KAPITOLA XI NAUTILUS

KAPITOLA XI

NAUTILUS

Kapitán Nemo vstal. Šel jsem za ním. Dvojité dveře v pozadí místnosti se otevřely a já vstoupil do místnosti stejně velké, jako byla ta, kterou jsme právě opustili.

Byla to knihovna. Vysoké skříně z černého palisandru, vykládané mědí, nesly ve svých širokých příhradách velké množství knih stejně vázaných. Stály podél celého obvodu místnosti. Dole k nim byly přistaveny široké pohovky velmi pohodlných tvarů, potažené hnědou kůží. Lehké přenosné pulty, které se daly volně odstavovat nebo srazit, sloužily k ukládání knih ke čtení. Uprostřed stál velký stůl pokrytý sešity, mezi nimiž jsem zahlédl i několik starých časopisů. Elektrické světlo zaplavovalo tento harmonický celek ze čtyř matných koulí, napolo zapuštěných do stropních růžic. S opravdovým obdivem jsem si prohlížel tuto důmyslně zařízenou místnost a nemohl jsem věřit vlastním očím.

“Kapitáne Nemo,” řekl jsem svému hostiteli, který se právě posadil do jedné z pohovek, “tato knihovna by dělala čest spíš nějakému paláci na pevnině. Jsem opravdu okouzlen pomyšlením, že s vámi mohu sestoupit až do hlubin mořských.”

“Kde byste také našel větší samotu a větší klid, pane profesore?” odpověděl kapitán Nemo. “Poskytuje vám snad takové pohodlí vaše pracovna v muzeu?”

“Ne, pane kapitáne. A musím dodat, že proti vaší je mnohem chudší. Máte tady jistě šest nebo sedm tisíc svazků …”

“Dvanáct tisíc, pane Aronnaxi. To jsou jediná pouta, která mě spojují se zemí. Ale se světem jsem skoncoval v tu chvíli, kdy se Nautilus poprvé potopil pod vodu. Toho dne jsem koupil poslední svazky, poslední sešity, poslední časopisy, a od té doby chci věřit, že lidé už nic nevymyslili a nic nenapsali. Tyto knihy, pane profesore, jsou vám ostatně k dispozici. Můžete jich volně užívat.”

Poděkoval jsem kapitánu Nemovi a přistoupil jsem k přihrádkám knihovny. Byly tam spousty knih o vědách, o filozofii i o literatuře, psané ve všech jazycích. Neviděl jsem tam však ani jediné dílo z oboru politické ekonomie. Ta byla na palubě zřejmě přísně zakázána. Zjistil jsem zajímavou podrobnost: knihy byly řazeny bez ohledu na jazyk, v němž byly napsány. Toto řazení dokazovalo, že kapitán Nautilu může plynně číst jakoukoli knihu, kterou vezme náhodně do ruky.

Spatřil jsem zde mistrovská díla starých i moderních autorů, vlastně vše, co nejkrásnějšího lidstvo vytvořilo v historii, v poezii, v románu vědě, od Homéra po Victora Huga, od Xenofonta po Micheleta, od Rabelaise po George Sandovou. Ale hlavní část této knihovny tvořily knihy vědecké. Knihy o mechanice, balistice, hydrografii, meteorologii, zeměpise, geologii a jiné zabíraly tu místo neméně důležité než knihy přírodovědné. Pochopil jsem, že byly předmětem hlavního kapitánova studia. Spatřil jsem všechny spisy Humboldtovy a Aragovy, práce Foucaultovy, spisy Milna-Edwardse, knihy Henryho Sainte-Claira, Devilla, Charlese, Quatrefagese, Tyndalla, Faradayho, Bertholleta, Secchiho, Petermanna, Mauryho, Agassize a dalších autorů. Kromě toho věstníky Akademie věd, zprávy různých zeměpisných společností a tak dále. A na čelném místě i dva svazky, které mi patrně zajistily u kapitána Nema soucitné přijetí. Mezi spisy Josefa Bertranda jsem našel knihu Zakladatelé astronomie , která mi pomohla trochu se orientovat. Věděl jsem, že vyšla roku 1865. Mohl jsem z toho soudit, že k dohotovení Nautilu nedošlo později. Kapitán Nemo začal tedy se svým podmořským životem nejvýš před třemi roky. Doufal jsem ostatně, že některé novější knihy mi dovolí určit tuto dobu přesně. Na takové šetření jsem však měl dost času, a proto jsem zatím nechtěl zdržovat naši procházku mezi všemi divy Nautilu .

Byla to knihovna

“Pane kapitáne,” řekl jsem, “děkuji vám, že jste mi dal k dispozici svou knihovnu. Jsou v ní pravé poklady vědy a já jich využiji.”

“Tato místnost není jen velká knihovna,” řekl kapitán Nemo, “nýbrž i kuřárna.”

“Kuřárna?” zvolal jsem. “Což se na lodi také kouří?”

“Samozřejmě.”

“Pak musím věřit, pane kapitáne, že jste si uchoval styky s Havanou[1].”

“Vůbec ne,” odpověděl kapitán Nemo. “Jenom si vezměte jeden doutník, pane Aronnaxi. I když nepochází z Havany, budete s ním spokojen, jste-li znalec.”

Vzal jsem si nabídnutý doutník, který tvarem připomínal havanské doutníky vyráběné zvlášť pro Anglii. Zdál se však vyroben ze zlatově zbarvených listů. Zapálil jsem si jej o žhavý uhlík na elegantním bronzovém stojanu a vdechl jsem první kouř s rozkoší kuřáka, který už dva dny nekouřil.

“Je to výtečné,” řekl jsem, “ale není to tabák.”

“Není,” odpověděl kapitán. “Tento tabák nepochází ani z Havany, ani z Orientu. Je to druh dost vzácných mořských chaluh, bohatých na nikotin. Litujete teď svých anglických doutníků, pane profesore?”

“Od dnešního dne jimi skutečně opovrhuji.”

“Kuřte tedy podle libosti a neptejte se po původu těchto doutníků. Nekontroluje je žádný tabákový monopol. Ale myslím, že proto nejsou o nic horší.”

“Naopak.”

V tom okamžiku otevřel kapitán Nemo dveře umístěné proti dveřím, kterými jsme do knihovny vstoupili. Prošli jsme jimi do rozlehlého, nádherně osvětleného salónu.

Byla to velká obdélníková místnost se zkosenými rohy, dlouhá deset, široká šest a vysoká pět metrů. Zářící strop, vyzdobený jemnými arabeskami, vysílal jasné a příjemné denní světlo na všechny divy seskupené v tomto muzeu. A bylo to opravdu muzeum, v němž inteligentní a štědrá ruka shromáždila všechny poklady přírody i umění v uměleckou směsici, která charakterizuje malířské ateliéry.

Stěny potažené čalouny s pravidelným vzorem byly ozdobeny asi třiceti mistrovskými obrazy ve stejných rámech, mezi nimiž visela jiskřivá brnění. Spatřil jsem nesmírně cenná plátna, která jsem většinou už obdivoval v různých evropských galeriích a na malířských výstavách. Staré malířské školy zde byly zastoupeny Raffaelovou Madonou, Pannou Marií od Leonarda da Vinciho, Correggiovou Nymfou, Tizianovým portrétem ženy, Veronesovým obrazem sv. tří králů, Murillovým Nanebevzetím, Holbeinovým Portrétem, Velázquezovým Mnichem, Riberovým Mučedníkem, Rubensovým Posvícením, dvěma vlámskými krajinami od Tenierse, třemi žánrovými obrázky G. Doua, Metuna a Paula Pottera, dvěma plátny Géricaultovými a Pruďhonovými a několika obrazy moře od Backhuijzena a Verneta. Mezi obrazy moderního malířství jsem objevil obrazy podepsané Delacroixem, Ingresem, Decampsem, Troyonem, Meissonierem … V rozích tohoto úžasného muzea stály na podstavcích obdivuhodné mramorové a bronzové sochy - kopie nejkrásnějších antických vzorů.

Počal se mě opravdu zmocňovat úžas, o němž velitel Nautilu prve hovořil.

“Pane profesore,” řekl mi ten podivný člověk, “jistě omluvíte nenucenost, s níž vás tu přijímám, i nepořádek, který vládne v tomto salónu.”

“Pane kapitáne, i když nechci vyzvídat, kdo jste, mohu ve vás aspoň vidět umělce?”

“Jen milovníka umění, nic víc, pane profesore. Sbíral jsem kdysi rád krásná díla vytvořená lidskýma rukama. Neúnavně jsem hledal a úporně pátral, až jsem nashromáždil několik věcí velké ceny. To jsou mé poslední vzpomínky na zemi, která je pro mne už mrtvá. Vaši moderní umělci splynuli v mých očích se starými. Jsou dva nebo tři tisíce let staří a já je v mysli všechny směšuji. Mistři nestárnou.”

“A co ti hudebníci?” ptal jsem se, ukazuje na partitury Webera, Rossiniho, Mozarta, Beethovena, Haydna, Meyerbeera, Herolda, Wagnera, Gounoda, Massého a mnoha dalších, rozházené po velkých varhanách, které zabíraly celou jednu stěnu salónu.

Bylo to muzeum

“Tito hudebníci,” odpověděl kapitán Nemo, “jsou současníci Orfea, protože časové rozdíly se ve vzpomínkách mrtvých lidí smazávají. A já jsem mrtvý, pane profesore, tak mrtvý jako vaši přátelé, kteří odpočívají dva metry pod zemí!”

Kapitán se odmlčel, zřejmě ponořen do hlubokého snění. Pozoroval jsem jej s pohnutím, zkoumaje mlčky zvláštní rysy jeho tváře. Byl opřen o roh drahocenného vykládaného stolu. Neviděl mě už, zapomněl na mne. Pokračoval jsem tiše v prohlídce zajímavostí tohoto salónu. Kromě děl uměleckých zaujímaly zde významné místo i vzácné sbírky přírodní. Byly to především rostliny, lastury a jiné dary oceánu, zřejmě osobní nálezy kapitána Nema. Uprostřed salónu byl elektricky osvětlený vodotrysk, který spadal do nádrže z jediné lastury zévy. Tato lastura, vytvořená největším mlžem z řádu listožábrých, měla jemně zoubkované okraje a v obvodu asi šest metrů. Byla ještě větší než krásná zéva, kterou dostal František I. darem od Benátské republiky a z níž byly pro kostel sv. Sulpicia v Paříži zhotoveny dvě obrovské kropenky.

Kolem této nádrže stály vkusné a pevné skříně s měděným kováním a v nich byly roztříděny a označeny nejvzácnější dary moře, jaké kdy oko přírodovědce spatřilo. Lze tedy pochopit mou radost odborníka.

Ve skupině hub, láčkovců a ostnokožců byly umístěny nejzajímavější druhy. V první části varhanitky a vějířovité rohovitky, syrské houby, molučtí koráli, pérovníci, nádherné pásovnice z norských vod, různé laločnice a množství větevníků, které můj učitel Milne-Edwards tak bystře rozdělil do čeledí a mezi nimiž jsem spatřil úžasné houbovníky, “Neptunův pohár” od Antil, nádherné formy korálů a konečně všechny druhy zajímavých polypů, jejichž shluky vytvářejí celé ostrovy a které jednou vytvoří novou pevninu. Mezi ostnokožci pozoruhodnými svou ostnitou kůží jsem našel hvězdice, ježovky, hadice, sumýše, prostě úplnou sbírku všech zástupců této skupiny.

Trochu nervózní znalec mlžů a plžů by byl asi omdlel před dalšími, ještě četnějšími skříněmi, v nichž byly roztříděny ukázky kmene měkkýšů. Spatřil jsem tam sbírku nesmírné ceny, kterou pro nedostatek času nemohu popsat celou.

Uvedu pro zajímavost jen nádherný “královský plášť” z Indického oceánu, jehož pravidelné bílé skvrny se ostře odrážely od rudého a hnědého podkladu, dále pestrou ostnovku císařskou posetou ostny, tedy druh v evropských mořích nesmírně vzácný, jehož cenu jsem odhadoval na dvacet tisíc franků, dále atlantky od Austrálie, které lze získat jen velmi nesnadno, vzácné srdcovky od Senegalu, křehké lastury o dvou chlopních, které by pod prudkým dechem praskly jako mýdlové bublinky, několik odrůd jávských mlžů, kteří vypadají jako vápnité trubice lemované přehnutými listy, jež bývají předmětem hádek všech sběratelů. Dále tu byla celá řada ulit kotoučů, některé žlutozelené, ulovené v amerických vodách, jiné rezavě hnědé, milující australské vody. První z nich pocházely z Mexického zálivu a byly pozoruhodné svými taškovitě uspořádanými šupinami. Druhé byly nalezeny v jižních mořích. Nejvzácnější ze všech pocházely od Nového Zélandu. Pak obdivuhodné bokosanky, mramorované kotouče, všechny druhy zavinutců, kteří sloužili v Indii a v Africe jako peníze, a dále nejvzácnější ulita Zadní Indie zvaná “sláva moří”. Nakonec uvádím ještě vorenky, vejcovky, vinutice, olivy, čepicovky, homolice, surmovky, harfovky, tritonky, vřetenovky, křídlatky, přílipky a mnoho dalších jemných a křehkých lastur, které věda pokřtila nejpůvabnějšími jmény.

Stranou ve zvláštních přihrádkách se vinuly růžence nejkrásnějších perel, jiskřících v elektrickém světle ohnivými skvrnkami. Vedle růžových perel, vytvořených kyjovkami z řádu nitkožábrých v Rudém moři, ležely zelené perly ušní z řádu kruhožábrých i perly žluté, modré a černé, podivné to výtvory různých mlžů všech oceánů a některých perlotvorek z norských proudů, i mnoho nesmírně cenných dalších perel, získaných z nejvzácnějších velevrubů perlonosných. Některé perly byly větší než holubí vejce a měly větší cenu než perla cestovatele Taverniera, prodaná perskému šachu za tři milióny, která svou cenou předčila i perlu imáma z Mascatu - a tu jsem pokládal za největší perlu na světě.

Bylo naprosto nemožné určit cenu Nemovy sbírky. Kapitán Nautilu musil vydat milióny, aby získal tyto různé ukázky, a já jsem přemýšlel, z jakého pramene asi čerpal, aby mohl uspokojit své sběratelské nápady. Vtom jsem byl vyrušen jeho slovy:

“Prohlížíte si mé lastury, pane profesore? Mohou přírodovědce opravdu zajímat. Pro mne jsou však tím půvabnější, že jsem je všechny sebral vlastníma rukama. Ani jediné moře na světě neuniklo mému průzkumu.”

Vstoupil jsem do kapitánovy kabiny

“Rozumím, pane kapitáne, a chápu, jakou radost vám působí procházka mezi takovým bohatstvím. Jste jedním z těch, kdož si své poklady nashromáždili sami. Žádné evropské muzeum nemá takovou sbírku mořských přírodnin. Ale když vyčerpám svůj obdiv u těchto věcí, co mi zbude pro loď, která je nese? Nechci vůbec odhalovat tajemství, jež patří jen vám, avšak přesto se přiznám, že váš Nautilus , v něm skrytá hybná síla, stroje umožňující jeho řízení, úžasná energie, která jej oživuje, že to vše nejvyšší měrou vzrušuje mou zvědavost. Vidím na stěnách tohoto salónu přístroje a nevím, nač jsou. Mohu se to dovědět?”

“Pane Aronnaxi,” odpověděl mi kapitán Nemo, “řekl jsem vám, že budete v mé lodi úplně volný. Není vám proto zakázán vstup ani do jedné části Nautilu . Můžete si jej zevrubně prohlédnout a já vám budu s radostí dělat průvodce.”

“Nevím, jak vám poděkovat, pane kapitáne, ale nebudu zneužívat vaší ochoty. Chtěl bych se vás jen zeptat, k čemu jsou určeny tady ty přístroje.”

“Pane profesore, stejné přístroje jsou i v mé kabině a tam vám rád vysvětlím jejich užití. Dříve se však pojďte podívat na kabinu, která je připravena pro vás. Musíte vědět, jak budete na Nautilu bydlet.”

Sledoval jsem kapitána Nema, který mě jedněmi z dveří umístěných v každém zkoseném rohu salónu zavedl do lodní chodby. Šel se mnou na příď, kde jsem nenašel kabinu, nýbrž elegantní pokoj s lůžkem, s toaletním stolkem a s různým jiným nábytkem.

Mohl jsem svému hostiteli jen poděkovat.

“Vaše kabina sousedí s mou,” řekl mi otvíraje dveře. “A má kabina vede do salónu, z něhož jsme právě vyšli.”

Vstoupil jsem do kapitánovy kabiny. Byla zařízena prostě, skoro klášternicky. Železné lůžko, psací stůl a toaletní stolek. Vše bylo osvětleno jen tlumeně. Žádné pohodlí, jen nezbytné věci.

Kapitán Nemo mi ukázal na křeslo.

“Sedněte si, prosím,” řekl mi.

Sedl jsem si a on se rozhovořil.

[1] V Havaně, hlavním městě ostrova Kuby, se zpracovává výborný tabák, z něhož se dělají proslulé havanské doutníky.