VIII POSLEDNÍ OTROKYNĚ Téhož večera vyprávěl James Burbank svým přátelům o všem, co se odehrálo v soudní síni. Především je seznámil s hanebným jednáním Texarovým. K předvolání došlo zřejmě pod nátlakem tohoto člověka a jeho jacksonvillských přívrženců. Soudu je třeba vyslovit plné uznání. Obžaloba z tajných styků s federálními jednotkami musí být podložena důkazy. A poněvadž je Texar neměl, propustili Jamese Burbanka na svobodu.
Nicméně i v tom neurčitém nařčení se objevilo Gilbertovo jméno. Zdálo se, že o jeho službě v jednotkách seveřanů nikdo nepochybuje. A možná že Burbankova neochota odpovědět na tuto otázku byla vlastně polovičním přiznáním.
„Ubohý Gilbert!“ zvolala paní Burbanková. „Texar udělá vše, aby ho zničil.“ „Nemohli bychom mu oznámit, co se tu stalo?“ zeptala se slečna Alice. „Rozhodně!“ připojil se pan Stannard. „Měli bychom ho upozornit, že sebemenší neopatrnost by mohla mít pro něho i rodinu nedozírné následky.“ „Jak to chcete provést?“ otázal se James Burbank. „Víte dobře, že kolem Camdless Bay se potlouká neustále plno vyzvědačů. Sledovali přece už návrat Gilbertova posla. Náš dopis by se mohl dostat do rukou Texarových. A posel, kterému bychom svěřili osobní vzkaz, by třeba byl zadržen cestou. Nikoli, přátelé, nepodnikneme nic, co by mohlo zhoršit naši situaci.“ James Burbank měl pravdu. Vzhledem k tomu, že plantáže střežili Texarovi lidé, bylo by velice nerozumné chtít si dopisovat s Gilbertem. Ostatně se blížila doba, kdy James Burbank a přívrženci Severu na Floridě se octnou pod záštitou federální armády.
A opravdu — již nazítří se objevil komodor Dupont v přístavu Edisto. Před třemi dny prý měla docela určitě dorazit jedna flotila kolem pobřeží Georgie do zátoky svatého Ondřeje.
James Burbank potom vyprávěl o vážném incidentu, který se odehrál před jacksonvillským soudním dvorem. Doznal, jak ho Texar vyprovokoval, pokud šlo o camdlessbayské otroky. A kterak ve shodě s právem a se svým svědomím veřejně vyhlásil zrušení otroctví na celém panství. Co až dosud neměl odvahu učinit žádný jižní stát, pokud k tomu nebyl donucen zbraněmi, provedl on zcela svobodně a dobrovolně.
Jeho prohlášeni bylo stejně odvážné jako ušlechtilé! Nikdo nemohl předvídat, jaké bude mít důsledky. Burbankovu pozici uprostřed otrokářů nemohlo ovšem nic ohrozit. Nanejvýš, že prohlášení vyvolá tu a tam mezi otroky ostatních plantáží několik pokusů o vzpouru. Ale co na tom! Celá rodina byla dojata velkomyslností Burbankova činu a plně jej schválila.
„Jamesi,“ pravila paní Burbanková, „ať se stane cokoli, tvá odpověď Texarovi na jeho hnusné urážky byla velmi správná.“ „Jsme na vás hrdí, otče,“ připojila Alice a bylo to poprvé, co oslovila pana Burbanka jako otce. „Takže, drahá dcero,“ odpověděl James Burbank, „až Gilbert vstoupí s federálními vojsky na území Floridy, nebude už v Camdless Bay jediný otrok!“ „Děkuji vám, pane Burbanku,“ vmísila se do hovoru Zerma, „děkuji vám jménem všech mých druhů i jménem svým. Já sama jsem se tu nikdy necítila jako otrokyně. Vaše dobrota a velkomyslnost mi poskytovaly svobodu dávno předtím, než jsem ji získala.“ „Máš pravdu, Zermo,“ řekla paní Burbanková, „budeme tě mít stejně rádi, ať jsi otrokyně, nebo svobodná občanka.“ Není divu, že pod dojmem tohoto ušlechtilého skutku si nikdo neuvědomoval, jaké těžkosti mohou z jednání pana Burbanka v dohledné době vzniknout. Nikdo by také v celém Camdless Bay Jamese Burbanka od jeho činu nezrazoval, až snad na správce Perryho, který ovšem o ničem nevěděl, neboť byl na obhlídce plantáží a měl se vrátit až na noc.
Bylo už pozdě. A tak James Burbank ještě prohlásil, že nazítří seznámí otroky se svým rozhodnutím vrátit jim svobodu, a všichni se rozešli.
„Až budeš vyhlašovat svobodu, Jamesi,“ pravila paní Burbanková, „chceme být s tebou.“ „Ano, všichni budeme s tebou!“ připojil Edward Carrol. „Já také, tati?“ zeptala se malá Dy.
„Samozřejmě, drahoušku!“ „Zermo,“ zaprosilo dítě, „neodejdeš nám potom?“ „Neodejdu, holčičko,“ odpověděla Zerma. „Neboj se, nikdy tě neopustím.“ Poté učinili běžná bezpečnostní opatření a každý se odebral do svého pokoje. První člověk, kterého James Burbank při ranní procházce zahradou potkal, byl správce Perry. Dosud nic netušil, neboť všechno bylo udržováno v naprosté tajnosti. Dověděl se novinu z úst samotného Jamese Burbanka, který se ostatně těšil na Perryho překvapení.
„Ach pane Jamesi! Ach pane Jamesi!“ Správce byl zprávou vyveden z míry, že se nezmohl na odpověď.
„Divím se, že vás to tak překvapuje, milý Perry,“ pravil James Burbank. „Předběhl jsem pouze nadcházející události. Víte dobře, že osvobození černochů je ctižádostí všech států, které dbají na svou čest a důstojnost…“ „Důstojnost, pane! Co s tím má důstojnost společného, prosím vás?“ „Zřejmě nechápete význam slova důstojnost, milý Perry. Vyjádřím to tedy jinak: Které se starají o vlastní zájmy.“ „Vlastní zájmy, vlastní zájmy! Pane Jamesi, vy se odvažujete mluvit o nějakých zájmech?“ „Samozřejmě. Budoucnost vám to potvrdí, uvidíte!“ „Ale kde sebereme lidi na plantáže, pane Burbanku?“ „Tam, kde dříve. Mezi černochy.“ „Ale svobodný černoch, který nemusí pracovat, vám přece na plantáže nepůjde!“ „I půjde. Všichni půjdou, a dokonce ochotněji, protože je nebude nikdo nutit. A budou pracovat ještě s větší radosti, až se jejich situace zlepší.“ „Vaši otroci vás přece opustí, pane Jamesi!“ „Moc bych se divil, milý Perry, kdyby nás jediný z nich opustil.“ „Takže už nejsem správcem vašich otroků?“ „Ne. Zůstáváte však správcem v Camdless Bay a myslím, že se vaše postavení nijak nezhorší, když bude dávat příkazy svobodným lidem, a nikoli otrokům.“ „Ale…“ „Ujišťuji vás, milý Perry, že na všechna vaše ale mám připravenou odpověď. Smiřte se už s tím, co je nevyhnutelné a co má rodina přijala s největším uspokojením.“ „Černoši to ještě nevědí?“ „Ještě ne,“ odpověděl pan Burbank. „A já vás prosím, abyste jim zatím nic neříkal. Stejně se to dnes dovědí. Svoláme je prostě na třetí hodinu do parku před Hrádkem s tím, že jim chci něco důležitého sdělit.“ Po těchto slovech správce odešel, mávaje vzrušeně rukama a neustále opakuje: „Černoši nebudou otroky! Černoši, a pracovat svobodně! Černoši, a starat se o sebe! To je revoluce! To je konec! To je proti přírodě! Ano, proti přírodě!“ Dopoledne si vyjeli James Burbank, Walter Standard a Edward Carrol v lehkém kočáře, aby si prohlédli plantáže při severní hranici. Otroci se zabývali běžnými pracemi na rýžových, kávovníkových a třtinových polích. Se stejným zaujetím se pracovalo i v dílnách a na pilách. Nikdo zřejmě tajemství neprozradil a spojení mezi Jacksonvillem a panstvím Camdless Bay nebylo dosud navázáno. Ti, jichž se týkala věc zcela bezprostředně, neměli o plánu Jamese Burbanka ani zdání.
Prohlídka nejvzdálenějších plantáží měla jediný účel. James Burbank a jeho přátelé se chtěli přesvědčit, že je v těchto místech vše v pořádku. Po včerejším prohlášení by nebylo divu, kdyby jacksonvillská spodina anebo někteří vesničané z okolí chtěli přepadnout Camdless Bay. Zatím se však nic nedálo.
Krátce před polednem se James Burbank, Walter Stannard a Edward Carrol vrátili domů. Všichni na ně čekali s obědem. Konečně měli klid a mohli si bezstarostně popovídat o nejrůznějších věcech. Napětí bohudík povolilo. Jistě na tom měly zásluhu jacksonvillské úřady, které držely Texarovy zuřivce na uzdě. Potrvá-li tento stav ještě pár dnů, bude Florida mezitím pod kontrolou federální armády a odpůrci otroctví, ať ze Severu či z Jihu, se nebudou musit ničeho bát.
James Burbank mohl tedy přistoupit ke slavnostnímu vyhlášení svobody — prvnímu aktu toho druhu, který byl na území otrokářského státu vykonán.
S největším uspokojením nepochybně přijme zprávu dvacetiletý Pygmalión, obecně zvaný Pyg, který sloužil přímo v Hrádku. To znamená, že nepracoval ani na polích, ani v dílnách či ve skladištích. Po pravdě řečeno, Pygmalión byl komický chlapík, ješitný a líný, kterému dík dobrotě jeho pánů leccos prošlo. Od chvíle, kdy se otázka otroctví stala aktuální, pronášel ke svým druhům i oblibou naduté fráze o svobodě člověka, ale stržil vždycky jen posměch. V podstatě však nebyl zlý, a tak ho nechali, ať se vypovídá.
Téhož dne se tedy černoši dověděli, že se mají shromáždit v parku před Hrádkem, kde jim majitel plantáží chce oznámit důležitou věc.
Krátce před třetí hodinou opustili černoši své chaty a odebrali se do parku. Po obědě už nenastoupili do dílen ani na pole, ale vrátili se domů, aby se převlékli a upravili, jak mívali ve zvyku, když se jim otevíraly brány Hrádku. Všude bylo velmi živo, černoši přebíhali sem tam. Mezi chatami se procházel správce Perry a bručel: „Ještě bych je mohl prodat, ještě jsou zbožím. Když si pomyslím, že za necelou hodinu je nebude smět nikdo ani prodat, ani koupit…! Ano, ano, budu to opakovat do nejdelší smrti, a pan Burbank a prezident Lincoln, celá federace a všichni liberálové světa si mohou říkat, co chtějí, je to proti přírodě!“ Vtom se správce potkal s Pygmaliónem, který dosud o ničem nevěděl. „Proč nás svolávají, pane Perry?“ zeptal se Pyg. „Mohl byste mi to laskavě prozradit?“ „To se ví, hlupáku! Aby ti…“ Správce se zarazil. Nechtěl prozradit tajemství. Vtom ho něco napadlo.
„Pojď sem, Pygu!“ řekl.
Pygmalión se přiblížil.
„Často jsem tě tahal za uši, vid?“ „Ano, pane Perry, neboť na to máte právo, třebaže je to v rozporu se spravedlností lidskou a božskou.“ „Když na to mám právo, tak si ještě jednou posloužím!“ A nedbaje Pygmaliónova křiku, vytahal ho správce za jeho velké uši, aniž mu ovšem způsobil bolest. Rozhodně se Perrymu ulevilo, když mohl ještě naposled uplatnit své právo.
Přesně ve tři hodiny se objevil James Burbank s přáteli na terase Hrádku. V mohutném půlkruhu před ním stálo sedm set otroků, mužů, žen a dětí, včetně asi dvaceti starých černochů, trávících v chatách zasloužený odpočinek.
Všichni okamžitě ztichli. Na pokyn Jamese Burbanka přivedl správce Perry a jeho pomocníci zaměstnance blíž, aby všichni co nejlépe slyšeli.
James Burbank se ujal slova.
„Jak víte, přátelé, lid Spojených států sužuje dlouhá a naneštěstí i krvavá občanská válka. Hlavní příčinou této války je otroctví. Jih se snažil ze sobeckých důvodů otroctví udržet. Sever usiloval ve jménu lidskosti o jeho zrušení. A vítězství se častěji přiklánělo na stranu těch, kdo bojují za osvobození celé jedné lidské rasy, tedy na stranu obránců spravedlivé věci. Každý ví, že jsem byl odedávna ve shodě se svým původem přívržencem myšlenek Severu, i když jsem v praxi tyto neuplatňoval. Nuže, okolnosti mi nyní dovolují, abych mohl své činy uvést v soulad se svými myšlenkami. Vyslechněte, co vám jménem celé své rodiny teď oznámím.“ Shromážděním proběhlo vzrušení, které se však rychle uklidnilo. A tu pronesl James Burbank jasným hlasem tato slova: „Dneškem počínaje, to jest od 28. února 1862, jsou všichni otroci mých plantáží zbaveni služební povinnosti. Mohou napříště jednat podle vlastní vůle. To znamená, že v Camdless Bay jsou nyní jen svobodní lidé!“ Prvním projevem svobodných občanů bylo mohutné hurá, zaznívající ze všech stran. Černoši mávali radostně rukama a provolávali panu Burbankovi slávu.
Náhle vystoupil starý černoch, mluvčí zaměstnanců, přiblížil se ke schodišti a pln pohnutí pravil: „Jménem bývalých otroků na plantážích v Camdless Bay chtěl bych vám, pane Burbanku, poděkovat za to, že jsme jako první na Floridě mohli vyslechnout prohlášení o naší svobodě.“ Radostné výkřiky se nesly vzduchem a nebylo by divu, kdyby tuto významnou zprávu donesly až na druhý břeh Svatého Jana do Jacksonvillu. Burbankova rodina byla hluboce dojata. Projevy nadšení nebyly k utišení. Teprve když Zerma postoupila na kraj terasy, aby pronesla několik slov, nastalo konečně ticho.
„Přátelé,“ pravila, „všichni jsme svobodní. A za svou svobodu děkujeme panu Burbankovi, který je nejlepší mezi všemi pány.“ Na sta hlasů se slévalo v jediný mohutný projev souhlasu a vděčnosti. „Každý z nás si napříště může dělat, co se mu zlíbí,“ pokračovala Zerma. „Může opustit plantáže a jít tam, kam chce. Já osobně půjdu za hlasem svého srdce a myslím, že většina z vás také. Jsem v Camdless Bay už šest let, žili jsme tu s manželem a doufám, že zde zůstaneme až do smrti. Prosím tedy pana Burbanka, aby si nás ponechal svobodné, jako nás měl, když jsme byli otroky… Ať ti, kteří si také přejí…“ „Všichni!… Všichni!“ Několikanásobná ozvěna svědčila o úctě, přátelství a vděčnosti, kterou osvobození černoši chovali ke svému pánovi. James Burbank se znovu ujal slova. Řekl, že kdokoli bude chtít, může zůstat na plantážích i za nové situace. Bude třeba jen upravit mzdu za volnou práci a stanovit práva osvobozených černochů. Ze všeho nejdříve by chtěl svůj čin legalizovat. Z toho důvodu vydá každému černochovi a rodině osvobozovací výměr, který všem umožní zaujmout v lidské rodině místo, jež černochům náleží.
Tohoto úkolu se okamžitě ujali správcovi pomocníci.
Pan Burbank, počítající dávno s tím, že své otroky osvobodí, měl výměry už přichystané. Černoši je přijímali s projevy neskonalé vděčnosti.
Závěr dne byl plný radosti. Zítra se všichni vrátí na svá pracoviště k běžným úkolům, ale dnes mají velký svátek. Rodina pana Burbanka přijímala uprostřed všeobecného nadšení četná ujištění o nejupřímnějším přátelství a oddanosti.
Pouze správce Perry se smutně procházel uprostřed svého bývalého lidského stáda.
„Co tomu říkáte, Perry?“ zeptal se ho James Burbank.
„Říkám, že i přes tu svobodu jsou to dál Afričané a že se jim kůže nezmění,“ odpověděl správce. „Černí se narodili, černí zemřou.“ „Ale žít budou jako bílí,“ pravil s úsměvem pan Burbank. „A to je důležité.“ Toho večera zasedla v Hrádku rodina Burbankova k jídlu velmi spokojena. Na budoucnost teď hleděla mnohem optimističtěji. Za několik málo dnů bude celá Florida v bezpečí. Z Jacksonvillu nedošla zatím žádná špatná zpráva. Je možné, že Burbankovo vystoupení před soudem zapůsobilo na většinu obyvatel příznivě.
S Burbankovou rodinou večeřel toho dne i správce Perry, jemuž nezbývalo než se s daným stavem smířit. Seděl dokonce proti černošskému předákovi, kterého James Burbank pozval na důkaz toho, že to myslí se svobodou otroků vážně. Zvenku bylo slyšet výkřiky radosti a park byl osvětlován odlesky slavnostních ohňů, které osvobození černoši zapálili na různých místech plantáží. Uprostřed večeře se dostavila delegace, která přinesla malé Dy nádhernou kytici, rozhodně nejkrásnější, jakou kdy „slečna Dy Burbanková z Hrádku“ dostala. Díky a poklony nebraly konce a všichni byli nesmírně dojati.
Po odchodu delegace se rodina vrátila do salónu, chystajíc se jít spát. Zdálo se, že den, který tak pěkně začal, nemůže než také dobře skončit.
V osm hodin byl už všude klid. Do úplného ticha zazněly náhle zvenku hlasy.
James Burbank se okamžitě zvedl a šel otevřít.
Na schodech stálo několik mužů. Hlučně mezi sebou hovořili.
„Co se děje?“ zeptal se James Burbank.
„Pane Burbanku,“ odpověděl jeden ze správcových pomocníků, „právě sem dorazila nějaká loď.“ „Odkud?“ „Z levého břehu.“ „Kdo přijel?“ „Posel z Jacksonvillu.“ „Co chce?“ „Předat vám zprávu. Může vstoupit?“ „Samozřejmě.“ Paní Burbankova přistoupila k manželovi. Slečna Alice byla v okamžiku u okna, zatímco pánové Stannard a Carrol zamířili ke dveřím. Také Zerma se zvedla, držíc malou Dy za ruku. Všichni tušili, že jde o něco vážného.
Správcův pomocník odešel k přístavišti. Za deset minut se vrátil s poslem z Jacksonvillu.
Muž měl vojenskou uniformu a ptal se po panu Burbankovi.
„To jsem já! Co mi chcete?“ „Doručit tento list.“ Posel podal panu Burbankovi velkou obálku se soudní pečetí. James Burbank ji roztrhl a četl: Z příkazu nově ustavených zastupitelských úřadů města Jacksonvillu musí každý otrok, který byl osvobozen bez souhlasu představitelů Jihu, okamžitě opustit naše území. Toto nařízení je nutno, splnit do osmačtyřiceti hodin. V případě neuposlechnutí bude vynuceno násilím.
TEXAR V Jacksonvillu dne 28. února 1862. Úředníci, na něž se mohli ještě v Camdless Bay spoléhat, byli tedy svrženi a vlády nad městem se zmocnil Texar a jeho přívrženci.
„Co mám vyřídit?“ zeptal se posel.
„Nic,“ odpověděl James Burbank.
Doprovodil posla k jeho loďce, která ihned zamířila k levému břehu.
A tak podle Španělova rozkazu měli být bývalí otroci ihned rozehnáni. Protože byli svobodní, neměli právo žít na území Floridy! Camdless Bay mělo být zbaveno zaměstnanců, na něž se mohl James Burbank při obraně plantáží spolehnout!
„Svobodu za takovou cenu?“ pravila Zerma. „Nikdy! Odmítám svobodu a raději se stanu znovu otrokyní, jen abych mohla zůstat u vás, pane!“ Poté uchopila Zerma svůj osvobozovací výměr, roztrhla jej a vrhla se panu Burbankovi k nohám.
