×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Dvacet tisíc mil pod mořem - Jules Verne, KAPITOLA VI PLNOU PAROU

KAPITOLA VI PLNOU PAROU

KAPITOLA VI

PLNOU PAROU

Po tomto výkřiku se k harpunáři seběhla celá posádka: velitel, důstojníci, poddůstojníci, lodníci a plavčíci až po inženýry, kteří opustili své stroje, a po topiče, kteří utekli od topenišť. Zazněl rozkaz k zastavení a loď plula dál už jen setrvačností.

Byla hluboká noc. Ač měl Kanaďan výborný zrak, nebylo mi jasné, jak mohl vůbec vidět a co to mohl vidět. Srdce mi bláznivě bušilo.

Netvor vydával silné, nevysvětlitelné světlo

Ale Ned Land se nemýlil. Všichni jsme spatřili předmět, na který ukazoval. Šest set metrů před pravým bokem Abrahama Lincolna se moře zdálo zespoda osvětleno. To nebylo obyčejné světélkování. Nemohli jsme se v tom mýlit. Netvor byl potopen na několik metrů pod hladinou a vydával silné, nevysvětlitelné světlo, o kterém se zmiňovala hlášení několika kapitánů. Toto nádherné vyzařování muselo vycházet z nějakého silného zářícího zdroje. Osvětlená část moře měla tvar obrovského oválu, v jehož středu se žhavý zdroj zhušťoval. Jeho pronikavý svit postupným šířením slábl.

“Je to jen shluk světélkujících tělísek!” zvolal jeden z důstojníků.

“Ne,” namítl jsem přesvědčivě. “Skulaři a salpy[1]nevydávají nikdy tak silné světlo. Tato zář je původu elektrického … Ostatně podívejte se, podívejte se! Pohybuje se! Dopředu i dozadu! Vrhá se na nás!”

Všichni na fregatě začali křičet.

“Ticho!” zvolal kapitán Farragut. “Kormidlo po větru! Stroje zpětný chod!”

Námořníci se vrhli ke kormidlu, inženýři ke strojům. Páře byl dán okamžitě zpětný chod a Abraham Lincoln otočkou doleva opsal půlkruh.

“Kormidlo přímo! Stroje vpřed!” zvolal kapitán Farragut.

Rozkazy byly ihned provedeny a fregata se rychle vzdalovala od světelného zdroje.

Vlastně ne, chtěla se vzdálit, ale nadpřirozené zvíře se blížilo rychlostí dvojnásobnou.

Zůstali jsme bez dechu. Zvíře nás hravě dohánělo. Obeplulo fregatu, která plula rychlostí dvaceti pěti kilometrů za hodinu, a obklopilo ji svým elektrickým závojem jako světelným prachem. Pak se vzdálilo asi na tři až pět kilometrů, zanechávajíc za sebou světélkující stopu jako lokomotiva rychlíku oblaka páry. Na nejzazším obzoru se však netvor náhle obrátil úžasně rychle proti Abrahamu Lincolnu , zastavil se prudce asi šest metrů před ním a zhasl. Ale ne proto, že se potopil; zář nezmizela postupně, nýbrž náhle, jako by zářící zdroj naráz vyschl. Pak se objevil na druhé straně lodi.

Buď ji obeplul, nebo proklouzl pod jejím kýlem. Každým okamžikem mohlo dojít ke srážce, která by pro nás byla jistě osudná.

Podivil jsem se však počínání fregaty. Neútočila, nýbrž prchala. Ač měla pronásledovat, byla pronásledována a já jsem to kapitánu Farragutovi také připomněl. Jeho obvykle klidná tvář měla výraz nevylíčitelného údivu.

“Pane Aronnaxi,” odpověděl mi, “nevím, s jak strašným zvířetem mám co dělat, a nechci v té tmě ohrozit fregatu nějakou neopatrností. Jak mám také napadnout něco, co neznám, a jak se tomu mám bránit? Počkejme do rána; pak se role vymění.”

“Už nepochybujete o druhu toho zvířete, pane kapitáne?”

“Ne, pane profesore. Je to docela jistě obrovský narval, a nadto narval elektrický!”

“Možná že bychom ho mohli srovnat spíš s paúhořem elektrickým nebo s parejnokem elektrickým!”

“Opravdu,” řekl kapitán. “A má-li v sobě skutečně tu omračující energii, pak to je jistě nejstrašnější tvor, jaký se kdy v přírodě vyskytl. A právě proto se mám na pozoru, pane profesore.”

Celá posádka zůstala v noci vzhůru. Nikdo nepomyslil na spánek. Protože Abraham Lincoln nemohl bojovat rychlostí, zvolnil plavbu a plul pod slabým tlakem. Narval v tom fregatu následoval a nechal se kolébat vlnami. Zdálo se, že nehodlá bitevní pole opustit. K půlnoci však zmizel, lépe řečeno “zhasl” jako velká světluška. Uprchl? Toho jsme se musili bát, a ne v to doufat. Ale sedm minut před jednou hodinou zazněl ohlušující pískot, podobný zvuku prudce tryskajícího vodního sloupu.

Kapitán Farragut, Ned Land a já jsme stáli na můstku a hleděli lačnými zraky do hluboké tmy.

“Nede Lande, slyšel jste někdy řvát velryby?” ptal se kapitán.

“Často, pane kapitáne, ale nikdy ne takové, jejichž spatření mi vyneslo dva tisíce dolarů!”

“Věru, máte právo na tu odměnu. A teď mi řekněte, zda stejné zvuky nevydávají velryby, když vystřikují vodu nozdrami?”

“Jsou to stejné zvuky, pane kapitáne, ovšem tenhle zvuk je nesrovnatelně silnější. V tom se nemohu mýlit. Je to skutečně kytovec, pane kapitáne. A dovolíte-li, pak si s ním ráno za svítání trochu promluvíme.”

“Bude-li mít náladu vás poslouchat, mistře Lande,” odpověděl jsem nepřesvědčivým tónem.

“Dostanu-li se k němu na čtyři délky harpuny, bude mě muset poslouchat,” namítl Kanaďan.

“A abyste se k němu dostal, budu vám musit dát velrybářský člun,” pokračoval kapitán.

“Jistě, pane kapitáne.”

“To však bude znamenat ohrožení života mých lidí.”

“A mého!” dodal prostě harpunář.

Ke druhé hodině ranní se světelný zdroj rozzářil se stejnou intenzitou asi devět kilometrů od Abrahama Lincolna . Přes tuto vzdálenost, přes hukot větru a moře jsme zřetelně slyšeli strašné údery ocasem a prudké oddychování. Zdálo se, že obrovský narval při vynoření na hladinu oceánu vdechuje vzduch do plic stejně prudce, jako válce parního stroje o dvou tisících koní nasávají páru.

“Hm,” zabručel jsem si, “velryba, která by měla sílu jezdeckého pluku, to už by byla pěkná velryba!”

Zůstali jsme ve střehu až do rána a připravovali jsme se k zápasu. Podél pažení byly připraveny lovecké zbraně. Druhý důstojník dal nabít děla, která vystřelují harpunu na dva kilometry daleko, a připravit pušky na výbušné střely, jejichž zásah je vždy smrtelný, i když jde o největší zvířata. Ned Land se spokojil s tím, že si nabrousil svou harpunu, která byla v jeho ruce strašnou zbraní.

V šest hodin začalo svítat a s prvním ranním svitem zmizelo elektrické světlo natrvalo. V sedm hodin bylo už dost jasno, ale hustá ranní mlha omezovala výhled tak, že ani nejlepší dalekohledy jí nepronikly. Způsobilo to roztrpčení a zlost. Já jsem si vylezl do lanoví zadního stěžně. Několik důstojníků vyšplhalo až na jeho vrchol.

V osm hodin se mlha ještě válela těžce po vlnách, avšak její velké chuchvalce se už zvolna zdvihaly. Obzor se rozšířil a vyčistil. Náhle se ozval stejně jako včera hlas Neda Landa: “Hledaný netvor je za levým bokem!” Všechny zraky se otočily udaným směrem.

Tam ve vzdálenosti dvou a půl kilometru se vynořilo asi metr nad hladinu dlouhé tmavé tělo. Prudce se zmítající ocas vytvořil velký vír. Žádná ocasní ploutev netepala nikdy vodu s takovou prudkostí. Obrovská, oslnivě bílá brázda vyznačovala cestu zvířete, které opisovalo protáhlý oblouk.

Fregata se přiblížila ke kytovci. Pozoroval jsem ho s naprosto chladnou myslí. Zprávy Shannonu a Helvetie jeho rozměry trochu přehnaly. Odhadoval jsem jeho délku jen na sedmdesát pět metrů. Šířku jsem nemohl tak snadno určit; celkem se mi zdálo, že zvíře má všechny tři rozměry pozoruhodně vyvážené.

Zatímco jsem toho úžasného tvora pozoroval, vytryskly z jeho nozder dva proudy vody a vystoupily do výše asi čtyřiceti metrů, což mě poučilo o způsobu jeho dýchání. Usoudil jsem z toho, že zvíře patří do podkmene obratlovců, do třídy savců, do řádu kytovců, do podřádu ozubených, do čeledi narvalovitých, do rodu … Tady jsem se ještě nemohl vyslovit. Řád kytovců má dva podřády: ozubené a kosticovce. Ozubení mají čeleď delfínovcovitých, vorvaňovcovitých, vorvaňovitých, narvalovitých, delfínovitých a sviňuchovitých. Každá z těchto čeledí se dělí na jednotlivé rody, každý rod má své druhy a mnohé druhy ještě různé formy. A právě rod a druh mi ještě chyběly. Věřil jsem však, že s pomocí kapitána Farraguta budu moci netvora přesně zařadit.

Posádka čekala netrpělivě na rozkazy svého velitele. Ten pozorně sledoval zvíře a dal si zavolat inženýra. Inženýr okamžitě přiběhl.

“Máte dostatečný tlak?” ptal se ho kapitán.

“Ano, pane kapitáne,” odpověděl inženýr.

“Dobrá. Přiložte ještě a plnou parou vpřed!”

Tento rozkaz byl přijat trojím hurá. Hodina boje udeřila. Komíny fregaty chrlily za chvíli záplavy černého dýmu a paluba se otřásala záchvěvy parních kotlů.

Abraham Lincoln , hnán svým mohutným šroubem, zamířil přímo ke zvířeti. To nechalo loď přiblížit na sto padesát metrů a pak, pohrdajíc ponořením, dalo se zvolna na ústup; spokojilo se tím, že zůstávalo stále ve stejné vzdálenosti.

Pronásledování trvalo asi tři čtvrti hodiny, ale Fregata se nepřiblížila ke kytovci ani o jediný metr. Bylo jasné, že takto ho nikdy nedohoníme.

Kapitán Farragut si zuřivě kroutil hustý vous, který mu rostl pod bradou.

“Nede Lande!” zvolal.

Kanaďan na jeho rozkaz přiběhl.

“Nuže, mistře Lande,” zeptal se ho kapitán, “radíte mi ještě, abych spustil na moře čluny?”

“Ne, pane kapitáne,” odpověděl Ned Land. “To zvíře se dá totiž chytit jen tehdy, až bude samo chtít.”

“Co tedy dělat?”

“Přidat páru, můžete-li, pane kapitáne. Já sám, samozřejmě s vaším dovolením, se postavím pod patu čelního stěžně, a dostanu-li se k narvalovi na délku harpuny, budu ho harpunovat.”

“Jděte, Nede!” odpověděl kapitán Farragut. “Inženýre, zvyšte tlak!”

Ned Land odešel na své místo. Ohně se rozhořely ještě víc. Šroub zvýšil počet obrátek na třiačtyřicet za vteřinu. Pára už unikala záklopkami. Vyhozený rychloměr ukázal, že Abraham Lincoln pluje rychlostí čtyřiatřiceti kilometrů za hodinu.

Ještě po celou hodinu udržovala Fregata tuto rychlost a nezískala zase náskok ani o metr. Pro nejrychlejší loď amerického námořnictva to bylo velmi pokořující. Posádky se zmocnil němý vztek. Námořníci proklínali netvora, který je ovšem neuznal za hodné odpovědi. Kapitán Farragut se už nespokojil jen kroucením vousů; hryzal si je.

Dal si znovu zavolat inženýra.

“Dosáhl jste největšího tlaku?” ptal se ho.

“Ano, pane kapitáne,” odpověděl inženýr.

“Jsou záklopky zatíženy?”

“Na šest a půl atmosféry.”

“Zatižte je na deset atmosfér!”

To byl rozkaz vpravdě americký. Nejinak by to byl udělal kapitán na Mississippi, aby předjel loď “konkurence”.

“Conseili,” řekl jsem svému statečnému sluhovi, který stál vedle mne, “uvědomuješ si, že pravděpodobně vylétneme do vzduchu?”

“Jak je panu profesorovi libo,” odpověděl Conseil.

Nu, přiznám se, že jsem byl ochoten i za takových podmínek riskovat štěstí.

Záklopky byly zatíženy. Uhlí mizelo v topeništích. Ventilátory vháněly pod rošty proudy vzduchu. Rychlost Abrahama Lincolna vzrůstala. Stěžně se chvěly až ve svých základech a chuchvalce kouře se sotva prodíraly příliš úzkými komíny.

Podruhé byl vyhozen rychloměr.

“Kolik, kormidelníku?” ptal se kapitán Farragut.

“Třicet pět a půl kilometru, pane kapitáne.”

“Přiložte ještě víc!”

Inženýr poslechl. Manometr ukazoval deset atmosfér. Ale kytovec “přiložil” také - bez námahy plul též rychlostí pětatřiceti a půl kilometru.

Jaké to pronásledování! Ne, opravdu nedokážu popsat své vzrušení; třásl jsem se na celém těle. Ned Land stál na svém místě s harpunou v ruce. Několikrát nás zvíře nechalo k sobě přiblížit.

“Doháníme ho! Doháníme!” volal Kanaďan.

Ale ve chvíli, kdy už se chystal k harpunování, rozjel se kytovec rychlostí, kterou jsem odhadoval nejméně na padesát kilometrů za hodinu. A při naší největší rychlosti si dovolil posmívat se nám tím, že nás obeplul. Ze všech hrudí se vydraly výkřiky vzteku.

V poledne jsme nebyli o nic dál než ráno. Kapitán Farragut se rozhodl použít přímých prostředků.

“Ach, to zvíře pluje rychleji než Abraham Lincoln !” zvolal. “Dobrá, uvidíme, zda unikne našim kuželovitým střelám. Palubní mistře, obsluha k přídnímu dělu!”

Přídní dělo bylo okamžitě nabito a zamířeno. Vyšla rána, ale náboj přeletěl několik metrů nad kytovcem, který byl asi kilometr daleko.

“Někdo obratnější!” zvolal kapitán. “A pět set dolarů tomu, kdo to pekelné zvíře prostřelí!”

Starý šedobradý dělostřelec - stále ho vidím - s klidným okem a chladnou, tváří přistoupil k dělu, připravil je k palbě a dlouho mířil. Zazněla silná rána, k níž se přidalo hurá celé posádky.

Náboj doletěl k cíli a zvíře zasáhl, ale ne přímo. Sklouzl po jeho oblém povrchu a zmizel čtyři kilometry za ním v moři.

“No tohle!” zvolal vztekle starý dělostřelec. “Ten mizera je obložen patnácticentimetrovými pláty!”

“Proklatě!” zuřil kapitán Farragut.

Začalo nové pronásledování. Kapitán Farragut se ke mně naklonil a řekl:

“Budu ho pronásledovat tak dlouho, dokud má loď nevylétne do vzduchu!”

“Ano, docela správně,” odpověděl jsem.

Mohli jsme jen doufat, že se zvíře vyčerpá, že nebude k únavě lhostejné jako parní stroj. Ale nestalo se to. Plynuly hodiny, a narval neprojevil žádnou únavu.

Ke chvále Abrahama Lincolna však musím říci, že ta statečná loď bojovala s neúnavnou úporností. Vzdálenost, kterou onoho nešťastného 6. listopadu ujela, odhaduji nejméně na pět set kilometrů. Pak se snesla noc a zahalila rozvlněný oceán temnotou.

V té chvíli jsem byl přesvědčen, že naše výprava končí a že se s tím fantastickým zvířetem už nesetkáme. Mýlil jsem se. Deset minut před jedenáctou hodinou se pět kilometrů před fregatou opět objevilo elektrické světlo. Bylo stejně jasné a stejně čisté jako předešlé noci.

Starý dělostřelec dlouho mířil

Zdálo se, že se narval nehýbá. Možná že po celodenní únavě spal, nechávaje se kolébat vlnami. To byla příležitost, které chtěl kapitán Farragut využít.

Vydal rozkazy. Abraham Lincoln plul pod malým tlakem a opatrně se blížil, aby svého soka neprobudil. Na širém moři není nic vzácného setkat se s tvrdě spící velrybou, kterou pak lze úspěšně napadnout. Ned Land už harpunoval nejednu spící velrybu. Teď zase zaujal své místo podčelním stěžněm. Fregata se bezhlučně přiblížila, šest set metrů před zvířetem zastavila a plula dál už jen setrvačností. Na lodi nikdo ani nedýchal. Všude vládlo hluboké ticho.

Octli jsme se na třicet metrů od zářivého zdroje, jehož jas stále rostl a oslňoval naše zraky.

V této chvíli jsem se naklonil přes přídní pažení a pozoroval jsem Neda Landa, který se jednou rukou držel lana kosatky a v druhé svíral svou strašnou harpunu. Od nehybného zvířete ho dělilo sotva šest metrů.

Náhle se jeho paže prudce rozmáchla a harpuna vylétla. Slyšel jsem zvučný náraz zbraně. Zdálo se mi, že narazila na nějakou tvrdou hmotu.

Vtom elektrická zář zhasla a na palubu fregaty vyrazily dva vodní sloupy, které jako příval prolétly od přídě k zádi, zporážely posádku a zpřetrhaly ráhnová lana.

Pak došlo k strašnému nárazu; nemaje už čas něčeho se zachytit, byl jsem stržen přes pažení a sražen do moře.

[1] Skilař vrtaný (Pholas dactylus) je mořský mlž z řádu listožábrých a salpa nálevkovitá (Salpa fusiformis) je mořský strnnatec z řádu pásosvalých.


KAPITOLA VI PLNOU PAROU

KAPITOLA VI

PLNOU PAROU

Po tomto výkřiku se k harpunáři seběhla celá posádka: velitel, důstojníci, poddůstojníci, lodníci a plavčíci až po inženýry, kteří opustili své stroje, a po topiče, kteří utekli od topenišť. Zazněl rozkaz k zastavení a loď plula dál už jen setrvačností.

Byla hluboká noc. Ač měl Kanaďan výborný zrak, nebylo mi jasné, jak mohl vůbec vidět a co to mohl vidět. Srdce mi bláznivě bušilo.

Netvor vydával silné, nevysvětlitelné světlo

Ale Ned Land se nemýlil. Všichni jsme spatřili předmět, na který ukazoval. Šest set metrů před pravým bokem Abrahama Lincolna se moře zdálo zespoda osvětleno. To nebylo obyčejné světélkování. Nemohli jsme se v tom mýlit. Netvor byl potopen na několik metrů pod hladinou a vydával silné, nevysvětlitelné světlo, o kterém se zmiňovala hlášení několika kapitánů. Toto nádherné vyzařování muselo vycházet z nějakého silného zářícího zdroje. Osvětlená část moře měla tvar obrovského oválu, v jehož středu se žhavý zdroj zhušťoval. Jeho pronikavý svit postupným šířením slábl.

“Je to jen shluk světélkujících tělísek!” zvolal jeden z důstojníků.

“Ne,” namítl jsem přesvědčivě. “Skulaři a salpy[1]nevydávají nikdy tak silné světlo. Tato zář je původu elektrického … Ostatně podívejte se, podívejte se! Pohybuje se! Dopředu i dozadu! Vrhá se na nás!”

Všichni na fregatě začali křičet.

“Ticho!” zvolal kapitán Farragut. “Kormidlo po větru! Stroje zpětný chod!”

Námořníci se vrhli ke kormidlu, inženýři ke strojům. Páře byl dán okamžitě zpětný chod a Abraham Lincoln otočkou doleva opsal půlkruh.

“Kormidlo přímo! Stroje vpřed!” zvolal kapitán Farragut.

Rozkazy byly ihned provedeny a fregata se rychle vzdalovala od světelného zdroje.

Vlastně ne, chtěla se vzdálit, ale nadpřirozené zvíře se blížilo rychlostí dvojnásobnou.

Zůstali jsme bez dechu. Zvíře nás hravě dohánělo. Obeplulo fregatu, která plula rychlostí dvaceti pěti kilometrů za hodinu, a obklopilo ji svým elektrickým závojem jako světelným prachem. Pak se vzdálilo asi na tři až pět kilometrů, zanechávajíc za sebou světélkující stopu jako lokomotiva rychlíku oblaka páry. Na nejzazším obzoru se však netvor náhle obrátil úžasně rychle proti Abrahamu Lincolnu , zastavil se prudce asi šest metrů před ním a zhasl. Ale ne proto, že se potopil; zář nezmizela postupně, nýbrž náhle, jako by zářící zdroj naráz vyschl. Pak se objevil na druhé straně lodi.

Buď ji obeplul, nebo proklouzl pod jejím kýlem. Každým okamžikem mohlo dojít ke srážce, která by pro nás byla jistě osudná.

Podivil jsem se však počínání fregaty. Neútočila, nýbrž prchala. Ač měla pronásledovat, byla pronásledována a já jsem to kapitánu Farragutovi také připomněl. Jeho obvykle klidná tvář měla výraz nevylíčitelného údivu.

“Pane Aronnaxi,” odpověděl mi, “nevím, s jak strašným zvířetem mám co dělat, a nechci v té tmě ohrozit fregatu nějakou neopatrností. Jak mám také napadnout něco, co neznám, a jak se tomu mám bránit? Počkejme do rána; pak se role vymění.”

“Už nepochybujete o druhu toho zvířete, pane kapitáne?”

“Ne, pane profesore. Je to docela jistě obrovský narval, a nadto narval elektrický!”

“Možná že bychom ho mohli srovnat spíš s paúhořem elektrickým nebo s parejnokem elektrickým!”

“Opravdu,” řekl kapitán. “A má-li v sobě skutečně tu omračující energii, pak to je jistě nejstrašnější tvor, jaký se kdy v přírodě vyskytl. A právě proto se mám na pozoru, pane profesore.”

Celá posádka zůstala v noci vzhůru. Nikdo nepomyslil na spánek. Protože Abraham Lincoln nemohl bojovat rychlostí, zvolnil plavbu a plul pod slabým tlakem. Narval v tom fregatu následoval a nechal se kolébat vlnami. Zdálo se, že nehodlá bitevní pole opustit. K půlnoci však zmizel, lépe řečeno “zhasl” jako velká světluška. Uprchl? Toho jsme se musili bát, a ne v to doufat. Ale sedm minut před jednou hodinou zazněl ohlušující pískot, podobný zvuku prudce tryskajícího vodního sloupu.

Kapitán Farragut, Ned Land a já jsme stáli na můstku a hleděli lačnými zraky do hluboké tmy.

“Nede Lande, slyšel jste někdy řvát velryby?” ptal se kapitán.

“Často, pane kapitáne, ale nikdy ne takové, jejichž spatření mi vyneslo dva tisíce dolarů!”

“Věru, máte právo na tu odměnu. A teď mi řekněte, zda stejné zvuky nevydávají velryby, když vystřikují vodu nozdrami?”

“Jsou to stejné zvuky, pane kapitáne, ovšem tenhle zvuk je nesrovnatelně silnější. V tom se nemohu mýlit. Je to skutečně kytovec, pane kapitáne. A dovolíte-li, pak si s ním ráno za svítání trochu promluvíme.”

“Bude-li mít náladu vás poslouchat, mistře Lande,” odpověděl jsem nepřesvědčivým tónem.

“Dostanu-li se k němu na čtyři délky harpuny, bude mě muset poslouchat,” namítl Kanaďan.

“A abyste se k němu dostal, budu vám musit dát velrybářský člun,” pokračoval kapitán.

“Jistě, pane kapitáne.”

“To však bude znamenat ohrožení života mých lidí.”

“A mého!” dodal prostě harpunář.

Ke druhé hodině ranní se světelný zdroj rozzářil se stejnou intenzitou asi devět kilometrů od Abrahama Lincolna . Přes tuto vzdálenost, přes hukot větru a moře jsme zřetelně slyšeli strašné údery ocasem a prudké oddychování. Zdálo se, že obrovský narval při vynoření na hladinu oceánu vdechuje vzduch do plic stejně prudce, jako válce parního stroje o dvou tisících koní nasávají páru.

“Hm,” zabručel jsem si, “velryba, která by měla sílu jezdeckého pluku, to už by byla pěkná velryba!”

Zůstali jsme ve střehu až do rána a připravovali jsme se k zápasu. Podél pažení byly připraveny lovecké zbraně. Druhý důstojník dal nabít děla, která vystřelují harpunu na dva kilometry daleko, a připravit pušky na výbušné střely, jejichž zásah je vždy smrtelný, i když jde o největší zvířata. Ned Land se spokojil s tím, že si nabrousil svou harpunu, která byla v jeho ruce strašnou zbraní.

V šest hodin začalo svítat a s prvním ranním svitem zmizelo elektrické světlo natrvalo. V sedm hodin bylo už dost jasno, ale hustá ranní mlha omezovala výhled tak, že ani nejlepší dalekohledy jí nepronikly. Způsobilo to roztrpčení a zlost. Já jsem si vylezl do lanoví zadního stěžně. Několik důstojníků vyšplhalo až na jeho vrchol.

V osm hodin se mlha ještě válela těžce po vlnách, avšak její velké chuchvalce se už zvolna zdvihaly. Obzor se rozšířil a vyčistil. Náhle se ozval stejně jako včera hlas Neda Landa: “Hledaný netvor je za levým bokem!” Všechny zraky se otočily udaným směrem.

Tam ve vzdálenosti dvou a půl kilometru se vynořilo asi metr nad hladinu dlouhé tmavé tělo. Prudce se zmítající ocas vytvořil velký vír. Žádná ocasní ploutev netepala nikdy vodu s takovou prudkostí. Obrovská, oslnivě bílá brázda vyznačovala cestu zvířete, které opisovalo protáhlý oblouk.

Fregata se přiblížila ke kytovci. Pozoroval jsem ho s naprosto chladnou myslí. Zprávy Shannonu a Helvetie jeho rozměry trochu přehnaly. Odhadoval jsem jeho délku jen na sedmdesát pět metrů. Šířku jsem nemohl tak snadno určit; celkem se mi zdálo, že zvíře má všechny tři rozměry pozoruhodně vyvážené.

Zatímco jsem toho úžasného tvora pozoroval, vytryskly z jeho nozder dva proudy vody a vystoupily do výše asi čtyřiceti metrů, což mě poučilo o způsobu jeho dýchání. Usoudil jsem z toho, že zvíře patří do podkmene obratlovců, do třídy savců, do řádu kytovců, do podřádu ozubených, do čeledi narvalovitých, do rodu … Tady jsem se ještě nemohl vyslovit. Řád kytovců má dva podřády: ozubené a kosticovce. Ozubení mají čeleď delfínovcovitých, vorvaňovcovitých, vorvaňovitých, narvalovitých, delfínovitých a sviňuchovitých. Každá z těchto čeledí se dělí na jednotlivé rody, každý rod má své druhy a mnohé druhy ještě různé formy. A právě rod a druh mi ještě chyběly. Věřil jsem však, že s pomocí kapitána Farraguta budu moci netvora přesně zařadit.

Posádka čekala netrpělivě na rozkazy svého velitele. Ten pozorně sledoval zvíře a dal si zavolat inženýra. Inženýr okamžitě přiběhl.

“Máte dostatečný tlak?” ptal se ho kapitán.

“Ano, pane kapitáne,” odpověděl inženýr.

“Dobrá. Přiložte ještě a plnou parou vpřed!”

Tento rozkaz byl přijat trojím hurá. Hodina boje udeřila. Komíny fregaty chrlily za chvíli záplavy černého dýmu a paluba se otřásala záchvěvy parních kotlů.

Abraham Lincoln , hnán svým mohutným šroubem, zamířil přímo ke zvířeti. To nechalo loď přiblížit na sto padesát metrů a pak, pohrdajíc ponořením, dalo se zvolna na ústup; spokojilo se tím, že zůstávalo stále ve stejné vzdálenosti.

Pronásledování trvalo asi tři čtvrti hodiny, ale Fregata se nepřiblížila ke kytovci ani o jediný metr. Bylo jasné, že takto ho nikdy nedohoníme.

Kapitán Farragut si zuřivě kroutil hustý vous, který mu rostl pod bradou.

“Nede Lande!” zvolal.

Kanaďan na jeho rozkaz přiběhl.

“Nuže, mistře Lande,” zeptal se ho kapitán, “radíte mi ještě, abych spustil na moře čluny?”

“Ne, pane kapitáne,” odpověděl Ned Land. “To zvíře se dá totiž chytit jen tehdy, až bude samo chtít.”

“Co tedy dělat?”

“Přidat páru, můžete-li, pane kapitáne. Já sám, samozřejmě s vaším dovolením, se postavím pod patu čelního stěžně, a dostanu-li se k narvalovi na délku harpuny, budu ho harpunovat.”

“Jděte, Nede!” odpověděl kapitán Farragut. “Inženýre, zvyšte tlak!”

Ned Land odešel na své místo. Ohně se rozhořely ještě víc. Šroub zvýšil počet obrátek na třiačtyřicet za vteřinu. Pára už unikala záklopkami. Vyhozený rychloměr ukázal, že Abraham Lincoln pluje rychlostí čtyřiatřiceti kilometrů za hodinu.

Ještě po celou hodinu udržovala Fregata tuto rychlost a nezískala zase náskok ani o metr. Pro nejrychlejší loď amerického námořnictva to bylo velmi pokořující. Posádky se zmocnil němý vztek. Námořníci proklínali netvora, který je ovšem neuznal za hodné odpovědi. Kapitán Farragut se už nespokojil jen kroucením vousů; hryzal si je.

Dal si znovu zavolat inženýra.

“Dosáhl jste největšího tlaku?” ptal se ho.

“Ano, pane kapitáne,” odpověděl inženýr.

“Jsou záklopky zatíženy?”

“Na šest a půl atmosféry.”

“Zatižte je na deset atmosfér!”

To byl rozkaz vpravdě americký. Nejinak by to byl udělal kapitán na Mississippi, aby předjel loď “konkurence”.

“Conseili,” řekl jsem svému statečnému sluhovi, který stál vedle mne, “uvědomuješ si, že pravděpodobně vylétneme do vzduchu?”

“Jak je panu profesorovi libo,” odpověděl Conseil.

Nu, přiznám se, že jsem byl ochoten i za takových podmínek riskovat štěstí.

Záklopky byly zatíženy. Uhlí mizelo v topeništích. Ventilátory vháněly pod rošty proudy vzduchu. Rychlost Abrahama Lincolna vzrůstala. Stěžně se chvěly až ve svých základech a chuchvalce kouře se sotva prodíraly příliš úzkými komíny.

Podruhé byl vyhozen rychloměr.

“Kolik, kormidelníku?” ptal se kapitán Farragut.

“Třicet pět a půl kilometru, pane kapitáne.”

“Přiložte ještě víc!”

Inženýr poslechl. Manometr ukazoval deset atmosfér. Ale kytovec “přiložil” také - bez námahy plul též rychlostí pětatřiceti a půl kilometru.

Jaké to pronásledování! Ne, opravdu nedokážu popsat své vzrušení; třásl jsem se na celém těle. Ned Land stál na svém místě s harpunou v ruce. Několikrát nás zvíře nechalo k sobě přiblížit.

“Doháníme ho! Doháníme!” volal Kanaďan.

Ale ve chvíli, kdy už se chystal k harpunování, rozjel se kytovec rychlostí, kterou jsem odhadoval nejméně na padesát kilometrů za hodinu. A při naší největší rychlosti si dovolil posmívat se nám tím, že nás obeplul. Ze všech hrudí se vydraly výkřiky vzteku.

V poledne jsme nebyli o nic dál než ráno. Kapitán Farragut se rozhodl použít přímých prostředků.

“Ach, to zvíře pluje rychleji než Abraham Lincoln !” zvolal. “Dobrá, uvidíme, zda unikne našim kuželovitým střelám. Palubní mistře, obsluha k přídnímu dělu!”

Přídní dělo bylo okamžitě nabito a zamířeno. Vyšla rána, ale náboj přeletěl několik metrů nad kytovcem, který byl asi kilometr daleko.

“Někdo obratnější!” zvolal kapitán. “A pět set dolarů tomu, kdo to pekelné zvíře prostřelí!”

Starý šedobradý dělostřelec - stále ho vidím - s klidným okem a chladnou, tváří přistoupil k dělu, připravil je k palbě a dlouho mířil. Zazněla silná rána, k níž se přidalo hurá celé posádky.

Náboj doletěl k cíli a zvíře zasáhl, ale ne přímo. Sklouzl po jeho oblém povrchu a zmizel čtyři kilometry za ním v moři.

“No tohle!” zvolal vztekle starý dělostřelec. “Ten mizera je obložen patnácticentimetrovými pláty!”

“Proklatě!” zuřil kapitán Farragut.

Začalo nové pronásledování. Kapitán Farragut se ke mně naklonil a řekl:

“Budu ho pronásledovat tak dlouho, dokud má loď nevylétne do vzduchu!”

“Ano, docela správně,” odpověděl jsem.

Mohli jsme jen doufat, že se zvíře vyčerpá, že nebude k únavě lhostejné jako parní stroj. Ale nestalo se to. Plynuly hodiny, a narval neprojevil žádnou únavu.

Ke chvále Abrahama Lincolna však musím říci, že ta statečná loď bojovala s neúnavnou úporností. Vzdálenost, kterou onoho nešťastného 6. listopadu ujela, odhaduji nejméně na pět set kilometrů. Pak se snesla noc a zahalila rozvlněný oceán temnotou.

V té chvíli jsem byl přesvědčen, že naše výprava končí a že se s tím fantastickým zvířetem už nesetkáme. Mýlil jsem se. Deset minut před jedenáctou hodinou se pět kilometrů před fregatou opět objevilo elektrické světlo. Bylo stejně jasné a stejně čisté jako předešlé noci.

Starý dělostřelec dlouho mířil

Zdálo se, že se narval nehýbá. Možná že po celodenní únavě spal, nechávaje se kolébat vlnami. To byla příležitost, které chtěl kapitán Farragut využít.

Vydal rozkazy. Abraham Lincoln plul pod malým tlakem a opatrně se blížil, aby svého soka neprobudil. Na širém moři není nic vzácného setkat se s tvrdě spící velrybou, kterou pak lze úspěšně napadnout. Ned Land už harpunoval nejednu spící velrybu. Teď zase zaujal své místo podčelním stěžněm. Fregata se bezhlučně přiblížila, šest set metrů před zvířetem zastavila a plula dál už jen setrvačností. Na lodi nikdo ani nedýchal. Všude vládlo hluboké ticho.

Octli jsme se na třicet metrů od zářivého zdroje, jehož jas stále rostl a oslňoval naše zraky.

V této chvíli jsem se naklonil přes přídní pažení a pozoroval jsem Neda Landa, který se jednou rukou držel lana kosatky a v druhé svíral svou strašnou harpunu. Od nehybného zvířete ho dělilo sotva šest metrů.

Náhle se jeho paže prudce rozmáchla a harpuna vylétla. Slyšel jsem zvučný náraz zbraně. Zdálo se mi, že narazila na nějakou tvrdou hmotu.

Vtom elektrická zář zhasla a na palubu fregaty vyrazily dva vodní sloupy, které jako příval prolétly od přídě k zádi, zporážely posádku a zpřetrhaly ráhnová lana.

Pak došlo k strašnému nárazu; nemaje už čas něčeho se zachytit, byl jsem stržen přes pažení a sražen do moře.

[1] Skilař vrtaný (Pholas dactylus) je mořský mlž z řádu listožábrých a salpa nálevkovitá (Salpa fusiformis) je mořský strnnatec z řádu pásosvalých.