KAPITOLA XIX VANIKORO

KAPITOLA XIX

VANIKORO

Tato strašná podívaná byla jen předzvěstí celé řady námořních katastrof, s jejichž stopami se měl Nautilus během své plavby setkat. Když jsme později proplouvali více navštěvovanými vodami, viděli jsme často trupy lodí, které se ve vodě rozpadávaly, a hlouběji na dně jsme nejednou zahlédli děla, náboje, kotvy, řetězy a tisíce jiných železných předmětů, které už rozežírala rez.

Tak jsme byli stále unášeni Nautilem , v němž jsme žili zcela osamoceně, až jsme 11. prosince dopluli k Nízkým ostrovům, které se táhnou v délce dvou tisíc kilometrů od východojihovýchodu na západoseverozápad mezi 13° 30' a 23° 50' jižní šířky a mezi 125° 30' a 151° 30' západní délky, od ostrova Ducie až k ostrovu Lazarevovu. Toto souostroví má rozlohu sedm tisíc dvě stě devadesát čtverečních kilometrů a skládá se ze šedesáti skupin ostrovů, mezi nimiž je i skupina Gambierova. Jsou to ostrovy korálové. Pozvolné, ale neustálé zdvihání dna, způsobené prací polypů, spojí jednoho dne všechny ostrovy dohromady. Nový ostrov se později spojí se sousedními souostrovími a mezi Novým Zélandem a Novou Kaledonií se až k Markézám potáhne nový díl světa.

Když jsem jednoho dne rozvíjel tuto teorii před kapitánem Němém, odpověděl mi chladně:

“Země nepotřebuje nové pevniny, nýbrž nové lidi!”

Náhodná plavba přivedla Nautilus k ostrovu Clermont-Tonnerre, jednomu z nejzajímavějších z celé skupiny; objevené roku 1822 kapitánem lodi Minerva Bellem. Mohl jsem teď studovat celý systém korálnatců větevníků, který dal vznik ostrovům v této oblasti Tichého oceánu. Větevníci, které si nesmíme plést s koraly, obalují se vápnitou kůrou. Různá struktura těchto obalů přiměla mého slavného učitele Milna-Edwardse, aby rozdělil větevníky do pěti čeledí. Maličká zvířátka vylučující tuto hmotu žijí v celých miliardách na dně svých komůrek. A právě z těchto vápnitých komůrek vznikají skaliska, útesy, ostrůvky a ostrovy. Někde vytvářejí větevníci kulaté prstence uvnitř s lagunou nebo s jezírkem, které je spojeno úzkým průlivem s mořem, nebo zase vytvářejí dlouhé řady útesů, jako je tomu u břehů Nové Kaledonie a na různých místech při pobřeží Nízkých ostrovů. Jinde budují rozeklané útesy, u nichž je oceán značně hluboký.

Když jsme ve vzdálenosti pouhých několika set metrů míjeli srázy ostrova Clermont-Tonnerre, obdivoval jsem gigantickou práci těchto mikroskopických dělníků.

Stěny byly vytvořeny větevníky rodů Fungia , Diplorida , Madrepora , Porites a Dendrophyllia . Tito polypi žijí především v rozvlněných vodách při mořské hladině. Své stavby počínají proto odshora a pak zvolna klesají ke dnu spolu se zbytky svých výměšků, které je nesou. Tak to aspoň vykládá Darwinova teorie a vysvětluje tím vznik atolů. Je to podle mého soudu teorie mnohem správnější než ta, podle níž jsou podkladem staveb větevníků vrcholky hor nebo sopek, ponořené jen několik decimetrů pod hladinu moře.

Mohl jsem zblízka pozorovat tyto zajímavé stěny, protože při jejich srázné straně ukázala sonda hloubku větší než tři sta metrů. Lesklá vápnitá hmota v proudu našeho elektrického světla přímo jiskřila. Když se mě Conseil ptal na dobu růstu těchto obrovských útesů, nesmírně ho udivila má odpověď, že vědci odhadují přírůstek těchto staveb na tři milimetry za sto let.

“Ale pak stavba tohoto útesu trvala …”

“Sto dvaadevadesát tisíc let, Conseili, což se už blíží k biblickým dobám. Ostatně tvorba uhlí, to jest zuhelnatělých lesů, zapadlých v dobách zátop do bahna, a vychladnutí čedičových skal trvaly mnohem déle.”

Když se Nautilus vrátil na hladinu oceánu, mohl jsem obhlédnout v celé jeho rozloze nízký a zalesněný ostrov Clermont-Tonnerre. Jeho větevníkové skály byly smrštěmi a bouřemi už zúrodněny. Jednoho dne spadlo na vápencový podklad semeno přinesené vichřicí ze sousedních ostrovů a smísilo se s rozpadlými zbytky ryb a mořských rostlin, které tu vytvořily rostlinný humus. Pak se k nové půdě dostal odněkud po moři kokosový ořech. Vyklíčené semeno zapustilo kořínek. Rostoucí strom počal zadržovat vodní páry. Zrodil se potůček. Rostlinstvo se začalo šířit. S kmeny stromů vyrvaných větrem na vedlejších ostrovech dostalo se sem drobné živočišstvo: červi a hmyz. Připluly sem želvy, aby tu nakladly vejce. V mladých stromech se uhnízdili ptáci. Tak se rozvíjel živočišný život. Nakonec se tu objevil i člověk, přilákaný zelení a úrodností půdy. Tak vznikly tyto ostrovy, úžasné dílo mikroskopických zvířátek.

Kvečeru se Clermont-Tonnerre rozplynul v dálce a směr plavby Nautilu se podstatně změnil. Když jsme se na 135° zeměpisné délky dotkli obratníku Kozoroha, zamířili jsme k západoseverozápadu, což znamenalo návrat do tropického pásma. Ač letní slunce nijak neskrblilo svými paprsky, vůbec jsme horkem netrpěli, protože v hloubce třiceti až čtyřiceti metrů pod hladinou nevystoupila teplota výše než na deset až dvanáct stupňů.

Dne 15. prosince jsme nechali na východě půvabné Společenské ostrovy i kouzelné ostrovy Tahiti, královnu Tichého oceánu. Ráno jsem na několik kilometrů po větru zahlédl jen jejich nejvyšší vrcholy. Moře tu zásobilo náš lodní stůl různými rybami: makrelami, tuňáky a několika druhy hadovitých murén.

Nautilus tak zdolal vzdálenost patnácti tisíc kilometrů. Osmnáct tisíc kilometrů zaznamenal ukazatel projeté dráhy, když jsme proplouvali Přátelskými ostrovy, na nichž zahynuly posádky lodí Argo , Port-au-Prince a Duke of Portland , a Plaveckými ostrovy, na nichž byl zabit kapitán Langle, přítel La Pérousův. Pak jsme zahlédli ostrovy Viti, na kterých domorodci zavraždili námořníky z lodi Union a kapitána Bureaua z Nantes, velitele lodi Aimable-Joséphine .

Tyto ostrovy, které se táhnou v šířce čtyř tisíc kilometrů od severu k jihu a v délce tří tisíc tří set kilometrů od východu na západ, leží mezi 6° a 2° jižní šířky a mezi 174° a 179° západní délky. Skládají se z velkého množství ostrovů, ostrůvků a útesů, mezi nimiž vyniká ostrov Viti Levu, Vanua Levu a Kandubon.

Celou skupinu objevil Tasman roku 1643, tedy téhož roku, kdy Torricelli vynalezl tlakoměr a Ludvík XIV. vstoupil na trůn. Dávám čtenáři na uváženou, která z těchto tří událostí byla lidstvu nejprospěšnější. Roku 1714 pak přišel Cook, roku 1793 ďEntrecasteaux a konečně roku 1827 Dumont ďUrville. Poslední z nich osvětlil zeměpisný chaos tohoto souostroví. Nautilus se přiblížil k zálivu Wailea, dějišti strašného dobrodružství kapitána Dillona, který jako první odhalil tajemství La Pérousova ztroskotání.

V tomto zálivu jsme několikrát vylovili velké množství výtečných ústřic. Najedli jsme se jich víc než dost, otvírajíce si je podle Senekova[1] doporučení přímo na stole. Tito měkkýši patří k druhu Ostrea lamellosa , který je velmi známý na Korsice. Ústřicová pole v zálivu Wailea musila být obrovská. Kdyby jich z mnoha příčin tolik neubývalo, zatarasily by jejich shluky nakonec celý záliv, protože se počítá, že jedna ústřice klade až dva milióny vajíček.

A jestliže mistr Ned Land nepykal při této příležitosti za svou hltavost, pak to bylo jen proto, že ústřice nikdy nevyvolávají zažívací obtíže. Vždyť by bylo třeba sníst nejméně šestnáct tuctů těchto mlžů, aby tělo dostalo oněch tři sta patnáct gramů dusíkatých látek, což je denní množství potřebné pro lidský organismus.

Dne 25. prosince plul Nautilus souostrovím Nové Hebridy, které roku 1606 objevil Queiroz, roku 1768 prozkoumal Bougainville a kterým dal roku 1773 Cook jejich nynější jméno. Tato ostrovní skupina se skládá z devíti velkých ostrovů a tvoří pásmo táhnoucí se v délce pěti set kilometrů od severoseverozápadu na jihojihovýchod mezi 15° a 2° jižní šířky a mezi 164° a 168° východní délky. Propluli jsme podle ostrova Oru, který se mi při poledním měření objevil jako pás zeleného lesa, nad nímž se tyčil do značné výše ostrý štít. Toho dne byly vánoce a mně se zdálo, že Ned Land velmi lituje, že nemůže oslavit rodinný svátek Štědrého dne, na který si protestanti až fanaticky potrpí.

Kapitána Nema jsem celý týden nespatřil. Až 27. prosince ráno vstoupil do velkého salónu, tváře se tak, jako by mě byl opustil před pěti minutami.

Zabýval jsem se tím, že jsem na mapě sledoval plavbu Nautilu . Kapitán ke mně přistoupil, položil prst na jistý bod na mapě a řekl jediné slovo:

“Vanikoro.”

Bylo to jméno ostrůvků, u nichž ztroskotaly La Pérousovy lodi. Rychle jsem vstal.

“ Nautilus s námi popluje na Vanikoro?” ptal jsem se.

“Ano, pane profesore,” odpověděl kapitán.

“A budu moci navštívit tyto slavné ostrovy, o něž se rozbily lodi Astrolabe a Boussole ?”

“Budete-li chtít, ano.”

“Kdy dorazíme k Vanikoru?”

“Už tam jsme, pane profesore.”

Vystoupil jsem s kapitánem Nemem na plošinu a nedočkavě jsem se rozhlédl po obzoru.

Na severovýchodě se vynořovaly dva nestejné velké sopečné ostrovy, obklopené korálovým útesem, jehož obvod měřil pětasedmdesát kilometrů. Byli jsme přímo u vlastního ostrova Vanikoro, kterému dal Dumont ďUrville jméno ostrov Pátrání, právě před malým přístavem Vanu, který leží na 16° 4' jižní šířky a na 164° 32' východní délky. Půda ostrova se zdála pokryta zelení od pobřeží až k vnitřním vrcholkům, z nichž největší, hora Kapogo, je devět set metrů vysoká.

Když Nautilus proplul úzkým průlivem vnějšího pásma skalisk, octl se za útesem, kde bylo moře padesát až šedesát metrů hluboké. Pod zelenou klenbou kořenovníků jsem zahlédl asi dvanáct domorodců, kteří projevovali nad naším příchodem největší úžas. Snad viděli ve velkém tmavém tělese, jež se k nim blížilo, strašného kytovce, před nímž je třeba se mít na pozoru.

Kapitán Nemo se mě právě v té chvíli otázal, co vím o La Pérousově ztroskotání.

“Vím to, co ví každý, pane kapitáne,” odpověděl jsem.

“A mohl byste mi říci, co každý ví?” pokračoval trochu ironicky.

Podal jsem mu tedy stručný výklad o výsledcích posledních prací Dumonta ďUrvilla.

La Pérouse a jeho zástupce kapitán Langle byli vysláni Ludvíkem XVI. roku 1785 na cestu kolem světa. Vypluli s korvetami Boussole a Astrolabe , které se už nikdy nevrátily.

Byli jsme přímo u ostrova Vanikoro

Roku 1791 francouzská vláda, velmi znepokojena osudem obou korvet, vyzbrojila dvě velké lodi, Recherche a Espérance [2] , a ty vypluly 28. září z Brestu pod velením Bruniho ďEntrecasteauxe. Po dvou měsících se svět z výpovědi velitele lodi Albemarle , jakéhosi Bowena, dověděl, že trosky korvet byly nalezeny na pobřeží Nové Georgie. ďEntrecasteaux však o tomto hlášení nevěděl, a tak zamířil pln nejistoty k Admiralitním ostrovům, o nichž se zmiňovala zpráva kapitána Huntera jako o místě La Pérousova ztroskotání.

Pátrání bylo marné. Espérance i Recherche propluly podél ostrova Vanikoro bez zastavení. Byla to plavba celkem nešťastná, protože při ní zahynul sám ďEntrecasteaux, dva jeho zástupci a několik námořníků z jeho posádek.

Nepopiratelné stopy ztroskotanců našel teprve starý znalec Tichého oceánu kapitán Dillon. Jeho loď Saint-Patrick připlula 15. května 1824 k ostrovu Tikopia na Nových Hebridách. Tam připlul k jeho lodi na piroze jakýsi indický lodník a prodal mu stříbrný koš meče, na němž byly zbytky vyrytého nápisu. Lodník tvrdil, že před šesti roky spatřil za svého pobytu na ostrově Vanikoro dva Evropany. Patřili prý k posádce lodí, které před mnoha lety ztroskotaly na ostrovních útesech.

Dillon uhodl, že tu jde o lodi La Pérousovy, jejichž zmizení vzrušilo tehdy celý svět. Chtěl plout na Vanikoro, kde se podle výpovědi indického lodníka nacházelo ještě mnoho trosek z obou lodí. Ale nepříznivý vítr a mořské proudy mu v tom zabránily.

Dillon se tedy vrátil do Kalkaty. Tam informoval o svém objevu Asijskou společnost a Indickou společnost . Byla mu dána okamžitě k dispozici loď, které dal jméno Recherche . S ní vyplul 23. ledna 1827, doprovázen francouzským úředníkem.

Recherche po mnoha zdrženích v různých místech Tichého oceánu zakotvila konečně 7. července 1827 před ostrovem Vanikoro, právě v zátoce Vanu, kde teď kotvil Nautilus .

Tam Dillon shromáždil množství zbytků trosek, železné nástroje, kotvy, lana, kladky, moždíře, dělové koule, rozbité astronomické přístroje a kus bronzového lodního štítu s nápisem: Vyrobil mě Bazin . To byla značka slévárny v brestských loděnicích, užívaná kolem roku 1785, Nikdo už nemohl pochybovat.

Aby dokončil svá pátrání, zůstal tam Dillon až do října. Pak odplul od Vanikora k Novému Zélandu, přistál 7. dubna 1828 v Kalkatě a potom se vrátil do Francie, kde byl velmi vlídně přijat Karlem X.

V té době Dumont ďUrville, který o Dillonových pracích nevěděl, odplul už hledat dějiště ztroskotání jinam. Ze zpráv jistého velrybáře se totiž dověděl, že domorodci na Louisianě a na Nové Kaledonii mají jakési medaile a kříž sv. Ludvíka.

Dumont ďUrville, velitel lodi Astrolabe , vyplul tedy na moře a dva měsíce po Dillonově vyplutí od ostrova Vanikoro zakotvil před přístavem Hobart Town. Tam se dověděl o výsledcích Dillonova pátrání, a nadto ještě zjistil, že jakýsi James Hobbs z Kalkaty, kapitánův zástupce na lodi Union , přistál u ostrova na. 8° 18' jižní šířky a na 156° 30' východní délky, kde si všiml železných tyčí a červených látek, kterých užívali domorodci v těchto končinách. Dumont ďUrville z toho byl dost zmaten; nevěděl, má-li věřit zprávám v různých nevěrohodných novinách, a proto se rozhodl plout v Dillonových stopách.

Dne 10. února 1828 přistála Astrolabe před ostrovem Tikopia, najala si jako vůdce a tlumočníka jakéhosi zběha, který se na ostrově usadil, a vyplula k ostrovu Vanikoro. Dostala se k němu 12. února, zůstala u tamních útesů dva dny a až 20. února zakotvila za útesem v přístavu Vanu.

Dne 23. února obešlo několik důstojníků celý ostrov a přineslo jen kusy bezcenných trosek. Domorodci, kteří se naučili zapírat a vytáčet se, odmítali je odvést na smutné místo, jejich potměšilé chování prozrazovalo, že zacházeli se ztroskotanci špatně. Opravdu se zdálo, že pokládají Dumonta ďUrvilla za mstitele La Pérouse i jeho nešťastných společníků.

Konečně 23. února domorodci zviklaní mnoha dary pochopili, že se nemusí žádného trestu bát, a odvedli kapitánova zástupce Jacquinota na místo ztroskotání.

Tam v hloubce několika metrů mezi útesem Páku a Vanu ležely kotvy, děla a železné i olověné pruty, obalené korálovou hmotou. Na místo byla vyslána šalupa a velrybářský člun z Astrolabe . Po značné námaze se posádkám podařilo vytáhnout kotvu o váze devíti set kilogramů, lité dělo, olověný prut a dva měděné moždíře.

Dumont ďUrville se vyptával domorodců, až se dověděl, že když La Pérouse přišel o obě lodi v ostrovních útesech, postavil si menší plavidlo, s nímž se ztratil podruhé. Kde? To nikdo nevěděl.

Velitel Astrolabe dal tehdy postavit před skupinou kořenovníků pomník na paměť slavného plavce a jeho společníků. Byl to prostý čtyřboký jehlan na korálovém podstavci, k jehož postavení nepoužil ani kousku železa, aby pomník nevzbudil chtivost domorodců.

Pak chtěl Dumont ďUrville odplout. Jeho posádka však byla postižena horečkami, a protože onemocněl i on sám, mohl vyplout až 17. března.

Ale francouzská vláda, která se obávala, že Dumont ďUrville neví o pracích Dillonových, vyslala k ostrovu Vanikoro korvetu Bayonnaise , na níž velel Legoarant de Tromelin a která v té době odpočívala na západním americkém pobřeží. Bayonnaise zakotvila u ostrova Vanikoro několik měsíců po odplutí Astrolabe , nic nového nenašla, ale zjistila, že domorodci La Pérousův pomník nepoškodili.

To je podstata výkladu, který jsem přednesl kapitánu Nemovi.

“Tak se vlastně stále neví, kde ztroskotala třetí loď, kterou si trosečníci postavili na ostrově Vanikoro?” ptal se mě.

“Ne.”

Kapitán Nemo neodpověděl; dal mi jen znamení, abych s ním šel do velkého salónu. Nautilus se ponořil na několik metrů pod hladinu a okenní závěry se otevřely.

Rychle jsem přistoupil k oknu. Pod vrstvou korálů, pokrytých houbami a sasankami, mezi záplavou ryb, kněžíků a kaniců poznal jsem zbytky trosek, které vlečné sítě nemohly zdvihnout: železné svorníky, kotvy, děla, dělové koule, soustavu vratidel a ráhna, vesměs předměty ze ztroskotané lodi, pokryté živými květy.

Zatímco jsem hleděl na tyto zpustošené trosky, řekl mi kapitán Nemo:

“La Pérouse vyplul 7. prosince 1785 s loděmi Boussole a Astrolabe .

Nejdříve zakotvil v Botanickém zálivu, pak navštívil Přátelské ostrovy a Novou Kaledonii, zamířil k Santa Cruzu a zastavil se u ostrova Namuka v souostroví Havajském. Pak se jeho lodi dostaly k útesům ostrova Vanikoro. Boussole , která plula vpředu, uvízla při jižním pobřeží. Astrolabe jí spěchala na pomoc a uvízla také. První loď byla skoro okamžitě zničena. Druhá, zahnaná větrem do písku, několik dní vzdorovala. Domorodci přijali posádku celkem dobře. Trosečníci se na ostrově usadili a postavili si ze zbytků obou velkých lodí loď menší. Několik námořníků zůstalo dobrovolně na ostrově. Druzí, značně zesláblí a nemocní, odpluli s La Pérousem. Zamířili k Šalomounovým ostrovům, ale na východním pobřeží největšího ostrova této skupiny, mezi mysem Zklamání a mysem Spokojenosti, se utopili.”

“A jak to víte?” zvolal jsem.

“Hleďte, co jsem našel na místě posledního ztroskotání!”

Kapitán Nemo mi ukázal plechovou skříňku s francouzským znakem, která byla od slané vody celá zrezivělá. Otevřel ji a já jsem spatřil svazek zažloutlých papírů s písmem však dosud čitelným.

Spatřil jsem svazek zažloutlých papírů

Byly to přímé instrukce ministra námořnictví veliteli La Pérousovi a po stranách textu vlastnoruční poznámky Ludvíka XVI.

“Ach, jak krásná smrt pro námořníka!” řekl kapitán Nemo. “Jak tichý je ten korálový hrob! Kéž by mne a mé společníky nečekal žádný jiný!”

[1] Seneka (2 - 66) byl římský filozof, vychovatel císaře Nerona.

[2] Jména těchto lodí znamenají Pátrání a Naděje.