IV SEVEROVÝCHODNÍ VÍTR Odsouzencům zbývala jediná naděje: Může je zachránit pouze federální vojsko, stane-li se během dvanácti, hodin pánem města. Nazítří časně ráno měli být totiž James a Gilbert Burbankové zastřeleni. Ani s pomocí stráže by nemohli uprchnout, protože věznice byla hlídaná stejně jako Harveyho clům.
A na federální jednotky vyloděné před několika dny před Fernandinou nesměl Jacksonville spoléhat z toho prostého důvodu, že seveřané nemohli opustit dobyté pozice, které pro ně byly velice důležité. Všechno záleželo na dělových člunech kapitána Stevense. Aby splnily svůj úkol, musely ovšem překonat mělčiny, prorazit hradbou bárek a zakotvit před přístavem. Není pochyb, že jakmile zahájí palbu, ustoupí vojsko do nepřístupných bažin okresu. A spolu s ním uprchne i Texar a jeho společníci, právem se obávající trestu. Čestní lidé zaujmou svá místa, o něž byli tak nedůstojným způsobem připraveni, a dojednají s představiteli federální vlády podmínky kapitulace města.
Bylo však vůbec možné zdolat v tak krátkém čase mělčinu? A jak se vyrovnat s nepřekonatelnou překážkou, jíž byl nedostatek vody? Celá akce byla zřejmě velmi pochybná.
Po vynesení rozsudku se vydal Texar s velitelem jacksonvillské posádky na nábřeží, aby zjistil stav vody na dolním toku řeky. Oba věnovali důkladnou pozornost řadě bárek, které střežily široký říční tok, a přitom naslouchali, neozývají-li se odtamtud dělové výstřely.
„Nic nového?“ zeptal se Texar, když došli na konec hráze.
„Nic,“ odpověděl velitel. „Podle zpráv rozvědek ze severu neopustila federální vojska Fernandinu. Nepůjdou na pomoc Jacksonvillu, ale budou pravděpodobně střežit hranice s Georgií, aspoň do té doby, než se jejich flotila zmocní řeky.“ „A co na jihu? Nemůže se vojsko ze Svatého Augustina dostat do Picolaty a tam překročit Svatý Jan?“ zeptal se Texar.
„To se mi nezdá,“ odpověděl důstojník. „Dupont bude mít lidi tak na obsazení města. Jeho cílem je zřejmě uzavřít celé pobřeží na jih od ústí Svatého Jana. Z téhle strany nám nehrozí nebezpečí.“ „Zbývá tedy jen Stevensova flotila. Kdyby se dostala přes mělčinu, mohla by nás držet v šachu. Ale už tři dny se nemůže hnout.“ „To je pravda. Za několik hodin budeme moudřejší. Možná že Stevens má za úkol obsadit jen dolní tok a znemožnit spojení se Svatým Augustinem a Fernandinou. Opakuji vám, Texare, že pro seveřany není v této chvíli důležité zmocnit se Floridy, ale zamezit dovoz válečného materiálu, který se do země pašuje jižními průlivy. Myslím, že právě tohle je smyslem jejich expedice. Jinak by přece jednotky z Amélie, které se tohoto ostrova zmocnily už před deseti dny, dávno pochodovaly na Jacksonville.“ „Možná že máte pravdu,“ řekl Španěl. „Ted jde hlavně o to, aby se rozhodla ta záležitost s mělčinou.“ „Rozhodne se ještě dnes!“ „Co budete dělat, objeví-li se dělové čluny před přístavem?“ „Provedu rozkaz, podle kterého mám s vojáky ustoupit do vnitrozemí, abych se vyhnul jakémukoli setkání s nepřítelem. Jen ať si obsadí všechna města okresu! Dlouho je mít v moci nebudou. Až jim odřízneme spojení s Georgií a Karolínou, však si s nimi poradíme!“ „Jenže,“ poznamenal Texar, „jakmile se stanou pány Jacksonvillu, začnou se mstít. K moci se zase dostanou všichni takzvaně čestní lidé, bohatí statkáři, protiotrokáři a ti… Ale ne, k tomu nedojde!“ A po chvilce dodal: „Než opustit město, to radši…“ Španěl větu nedokončil, ale bylo jasné, nač myslel. Rozhodně by nevydal město federalistům. Vždyť by to znamenalo vrátit je do rukou těch, které lůza sesadila. Raději by je zapálil — a není vyloučeno, že už v tomto směru učinil nějaká opatření.
K přístavu se valil mohutný proud lidí, takže v okamžiku bylo nábřeží plné. Ze všech stran bylo slyšet ohlušující hluk a výkřiky. „Už jedou!“ „Kdepak! Ani se nehýbají!“ „Moře stouplo!“ „Přidávají páru. Chtějí vyrazit!“ „Podívejte! Podívejte!“ „V každém případě se tam něco děje,“ pravil vojenský velitel. „Vidíte to, Texare?“ Španěl neodpovídal. Jeho oči byly upřeny na dolní tok, jehož obzor uzavírala řádka bárek přetínající šikmo řeku. O půl míle dále se tyčily stěžně a komíny dělových člunů kapitána Stevense. Vystupoval z nich hustý dým, i který sílící vítr hnal směrem k Jacksonvillu.
Stevens nepochybně využíval mohutného přílivu a chystal se plnou parou na mělčinu. Podaří se mu to? Najde dostatečnou hloubku, aby tam dělové čluny propluly? Nezaboří se jejich kýl do písčitého dna? Zástupy na břehu Svatého Jana měly věru o čem vášnivě diskutovat.
Křik se zvyšoval tou měrou, jak jedni byli přesvědčeni, že vidí to, co druhým uniká.
„Postoupily aspoň o sto metrů!“ „Ba ne. Ani se nehnuly. Jako by nevytáhly vůbec kotvy.“ „Teď se jeden člun rozjíždí!“ „Ano, ale otáčí se napříč, protože má málo vody.“ „Toho kouře!“ „Nehnou se, i kdyby spálily všechno uhlí Spojených států.“ „Podívejte, voda začíná opadávat!“ „Hurá! Ať žije Jih!“ „Hurá!“ Pokusy flotily o překonání mělčiny trvaly deset minut — a těch deset minut připadalo jako věčnost nejen Texarovi a jeho společníkům, ale i všem ostatním, jejichž život nebo svoboda by dobytím Jacksonvillu byly ohroženy. Nevěděli, čemu věřit, neboť příliš velká vzdálenost nedovolovala přesně rozeznávat pohyby dělových člunů.
Pojednou se zvedla spousta paží a ukazovala směrem k ústí řeky.
„Člun… Člun!“ křičeli lidé.
A opravdu. Při levém břehu, kde dosud působil příliv, se objevil lehký člun. Vyhýbal se prostředku řeky zasažené již odlivem a prudké údery vesel hnaly loď rychle dopředu. Na zádi stál důstojník v uniformě floridského vojska. Záhy přistál u kolového můstku a spěšně vystoupil po schůdkách na nábřeží. Okamžitě se kolem něho shlukl zástup zvědavců.
„Co se děje?“ zeptal se Španěl.
„Nic se neděje a nic se nebude dít!“ odpověděl důstojník.
„Kdo vás posílá?“ „Velitel našich člunů, které se co nejdříve vrátí do přístavu.“ „A proč?“ „Protože dělové čluny se ani plnou parou nedostanou přes mělčinu. Nemáme se čeho bát…“ „Až do příštího přílivu,“ poznamenal Texar. „Nikoli. Budeme mít klid několik měsíců.“ „Hurá! Hurá!“ Nadšený pokřik se rozléhal celým městem. Jestliže lůza provolávala znovu slávu Španělovi, v němž viděla ztělesnění svých ohavných cílů, umírněná část obyvatelstva byla otřesena při pomyšlení, že vláda zločinného výboru a jeho šéfa ještě neskončí.
Důstojník měl pravdu. Počínaje tímto dnem se bude mořská hladina snižovat a každý příliv bude do ústí Svatého Jana přivádět méně vody. Příliv z 12. března byl nejsilnější toho roku a potrvá mnoho měsíců, než řeka dosáhne opět tak vysokého stavu. Mělčina byla zřejmě nesplavná a Jacksonville se nedostane do rukou komodora Duponta. Tím se prodlouží doba Texarovy vlády a Španěl bude mít dost času na dokončení své msty.
I v případě, že by generál Sherman chtěl okupovat Jacksonville za pomoci jednotek generála Wrighta, jež se vylodily ve Fernandině, pochod na jih by si vyžádal určitý čas. Vzhledem k tomu, že poprava Jamese a Gilberta Burbankových se měla konat časně ráno, nic už nemohlo oba muže zachránit.
Novinka, kterou přinesl důstojník, se okamžitě rozletěla městem. Není těžké si představit, jak na ni reagovala rozvášněná část obyvatelstva. Znovu se slavilo a znovu propukaly orgie. Slušní lidé s hrůzou čekali, k jakým asi dojde výtržnostem. Většina obyvatel se chystala opustit město, které jim už nezaručovalo bezpečí.
Pekelná vřava a provolávání slávy doléhalo k vězňům i do domu pana Harveyho, a na obou místech zvěstovalo definitivní konec všech nadějí. Pan Stannard a slečna Alice byli zoufalí. Co teď udělat pro záchranu Jamese Burbanka a jeho syna? Podplatit strážce věznice? Vykoupit zlatem jejich útěk? Vždyť ani nemohli opustit dům, kde nalezli dočasný útulek. Hlídala je přece banda lotrů, jejichž hlasité výkřiky bylo slyšet až dovnitř.
Nastala noc. Bylo znát, že dojde k neočekávané změně počasí. Vítr vanoucí až dosud z vnitrozemí se náhle obrátil k severovýchodu. Obrovské kotouče šedých mračen, které neměly čas se rozplynout v déšť, hnaly se těsně nad mořskou hladinou do širokého ústí. Vyšší stěžeň by určitě zmizel v té spoustě par, ženoucích se nízko nad vodou. Barometr rychle klesal a ukazoval teď na bouři. Byly to první vzdálené náznaky uragánu, který se zrodil kdesi daleko nad Atlantikem. S nadcházející nocí jistě propukne s plnou silou.
Uragán se opravdu vrhl prudkým náporem na ústí Svatého Jana. Mohutnou vlnou pozvedl hladinu a valil její vody proti proudu obrovským přívalem, ničícím na pobřeží vše, co mu přišlo do cesty.
V této hrozné noci tedy propláchl rozběsněný živel Jacksonville. Část kolového přístavu neodolala prudkým náporům vln. Voda zaplavila značný kus nábřeží a zničila několik rybářských lodí, jejichž kotevní lana se zpřetrhala jako nitě. Zůstat na ulicích nebo na náměstí bylo velice nebezpečné, neboť sem doslova pršely nejrůznější druhy trosek. Lůza se uchýlila z ulic do krčem a ani zde hrdla křiklounů nezahálela.
Vichr neplenil pouze zemi. V řečišti Svatého Jana se pozvedla voda s tím větší prudkostí, že proti síle bouře tu působila síla proudu. Bárky kotvící před mělčinou překvapil příliv dříve, než mohly vyhledat přístav. Nezkrotný proud jim přerval kotevní lana a noční příboj, podporovaný silným větrem, je nezadržitelně hnal proti proudu řeky. Některé se roztříštily o dřevěné kůly podpírající nábřeží, jiné zmizely daleko za Jacksonvillem mezi ostrůvky a zátokami Svatého Jana. Několik námořníků při tom přišlo o život, neboť bouře se přihnala příliš rychle a posádky nestačily učinit potřebná opatření.
Pokud jde o dělové čluny kapitána Stevense, nebylo jisté, zda se jim podařilo dost rychle vyhledat úkryt v některém ze zálivů dolního toku a zda tak unikly úplné zkáze. Ale ať už vyhledaly bezpečí zálivů, nebo ať jejich kotvy vydržely nápor bouře, v žádném případě se jich Jacksonville nemusel bát, protože mělčina pro ně znamenala nepřekonatelnou překážku.
Neproniknutelná tma hluboké noci zahalila údolí Svatého Jana, kde se mísily voda a vítr, jako by se někdo snažil zvláštním chemickým procesem vyrobit z nich novou sloučeninu. Město bylo svědkem jedné z těch hrozných zátop, k nimž docházelo za ekvinokčních bouří velice často. Svou prudkostí však tato záplava překonala všechny předchozí, jež až dosud Florida prodělala.
Vzhledem k nesmírné intenzitě se živel uklidnil až za několik hodin. Před rozbřeskem pozvedl strašlivý vichr bouři do vyšších vrstev a uragán se posledními záchvěvy rozloučil s floridským poloostrovem a zmizel kdesi nad Mexickým zálivem.
Asi ve čtyři hodiny ráno, než první náznaky dne prosvětlily čistě vymetený obzor, vystřídal běsnící živel naprostý klid. Lidé znovu vycházeli do ulic, opouštějíce hospody, kam se před bouří uchýlili. Vojáci zaujali svá stanoviště. Okamžitě se začalo s opravami škod, které vichřice napáchala. Nejvíce bylo postiženo nábřeží. Na mnoha místech se zřítily přístavní hráze, zmizely některé nákladní lodi i bárky, jejichž trosky se teď s odlivem vracely z horního toku řeky.
Zřetelně bylo vidět ovšem jen zbytky lodí, které pluly blízko u břehu. Nad řečištěm Svatého Jana se totiž válela hustá mlha, ponenáhlu stoupající do vyšších vrstev ochlazených bouří. Ještě v pět hodin nedovolovala mlha dohlédnout dále než doprostřed řeky a viditelnost se zvýšila teprve s prvními slunečními paprsky.
Krátce po páté hodině se prodraly hustou mlhou strašlivé rány. Nikoli, nešlo o dohasínající bouři, k slovu tu přicházela děla. Vzduchem se ozývalo charakteristické svištění střel. Od přístavu bylo slyšet zděšené výkřiky obyvatel, vojáků i lůzy. Zároveň s neochabující střelbou se počala zvedat mlha. Její chuchvalce se mísily se záblesky dělových ran.
Dělové čluny kapitána Stevense kotvily před přístavem, zahrnujíce jej dělovými salvami.
„Dělové čluny!! Dělové čluny!“ Tato slova šla od úst k ústům a brzy dorazila k nejzazšímu předměstí. Během několika minut město vědělo, že Stevensova flotila je pánem Svatého Jana. Čestní lidé přijímali tuto zprávu se zadostiučiněním, lůza s hrůzou. Jestli se město nevzdá, bude s ním konec.
Co se vlastně stalo? Seveřanům poskytla bouře nenadálou pomoc. Dělové čluny se neuchýlily do klidných zálivů při ústí řeky a přes prudkost uragánu zůstaly na kotvišti. Zatímco se čluny protivníků vzdalovaly, kapitán Stevens se postavil spolu s mužstvem tváří v tvář běsnícím živlům, aby se v této situaci, která přes nesmírné riziko poskytovala přece jen naději, pokusil o zdolání mělčiny. Uragán hnal spousty vod do ústí řeky, pozvedl hladinu do ohromné výšky a přitom přenesl dělové čluny přes mělčinu. A tak dělové čluny, brázdíce občas kýlem písčité dno, překonaly nebezpečné místo.
Ke čtvrté ráno kapitán Stevens přes hustou mlhu odhadl, že by mohli být před Jacksonvillem. Dal hned vyhodit kotvy. A když nadešla vhodná chvíle, vypálil do mlžných chuchvalců několik ran z těžkých kalibrů směrem na levý břeh Svatého Jana.
Účinek se dostavil okamžitě. Vojsko vyklidilo co nejrychleji město, zřejmě po příkladu jižanských jednotek z Fernandiny a ze Svatého Augustina. Když viděl Stevens opuštěné nábřeží, zmírnil palbu. Nechtěl město zničit, nýbrž obsadit a ovládnout.
Krátce nato se objevil na soudní budově bílý prapor. Snadno si představíme, s jakou úzkostí naslouchali prvním výstřelům v domě pana Harveyho. Město bylo tedy napadeno. A zaútočit nemohl nikdo jiný než federální jednotky, ať už připluly po řece, nebo přišly ze severní Floridy. Znamená to, že se konečně objevila pomoc, která je s to zachránit Jacksonville a Gilberta Burbanka?
Pan Harvey a slečna Alice vyběhli na práh domu. Texarova hlídka utekla a přidala se k vojákům postupujícím do vnitrozemí.
Burbankův obchodní zástupce zamířil s děvčetem k přístavu. Mlha se rozptýlila, takže byl vidět každý detail na protějším břehu.
Dělové čluny umlkly. Bylo zřejmé, že se Jacksonville nebude bránit.
V té chvíli dorazilo k dřevěným hrázím několik člunů s posádkami, které byly ozbrojeny puškami, revolvery a sekerami.
Mezi skupinou námořníků se náhle ozval křik a jeden z mužů se vrhl ke slečně Alici.
„Mars!! To je Mars!“ zvolala dívka, která se při pohledu na Zermina manžela poněkud vyděsila, neboť byla přesvědčena, že se utopil.
„Kde je pan Gilbert? Kde je pan Gilbert?“ tázal se místo odpovědi Mars.
„Uvězněn s panem Burbankem! Marsi, zachraňte ho! Zachraňte ho a jeho otce také!“ „Do vězení!“ vykřikl Mars a vrhl se kupředu, sledován skupinou námořníku. Všichni se za ním rozběhli, aby pomohli znemožnit poslední Texarův zločin. Pan Harvey s Alicí běželi také.
Mars tedy unikl vírům mělčiny, když se vrhl do řeky? Ano, a z opatrnosti nic nevzkázal na Hrádek. Chtít se tam skrýt znamenalo dávat v sázku vlastní bezpečnost. A Mars musel zůstat na svobodě, aby dokončil svůj úkol. Přeplaval na pravý břeh a opatrně se prodíral rákosím až k Stevensově flotile. Tam na sebe upozornil a jeden ze záchranných člunů ho odvezl ke kapitánovi. Mars ho okamžitě informoval o situaci. Vzhledem k bezprostřednímu nebezpečí, jež Gilbertovi hrozilo, učinil kapitán vše, aby se čluny dostaly přes mělčinu.
Byl nejvyšší čas, neboť oba odsouzenci měli být za úsvitu popraveni. Teď se však už neměli čeho bát. Úředníci, jimž Texar vyrval vládu, ujali se opět svých funkcí. V okamžiku, kdy se Mars se svou skupinou blížil k věznici, James Burbank a Gilbert ji právě opouštěli. Konečně byli svobodní!
Mladý důstojník hned objal slečnu Alici, zatímco pánové Stannard a James Burbank si tiskli ruce.
„Co je s matkou?“ zeptal se Gilbert.
„Žije, žije!“ vydechla slečna Alice.
„Honem domů!“ zvolal Gilbert. „Honem domů!“ „Ještě ne! Musíme vykonat spravedlnost,“ odpověděl James Burbank.
Mars porozuměl. Rozběhl se k náměstí, doufaje, že tam zastihne Texara.
Možná že už Španěl zmizel, aby unikl veřejnému potrestání spolu s ostatními, kteří se podíleli na ukrutnostech minulého období. Snad odešel s vojáky prchajícími k jihu.
Jenže Texara zadržela na útěku skupina mužů chvíli předtím, než zasáhly federální jednotky. Stalo se tak před soudní budovou. Od té doby ho muži hlídali, a jak se zdálo, Španěl byl smířen se svým osudem.
Když se před ním objevil Mars, pochopil, že je jeho život ohrožen.
Míšenec se na něho opravdu vrhl. Přes úsilí strážců ho uchopil za krk a začal rdousit. Vtom se objevili oba Burbankové.
,,Ne!! Ne! Potřebujeme ho živého!“ zvolal James Burbank. „Musí mluvit!“ „Máte pravdu! Musí mluvit!“ odpověděl Mars.
Netrvalo dlouho, a Texar byl v téže cele, kde předtím jeho dvě oběti čekaly na smrt.
