XII. Kapitola Při výjezdu ze zátoky Jak se často stává po prudkém vichru, obzor byl dvacátého pátého února zastřen hustou mlhou. Ale zvedala se a také vítr se tišil; dá se říci, že vše nasvědčovalo tomu, že bude změna počasí.
A tak lze učinit konečné rozhodnutí. Ještě téhož dne měla Maule vytáhnout kotvy a Kongre již dělal přípravy k odpolednímu odjezdu. Doufal, že slunce jistě rozptýlí husté páry, které za jeho východu zastíraly obzor. Odliv, který nastával o šesté hodině večer, usnadní škuneru vyplutí ze zátoky. V sedm hodin již může být u mysu sv. Juana a dlouhé stmívání na těchto zeměpisný šířkách mu umožní, aby ho ještě za světla obeplul.
Mohl odplout již s ranním odlivem, jen mohla ho zdržela. Jinak bylo na lodi již vše hotové. Náklad v ní již byl, i potraviny, pocházející ze zásobáren majáku. V budovách u majáku nezbylo nic než nářadí a několik nástrojů, jimiž Kongre nechtěl přeplňovat loď, již tak dost zatíženou. I když byla zbavena části své bývalé přítěže, nořila se i tak o několik palců hlouběji nad linii normálního ponoru a nebylo proto radno jí ještě něco přidávat.
Krátce po polední Carcante, který se procházel po ohradě majáku, řekl Kongreovi: "Mlha začíná stoupat, budeme mít volná rozhled po širém moři. Stoupají-li mlhy, tiší se obyčejně vítr a moře se rychle uklidňuje." "Doufám, že tentokrát již určitě vyplujeme," odpověděl Kongre, "a že naši plavbu do úžiny již nic nezdrží." "A za úžinou také ne," dodal Carcante. "Ale noc bude tmavá, Kongre. Nejsme ještě ani v první čtvrtině měsíce a i ta zapadá skoro současně se sluncem." "Na tom nesejde, Carcante. Nepotřebuji ani měsíc, ani hvězdy, abych mohl plout podél ostrova. Znám dobře tento severní břeh i úskalí ostrovů Nového roku a mysu Colnett. Proto až poplujeme kolem nich, necháme je hezky daleko stranou." "S tímto větrem, Kongre, budeme již zítra hodně daleko." "Určitě; zvláště až na širém moři rozvineme všechny plachty, zmizí nám mys sv. Bartolomea asi brzy z očí. Počítám, že do večera budeme mít Státní ostrov dobrých dvacet mil za sebou." "Není to tak časně, Kongre, když uvážíš, jak dlouho již tady jsme." "Lituješ toho, Carcante?" "Teď, když už odjíždíme, ne. A zadarmo jsme zde také nečekali. Nadělali jsme si tu, jak se říká, hezké jmění, teď jen aby nám dobrá loď naše bohatství odvezla! U čerta, tentokrát, když Maule Carcante chci říci, vjížděla do zátoky s trhlinou v těle, domníval jsem se, že je po nás veta! Nebýt toho, že jsme ji naštěstí mohli ještě opravit, kdo ví, jak dlouho bychom ještě museli zůstat na ostrově. Co by nám zbývalo, až se návěstní loď vrátí, než se znovu skrývat u mysu sv. Bartolomea.. A já aspoň, tisíc hromů, již mám sv. Bartolomea až po krk!" "Ano," odpověděl Kongre, jehož divoká tvář se chmuřila, "naše postavení by bylo opravdu velmi vážné!.. Až by velitel Santa Fe našel maják bez stráže, učinil by jistě opatření a prohledal by celý ostrov. Kdo ví, jestli by pak neobjevil naši skrýš? Také není vyloučeno, že by se k němu přidružil třetí strážce, který nám unikl." "Ah, kdepak je tomu konec, Kongre! Nikdy jsme po něm nezpozorovali stopy a pak, jak by mohl bez prostředků přežít dva měsíce! Jsou to bezmála dva měsíce, co Carcante tentokrát jsme se nepřeřekl vyplula do Elgroské zátoky? Nespokojil se snad zbylý strážce syrovými rybami a kořínky "Ať je to jakkoliv," přerušil ho Kongre, "jisté je, že odplujeme před návratem návěstní lodi, a pak ať se děje co se děje!" "Podle záznamu v knize majáku se vrátí Santa Fe asi teprve za týden," poznamenal Carcante. "A za týden jsme již daleko od Hoornova mysu, na cestě k Šalamounovým ostrovům nebo k Novým Hebridám." "To doufám, Kongre. Vystoupím ještě jednou na balkon, abych se rozhlédl po moři. Kdyby byla nablízku nějaká loď " "Tak co by nám bylo po ní?" řekl Kongre a pokrčil rameny. "Do Atlantického a Tichého oceánu má vstup každý. Carcante má své papíry v pořádku. Co bylo v této věci třeba, se jži stalo, na to se můžeš spolehnout. A kdybychom ve vjezdu do zátoky potkali i samotnou Santa Fe, vzdali bychom jí čest. Zdvořilost je zdvořilost." Jak bylo patrno, nepochyboval Kongre nijak o zdaru svých plánů. Zdálo se opravdu, že vše mluvilo v jeho prospěch.
Zatímco kapitán odcházel k zálivu, vystupoval Carcante po schodech majáku a když dostoupil nahoře k jeho ochozu, zůstal na něm několik hodin a rozhlížel se po moři.
Obloha byla nyní již úplně bez mraků a ve vzdálenosti asi dvanácti mil jasně vystupovaly obrysy obzoru. Také na moři se již nebělaly bílé skvrny rozpěněných vln. Moře se ještě zmítalo nemalými vlnami, ale ty již nemohly být lodi nebezpečné. Osatně jen co opustí úžinu, tam již bude moře klidné. Pak chráněni pevninou a majíce vítr v zádech, poplují jako po řece.
Na širém moři bylo vidět jen jedinou loď a to ještě jen na chvíli. Byl to nějaký trojstěžník, který se asi dvě hodiny objevil, ale tak daleko, že Carcante ani dalekohledem nemohl rozpoznat jeho plachty. Plul ostatně k severu, tedy do Tichého oceánu a také tím směrem zmizel.
O hodinu později však Carcante zahlédl něco, co v něm vyvolalo tak veliké znepokojení, že uvažoval, jestli o tom nemá uvědomit kapitána.
Směrem sever-severovýchodmí, ještě daleko, se objevil sloup dýmu. Byl to parník, který buď mířil ke Státnímu ostrovu nebo k pobřeží Ohňové země.
Zlé svědomí je bojácné. Stačil kouř, aby se v zlosynově duši vynořily nejvážnější obavy.
"Že by to byla návěstní loď? Řekl si úzkostlivě.
Dnes bylo teprve dvacátého pátého února a Santa Fe se měla vrátit až v prvních dnech března! Že by uspíšila svůj příjezd? Je-li to Santa Fe, pak je za dvě hodiny u mysu sv. Juana a vše je ztracené! Teď, když byli na prahu svobody, by se jí měli zříci a vrátit se do žalostného zajetí na mys sv. Bartolomea?
Dole, při úpatí majáku, viděl Carcante škuner, který se houpal na vlnách tak bezstarostně, jako by se mu vysmíval. Všechno bylo připravené. Stačilo jen zvednout kotvy, aby se vydal na cestu. A přece nemohl, dokud trval příliv a vítr byl nepříznivý. Teprve po dvou hodinách měl příliv ustoupit odlivu.
Bylo proto nemožné vyplout na širé moře dřív, než by se parník přiblížil. Jestliže to přijíždí návěstní loď, pak je opravdu zle Carcante si odlehčil pustým zaklením, které se mu dralo na jazyk. Měl by o tom říci Kongreovi? Ne, dokud si nebude jistý, nebude ho raději vyrušovat v jeho poslední přípravách k odjezdu. Zůstal tedy na ochozu a nespouštěl z blížícího se parníku oči.
Parník se blížil rychle, měl příznivý vítr i proud. A kapitán patrně topil o překot, neboť se nad lodí vznášel hustý dým, které však Carcante přes plachty napjaté vzadu dosud neviděl. Také byla silně nachýlená dozadu. Popluje-li takovou rychlostí, bude velmi brzy před mysem sv. Juana.
Carcante, jehož obava rostla s krátící se vzdáleností, nedal dalekohled z očí. Již jen několik mil ho od ní dělilo, již se její trup zčásti stával patrný.
Ale Carcanteovy obavy se rozprchly ve chvíli, kdy bylo největší.
Parník totiž náhle změnil směr, zamířil k úžině a odhalil svou lodní výstroj.
Ne, Santa Fe to nebyla. Parní o dvanácti až patnácti stech tunách nemohl být Santa Fe.
Mýlka byla vyloučená. Carcante, který již tolikrát Santa Fe viděl za jejího dlouhé pobytu v Elgorské zátoce, ji znal tak dobře jako Kongre a jeho tlupa. Santa Fe byla vybavena na způsob škuneru, kdežto blížící se parník byl trojstěžník.
Jaké ulehčení Carcante pocítil a jak byl rád, že nevyrušil marně své druhy z práce!
Ještě asi hodinu zůstal na balkoně a díval se za parníkem, který plul severně od ostrova, ale ve vzdálenosti tří až čtyř mil, to je ještě příliš daleko, aby mohl udělat oznámení své národnosti, oznámení, které by bylo opatrně z dobrých důvodů zůstalo asi bez odpovědi.
Parník ve čtyřiceti minutách, který plul rychlostí nejméně dvanáct uzlů za hodinu, zmizel za mysem Colnett.
Když se Carcante přesvědčil, že loď již není na obzoru, sestoupil z majáku.
Zatím se dostavil obrat přílivu a s ním chvíle určená k odjezdu škuneru. Přípravy byly skončeny, nezbývalo, než rozvinout plachty. Jakmile byly náležitě napjaty a upraveny, musely vítr, který se změnil ne jihovýchodní, dostat ze strany a loď mohla s plnými plachtami vyplout na širé moře.
V šest hodin byl Kongre a většina jeho lidí na palubě. Člun přivezl ještě i ty, kteří se zdrželi pod ohradou, a pak byl sám vytažen na ramena škuneru.
Moře začalo pomalu ubývat. Již se vynořovalo místo, na němž ležel škuner, když byl opravován, už se na druhé straně zálivu objevovaly z vody ostré vršky skalisek. Vítrh hvízdal trhlinami skal a lehký příboj umíral na pobřeží.
Když nadešla chvíle odjezdu, Kongre dal rozkaz k otočení lodního klanýře. Lano se napnulo, zaskřípalo v kluzu, v kulaté díře na přídi pro kotevní lano a když už splývalo kolmo, byla kotva vytažena ke kotevnímu rumpálu a uložena napříč, opatrně, vzhledem k plavbě, která měla trvat tak dlouho.
Pak byly rozvinuty plachty, plachta na předním stožáru, hlavní plachta, vrcholová plachta, plachta nad košem stožáru, stěhovka a plachta na lodní zádi, a s jejich přispěním se škuner pohnul a zamířil k moři.
Při jihovýchodním větru mohl škuner snadno dosáhnout mysu sv. Juana a také plavbě podél velmi strmého břehu nehrozilo nebezpečí.
Kongre to dobře věděl. Znal zátoku a proto sám stál u kormidla; dal se odvážně unášet kus směrem k pobřeží, aby zvýšil rychlost lodi.
Celkem plula Carcante s rychlostí dost střídavou: volněji, když vítr polevoval, rychleji když se prudší poryv opřel do plachet. Předstihovala však odliv, nechávaje za sebou široký pruh, dobré znamení pro její zdatnost a pro její další plavbu.
O půl sedmé byl již Kongre na milí od konce mysu, a řiré moře se již před ním prostíralo na obzoru. Slunce zapadalo na protější straně, stupujíc hvězdám, které se brzy měly zatřpytit na nebi, které tmavlo houstnoucím šerem.
V té chvíli Carcante přistoupil ke Kongreovi.
"Tak konečně máme zátoku šťastně za sebou," řekl s uspokojením. "Ve dvaceti minutách," odpověděl Kongre, "dám popustit provazy při spodním cípu plachet a otočím kormidlo k pravé straně zádi, abychom obepluli mys sv. Juana." "Budeme muset v úžině často obracet loď a jednou plout vpravo a podruhé vlevo?" "Nemyslím," odpověděl Kongre. "Jakmile mineme mys sv. Juana, změníme plachetní krky a doufám, že ji nebude třeba hnout až k Hoornovu mysu. Jsme již hlouběji v roce, můžeme tedy počítat, že východní větry potrvají. Uděláme v úžině, co uznáme za vhodné. Že by nám vítr selhal, abychom byli nuceni se vléci, se nemusíme obávat." Kdyby nebylo nutné, jak Kongre doufal, měnit plachetní krky, získal by hodně času. Kdyby mimo nadání byl k tomu přece přinucen, dal by stáhnout čtverečné plachty a ponechal by je kosočtverečné, jednou stranou připevněné, a plachty třírohé: brigantinku a malou stěhovku.
Jeden z mužstva, který stál u kotevního rumpálu, náhle vykřikl: "Pozor vpředu!" "Co je?" zeptal se Kongre.
Carcante spěchal k muži a naklonil se přes hrazení z rohoží.
"Otoč otoč trochu!" volal na Kongrea.
Škuner byl právě naproti jeskyně, která lupičům tak dlouho sloužila za skrýš.
V těch místech zátoky plul kus trupu Century, hnán odlivem do moře. Srážka s ním mohla mít mrzuté následky a opatrnost tedy kázala rychle se tomuto vraku vyhnout.
Kongre stáhl zlehka kormidlo k levému lodnímu boku, škuner se pootočil, proplul kolem kýlu a jen nepatrně o něj zavadil bokem.
Úsilí vyhnou se vraku mělo za následek, že se Carcante poněkud přiblížila k severnímu břehu. Brzy však byla zase uvedena do původního směru a už chybělo asi dvacet sáhů, aby minula skalnatý ostroh, kterým se mys lámal v úhlu. Pak již mohl Kongre popustit kormidlo a volně zamířit k severu.
Právě v té chvíli však proniklo vzduchem ostré zasvištění, kostra škuneru se otřásla nárazem a hned na to se rozlehla hromová rána.
Na břehu se ukázal bílý dým, který zaháněl vítr dovnitř zátoky.
"Co je to?" vykřikl Kongre.
"Střílejí na nás," odpověděl Carcante. "Zůstaň u kormidla!" vele Kongre a sám běžel k levému boku lodi, nahnul se přes její hrazení a spatřil v trupu lodi díru, jen asi půl stopy nad čarou ponoru.
Také ostatní mužstvo se okamžitě seběhlo k tomuto místu.
Útok z této strany pobřeží! Carcante vyjížděla ze zátoky, dostala ránu do boku a kdyby byla zasažena jen o málo níž, byl by s ní jistě konec! Dá se domyslet, jaké překvapení, a zděšení se zmocnilo celého mužstva!
Co měl Kongre a jeho tlupa dělat? Měli spustit člun, vstoupit do něho, přirazit ke břehu na místě, kde se objevil bílý dým, zmocnit se těch, kdo na loď vystřelili, povraždit je anebo je aspoň zahnat z tohoto místa? Ale kdo ví, kolik těch útočníků je, mohl by je přemoci? Nebylo by rozumnější vzdálit se a především prohlédnut poškození lodi?
Odplout rychle z místa se ukázalo tím naléhavější, když bylo na loď vystřelo podruhé. Dým se zase vyvalil z téhož místa břehu a loď se otřásla novým nárazem. Vystřelená koule zase vrazila do lodního trupu nad vodou hned vedle otvoru první rány.
"Kormidlo po větru!.. Zřiďte ráhna vpředu! Obraťte loď! vykřikl Kongre z plného hrdla a běžel na záď lodi, aby pomohl Carcanteovi, který se snažil rychle splnit jeho povel.
Sotva bylo hnuto kormidlem, loď se obrátila a nahnula se na pravou stranu. Než uplynulo pět minut, začala se vzdalovat od břehu a za chvíli byla mimo dostřel děla, které na ni bylo namířeno.
Ostatně se již neozvala nová rána. Břeh až na konec mysu byl pustý a prázdný a nebylo tedy pravděpodobné, že by se útok opakoval.
Nejnaléhavější nyní bylo zjistit stav lodního trupu. Uvnitř se nedalo ohledání provést, protože nebylo možné odstranit náklad. Bylo však jisté, že obě koule prorazily bok a uvázly někde v lodním spodku.
Byl tedy spuštěn člun, zatím co se Carcante otáčela a byla odlivem poněkud sražena od břehu.
Do člunu sestoupil Kongre a tesař, aby ohledali trup a přesvědčili se, muže-li být rána opravena na místě.
Zjistili, že dvě koule, asi čtyřliberní, zasáhly škuner a prorazily lodní stěnu naskrz. Naštěstí neťaly do živého; podstatné části lodi zůstaly ušetřeny. Obě díry byly na okraji lodního pobití, nad samou čarou ponoru. Jen o několik centimetrů níž a loď by měla otvory, které by mužstvo sotva stačilo ucpat. Lodní spodek by se rychle naplnil vodou a Carcante by se potopila ve vjezdu do zátoky.
Kongre a jeho mužstvo by na člunu nepochybně dojeli k pobřeží, ale po škuneru by bylo veta.
Poškození škuneru nebylo celkem velké, ale přece dost vážné, aby se Carcante mohla odvážit na širé moře. Stačilo jen trochu sklonu k Levému boku, aby voda vnikala dovnitř. Než mohli pokračovat v plavbě, obě rány, způsobené koulemi, musely být nutně opraveny.
"Ale kdo je to, u čerta, který nám tohle nadrobil?" opakoval několikrát Carcante.
"Nejspíš strážce, který nám unikl!" pravil Vargaz. "A možná, že i někdo ze zachráněných, které strážce snad zachránil ze ztroskotané Century. Ale aby mohli střílet, potřebovali dělo, a to jim přece nespadlo z Měsíce." "To jistě ne," odpovídal mu Carcante. "Pochází patrně z trojstěžníku. To čert v tom své prsty, že jsme si ho sami mezi troskami nevšimli." "Na tom teď nezáleží!" odbyl je zkrátka Kongre. "Teď jde především o to, jak loď nejrychleji opravit!" Měl pravdu. Co pomáhaly dohady o příčinách útoku, když v lodi zůstaly díry. V nejhorším případě mohli loď dopravit k protějšímu břehu, k mysu Diego. Za hodinu by tam byli. Ale na těch místech by byli příliš vydání napospas větrům vanoucím ze širého moře. A až k mysu Several nebylo nikde lépe. Hned při prvním nečasu by byl škuner rozbit o skaliska. Proto Kongre rozhodl vrátit se raději ještě večer do Elgorské zátoky, kde mohla být oprava bezpečně a nejrychleji provedena.
Ale dokud trval odliv, nebylo pomyšlení, že by škuner mohl proniknout proti proudu. Nezbývalo tedy, než vyčkat na příliv, který měl nastat ve třech hodinách.
Jen nebude-li zatím pozdě. Carcante, unášená proudem, se ocitala v nebezpečí, že bude zahnána až k mysu Several a že se zatím naleje vodou, neboť zmítána v vlnobitím, se povážlivě kymácela z boku na bok. Bylo už slyšet crčení vody, která při každém prudším zakolísání vnikala oběma otvory v poškozeném lodním boku. Aby se zachránil, rozhodl Kongre spustit kotvy na několik končin, které Kongre naštěstí měl, aby škuner nenarazil na některé z četných skalisek, která znemožňovala přístup k pobřeží.
Konečně se kolem desáté hodiny ohlásil příliv. Kongre ho využil, dal znovu vytáhnout kotvy a ještě před půlnocí Carcante, když unikla mnohému nebezpečí, zastavila na dřívějším místě svého kotvení v zálivu Elgorské zátoky.
