II. Kapitola Státní ostrov
II. Kapitola Státní ostrov Státní ostrov nazývaný také Státní zemí leží na jihozápadním konci Nového světa. Je to poslední a nejvýchodnější úlomek Magalhaesova souostroví, které vynořily z vod výbuchy sopečného původu v těchto končinách padesáté páté rovnoběžky, na vzdálenost sotva sedmi stupňů od antarktického polárního kruhu. Vody obou oceánů obývají ostro, který občas vyhledávají lodi, plující od jednoho ostrova ke druhému. Přicházejí buď ze severovýchodu nebo z jihozápadu, když minuly Hoornův mys.
V sedmnáctém století objevená holandským plavcem le Mairem stejnojmenná úžina dělí Státní ostrov vzdáleností dvaceti pěti až třiceti kilometrů od Ohňové země. Plavba touto úžinou je kratší a bezpečnější, protože chrání lodi od vzedmutých vln, které s hroznou silou dorážejí na pobřeží Státního ostrova. Ostrov s ní hraničí od mysu sv. Antonia až k mysu Kempe, to je délka asi deseti mořských mil a lodi ať parní, ať plachetní jsou v ní méně ohrožovány než na severním břehu ostrova.
Ostrov měří po délce od západu na východ, od mysu sv. Bartolomea k mysu sv. Juana třícet devět mil, po šířce, od mysu Coluette až k mysu Webster, jedenáct mil.
Břeh ostrova je neobyčejně rozeklaný. Skládá se z řady zálivů, zátok a mysů, ke kterým je přístup často znemožněn řetězem výsp a úskalí. Kolik lodí už ztroskotalo u těchto břehů, obklopených strmými útesy nebo nesmírnými skalami, na které se moře vrhá i za tichého počasí s neuvěřitelnou zběsilostí!
Ostrov nebyl obydlen, i když k obývání nebyl docela nezpůsobilý, aspoň ne v příznivé roční době, a to je, ve čtyřech měsících, listopadu, prosinci, lednu a únoru, které jsou na této šířce jižní polokoule počítány k letním měsícům. Stáda by jistě nalezla dost pastvy na širých pláních, které se prostírají uvnitř ostrova, zvláště v oblastech položených východně od přístavu Parry mezi výběžkem Conway a mysem Websterem. Když silné vrstvy sněhu roztají pod paprsky antarktického slunce, vyráží z půdy hojná zeleň, která si až do zimy uchovává potřebnou vlhkost. Přežvýkavcům, žijícím v magalhaeských končinách, by se i zde dařilo dobře. Když se dostaví mrazy, bylo by asi nutné zahnat stáda do mírnějšího podnebí, do Patagonie nebo do Ohňové země.
Ostatně tu divoce žijí některá stáda huanak, z rodu lam, plachých a nepěstovaných, jejichž maso, pečené nebo dušené, je dost chutné. Dlouhou zimu přečkávají jen tím, že si umějí pod sněhem vyhledat kořínky a mechy, kterými se musí žaludek spokojit.
Ve vnitrozemí ostrova se prostírají tu a tam roviny, na kterých některé stromy rozpínají své hubené větve víc se žlutavým než zeleným listím, které rychle opadává. Jsou to především antarktické buky, jejichž kmeny dosahují výše až šedesáti stop a jejichž ratolesti se vodorovně rozvětvují, pak trnité dřišťály, velmi úporné a zimní kůry s vlastnostmi skořice.
Řečené planiny a háje zaujímají jen asi čtvrtinu ostrova. Zbytek je vyplněn křemennými skalnatinami, hlubokými roklemi a dlouhými řetězy sopečných balvanů, pocházejících zajisté z velmi dávných erupcí, neboť nes bychom marně hledali stopy po kráterech vyhaslých sopek v oblastech Ohňové země. Uprostřed ostrova široko rozložené pláně nabývají tvářnosti pamp, protože za tuhé osmiměsíční zimy silné vrstvy se stává povrch ostrova již rozmanitější, pobřežní skály jsou vyšší a sráznější. Tady se zvedají mohutné homole a hroty, jejichž výše dosahuje až tří tisíc stop nad mořskou hladinou, ze kterých je možné přehlédnout celý ostrov. Jsou to poslední články onoho čarovně krásného řetězu And, které od severu k jihu Ameriky tvoří ohromnou takřka páteř Nového světa.
V těchto klimatických podmínkách, ve víru divokých a hrůzných uraganů, se přirozeně omezuje flóra ostrova jen na řídké ukázky, a i ty se vyskytují jen v sousedství Magalhaesovy úžiny nebo na Falklandském souostroví asi sto mořských mil vzdáleném od břehu Ohňové země. Jsou to pantoflíčky, čilimníky, krvavce, sveřepy, rozrazily, palístky, jejichž barva je sotva rozeznatelná. Ve stínu stromů, mezi travinami pamp vyrážejí korunky bledých květů, vadnoucích téměř hned jako rozkvetly. Na úpatí pobřežních skal, na jejich úbočích, pokrytých popraškem půdy, by mohl přírodovědec také natrhat několik druhů mechu a pod stromy některé jedlé kořínky, například kořínky azalejí, které jedí Pešerové místo chleba. Jsou však celkem málo výživné.
Jestliže je zvířena a květena málo zastoupena na tomto ostrově, zato její břehy oplývají množstvím ryb. Proto obyvatelé Ohňové země sem rádi zajíždějí na bohatý rybolov, přes vážná nebezpečí, jakým se vydávají jejich bárky v le Maireově úžině. Druhy ryb jsou velmi různé: tresky, koruchy, piskoři, pruhovaní tuňáci, zlatí kapříci, hlaváči, parmice. I rybolov velkého slohu sem mohl přilákat hodně lodí, protože v příznivé roční době se tady na těchto březích rádi zdržují i kytovci, velryby, vorvani, dokonce také tuleni a mroži. Tito vodní živočichové byli loveni s tak velkou neprozřetelností, že se nyní uchylují do antarktických vod, kde je plavba stejně nebezpečná jako obtížná.
Rozumí se samosebou, že na celém obvodě tohoto ostrova, kde se střídají břehy a zátoky se skalnatými útesy, se hemží rovněž hojně lastur a škeblí, dvojskořepinných i jiných, slávky jedlé, donky pobřežní, ústřice, přílipky miskové, fissarely, surmovky v takovém počtu, že po tisících hnízdí tito korýši mezi skalnatými břehy.
Také ptactvo je bezpočetně zastoupeno tohajkami bělosti labutí, bekanýny, kulíky, bílým slukami, mořskými skřivany, hlučnými racky, pronikavě křičícími norkami a ohlušujícími chaluhami.
Z tohoto popisu by však bylo nesprávné se domnívat, že by Státní ostrov lákal Chile nebo Argentinu k obsazení. Ne, protože vcelku je jenom ohromnou skálou, k obývání málo přizpůsobenou. Komu však náležel v době nebo na počátku našeho vyprávění? Je možné říci po té stránce jen tolik, že byl Magalhaesova souostroví, tehdy rozděleného mezi obě republiky nejzašší americké pevniny.
V příznivé roční době se na něm někdy objevují obyvatelé Ohňové země na Pešerové, když je bouře nutí hledat tu útulek. Obchodní lodi raději volí Magalhaesovu úžinu, označenou velmi přesně na námořních mapách, kterou mohou proplout bez nebezpečí, ať již přicházejí z východu nebo od západu, aby těžily z pokroku, který udělaly parní lodi, a propluly tu z jednoho oceánu do druhého. Jenom parníky, které chtějí proplout nebo již propluly kolem nebezpečného Hoornova mysu, se přibližují na dohled ke Státnímu ostrovu.
Jistě slouží za uznání zmínka, že Argentinská republika byla první, která přivedla na šťastnou myšlenku, postavit zde na konci světa maják, za což jí náleží dík všech národů. Do té doby nezářilo jediné světlo na celém magalhaeském pobřeží od úžiny téhož jména u mysu Panen na Atlantickém oceánu až k jeho konci u mysu Pilar, který hraničí již s Tichým oceánem. Svou polohou byl maják na Státním ostrově s to, aby prokazoval neocenitelné služby plavbě u tohoto nebezpečného pobřeží. Vždyť dosud není maják ani na Hoornově mysu, a ten přece mohl velmi zabránit mnohým neštěstím, která tolikrát postihla lodi hledající vjezd z Tichého oceánu do le Maierovy úžiny.
Argentinská vláda se rozhodla tedy zřídit maják na zadním konci Elgorské zátoky, a to bylo 9. Prosince roku 1959, kdy po roční práci mohla přikročit k jeho otevření.
Asi sto padesát metrů od malého záhybu, jímž končí Elgorská zátoka, tvoří půda malé návrší široké čtyři až pět set čtverečních metrů široké a asi třicet metrů široké a asi třicet až čtyřicet metrů vysoké. Hradba postavená ze suchého kamene obklopovala tento prostor, tuto skalnatou terasu, která tvořila spolehlivý základ novému majáku.
Věž se zvedala uprostřed přístavků, skládajících se z příbytku a ze skladišť.
Vedlejší budovy obsahovaly: 1. Obydlí strážců, opatřené lůžky, skříněmi, stoly, židlemi a vytápěné kamny, jejichž komín odváděl kouř nad střechu budovy. 2. Společenský pokoj, rovněž opatřený kamny, který sloužil za jídelnu, uprostřed se stolem, s lampami zavěšenými na stropě, se skříněmi ve zdi, ve kterých byly umístěny různé přístroje, dalekohledy, teploměr, tlakoměr, náhradní svítilny, kterých mělo být použito v případě, že by světla nahoře pohasla. Také na hodiny se závažím, umístěných u stěny nebylo zapomenuto. 3. Skladiště, kde byly skladovány zásoby na celý rok, ačkoliv při každém vystřídání služby, tedy vždy za tři měsíce, měly být obnoveny. "různé konzervy, solené maso, corn-beef, slanina, luštěniny, suchary, káva, cukr, soudky whisky a lihovin vedle některých domácích léků. 4. Zásoby potřebného oleje pro svítilny majáku. 5. Skladiště, kde bylo uloženo palivo, stačící pro potřeby stráže na dlouho dobu antarktické zimy.
To tedy byly budovy, jimž byl obehnán dvůr kolem majáku.
Věž byly neobyčejně pevná, vystavěná z materiálu, který Státní ostrov poskytoval.
Velmi tvrdé kameny, spojené železnými záporami, přesně vyměřené, do sebe zaklínované na způsob čepu ke spojování dřev, tvořily teď, způsobilou odolávat prudkým bouřím a hrozným vichrům,, které se tak často rozpoutávaly na této vzdálené hranici obou největších oceánů zeměkoule. Jak by to byl řekl Vasquez: té věži vichr neublíží. Bude zářit ohněm, udržovaným jeho druhy a jím samým, udržovaným přes nepřízeň magalhaeských vichřic a bouří!
Věž měřila třicet dva metry na výšku a připočteme-li k tomu výšku návrší, na němž věž stála, svítil oheň majáku dvě stě dvacet tři stopy nad mořskou hladinou a bylo tedy možno vidět jej a vzdálenost patnácti mořských mil, vzdálenost, která měří poloměr oblasti, dohledné z této výše. Ve skutečnosti však nepřesahovala jeho působnost vzdálenost deseti mořských mil.
V době, o níž vypravujeme, nebyly ještě známé majáky s uhlovodíkovým svítiplynem nebo dokonce s elektrickým světlem. Ale i kdyby byly známé, doporučovala se nicméně zavést na tomto vzdáleném ostrově, těžko dostupném i z nejbližších pevnin, nejjednodušší osvětlovací systém, vyžadující nejméně oprav. Proto se Argentinská republika rozhodla pro osvětlování olejem, a zužitkovala přitom všechna zdokonalení, k nimž věda a průmysl tehdejší doby dospěla.
Svítivost na deset mořských mil celkem stačila. Zbýval totiž lodím plujícím od severovýchodu, východu a jihovýchodu ještě dost velký prostor, aby dosáhly le Maierovy úžiny nebo zamířily k jihu ostrova. Všechno nebezpečí bylo vyloučeno, jakmile byly svědomitě dodržovány instrukce uveřejněné námořním úřadem. V druhém případě nechat maják severo-severozápadně a prvním jihozápadě. Mys sv. Juana pak a mys Several nebo Fallowův bylo třeba zase obeplout tak, aby Several zůstal po levém boku lodi, mys sv. Juana po pravém v zádi a zároveň řídit loď tak, aby větrem nebo proudem nebyla zahnána ke břehu.
V těch málo případech, kdy loď byla nucena se uchýlit do Elgorské zátoky, se také nemohla minout s přístavištěm, jestli se dala vést majákem. Když se tedy Santa Fe vracela, mohla se i v noci bez nebezpečí pustit touto malou zátokou s přirozeným přístavem. Protože záliv po své délce měřil až ke konci mysu sv. Juana kolem tří mořských mil, ale světlo majáku pronikalo na vzdálenosti tří mořských mil, ale světlo majáku pronikalo na vzdálenost deseti, mohla se jím průzkumná loď řídit ještě sedm mil, než dorazila k prvním strmým břehům ostrova.
Dříve byly majáky opatřovány parabolickými zrcadly, ale jejich vážná nevýhoda spočívala v tom, že pohlcovaly dobrou polovinu vydávaného světla. Jako všude, i v této věci se přihlásil ke slovu pokrok. Od těch dob se začalo užívat dioptrických, průhledných zrcadel, u nichž jen nepatrná část jasu svítilen přichází nazmar.
Svítilna se tedy skládala z olejových lamp s dvojím tahem vzduchovými a kruhovými knoty. Jejich plamen, i když nevelkého objemu, dával silné a jasné světlo, které mohlo být soustředěno v samém ohnisku čoček.
Lampy byly hojně napájeny olejem podle způsobu obdobného Carcelovu systému. Dioptrický přístroj, který byl umístěn uvnitř svítilny, se skládal ze stupňovitě umístěných čoček, s větším sklem obyčejné formy uprostřed, takže bylo blokováno řadou kulatých skel střední tloušťky, obrácených tak, aby všechna měla společné hlavní ohnisko. Takovým způsobem válcovitý svazek rovnoběžných paprsků, vznikající za osnovou čoček, byl vrhán ven do moře za nejpříznivějších svítivých podmínek. Skutečně mohl kapitán, který vyplul od ostrova za velmi jasného nebe zjisti, že jak umístění tak činnosti nového majáku není možné nic vytknout.
Je samozřejmé, že jeho dobrý chod závisel na svědomitosti a bdělosti strážců. Byly-li lampy zachovávány v čistotě, byly-li knoty pečlivě vyměňovány, byl-li kontrolován příslušný přítok oleje a tah správně regulován povytažením nebo zastrčením skleněných cylindrů, bylo-li světlo se západem slunce rozsvěcováno a s východem slunce zhášeno, zkrátka nechyběl-li majáku pečlivý dohled a ošetření, pak musel prokazovat plavbě neocenitelné služby v těchto vzdálených oblastech. Atlantického oceánu!
Že dobrou vůli a vytrvalou horlivost měl Vasquez i jeho druhové v dostatečné míře, o tom nebylo pochybnosti. Byli vybráni z velikého počtu žadatelů nikoliv náhodou, ale po pečlivé úvaze, přihlížející ke svědomitosti, odvaze a vytrvalosti, kterou tito uchazeči osvědčili ve svých dřívějších zaměstnáních.
Bylo by zbytečné znovu poznamenávat, že o bezpečnost strážců bylo postaráno co nejsvědomitěji, i když Státní ostrov byl patnáct set mil vzdálen od Buenos Aires, odkud jedině pomoc a obnovení zásob mohla dojít. Ze strany obyvatelstva Ohňové země nebo Pešerů strážcům nebezpečí nehrozilo. Těch několik lidí, kteří v příznivých měsících v roce k ostrovu připlouvalo se tu dlouho nezdrželo a nadto ti chudáci byli naprosto mírné povahy. Skončili svůj rybolov a hned pospíchali, aby bez odkladu opět propluli zpět le Maireovou úžinou a dostihli zase pobřeží Ohňové země nebo některého z ostrovů archipelu.
Jiní cizinci se tu nikdy neukázali. Břehy ostrova byly příliš nebezpečné námořníkům, aby tu hledali útulek, který mnohem snáze a bezpečněji mohli nalézt na jiných místech Magallanie.
I přesto byla učiněna všechna opatření pro případ, že by podezřelí byly opatřeny pevnými branami, zavíranými zevnitř závorou a okny skladišť a bytů se také nebylo možné dostat dovnitř, protože byly hustě zamřížované. Kromě toho Vasquez, Moriz a Felipe byli ozbrojeni karabinami a revolvery a nábojů měli také velkou zásobu.
Zvlášť pečlivě byla opatřena věž. Na konci chodby, která ústila do věže, byly silné železné dveře, které by jistě úspěšně vzdorovaly vše pokusům prolomit je nebo vypáčit. Kdo by chtěl proniknout do věže, musel by se provléknout štěrbinami ve zdi, osvětlujícími schodiště, štěrbinami, které byly zamřížované a kdyby chtěl někdo nezvaný stoupit na ochoz majáku, musel by se tam vyšplhat po drátě hromosvodu.
To byly tedy důležité práce, které právě byly šťastně skončeny zásluhou Argentinské republiky na Státním ostrově.
