DÍL PRVNÍ I NA PALUBĚ SHANNONU
DÍL PRVNÍ
I NA PALUBĚ SHANNONU
Florida se stala součástí americké federace v roce 1819, ale státem byla prohlášena teprve o několik let později. Území republiky tak vzrostlo o šedesát sedm tisíc čtverečních mil. Mezi sedmatřiceti hvězdami, jež se třpytí na obloze americké vlajky, září floridská hvězda jen matným světlem.
Je to nízký a úzký pruh země. Malá šíře nedovoluje řekám, které ji zavlažují — s výjimkou Svatého Jana —, aby získaly nějakou důležitost. Vzhledem k nepatrně vyvýšenému povrchu tu nemůže říční proud nabýt náležité rychlosti. Na Floridě nenajdete jedinou horu. Jen tu a tam se objeví několik pahorků, zejména ve střední a severní části země. Pokud jde o tvar, můžeme Floridu přirovnat k bobřímu ocasu, který se koupe v moři mezi Atlantikem na východě a Mexickým zálivem na západě.
Florida má jediného souseda, Georgii, s níž se stýká na severu. Hranici tu tvoří šíje, jejímž prostřednictvím je poloostrov spojen s kontinentem.
Vcelku je Florida poněkud zvláštním a podivným územím. Její obyvatelstvo tvoří z poloviny Španělé a z poloviny Američané, k nimž nutno připočíst i kmeny seminolských Indiánů, kteří se ovšem podstatně liší od Indiánů Divokého západu. Převažuje-li na jižním pobřeží suchá, písčitá půda, vyplavená Atlantským oceánem, pak rozlehlé planiny na severu jsou přímo pohádkově úrodné a plně ospravedlňují jméno poloostrova. Neboť flóra je vskutku nádherná a překypuje bohatou rozmanitostí. Na to má bezpochyby vliv řeka Svatý Jan, která tento kout země zavlažuje. Valí se tu od jihu k severu širokým tokem v délce dvou set padesáti mil, z nichž sto sedm, až k Jiřího jezeru, je pohodlně splavných. Za svou délku vděčí směru, jímž protéká, na rozdíl od těch toků, které míří napříč poloostrovem. Svými vodami ji obohacují četné říčky, vlévající se do mnoha zátok na obou březích. Svatý Jan je zkrátka tepnou kraje.
Dne 7. února 1862 plul po Svatém Janu parník Shannon. Ve čtyři hodiny odpoledne měl přistát v Picolatě po několika zastávkách na horním toku, kde se zdržel v různých stanicích a pevnostech okresu Svatého Jana a Putnamu. O několik mil výše měl pak vstoupit na území duvalského okresu, které se táhne až k okresu Nassau, jenž je ohraničen řekou téhož jména.
Picolata sama o sobě není moc důležitá; zato v okolí jsou četné plantáže, kde se pěstuje indigovník, rýže, bavlna, cukrová třtina a kde rostou mohutné cypřiše. V širokém okolí žije pochopitelně hodně lidí, neboť poloha je příznivá obchodu a cizineckému ruchu. Picolata slouží jako překladiště zboží pro Svatý Augustin, jedno z nejdůležitějších míst východní Floridy. Město leží dvanáct mil od pobřeží, je chráněno podlouhlým ostrovem Anastasia a s Picolatou je spojuje přímá silnice.
Toho dne bylo na nábřeží Picolaty více cestujících než obyčejně. Dopravilo je sem ze Svatého Augustina několik osmimístných vozidel, tažených čtyřmi nebo šesti muly, kteří uhánějí cestou necestou po suchu i bažinami. K parníku je třeba přijít včas, nechce-li člověk dorazit k cíli své cesty, to jest do měst, pevností a vesnic na dolním toku, s osmačtyřicetihodinovým zpožděním. Shannon totiž neplul po Svatém Janu každý den a byl v oné době jediným dopravním prostředkem v těchto místech. Proto bylo nutné zastihnout parník v Picolatě včas. Však také povozy dopravily cestující do přístavu dobrou hodinu před odjezdem.
V přístavu bylo už asi padesát osob, které si krátily čekání živým hovorem. Nebylo těžké rozeznat, že se dělí na dvě skupiny, jež k sobě nechovají právě přátelské vztahy. Co přivedlo tyto lidi do Svatého Augustina? Snad obchodní záležitosti, snad politika. V každém případě nevypadali na to, že by se mohli mezi sebou dohodnout. Přišli jako nepřátelé a jako nepřátelé zase odejdou. Prozrazovaly to jejich kradmé podrážděné pohledy. Náhle sem zalétlo z horního toku řeky táhlé zapískání. Téměř současně se objevil v zátočině při pravém břehu parník Shannon. Mohl být od Picolaty vzdálen asi půl míle. Z jeho dvou komínů vystupovaly kotouče dýmu, mizející nad mohutnými stromy na protějším břehu, které se lehce pohupovaly v přímořském větru. Blížící se loď vůčihledě rostla. Nastal odliv. Proud, který tři nebo čtyři hodiny zpomaloval plavbu parníku, odváděl teď vody Svatého Jana k jeho ústí a podporoval úsilí Shannonu.
Konečně zazněl zvonec. Kola se roztočila nazpátek, parník se zastavil a zakotvil v přístavišti.
Cestující začali urychleně nastupovat. První z nepřátelských skupin vstoupila na loď, ale druhá ji nenásledovala. Zřejmě čekala na jednoho nebo více opozdilců, riskujíc zmeškání. Dva či tři muži se totiž od skupiny oddělili a vyběhli po nábřeží až k místu, kde končila cesta ze Svatého Augustina. Odtud vyhlíželi se zřejmou nervozitou směrem k východu.
Jejich rozčilení bylo na místě, neboť kapitán Shannonu právě volal: „Nasedat! Nasedat!“
„Ještě minutku,“ odpověděl muž z druhé skupiny, který zůstal v přístavu.
„Nemohu čekat, pánové!“
„Jen pár minut!“
„Ani jedinou.“
„Okamžik!“
„Vyloučeno. Je odliv a já nebudu mít v Jacksonvillu dost vody.“
„Ostatně,“ vmísil se do rozhovoru jeden cestující, „nevím, proč bychom měli respektovat rozmary opozdilců.“
Muž, který pronesl tuto poznámku, patřil k prvé skupině, jež zaujala místa na zádi Shannonu.
„Moje řeč, pane Burbanku,“ odpověděl kapitán. „Služba je služba… Nastupte si, pánové, dám příkaz zvednout kotvy!“
Zatímco siréna varovně houkala, lodníci se chystali odstrčit parník od přístaviště. Ozval se výkřik. Námořníci ustali ve své práci.
„Texar!… Texar je tu!“
V pozadí se objevil vůz tažený čtyřmi muly a za okamžik už zahnul na nábřeží Picolaty. Zastavil přímo u přístaviště. Z vozu vystoupil jediný muž. Jeho přátelé, kteří ho vyhlíželi na cestě, k němu hned přiběhli a všichni společně vstoupili na loď.
„O chvilku později, Texare, a nejel jsi s námi. To by bylo mrzuté,“ řekl jeden z mužů.
„Kdyby kapitán poslechl toho drzouna Burbanka,“ ozval se další, „byl by Shannon už čtvrt míle za Picolatou.“
Texar mezitím došel na příď, provázen přáteli. V chůzi pohlédl na Jamese Burbanka, od něhož ho dělilo pouze zábradlí. I když nepromluvil, jeho pohled prozrazoval bezmeznou nenávist.
Také James Burbank pohlédl zpříma na Texara, pak se však k němu otočil zády a ubíral se ke svým lidem.
„Velkou radost Burbank nemá,“ poznamenal jeden z Texarových přátel.
„A jak by také mohl mít! Nalhal soudu spoustu věcí a výslech odhalil jeho křivá svědectví…“
„Ale jeho neodhalili,“ odpověděl Texar, „a tak si to vezmu na starost sám.“
Mezitím zvedl Shannon kotvy. Příď, kterou lodníci odstrčili dlouhými bidly, zamířila po proudu řeky. Pak se roztočila mohutná kola a loď, podporována odlivem, rychle ujížděla prostředkem Svatého Jana.
Počasí bylo nádherné. Po celé délce obzoru se na modrém nebi odrážely lehké bělostné mráčky. Únor byl na třicáté rovnoběžce skoro tak teplý jako na Sahaře, jen s tím rozdílem, že horko tu mírnil lehký mořský vítr. Cestující zůstávali z valné většiny na zvýšených palubách Shannonu, aby se mohli nadýchat svěží vůně vystupující z pobřežních lesů. Před slunečními paprsky byli kryti baldachýnem plátěné střechy, která se při rychlé jízdě parníku chvěla a nadouvala jako indiánský plášť.
Texar za chvíli sestoupil s pěti nebo šesti společníky do jídelny. Jako lidé uvyklí na silný alkohol vyprázdnili tu několik skleniček džinu a whisky. Byli to v podstatě obhroublí muži, jejichž slova a chování rozhodně nebyly vybrané. Na sobě měli víc kůže než látky, neboť se pohybovali spíše v džungli než ve floridských městech. Texar je zřejmě ovládal, a to dík své povaze, postavení, a snad i majetku. Protože pán mlčel, neodvažovali se mluvit ani poddaní — a využívali času k hojnému pití.
Texar zběžně pohlédl na noviny, které ležely na stole.
„Jsou staré,“ poznamenal.
„Jak by ne!“ ozval se jeden z jeho druhů. „Vždyť je to tři dny staré číslo.“
„A za tři dny se semele pěkných pár věcí, hlavně teď, co máme válku přede dveřmi,“ připojil se další.
„Jak vypadá situace?“ zeptal se Texar.
„Povídá se, Texare, že federální vláda teď půjde na Floridu. Co nevidět tu můžeme mít seveřany.“
„Jen ať nás přijdou federalisti zabrat!“ vykřikl Texar a udeřil pěstí do stolu, až skleničky a láhve nadskočily. „Jen ať přijdou! Ještě se uvidí, nechají-li si majitelé otroků něco sebrat od těch abolicionistických zlodějů!“
Každého, kdo nebyl obeznámen s tehdejšími událostmi, musela Texarova odpověď přesvědčit o dvou věcech. Předně, že občanská válka, kterou dne 11. dubna 1861 zahájil výstřel z děla na pevnost Sumter, dostoupila vrcholu, neboť se dotýkala nejzazších hranic jižních států. Za druhé, že Texar byl přívržencem otroctví a že se v tom ztotožňoval s převážnou většinou obyvatelstva otrokářské Floridy. Na palubě Shannonu byly zastoupeny obě strany. Podle různých pojmenování, která za dobu války dostali, mluvilo se buď o seveřanech, antiotrokářích, abolicionistech či federalistech, anebo o jižanech, otrokářích, secesionistech a konfederalistech.
Asi po hodině vystoupil Texar a jeho přátelé, dokonale zavlaženi, na horní palubu. Na pravém břehu minula už loď Trentskou a Šestimílovou zátoku. První odvádí vody Svatého Jana až k okraji hustého cypřišového lesa, druhá do rozlehlých Dvanáctimílových bažin, jejichž název mluví jasně o jejich velikosti.
Když Texar vystupoval na palubu, setkal se na schodech s ženou, jež se ubírala do jídelny. Jakmile ho spatřila, ustoupila o několik kroků. Byla to míšenka sloužící v rodině Burbankových. Tváří v tvář zapřísáhlému nepříteli svého pána pocítila nepřekonatelný odpor. Nevšímala si hrozivých pohledů Texarových a ustoupila stranou. Muž pokrčil rameny a pravil k svým přátelům:
„To je Zerma, otrokyně Jamese Burbauka, co ze sebe dělá nepřítele otroctví!“
Zerma neřekla ani slovo. Jakmile se schodiště uvolnilo, sestoupila do jídelny, tváříc se, jako by se nic nestalo.
Texar zamířil na příď. Zapálil si cigaretu a zdálo se, že bedlivě pozoruje levý břeh Svatého Jana, patřící k putnamskému okresu. Svých přátel si vůbec nevšímal.
V téže době se na zádi hovořilo o válce. Po Zermině odchodu zůstal na palubě James Burbank sám se dvěma přáteli, kteří ho doprovázeli do Svatého Augustina. První byl jeho švagr Edward Carrol, druhý se jmenoval Walter Stannard a bydlel v Jacksonvillu. I oni vzrušeně diskutovali o krvavých bojích, v nichž šlo o bytí a nebytí Spojených států. Uvidíme však, že James Burbank hodnotil současnou situaci docela jinak než Texar.
„Rád bych byl už zpátky v Camdless Bay,“ pravil. „Za ty dva dny, co jsem pryč, se možná leccos přihodilo. Třeba se Dupont a Sherman zmocnili Port Royalu a ostrovů Jižní Karolíny.“
„Stejně to nemůže dlouho trvat,“ pravil Edward Carrol, „a moc bych se divil, kdyby prezident Lincoln nerozšířil válku až na Floridu.“
„Už aby to bylo,“ odpověděl James Burbank. „Je načase, aby Unie prosadila svou vůli vůči jižanům v Georgii a na Floridě. Ti chlapi si myslí, že jsou od událostí příliš daleko, aby se jich dotýkaly! Na bezzásadových lidech Texarova typu pak vidíte, k jakým drzým výstřelkům to vede! Cítí, že má za sebou otrokáře, a štve je proti nám, přívržencům Severu. V takové obtížné situaci na nás válka doléhá ještě tíživěji.“
„Máš pravdu, Jamesi,“ řekl Edward Carrol. „Florida se musí co nejrychleji vrátit pod správu Washingtonu. Buď sem co nevidět přijde federální armáda obnovit pořádek, anebo budeme muset opustit naše plantáže.“
„Je to otázka několika dnů, můj drahý Burbanku,“ pravil Walter Stannard. „Když jsem předevčírem opouštěl Jacksonville, bylo město vzrušeno zprávami o tom, že kapitán Dupont má na několika místech překročit Svatý Jan. To pochopitelně vyvolalo vlnu vyhrůžek na adresu těch, kteří nesmýšlejí jako otrokáři. Bojím se, aby nedošlo ke vzpouře. Města by se pak mohly zmocnit ty nejhorší živly.“
„To mě nepřekvapuje,“ odpověděl James Burbank. „Než přijdou federální vojska, musíme být připraveni na nejhorší. Těžko se však tomu vyhnout.“
„Co se dá dělat,“ poznamenal Walter Stannard. „I když existují v Jacksonvillu a v jiných městech lidé jako my, je jich málo a nemohou se postavit proti výstřelkům secesionistů. Naše bezpečnost závisí jen na včasném příchodu federálních vojsk, jejichž akce — jestliže o ní bylo už rozhodnuto — by měla být provedena co nejrychleji.“
„Ano!… Ať jen přijdou!“ vykřikl James Burbank, „a ať nás osvobodí od těch darebáků!“
Brzy uvidíme, zda obavy těchto seveřanů, které rodinné a obchodní zájmy nutily, aby žili mezi otrokáři a přizpůsobovali se tradicím země, byly oprávněné.
James Burbank a jeho přátelé měli pravdu. Federální vláda chystala expedici, jejímž cílem bylo získání Floridy. Nešlo ani tak o dobytí a vojenské obsazení země, jako o odříznutí spojů všem podloudníkům, kteří přes námořní blokádu pašovali do zdejších přístavů zbraně a střelivo. Proto se Shannon neodvažoval do jižních oblastí Georgie, jež byly tehdy pod kontrolou severních generálů. Z opatrnosti končil svou cestu na hranicích, nedaleko ústí Svatého Jana a ostrova Amélie, a kotvil v přístavu města Fernandiny.
Je pochopitelné, že většina cestujících byli Floriďané vyřizující si své obchodní záležitosti uvnitř státu. Všichni bydleli v městech či vesnicích podél Svatého Jana nebo jeho přítoků, hlavně ovšem ve Svatém Augustinu a v Jacksonvillu. V jednotlivých místech přistával parník buď u přístavních můstků, nebo u vysunutých dřevěných hrází, takže cestující nemuseli používat loděk.
Jeden z cestujících se však chystal opustit parník uprostřed řeky. Zřejmě chtěl vystoupit na místě, kde široko daleko není ani vesnice, dům či jen lovecká chata — a proto nehodlal čekat, až Shannon zastaví u některého přístaviště.
Tím cestujícím byl Texar.
V šest hodin Shannon krátce zapískal. Jeho kola se okamžitě zastavila a parník byl unášen dále proudem který je v těchto místech velice mírný. Loď se právě blížila k Černé zátoce.
Zátoka tvoří hluboký zářez do levého břehu. Vlévá se do ní malá bezejmenná říčka, tekoucí kolem úpatí tvrze Heilman na rozhraní putnamského a duvalského okresu Její uzounké ústí se plně ztrácí pod klenbou hustých větví, jejichž listy jsou propleteny jako předivo pevné látky. Tuto temnou lagunu téměř nikdo v kraji neznal. Nikdo se nepokusil ji prozkoumat a nikdo také nevěděl, že slouží Texarovi za obydlí. V místech, kde Černá zátoka ústila, vypadal totiž břeh jako souvislá, nepřerušená hradba. V nadcházející tmě mohl v zátoce přistát jen velmi zkušený veslař.
Na zapískání Shannonu odpověděl okamžitě třikrát opakovaný výkřik. Světlo plápolající mezi vysokou vodní trávou se dalo do pohybu. K Shannonu se blížil člun.
Byla to nevelká lodka z kůry, snadno ovladatelná jediným veslem. Záhy byla na několik desítek metrů od Shannonu.
Texar se naklonil přes zábradlí, přiložil ruce k ústům a zvolal: „Ohé! Ohé!“
„Ohé!“ ozvalo se z řeky.
„Jsi to ty, Squambo?“
„Ano, pane.“
„Můžeš přirazit.“
Člun přistál u lodi. Lucerna na špici osvětlovala muže, který jej řídil. Byl to snědý, do pasu obnažený Indián statné postavy.
Texar se otočil k přátelům a s významným „na shledanou“ stiskl každému ruku. Pak vrhl hrozný pohled směrem k Jamesi Burbankovi a po schůdkách na zadní části bubnu, jenž přikrývá kolo, sestoupil do loďky. Kola parníku se opět roztočila a Shannon se rychle vzdaloval. Nikdo na palubě netušil, že pod temnou spletí pobřežního houští zmizel v tichosti člun.
„O jednoho darebáka je tu méně,“ řekl Edward Carrol, málo se staraje, zda ho snad neuslyší Texarovi přátelé. „Tak, tak,“ souhlasil James Burbank, „jenže tohle je navíc i nebezpečný zločinec. Jsem si tím jist, i když ten mizera si vždycky dokázal nějakým nevysvětlitelným způsobem opatřit alibi a vykroutit se spravedlnosti z rukou.“
„Jisté je pouze to,“ pravil pan Stannard, „že kdyby se dnes stal v okolí Jacksonvillu zločin, Texar by v tom mít prsty nemohl, neboť právě opustil loď.“
„Ani to bych netvrdil,“ ‘ odpověděl James Burbank. „Kdyby mi někdo řekl, že právě teď vraždil nebo kradl padesát mil odtud, věru bych nebyl překvapen. A stejně tak bych se nedivil, kdyby se dokázal obhájit. Nemyslíte však, že se tím chlapíkem obíráme trochu dlouho? Co vy, Stannarde, vrátíte se do Jacksonvillu?“
„Ještě dnes večer.“
„Dcera vás očekává?“
„Ano, a už bych chtěl být u ní.“
„Chápu,“ pravil James Burbank. „A kdy přijedete do Camdless Bay?“
„V nejbližších dnech.“
„Snažte se přijet co nejdříve, drahý Stannarde. Víte, že nás čekají vážné události a že se situace s příchodem federálních vojsk ještě zhorší. Někdy si říkám, zda by nebylo pro vás i pro vaši dceru Alici lepší nastěhovat se k nám. Jižané v městě jsou schopni doslova všeho.“
„Copak i já nejsem jižan, můj drahý Burbanku?“
„Samozřejmě ano, Stannarde, ale smýšlením i jednáním jste seveřan.“
O hodinu později minul Shannon, unášený mohutnějícím odlivem, vesnici Mandarin, ležící na úbočí zeleného pahorku. O pět nebo šest mil níže přistál pak na pravém břehu u přístaviště uzpůsobeného pro překládku zboží. Kousek dál vybíhal do řeky lehký dřevěný můstek, upevněný k břehu dvěma ocelovými lany. Bylo to přístaviště Camdless Bay.
Na konci můstku stáli dva černoši s lucernami, neboť už byla temná noc.
James Burbank se rozloučil s panem Stannardem a následován Edwardem Carrolem sestoupil po žebříku na můstek.
Vzadu kráčela míšenka Zerma, zdaleka odpovídajíc na dětské volání:
„Tady jsem, Dy!… Tady!“
„A tatínek?“
„Tatínek taky!“
Světla se vzdalovala a Shannon zamířil obloukem k levému břehu. Tři míle pod Camdless Bay přistál pak v Jacksonvillu, kde vystoupila převážná většina cestujících.
Zde vystoupil i Walter Stannard zároveň s třemi či čtyřmi lidmi, s nimiž se před půldruhou hodinou loučil Texar, když nastupoval do Indiánova člunu.
