II PODIVNÁ OPERACE Nazítří 3. března vešel Squambo v osm hodin ráno do místnosti, kde Zerma strávila noc. Přinášel něco k jídlu — chléb, kousek studené zvěřiny, ovoce, silné pivo a džbán vody spolu se stolním náčiním. Zároveň jeden z černochů postavil do kouta starou skříňku, v níž bylo nějaké prádlo, pokrývky, ubrusy a předměty denní potřeby pro malou i pro míšenku. Nahoru postavil umývadlo, takže skříňka sloužila jako toaletní stolek.
Dy ještě spala. Zerma pokynula Squambovi, prosíc ho, aby dítě nebudil.
Když černoch odešel, obrátila se Zerma na Indiána.
„Co s námi uděláte?“ zašeptala.
„Nevím,“ odpověděl Squambo.
„Jaké máte rozkazy? Texar vám přece…“ „Ať to byl Texar, nebo někdo jiný, nejlíp uděláte, když se podle těch rozkazů budete řídit. Pokud tu zůstanete, budete bydlit v tomto pokoji. A srub se na noc bude zamykat!“ „A ve dne?“ „Ve dne se můžete procházet uvnitř ohrady.“ „Pokud tady zůstaneme?…“ povzdechla Zerma. „Mohu vědět, kde vlastně jsme?“ „Tam, kam jsem vás měl zavézt.“ „Zůstaneme tu?“ „Co jsem měl říct, to jsem řekl,“ odpověděl Indián. „Zbytečně byste se ptala. Už neodpovím.“ Poté Squambo opustil pokoj, ponechávaje míšenku s dítětem. Zerma se v duchu vracela k událostem včerejšího dne. Viděla paní Burbankovou a slečnu Alici na břehu, zatímco se člun vzdaloval. Zřetelně zaslechla zoufalé výkřiky a volání o pomoc. Je otázka, zda se obě ženy mohly vrátit tajnou chodbou do obleženého Hrádku a vyrozumět pana Burbanka a jeho přátele o neštěstí, které ji potkalo. Co když je Španělovi lidé chytili, odvlekli daleko od Camdless Bay a pak třeba zabili? V tom případě by se pan Burbank nedověděl o únosu své dcerky a její vychovatelky. Domníval by se, že manželka, slečna Alice, Dy i Zerma nasedly v zátoce Marino do člunu, který je zavezl do bezpečí v Cedrovém pavilónu, a nezahájil by pátrání.
Připustíme-li, že se paní Burbanková s Alicí vrátily a že Jamese Burbanka o všem informovaly, bylo tu další nebezpečí, neboť není vyloučeno, že se útočníkům podařilo dobýt Hrádku a vyplenit ho. Co se potom stalo s jeho obránci? Bud byli zajati, nebo zemřeli.
Je-li tomu tak a má-li se Zerma spoléhat jen na sebe, pak nesmí ztrácet energii. Učiní vše pro záchranu dítěte, které má na světě možná už jen ji. Soustředí se na jedinou myšlenku: jak uprchnout! Každou chvíli života věnuje přípravě na útěk.
Ale bylo vůbec možné uniknout z pevnůstky tak pečlivě střežené Squambem a jeho pomocníky? Bylo lze uprchnout dvěma divokým psům, neustále slídícím kolem hradeb? Nalezla by Zerma cestu touto spletí průplavů, jež spojují ostrov se Svatým Janem?
Zajisté, bylo by to možné, ale pouze s tajnou pomocí některého ze Španělových otroků, který se tu spolehlivě vyznal.
Copak by se nikdo z nich nedal zlákat vyhlídkou na pěknou odměnu? Zerma si řekla, že se o to rozhodně pokusí.
Mezitím se malá Dy probudila. Okamžitě volala maminku. Teprve potom se rozhlédla kolem sebe.
Vzpomněla si na včerejší události, spatřila míšenku a ihned se k ní rozběhla.
„Ach Zermo, Zermo!“ šeptala. „Tolik se bojím!“ „Nesmíš se bát, drahoušku!“ „Kde je maminka?“ „Přijde… Co nevidět tu bude! Víš přece, že jsme musely utíkat. Teď jsme v bezpečí. Už se nemusíš bát! Jen co panu Burbankovi přijdou jeho přátelé na pomoc, přijede za námi.“ Dy pohlédla nedůvěřivě na míšenku, a tak ji Zerma spěchala ujistit: „Opravdu, věr mi, říkal mi to pan Burbank. Máme tu na něho čekat.“ „A kdo nás sem vezl?“ zeptala se Dy. „To jsou, drahoušku, služebníci pana Harveyho. A pan Harvey je tatínkovým přítelem a bydlí v Jacksonvillu. Teď jsme v jeho letním sídle v Hampton Readu.“ „A maminka a Alice? Proč tu nejsou, když byly s námi?“ „Vzpomeň si… tatínek je zavolal zpět, právě když jsme nasedaly do člunu. Až tatínkovi přátelé vyženou všechny zlé lidi z Camdless Bay, přijdou za námi. No tak, neplač! Ničeho se neboj, miláčku, i když tu budeme muset pár dní zůstat. Jsme tu dobře schované… Tak, a teď se pojď pěkně umýt!“ Dy nespouštěla ze Zermy oči a pres všechno, co jí míšenka řekla, neubránila se těžkému povzdechu. Tentokrát nevstávala s úsměvem.
Bylo zapotřebí ji nějak rozptýlit. Zerma se jí věnovala s něžným zaujetím. Pečlivě ji oblékala, jako by holčička byla ve svém krásném pokojíku na Hrádku, a bavila ji při tom nejrůznějšími historkami.
Pak se obě trochu nasnídaly.
„A teď, miláčku, můžeme jít ven a maličko se projít.“ Dveře pokoje už nebyly zamčeny. Zerma vzala holčičku za ruku a vyšly ven. Octly se nejdříve ve střední místnosti, kde byla tma. A za chvíli se už procházely venku pod klenbou mohutných stromů, jejichž listovím pronikaly sluneční paprsky.
Nevelká ohrada zabírala rozlohu asi jednoho akru, přičemž značná část tohoto prostoru byla zastavěna srubem.
Vysoký dřevěný plot nedovoloval odhadnout polohu ostrova. Jediné, co Zerma starou brankou postřehla, byl široký kalný průplav, oddělující ostrov od sousedních ostrůvků. Žena s dítětem by odtud mohla těžko uprchnout.
I kdyby si nakrásně opatřila loďku, jak by se vyznala v těch nekonečných kanálech? Tehdy netušila, že se tu vyznají pouze dva lidé — Texar a Squambo.
Španělovi černoši totiž nikdy neopouštěli malou pevnost; vlastně ani nevěděli, kde jsou. Chtít se odtud dostat na řeku nebo utíkat na západ přes bažiny znamenalo spoléhat na náhodu, což v daném případě bylo totéž jako se vydat všanc jisté smrti.
V příštích dnech se pak Zerma přesvědčila, že od Texarových otroků nemůže čekat nejmenší pomoc.
Většinou to byli polodivocí černoši, kteří nevzbuzovali sebemenší důvěru. I když je Španěl nedržel na řetězu, neznamenalo to, že by měli nějakou svobodu. Ostrov jim však poskytoval hojnost potravy a Squambo pro ně nešetřil kořalkou, takže tito strážci a obránci tvrze neměli proč toužit po nějaké změně.
Byli to hrubí primitivové a zdálo se, že i ti dva psi, kteří pobíhali kolem ohrady, je převyšují svou inteligencí. Psi znali celou zátoku. Pouštěli se přes průlivy a obíhali kolem ohrady a přebíhali z jednoho ostrova na druhý, vedeni neomylným instinktem. Jejich štěkot se nejednou ozýval až z levého břehu, ale jakmile nastala noc, vraceli se do srubu. Bylo vyloučeno, aby nějaká loď v zátoce ušla jejich pozornosti. Jen Texar a Squambo mohli opustit srub. Každého jiného by tito divocí potomci karaibských psů roztrhali.
Zerma měla kolem sebe v té naprosté odloučenosti jen hrubé tváře. Nicméně si povšimla, že jeden z mladých černochů na ni pohlíží s určitým soucitem. Byla tu tedy nějaká naděje?
Mohla by se mu svěřit, seznámit ho se situací v Camdless Bay a požádat, aby s ní utekl? Bylo to riskantní.
Squambo zřejmě pozoroval černochovy projevy zájmu o zajatkyni a odstranil ho. Zerma se s ním už nesetkala.
Minulo několik dní a jejich situace se nezměnila.
Od rána do večera se mohla Zerma s holčičkou volně pohybovat. V noci, i když je Squambo nezamykal, nesměly opustit srub. Indián s nimi nikdy nemluvil, a tak Zerma upustila od jakýchkoli otázek. Z ostrova se nevzdaloval ani na okamžik.
Bylo zřejmé, že své zajatkyně bedlivě střeží. Všechna Zermina péče se proto soustředila na dítě, které chtělo neustále k matce.
„Však ona přijde!“ uklidňovala je Zerma. „Dostala jsem z domova zprávy. I tatínek přijde, i slečna Alice…“ Ubohá žena nevěděla, co jiného by si měla vymyslet, a tak se snažila děvčátko všelijak rozptýlit a pobavit. Třebaže Zerma neustále naslouchala, zda k ní nedolehne vzdálená střelba, která by nasvědčovala, že federální vojsko proniklo do Svatého Jana, nikdy nezaslechla sebemenší hluk. Nad Černou zátokou panovalo naprosté ticho.
Zvláštní také bylo, že se Španěl dosud neobjevil v pevnosti. Zerma si alespoň nevšimla ničeho, co by tomu nasvědčovalo. Přesto spala málo a po dlouhé hodiny naslouchala, zda Texar nepřichází. Až dosud marně.
Byla ovšem otázka, co by mohla dělat, kdyby se Španěl objevil v zátoce a ona se s ním setkala. Vyslechl by vůbec její prosby nebo vyhrůžky? Nebylo nakonec lepší, že se tu Španěl neukazuje? Byl večer 6. března a Zerma uvažovala už aspoň posté o těchto věcech. Bylo asi jedenáct hodin. Malá Dy spala klidně na svém lůžku.
Místnost sloužící oběma za celu byla ponořena v naprostou tmu. Nedoléhal sem žádný zvuk, leda skučení větru, který se prodíral červotočivými prkny srubu.
Náhle míšenka zaslechla kroky v prostřední místnosti. Nejdříve se domnívala, že je to Indián, vracející se z pravidelné obchůzky do svého pokoje naproti.
S překvapením však zaslechla několik slov. Přiblížila se ke dveřím, pozorně naslouchala a rozeznala nejdříve hlas Squambův a potom Texarův.
Zachvěla se od hlavy k patě. Co chtěl Texar v pevnůstce tak pozdě? Nešlo snad o nějakou novou akci namířenou proti ní a dítěti? Nechce je odtud dopravit na nějaké jiné, ještě nepřístupnější místo?
Takové myšlenky prolétly v té chvíli Zerminou hlavou.
Rychle se však vzpamatovala, přiblížila se ke dveřím a naslouchala.
„Nic nového?“ zeptal se Texar.
„Nic, pane,“ odpověděl Squambo.
„Co Zerma?“ „Nebavím se s ní.“ „Pokoušeli se ji hledat od těch událostí v Camdless Bay?“ „Ano, ale bezvýsledně.“ Z odpovědi Zerma vyrozuměla, že po nich někdo pátral. Ale kdo?
„Jak to víš?“ „Několikrát jsem se vypravil až k pobřeží Svatého Jana,“ vysvětloval Indián, ,,a před několika dny jsem u ústí Černé zátoky zahlédl člun. Na jednom z ostrovů dokonce přistáli dva muži.“ „Kdo to byl?“ „James Burbank a Walter Stannard.“ Zerma stěží ovládla rozčilení. Pan Burbank a pan Stannard! Tak tedy při útoku na plantáže všichni nezahynuli! Jestliže zahájili pátrání, pak musí vědět o únosu. A o únosu jim mohla říci jen paní Burbanková a Alice. To znamená, že žijí. Zřejmě se vrátily na Hrádek, protože zaslechly Zermino volání o pomoc.
Zerma s potěšením zaznamenala tyto nové souvislosti. Zmocnila se jí veliká naděje, ale hned s příštími Španělovými slovy zmizela.
„Jen ať hledají, stejně nic nenajdou! Co nevidět už se nebudeme muset Burbanka bát.“ Míšenka nechápala, co tím chtěl Texar říci. Jistě to však nebyla planá hrozba, když ji vyslovil člověk, který ovládá celou městskou radu v Jacksonvillu.
„A teď, Squambo, tě budu na hodinu potřebovat,“ pravil Španěl.
„Jsem vám k službám, pane.“ „Tak pojď!“ Hned nato oba odešli do Indiánova pokoje. Co tam budou dělat? Nemohla by mít Zerma z jejich tajemství prospěch?
Nesmí teď zanedbat nic, co by jí mohlo nějak posloužit.
Jak víme, dveře do míšenčina pokoje se nezavíraly ani v noci. Bylo by to zbytečné, neboť prostřední místnost byla uzamčena na klíč a ten měl u sebe Squambo. Ze srubu se tedy nedalo vyjít a každý pokus u útěk byl vyloučen.
Proto mohla Zerma opatrně otevřít dveře. Se zatajeným dechem postupovala kupředu.
Byla hluboká tma, jen z Indiánova pokoje unikalo dveřmi matné světlo. Zerma k nim přistoupila a mezerou mezi prkny nahlédla dovnitř.
Spatřila něco tak podivného, že nedovedla pochopit, co to znamená.
Třebaže byla místnost osvětlena jen kusem smolné louče, Indiánovi to při jeho choulostivé práci stačilo.
Texar měl svlečený kožený kabát a s obnaženou paží seděl před Indiánem. Opíral si ruku o stůl a na vnitřní straně levé paže měl položen podivný dírkovaný papír. Do každého z otvorů píchal Squambo jehlou. Indián Texara tetoval a bylo vidět, že jako Seminol je v této práci zběhlý: pracoval rychle a lehce, takže jehla zasahovala jen povrch kůže a nepůsobila Španělovi bolest Když skončil práci, sňal Squambo papír a třel ruku svého pána několika listy, které Texar přinesl s sebou. Šťáva z listů vnikala do bodných ran a nepříjemně svědila, což ovšem Španěl nedal na sobě znát.
Po skončení operace posvítil Squambo na tetování. Na Texarově paži se jasně rýsovala zarudlá kresba, odpovídající přesně papírové předloze. Z řady křižujících se čar vyrůstala symbolická postava seminolského náboženství.
Obrazec už nikdy nezmizí z paže, kam jej Squambo přenesl.
Zerma viděla vše, ale jak už jsme řekli, nerozuměla tomu. Proč se dal Texar tetovat? K čemu potřeboval toto „zvláštní znamení“, abychom použili termínu, který je běžný v úředních dokumentech? Copak se chtěl vydávat za Indiána? Vždyť ho zrazovala barva pleti i postava. Spíš asi existoval nějaký vztah mezi tímto obrazcem a tetováním, které museli podstoupit oni Floriďané, když upadli na severu okresu do zajetí Seminolů. Možná že si chtěl Texar tímto způsobem opatřit jedno ze svých nevysvětlitelných alibi, jež mu až dosud znamenitě pomáhala.
Španěl se náhle zvedl a zamířil do střední místnosti. Zerma byla v mžiku ve svém pokoji.
Skrčila se u dveří, aby zaslechla aspoň něco z Texarovy rozmluvy s Indiánem.
„Buď ještě opatrnější!“ přikazoval Texar.
„Ano,“ odpověděl Squambo. „Kdyby nás však James Burbank v Černé zátoce…“ „Opakuji ti, že Burbanka v nejbližších dnech zneškodníme. Ostatně víš, kam máš v nejnutnějším případě míšenku s dítětem odklidit. Já bych tě tam pak vyhledal.“ „Ano, pane,“ řekl znovu Indián. „To je v pořádku, neboť musíme počítat také s Gilbertem a s míšenčiným manželem Marsem…“ „Do osmačtyřiceti hodin je mám v rukou,“ přerušil ho Texar, „a když už se jich zmocním…“ Zerma neslyšela konec věty neslibující nic dobrého ani manželovi, ani Gilbertovi. Texar se Squambem vyšli ze srubu a zamkli dveře.
Za několik okamžiků už vezl Squambo Španěla na malém člunu tmavými zákruty průlivu k ústí zátoky, kde na něho čekala loď.
Do města dorazil Texar časně ráno a měl ještě dost času, aby uskutečnil všechny své plány. A opravdu, po několika dnech zmizel Mars ve vodách Svatého Jana a Gilbert Burbank byl odsouzen k trestu smrti.
