×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Dvacet tisíc mil pod mořem - Jules Verne, KAPITOLA XII VŠECHNO ELEKTŘINOU

KAPITOLA XII VŠECHNO ELEKTŘINOU

KAPITOLA XII

VŠECHNO ELEKTŘINOU

ane profesore,” řekl kapitán Nemo, ukazuje na přístroje visící na stěnách jeho kabiny, “to jsou přístroje, které potřebuji k řízení Nautilu . Tady je mám stejně jako v salóně stále na očích. Ukazují mi polohu a přesný směr v oceánu. Některé už znáte, jako třeba teploměr, který udává vnitřní teplotu Nautilu ; tlakoměr zaznamenává tlak vzduchu a předpovídá změny počasí; vlhkoměr mi udává stav vlhkosti vzduchu; bouřkový tlakoměr rozkladem své směsi oznamuje příchod bouře; busola řídí mou plavbu; sextantem měřím výšku slunce a určuji tak zeměpisnou šířku; chronometrem vypočítávám zeměpisnou délku; a konečně denní i noční dalekohledy mi slouží k pozorování všech částí obzoru, když se Nautilus vynoří na hladinu.”

“To jsou běžné mořeplavecké přístroje,” odpověděl jsem. “Vím, k čemu se jich užívá. Ale jsou i jiné, které zřejmě slouží zvláštním potřebám Nautilu . Není tento číselník s pohyblivou ručičkou manometr?”

“Ano, je to opravdu manometr. Je spojen s okolní vodou a udává mi její tlak. Zaznamenává mi také hloubku, v níž má loď zrovna je.”

“A co tyto zvláštní sondy?”

“To jsou teploměrné sondy, kterými měřím teplotu v různých hloubkách.”

“A co další přístroje, jejichž užití neznám?”

“Tady vám budu muset, pane profesore, něco vysvětlit,” řekl kapitán Nemo. “Račte mě vyslechnout.”

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval:

“Existuje mocná, poslušná, rychlá a snadno dostupná energie, které lze ke všemu použít a která vládne i na mé lodi. Vykonává zde všechnu práci. Svítí mi, hřeje mě, je duší mých strojů. A tato energie je elektřina.”

“Elektřina!” zvolal jsem udiveně.

“Ano, pane profesore.”

“Vy však docilujete přímo úžasné rychlosti, což se se silou elektřiny nesrovnává. Její pohybová síla je dosud velmi omezená a může vyvinout jen nepatrný účin.”

“Pane profesore,” odpověděl kapitán Nemo, “moje elektřina není onou obecně známou elektřinou. Jistě mi prominete, že víc už vám prozradit nemohu.”

“Nenaléhám, pane kapitáne, a spokojím se jen s nesmírným údivem nad jejím účinkem. Dovolte mi jedinou otázku, na kterou mi neodpovídejte, bude-li vtíravá. Články, kterých užíváte k výrobě té zázračné energie, musí se rychle opotřebovat[1]. Jak doplňujete třeba zinek, když nemáte žádné spojení se zemí?”

“Na tuhle otázku vám odpovím,” prohlásil kapitán Nemo. “Napřed vám řeknu, že na dně moře jsou ložiska zinku, železa, stříbra a zlata a že jich jednou bude docela jistě využito. Ale z těchto pozemských kovů jsem si nevzal nic. Chtěl jsem, aby mi prostředky k výrobě mé elektřiny dodalo jen moře.

“Moře?”

“Ano, pane profesore. A těch prostředků mám dost. Mohl bych třeba spojit dráty ponořené do různých hloubek a získal bych elektřinu prostým rozdílem teplot v drátech. Dal jsem však přednost způsobu mnohem praktičtějšímu.”

“Jakému?”

“Jistě znáte složení mořské vody. V tisíci gramech má devět set šedesát gramů vody a asi šestadvacet gramů chloridu sodného neboli kuchyňské soli. Dále obsahuje v malém množství chlorid horečnatý, síran horečnatý, chlorid draselný, bromid horečnatý, síran vápenatý a uhličitan vápenatý. Víte tedy, že chloridu sodného je v ní značné množství. A právě sodíkem, který získávám z mořské vody, plním své články.”

“Sodíkem?”

,Ano, pane profesore. Sodík se rtutí tvoří amalgám a tím nahrazuji v Bunsenových článcích zinek. Rtuť se nikdy nespotřebuje. Ubývá jen sodíku a ten mi dodává moře. Řeknu vám ještě, že sodíkové články nutno pokládat za nejvýkonnější a že jejich elektromotorická síla je dvakrát tak velká jako síla článků zinkových.“

“Výhody sodíku ve vašich podmínkách dobře chápu, pane kapitáne. Moře ho má dost. Dobrá. Nutno jej však získávat z vody, prostě vyrábět. Jak to děláte? K výrobě byste mohl jistě použít svých článků; ale nemýlím-li se, pak by spotřeba sodíku v elektrickém zařízení byla větší než jeho výroba. Tak byste ho spotřeboval víc, než jste si ho vyrobil!”

“Ano, pane profesore. Proto jej nevyrábím pomocí článků; používám prostě tepla kamenného uhlí.”

“Kamenného?” řekl jsem důrazně.

“Řekněme raději mořského,” odpověděl kapitán Nemo.

“Můžete snad dobývat uhlí z podmořských dolů?”

“Pane Aronnaxi, uvidíte mě při práci. Prosím jen, abyste měl trochu trpělivosti. Uvědomte si, že za vše vděčím oceánu. Ten mi vyrábí elektřinu a elektřina dává Nautilu teplo, světlo, pohyb … prostě život.”

“Jenom ne vzduch, který dýcháte.”

“I vzduch, který potřebuji k dýchání, si mohu vyrobit. Ale je to zbytečné, protože se vynořuji na hladinu, kdy chci. I když elektřina dýchatelný vzduch nevyrábí, pohání aspoň silné pumpy, které stlačují vzduch ve zvláštních nádržích. Tak mohu podle potřeby prodloužit svůj pobyt v hlubinách, na jak dlouho chci.”

“Pane kapitáne,” odpověděl jsem, “mohu se vám jen obdivovat. Objevil jste zřejmě to, na co snad lidé teprve přijdou: opravdu mohutnou, dynamickou sílu elektřiny.”

“Nevím, zdali na to lidé přijdou,” řekl chladně kapitán Nemo. “Buď jak buď, znáte už první využití této vzácné energie. Svítí nám s takovou stejnoměrností a vytrvalostí, jakou nemá ani sluneční světlo. Nyní se podívejte na tyto hodiny! Jsou elektrické a jdou přesněji než nejlepší chronometry. Jejich číselník je rozdělen na čtyřiadvacet hodin jako na hodinách italských. Pro mne totiž neexistuje den ani noc, slunce ani měsíc, nýbrž jen toto umělé světlo, které si s sebou beru až na mořské dno. Podívejte se, je právě deset hodin.”

“Opravdu!”

“A zde je jiné využití elektřiny. Číselník před námi slouží k zaznamenávání rychlosti Nautilu . Je spojen elektrickým vedením se šroubem rychloměru a jeho ručička mi ukazuje rychlost lodi. Hleďte, v této chvíli plujeme mírnou rychlostí devětadvaceti kilometrů za hodinu.”

“To je úžasné,” odpověděl jsem. “Vidím, pane kapitáne, že jste jednal moudře, když jste použil této energie, přímo předurčené k tomu, aby nahradila vítr, vodu i páru.”

“Ještě nejsme u konce, pane Aronnaxi,” řekl kapitán Nemo a vstal. “Chcete-li jít se mnou, prohlédneme si záď Nautilu .”

Znal jsem už opravdu celou příď ponorky a její přesné rozdělení od středu lodi k čelní ostruze. Jídelna byla pět metrů dlouhá, oddělená od knihovny vodotěsnou přepážkou, takže do ní nemohla vniknout voda, pak pětimetrová knihovna, desetimetrový salón, oddělený od kapitánovy kabiny druhou vodotěsnou přepážkou, potom pětimetrová kapitánova kabina a moje kabina dva a půl metru dlouhá, a konečně nádrž na vzduch, dlouhá sedm a půl metru a sahající až do špičky lodi. Příď měřila celkem pětatřicet metrů. Vodotěsné přepážky byly proraženy dveřmi, které se hermeticky zavíraly gumovým těsněním a zajišťovaly tak Nautilu bezpečnost v případě, kdyby dovnitř vnikla voda.

Šel jsem za kapitánem Nemem vstupní chodbou až do středu lodi. Tam jsem spatřil mezi dvěma vodotěsnými přepážkami jakousi šachtu. K její horní části vedl železný žebřík upevněný ke stěně. Ptal jsem se kapitána, k čemu ten žebřík slouží. “Vede do člunu,” odpověděl mi. “Cože? Vy máte člun?” zvolal jsem udiveně.

“Samozřejmě. Výborné, lehké a nepotopitelné plavidlo, kterého používám k rybářským vyjížďkám.”

“Ale když do něho chcete nasednout, musíte vyplout na hladinu, ne?”

“Kdepak! Člun přiléhá těsně k horní části trupu Nautilu v dutině odpovídající jeho rozměrům. Je celý pokryt dokonale vodotěsnou palubou a připevněn pevnými svorníky. Tento žebřík vede k otvoru, kterým projde jeden člověk a který je proražen trupem Nautilu . Jemu odpovídá podobný otvor v boku člunu. Tímto dvojím otvorem tam také vstupuji. Napřed za sebou uzavřu otvor v Nautilu a pak šroubovým uzávěrem i otvor v člunu. Potom uvolním svorníky a člun vystoupí úžasnou rychlostí na hladinu moře. Tam otevřu palubní kryt, dosud pevně uzavřený, vztyčím stěžeň, vytáhnu pomocnou plachtu nebo zasadím vesla a projíždím se.”

“A jak se vracíte do ponorky?”

“Nevracím se, pane Aronnaxi. Nautilus si pro mne přijíždí.”

“Na váš rozkaz?”

“Na můj rozkaz. Jsem s ním spojen elektrickým vedením. Pošlu prostě telegram a to stačí.”

“Opravdu,” zvolal jsem okouzlen těmito zázraky, “nic jednoduššího!”

Když jsme minuli schodiště vedoucí na palubu, spatřil jsem dva metry dlouhou kabinu, kde Ned Land a Conseil, nadšeni dobrým jídlem, zaměstnávali se právě tím, že hltavě jedli. Pak se otevřely dveře do třímetrové kuchyně, umístěné mezi dvěma prostornými lodními špižírnami.

V kuchyni vykonávala všechny kuchařské práce elektřina, silnější a poslušnější než plyn. Dráty pod sporákem vedly do platinových hub, z nichž se odevzdané teplo rozvádělo a regulovalo. Vytápělo i destilátory, které odpařováním vyráběly výbornou pitnou vodu.

Vedle kuchyně byla pohodlně zařízená koupelna, kde tekla z kohoutků podle libosti studená i teplá voda.

Za kuchyní byla pět metrů dlouhá ložnice posádky. Dveře však byly zavřeny, takže jsem zatím nemohl zjistit, kolik mužů je k řízení Nautilu vlastně zapotřebí.

V pozadí byla další vodotěsná přepážka, která oddělovala ložnici od strojovny. Dveře se otevřely a já jsem se octl v oddělení, kde kapitán Nemo - jistě výborný inženýr - umístil své hnací stroje.

Jasně osvětlená strojovna byla nejméně dvacet metrů dlouhá

Jasně osvětlená strojovna byla nejméně dvacet metrů dlouhá. Byla přirozeně rozdělena na dvě části. V první stály články vyrábějící elektřinu a v druhé bylo zařízení, které převádělo pohyb na lodní šroub.

Byl jsem zprvu překvapen zápachem v tomto prostoru. Kapitán Nemo si mého překvapení všiml.

“To jsou plynné zplodiny uvolněné při použití sodíku. Je to jen nepatrná nepříjemnost. Ostatně každé ráno čistím loď důkladným provětráním.”

Prohlížel jsem si se snadno pochopitelným zájmem stroje Nautilu .

“Jak vidíte, používám Bunsenových článků, a nikoli článků Ruhmkorffových; ty by byly slabé,” řekl kapitán Nemo. “Bunsenových článků nepotřebuji tolik, protože jsou výkonnější, což je podle mých zkušeností lepší. Vyrobenou elektřinu vedu na záď, kde obrovskými elektromagnety poháním zvláštní systém pák a ozubených kol, které přenášejí pohyb na osu šroubu. Ten má v průměru šest metrů, délku závitu sedm a půl metru a může dosáhnout až sto dvaceti otoček za vteřinu.”

“A tím dosahuje rychlosti…”

„… až devadesáti kilometrů za hodinu.”

Tady musilo být nějaké tajemství, ale já nenaléhal na jeho prozrazení. Jak by mohla elektřina vyvinout takovou sílu? A z čeho tato téměř neomezená síla pramení? Vězelo to snad v úžasném napětí, získaném nějakými novými cívkami? Nebo to vězelo v převodech, které nějaký neznámý pákový systém může donekonečna zrychlovat? To jsem nemohl pochopit.

“Kapitáne Nemo,” řekl jsem, “beru na vědomí důsledky a neptám se na příčiny. Viděl jsem Nautilus plout před Abrahamem Lincolnem a vím, jaké rychlosti je schopen. Ale lodi nestačí jen plout. Musí také vidět, kam pluje. Musí mít možnost plout vlevo i vpravo, nahoru i dolů. Jak se můžete spustit do velkých hloubek, kde vzrůstá tlak až na několik set atmosfér? A jak opět vyplouváte na hladinu oceánu? A konečně, jak se udržujete v hloubce, která vám vyhovuje? Nejsou snad mé otázky příliš dotěrné?”

“Vůbec ne, pane profesore,” odpověděl mi kapitán po krátkém zaváhání, “protože tuto ponorku nesmíte už nikdy opustit. Pojďme do salónu. To je naše pracovna a tam se dovíte vše, co musíte o Nautilu vědět.”


KAPITOLA XII VŠECHNO ELEKTŘINOU

KAPITOLA XII

VŠECHNO ELEKTŘINOU

ane profesore,” řekl kapitán Nemo, ukazuje na přístroje visící na stěnách jeho kabiny, “to jsou přístroje, které potřebuji k řízení Nautilu . Tady je mám stejně jako v salóně stále na očích. Ukazují mi polohu a přesný směr v oceánu. Některé už znáte, jako třeba teploměr, který udává vnitřní teplotu Nautilu ; tlakoměr zaznamenává tlak vzduchu a předpovídá změny počasí; vlhkoměr mi udává stav vlhkosti vzduchu; bouřkový tlakoměr rozkladem své směsi oznamuje příchod bouře; busola řídí mou plavbu; sextantem měřím výšku slunce a určuji tak zeměpisnou šířku; chronometrem vypočítávám zeměpisnou délku; a konečně denní i noční dalekohledy mi slouží k pozorování všech částí obzoru, když se Nautilus vynoří na hladinu.”

“To jsou běžné mořeplavecké přístroje,” odpověděl jsem. “Vím, k čemu se jich užívá. Ale jsou i jiné, které zřejmě slouží zvláštním potřebám Nautilu . Není tento číselník s pohyblivou ručičkou manometr?”

“Ano, je to opravdu manometr. Je spojen s okolní vodou a udává mi její tlak. Zaznamenává mi také hloubku, v níž má loď zrovna je.”

“A co tyto zvláštní sondy?”

“To jsou teploměrné sondy, kterými měřím teplotu v různých hloubkách.”

“A co další přístroje, jejichž užití neznám?”

“Tady vám budu muset, pane profesore, něco vysvětlit,” řekl kapitán Nemo. “Račte mě vyslechnout.”

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval:

“Existuje mocná, poslušná, rychlá a snadno dostupná energie, které lze ke všemu použít a která vládne i na mé lodi. Vykonává zde všechnu práci. Svítí mi, hřeje mě, je duší mých strojů. A tato energie je elektřina.”

“Elektřina!” zvolal jsem udiveně.

“Ano, pane profesore.”

“Vy však docilujete přímo úžasné rychlosti, což se se silou elektřiny nesrovnává. Její pohybová síla je dosud velmi omezená a může vyvinout jen nepatrný účin.”

“Pane profesore,” odpověděl kapitán Nemo, “moje elektřina není onou obecně známou elektřinou. Jistě mi prominete, že víc už vám prozradit nemohu.”

“Nenaléhám, pane kapitáne, a spokojím se jen s nesmírným údivem nad jejím účinkem. Dovolte mi jedinou otázku, na kterou mi neodpovídejte, bude-li vtíravá. Články, kterých užíváte k výrobě té zázračné energie, musí se rychle opotřebovat[1]. Jak doplňujete třeba zinek, když nemáte žádné spojení se zemí?”

“Na tuhle otázku vám odpovím,” prohlásil kapitán Nemo. “Napřed vám řeknu, že na dně moře jsou ložiska zinku, železa, stříbra a zlata a že jich jednou bude docela jistě využito. Ale z těchto pozemských kovů jsem si nevzal nic. Chtěl jsem, aby mi prostředky k výrobě mé elektřiny dodalo jen moře.

“Moře?”

“Ano, pane profesore. A těch prostředků mám dost. Mohl bych třeba spojit dráty ponořené do různých hloubek a získal bych elektřinu prostým rozdílem teplot v drátech. Dal jsem však přednost způsobu mnohem praktičtějšímu.”

“Jakému?”

“Jistě znáte složení mořské vody. V tisíci gramech má devět set šedesát gramů vody a asi šestadvacet gramů chloridu sodného neboli kuchyňské soli. Dále obsahuje v malém množství chlorid horečnatý, síran horečnatý, chlorid draselný, bromid horečnatý, síran vápenatý a uhličitan vápenatý. Víte tedy, že chloridu sodného je v ní značné množství. A právě sodíkem, který získávám z mořské vody, plním své články.”

“Sodíkem?”

,Ano, pane profesore. Sodík se rtutí tvoří amalgám a tím nahrazuji v Bunsenových článcích zinek. Rtuť se nikdy nespotřebuje. Ubývá jen sodíku a ten mi dodává moře. Řeknu vám ještě, že sodíkové články nutno pokládat za nejvýkonnější a že jejich elektromotorická síla je dvakrát tak velká jako síla článků zinkových.“

“Výhody sodíku ve vašich podmínkách dobře chápu, pane kapitáne. Moře ho má dost. Dobrá. Nutno jej však získávat z vody, prostě vyrábět. Jak to děláte? K výrobě byste mohl jistě použít svých článků; ale nemýlím-li se, pak by spotřeba sodíku v elektrickém zařízení byla větší než jeho výroba. Tak byste ho spotřeboval víc, než jste si ho vyrobil!”

“Ano, pane profesore. Proto jej nevyrábím pomocí článků; používám prostě tepla kamenného uhlí.”

“Kamenného?” řekl jsem důrazně.

“Řekněme raději mořského,” odpověděl kapitán Nemo.

“Můžete snad dobývat uhlí z podmořských dolů?”

“Pane Aronnaxi, uvidíte mě při práci. Prosím jen, abyste měl trochu trpělivosti. Uvědomte si, že za vše vděčím oceánu. Ten mi vyrábí elektřinu a elektřina dává Nautilu teplo, světlo, pohyb … prostě život.”

“Jenom ne vzduch, který dýcháte.”

“I vzduch, který potřebuji k dýchání, si mohu vyrobit. Ale je to zbytečné, protože se vynořuji na hladinu, kdy chci. I když elektřina dýchatelný vzduch nevyrábí, pohání aspoň silné pumpy, které stlačují vzduch ve zvláštních nádržích. Tak mohu podle potřeby prodloužit svůj pobyt v hlubinách, na jak dlouho chci.”

“Pane kapitáne,” odpověděl jsem, “mohu se vám jen obdivovat. Objevil jste zřejmě to, na co snad lidé teprve přijdou: opravdu mohutnou, dynamickou sílu elektřiny.”

“Nevím, zdali na to lidé přijdou,” řekl chladně kapitán Nemo. “Buď jak buď, znáte už první využití této vzácné energie. Svítí nám s takovou stejnoměrností a vytrvalostí, jakou nemá ani sluneční světlo. Nyní se podívejte na tyto hodiny! Jsou elektrické a jdou přesněji než nejlepší chronometry. Jejich číselník je rozdělen na čtyřiadvacet hodin jako na hodinách italských. Pro mne totiž neexistuje den ani noc, slunce ani měsíc, nýbrž jen toto umělé světlo, které si s sebou beru až na mořské dno. Podívejte se, je právě deset hodin.”

“Opravdu!”

“A zde je jiné využití elektřiny. Číselník před námi slouží k zaznamenávání rychlosti Nautilu . Je spojen elektrickým vedením se šroubem rychloměru a jeho ručička mi ukazuje rychlost lodi. Hleďte, v této chvíli plujeme mírnou rychlostí devětadvaceti kilometrů za hodinu.”

“To je úžasné,” odpověděl jsem. “Vidím, pane kapitáne, že jste jednal moudře, když jste použil této energie, přímo předurčené k tomu, aby nahradila vítr, vodu i páru.”

“Ještě nejsme u konce, pane Aronnaxi,” řekl kapitán Nemo a vstal. “Chcete-li jít se mnou, prohlédneme si záď Nautilu .”

Znal jsem už opravdu celou příď ponorky a její přesné rozdělení od středu lodi k čelní ostruze. Jídelna byla pět metrů dlouhá, oddělená od knihovny vodotěsnou přepážkou, takže do ní nemohla vniknout voda, pak pětimetrová knihovna, desetimetrový salón, oddělený od kapitánovy kabiny druhou vodotěsnou přepážkou, potom pětimetrová kapitánova kabina a moje kabina dva a půl metru dlouhá, a konečně nádrž na vzduch, dlouhá sedm a půl metru a sahající až do špičky lodi. Příď měřila celkem pětatřicet metrů. Vodotěsné přepážky byly proraženy dveřmi, které se hermeticky zavíraly gumovým těsněním a zajišťovaly tak Nautilu bezpečnost v případě, kdyby dovnitř vnikla voda.

Šel jsem za kapitánem Nemem vstupní chodbou až do středu lodi. Tam jsem spatřil mezi dvěma vodotěsnými přepážkami jakousi šachtu. K její horní části vedl železný žebřík upevněný ke stěně. Ptal jsem se kapitána, k čemu ten žebřík slouží. “Vede do člunu,” odpověděl mi. “Cože? Vy máte člun?” zvolal jsem udiveně.

“Samozřejmě. Výborné, lehké a nepotopitelné plavidlo, kterého používám k rybářským vyjížďkám.”

“Ale když do něho chcete nasednout, musíte vyplout na hladinu, ne?”

“Kdepak! Člun přiléhá těsně k horní části trupu Nautilu v dutině odpovídající jeho rozměrům. Je celý pokryt dokonale vodotěsnou palubou a připevněn pevnými svorníky. Tento žebřík vede k otvoru, kterým projde jeden člověk a který je proražen trupem Nautilu . Jemu odpovídá podobný otvor v boku člunu. Tímto dvojím otvorem tam také vstupuji. Napřed za sebou uzavřu otvor v Nautilu a pak šroubovým uzávěrem i otvor v člunu. Potom uvolním svorníky a člun vystoupí úžasnou rychlostí na hladinu moře. Tam otevřu palubní kryt, dosud pevně uzavřený, vztyčím stěžeň, vytáhnu pomocnou plachtu nebo zasadím vesla a projíždím se.”

“A jak se vracíte do ponorky?”

“Nevracím se, pane Aronnaxi. Nautilus si pro mne přijíždí.”

“Na váš rozkaz?”

“Na můj rozkaz. Jsem s ním spojen elektrickým vedením. Pošlu prostě telegram a to stačí.”

“Opravdu,” zvolal jsem okouzlen těmito zázraky, “nic jednoduššího!”

Když jsme minuli schodiště vedoucí na palubu, spatřil jsem dva metry dlouhou kabinu, kde Ned Land a Conseil, nadšeni dobrým jídlem, zaměstnávali se právě tím, že hltavě jedli. Pak se otevřely dveře do třímetrové kuchyně, umístěné mezi dvěma prostornými lodními špižírnami.

V kuchyni vykonávala všechny kuchařské práce elektřina, silnější a poslušnější než plyn. Dráty pod sporákem vedly do platinových hub, z nichž se odevzdané teplo rozvádělo a regulovalo. Vytápělo i destilátory, které odpařováním vyráběly výbornou pitnou vodu.

Vedle kuchyně byla pohodlně zařízená koupelna, kde tekla z kohoutků podle libosti studená i teplá voda.

Za kuchyní byla pět metrů dlouhá ložnice posádky. Dveře však byly zavřeny, takže jsem zatím nemohl zjistit, kolik mužů je k řízení Nautilu vlastně zapotřebí.

V pozadí byla další vodotěsná přepážka, která oddělovala ložnici od strojovny. Dveře se otevřely a já jsem se octl v oddělení, kde kapitán Nemo - jistě výborný inženýr - umístil své hnací stroje.

Jasně osvětlená strojovna byla nejméně dvacet metrů dlouhá

Jasně osvětlená strojovna byla nejméně dvacet metrů dlouhá. Byla přirozeně rozdělena na dvě části. V první stály články vyrábějící elektřinu a v druhé bylo zařízení, které převádělo pohyb na lodní šroub.

Byl jsem zprvu překvapen zápachem v tomto prostoru. Kapitán Nemo si mého překvapení všiml.

“To jsou plynné zplodiny uvolněné při použití sodíku. Je to jen nepatrná nepříjemnost. Ostatně každé ráno čistím loď důkladným provětráním.”

Prohlížel jsem si se snadno pochopitelným zájmem stroje Nautilu .

“Jak vidíte, používám Bunsenových článků, a nikoli článků Ruhmkorffových; ty by byly slabé,” řekl kapitán Nemo. “Bunsenových článků nepotřebuji tolik, protože jsou výkonnější, což je podle mých zkušeností lepší. Vyrobenou elektřinu vedu na záď, kde obrovskými elektromagnety poháním zvláštní systém pák a ozubených kol, které přenášejí pohyb na osu šroubu. Ten má v průměru šest metrů, délku závitu sedm a půl metru a může dosáhnout až sto dvaceti otoček za vteřinu.”

“A tím dosahuje rychlosti…”

„… až devadesáti kilometrů za hodinu.”

Tady musilo být nějaké tajemství, ale já nenaléhal na jeho prozrazení. Jak by mohla elektřina vyvinout takovou sílu? A z čeho tato téměř neomezená síla pramení? Vězelo to snad v úžasném napětí, získaném nějakými novými cívkami? Nebo to vězelo v převodech, které nějaký neznámý pákový systém může donekonečna zrychlovat? To jsem nemohl pochopit.

“Kapitáne Nemo,” řekl jsem, “beru na vědomí důsledky a neptám se na příčiny. Viděl jsem Nautilus plout před Abrahamem Lincolnem a vím, jaké rychlosti je schopen. Ale lodi nestačí jen plout. Musí také vidět, kam pluje. Musí mít možnost plout vlevo i vpravo, nahoru i dolů. Jak se můžete spustit do velkých hloubek, kde vzrůstá tlak až na několik set atmosfér? A jak opět vyplouváte na hladinu oceánu? A konečně, jak se udržujete v hloubce, která vám vyhovuje? Nejsou snad mé otázky příliš dotěrné?”

“Vůbec ne, pane profesore,” odpověděl mi kapitán po krátkém zaváhání, “protože tuto ponorku nesmíte už nikdy opustit. Pojďme do salónu. To je naše pracovna a tam se dovíte vše, co musíte o Nautilu vědět.”