IX. Kapitola Vasquez Od těch dob, co Maule kotvila v Elgorské zátoce, žil Vasquez na pobřeží mysu sv. Juana, od něhož se nechtěl vzdálit. Zdržovala ho tam naděje, až některá loď popluje do zátoky, že by se jí mohl dovolat.
Ta by mu jistě neodepřela pomoc a Vasquez by se jí hned odvděčil upozorněním kapitána, do jak velkého nebezpečí se vydává, pluje-li směrem k majáku, upozorněním, že se ho zmocnila tlupa zlosynů, a nebude-li mít kapitán dost mužstva, aby zlosyny zdolal nebo zahnal dovnitř ostrova, nebude ještě pozdě, aby se obrátil a vyplul zase na širé moře.
Vasquez se ve své samotě těšíval podobnými myšlenkami, ale bylo málo pravděpodobné, že by se někdy splnily. Co by hledala loď v této zátoce, námořníkům tak málo známé?
Nejlepší by bylo, kdyby loď měla za cíl své cesty Falklandské ostrovy; stačilo by jen několik dní, aby byly anglické úřady informovány o událostech, kterých jevištěm je Státní ostrov. Pak by válečná loď nedokladně vyplula do Elgorské zátoky, dorazila by tam dřív, než by Maule mohla odplout, a Kongre se svými společníky by neunikl zaslouženému trestu a maják by zase mohl být uveden do činnosti.
"Bude snad třeba vyčkat na návrat Santa Fe, aby se to uskutečnilo? " tázával se sám sebe. "Dva měsíce! Do té době již bude Maule daleko odtud a zmizí beze stopy u některých ostrovů, tak četných v Tichém oceánu!" Jak vidíme, statečný Vasquez, na sebe zapomínaje, vzpomínal stále ještě na své přátele, trápil se pomyšlením, že jejich vrahové, jakmile odplují od Státního ostrova, vyváznou beztrestně, i tím, že od dob, co maják na konci světa nesvítí, je plavba v těchto vodách ohrožena vážným nebezpečím.
Po stránce hmotného zabezpečení nebude-li jeho skrýš objevena se mu hodně ulevilo, když prohlédl jeskyni pobřežních lupičů. Tato prostorná jeskyně vznikala hluboko do skály. Zde se tedy po léta ti lotři skrývali, zde ukládali svůj lup, zlato, stříbro, a vše, co cenného nasbírali za odlivu na pobřeží Zde tedy Kongre a jeho kumpání prožili dlouhé měsíce, žijíce zpočátku ze zásob, které si přivezli, později z toho, co jim poskytly rozbité lodi, jejichž ztroskotání sami zavinili.
Z obavy, aby Kongre a jeho lidé něco nezpozorovali, si Vasquez nevzal z věcí nahromaděných v jeskyni nic, jen co naléhavě potřeboval: bedničku sucharů, bečku nakládaného masa, ohřívač, ve kterém si mohl rozdělat oheň, hrnek na vaření, sklenici, vlněnou přikrývku, košili a punčochy, aby se mohl převlékat, kápi z voskového plátna, dva revolvery s asi dvaceti náboji, křesadlo a hubku. Také přibral asi dvě libry tabáku pro svou dýmku. Ostatně, jak zaslechl, oprava škuneru měla trvat několik týdnů; bude tedy mít kdy svoje zásoby obnovit.
Protože však úzká jeskyně, kterou objevili, sousedila přímo s jeskyní lupičů, z opatrnosti, aby nebyl objevený, hledal si jiný útulek, vzdálenější a bezpečnější.
Věděl již o jiném, asi pět set kroků dál, z druhé strany mysu sv. Juana, v zadní stěně skály, u břehu na samém kraji úžiny. Mezi dvěma vysokými skalami, spočívajícími na pobřežním útesu, byla jeskyně, jejíž vchod nebylo vidět. Kdo se chtěl totiž dostat ke vchodu do jeskyně, musel se v pravém slova smyslu protáhnout skalní soutěskou, kterou uprostřed nakupených balvanů a skal bylo dost nesnadné spatřit. Za přílivu a příboje dosahovalo moře málem až k ní, nikdy však tak vysoko, aby mohlo zatopit tuto dutinu, jejíž drobounký písek nebyl promísen lasturami a nebyl vlhký ani pomáčený.
Stokrát bys mohl jít kolem ní a neměl bys o ní ani zdání. Vasquez ji objevil před několika dny čirou náhodou.
Sem si tedy odnesl věci, která vzal v jeskyni.
Stávalo se ostatně zřídka, že by Kongre, Carcante nebo někdo z jeho lidí přišel do této pobřežní končiny. Když to udělali tenkrát při své druhé návštěvě jeskyně, Vasquez je viděl stát na konci mysu sv. Juana.
Sám přikrčený v soutěsce, nemohl být zpozorován a také nebyl.
Není třeba ani dodávat, že Vasquez, když vycházel z jeskyně, byl velmi opatrný. Nejraději volil večer, zvláště když chtěl vejít do jeskyně piratů. Kdykoliv obcházel roh skály při vjezdu do zátoky, vždycky se nejprve přesvědčil, jestli nejsou na břehu připevněny lanem člun nebo šalupa.
Jak pomalu, nevýslovně pomalu míjel čas v nezvyklý samotě! Bolestné vzpomínky se mu zas a zas vracely do duše. Vzpomínka na krveprolití, kterému nikl, vzpomínka Felipa, Morize, kteří padli pod ranami vrahů V těch chvílích se ho zmocňovala nepřekonatelná touha setkat se s náčelníkem této zločinné tlupy a vlastníma rukama na něm pomstit smrt svých kamarádů.
"Ne,ne! " říkával si, "dříve nebo později neujdou trestu! Bůh nedopustí, aby tito zločinci vyvázli bez trestu Zaplatí své zločiny životem " Zapomínal, jak sám jeho život visí na nitce, pokud škuner kotví v Elgorské zátoce a často pronášel přání: "Kéž by ti bídníci neodjeli! Kéž by tu byli ještě, než se Santa Fe vrátí, kéž jim neber zabrání, aby nemohli odplout! " Splní se však toto přání? Chyběli ještě dobré tři týdny, než se očekávaná loď mohla objevit ve vodách Státního ostrova!
Ale že se tu lupiči zdržují tak dlouho, si Vasquez neuměl vysvětlit. Bylo snad poškození škuneru tak veliké, že nestačil měsíc ke jeho opravě? Není přece možné, že by Kongre nenahlédl do deníku ve strážníci a že by nevěděl, kdy se Santa Fe vrátí. Nebo že by nevěděl, co mu hrozí, kdyby se zde zdržel přes první dny měsíce března Bylo šestnáctého února. Vasquez, trápený netrpělivostí a neklidem, si chtěl zajistit jistotu stůj co stůj. Odešel proto, jakmile slunce zašlo ke vjezdu do zátoky a vydal se odtud po severním břehu k majáku.
Ačkoliv byl velmi tmavý večer, vydával se přece v nebezpečí, že může být prozrazen, půjde-li někdo z tlupy naproti němu. Plížil se proto opatrně podél skalnatých útesů, snažil se prohlédnout tmou a zastavoval se jakmile zaslechl podezřelý šramot.
Do pozadí zátoky, kde maják stál, měl ještě tři míle. Šel stejnou cestou, kterou utíkal po zavraždění svých druhů, ale opačným směrem. Jako tehdy i dnes se mu podařilo nepozorovaně tudy projít.
Kolem deváté hodiny se Vasquez zastavil ve vzdálenosti dvou set kroků od ohrady majáku a spatřil odtud několik světel v oknech budov přistavěných k majáku. Zmocnila se ho zlost a bezděky zvedl ruku k hrozbě, když si vzpomněl, že tito lupiči zaujali nyní místo těch, které zabili, a místo jeho, s nímž by jistě naložili stejně, kdyby jim padl do rukou!
Z místa, na kterém Vasquez stál, nebylo vidět loď halící se do tmy. Musel postoupit asi ještě o sto kroků, nepomýšleje na nebezpečí, které s tím bylo spojené. Celá tlupa lupičů byla uvnitř v příbytku; co by kdo venku hledal, myslel si Vasquez.
Dokonce se odvážil ještě dál a přiblížil se až ke břehu, malé zátoky. Škuner, který byl předevčírem zdvižen přílivem z písku, tam nyní kotvil bez dozoru.
Ach, kdyby mohl, kdyby to záviselo jen na něm, jak rád by prorazil trup této lodi a potil ji!
Poškození tedy již bylo opraveno. Vasquez si však všiml, že škuner vy vynořuje dobré dvě stopy nad linii svého ponoru. To znamenalo, že dosud není zatížena ani přítěží, ani nákladem a že se proto její odjezd ještě o několik dní zdrží. Ale to bude jistě poslední odklad a kdo ví, jestli Maule již za dvakrát v čtyřiadvaceti hodinách nezvedne kotvy, aby obeplula mys sv. Juana a navždy zmizela z obzoru?!
Vasquez měl již jen málo potravin. Hned druhý den šel proto k jeskyni lupičů, aby obnovil své ztenčené zásoby.
Teprve se rozednívalo; ale poněvadž počítal, že šalupa asi dopoledne přijede k jeskyni, aby odvezla vše, co chtěli naložit na Maule, pospíchal, ale byl přitom velice opatrný.
Když zahnul za ohyb útesu, šalupu ještě neviděl; břeh byl prázdný Vasquez tedy vešel do jeskyně.
Bylo tam ještě mnoho věcí, které neměly velkou cenu a které Kongre sotva zamýšlel dopravit do podpalubí škuneru. Vasquez prohledal všechno, ale suchary a maso už v jeskyni nenašel.
Všechny potraviny byly odvezeny! A Vasquzeovi stačily zásoby sotva na dva dny. To bylo ovšem mrzuté zklamání!
Neměl však čas, aby o tom přemýšlel. Z nedaleka se ozvalo šplouchání vesel; šalupa s Carcantem a dvě muži se blížila k jeskyni.
Vasquez se rychle přiblížil k otvoru jeskyně, vystrčil hlavu a rozhlížel se, co by měl udělat.
Ale šalupa již přistávala. Na útěk nebylo pomyšlení. Vasquez odstoupil od otvoru, skryl se v nejtmavějším koutě za hromadou plachet a bidel, o kterých se domníval, že asi zůstanou v jeskyni.
Byl odhodlán, když ho najdou, svůj život draze prodat. Chtěl použít revolver, který stále nosil za pasem. Ale jeden proti třem!
Do jeskyně vešli jen dva, Carcante a tesař Vargaz. Kongre s nimi nebyl.
Carcante šel první a svítil si na cestu svítilnou, Vargaz ho následoval. Přišli, aby z uložených věcí vybrali jen ty, které chtěli odvézt s sebou. Když hledali, co by se jim hodilo a přecházeli po jeskyni, dále si do hovoru.
"Ale už je načase, abychom se odtud vytratili," pravil tesař. "Máme dnes již sedmnáctého." "Odjedeme co nevidět," odpověděl Carcante. "Už zítra?" "Myslím, že zítra. Jsme se vším hotovi." "Dovolí-li to počasí," poznamenal Vargaz. "Trochu se nám kaboní, pravda Ale doufám, že se zase vyjasní." "Kdybychom tu byli zdrženi tak ještě osm nebo deset dní " "Pak bychom se tu, chceš říci, mohli setkat s jejich vystřídaným mužstvem," doplnil ho Carcante a hrubě zaklel. "Nemohu se opravdu již dočkat, abychom byli několik set mil odtud," zastoužil Carcanteův společník. "Vždyť ti říkám, že zítra odplujeme," ujišťoval jej znovu Carcante. "Rád bych viděl vítr, který by nás tu mohl zdržet. Rohy by musel srazit z hlavy antilopy." Vasquez tento hvoor poslouchal se zatajeným dechem. Nesměl se ani pohnout. Neboť Carcante a Vargaz, kteří se světlem v ruce chodili po jeskyni a stavěli stranou různé předměty, které si vybrali k odvezení, přistoupili několikrát ke koutu, kde byl Vasquez ukrytý, tak blízko, že mohl jen vztáhnou ruku, aby jim nasadil revolver na prsa.
Když pobyli v jeskyni asi půl hodiny, Carcante zavolal muže, který zůstal u šalupy. Zavolaný rychle přiběhl a pomohl oběma vynést přichystané věci z jeskyně.
Carcante se ještě naposledy rozhlédl po jeskyni.
"Škoda, že zde toho musíme tolik nechat," pravil Vargaz. "Jaká pomoc!" odpověděl mu Carcante. "To by škuner musel mít aspoň tři sta tun!.. Ale co má trochu cenu, to si odvážíme a myslím, že i s tím uděláme slušný obchod." Potom vyšli a škuner, plující po větru, brzy zmizel za ostrohem zátoky.
Také Vasquez, když se octil zase v bezpečí, vyšel z jeskyně a vrátil se do svého útulku.
Jeho situace nebyla skutečně záviděníhodná, protože jeho zásoby stačily nyní sotva na čtyřicet osm hodin. Ve spižírně majáku bylo potravin dost, ale že by je tam Kongre a jeho kumpáni chtěli nechat, tomu nevěřil. A do návratu očekávané lodi, i kdyby se nezdržela, chybělo pořád ještě čtrnáct dní. Jak chtěl do té doby vydržet?
Vasquez jistě nebyl z malomyslných. Ale jak mohla odvaha a energie jeho nedostatku prospět? Snad by mohl najít některé kořínky v bukovém lesíku nebo ulovit nějakou rybu v zátoce, ale k tomu bylo nevyhnutě třeba, aby Maule nadobro opustila Státní ostrov. Že má v úmyslu zítra odplout, věděl. Ale co kdyby ji nepříznivé okolností ještě několik dní zdržely? Pak mu nezbývala jiná volba, než buď padnout do rukou lupičů nebo zemřít v jeskyni mysu sv. Juana hladem.
Carcanteova naděje se nesplnila. Nebe se za dopoledne hrozivě zatáhlo, a husté, deštěm hrozící mraky se seskupily na východním obzoru. Také vítr, vanoucí od moře, rychle nabýval na intenzitě. Drobné vlny, které probíhaly mořskou hladinou, se prodlužovaly, rostly, pěnily se na svých hřebenech a s hukotem se tříštily o skály mysu.
S obavou pohlížel Vasquez na moře. Potrvá-li tento nečas, bylo jisté, že Maule nebude moci pomýšlet na odjezd.
Bohužel, konec dne nedával lepší naději. Naopak, počasí se horšilo. Nešlo o bouři, která by je za několik hodin minula. Soudíc z barvy oblohy a moře, z potrhaných mračen která se honila s rostoucí rychlostí, ze shluku vln prolamovaných proudem, z hukotu, s jakým se tříštily o skaliska, se chystala pořádná vichříce. Vasquez, zkušený námořník, takovým příznakům rozuměl. Tlakoměr v příbytku majáku jistě klesl pod značku bouře.
Přesto, že vichr zle zuřil, Vasquez se nemohl odhodlat, aby zůstal v jeskyni. Stále pozoroval obzor. Poslední paprsky zapadajícího slunce ještě nedohasly, když na širém moři spatřil zmítající se tmavou skvrnu.
"Loď!" vykřikl "loď, která, jak se zdá, míří k ostrovu!" Vskutku, loď připlouvala od východu. Nebylo však jisté, chce-li vplout do úžiny nebo odbočit na jih.
Vítr se rozpoutával do neobyčejné prudkosti. Nebyl to již vítr, ale jeden z uragánů, kterým nic neodolá, které pohlcují i nejpevnější lodě. Nemá-li loď možnost "útěku", abychom použili výrazu námořníků, to znamená, je-li ve směru větru břeh, pak jsou její chvíle jistě sečteny. "A maják ti lotři nerozsvítí!" vykřikl Vasquez plný nenávisti. "Ubohá, jistě ho vyhlíží a nemá tušení, jak nebezpečný břeh se jí v vzdálenosti několika mil staví do cesty! Vítr ji žene sem, ne, není možné, aby se o něj nerozstříštila! " Ti zlosynové! Brali si na svědomí zase nové neštěstí! Nebylo možné, že by z majáku neviděli loď, která nemohla prorazit větrem a byla hnaná vichřicí po rozbouřené lodní hladině. Pohaslý maják místo záchrany přinášel lodi zkázu. Nebo kapitánovi, který maják neviděl a hledal vichřicí po rozbouřené vodní hladině. Pohaslý maják místo záchrany přinášel lodi zkázu. Nebo kapitánovi, který maják neviděl a hledal jej patrně západněji, se nemohlo podařit ani jedno ani druhé. Zaveden touto mýlkou, nemohl obeplout ani mys sv. Juana, aby se dostal do úžiny, ani minout výběžek Several, aby přistál při jižním břehu ostrova. Nemajíc tušení o břehu, který v posledních hodinách denního světla nemohla zpozorovat, musela loď do půl hodiny ležet ztroskotána na skaliscích Elgorské zátoky!
Vichřice stále zuřila s nevídanou prudkostí. Bude to asi hrozná noc, a po noci den, neboť podle všech příznaků nebyla naděje, že by se orkán chtěl ve dvaceti čtyřech hodinách utišit.
Když Vasquez zpozoroval nebezpečí, ještě méně nyní pomýšlel na to, aby se uchýlil do svého doupěte. Zůstal na břehu a nespouštěl obzor z očí. Nerozeznával-li již v husté večerní tmě obrysy lodi, zahlédl přece někdy její světla, když loď zmítaná vlnobitím, se nahnula buď na tu nebo na onu stranu. V rozzuřeném větru jí kormidlo mohlo sotva prospět. Kdo ví, jestli ho ještě užívala?
Kdo ví, nebyla-li již zbavena stěžňů i kormidla? Že by odolávala větru plachtami, nebylo teprve pomyšlení. V zápase s rozpoutanými živly by bylo zázrakem, kdyby se jí podařilo zachránit brámec čelního stěžně.
Protože Vasquez viděl jen zelené a červené světlo, šlo patrně o plachetnici. Parník by měl i světlo bílé, zavěšené na laně držícím stěžeň. Ale jestliže loď neměla stroje, které by se mohly pustit do západu s větrem, tím to s ní bylo horší!
Vasquez pobíhal po břehu celý zoufalý, že nemůže zabránit tomuto ztroskotání. Světlo majáku, to jediné jí mohlo v černé tmě prospět Vasquez se obrátil k Elgorské zátoce a marně, jakoby o pomoc, vztahoval ruku směrem k majáku. Maják nesvítil ani tuto noc, ani minulé dva měsíce. Nebyla záchrana; loď se vším všudy se řítila vstříc své zkáze na útesy sv. Juana.
Ale snad by se přece mohla vyhnout pevnině, kdyby o ní měla tušení, napadlo Vasqueze v poslední chvíli. Nemohla-li plout podle své vůle, snad by se jí přece podařilo vyhnout se nárazu na tento břeh od mysu sv. Juana k výběžku Several, měřící jen as osm mořských mil, kdyby se jen trochu uchýlila od nynějšího směru. Za mysem se již zase prostíralo širé moře.
Dříví na břehu bylo. Ležely tam zbytky ztroskotaných lodí a vraků. Snést několik těchto kusů na kraj mysu, narovnat je na hranici, naházet do ní trochu suché mořské trávy, zapálit ji a nechat větru, aby ji rozfoukal do plápolání, to by se snad dalo ještě udělat? Jakmile by loď zahlédla světlo, i kdyby byla vzdálena jen na mořskou míli od břehu, mohla by přece ještě uniknout záhubě?
Vasquez se dal okamžitě do práce. Sebral rychle několik kusů dřeva a zanesl je na konec mysu. O suchou mořskou trávu nebyla nouze, neboť ačkoliv vítr prudce vál, dosud nepršelo. Když byla hranice zaházena, Vasquez ji zkusil zapálit.
Ale bylo již pozdě Uprostřed tmy se objevilo veliké těleso, které unášené ohromnými vlnami, s nesmírnou rychlostí letělo ke břehu a v okamžiku jako vodní smršť najelo na skaliska.
Zarachotil krátký, hrozný praskot, do něhož se vmísilo několik výkřiků A pak už zase ni; bylo jen slyšet hvízdot větru a řev moře, které se tříštilo o pobřeží.
