XII ŠEST NÁSLEDUJÍCÍCH DNŮ Když paní Burbanková a slečna Alice vstoupily do podzemní chodby, která je měla zavést do zátoky Marino na břehu Svatého Jana, Zerma byla už několik kroků před nimi. V jedné ruce držela malou Dy, v druhé lampu, jež jim svítila na cestu. Jakmile dorazila na konec chodby, prosila Zerma paní Burbankovou, aby na ni chvilku počkala. Chtěla se přesvědčit, zda loď a dva černoši, kteří je měli doprovodit k Cedrovému pavilónu, jsou na místě. Otevřela dveře podzemní chodby a zamířila k řece.
Paní Burbanková a slečna Alice čekaly sotva minutu, když tu dívka zjistila, že malá Dy zmizela.
„Dy!… Dy!“ volala paní Burbanková, riskujíc prozrazení.
Dítě se neozvalo. Uvyklé na Zermu, vyšlo za ní z podzemní chodby, aniž si toho matka povšimla.
Náhle zaslechly obě ženy sténání. V předtuše nového nebezpečí, a nedbajíce vlastní bezpečnosti, vyběhly paní Burbanková a slečna Alice k řece. Když dorazily na břeh, zahlédly ještě loď mizející v temnotách.
„Pomoc!… Pomoc!… Texar!“ křičela Zerma.
„Texar! Ano, Texar!“ zvolala Alice.
A ukázala rukou na Španěla, který ve světle dohasínajících požárů camdlessbayského panství stál na zádi loďky, jež okamžitě nato zmizela. Pak se znovu rozhostilo ticho. Na zemi leželi dva zardoušení černoši. Celou hodinu prohledávaly ženy břeh, ovšem marně. Posléze klesla paní Burbanková naprostým vyčerpáním k zemi. Slečně Alici se s vypětím všech sil podařilo nešťastnou ženu pozvednout, podepřít ji a zvolna vléci pryč. V dálce zaznívala od Hrádku střelba, provázená občas hrozným řevem útočníků. Za každou cenu se tam musí dostat!
Paní Burbanková však byla hrůzou skoro bez sebe a mladá dívka ji musela doslova táhnout za sebou. A tak se posléze dostala až nedaleko hradní budovy.
Zde už byla Alice u konce svých sil. Paní Burbanková ležela bez pohybu u jejích nohou.
V té době už byli vojáci na ústupu stejně jako horda lupičů, která je sledovala. Ani venku, ani uvnitř se neozýval křik. Slečna Alice se mohla domnívat, že se útočníci zmocnili Hrádku a že jej opět opustili, aniž budovu obsadili. V tom okamžiku se jí zmocnila nevýslovná úzkost. Zcela vyčerpána klesla k zemi, pokoušejíc se ještě naposled volat o pomoc. V Hrádku její volání zaslechli a James Burbank s přáteli vyběhl do parku. Dověděli se, co se stalo v zátoce Marino. Co je jim však platné, že bandité odešli? Co z toho, že už se nemuseli obávat zajetí? Zasáhlo je mnohem hroznější neštěstí. V Texarově zajetí byla malá Dy!
Všichni byli zdrceni. Paní Burbankovou přenesli do jejího pokoje a uložili na lůžko. Zůstala u ní slečna Alice.
V přízemní hale se zatím radil James Burbank s přáteli, jak nalézt malou Dy a jak obě, ji i Zermu, vyrvat Texarovi z rukou.
James Burbank si vyčítal, že nutil svou ženu, aby opustila Hrádek, a že jí chystal útěk, který tak špatně skončil. Copak to byla pouhá náhoda, že se setkali s Texarem u zátoky Marino? Rozhodně nikoli. Texar se musel nějakým způsobem dovědět o existenci podzemní chodby. Řekl si, že v kritické chvíli se tudy obránci Hrádku pokusí uniknout. Nejdřív tedy zavedl svou bandu na pravý břeh, prolomil obranný val a donutil Jamese Burbanka a jeho přátele uchýlit se do Hrádku. Poté se bezpochyby s několika pomocníky odebral k zátoce Marino, aby tu čekal na svou kořist.
Těžko mohl bídák zasadit Burbankově rodině strašnější ránu… Obyvatelé Camdless Bay strávili hroznou noc. Což se nemuseli obávat, že se útočníci vrátí, aby donutili obránce Hrádku ke kapitulaci? Naštěstí se tak nestalo. Až do rána nebyli James Burbank a jeho spojenci vyrušeni novým útokem.
Jak rádi by byli věděli, proč včera vypálili ve městě ony tři dělové rány a proč se útočníci stáhli, když jim k dobytí Hrádku stačilo nanejvýš hodinové obléhání. Znamenalo to, že se u ústí Svatého Jana objevily federální jednotky? Nic lepšího by si nemohli Burbankovi přát! Bez obav by mohli začít pátrat po malé Dy a její vychovatelce a hnát Texara k zodpovědnosti za zpustošení Camdless Bay a za únos.
Tentokráte by nevystačil s takovým alibi, jakého použil na začátku našeho vyprávění, když byl předvolán k vyšetřujícímu soudci do Svatého Augustina. I kdyby Texar nebyl v čele pustošící bandy, která vtrhla do Camdless Bay — což nemohl potvrdit ani posel pana Harveyho —, poslední Zermin výkřik jasně naznačoval, že na únosu má hlavní podíl právě Španěl.
Nic bohužel nepotvrzovalo myšlenku Jamese Burbanka týkající se příjezdu severské flotily do svatojanských vod. Bylo 2. března a toho dne neopustila ani jediná loď zátoku svaté Marie. Tuto skutečnost potvrdily i zprávy, které přinesl téhož dne z druhého břehu jeden ze správcových pomocníků.
Hned ráno prohledali James Burbank a Walter Stannard pravý břeh řeky, leč nenalezli žádnou stopu. Marně pátrali i v těch nejmenších zátočinách, nic jim neprozradilo, kudy mohla loď únosců plout. Uvědomovali si, že má-li vést jejich hledání k cíli, musí prohlédnout i levý břeh.
Bylo to však v této chvíli možné? Rozhodně by stálo za to, vyčkat až do příchodu federálních jednotek, které zbaví Texara a jeho spojence moci. Nebylo by ani moudré nechávat v Hrádku paní Burbankovou v tak žalostném stavu, slečnu Alici, která ji nemohla opustit, a pana Carrola upoutaného na lůžko. Vždyť útočníci se mohli každým okamžikem vrátit!
Nejhorší ovšem bylo, že James Burbank nemohl Texara žalovat ani pro vyplenění svého panství, ani pro únos dcerky a její vychovatelky. Jediným úředníkem, na něhož se mohl v městě obrátit, byl totiž sám původce zločinu. Burbank se proto nemohl dočkat, až bude v Jacksonvillu zasedat opět řádný soud.
„Jamesi,“ pravil pan Stannard, „I když je vaše dcera v strašné situaci, má s sebou alespoň Zermu, jejíž oddanost se nezastaví ani…“ „Před smrtí, vím!“ vskočil mu do řeči James Burbank. „Ale co se stane, jestli Zerma opravdu zemře?“ „Poslyšte, drahý Jamesi,“ odpověděl Stannard, „když to vezmete kolem a kolem, Texar nemůže přece na něčem podobném mít zájem. Pokud bude v Jacksonvillu pánem, nehrozí myslím jeho obětem žádné nebezpečí. Má vaše dítě jako rukojmí a jako záštitu proti vám i federálnímu soudu, který ho bude stíhat za politický převrat v Jacksonvillu a za zpustošení vašich plantáží. Je tedy v jeho zájmu, aby svým obětem neublížil, a proto bude lépe vyčkat s akcí do doby, než se stanou pány země Dupont a Sherman.“ „A kdy to bude?“ vykřikl James Burbank. „Zítra… možná ještě dnes! Opakuji vám, že Dy je Texarovou záštitou. Proto ji přece unesl. Spoléhal, že vám tím zasadí ránu do srdce, a namouduši, že se, bídák, nemýlil.“ Tak uvažoval pan Stannard a nutno uznat, že jeho vývody byly správné. Ale nezdálo se, že by Jamese Burbanka přesvědčil nebo že by v něm vzbudil nějakou naději. Nebylo to prostě možné. James Burbank však pochopil, že s manželkou musí mluvit právě tak, jako mluvil Walter Stannard s ním. Jinak by paní Burbanková tuto ránu nepřežila. A proto po návratu domů uplatňoval s velkou naléhavostí všechny argumenty, o nichž sám nebyl přesvědčen.
V téže době konal Perry se svými pomocníky obhlídku panství Camdless Bay. Byla to hrozná podívaná. Zapůsobila otřesně i na Pygmalióna, jenž skupinu provázel. Tento „svobodný“ občan nepovažoval za nutné odebrat se za černochy, které Texar rozehnal. Spát v lese, trpět zimou a hladem, taková svoboda mu připadala poněkud přehnaná. Proto dal přednost Hrádku, i když byl nucen, stejně jako Zerma, vykoupit si toto právo tím, že roztrhal svůj osvobozovací dekret.
Nebylo ovšem nejmenší pochybnosti, že Burbankova velkomyslnost zavinila neštěstí, které zničilo panství Camdless Bay. Hmotné škody dosahovaly úctyhodné sumy. Z dřevěných baráků nezbylo po drancování a vypálení vůbec nic. Také pily a dílny lehly popelem. Nad doutnajícími troskami se dosud vznášel šedavý dým. Místo skladišť zušlechtěného dřeva, místo továren, kde stroje spřádaly bavlnu a kde se zpracovávala cukrová třtina, tyčily se jen trosky zčernalých zdí a spousty vyrudlých cihel v místě, kde stál tovární komín. Také kávovníkové plantáže, rýžová pole, zelinářské zahrady a stáje byly tak zpustošeny, jako by tu celé hodiny řádila stáda divokých zvířat.
Téhož dne se na Camdless Bay vrátilo tajně několik otroků. Netřeba zdůrazňovat jejich zoufalství, když zjistili, že ani jediný z dřevěných baráků neušel zkáze. James Burbank nařídil, aby jim na panství poskytli všemožnou pomoc.
James Burbank nemohl zatím pomýšlet na obranu svého panství. Musel čekat, až padne rozhodnutí v boji Jihu proti Severu. Ostatně dnem i nocí ho zaměstnávaly jiné, neméně vážné problémy. Učinil vše, co bylo v jeho silách, aby vypátral nějaké stopy po malé Dy. Zdravotní stav jeho manželky byl velmi povážlivý. Pres veškerou péči slečny Alice, která se nehnula od jejího lože, museli povolat doktora.
Naštěstí znali v Jacksonvillu lékaře, na něhož se mohli plně spolehnout. Vzkázali mu a lékař se okamžitě dostavil. Předepsal paní Burbankové nějaké léky, jejichž účinnost — pokud nebude mít matka své dítě u sebe — byla dost pochybná. Každého dne vycházel James Burbank s Walterem Stannardem na obhlídku obou břehů řeky. Edward Carrol s nimi nechodil, neboť se potřeboval ještě zotavit po svém zranění. Prohledávali ostrůvky na Svatém Janu; vyptávali se lidí; zašli až do nejzazších koutů okresu, slibovali bohatou odměnu každému, kdo je přivede na sebemenší stopu… Jejich úsilí bylo marné. Kdo jim také mohl říci, že se Španěl ukrývá v hloubi Černé zátoky? Vždyť o tom nikdo nevěděl. Ostatně mohl své oběti odvléci dále proti proudu řeky, aby je lépe ukryl před zraky hledajících.
Nebylo také jisté, zda Španěl nepomýšlí na novou výpravu proti Jamesi Burbankovi. Tato hypotéza nebyla nicméně pravděpodobná. Texarovi zřejmě stačilo zničení plantáží a únos malé Dy. Ostatně řada odvážlivců vyslovila veřejně nesouhlas s camdlessbayskou akcí a postavila se proti vůdci výpravy, což Texar pochopitelně nebral vůbec na vědomí. Jeho postavení v duvalském okrese bylo naprosto pevné. Podporovala ho celá tlupa bezcharakterních dobrodruhů a povalečů, kteří se s ním měli dobře. Denně se oddávali zábavám a bezuzdným radovánkám.
Nečinnost federálních vojsk ve skutečnosti podporovala akce nových pánů země. Texar se svými kumpány rozšiřovali zprávy, že seveřané nepřekročí hranice, že dostali rozkaz vrátit se do Georgie a do Karolíny, že floridský poloostrov bude uchráněn před invazí protiotrokářských vojsk, neboť jako bývalá španělská kolonie je mimo zájmovou sféru Spojených států, v níž se otrokářský problém řeší zbraněmi, atd. Tím se v zemi vytvářela atmosféra, z níž mohli těžit všichni zastánci násilí.
Od útoku na Camdless Bay uplynulo pět dní. Za tu dobu nedošla jediná zpráva o pohybu federálních vojsk. Třebaže James Burbank denně pátral po stopách své dcery a její vychovatelky, nezjistil vůbec nic.
Přišel devátý březen. Edward Carrol byl už naprosto v pořádku a mohl pomáhat přátelům v pátrání. Zato stav paní Burbankové se příliš nezlepšil a zůstával stále kritický. V horečkách naříkala pro svou malou Dy a neustále ji chtěla hledat. Po takových záchvatech obyčejně omdlévala, což bylo za jejího zdravotního stavu nebezpečné. Slečna Alice se nejednou domnívala, že jí nešťastná matka zemře v náručí.
Jediná zpráva z bojiště se v Jacksonvillu rozšířila 9. března ráno. Bohužel jen posílila přívržence separatistů.
Říkalo se, že jižanský generál Van Dorn odrazil dne 6. března Curtisovy vojáky v bitvě u Bentonvillu v Arkansasu a donutil je k ústupu. Ve skutečnosti šlo o bezvýznamnou srážku se zadním vojem malé severské jednotky, jejíž neúspěch byl o několik dnů později bohatě vyvážen vítězstvím u Pea Ridge. Zpráva ovšem zdvojnásobila drzost jižanů. V Jacksonvillu dokonce tuto bezvýznamnou akci oslavovali jako naprostou porážku federálních vojsk. A tak se město dočkalo nových slavností a nových orgií, jejichž projevy se bolestně dotýkaly lidí v Camdless Bay.
To vše se James Burbank dověděl v šest hodin večer, když se vrátil z prohlídky levého břehu řeky.
Kterýsi muž z putnamského panství se totiž domníval, že stopy únosců vedou do nitra jednoho ostrova na Svatém Janu, několik mil nad Černou zátokou. Minulé noci se onomu člověku zdálo, že tam zaslechl zoufalé volání o pomoc, a přišel to tedy oznámit panu, Burbankovi. V těch končinách viděli lidé i Texarova důvěrníka Indiána Squamba s člunem. Že šlo vskutku o Indiána, potvrdil také jeden cestující ze Shannonu, který se vracel ze Svatého Augustina a vystupoval v přístavišti Camdless Bay.
James Burbank se na víc neptal a chtěl okamžitě tuto stopu sledovat. Spolu s Edwardem Carrolem a dvěma černochy vyplul na lodi vzhůru po řece. Co nejrychleji dorazili k označenému ostrovu, zevrubně jej prohledali a navštívili i několik rybářských chatrčí, jež však nebyly už delší dobu obývány. Ani v neproniknutelných křovinách uprostřed ostrova nenašli žádnou stopu po lidské bytosti. Neporušený břeh nasvědčoval, že tu v poslední době nemohla přistát žádná loď. Po Squambovi nebylo ani památky; projížděl-li se kolem ostrova, rozhodně na něm nepřistál.
I tato výprava zůstala tedy bezvýsledná. Nezbývalo než se vrátit na Hrádek a přiznat si, že i tentokrát šli po falešné stopě.
Černoši dočasně umístění v čeledníku pomalu usínali. Ticho občas rušil jen vzdálený křik a ozvěny ohňostroje, doléhající sem z Jacksonvillu, kde se mohutně oslavovala porážka federálních vojsk.
Kdykoli pronikl hluk až do haly, zasadil Burbankové rodině novou ránu.
„Měli bychom přece jen vědět, na čem jsme,“ prohlásil Edward Carrol, „a zjistit, zda Sever nechal Floridu Floridou.“ „To bychom měli!“ přisvědčil pan Stannard. „Nemůžeme žít v téhle nejistotě.“ „Dobrá,“ pravil pan Burbank, „vypravím se zítra do Fernandiny a poptám se…“ V té chvíli zaklepal někdo lehce na hlavní dveře Hrádku. Slečna Alice vykřikla a vrhla se ke dveřím. James Burbank se ji marně snažil zadržet. Tu se ozvalo druhé, naléhavější zaklepání.
