavu ke škuneru. Vyšplhám se po kormidle a nožem vydlabu díru klenutí lodní zádi mezi kormidlem a zadní stěnu. Vložím do ní svůj náboj, zapálím doutnák a rychle zmizím. Nenamáhejte se, neodradíte mne od mého úmyslu." "To je výborné!" zvolal John Davis nadšeně. "Ale nepustím vás samotného do tak velkého nebezpečí. Doprovodím vás." "K čemu, prosím vás?" bránil se Vasquez. "Jeden se snáz přiblíží než dva. A k tomu, co chci učinit, jeden docela stačí." Ať mu Davis domlouval jak chtěl, Vasquez nepovolil. Záměr se zrodil v jeho hlavě, chtěl jej také sám provést. Davisovi nezbylo, než ustoupit.
Ve chvíli, kdy byla noc netmavější, vysléknul se Vasquez z šatů, protáhl se otvorem a pustil se dolů z návrší. Došel až k moři, vlezl zplehounka do vody, aby se nenamočil hlavu a plavala statným tempem ke škuneru, který se houpal na vodě asi na délku lana od břehu.
Čím blíže připlouval, tím temnější a mohutnější se stávaly obrysy lodi. Na palub bylo ticho. Že by byla bez strážce, Vasquez pochyboval. Nemýlil se. Za chvíli již rozeznával jeho obrysy. Strážce seděl na lodní přídi, nohy spuštěné nad vodou a pohvizdoval si námořnickou píseň, jejíž melodie jasně zněla nočním tichem.
Vasquez zahnul k lodi obloukem a čím jí byl blíž, tím více mizel v tmavém stínu, který vrhala lodní záď. Již se zvedalo kormidlo přímo nad ním. Vasquez se chopil oběma rukama lepkavé desky a s nadlidskou silou se vytáhl do výše a vyšplhal se na závěsky kormidla. Když se mu pak podařilo obkročmo se dostat až k vrcholu kormidla, sevřel je pevně koleny jako jezdec na konci a uvolnil si tím způsobem ruce, chopil se vaku, připevněného na hlavě, podržel jej v zubech a vyňal z něho, co potřeboval. Nůž, který si také přinesl, začal ihned své ničivé dílo. Znenáhla díra, kterou hloubil mezi kormidlem a zadní stěnou, se stávala širší a hlubší. Asi za hodinu již čepel nože pronikla lodní plaňkou. Do toho otvoru, dost velikého, vložil Vasquez svůj připravený náboj, přivěsil k němu doutnák a pak sáhl do váčku pro křesadlo.
Ale v téže chvíli mu sklouzla maličko kolena vysílená dlouhým svíráním. Sklouznout až dolů, do vody, však znamenalo nezdar pokusu. Namočené křesadlo by nedalo jiskru. Jak sebou Vasquez mimoděk trhl, aby získal pozbytou rovnováhu, posunul se mu váček, který si zase připevnil na hlavu a nůž se z něho vysmekl a spadl do vody, která zašplouchla a vystříkla.
Píseň zpívajícího strážce náhle utichla. Vasquez ho slyšel sestupovat z přídi, jít po palubě a vystupovat na patro na zádi. Již se i jeho stín rýsoval na vodní hladině. Skloněn přes pažení pátral nepochybně lodník po příčině hluku, kterého si všiml. Dlouho tak nepohnutě stál, zatímco Vasquez křečovitě svíral kolena, zatínal nehty do kluzkého dřeva a cítil jak mu pomalu ubývá sil.
Konečně ukojen dlouhým tichem, v němž se nic nehnulo. Se lodník vzdálil a vrátil se na příď, kde začal zase hvízdat svoji píseň.
Teď teprve Vasquez mohl znovu sáhnout pro křesadlo a udeřil o ně několikrát křemenem. Vylétlo několik jisker, doutnák chytil a zaprskal.
Vasquez rychle sklouzl po kormidle, ponořil se do vody a silnými odrazy mířil k pevnině.
Chvíle, kterou John Davis zůstal ve skrýši sám, se mu zdála být bez konce. Půl hodiny, tři čtvrtě, již uplynula celá hodina. Davis se nemohl dočkat, po čtyřech se vyplížil ze skrýše a starostlivě vyhlížel k moři. Aby se mu tak něco stalo? Aby se mu pokus nezdařil? Dopaden asi jistě nebyl, protože z lodi nebylo slyšet hluk.
Rázem však zazněla nočním tichem temná rána, zesílená několikanásobnou ozvěnou, a s ránou se rozlehl dupot a pokřik. O několik chvil později se před ním vynořil ze tmy muž, promáčený a umazaný bahnem, rychle utíkal a přiměl Davise, aby chvatně zalezl do skrýše a vklouznul tam za ním, a přikryl skrýš kamenem.
Bylo načase, neboť hned potom proběhla kolem tlupa lupičů a hlasitě křičela. Ačkoliv jejich hrubá obuv zel dupala na tvrdé skále, nicméně nepřehlušila jejich hlasy.
"Za ním! Ten nám dnes neuteče!" "Viděl jsem ho tak zblízka, jako vidím tebe, je sám!" "Není ani sto metrů před námi." "Však my ho dostaneme, padoucha!"! Hluk slábl, až zanikl docela.
"Provedl jste to?" tázal se šeptem John Davis.
"Ano," odpověděl Vasquez. "Podařilo se to?" "Domnívám se." Časně ráno tlukot kladiv zapudil všechnu nejistotu. Pracují-li na palubě škuneru, pak má Maule zřejmě nové trhliny. Jestli je to poškození vážnější, to nikdo z nich nevěděl.
"Kéž byste ji pak poškodil, aby byla zdržena ještě aspoň měsíc v zátoce," pravil Davis, zapomínaje, že pak by bylo zle s ním i jeho druhem, neboť pak by jim hrozila ve skrýši smrt hladem. "Ticho!!" zašeptal Vasquez a uchopil Davise za ruku.
Nová tlupa se blížila k jejich úkrytu. Snad se vracela z bezvýsledného stíhání, ale její mužstvo nepromluvilo slovo.
Bylo slyšet jen dupot podpatků.
Ten se za dopoledne opakoval ještě několikrát. Pokoušeli se patrně znovu a znovu, aby dostali útočníka do své moci a slídili všemi směry. Ale ustávali znenáhla od marného počínání. J!§iž hezkou chvíli nikdo neprošel kolem skrýše, až v samé poledne tři nebo čtyři muži se zastavili asi na dva kroky od díry, v níž byli Vasquez a Davis zavřeni.
"Ten chlap má patrně spolky s čertem. Kde se tady mohl schovat?" pravil jeden z nich a usedl na balvan, kterým byl zahrazen otvor.
"Raději již toho nechme," pravil druhý. "Naši kamarádi se již vrátili všichni na loď." "Vrátíme se také. Tím spíš, že nám toho ten zatracený darebák mnoho neudělal." Vasquez a Davis se zachvěli a dobře ukryti, poslouchali se zvýšeným napětím.
"Pravda!" vmísil se do hovoru čtvrtý. "Chtěl nám vyhodit do povětří kormidlo!" "Neměl to špatně vymyšleno. Co je po lodi bez kormidla." "Mohl nám po čertech zatopit! Ještě štěstí, že náboj vybuchl stranou. Jen tak jsme mohli vyváznout s celkem nepatrným poškozením. S dírou ve sklenutí lodní zádi a utrženým závěsem. Kormidlo samo je jen trochu ožehnuto." "S tím jsme do večera hravě hotovi," pravil ten, který začal mluvit první. "Než nastane příliv, hoši, budeme konečně odtud. A ten mizera si tu může pojít hlady, je-li mu libo." "Tak co, Lopezi, už jsi si odpočinul?" přerušil ho hrubě drsný hlas.
"Nechme řečí a vraťme se na loď." Zdrceni tím, co uslyšeli, dívali se Vasquez a Davis ve skrýši v níž byli schování, jeden na druhého.
Dvě velké slzy se vyřinuly Vasquezovi z očí a kanuly z jeho řas. A životem ošlehaný námořník, starý kozák, se netajil svým pohnutím, neusiloval, aby skryl toto svědectví svého bezmocného zoufalství. Tak uboze tedy skončil jeho hrdinný pokus! Proto dal tedy svůj živo v nebezpečnou sázku! Nanejvýš půl dne nového zdržení, to bylo vše, čím byli lupiči postiženi! Do večera bude malá oprava hotova a nikdo již nezabrání, aby škuner nevyplul na širé moře a nezmizel za obzorem.
Rány kladiv doznívající z pobřeží nasvědčovaly, že Kongre se činí co může, aby učinil Carcante způsobilou k rychlému odplutí.
Asi o čtvrt na šest k velikému Davisovu a Vasquezovu zármutku přestal klepot kladiv. Dopadla patrně poslední rána a skončila opravu. Za několik minut řinčení řetězu skřípajícího v kluzi tuto domněnku potvrdilo. Kongre vytahoval kotvu. Nadešel okamžik odplutí.
Vasquez se nedovedl zdržet. Pohnul kamenem a opatrně se odvážil vyhlédnout.
Západním směrem se nachylující slunce již blížilo ke hřebenu hor, z té strany zavírající rozhled. V té době, blízké podzimní rovnodennosti, do setmění nechybělo víc než hodinu.
Na opačné straně byl škuner dosud na kotvách. Stopy nedávného poškození na něm již nebyly patrné, také na palubě již bylo všechno uspořádáno. Řetěz kolmo povislý, jak správně Vasquez rozpoznal, nasvědčoval, že je třeba jen poslední otočení, aby byla na povel kotva vyproštěna ze dna.
Vasquez zapomněl na opatrnost a vychýlil se na půl těla z otvoru. Davis se za ním tiskl k jeho rameni. Oba prudce oddychovali rozčilením a pozorovali, co se bude dít.
Většina lupičů již byla zase na palubě. Ne však všichni. Vasquez rozpoznal mezi těmi, kteří zbyli na břehu, Kongrea, procházejícího se s Carcantem v ohradě majáku.
Za pět minut se rozešli a Carcante zamířil k vratům přístavku.
"Pozor!" pravil šeptem Vasquez. "Vystoupí nejspíš na věž majáku." A oba vyklouzli rychle do svého úkrytu.
Vskutku Carcante naposledy vystupoval na maják. Škuner odpluje patrně za okamžik a Carcante se chce naposled rozhlédnout z majáku a přesvědčit se, jestli se k ostrovu neblíží loď.
Z ubývajícího větru se dalo soudit na klidnou noc a na pěkné počasí při východu slunce.
Když Carcante vystoupil na ochoz, Vasquez a Davis ho viděli zcela zřetelně. Zastavoval se na různých místech a dalekohledem se rozhlížel všemi směry po obzoru.
Náhle se mu vydral z úst opravdový skřek. Kongre a ostatní k němu v předtuše zlých věcí zvedli hlavu a neklamali se. Hlasem, který bylo daleko slyšet, křičel Carcante: "Návěstní loď... návěstní loď!"
