×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Maják na konci světa, Kapitola VII. ­ Jeskyně

Kapitola VII. Jeskyně Jaká hrozná noc čekala ubohého Vasqueze za okolností, do nichž byl tak nenadále vržen! Jeho nešťastní přátelé byli zavražděni, shozeni z paluby, a odliv nyní odnáší jejich mrtvá těla na širé moře! Nemyslel ani na to, že ho mohl potkat tentýž osud, kdyby ho šťastnou náhodou nezdržela strážní služba na majáku. Myslel jen na své druhy, který pozbyl.

"Chudák Moriz, chudák Felipe," řekl sám k sobě; "spěchali s důvěrou nabídnout své služby oněm lotrům a ti se jim odvděčili ranami z revolveru! Už je neuvidím již se nikdy neshledají se svou vlastí, se svými rodinami! A Morizova žena která očekává návrat svého muže do dvou měsíců až ta se dozví o jeho smrti! " Vasquez byl z těch myšlenek plně zdrcený. Choval ve svém srdci k oběma strážcům upřímnou náklonnost Znal je již léta! Na jeho radu žádali o místo na majáku a nyní tu zbyl sám, sám jediný!

Ale odkud, proboha, se vzal ten škuner a jakou to měl lupičskou posádku na palubě? Pod jakou vlajkou plula a co chtěla v Elgorské zátoce? Pročpak ti lidé, sotva vystoupili na břeh, neměli nic lepšího na práci než zhasnout svítilnu majáku? Chtěli zabránit, aby je jiná loď následovala do zátoky?

Takové otázky se vtíraly do Vasquezovy mysli, ale ten na ně neměl odpověď. Na nebezpečí, které mu hrozilo, ani nepomyslel. Zlosyni přece museli okamžitě poznat, že příbytek stráže byl zařízený pro tři strážce, nikoliv pro dva Dají-li se do hledání třetího? Nepodaří-li se jim ho dopadnout?

Z místa na břehu zátoky, kam se uchýlil, asi dvě stě kroků od zálivu, viděl Vasquez kmitat se světlo; chvíli na palubě, chvíli u ohrady majáku nebo v oknech příbytku. Slyšel tyto lidi na sebe hlasitě volat v jeho vlastním mateřském jazyku. Byli to jeho krajané nebo Chilané, Peruánci, Bolivijci, Mexikánci, kteří všichni mluví španělsky, nebo sami Brazilci?

Asi v deset hodin světla zhasla a od té doby nic nerušilo noční ticho.

Na místě, kde byl nyní, nemohl Vasquez zůstat. Ráno by ho tam našli. Od těchto zlosynů nemohl čekat nic dobrého. Nejjistější bylo dostat se jim z dohledu.

Ale kterým směrem se má dát? Do nitra ostrova, kde by bylo poměrně nebezpečněji? Nebo se má raději skrývat při vjezdu do zátoky a upozornit na sebe, jestliže by některá loď plula v dohledu ostrova? Ale ať se rozhodne tak nebo onak, jak by mohl vystačit s trochou zásob až do vystřídání mužstva určeného k obsluze majáku? To, co mohl donést z příbytku, rychle ubývalo. Nejpozději do osmačtyřiceti hodin by jistě neměl ze skromných zásob ani sousto. Čím je měl doplňovat? Kdyby s sebou mohl vzít aspoň udici! Nebo jak si měl opatřit oheň? Měl snad být odsouzen, aby se živil jen měkkýši a škeblemi?

Ale síla vůle zvítězila nad malomyslností. Bylo nutné rozhodnout se, dokud byl čas. Vasquez se rozhodl pro pobřeží mysu. Sv. Juana, kde chtěl přenocovat. Až se rozední, uváží co dál.

Odešel tedy z místa, odkud pozoroval škuner. Neozýval se z něho ani hovor, ani světlo již nesvítilo. Zlosyni se cítili v zátoce v bezpečí, že nepostavili na palubě ani stráže.

Vasquez se obrátil k severu a šel po břehu pod strmými skalami. Slyšel jen šplouchání moře a tu tam křik opozdilého ptáka, vracejícího se do svého hnízda.

Bylo už jedenáct hodin, když se Vasquez zastavil na konci mysu. Nenalezl tu útulek, jen úzký záhyb, v němž zůstal do prvního úsvitu.

Ještě než se slunce ukázalo na obzoru, sestoupil Vasquez k samému břehu moře a rozhlížel se, jestli se někdo neblíží buď od majáku, nebo z druhé strany, od mysu sv. Juana.

Ale po obou stranách byl břeh pustý. Ani člun neviděl, ačkoliv teď posádka škuneru měla po ruce čluny dva, člun lodi Maule a šalupu určenou pro potřebu strážců.

Rovněž na širém moři nebylo po lodi ani památky.

Přišlo mu na mysl, jak nebezpečná bude nyní zase plavba v okolí Státního ostrova, když světlo majáku bylo zhasnuté! Lodím blížícím se ze širého moře, bude nyní maják spíš na škodu než na prospěch. Spoléhající se na světlo v Elgorské zátoce, poplují bezstarostně na západ a ocitnou se snadno v nebezpečí, že budou vrženy na zhoubný břeh mezi mysem sv. Juana a výběžkem Several.

"Zhasli jej, lotři," pravil Vasquez hlasitě sám k sobě, "a poněvadž je v jejich zájmu, aby nesvítil, nebudou je rozsvěcet." Tato okolnost byla opravdu velmi vážná, neboť zhaslé světlo mohlo snadno přivodit nová neštěstí, z nichž by zločinci jistě nezapomněli těžit. Teď neměli již ani zapotřebí lákat lodě ohni zapálenými na pobřeží, protože lodě nyní přijížděly samy v důvěře, že se jim za mysem objeví světlo majáku.

Vasquez seděl na sklaním balvanu a přemýšlel ještě jednou o všem co se včera událo. Díval se do moř, neunáší-li proud někde jeho nešťastné druhy.. Ne, odliv jistě již vykonal své dílo, kdo ví, kde nyní leželi ubozí na mořském dně!

A náhle jako přízrak mu na mysli vyvstala zase všechna trudná skutečnost jeho postavení. Co mohl dělat? Nic nic, nanejvýš čekat, až se Santa Fe vrátí. Ale od jejího příjezdu ho dělily ještě dva dlouhé měsíce. I když připustil, že nebude dopaden, jak si měl opatřit potravu, aby vystačila na tak dlouhou dobu? Útulek si troufal najít v některé jeskyni rozeklaných skal. Ještě štěstí, že jeho pobyt na ostrově spadal do mírného ročního období. Kdyby to bylo v zimě, za tuhých mrazů, kdy rtuť teploměru klesala až k třicátému, čtyřicátému stupni pod nulou, jistě by dříve zemřel zimou než hladem.

Vasquez se rozhodl vyhledat si především vhodné útočiště. Neboť prozradil-li příbytek, že obsluha majáku byla svěřena třem strážcům, nebylo pochyb, že s budou chtít co stůj zmocnit třetího muže, který jim unikl a že prohledají zhruba celé okolí mysu sv. Juana.

Vasquezovi přálo štěstí. Nedaleko rohu, který tvořila skála s pobřežím, mysu sv. Juana, se mu podařilo objevit jeskyni s úzkým vchodem asi deset stop hlubokou a pět až šest stop širokou. Její povrch pokrýval jemný písek, nedostupný i nejvyššímu příboji vln a dobře chráněnou i proti větru vanoucímu od moře. Vasquez se do jeskyně protáhl a uložil tam několik věcí, které mohl s sebou vzít z příbytku a trochu potravy, která mu zbývala. Také o sladkou pitnou vodu měl postaráno, protože zrovna pod skálou se vinul drobný potůček dolů k zátoce, pocházející ze sněhové oblevy.

Vasquez utišil hlas sucharem a kouskem masa. Když skloněn vyšel z jeskyně, aby uhasil i žízeň, větřík mu k uchu donesl podezřelý šramot, nedaleko odtud. Zastavil se a napjatě poslouchal.

"To jsou oni," zašeptal Vasquez, přikrčil se za skalní stěnu, aby nemohl být zpozorován, a díval se směrem k zátoce. Člun, v němž seděli čtyři muži, se blížil k němu, unášen proudem. Dva veslovali vpředu, druzí dva, z nichž jeden řídil kormidlo, seděli vzadu.

Byl to člun škuneru, nikoliv šalupa majáku.

"Co tu chtějí?" tázal se Vasquez sám sebe. "Pátrají snad po mně? " Podle způsobu, jakým člun zátokou plul, poznal zkušený námořník, že zlosynům není neznámá a že včera jistě nepřistáli u břehu Státního ostrova poprvé. Jistě sem tedy nepřijeli, aby prohledali břeh zátoky. A nejdou-li ho hledat, co pak mohlo být cílem jejich plavby? " Vasquez si prohlížel všechny muže. Ten, který loď řídil, nejstarší ze všech, byl patrně vůdce, kapitán škuneru. Jaké jsou národnosti, nemohl určitě říci, ale soudě podle vzezření, hádal, že patří asi k jihoamerickému španělskému pokolení.

Člun plující podél severního břehu, byl již při samém vjezdu do zátoky, jen asi sto kroků od skalního záhybu, za kterým se skrýval Vasquez. Jediný živý strážce majáku z nich nespouštěl oči.

Na znamení dané velitelem, přestali muži sedící vpředu ve člunu veslovat. Rozjetá loďka, řízená již jen kormidelníkem, přistála u břehu.

Jeden z veslařů vyhodil kotvu na písek a všichni čtyři hned potom vystoupili ze člunu.

Byli tak blízko, že Vasquez mohl slyšet obsah jejich rozhovoru.

"Je to opravdu zde?" zeptal se jeden z nich.

"Copak ji nepoznáváš, naši jeskyni? Tamhle, asi dvacet kroků před ohybem skály." "A to je výborné, že ji ti chlapíci z majáku neobjevili!" "Ani nikdo z těch, kteří pracovali na jeho stavbě!" "Byli zaměstnáni jinde. Ze zátoky je sem kousek cesty." "A pak vchod je tak důkladně zahrazen, že bylo těžké ho spatřit." "Pojďme!" přerušil je velitel.

A provázen dvěma druhy se vydal pobřežím, na těch místech širokým sotva sto kroků, šikmo k úpatí skalního útesu.

Vasquez sledoval ze své skrýše každý jejich pohyb a napínal sluch, aby mu neuniklo jediné slovo. Písek, promísený prázdnými lasturami, jim chrastil pod nohama. Praskot však brzy přestal a Vasquez viděl jen muže, předcházejícího kolem člunu.

"Mají zde skrýš," řekl si. Z obsahu zaslechnutých slov nad všechny pochybnosti poznal, že tlupa lupičů, které loď včera přivezla, sídlila na Státním ostrově již před započetím práci. Je zde jejich jeskyně, do níž přinášejí výtěžek svého lupu? A chtějí jej snad nyní převézt na škuner?

Co tak rozvažoval, kmitla mu hlavou myšlenka, nemají-li zde uschovanou i potravu, kterou by mohl použít. Jako paprsek slunce ozářila tato naděje jeho stísněné nitro. Jakmile člun odpluje, vystoupí ze své skrýše, vyhledá otvor jeskyně, vnikne do ní a zmocní se tolika zásob, kolik by mu stačilo do příjezdu očekávané lodi!

Kdyby si tak mohl zajistit živobytí na několik týdnů, pak by neměl jiné přání, než znemožnit těmto lotrům odplutí z ostrova.

"Ach, kéž by tu zůstali, než se Santa Fe vrátí, aby je kapitán Lafayete mohl potrestat, jak si zaslouží! Vzdychl si.

Uskuteční se mu tato touha? Když všechno dobře uvážil, dospěl k závěru, že škuner vplul do Elgorské zátoky na dva, tři dny. Až naloží kořist nastřádanou v jeskyni, jistě Státní ostrov opustí, aby se k němu již nikdy nevrátili.

V té věci se mělo Vasquezovi brzy dostat poučení.

Všichni tři muži, kteří v jeskyni pobyli asi hodinu, z ní vyšli a pak se procházeli na břehu. Z dutiny, v níž se skrýval, mohl slyšet jejich hlasitý hovor. Lapal dychtivě každé slovo, aby se podle toho mohl zařídit.

"Ne, neobrali nás o nic, ti dobří lidé! Je tam všechno netknuté." "To se bude Maule prohýbat, až na ni naložíme vše, co nám patří." "A všechny zásoby potravin, které nám na dlouhé cesty pomohou z nesnází. Hravě s nimi vystačíme." "Říkám, s jídlem a pitím, které jsme našli na Maule bychom se sotva dostali k australským ostrovům." "Hlupáci! Za necelých patnáct měsíců nedovedli ani vyslídit naše poklady, ani nás vypátrat při mysu sv. Bartolomea!" "Budiž jim za to čest a chvála. Neboť sotva by stálo za námahu lákat sem lodi na skaliska, kdyby zisk z toho měl připadnout těm hlupákům." Když Vasquez slyšel slova, kterým se lotři hlasitě smáli, měl sto chutí vhrnout se na ně s revolverem v ruce a rozbít jim všem třem lebky. Ovládl se však. Bylo rozumnější nepřeslechnout žádné slovo z jejich hovoru. Dozvídal se, jaké ohavné řemeslo provozovali ti zlosyni v této končině ostrova, a vůbec ho nepřekvapilo, co právě slyšel o majáku.

"Teď ať si jen kapitáni přijdou hledat slavný "maják na konci světa" Uvidí zrovna tolik, co by viděli slepci." "A jako slepci se pohrnou k ostrovu,kde se jim jejich lodě roztříští na kusy." "Doufám, že do odjezdu naší Maule se ještě jedna nebo dvě lodě rozbijí o skaliska mysu sv. Juana.

Když už nám ji ďábel poslal, naplníme si ji po vrch." "Umí ale ďábel provést svoje dílo, když chce! Takovou výbornou loď nám zažene k zátoce sv. Bartolomea, a nikdo na ní, ani kapitán, ani lodníci. Ostatně byli bychom s nimi zkrátka zatočili." Vasquez z hovoru poznal, za jakých okolností škuner, nazvaný Maule, padl do rukou této tlupy na západním konci ostrova usazené a jakým způsobem přicházely nazmar lodě se vším svým nákladem na zdejších skaliscích. Byly vábeny klamnými ohni lupičů.

"Co zamýšlíš nyní, Kongre?" zeptal se jeden ze tří mužů.

"Vrátíme se na Maule, Carcante," odpověděl Kongre, kterého Vasquez správně pokládal za vůdce lupičů. "Copak nehodláš vyprázdnit jeskyni?" "Dokud nebude Maule spravena, ne. Zbytečně by nám to tam překáželo. Oprava se jistě protáhne na několik týdnů " "Pak," řekl Carcante, "aspoň sneseme do člunu některé nástroje." "To ano, a třeba sem ještě jednou zajedeme, když je neodvezeme najednou. Aby Vargaz nenaříkal, že ke své práci nemá, co potřebuje." "Nuže, neztrácejme čas," ujal se slova zase Carcante. "Moře začne brzo stoupat, využijme toho." "Ovšem, až bude loď opravená, odvezeme pak na palubu všechno, co tu máme. Že by nám to zde někdo ukradl, se nemusíme obávat." "Nezapomínej, Kongre, že na majáku byli tři strážci a že jeden nám unikl." To mne neznepokojuje, Carcante. Za několik dní zemře hlady, ledaže by se chtěl živit mechem a škeblemi Ostatně otvor jeskyně zase dobře zakryjeme." "Je mrzuté, že se musíme zdržovat spravováním trhliny. Zítra již mohla být Maule na širém moři I když není vyloučeno, že nám tu bez našeho přičinění ještě něco spadne do klína. O co pak přijde loď, o to my zbohatneme!" Kongre a jeho společníci se vrátili do jeskyně a vynesli z ní nástroj, plaňky a kusy dřeva k správě porouchaného žebroví. Pak opatrně vchod do jeskyně zakryli, sestoupili ke člunu a usadili se v něm ve chvíli, kdy se vlny začínajícího přílivu rozlily po zátoce.

Bárka odrazila od břehu a hnaná vesly za chvíli zmizela za pobřežním ostrohem.

Když se již nemusel obávat, že by mohl být zpozorován, sstoupil Vasquez na pobřežní písčinu. Věděl nyní vše, co vědět chtěl. Zvlášť důležité bylo pro něho dvě věci; první, že si bude moci opatřit potraviny, které vystačí na několik týdnů, druhá, že škuner je poškozený a že jeho oprava bude vyžadovat nejméně čtrnáct dní času, možná i víc. Bohužel ne tolik, aby byla ještě v zátoce, až se objeví očekávaná loď z Buenos Aires.

Zdržet její odjezd i potom, až bude opravená a připravená k vyplutí na širé moře, jak by na to mohl Vasquez pomýšlet? Ach ano, kdyby se některá loď chtěla na malou vzdálenost přiblížit k mysu sv. Juana, aby jí mohl dát znamení nebo popřípadě se vrhnout do moře a doplavat až k ní Jakmile by byl na palubě a mohl informovat kapitána o tom, co se tu stalo, nepochyboval, že by kapitán, měl-li by dost početné mužstvo, neváhal ani na okamžik pustit se do Elgorské zátoky a zmocnit se škuneru A i kdyby se zlosynům podařilo uprchnout do nitra ostrova, nemohli by z něho a, až by se Santa Fe vrátila, kapitán Lafayete by jistě nepřestal dříve, dokud by je neměl do posledního ve svých rukou! Ale objeví se očekávaná loď ve vodách mysu sv. Juana? A objeví-li se, zda zahlédne znamení opuštěného Vasqueze? Nepracovala zde fantazie a přání za skutečnost?

O sebe Vasquez obavy neměl. Ačkoliv Kongre věděl o existenci třetího strážce na ostrově, Vasquez si troufal mu uniknout. Pro tu chvíli vzbuzovala jeho největší zájem otázka, bude-li si moci zajistit dost potravy do příjezdu očekávané lodi. Aby si udělal v této otázce jasno zamířil k lupičské jeskyni


Kapitola VII. Jeskyně

Jaká hrozná noc čekala ubohého Vasqueze za okolností, do nichž byl tak nenadále vržen! Jeho nešťastní přátelé byli zavražděni, shozeni z paluby, a odliv nyní odnáší jejich mrtvá těla na širé moře! Nemyslel ani na to, že ho mohl potkat tentýž osud, kdyby ho šťastnou náhodou nezdržela strážní služba na majáku. Myslel jen na své druhy, který pozbyl.

"Chudák Moriz, chudák Felipe," řekl sám k sobě; "spěchali s důvěrou nabídnout své služby oněm lotrům a ti se jim odvděčili ranami z revolveru! Už je neuvidím již se nikdy neshledají se svou vlastí, se svými rodinami! A Morizova žena která očekává návrat svého muže do dvou měsíců až ta se dozví o jeho smrti! "

Vasquez byl z těch myšlenek plně zdrcený. Choval ve svém srdci k oběma strážcům upřímnou náklonnost Znal je již léta! Na jeho radu žádali o místo na majáku a nyní tu zbyl sám, sám jediný!

Ale odkud, proboha, se vzal ten škuner a jakou to měl lupičskou posádku na palubě? Pod jakou vlajkou plula a co chtěla v Elgorské zátoce? Pročpak ti lidé, sotva vystoupili na břeh, neměli nic lepšího na práci než zhasnout svítilnu majáku? Chtěli zabránit, aby je jiná loď následovala do zátoky?

Takové otázky se vtíraly do Vasquezovy mysli, ale ten na ně neměl odpověď. Na nebezpečí, které mu hrozilo, ani nepomyslel. Zlosyni přece museli okamžitě poznat, že příbytek stráže byl zařízený pro tři strážce, nikoliv pro dva Dají-li se do hledání třetího? Nepodaří-li se jim ho dopadnout?

Z místa na břehu zátoky, kam se uchýlil, asi dvě stě kroků od zálivu, viděl Vasquez kmitat se světlo; chvíli na palubě, chvíli u ohrady majáku nebo v oknech příbytku. Slyšel tyto lidi na sebe hlasitě volat v jeho vlastním mateřském jazyku. Byli to jeho krajané nebo Chilané, Peruánci, Bolivijci, Mexikánci, kteří všichni mluví španělsky, nebo sami Brazilci?

Asi v deset hodin světla zhasla a od té doby nic nerušilo noční ticho.

Na místě, kde byl nyní, nemohl Vasquez zůstat. Ráno by ho tam našli. Od těchto zlosynů nemohl čekat nic dobrého. Nejjistější bylo dostat se jim z dohledu.

Ale kterým směrem se má dát? Do nitra ostrova, kde by bylo poměrně nebezpečněji? Nebo se má raději skrývat při vjezdu do zátoky a upozornit na sebe, jestliže by některá loď plula v dohledu ostrova? Ale ať se rozhodne tak nebo onak, jak by mohl vystačit s trochou zásob až do vystřídání mužstva určeného k obsluze majáku? To, co mohl donést z příbytku, rychle ubývalo. Nejpozději do osmačtyřiceti hodin by jistě neměl ze skromných zásob ani sousto. Čím je měl doplňovat? Kdyby s sebou mohl vzít aspoň udici! Nebo jak si měl opatřit oheň? Měl snad být odsouzen, aby se živil jen měkkýši a škeblemi?

Ale síla vůle zvítězila nad malomyslností. Bylo nutné rozhodnout se, dokud byl čas. Vasquez se rozhodl pro pobřeží mysu. Sv. Juana, kde chtěl přenocovat. Až se rozední, uváží co dál.

Odešel tedy z místa, odkud pozoroval škuner. Neozýval se z něho ani hovor, ani světlo již nesvítilo. Zlosyni se cítili v zátoce v bezpečí, že nepostavili na palubě ani stráže.

Vasquez se obrátil k severu a šel po břehu pod strmými skalami. Slyšel jen šplouchání moře a tu tam křik opozdilého ptáka, vracejícího se do svého hnízda.

Bylo už jedenáct hodin, když se Vasquez zastavil na konci mysu. Nenalezl tu útulek, jen úzký záhyb, v němž zůstal do prvního úsvitu.

Ještě než se slunce ukázalo na obzoru, sestoupil Vasquez k samému břehu moře a rozhlížel se, jestli se někdo neblíží buď od majáku, nebo z druhé strany, od mysu sv. Juana.

Ale po obou stranách byl břeh pustý. Ani člun neviděl, ačkoliv teď posádka škuneru měla po ruce čluny dva, člun lodi Maule a šalupu určenou pro potřebu strážců.

Rovněž na širém moři nebylo po lodi ani památky.

Přišlo mu na mysl, jak nebezpečná bude nyní zase plavba v okolí Státního ostrova, když světlo majáku bylo zhasnuté! Lodím blížícím se ze širého moře, bude nyní maják spíš na škodu než na prospěch. Spoléhající se na světlo v Elgorské zátoce, poplují bezstarostně na západ a ocitnou se snadno v nebezpečí, že budou vrženy na zhoubný břeh mezi mysem sv. Juana a výběžkem Several.

"Zhasli jej, lotři," pravil Vasquez hlasitě sám k sobě, "a poněvadž je v jejich zájmu, aby nesvítil, nebudou je rozsvěcet."

Tato okolnost byla opravdu velmi vážná, neboť zhaslé světlo mohlo snadno přivodit nová neštěstí, z nichž by zločinci jistě nezapomněli těžit. Teď neměli již ani zapotřebí lákat lodě ohni zapálenými na pobřeží, protože lodě nyní přijížděly samy v důvěře, že se jim za mysem objeví světlo majáku.

Vasquez seděl na sklaním balvanu a přemýšlel ještě jednou o všem co se včera událo. Díval se do moř, neunáší-li proud někde jeho nešťastné druhy.. Ne, odliv jistě již vykonal své dílo, kdo ví, kde nyní leželi ubozí na mořském dně!

A náhle jako přízrak mu na mysli vyvstala zase všechna trudná skutečnost jeho postavení. Co mohl dělat? Nic nic, nanejvýš čekat, až se Santa Fe vrátí. Ale od jejího příjezdu ho dělily ještě dva dlouhé měsíce. I když připustil, že nebude dopaden, jak si měl opatřit potravu, aby vystačila na tak dlouhou dobu? Útulek si troufal najít v některé jeskyni rozeklaných skal. Ještě štěstí, že jeho pobyt na ostrově spadal do mírného ročního období. Kdyby to bylo v zimě, za tuhých mrazů, kdy rtuť teploměru klesala až k třicátému, čtyřicátému stupni pod nulou, jistě by dříve zemřel zimou než hladem.

Vasquez se rozhodl vyhledat si především vhodné útočiště. Neboť prozradil-li příbytek, že obsluha majáku byla svěřena třem strážcům, nebylo pochyb, že s budou chtít co stůj zmocnit třetího muže, který jim unikl a že prohledají zhruba celé okolí mysu sv. Juana.

Vasquezovi přálo štěstí. Nedaleko rohu, který tvořila skála s pobřežím, mysu sv. Juana, se mu podařilo objevit jeskyni s úzkým vchodem asi deset stop hlubokou a pět až šest stop širokou. Její povrch pokrýval jemný písek, nedostupný i nejvyššímu příboji vln a dobře chráněnou i proti větru vanoucímu od moře. Vasquez se do jeskyně protáhl a uložil tam několik věcí, které mohl s sebou vzít z příbytku a trochu potravy, která mu zbývala. Také o sladkou pitnou vodu měl postaráno, protože zrovna pod skálou se vinul drobný potůček dolů k zátoce, pocházející ze sněhové oblevy.

Vasquez utišil hlas sucharem a kouskem masa. Když skloněn vyšel z jeskyně, aby uhasil i žízeň, větřík mu k uchu donesl podezřelý šramot, nedaleko odtud. Zastavil se a napjatě poslouchal.

"To jsou oni," zašeptal Vasquez, přikrčil se za skalní stěnu, aby nemohl být zpozorován, a díval se směrem k zátoce.

Člun, v němž seděli čtyři muži, se blížil k němu, unášen proudem. Dva veslovali vpředu, druzí dva, z nichž jeden řídil kormidlo, seděli vzadu.

Byl to člun škuneru, nikoliv šalupa majáku.

"Co tu chtějí?" tázal se Vasquez sám sebe. "Pátrají snad po mně? " Podle způsobu, jakým člun zátokou plul, poznal zkušený námořník, že zlosynům není neznámá a že včera jistě nepřistáli u břehu Státního ostrova poprvé. Jistě sem tedy nepřijeli, aby prohledali břeh zátoky. A nejdou-li ho hledat, co pak mohlo být cílem jejich plavby? "

Vasquez si prohlížel všechny muže. Ten, který loď řídil, nejstarší ze všech, byl patrně vůdce, kapitán škuneru. Jaké jsou národnosti, nemohl určitě říci, ale soudě podle vzezření, hádal, že patří asi k jihoamerickému španělskému pokolení.

Člun plující podél severního břehu, byl již při samém vjezdu do zátoky, jen asi sto kroků od skalního záhybu, za kterým se skrýval Vasquez. Jediný živý strážce majáku z nich nespouštěl oči.

Na znamení dané velitelem, přestali muži sedící vpředu ve člunu veslovat. Rozjetá loďka, řízená již jen kormidelníkem, přistála u břehu.

Jeden z veslařů vyhodil kotvu na písek a všichni čtyři hned potom vystoupili ze člunu.

Byli tak blízko, že Vasquez mohl slyšet obsah jejich rozhovoru.

"Je to opravdu zde?" zeptal se jeden z nich.

"Copak ji nepoznáváš, naši jeskyni? Tamhle, asi dvacet kroků před ohybem skály."

"A to je výborné, že ji ti chlapíci z majáku neobjevili!"

"Ani nikdo z těch, kteří pracovali na jeho stavbě!"

"Byli zaměstnáni jinde. Ze zátoky je sem kousek cesty."

"A pak vchod je tak důkladně zahrazen, že bylo těžké ho spatřit."

"Pojďme!" přerušil je velitel.

A provázen dvěma druhy se vydal pobřežím, na těch místech širokým sotva sto kroků, šikmo k úpatí skalního útesu.

Vasquez sledoval ze své skrýše každý jejich pohyb a napínal sluch, aby mu neuniklo jediné slovo. Písek, promísený prázdnými lasturami, jim chrastil pod nohama. Praskot však brzy přestal a Vasquez viděl jen muže, předcházejícího kolem člunu.

"Mají zde skrýš," řekl si.

Z obsahu zaslechnutých slov nad všechny pochybnosti poznal, že tlupa lupičů, které loď včera přivezla, sídlila na Státním ostrově již před započetím práci. Je zde jejich jeskyně, do níž přinášejí výtěžek svého lupu? A chtějí jej snad nyní převézt na škuner?

Co tak rozvažoval, kmitla mu hlavou myšlenka, nemají-li zde uschovanou i potravu, kterou by mohl použít. Jako paprsek slunce ozářila tato naděje jeho stísněné nitro. Jakmile člun odpluje, vystoupí ze své skrýše, vyhledá otvor jeskyně, vnikne do ní a zmocní se tolika zásob, kolik by mu stačilo do příjezdu očekávané lodi!

Kdyby si tak mohl zajistit živobytí na několik týdnů, pak by neměl jiné přání, než znemožnit těmto lotrům odplutí z ostrova.

"Ach, kéž by tu zůstali, než se Santa Fe vrátí, aby je kapitán Lafayete mohl potrestat, jak si zaslouží! Vzdychl si.

Uskuteční se mu tato touha? Když všechno dobře uvážil, dospěl k závěru, že škuner vplul do Elgorské zátoky na dva, tři dny. Až naloží kořist nastřádanou v jeskyni, jistě Státní ostrov opustí, aby se k němu již nikdy nevrátili.

V té věci se mělo Vasquezovi brzy dostat poučení.

Všichni tři muži, kteří v jeskyni pobyli asi hodinu, z ní vyšli a pak se procházeli na břehu. Z dutiny, v níž se skrýval, mohl slyšet jejich hlasitý hovor. Lapal dychtivě každé slovo, aby se podle toho mohl zařídit.

"Ne, neobrali nás o nic, ti dobří lidé! Je tam všechno netknuté."

"To se bude Maule prohýbat, až na ni naložíme vše, co nám patří."

"A všechny zásoby potravin, které nám na dlouhé cesty pomohou z nesnází. Hravě s nimi vystačíme."

"Říkám, s jídlem a pitím, které jsme našli na Maule bychom se sotva dostali k australským ostrovům."

"Hlupáci! Za necelých patnáct měsíců nedovedli ani vyslídit naše poklady, ani nás vypátrat při mysu sv. Bartolomea!"

"Budiž jim za to čest a chvála. Neboť sotva by stálo za námahu lákat sem lodi na skaliska, kdyby zisk z toho měl připadnout těm hlupákům."

Když Vasquez slyšel slova, kterým se lotři hlasitě smáli, měl sto chutí vhrnout se na ně s revolverem v ruce a rozbít jim všem třem lebky. Ovládl se však. Bylo rozumnější nepřeslechnout žádné slovo z jejich hovoru. Dozvídal se, jaké ohavné řemeslo provozovali ti zlosyni v této končině ostrova, a vůbec ho nepřekvapilo, co právě slyšel o majáku.

"Teď ať si jen kapitáni přijdou hledat slavný "maják na konci světa" Uvidí zrovna tolik, co by viděli slepci."

"A jako slepci se pohrnou k ostrovu,kde se jim jejich lodě roztříští na kusy."

"Doufám, že do odjezdu naší Maule se ještě jedna nebo dvě lodě rozbijí o skaliska mysu sv. Juana. Když už nám ji ďábel poslal, naplníme si ji po vrch."

"Umí ale ďábel provést svoje dílo, když chce! Takovou výbornou loď nám zažene k zátoce sv. Bartolomea, a nikdo na ní, ani kapitán, ani lodníci. Ostatně byli bychom s nimi zkrátka zatočili."

Vasquez z hovoru poznal, za jakých okolností škuner, nazvaný Maule, padl do rukou této tlupy na západním konci ostrova usazené a jakým způsobem přicházely nazmar lodě se vším svým nákladem na zdejších skaliscích. Byly vábeny klamnými ohni lupičů.

"Co zamýšlíš nyní, Kongre?" zeptal se jeden ze tří mužů.

"Vrátíme se na Maule, Carcante," odpověděl Kongre, kterého Vasquez správně pokládal za vůdce lupičů.

"Copak nehodláš vyprázdnit jeskyni?"

"Dokud nebude Maule spravena, ne. Zbytečně by nám to tam překáželo. Oprava se jistě protáhne na několik týdnů "

"Pak," řekl Carcante, "aspoň sneseme do člunu některé nástroje."

"To ano, a třeba sem ještě jednou zajedeme, když je neodvezeme najednou. Aby Vargaz nenaříkal, že ke své práci nemá, co potřebuje."

"Nuže, neztrácejme čas," ujal se slova zase Carcante. "Moře začne brzo stoupat, využijme toho."

"Ovšem, až bude loď opravená, odvezeme pak na palubu všechno, co tu máme. Že by nám to zde někdo ukradl, se nemusíme obávat."

"Nezapomínej, Kongre, že na majáku byli tři strážci a že jeden nám unikl."

To mne neznepokojuje, Carcante. Za několik dní zemře hlady, ledaže by se chtěl živit mechem a škeblemi Ostatně otvor jeskyně zase dobře zakryjeme."

"Je mrzuté, že se musíme zdržovat spravováním trhliny. Zítra již mohla být Maule na širém moři I když není vyloučeno, že nám tu bez našeho přičinění ještě něco spadne do klína. O co pak přijde loď, o to my zbohatneme!"

Kongre a jeho společníci se vrátili do jeskyně a vynesli z ní nástroj, plaňky a kusy dřeva k správě porouchaného žebroví. Pak opatrně vchod do jeskyně zakryli, sestoupili ke člunu a usadili se v něm ve chvíli, kdy se vlny začínajícího přílivu rozlily po zátoce.

Bárka odrazila od břehu a hnaná vesly za chvíli zmizela za pobřežním ostrohem.

Když se již nemusel obávat, že by mohl být zpozorován, sstoupil Vasquez na pobřežní písčinu. Věděl nyní vše, co vědět chtěl. Zvlášť důležité bylo pro něho dvě věci; první, že si bude moci opatřit potraviny, které vystačí na několik týdnů, druhá, že škuner je poškozený a že jeho oprava bude vyžadovat nejméně čtrnáct dní času, možná i víc. Bohužel ne tolik, aby byla ještě v zátoce, až se objeví očekávaná loď z Buenos Aires.

Zdržet její odjezd i potom, až bude opravená a připravená k vyplutí na širé moře, jak by na to mohl Vasquez pomýšlet? Ach ano, kdyby se některá loď chtěla na malou vzdálenost přiblížit k mysu sv. Juana, aby jí mohl dát znamení nebo popřípadě se vrhnout do moře a doplavat až k ní Jakmile by byl na palubě a mohl informovat kapitána o tom, co se tu stalo, nepochyboval, že by kapitán, měl-li by dost početné mužstvo, neváhal ani na okamžik pustit se do Elgorské zátoky a zmocnit se škuneru A i kdyby se zlosynům podařilo uprchnout do nitra ostrova, nemohli by z něho a, až by se Santa Fe vrátila, kapitán Lafayete by jistě nepřestal dříve, dokud by je neměl do posledního ve svých rukou! Ale objeví se očekávaná loď ve vodách mysu sv. Juana? A objeví-li se, zda zahlédne znamení opuštěného Vasqueze? Nepracovala zde fantazie a přání za skutečnost?

O sebe Vasquez obavy neměl. Ačkoliv Kongre věděl o existenci třetího strážce na ostrově, Vasquez si troufal mu uniknout. Pro tu chvíli vzbuzovala jeho největší zájem otázka, bude-li si moci zajistit dost potravy do příjezdu očekávané lodi. Aby si udělal v této otázce jasno zamířil k lupičské jeskyni