¨ X. kapitola Po ztroskotání Za východu slunce vichřice zuřila ještě s nezmenšenou prudkostí. Kam zrak mohl dohlédnout, běhala pěna rozbouřeného moře. Na konci mysu vystřikovaly vlny do výše patnácti až dvaceti stop a drobné mžení rosilo hřebeny skal. Moře bylo odlivu a prudké poryvy větru se srážely ve vjezdu zátoky, ani z ní. Z hrozivé oblohy se dalo soudit, že bouře potrvá ještě několik dní. Nebylo to v magalhaesových vodách ostatně nic mimořádného.
Za takového nečasu nemohla ani Maule pomyslet na to, aby vyplula na širé moře. Lze si představit, jaký vztek asi lomcoval Kongrem a jeho tlupou.
Když Vasquez časně ráno vstal, aby se rozhlédl po počasí, vynořil se mu ve víru rozprašovaného písku tento obraz: Asi dvě stě kroků od něho, na severním svahu mysu, tedy ještě vně zátoky, ležela ztroskotána loď. Byl to trojstěžník o pěti stech tunách. Z jeho stožárů nezbylo nic než tři pahýly, přeražené asi ve výši lodní zástěny. Snad je dal kapitán porazit, aby loď uvolnil, snad se přerazily ve chvíli nárazu na břeh. Na mořské hladině však nebylo z trosek vidět nic; snad zahnala vichřice dovnitř zátoky.
Když to věděl jistě, odvážil se k místu neštěstí. Moře bylo odlivem tak nízké, že mohl vrak obejít a tu četl na plochém dílu zádi: Century, Mobile.
Byla to tedy americká plachetní loď, z přístavu hlavního města státu Alabama, ležícího v Mexickém zálivu, jižně od severoamerické Unie.
Century propadla nadobro záhubě. Nikdo z její posádky nezůstal naživu a z lodi samé také nezbylo nic než beztvárný vrak, rozlomený v půli nárazem. Náklad, který vezla, odplavily a rozházely vlny. Nezbyly z ní nic než trosky planěk, žebroví, bidel a ráhen, které porůznu ležely na úskalí, vynořené nyní přes příboj vln a bedny, balíky a sudy, rozmetané na pobřeží podél mysu.
Trup Century spočíval na suchu, takže do něho mohl Vasquez vejít.
Co tam spatřil, byla hotová spoušť. Prkna paluby byla odtržena, kajuty byly vlnami rozmetány, část za zadním stožárem byla odtržena, kormidlo ulomené, o patrně náraz na úskalí dovršil dílo zkázy A nikdo nezůstal naživu, ale nedostalo se mu odpovědi. Vnikl do nejzazších koutů podpalubí, ale ani mrtvoly tam nespatřil. Buď byli nešťastníci vlnou smeteni do moře nebo se utopili ve chvíli, kdy Century vrazila na skálu.
Vasquez se vrátil na břeh, znovu se ujistil, že se ani Kongre ani někdo z jeho lidí neblížili k místu neštěstí, zamířil přesto, že moře zle doráželo na pobřeží, až na samotný konec mysu sv. Juana.
"Snad bych tam mohl narazit na některého ještě dýchajícího lodníka z Century a pomoci mu." Ale jeho pátrání bylo marné. Vracel se po břehu a všímal si bedlivě věcí ztroskotané lodi, vržených na břeh.
"Není vyloučeno," myslel si, "že bych tu mohl najít bedničku konzerv, ktrá by mi pojistila živobytí na zbývající dvě nebo tři neděle " Opravdu; netrvalo dlouho a Vasquez našel sud a bednu, které moře vyvrhlo na úskalí. Co sud a bedna obsahují, bylo napsáno zevně. V bedně byla zásoba sucharů a v sudu nakládané maso. To bylo chleba a masa nejméně na dva měsíce.
Vasquez přenesl nejprve bednu do jeskyně asi dvě stě metrů vzdálené a pak do ní vevalil sud.
Když byl hotov s touto prací, vyšel znovu na konec mysu, aby se rozhlédl po zátoce. Nepochyboval, že Kongre o ztroskotané lodi ví. Včera před soumrakem mohl z výše majáku snadno vidět loď, blížící se k ostrovu. Protože Maule byla nyní uzavřena v zátoce, dle se bezpečně očekávat, že si lupiči pospíší ke vjezdu Elgorské zátoky, aby kořistili z nedávného neštěstí. Věci rozházené po břehu, některé asi cenné, že by tu hrabiví zlosyni chtěli ponechat?
Když Vasquez zabočil za roh útesu, byl překvapen prudkostí, s jakous se vrhal do zátoky.
Nebylo vůbec pomyšlení, že by se jí mohl škuner probít; ale i kdyby se mu podařilo dostat se až k mysu sv. Juana, na širé moře se odvážit nemohl.
V krátké přestávce větru se Vasquezovi zdálo, že zaslechl lidský hlas. Bolestné volání o pomoc, pronesené vysíleným stenem.
Vasquez se dal neprodleně za hlasem, který přicházel od jeskyně, kde se Vasquez původně zdržoval, nedaleko jeskyně pirátů.
Neučinil ještě ani padesát kroků, když spatřil člověka, ležícího na patě úskalí. Jeho ruka se vztyčeně hýbala, jakoby hledala pomoc.
Vasquez se po několika skocích ocitl u něho.
Trosečník se zdál být třicátník nebo nejvýš pětatřicátník, silného tělesného založení. Oděn byl po námořnicku, ležel ne pravém boku, oči zavřené a sám chrčivě dýchal. Chvílemi mu křeč zaškubala tělem. Nezdálo se, že by byl raněn, aspoň na jeho šatech nebyly stopy krve.
Asi jediný muž, který zbyl ze troskotané lodi Century, Vasqueze neslyšel přicházet. Ale když mu Vasquez položil ruku na prsa, učinil pokus, aby se nadzvedl, klesl však, příliš slabý a vysílený zpět do písku. Na okamžik pak otevřel oči a ze rtů mu splynula slova: "Pomoc! Pomoc!" Vasquez u něho klečel, opřel ho šetrně o skálu a řekl mu: "Jsem u vás, příteli Zde u vás Pohleďte Přicházím, abych vás zachránil " Ubohý muž vztáhl zlehka ruku, patrně za znamení díků. To bylo vše, co mohl učinit, neboť za okamžik zase pozbyl vědomí.
Nesmírné vysílení vyžadovalo okamžitou pomoc.
"Dej Bůh, aby již nebylo pozdě!" řekl si Vasquez.
Především bylo nutné opustit toto místo. Tlupa lupičů sem mohla každým okamžikem připlout na šalupě nebo člunu, anebo přijít pěšky po břehu.
Aby byl v naprostém bezpečí, rozhodl se Vasquez co nejrychleji dopravit trosečníka do jeskyně a také bezodkladně toto své rozhodnutí provedl.
Čtvrt hodiny trvala cesta, ačkoliv byla dlouhá jen asi sto sáhů, než Vasquez s bezvládným člověkem na ramennou mohl zahnout do soutěsky mezi skalami. Tam složil ubožáka na pokrývku a hlavu mu opřel o balík šatstva.
Neznámý byl dosud v bezvědomí, ale dýchal. Zjevné rány neměl. Jen jestli si nezlomil ruku nebo nohu, když byl vržen na úskalí, pomyslel si Vasquez. Obával se toho, protože se zlomeninou by si nevěděl rady. Ohledal ho, zvedl mu ruce i nohy a přesvědčil se, že je tělo neporušeno.
Pak nalil trochu vody do číše, nakapal do ní několik kapek kořalky, která mu zbyla v čutoře a vrapil doušek tohoto nápoje do trosečníkových úst. Pak mu třel paže a prsa, vyměnil mu promočené šaty za ty, které si přinesl z jeskyně lupičů.
Víc zatím učinit nemohl. Všiml si však s radostí, že se jeho samaritánská služba nemíjí účinkem. Nemocný znenáhla nabýval vědomí, docela se vzpřímil, díval se do očí Vasqueze, který ho oběma rukama držel a šeptal: "Pít pít." Vasquez mu podal číši vody smíšené s několika kapkami kořalky.
"Je vám již lépe?" zeptal se ho.
"Ano! Ano! " odpověděl trosečník.
A jakoby se probíral z mlhavých vzpomínek, tázal se: "Vy zde? Kde to jsem?" a tiskl slabě ruku svému zachránci.
Pronášel slova v anglické řeči, kterou mluvil i Vasquez.
"Jste v bezpečí," odpověděl mu. "Nalezl jsem vás na břehu po ztroskotání Century." "Century! Ach ano, vzpomínám si." "Jak se jmenujete?" "Davis John Davis." "Jste kapitán trojstěžníku?" "Ne vrchní kormidelník A co ostatní? " "Ti všichni zahynuli," odpověděl Vasqeuz. "vyvázl jste jediný " "Všichni?" "Všichni!" John Davis byl ohromen touto novinou. On jediný ze všech zůstal naživu! A čí zásluhou? Poznával, že za svůj život děkuje neznámému, který se nad ním starostlivě skláněl.
"Díky, díky!" pravil a veliké slezy se mu zaleskly v očích.
"Jste hladový? Chcete jíst? Máme suchary a maso," ujal se slova Vasquez. "Ne, díky jen mám ještě žízeň." Čerstvá voda smíšená s troškou brandy Johna Davise posílila tak, že mohl brzo odpovídat na všechny otázky.
Co vypravoval, povíme jen stručně: Century, plachetní trojstěžní loď o pěti stech padesáti tunách z přístavu Mobile, opustila před třemi týdny americké pobřeží. Její posádka se skládala z kapitána Harryho Stewarda, z vrchního kormidelníka Johna Davise a z dvanácti mužů i s plavčíkem a kuchařem. Vezla náklad niklu a různého zboží pro Melbourne v Austrálii. Až k padesátému stupni jižní šířky minula plavba Atlantickým oceánem bez nehody. Zde však byla loď překvapena hroznou bouří, která od včerejška zuřila ve zdejších vodách. Hned na počátku, s prvním poryvem vichřice, přišla Century o svůj zadní stožár a všechno své zadní plachtoví. Brzy potom se přes palubu přelila ohromná vlna, smetla ji, roztříštila část kajut a srazila do moře dva námořníky, které už nešlo nijak zachránit.
Úmyslem kapitána Stewarda bylo uchýlit se za Státní ostrov do le Maireovy úžiny. V příčině zeměpisné šířky si byl jistý svým položením, a určil téhož dne její stupeň. Přirozeně se mu zdála tato cesta výhodnější než obeplout Hoornův mys a pak se teprve zase obrátit k australskému pobřeží.
V noci se však bouře rozpoutala dvojnásobnou silou. Všechny plachty byly svinuty kromě plachty na předním stěžni a vrcholové plachty, ale přesto trojstěžník letěl s větrem o závod.
V tu chvíli se kapitán domníval, že je vzdálen ještě nejméně dvacet mil od pevniny. Nepokládal proto za nebezpečné nechat se hnát větrem směrem k ostrovu, doku by nespatřil světla majáku. Pak ponechávaje je daleko stranou směrem k jihu, nemohl najet na úskalí mysu sv. Juana a snando se mohl dostat do úžiny.
Century, hnána větrem, zachovával proto svůj dosavadní směr a protože světlo majáku svítilo na vzdálenost deseti mil, Harry Steward měl za to, že teprve asi za hodinu se jim objeví.
Ale nespatřili ho. Byl v klamném domnění, že je od ostrova ještě hodně vzdálen, a zatím v téže chvíli ve strašném nárazu se už loď roztříštila o ostrov. Tři námořníci zaměstnáni ve stěžňoví okamžitě zmizeli ve vlnách spolu s předním a hlavním stožárem. Trup lodi se pod prudkým nájezdem vln přelomil a kapitán, kormidelník a zbylé mužstvo bylo svrženo do příboje, z něhož nebylo záchrany.
Tak Century vzala se vším všudy za své. Jediný vrchní kormidelník John Davis Vasquezovou zásluhou unikl smrti.
Na kterém pobřeží však trojstěžník ztroskotal, nebylo Davisovi dosud známo.
Otázal se tudíž Vasqueze: "A kde to vlastně jsme?" "Na Státním ostrově." "Na Státním ostrově!" zvolal Davis, celý užaslý nad touto odpovědí.
"Ano na Státním ostrově," ujistil ho znovu Vasquez; "při vjezdu do Elgorské zátoky." "Ale co maják?" "Nebyl rozsvícen." John Davis, jehož tvář prozrazovala krajní překvapení, očekával vysvětlení příčiny této nedbalosti. Ale Vasquez se náhle zvedl a zbystřil sluch. Zaslechl podezřelý šramot, a chtěl se přesvědčit, nepotlouká-li se již nablízku tlupa lupičů.
Provlíkl se proto štěrbinou mezi skalami a rozhlédl se po pobřeží až ke konci mysu sv. Juana.
Nikde však nebylo živé duše. Vichřice dosud nepozbývala své prudkosti a s nezmenšenou zuřivostí dorážely vlny na úskalí. Také na šedivé obloze se dosud kupily a honily hrozivé mraky.
Šramot, který Vasquez zaslechl, byl způsoben posunutím vraku Century. Silou vichru se totiž záď vraku pootočila po větru, který vnikl dovnitř lodi, a vrazil záď hlouběji na břeh. Jako ohromný sud zbavený dna se kutálela po břehu, až se nadobro rozbila o skalní útes. Na místě neštěstí, pokrytém mnoha věcmi, vrženými na břeh, zbyla již jen přední část trojstěžníku.
Vasquez se proto vrátil a položil se na písek vedle Johna Davise. Vrchní kormidelník Century se rychle zotavoval. Opřen o rameno svého zachránce by již mohl sejít na pobřeží.
Vasquez to však nedopustil a když se ho John Davis podruhé otázal, proč nehořelo v noci světlo na majáku, zasvětil ho do hrozných příhod, které se udály před sedmi týdny v Elgorské zátoce, o odjezdu návěstní lodi Santa Fe, o majáku, jehož obsluha byla svěřena jemu, Vasquezovi a jeho dvěma druhům, Felipovi a Morizovi, který čtrnáct dní svítil bezvadně a nerušeně. V té době kolem ostrova plulo několik lodí, které dávaly signály a obdržely zpravidla z majáku odpověď.
Ale dvacátého šestého prosince kolem osmé hodiny večerní se v zátoce objevil škuner, jehož kapitán znal zřejmě velmi dobře cestu, neboť jel zpříma bez oklik a hledání. Vasquez, který měl službu, pozoroval ze strážnice jeho světla i jeho pohyby.
Škuner připlul ke břehu pod ohradou majáku a spustil kotvy.
Tu Felipe a Moriz, již vyšli ze svého příbytku, sestoupili na břeh, aby nabídli kapitánovi své služby, byli zákeřně přepadeni a zabiti dřív, než mohli pomyslet na obranu.
"Ubožáci!" zvolal John Davis.
"Ano moji ubozí kamarádi!" opakoval Vasquez, jehož bolest se těmito smutnými vzpomínkami jitřila.
"A vy, Vasquezi?" otázal se John Davis.
"Zaslechl jsem z výše majáku výkřik svých druhů, pochopil jsem, oč jde Byla to loď námořních pirátů Byli jsme tři strážci! Dva zabili a s třetím si mnoho starostí nepřipouštěli." "Ale jak jste jim mohl uniknout?" "Seběhl jsem rychle po schodek majáku," odpověděl Vasquez, "vletěl jsem do příbytku, kde jsem sebral trochu potravy a nejnutnějších věcí a než vystoupili lupiči na břeh, byl jsem již na útěku sem, do těchto míst." "Lotři mizerní! " opakoval John Davis, který už chápal souvislost této události s tmou na majáku. "Teď jsou tedy pány majáku oni a nerozsvěcují ho? Ztroskotání Century, kapitánovou smrt i celé naší posádky mají tedy na svědomí oni?" "Ano," odpověděl Vasquez, "teď jsou pány majáku oni a poněvadž se mi podařilo jedenkrát vyslechnout hovor jejich náčelníka s jeho kumpány, dozvěděl jsem se i kdo jsou i co zamýšlejí. A Vasquez začal Johnu Davisovi vypravovat, jak tito lotři, již od několika let hnízdící na Státním ostrově, lákali lodi na úskalí a vraždili trosečníky zbylé na živu, jak všechny cenné předměty ze ztroskotaných lodí ukládali do jeskyně, těšíce se nadějí, že se Kongreovi podaří zmocnit se některé neporušené lodi a jak byla započetím stavby majáku tlupa lupičů přinucena opustit Elgorskou zátoku a uchýlit se k mysu sv. Bartolomea na druhém konci ostrova, kde o jejich pobytu nikdo neměl potuchy.
"Když byla stavba majáku ukončena," pokračoval Vasquez, "vrátili se před půldruhým měsícem zase sem, ale to již měli v držení škuner, který uvázl na písčině u mysu sv. Bartolomea a jejíž posádka zahynula." "Ale proč se tu ještě zdržují? Proč již s nákladem svého lupu neodjeli?" otázal se John Davis.
"Kvůli nutné opravě lodi, která vyžadovala mnoho času," odpověděl Vasquez. "Ale jak jsem se přesvědčil, opravné práce jsou již ukončeny a také jejich lup je již naložen. Měli v úmyslu odplout dnes ráno." "Nevíte kam?" "Na některý ostrov Tichého oceánu, kde myslí, že budou v bezpečí a kde budou asi chtít pokračovat ve svém loupežném řemesle." "A bouře, která se strhla, jim patrně překazila jejich záměr " "Ano, a jak všechno nasvědčuje," pravil Vasquez, maje na mysli neutuchající vítr a zachmuřené nebe, "zdrží je tu nečas jistě ještě několik dní " "A pokud tu jsou, nebude maják asi svíti, že?" "To nebude, Davisi." "Pak je snadno možné, že ještě několik lodí očekává stejný osud jaký stihl Century?" "Obávám se, že máte pravdu." "Copak nelze nějak upozornit lodi na nebezpečí, když se budu v noci blížit k pobřeží?" "Snad přece Mohli bychom zapálit oheň na krajním konci mysu sv. Juana.
Pokoušel jsem se již o to včera, abych varoval vaši Century. Chtěl jsem totiž zapálit hranici dřeva a suché trávy, ale bohužel vítr vál tak prudce, že se mi to však nepodařilo." "Co jste nesvedl sám, Vasquezi, podaří se snad našemu společnému úsilí," pravil John Davis. "Dříví se nám nebude nedostávat. Trosky mé nešťastné lodi a bohužel, že i tolika jiných, nám ho poskytnou dostatek. Neboť nemůže-li maják lodím blížícím se ze širého moře dát tak dlouho výstrahu, dokud zůstává škuner v zátoce, není vyloučeno, že by se neštěstí, které stihlo Century, mohlo opakovat ještě několikrát." "Je jisté," poznamenal Vasquez, "že Kongre a jeho tlupa tu již nebude moci dlouho prodlévat. Jakmile to počasí jen poněkud připustí, jem přesvědčen, že jejich škuner vypluje okamžitě na širé moře." "Proč myslíte?" tázal se John Davis.
"Protože vědí, že nás již brzy vystřídá jiná stráž." "Vy máte být vystřídán?" "Ano, v prvních dnech března, a dnes máme již osmnáctého února." "Počátkem března sem má připlout loď?" "Ano. Kolem desátého března, ne-li dřív, se sem vrátí návěstní loď Santa Fe z Buenos Aires." Davisovou hlavou kmitla myšlenka, která již dávno Vasqueze zaměstnávala.
"Ach, tím se stává naše položení daleko lepší, než jsem si troufal myslet. Kéž by Bůh dal, aby tu nečas zdržel ty lotry na tak dlouho, než Santa Fe spustí kotvy v Elgorské zátoce! "
