KAPITOLA XVI PROCHÁZKA PODMOŘSKOU PLÁNÍ

KAPITOLA XVI

PROCHÁZKA PODMOŘSKOU PLÁNÍ

Tato kabina sloužila vlastně jako zbrojnice a šatna Nautilu . Na stěnách viselo asi tucet skafandrů, čekajících na ty, kdož se chtějí projít po mořském dně.

Když je spatřil Ned Land, projevil k oblékání jasný odpor.

“Ale, ale, statečný Nede,” řekl jsem mu, “vždyť lesy na ostrově Crespo jsou jen podmořské lesy!”

“Dobrá,” řekl zklamaný harpunář, který už viděl, že jeho sny se rychle rozplývají. “A do těch šatů polezete, pane Aronnaxi?”

“Musí to být, Nede.”

“Dělejte si, co chcete,” odpověděl harpunář s pokrčením ramen. “Já však, pokud mě někdo nedonutí, nevezmu to nikdy na sebe.”

“Nikdo vás nutit nebude, mistře Lande,” řekl kapitán Nemo.

“A Conseil se toho odváží?” ptal se Ned.

“Jdu všude s panem profesorem,” odpověděl Conseil.

Na kapitánovo zavolání nám přišli dva muži z posádky pomoci při oblékání těžkých nepromokavých obleků z gumy beze švů; obleky byly upraveny tak, aby snesly i velmi značný tlak. Byla to zbroj poddajná a zároveň pevná. Oblek tvořily kalhoty a kabátec. Na konci nohavic byly velké boty s těžkou olověnou podrážkou. Tkanina kabátce byla vyztužena měděnými pruty, jež chránily hruď před vodním tlakem, ale umožňovaly plícím volné dýchání. Na konci rukávů byly jakési poddajné rukavice, které nijak nebránily pohybům ruky.

Tyto zdokonalené skafandry byly zřejmě mnohem lepší než neforemné korkové pancíře a jiné potápěčské obleky, vynalezené a vychvalované v 18. století.

Kapitán Nemo, jeden z jeho druhů - úplný Herkules, který musel mít úžasnou sílu -, Conseil a já jsme byli brzy oblečeni.

Zbývalo jen nasadit si kovovou přílbu. Dříve než jsme to udělali, prosil jsem kapitána Nema, abych si mohl prohlédnout připravené pušky.

Jeden z mužů posádky Nautilu mi podal prostou pušku, jejíž poměrně velká pažba byla zhotovena z ocelového plechu a uvnitř byla dutá. Dutina sloužila jako nádrž na stlačený vzduch, který vpouštěla do kovové hlavně záklopka ovládaná spušťadlem. Zásobník nábojů, vyhloubený v široké pažbě, byl naplněn dvaceti elektrickými střelami, které se pod tlakem pružiny vsouvaly automaticky do hlavně. Po každém výstřelu byl okamžitě připraven další náboj.

“Kapitáne Nemo,” řekl jsem, “tato zbraň je dokonalá a lehce ovladatelná. Toužím si ji už jen vyzkoušet. Ale jak se dostaneme na dno moře?”

“ Nautilus je teď na dně deset metrů pod hladinou, pane profesore, takže nám stačí prostě vyjít.”

“A jak vyjdeme?”

“To uvidíte.”

Kapitán Nemo si nasadil na hlavu kovovou přílbu. Já a Conseil jsme udělali totéž, přičemž jsme ještě zaslechli Kanaďanovo ironické přání dobrého lovu. Límec kabátu tvořil měděný kruh se závitem, do něhož se kovová přílba zašroubovala. Tři otvory zasklené silnými skly umožňovaly nám výhled všemi směry; stačilo jen otáčet hlavou. Jakmile byly přílby upevněny, začaly pracovat Rouquayrolovy přístroje připravené na zádech. Dýchalo se mi docela lehce.

Byl jsem připraven k odchodu

S Ruhmkorffovou lampou u pasu a s puškou v ruce byl jsem připraven k odchodu. Ale mám-li být upřímný, musím říci, že uvězněn v těžkém obleku a vbit do paluby olověnými podrážkami, nemohl jsem se ani hnout.

To však naši pomocníci zřejmě předvídali, protože jsem cítil, že mě strkají do malé komory vedle šatny. Mí společníci tam byli vystrčeni za mnou. Zaslechl jsem, jak se za námi zavírají neprodyšně utěsněné dveře. Potom nás obklopila úplná tma.

Po několika minutách dolehl k mým uším ostrý sykot. Cítil jsem, jak mi od nohou k hrudi stoupá pocit chladu. Opravdu! Do komory byla kohoutem vpuštěna voda z moře, která nás zaplavila a naplnila celou komoru. Pak se otevřely druhé dveře v boku Nautilu . Octli jsme se v nejasném světle. A za okamžik už naše nohy kráčely po mořském dně.

Jak mám teď vylíčit dojmy, které ve mně zanechala má první podmořská vycházka? Slova nemohou popsat takové divy! Když ani štětcem nelze zachytit zvláštní dojmy z vodního živlu, jak by to mohlo dokázat pero?

Vpředu kráčel kapitán Nemo a několik kroků za ním jeho společník. Já jsem zůstal s Conseilem, jako bychom spolu byli mohli hovořit skrze kovové přílby. Už jsem vůbec nevnímal váhu obleku, bot, nádrže vzduchu, ani váhu těžké přílby, v níž se mi hlava klepala jako jádro ve skořápce. Všechny tyto předměty ztratily ponořením do vody část své váhy, Část, která se rovnala váze vody jimi vytlačené. Bylo mi v důsledku tohoto zákona, objeveného Archimédem, docela dobře. Už jsem nebyl nepohyblivé těleso, měl jsem poměrně velkou volnost pohybu.

Světlo, které dopadlo na dno deset metrů hluboké, překvapilo mě svou jasností. Sluneční paprsky pronikaly vodní vrstvou docela lehce a rozptylovaly její zabarvení. Rozeznával jsem jasně předměty až sto metrů vzdálené. Za touto hranicí se pozadí zbarvovalo jemnými odstíny slábnoucí ultramarínové barvy a v dáli přecházelo v modravý nádech, který se nakonec rozplýval v mlhavé šero. Voda kolem mne byla opravdu jako vzduch, hustší ovšem než vzduch na zemi, ale téměř stejně průhledná. Nad sebou jsem viděl klidnou hladinu moře.

Kráčeli jsme po jemném stejnozrnném písku, který však nebyl zvrásněn jako písek na pobřeží, kde příboj zanechává stopy vln. Tento jiskřivý koberec odrážel sluneční paprsky s překvapující intenzitou. Odtud ony silné odlesky, které pronikaly všemi částečkami vody! Uvěříte mi, budu-li tvrdit, že jsem v hloubce deseti metrů viděl jako za jasného dne?

Celou čtvrthodinu jsem kráčel po zářivém písku, pokrytém nejjemnějším prachem z lastur. Trup Nautilu vypadal teď jako dlouhé skalisko a zvolna nám mizel z očí. Ale snese-li se na tyto vody noc, usnadní nám návrat do lodi její reflektor, vrhající dokonale čisté světlo. Ten, kdo viděl jeho modravé, živé a výrazné světlo jen na zemi, těžko to asi pochopí. Prach rozptýlený ve vzduchu dodává elektrickému světlu charakter světlé mlhy. Avšak na moři a pod vodou se elektrické paprsky šíří s nesrovnatelnou jasností.

Kráčeli jsme stále dál. Rozlehlá písečná pláň jako by neměla konce. Rozrážel jsem rukou tekutou clonu, která se za mnou zase zavírala, a vodní tlak okamžitě vymazával stopy mých kroků.

Brzy se před mýma očima objevily obrysy nějakých předmětů, na dálku sotva znatelné. V popředí jsem poznal nádherná skaliska, pokrytá nejkrásnějšími ukázkami mořských živočichů. Nejvíc jsem byl překvapen zvláštním dojmem, jakým na mne toto prostředí působilo.

Bylo asi deset hodin dopoledne. Sluneční paprsky dopadaly na vodní hladinu dost šikmo a v jejich světle, rozloženém jako při rozkladu světla hranolem, zbarvovaly se okraje rostlin, skal, řas, lastur a láčkovců sedmi barvami slunečního vidma. Tato změť barevných tónů, to byl přímo zázrak, pravá pastva pro oči, skutečný kaleidoskop zelené, žluté, oranžové, fialové, indigové a modré barvy, prostě celé palety zaníceného malíře. Jak jsem litoval, že jsem se nemohl Conseilovi svěřit s pocity, které se mě zmocňovaly, a soupeřit s ním ve výkřicích plných obdivu! Škoda že jsme si spolu nemohli vyměňovat myšlenky smluvenými znameními jako kapitán Nemo a jeho druh! Musil jsem se spokojit s tím, že jsem hovořil sám k sobě, vykřikoval do měděné přílby, která mi kryla hlavu, a patrně zcela zbytečně spotřeboval touto samomluvou mnohem víc vzduchu, než jsem směl.

Před tímto nádherným divadlem se zastavil se mnou i Conseil. Ten statečný hoch všechny houby, láčkovce a měkkýše neustále zařazoval. Láčkovců a ostnokožců tu bylo na zemi dost a dost. Jako květinový záhon vypadaly shluky různých druhů korálů a mořských sasanek, přisedlých svalovými terči mezi ozdobnými trubýši s límcem azurových chapadel. Na písku byly i skupiny hvězdic mořských a lilijic, které vypadaly jako jemné krajky vyšité rukama mořských vil. Jejich límce se chvěly při sebemenším zavinění vyvolaném našimi kroky. Bylo mi opravdu líto, že jsem při každém kroku rozmačkával ty nádherné měkkýše, kteří pokrývali půdu po celých tisících. Byly tu hřebenatky, sekeranky, opravdu skákající lastury, kotouči, šišani, křídlatěnci a mnoho jiných živočichů nevyčerpatelného oceánu. Musili jsme však jít dál, a tak                                                                Kráčeli jsme po jemném písku

jsme pokračovali  v cestě, zatímco nad  našimi  hlavami  pluly  skupiny  medúz,  jejichž opálové nebo  růžové klobouky  s  azurovým vroubkovaným lemem  nám zastiňovaly  sluneční paprsky. A konečně talířovky, které nám svítily v temnu na cestu světélkující září.

Všechny tyto divy jsem pozoroval v půlkilometrovém okruhu kolem sebe, spěchaje za kapitánem Nemem. Charakter dna se brzy změnil. Písečnou pláň vystřídala vrstva mazlavého bahna, vytvořeného jen vápnitými a křemičitými ulitami. Pak jsme procházeli jakousi loukou chaluh bujného vzrůstu. Tyto husté a měkké trávníky mohly soupeřit s nejměkčími koberci utkanými lidskou rukou. Zeleň se teď nerozkládala jen pod našima nohama, nýbrž obklopovala i naše hlavy. Na hladině se splétaly v klenbu mořské rostliny zařazené do početné rodiny mořských řas, do níž patří přes dva tisíce druhů. Viděl jsem dlouhé, splývající stuhy různých chaluh a pozoroval jsem, že zelené rostliny byly spíše při hladině, kdežto červené ve střední hloubce. Černé a hnědé mořské řasy vytvářely zahrady a záhony v největších hloubkách oceánu.

Tyto řasy jsou opravdové divy přírody, jeden z rostlinných zázraků na zeměkouli. Do jejich skupiny patří nejmenší i největší rostliny světa. Vždyť v pěti krychlových milimetrech vody bylo těchto nepostřehnutelných rostlinek napočítáno čtyřicet tisíc a zároveň byly nalezeny chaluhy přes pět set metrů dlouhé!

Nautilus jsme opustili před půldruhou hodinou. Bylo skoro poledne. Poznal jsem to podle kolmo dopadajících slunečních paprsků, které se už nerozkládaly. Kouzelné barvy se zvolna ztrácely a z naší oblohy zmizely smaragdové a safírové odstíny. Náš pravidelný krok zněl na mořském dně s překvapující silou. I nejmenší šelest se zde přenášel rychlostí, na jakou nejsme na zemi zvyklí. Voda je skutečně lepším vodičem zvuku než vzduch, kterým se zvuky šíří rychlostí čtyřikrát menší.

Nyní se dno znatelně svažovalo. Světlo nabylo stejnoměrného zabarvení. Dosáhli jsme hloubky sta metrů, v níž na nás působil tlak deseti atmosfér. Naše skafandry však byly přizpůsobeny podmořským podmínkám, takže jsem tlak vůbec nevnímal. Cítil jsem jen zvláštní potíže při ohýbání prstů, ale i tato nepříjemnost brzy zmizela. A dvouhodinová vycházka ve výstroji, na kterou jsem nebyl zvyklý, mě nijak neunavila. Nadnášen vodou pohyboval jsem se s překvapující lehkostí.

Když jsme dosáhli hloubky sta metrů, vnímal jsem ještě sluneční světlo, ovšem velmi slabé. Jeho silnou zář vystřídalo pološero, jaké tu nastává mezi dnem a nocí. Přesto jsme viděli na cestu ještě dostatečně, takže jsme nemuseli uvádět v činnost Ruhmkorffův přístroj.

V této chvíli se kapitán Nemo zastavil. Počkal, až k němu dojdu, a ukázal mi prstem na jakousi temnou hmotu, která se nedaleko nás vynořila ze stínu.

To je ostrov Crespo, pomyslil jsem si - a měl jsem pravdu.