XIII NĚKOLIK HODIN James Burbank zamířil ke dveřím. Nikoho nečekal. Možná že mu John Bruce přináší z Jacksonvillu nějakou důležitou zprávu od pana Harveyho.
Ozvalo se třetí, už netrpělivé klepání.
„Kdo je tam?“ zeptal se James Burbank.
„Já!“ zněla odpověď.
„Gilbert!“ vykřikla Alice.
Nemýlila se, byl to Gilbert. Přišel za svými nejbližšími, aby s nimi strávil několik šťastných hodin. Pravděpodobně neznal celý rozsah pohromy, která rodinu zasáhla.
V okamžiku si ležel mladý důstojník s otcem v náručí, zatímco jeho průvodce opatrně zavíral dveře.
Byl to Mars, Zermin manžel a oddaný sluha mladého Burbanka.
Když se Gilbert přivítal s otcem, rozhlédl se kolem. Spatřil slečnu Alici a s něžností jí stiskl ruku.
„Co matka?“ zvolal. „Kde je matka? Je to pravda, že umírá?“ „Jak to víš?“ zeptal se James Burbank. „Vím všechno. O zničených plantážích, které zpustošila jacksonvillská lůza, o útoku na Hrádek, o matce, která… není snad už mrtvá?“ Ted se teprve vysvětlilo, proč mladý důstojník podstoupil tak velké nebezpečí, aby přišel domů. Kvečeru proniklo několik dělových člunů z eskadry komodora Duponta do ústí Svatého Jana. Pluly proti proudu a zastavily se asi čtyři míle před Jacksonvillem. O několik hodin později se dostavil na palubu Stevensova dělového člunu muž, který prohlásil, že je strážcem majáku na ostrově Pablo. Jak známo, zastával Gilbert na této lodi funkci druhého důstojníka. Muž vyprávěl o událostech v Jacksonvillu, o přepadení Camdless Bay, o rozprášení černochů i o zoufalé situaci paní Burbankové. Snadno si představíme, co pociťoval Gilbert při líčení těch hrozných událostí.
Strašně si přál navštívit matku. Se svolením velitele Stevense opustil na jednom z lehkých člunů flotilu. Na cestě ho doprovázel Mars. Pod ochranou tmy si ho nikdo nevšiml — aspoň si to myslel —, takže šťastně přistál asi půl míle pod Camdless Bay, to je dost daleko od přístaviště, jež mohlo být střeženo.
Tehdy ještě Gilbert nevěděl, že padl do léčky, kterou mu nastražil Texar. Španěl si chtěl za každou cenu opatřit důkaz o stycích Jamese Burbanka s nepřítelem, jak to po něm žádal soud. Proto pověřil strážce majáku v Pablu, který mu byl zcela oddán, aby vylákal mladého důstojníka do Camdless Bay. Měly mu k tomu dopomoci zprávy o událostech v Hrádku, zejména o zdravotním stavu Gilbertovy matky. A tak zatímco mladý důstojník plul po řece, měl v patách špióny. Když se podél břehu Svatého Jana prodíral rákosím, podařilo se mu nevědomky Španělovým lidem zmizet z očí. Neviděli ho tedy přistávat, ale s jistotou počítali, že se důstojníka zmocní při návratu, neboť pečlivě střežili celé pobřeží.
„Matka!... Kde je má matka?“ opakoval Gilbert.
„Tady jsem, synu!“ odpověděla paní Burbanková.
Stála nahoře na schodišti a po chvilce začala zvolna sestupovat, přidržujíc se zábradlí. V hale klesla vyčerpána na pohovku, zatímco ji Gilbert zasypával polibky.
„Maminko!… Maminko!“ šeptal. „Tak jsem zase u tebe… Hrozně trpíš, viď?… Ale žiješ!… Uzdravím tě, uvidíš!… Všechno už skončí… Zas budeme spolu… už brzo… Zase budeš v pořádku!… O mě se nemusíš bát, maminko… Nikdo se nedoví, že jsem se sem vypravil.“ Gilbert si všiml, že matce ubývá sil, a snažil se ji svými slovy povzbudit. Mars si mezitím uvědomil, že Gilbert ani on neznají neštěstí v plném rozsahu. James Burbank a pánové Carrol a Stannard tu stáli mlčky, se sklopenými hlavami. Slečna Alice nedokázala zadržet slzy. Opravdu, nebyla tu ani malá Dy, ani Zerma, která by musela manželovu přítomnost na Camdless Bay vytušit.
Mars se rozhlédl kolem sebe a pln úzkosti se zeptal pana Burbanka: „Co se vlastně stalo, pane?“ V témže okamžiku Gilbert opět povstal. „A co Dy?“ vykřikl. „Dy už šla spát?… Kde je sestřička?“ „Kde je má žena?“ zeptal se Mars. A za chvíli už oba věděli vše. Jak postupovali od místa přistání podél břehu Svatého Jana, všimli si, že plantáže jsou zpustošeny. Domnívali se však, že jde pouze o hmotné škody. Teprve nyní poznali celou pravdu, jeden nenašel doma sestru, druhý manželku. A nikdo jim nemohl říci, kde je Texar už celý týden skrývá.
Gilbert znovu poklekl před svou matkou. Oba teď plakali. Mars přecházel rozčileně po místnosti a nemohl se uklidnit.
Konečně vybuchl.
„Zabiju Texara! Zítra půjdu do Jacksonvillu… ne, ještě teď v noci!“ „Jdi, Marsi, jdi!“ povzbuzoval ho Gilbert. James Burbank je přerušil.
„Kdyby to bylo užitečné, nečekal bych, synu, na tvůj návrat. Ano, ten bídák by mi zaplatil svým životem všechno zlo, které nám způsobil. Dříve však musí vypovídat! Když ti, Gilberte, povídám, že musíte s Marsem čekat, pak vím, co dělám, a vy opravdu musíte čekat.“ „Dobrá, otče,“ odpověděl mladý muž, „ale aspoň prozkoumám okolí a budu…“ „Copak si myslíš, že jsem to neudělal?“ zvolal pan Burbank. „Den co den jsme prohledávali oba břehy i ostrůvky, které by mohly Texarovi sloužit za úkryt. Nenašli jsme však vůbec nic, co by nás mohlo přivést na stopu tvé sestry a Marsovy ženy. Přátelé Carrol a Stannard mi pomáhali. Zatím bylo naše úsilí marné.“ „Nemohli bychom se obrátit na jacksonvillský soud?“ zeptal se důstojník. „Proč nepodat žalobu na Texara jako na původce zpustošení a únosu?“ „Proč?“ odpověděl James Burbank. „Protože Texar je tam pánem, protože všichni čestní lidé se třesou před tímto darebákem a protože má na své straně všechnu tu sebranku a vojsko celého okresu. Také jsme chtěli, jako ty a Mars, okamžitě Texara potrestat, kdyby odmítl prozradit, co se stalo s oběťmi. Ale v zájmu tvé sestry a v zájmu Marsovy ženy musí náš hněv ustoupit rozvaze. Plným právem se můžeme domnívat, že Texar použije Dy a Zermy jako rukojmí, jako záštity, neboť se bídák bojí, že bude hnán k odpovědnosti za násilný převrat v Jacksonvillu, za organizování loupežného přepadení Camdless Bay a za žhářství a vyplenění plantáží, jež patřily přívrženci Severu. Myslíš, že bych tě o tom tak naléhavě přesvědčoval, kdybych tomu sám nevěřil? A že bych měl vůbec sílu čekat?“ „Dávno bych už nežila, kdybych nevěřila v jejich záchranu,“ pravila paní Burbanková. Ubohá žena pochopila, že kdyby se její syn vydal do Jacksonvillu, padl by tam do rukou Texarovi. A kdo by mohl zachránit důstojníka federálního vojska, kterého se zmocnili jižané ve chvíli, kdy severské armády ohrožují Floridu?
Gilbert se však už neovládl. Trval na tom, že musí odejít. Podporoval ho v tom i Mars, opakující neustále své „zabiju Texara“.
„Tak tedy jdem!“ obrátil se na něho důstojník.
„Nikam nepůjdeš, Gilberte!“ S vypětím posledních sil se paní Burbanková vztyčila a stanula před dveřmi. Vyčerpána tak velkou námahou, klesla však pojednou k zemi.
„Maminko! Maminko!“ vykřikl mladý muž.
„Zůstaňte, Gilberte!“ pravila Alice.
Paní Burbankovou museli přenést do jejího pokoje; slečna Alice zůstala u jejího lože. James Burbank se vrátil do haly, kde na něho čekali pánové Stannard a Carrol. Gilbert seděl na pohovce s hlavou v dlaních. Mars stál mlčky stranou.
„Doufám, Gilberte,“ řekl James Burbank, „že už ses vzpamatoval a že si můžeme v klidu pohovořit. Naše další rozhodnutí závisí na tom, co nám ted řekneš; jedinou naší nadějí je rychlý příchod federálních vojsk. Nebe se snad upustilo od obsazení Floridy?“ „Nikoli, otče.“ „Tak kde jsou?“ „Část eskadry pluje v tomto okamžiku k Svatému Augustinu, aby kontrolovala tuto pobřežní oblast.“ „Copak se komodor nechce zmocnit Svatého Jana?“ zeptal se vzrušeně Edward Carrol. „Dolní tok Svatého Jana už máme,“ odpověděl Gilbert. „Naše dělové čluny kotví v řece. Velí jim kapitán Stevens.“ „Kotví v řece! A proč neobsadily Jacksonville?“ vykřikl pan Stannard.
„Zastavily se před mělčinou, čtyři míle od přístavu.“ „A to je pro ně nepřekonatelná překážka?“ zeptal se James Burbank. „Bohužel, otče,“ odpověděl Gilbert. „Je málo vody. K překonání mělčiny potřebujeme silný příliv — a ještě bude celá akce dost riskantní. Mars zná dokonale řeku a povede nás.“ „Čekat… stále jen čekat?“ zvolal James Burbank. „Jak dlouho ještě?“ „V nejhorším případě tři dny. Se silným větrem v zádech pouze čtyřiadvacet hodin.“ „Vidíš, Gilberte,“ odpověděl mu pan Burbank, „že i ty musíš čekat a vrátit se na svou loď. Nemáš strach že tě cestou do Camdless Bay někdo sledoval?“ „Kdepak, otče,“ usmál se míadý důstojník. „Dokázali jsme se vyhnout všem zvědavým pohledům.“ „A co je to za člověka, který tě informoval o událostech na plantážích, o požárech, loupení a o matčině nemoci?“ „Říkal, že je jedním ze strážců vyhnaných z majáku v Pablu a že chtěl varovat kapitána Stevense.“ „Věděl, že jsi na palubě?“ „Ne, a byl tím překvapen,“ odpověděl Gilbert. „Proč se ptáš, otče?“ „Poněvadž se obávám, aby to nebyla další Texarovs léčka. Ví, že sloužíš u federálního námořnictva, a proto nás podezírá. Docela dobře se mohl dovědět, že sloužíš pod Stevensem. A kdyby tě sem potřeboval vylákat…“ „Můžete být, otče, naprosto klidný. Cestou do Camdless Bay nás nikdo neviděl a stejně tak nás neuvidí, až se budeme vracet.“ „K Stevensovi, pochopitelně…“ „Vždyť jsem to slíbil. Než se rozední, budeme s Marsem na lodi.“ „Kdy se vydáte na cestu?“ „Za odlivu, asi v půl třetí ráno.“ „Doufejme,“ vložil se do rozhovoru pan Carrol, „že Stevensovy čluny nebudou muset čekat před svatojanskou mělčinou tři dny.“ „Ano… stačí, aby zesílil vítr a přihnal na mělčinu dost vody,“ odpověděl Gilbert a dodal: „Ať je to třeba i s bouřkou, jen ať už konečně dojde na všechny ty lumpy, a pak…“ „Zabiju Texara!“ znovu opakoval Mars. Bylo několik minut po půlnoci. Gilbert s Marsem nemohli opustit Hrádek před druhou hodinou, neboť museli čekat na odliv, aby dostihli flotilu kapitána Stevense. Temná noc jim poskytovala naději, že projedou nepozorováni, třebaže právě v místech pod Camdless Bay hlídkovalo na řece mnoho lodí.
Gilbert se šel ještě podívat na matku. U jejího lože seděla slečna Alice. Paní Burbankovou vyčerpala nedávná námaha, takže upadla do bolestné mdloby; z prsou se jí však draly těžké vzlyky.
Konečně se přiblížila chvíle odchodu. Gilbert podával Alici ruku a oba se sklonili k paní Burbankové, která je však neviděla.
Poté Gilbert políbil matku na čelo a dívka učinila totéž. Paní Burbanková se bolestně zachvěla; ale nevnímala, že syn odchází a že Alice jde s ním, aby se venku rozloučili.
Oba mladí lidé zastihli Jamese Burbanka a jeho přátele ještě v hale.
Mars se právě vracel z průzkumu.
„Už je čas,“ pravil důstojník.
„Ano, Gilberte,“ odpověděl James Burbank. „Musíš už jít! Uvidíme se v Jacksonvillu!“ „Máš pravdu! V Jacksonvillu… a možná už zítra, dovolí-li nám příliv přeplout mělčinu. Pokud jde o Texara…“ „Musíme ho dostat živého! Pamatuj na to, Gilberte!“ „Ano, živého!“ Mladý muž objal otce a stiskl ruku strýci Carrolovi a panu Stannardovi. „Pojďme, Marsi,“ řekl.
Oba se vydali po pravém břehu řeky podél plantáži. Postupovali rychle asi půl hodiny a nepotkali nikoho. Když dorazili na místo, kde měli v hustém rákosí ukrytý člun, okamžitě nasedli a pustili se po proudu Svatého Jana směrem k mělčině.
