XIV NA ŘECE SVATÉHO JANA Řeka byla v těchto místech naprosto pustá, druhý břeh se ztrácel v temnotách. Světla v Jacksonvillu kryla zátoka, táhnoucí se obloukem k severu. Pouze na nízkých mračnech byl patrný jejich odlesk.
Třebaže byla tmavá noc, směřoval člun bezpečně k svatojanské mělčině. Orientace byla vskutku snadná, neboť nad řekou se tentokrát neválela mlha. To umožňovalo rychlou plavbu v případě, že by se v blízkosti vyskytla nějaká nepřátelská loď — což Gilbert ani jeho průvodce nepředpokládali.
Mars seděl na zádi člunu a mohutně pádloval. Gilbert pozorně sledoval hladinu, aby včas varoval před překážkou nebo nebezpečím, ať už by to byl plovoucí kmen nebo nějaká loď. Od břehu zamířili oba muži doprostřed řeky. Proud tu unášel loďku sám a Marsovi stačilo udržovat pádlem pouze směr.
Bylo by bezpochyby výhodnější, kdyby se člun držel při břehu ve stínu stromů a mohutného rákosí, které vroubilo tok Svatého Jana. Pod příkrovem větví podstupovala loď mnohem menší riziko než na volné řece. Kousek pod plantáží však Svatý Jan prudce zahýbá, takže proud naráží na druhý břeh. Tím se v oněch místech vytváří vír, jenž by pro nevelkou loď znamenal nepříjemnou překážku a zdržení. A tak Mars, když neviděl na řece nic podezřelého, udržoval člun uprostřed proudu Z camdlessbayského přístavu bylo k místu, kde kotvila flotila, asi čtyři nebo pět mil. Díky odlivu a Marsovým pažím mohl člun překonat tuto vzdálenost za dvě hodiny. To znamená, že oba muži mohli být zpět ještě před rozbřeskem.
Čtvrt hodiny po vyplutí byli Gilbert a Mars uprostřed řeky. Po chvíli zjistili, že je proud unáší značnou rychlostí směrem k Jacksonvillu. Dost možná, že Mars vedl podvědomě loď tímto směrem, jako by byl přitahován nějakou neodolatelnou silou. Této straně řeky se však museli vyhnout, protože byla nepochybně lépe střežena než střední části.
„Napravo, Marsi, napravo!“ poznamenal důstojník.
Člun se musel držet uprostřed proudu, asi čtvrt míle od levého břehu.
Člun byl stále unášen proudem a Gilbert se domníval, že jakmile minou Jacksonville, budou mimo nebezpečí. Náhle však pokynul Marsovi, aby přestal pádlovat. Necelou míli před přístavem spatřil řadu černých bodu, rozsetých mezi oběma břehy.
Byly to hlídkující lodi. Dělovým člunům by samozřejmě nemohly zabránit v plavbě a musely by se samy obrátit na útěk. Ale kdyby se na řeku odvážily federální šalupy, dokázaly by je možná zastavit. Z toho důvodu zde lodi asi v noci hlídkovaly. Stály nehnutě napříč Svatým Janem a držely se na místě buď veslováním, nebo byly zakotveny. I když nebylo vidět, dalo se předpokládat, že jsou obsazeny značným počtem dobře vyzbrojených mužů.
Gilbert si uvědomil, že když pluli ke Camdless Bay, čluny na řece nebyly. Opatření učinili jižané zřejmě až po průjezdu Gilbertovy lodi, dost možná jako obranu proti útoku, o němž se předtím zřejmě nevědělo.
Gilbert s Marsem museli tudíž opustit, střed řeky a ukrýt se co možná nejblíže u pravého břehu. Bude-li člun zvolna postupovat v hustém rákosí pod větvemi stromů, nikdo si jej snad nevšimne. Neexistoval jiný způsob, jak uniknout hlídkovým člunům.
„Marsi, pádluj tiše! Musíme nepozorovaně minout ten řetěz člunů!“ zašeptal důstojník.
Vzhledem k tomu, že si nikdo nevšiml člunu, když zamířil ze středu řeky ke břehu — ačkoli se to mohlo docela dobře stát, bylo teď jeho prozrazení takřka vyloučené, neboť splýval s temnými houštinami pobřeží. Nesahá-li řetěz hlídkujících lodí až ke břehu, bylo skoro jisté, že se jim podaří uprchnout. Pokoušet se o něco podobného na otevřené řece by bylo ovšem víc než nerozumné.
Ve čtyři hodiny dorazil Gilbertův člun k řetězu hlídkujících plavidel. Jak Gilbert předvídal, podél břehu byla cesta volná, neboť řeka v těch místech byla velice mělká. Několik set stop níže vyčníval z řeky zalesněný výběžek, ztrácející se skoro úplně v záplavě křoví a bambusů.
Tento temný výběžek bylo třeba obeplout. Po proudu hustý porost ustával a směrem k ústí se pobřeží snižovalo a řeka se rozlévala do celé řady zátok a bahnitých zálivů. Chyběly tu stromy s hustou clonou větví, takže tok byl volný a přehledný. Nicméně se dalo předpokládat, že hlídkujícím lodím by mohl uniknout člun, který byl tak malý, že se v něm nemohli pohodlně skrýt ani dva muži.
Mars proplouval podél břehu s největší opatrností. Napjatě pozoroval temné okolí i dolní tok řeky. Doslova se otíral o břeh, přičemž musil opět zápasit s víry, které se před výběžkem znovu objevily. Zatímco mocně zabíral pádlem, Gilbert nepřestával pozorovat hladinu.
Člun se zvolna přibližoval k výběžku. Ještě pár minut, a dorazí k jeho písčité výspě. Necelých třicet yardů před výběžkem přestal Mars náhle pádlovat.
„Jsi unaven?“ zeptal se Gilbert. „Mám tě vystřídat?“ „Tiše, pane!“ zašeptal Mars. A dvěma silnými údery pádla stočil loď stranou, jako by chtěl přistát u břehu. Současně se zachytil nejbližší větve, která se tu skláněla nad hladinou, rychle se přitáhl a zmizel s loďkou pod zelenou klenbou. Okamžik poté přivázali oba muži kotevní lano ke kmeni jednoho stromu a octli se v naprosté tmě.
To vše netrvalo déle než deset vteřin. Sotva důstojník chopil paži svého společníka, aby ho požádal o vysvětlení, Mars ukázal skrze listí na temný bod pohybující se na jasnější části hladiny.
Byla to loď se čtyřmi muži, která zřejmě obeplula písčitou výspu a mířila teď proti proudu k pobřeží nad výběžkem.
Gilbert i Mars měli jedinou myšlenku: za všech okolností, se dostat na palubu své lodi. Kdyby byli prozrazeni, neváhali by vyskočit na břeh a prchat hustým stromovím až k mělčině. Zde by vyčkali až do rozednění a pak by buď námořníci z nejbližšího dělového člunu spatřili jejich znamení, anebo by oba museli k zmíněnému člunu doplavat. V každém případě by vykonali vše, co je v lidských silách, aby se včas vrátili na své místo. V témž okamžiku však pochopili, že útěk po zemi je nemožný.
Když se člun přiblížil na dvacet kroků od jejich úkrytu, rozpředl se rozhovor mezi muži na lodi a asi šesti lidmi, jejichž stíny se míhaly na břehu řeky.
„To nejhorší máte za sebou, co?“ bylo slyšet ze břehu.
„Ano,“ odpovídali muži na vodě. „Obeplout za odlivu tenhle výběžek je stejně nepříjemné jako veslovat proti proudu.“ „Zakotvíte tu, když už jste se sem dostali?“ „Zůstaneme o něco dál v proudech, jako poslední článek hlídky.“ „Dobrá. My zatím pohlídáme břeh. Jestli ti mizerové nevlezou do močálů, tak se zapotí, než nám utečou.“ „Co když už jsou pryč?“ „Kdepak! To není možné! Samo sebou budou chtít dorazit ke svým ještě před svítáním. Protože to nepůjde prostředkem řeky, kde máme hlídky, pokusí se proklouznout podél břehu a my je tu pěkně pochytáme.“ Těch pár vět stačilo, aby oba muži pochopili, co se stalo. Nebylo nejmenší pochyby o tom, že jejich cesta byla prozrazena. A tak i když se jim cestou ke Camdless Bay podařilo uniknout několika hlídkám, bude teď těžké, ne-li vůbec nemožné, vrátit se na palubu, protože čluny uzavírají řeku a znemožňují jim návrat.
Gilbertův a Marsův člun byl v pasti; hrozilo jim nebezpečí z řeky i z pevniny. Po vodě byl útěk vyloučen. Možná že by se dalo prchnout po úzkém pobřežním pásu mezi řekou a močály.
O Gilbertově plavbě po Svatém Janu se tu zřejmě vědělo. Není však vyloučeno, že ti lidé neznají cíl jeho cesty a že netuší, kde s Marsem přistáli. Pak by také nemuseli vědět, že je Burbankovým synem a důstojníkem federálního námořnictva a že jeho průvodce je jedním z členů posádky lodi. Bohužel se Gilbert mýlil i v tomto směru. Z posledních slov obou hlídek poznal skutečný dosah nebezpečí.
„Tak hlídejte dobře!“ ozvalo se ze země. „Bez starosti,“ zněla odpověď. „Nepustíme přece takové sousto, jako je federální důstojník, a k tomu ještě syn floridského seveřana.“ „Za to nám Texar dobře zaplatí.“ Nato se člun nepatrně vzdálil a za okamžik bylo slyšet, že spouští kotvu. Muži na břehu nemluvili, ale spadané listí prozrazovalo jejich kroky.
Útěk už nebyl možný ani po řece, ani po zemi.
Za celou tu dobu se Gilbert s Marsem nepohnuli, nepronesli jediné slovo. Oba přemýšleli o zlé situaci, v níž se octli. Jejich člun byl dobře skryt a nikdo ho nemohl pod hustou klenbou objevit. Nebylo myslitelné, aby se vydali na cestu. Ale i když je tu nikdo neobjeví v noci, jak uniknou zrakům hlídky za dne? Padnout do zajetí by pro důstojníka znamenalo ztrátu života. Neváhal by jej obětovat, ovšem kdyby se nepřátelům podařilo dokázat, že byl v Hrádku, dal by Texar zatknout otce, neboť styk Jamese Burbanka s federalisty by tím byl jasně prokázán. V osobě Gilberta by měl Španěl tentokrát důkaz, který mu chyběl při prvním přelíčení s majitelem Camdless Bay. A co by pak bylo s paní Burbankovou? Co by se stalo se Zermou a s Dy, kdyby tu nebyl ani otec, bratr a manžel, aby je hledali?
Takové myšlenky prolétly v mžiku Gilbertovou hlavou i s nevyhnutelnými důsledky této hrozivé situace.
Musel se tudíž pokusit o nemožné, to jest dorazit před svítáním na palubu své lodi. Nesměl teď ztrácet ani vteřinu. Bylo to neproveditelné? Co kdyby Mars nečekaně vyrazil. Zatímco by pronásledovatelé uvolňovali kotvu a svinovali lana, získala by loď dostatečný náskok.
Ne! Tím by jen všechno zkazili. Gilbert si to dobře uvědomoval. Marsovo pádlo přece nemohlo obstát proti čtyřem veslům. Jejich člun by byl v moci jižanů dříve, než by se dostal na volnou řeku. Podniknout něco podobného znamenalo vrhnout se do jisté záhuby.
Co jen dělat? Mají snad čekat? Zanedlouho se začne rozednívat. Je už půl páté. Na východě se objevují první náznaky svítání.
Bylo nutné se rozhodnout a Gilbert se také rozhodl.
Opatrně se naklonil k Marsovi a šeptem mu sdělil svůj plán: „Déle už čekat nemůžeme. Každý máme revolver a nůž. V jejich lodi jsou čtyři muži. To znamená dva na jednoho. Navíc je překvapíme. Rychle vyrazíš a co nejprudčeji se rozjedeš proti jejich lodi. Protože je zakotvena, nebude moci uhnout. Napadneme je a zabijeme dřív, než budou mít čas se vzpamatovat. Pak prchneme po volné řece. Než se ti na břehu zmohou na poplach, budeme, doufejme, v bezpečí, a v pořádku se dostaneme k našim. Je to jasné?“ Místo odpovědi vytáhl Mars dýku a zastrčil si ji za opasek vedle revolveru. Poté tiše odvázal člun, uchopil pádlo a chystal se vyrazit.
V posledním okamžiku ho však Gilbert zadržel.
Neočekávaná okolnost změnila jeho plány.
S prvním rozbřeskem se začala na řeku snášet hustá mlha. Vypadalo to, jako by se po vodě válely vlhké kotouče vaty. Mlha postupovala od moře a lehký vítr ji hnal proti proudu Svatého Jana. V čtvrthodině pohltí záplavy této nažloutlé mlhy s charakteristickým pachem jak Jacksonville na levém břehu, tak i stromy na břehu pravém.
Důstojník a jeho průvodce spatřovali v mlze svou záchranu. Útěk v mlze byl méně riskantní než nerovný boj, v němž mohli oba podlehnout. Gilbert považoval toto východisko za mnohem výhodnější, a proto zarazil Marse ve chvíli, když se už chystal vyrazit na řeku. Nyní se naopak museli snažit vyplout co nejtišeji a nejopatrněji, aby se vyhnuli nepřátelské lodi, jejíž silueta se skoro ztrácela v mlze.
Člun za Marsova vedení opustil tiše svůj zelený útulek a zvolna vyplul na řeku. Mlha ještě zhoustla, třebaže jí už pronikalo mdlé světlo nadcházejícího dne. Nebylo vidět ani na krok. Nenarazí-li člun čirou náhodou na zakotvenou loď, pak je pravděpodobně nikdo nezpozoruje. Hluk vytahované kotvy ostatně naznačil, kterému místu je třeba se vyhnout.
Člun tedy bezpečně vyplul a Mars mohl ted pádlovať poněkud rychleji.
Nebylo ovšem snadné udržovat správný směr a vyhnout se prostředku řeky. Člun se musel naopak držet pravého břehu. Jediným Marsovým vodítkem byl hluk vody narážející na břeh. Bylo znát, že se rozednívá. Na hustou clonu mlhy, která stále přikrývala hladinu Svatého Jana, dopadalo už plné světlo.
Člun bloudil nazdařbůh asi půl hodiny po řece. Občas se před ním nečekaně objevila temná silueta. Mohla to být loď, jejíž obrysy nabývaly v mlžných parách mnohem větších rozměrů. Za podobných okolností jevily se předměty ve fantastických tvarech a velikostech. K těmto úkazům — zejména na moři — docházelo často. To, co Gilbert považoval za velkou loď, byla naštěstí buď bóje, nebo kus skály vyčnívající z vody, anebo dřevěný kůl, jehož vrchol se ztrácel v mlze.
Protože stále působil odliv, měl Gilbert jistotu, že člun je uhášen směrem k flotile kapitána Stevense. Avšak vzhledem k tomu, že proud neustále ochaboval, nemohl důstojník s určitostí spoléhat na to, že už je mimo dosah hlídkujících lodí. Spíše se obával, aby na některou náhle nenarazil.
Nebezpečí zdaleka ještě neminulo, právě naopak. Mars nechával každou chvíli pádlování. V nevelkém okruhu bylo neustále slyšet, tu z větší, tu z menší vzdálenosti, hluk vesel. Občas na sebe posádky lodi pokřikovaly. Z mlhy neustále vystupovaly předměty velmi neurčitých tvarů. Nepochybně to byly lodi, jimž bylo nutno se vyhnout. V některém okamžiku se mlha rozestoupila jakoby účinkem náhlého závanu větru. Viditelnost vzrůstala až na několik set yardů a Gilbert s Marsem se snažili odhadnout polohu člunu. Záhy však výhled zakryla opět mlha a nezbývalo než se nechat unášet proudem.
Bylo krátce po páté hodině. Gilbert předpokládal, že mohou být asi dvě míle od Stevensova dělového člunu. Ve skutečnosti se ani nepřiblížili mělčině, kterou by snadno rozeznali podle hlučnějšího a prudšího proudu. V těchto místech by už podle Gilbertova přesvědčení byli v bezpečí, neboť lodi by se sotva odvážily přiblížit na dostřel flotily.
Oba muži pozorně naslouchali, sklánějíce hlavu až k samé hladině. Nic však neslyšeli. Pravděpodobně zabloudili a zamířili bud k pravé, nebo k levé straně řeky. Uvažovali, zda by neměli raději přirazit ke břehu a počkat, až se mlha poněkud rozptýlí, aby se pak správně orientovali.
Nic lepšího nemohli podniknout, neboť mlžná clona se počala pravé zvedat díky slunečním paprskům, které na ni dopadly. Široká plocha hladiny Svatého Jana vystoupí brzy z temnot, zatímco obloha zůstane zčásti zatažena. Pak se naráz roztrhne i tato opona a celý obraz vystoupí z mlh. Gilbert doufal, že asi míli od mělčiny spatří dělové čluny, k nimž se už snadno dostane.
V té chvíli zaslechli oba muži prudký hukot vody. Současně se jejich člun začal otáčet, jako by se stal obětí víru. Nebylo pochyb o tom, kde jsou.
„Mělčina!“ zvolal Gilbert.
„Ano, mělčina,“ odpověděl Mars, „jen co se přes ní dostaneme, budeme u našich.“ Mars se chopil pádla a snažil se udržovat správný směr. Náhle ho Gilbert zastavil. V rozptylující se mlze spatřil loď, která plula týmž směrem jako oni. Zpozorovala snad posádka jejich člun a chce mu ted zkřížit cestu?
„Uhni doprava,“ řekl Gilbert.
Mars zabral několikrát zprudka pádlem a člun zamířil opačným směrem.
Z této strany k nim však dolehly hlučné hlasy. To znamená, že tam křižovalo více lodí.
Náhle, jakoby pod úderem mohutného koštěte, mlha nad řekou zmizela.
Gilbert se neovládl a vykřikl.
Jejich člun se octl uprostřed dvanácti lodí, které hlídaly tuto část řeky, kde už nepravidelný tok šikmo protínala mělčina.
„Tamhle!… Tamhle jsou!“ ozývalo se z lodí.
„Ano, tady jsme!“ odpověděl důstojník. „Marsi, revolver a nůž do ruky, budeme se bránit!“ Jak se mohou bránit dva proti třiceti? V nejbližším okamžiku přirazily k člunu tři nebo čtyři z hlídkujících lodí. Ozvaly se výstřely. Střílel však pouze Gilbert s Marsem, neboť muži chtěli dostat seveřany živé. Tři čtyři námořníci klesli mrtví nebo zranění. Bylo vyloučeno, aby se v tomto nerovném boji Gilbert a jeho druh ubránili.
Přes rozhodný odpor byl posléze Gilbert spoután a dopraven na hlídkující loď.
„Uteč!… Marsi!… Uteč!“ vykřikl důstojník z posledních sil.
Ranou dýky se Mars zbavil protivníka, který ho držel. A dřív než se ho mohli znovu zmocnit, vrhl se neohrožený Gilbertův průvodce do řeky. Zmizel pod hladinou vířících vod. A pronásledovatelé ho hledali marně.
