×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Dvacet tisíc mil pod mořem - Jules Verne, KAPITOLA V NAZDAŘBŮH

KAPITOLA V NAZDAŘBŮH

KAPITOLA V

NAZDAŘBŮH

Při plavbě Abrahama Lincolna nedošlo dlouho k žádné příhodě. Přesto se Nedu Landovi naskytla příležitost, aby ukázal svou úžasnou obratnost, přičemž jsme poznali, jakou k němu můžeme mít důvěru.

Na širém moři poblíž Falklandských ostrovů se naše fregata setkala 30. června s americkými velrybáři, kteří nám řekli, že o narvalovi nic nevědí. Jeden z nich však, kapitán lodi Monroe, věděl, že na palubě Abrahama Lincolna je Ned Land, a požádal ho o pomoc při lovu na velrybu, která se octla v dohledu jeho lodi. Kapitán Farragut chtěl vidět Neda Landa při práci, a dovolil mu proto přejít na palubu lodi Monroe . A náhoda našemu Kanaďanovi přála tak, že místo jedné velryby harpunoval dvěma harpunami dvě. Jednu zasáhl přímo do srdce a druhé se zmocnil po několikaminutovém pronásledování.

Opravdu, kdyby se netvor měl setkat s harpunou Neda Landa, nevsadil bych si na netvora.

Fregata plula úžasnou rychlostí podle jihovýchodního pobřeží Ameriky. Dne 3. července jsme byli na začátku Magalhãesova průlivu u Panenského mysu. Ale kapitán Farragut nechtěl plout křivolakým průlivem a řídil loď tak, aby obeplula mys Hoorn.

Posádka s ním souhlasila. Bylo vskutku nepravděpodobné, že bychom se mohli s narvalem setkat v úzkém průlivu. Mnozí námořníci tvrdili, že ten netvor by tudy ani neproplul, protože “je na to moc velký”.

Dne 6. července ve tři hodiny odpoledne obeplul Abraham Lincoln o dvacet kilometrů jižněji osamělý ostrůvek, skalisko ztracené na konci americké pevniny, kterému dali holandští plavci jméno svého rodného města Hoorn. Tam jsme se stočili k severozápadu a nazítří už šroub Abrahama Lincolna tepal vody Tichého oceánu.

“Otevřete oči! Otevřete oči!” opakovali námořníci na lodi.

A všichni je opravdu otvírali. Dalekohledy i oči, trochu oslněné nadějí na dva tisíce dolarů, nezůstaly ani na chvíli v klidu. Všichni dnem i nocí pozorovali povrch oceánu a ti, kteří trpěli nyktalopií, oční vadou, při níž se vidění zlepšuje za šera, měli o polovinu větší naději na získání odměny. Já, ač mě peníze nijak nelákaly, nepatřil jsem na palubě mezi muže nejméně pozorné. Jídlu jsem věnoval jen několik minut a spánku jen několik hodin. Nedbal jsem ani slunce, ani deště a palubu jsem vůbec neopouštěl. Nakloněn přes palubní kryt na přídi nebo opřen o pažení na zádi, hleděl jsem lačným pohledem na rozvlněnou vodní brázdu, která se do nedozírna bělela za lodí. Kolikrát jsem se podílel na vzrušení důstojníků i mužstva, když některá vrtošivá velryba vystrčila nad vodou svůj tmavý hřbet! To byla paluba fregaty okamžitě plná. Východy z podpalubí vychrlily proud důstojníků i lodníků. Všichni pozorovali se zrychleným dechem a s neklidným zrakem pohyby kytovce. I já jsem se díval, div jsem si nezničil sítnici, div jsem neoslepl, kdežto stále netečný Conseil opakoval klidným hlasem:

“Kdyby byl pan profesor tak laskav a netřeštil tolik oči, viděl by líp.” Býval to však planý poplach. Abraham Lincoln měnil kurs, pouštěl se za ohlášeným zvířetem, prostou velrybou nebo obyčejným vorvaněm, ale zvíře za všeobecného proklínání brzy mizelo.

Počasí nám stále přálo. Pluli jsme za nejlepších podmínek. Byla právě jižní zima, neboť červenec v tomto pásmu odpovídá našemu evropskému lednu, moře však bylo trvale krásné a dalo se obhlížet v širokém okruhu.

Ned Land projevoval stále nejumíněnější nedůvěru. Předstíral dokonce, že se mimo čas hlídky o povrch moře vůbec nezajímá - pokud aspoň nebyla v dohledu nějaká velryba. A jeho zázračný zrak by nám byl přece prokázal velkou službu. Ale paličatý Kanaďan osm hodin z dvanácti četl nebo spal ve své kabině. Stokrát jsem mu jeho lhostejnost vyčítal.

Hleděl jsem lačným pohledem na rozvlněnou vodní brázdu

“Vždyť tu nic není, pane Aronnaxi,” říkal mi. “A i kdyby tu nějaké zvíře bylo, nemáme žádnou naději, že je zahlédneme. Což neplujeme jen nazdařbůh? Říká se, že to nepostižitelné zvíře bylo zahlédnuto v severní části Tichého oceánu; tomu chci věřit. Ale od tohoto setkání už uplynuly dva měsíce a z povahy vašeho narvala vyplývá, že nerad dlouho plesniví v jedněch vodách. Je nadán zázračně snadnými pohyby. A vy víte lépe než já, pane profesore, že příroda nedělá nesmysly a že by neuštědřila línému zvířeti schopnost rychle se pohybovat, kdyby to nepotřebovalo. Jestliže tedy to zvíře existuje, je už velmi daleko.”

Nevěděl jsem, co na to říci. Pluli jsme opravdu nazdařbůh. Mohli jsme však dělat něco jiného? Naše možnosti byly velmi omezeny. Přesto nikdo nepochyboval o úspěchu a ani jeden námořník na palubě by si byl nevsadil proti narvalovi a proti jeho brzkému objevení.

Dne 20. července jsme na 105° zeměpisné délky přepluli obratník Kozoroha a na sto desátém poledníku jsme dosáhli rovníku. Odtud se fregata stočila víc k západu do střední části Tichého oceánu. Kapitán Farragut se právem domýšlel, že bude lepší plout nad hlubokou vodou a vyhýbat se pevninám i ostrovům. To zvíře jistě nemilovalo blízkost země, asi proto, “že tam nemá dost vody”, jak říkal první kormidelník.

Fregata si doplnila zásoby uhlí, proplula mezi Nízkými ostrovy, Markézami a Havají, přeplula obratník Raka na 132° západní délky a zamířila k čínskému moři.

Konečně jsme byli na místech, kde netvor naposled řádil. A pro úplnost dodávám, že život na palubě nestál teď za nic. Všechna srdce hrozně bušila a celou posádku ovládlo nepředstavitelné nervové vzrušení. Nikdo nejedl, nikdo nespal. Dvacetkrát za den nám omyl v pozorování nebo optický klam některého námořníka v lanoví způsoboval nesnesitelné zklamání. Tato dvacetkrát opakovaná vzrušení nás udržovala ve stavu prudkého podráždění, které musilo mít brzy nějakou odezvu.

A k takové odezvě opravdu zanedlouho došlo. Po celé tři měsíce, v nichž každý den trval celé století, křižoval Abraham Lincoln severní částí Tichého oceánu, pouštěl se za ohlášenými velrybami, vybočoval náhle z kursu, otáčel se rychle vlevo i vpravo, prudce se zastavoval, zvyšoval a snižoval ráz na ráz tlak páry, vystavuje se nebezpečí, že si zničí stroje, a nenechal ani jediný kout při japonských a amerických březích bez prozkoumání. A stále nic! Nic než nesmírné vodní pustiny. Nic, co by se podobalo obrovskému narvalu, podmořské skále, kusu ztroskotané lodi, prchajícímu skalisku nebo čemukoli nadpřirozenému.

A tehdy došlo k oné odezvě. Všech myslí se napřed zmocnila malomyslnost a ta vyvolala nedůvěru. Na palubě vznikl nový pocit, který se skládal ze tří desetin ze studu a ze sedmi desetin ze vzteku. Všichni byli “hloupí”, že nalétli přeludu, ale tím byli ještě vzteklejší. Najednou se sesypaly hory důkazů nakupené za celý rok a každý teď pomýšlel jen na to, aby si v hodinách odpočinku a spánku vynahradil čas, který tak hloupě promarnil.

S nestálostí příznačnou pro lidského ducha vrhli se z jedné krajnosti do druhé. Nejvášnivější přívrženci výpravy se teď stali jejími nejzavilejšími pomlouvači. Reakce se rozšířila z nejnižší části lodi od pracovišť topičů až na důstojnickou chodbu, a nebýt obzvláštní tvrdošíjnosti kapitána Farraguta, byla by fregata už trvale mířila přídí k jihu.

Marné pátrání se už stejně nemohlo dlouho protahovat. Abraham Lincoln si nemusil nic vyčítat, protože udělal pro úspěch všechno, co mohl. Žádná posádka americké lodi neprokázala nikdy tolik trpělivosti a tolik píle. Nikdo jí nemohl přičítat vinu za neúspěch. Nezbývalo než se vrátit.

Kapitán musil vyslechnout výtky v tomto smyslu. Byl však neoblomný. Námořníci nijak neskrývali nespokojenost. Služba velmi trpěla. Netvrdím, že by bylo na palubě došlo ke vzpouře, ale po zcela rozumných námitkách si kapitán vyžádal tři dny na rozmyšlenou. Jestliže se v těch třech dnech netvor neobjeví, otočí kormidelník kormidlo a Abraham Lincoln nastoupí plavbu do evropských moří. Tato úmluva byla sjednána 2. listopadu. Jejím prvním účinkem bylo, že celá posádka ožila. Všichni hleděli na oceán s novou bedlivostí, aby se s ním rozloučili oním posledním pohledem, v němž se soustřeďují všechny vzpomínky. Dalekohledy šly z ruky do ruky. Byla to poslední výzva obrovskému narvalovi, který se opravdu nemohl vyhnout odpovědi na toto “obeslání k soudu”.

Uplynuly dva dny. Abraham Lincoln plul pod malým tlakem. Námořníci použili tisíce prostředků, aby vzbudili pozornost zvířete a vyvedli je z jeho netečnosti, jestliže se s ním ovšem

Kolem Abrahama Lincolna kroužily čluny

v těchto vodách setkají. Za lodí byly vlečeny obrovské kusy vnadidla, ovšem jen k největší spokojenosti žraloků. Kolem Abrahama Lincolna se spuštěnými plachtami kroužily všemi směry čluny, které nenechaly ani kousek oceánu neprozkoumaný. Ale přišel večer 4. listopadu a podmořské tajemství zůstalo nerozřešeno.

Nazítří, 5. listopadu v poledne, měla neodkladná lhůta vypršet. Potom kapitán Farragut, věrný svému slibu, bude musit stočit loď k jihovýchodu a navždy opustit severní část Tichého oceánu.

Fregata se nacházela na 31° 15' severní šířky a na 136° 42' východní délky. Japonské ostrovy zůstaly nejméně tři sta sedmdesát kilometrů za námi. Blížila se noc. Právě odbíjela osmá hodina. Měsíční kotouč v první čtvrti halily velké mraky. Moře se pod přídí fregaty lehce vlnilo.

V této chvíli jsem se opíral na přídi o palebný kryt při pravém boku. Conseil, stojící vedle mne, hleděl mlčky před sebe. Posádka, rozmístěná v lanoví, pozorovala obzor, který se zvolna zužoval a temněl. Důstojníci s nočními dalekohledy u očí prohledávali houstnoucí tmu. Černý oceán občas zajiskřil v měsíčních paprscích, které pronikly mezerami mezi mraky. Pak se zas všechny světelné odlesky rozplynuly v tmách.

Pozoroval jsem Conseila a viděl jsem, že se toho statečného chlapce všeobecné vzrušení přece jen trochu dotklo. Aspoň se mi to zdálo. Možná že se jeho nervy poprvé rozechvěly, když se ho zmocnil pocit zvědavosti.

“Nuže, Conseili,” řekl jsem mu, “teď máš poslední příležitost vstrčit si do kapsy dva tisíce dolarů.”

“Ať mi pan profesor dovolí říci, že jsem s touto odměnou nepočítal,” odpověděl Conseil. “Vláda Unie mohla ostatně slíbit sto tisíc dolarů, a stejně by nezchudla.”

“Máš pravdu, Conseili. Je to vlastně hloupost a my jsme se do ní zapletli příliš lehce. Kolik ztraceného času, kolik zbytečných vzrušení! Mohli jsme se už před šesti měsíci vrátit do Francie…”

“Do malého bytu pana profesora,” dodal Conseil, “do muzea pana profesora. A babirusa pana profesora už mohla být usazena ve své kleci v zoologické zahradě a mohla k sobě lákat všechny zvědavce hlavního města.”

“Správně, Conseili. A to nemluvím o tom, že se nám budou lidé smát!”

“To jistě,” odpověděl Conseil klidně. “Myslím, že se budou panu profesorovi opravdu smát. A … mohu to říci?”

“Můžeš, Conseili.”

“Tedy - že pan profesor si to zaslouží.”

“Opravdu.” “Má-li někdo tu čest být takovým učencem jako pan profesor, pak se nesmí tak vystavovat…”

Conseil už svou poklonu nedokončil. Do všeobecného ticha zazněl právě hlas. Byl to hlas Neda Landa, který volal:

“Ohé! Hledaný netvor je po větru šikmo před námi!”


KAPITOLA V NAZDAŘBŮH

KAPITOLA V

NAZDAŘBŮH

Při plavbě Abrahama Lincolna nedošlo dlouho k žádné příhodě. Přesto se Nedu Landovi naskytla příležitost, aby ukázal svou úžasnou obratnost, přičemž jsme poznali, jakou k němu můžeme mít důvěru.

Na širém moři poblíž Falklandských ostrovů se naše fregata setkala 30. června s americkými velrybáři, kteří nám řekli, že o narvalovi nic nevědí. Jeden z nich však, kapitán lodi Monroe, věděl, že na palubě Abrahama Lincolna je Ned Land, a požádal ho o pomoc při lovu na velrybu, která se octla v dohledu jeho lodi. Kapitán Farragut chtěl vidět Neda Landa při práci, a dovolil mu proto přejít na palubu lodi Monroe . A náhoda našemu Kanaďanovi přála tak, že místo jedné velryby harpunoval dvěma harpunami dvě. Jednu zasáhl přímo do srdce a druhé se zmocnil po několikaminutovém pronásledování.

Opravdu, kdyby se netvor měl setkat s harpunou Neda Landa, nevsadil bych si na netvora.

Fregata plula úžasnou rychlostí podle jihovýchodního pobřeží Ameriky. Dne 3. července jsme byli na začátku Magalhãesova průlivu u Panenského mysu. Ale kapitán Farragut nechtěl plout křivolakým průlivem a řídil loď tak, aby obeplula mys Hoorn.

Posádka s ním souhlasila. Bylo vskutku nepravděpodobné, že bychom se mohli s narvalem setkat v úzkém průlivu. Mnozí námořníci tvrdili, že ten netvor by tudy ani neproplul, protože “je na to moc velký”.

Dne 6. července ve tři hodiny odpoledne obeplul Abraham Lincoln o dvacet kilometrů jižněji osamělý ostrůvek, skalisko ztracené na konci americké pevniny, kterému dali holandští plavci jméno svého rodného města Hoorn. Tam jsme se stočili k severozápadu a nazítří už šroub Abrahama Lincolna tepal vody Tichého oceánu.

“Otevřete oči! Otevřete oči!” opakovali námořníci na lodi.

A všichni je opravdu otvírali. Dalekohledy i oči, trochu oslněné nadějí na dva tisíce dolarů, nezůstaly ani na chvíli v klidu. Všichni dnem i nocí pozorovali povrch oceánu a ti, kteří trpěli nyktalopií, oční vadou, při níž se vidění zlepšuje za šera, měli o polovinu větší naději na získání odměny. Já, ač mě peníze nijak nelákaly, nepatřil jsem na palubě mezi muže nejméně pozorné. Jídlu jsem věnoval jen několik minut a spánku jen několik hodin. Nedbal jsem ani slunce, ani deště a palubu jsem vůbec neopouštěl. Nakloněn přes palubní kryt na přídi nebo opřen o pažení na zádi, hleděl jsem lačným pohledem na rozvlněnou vodní brázdu, která se do nedozírna bělela za lodí. Kolikrát jsem se podílel na vzrušení důstojníků i mužstva, když některá vrtošivá velryba vystrčila nad vodou svůj tmavý hřbet! To byla paluba fregaty okamžitě plná. Východy z podpalubí vychrlily proud důstojníků i lodníků. Všichni pozorovali se zrychleným dechem a s neklidným zrakem pohyby kytovce. I já jsem se díval, div jsem si nezničil sítnici, div jsem neoslepl, kdežto stále netečný Conseil opakoval klidným hlasem:

“Kdyby byl pan profesor tak laskav a netřeštil tolik oči, viděl by líp.” Býval to však planý poplach. Abraham Lincoln měnil kurs, pouštěl se za ohlášeným zvířetem, prostou velrybou nebo obyčejným vorvaněm, ale zvíře za všeobecného proklínání brzy mizelo.

Počasí nám stále přálo. Pluli jsme za nejlepších podmínek. Byla právě jižní zima, neboť červenec v tomto pásmu odpovídá našemu evropskému lednu, moře však bylo trvale krásné a dalo se obhlížet v širokém okruhu.

Ned Land projevoval stále nejumíněnější nedůvěru. Předstíral dokonce, že se mimo čas hlídky o povrch moře vůbec nezajímá - pokud aspoň nebyla v dohledu nějaká velryba. A jeho zázračný zrak by nám byl přece prokázal velkou službu. Ale paličatý Kanaďan osm hodin z dvanácti četl nebo spal ve své kabině. Stokrát jsem mu jeho lhostejnost vyčítal.

Hleděl jsem lačným pohledem na rozvlněnou vodní brázdu

“Vždyť tu nic není, pane Aronnaxi,” říkal mi. “A i kdyby tu nějaké zvíře bylo, nemáme žádnou naději, že je zahlédneme. Což neplujeme jen nazdařbůh? Říká se, že to nepostižitelné zvíře bylo zahlédnuto v severní části Tichého oceánu; tomu chci věřit. Ale od tohoto setkání už uplynuly dva měsíce a z povahy vašeho narvala vyplývá, že nerad dlouho plesniví v jedněch vodách. Je nadán zázračně snadnými pohyby. A vy víte lépe než já, pane profesore, že příroda nedělá nesmysly a že by neuštědřila línému zvířeti schopnost rychle se pohybovat, kdyby to nepotřebovalo. Jestliže tedy to zvíře existuje, je už velmi daleko.”

Nevěděl jsem, co na to říci. Pluli jsme opravdu nazdařbůh. Mohli jsme však dělat něco jiného? Naše možnosti byly velmi omezeny. Přesto nikdo nepochyboval o úspěchu a ani jeden námořník na palubě by si byl nevsadil proti narvalovi a proti jeho brzkému objevení.

Dne 20. července jsme na 105° zeměpisné délky přepluli obratník Kozoroha a na sto desátém poledníku jsme dosáhli rovníku. Odtud se fregata stočila víc k západu do střední části Tichého oceánu. Kapitán Farragut se právem domýšlel, že bude lepší plout nad hlubokou vodou a vyhýbat se pevninám i ostrovům. To zvíře jistě nemilovalo blízkost země, asi proto, “že tam nemá dost vody”, jak říkal první kormidelník.

Fregata si doplnila zásoby uhlí, proplula mezi Nízkými ostrovy, Markézami a Havají, přeplula obratník Raka na 132° západní délky a zamířila k čínskému moři.

Konečně jsme byli na místech, kde netvor naposled řádil. A pro úplnost dodávám, že život na palubě nestál teď za nic. Všechna srdce hrozně bušila a celou posádku ovládlo nepředstavitelné nervové vzrušení. Nikdo nejedl, nikdo nespal. Dvacetkrát za den nám omyl v pozorování nebo optický klam některého námořníka v lanoví způsoboval nesnesitelné zklamání. Tato dvacetkrát opakovaná vzrušení nás udržovala ve stavu prudkého podráždění, které musilo mít brzy nějakou odezvu.

A k takové odezvě opravdu zanedlouho došlo. Po celé tři měsíce, v nichž každý den trval celé století, křižoval Abraham Lincoln severní částí Tichého oceánu, pouštěl se za ohlášenými velrybami, vybočoval náhle z kursu, otáčel se rychle vlevo i vpravo, prudce se zastavoval, zvyšoval a snižoval ráz na ráz tlak páry, vystavuje se nebezpečí, že si zničí stroje, a nenechal ani jediný kout při japonských a amerických březích bez prozkoumání. A stále nic! Nic než nesmírné vodní pustiny. Nic, co by se podobalo obrovskému narvalu, podmořské skále, kusu ztroskotané lodi, prchajícímu skalisku nebo čemukoli nadpřirozenému.

A tehdy došlo k oné odezvě. Všech myslí se napřed zmocnila malomyslnost a ta vyvolala nedůvěru. Na palubě vznikl nový pocit, který se skládal ze tří desetin ze studu a ze sedmi desetin ze vzteku. Všichni byli “hloupí”, že nalétli přeludu, ale tím byli ještě vzteklejší. Najednou se sesypaly hory důkazů nakupené za celý rok a každý teď pomýšlel jen na to, aby si v hodinách odpočinku a spánku vynahradil čas, který tak hloupě promarnil.

S nestálostí příznačnou pro lidského ducha vrhli se z jedné krajnosti do druhé. Nejvášnivější přívrženci výpravy se teď stali jejími nejzavilejšími pomlouvači. Reakce se rozšířila z nejnižší části lodi od pracovišť topičů až na důstojnickou chodbu, a nebýt obzvláštní tvrdošíjnosti kapitána Farraguta, byla by fregata už trvale mířila přídí k jihu.

Marné pátrání se už stejně nemohlo dlouho protahovat. Abraham Lincoln si nemusil nic vyčítat, protože udělal pro úspěch všechno, co mohl. Žádná posádka americké lodi neprokázala nikdy tolik trpělivosti a tolik píle. Nikdo jí nemohl přičítat vinu za neúspěch. Nezbývalo než se vrátit.

Kapitán musil vyslechnout výtky v tomto smyslu. Byl však neoblomný. Námořníci nijak neskrývali nespokojenost. Služba velmi trpěla. Netvrdím, že by bylo na palubě došlo ke vzpouře, ale po zcela rozumných námitkách si kapitán vyžádal tři dny na rozmyšlenou. Jestliže se v těch třech dnech netvor neobjeví, otočí kormidelník kormidlo a Abraham Lincoln nastoupí plavbu do evropských moří. Tato úmluva byla sjednána 2. listopadu. Jejím prvním účinkem bylo, že celá posádka ožila. Všichni hleděli na oceán s novou bedlivostí, aby se s ním rozloučili oním posledním pohledem, v němž se soustřeďují všechny vzpomínky. Dalekohledy šly z ruky do ruky. Byla to poslední výzva obrovskému narvalovi, který se opravdu nemohl vyhnout odpovědi na toto “obeslání k soudu”.

Uplynuly dva dny. Abraham Lincoln plul pod malým tlakem. Námořníci použili tisíce prostředků, aby vzbudili pozornost zvířete a vyvedli je z jeho netečnosti, jestliže se s ním ovšem

Kolem Abrahama Lincolna kroužily čluny

v těchto vodách setkají. Za lodí byly vlečeny obrovské kusy vnadidla, ovšem jen k největší spokojenosti žraloků. Kolem Abrahama Lincolna se spuštěnými plachtami kroužily všemi směry čluny, které nenechaly ani kousek oceánu neprozkoumaný. Ale přišel večer 4. listopadu a podmořské tajemství zůstalo nerozřešeno.

Nazítří, 5. listopadu v poledne, měla neodkladná lhůta vypršet. Potom kapitán Farragut, věrný svému slibu, bude musit stočit loď k jihovýchodu a navždy opustit severní část Tichého oceánu.

Fregata se nacházela na 31° 15' severní šířky a na 136° 42' východní délky. Japonské ostrovy zůstaly nejméně tři sta sedmdesát kilometrů za námi. Blížila se noc. Právě odbíjela osmá hodina. Měsíční kotouč v první čtvrti halily velké mraky. Moře se pod přídí fregaty lehce vlnilo.

V této chvíli jsem se opíral na přídi o palebný kryt při pravém boku. Conseil, stojící vedle mne, hleděl mlčky před sebe. Posádka, rozmístěná v lanoví, pozorovala obzor, který se zvolna zužoval a temněl. Důstojníci s nočními dalekohledy u očí prohledávali houstnoucí tmu. Černý oceán občas zajiskřil v měsíčních paprscích, které pronikly mezerami mezi mraky. Pak se zas všechny světelné odlesky rozplynuly v tmách.

Pozoroval jsem Conseila a viděl jsem, že se toho statečného chlapce všeobecné vzrušení přece jen trochu dotklo. Aspoň se mi to zdálo. Možná že se jeho nervy poprvé rozechvěly, když se ho zmocnil pocit zvědavosti.

“Nuže, Conseili,” řekl jsem mu, “teď máš poslední příležitost vstrčit si do kapsy dva tisíce dolarů.”

“Ať mi pan profesor dovolí říci, že jsem s touto odměnou nepočítal,” odpověděl Conseil. “Vláda Unie mohla ostatně slíbit sto tisíc dolarů, a stejně by nezchudla.”

“Máš pravdu, Conseili. Je to vlastně hloupost a my jsme se do ní zapletli příliš lehce. Kolik ztraceného času, kolik zbytečných vzrušení! Mohli jsme se už před šesti měsíci vrátit do Francie…”

“Do malého bytu pana profesora,” dodal Conseil, “do muzea pana profesora. A babirusa pana profesora už mohla být usazena ve své kleci v zoologické zahradě a mohla k sobě lákat všechny zvědavce hlavního města.”

“Správně, Conseili. A to nemluvím o tom, že se nám budou lidé smát!”

“To jistě,” odpověděl Conseil klidně. “Myslím, že se budou panu profesorovi opravdu smát. A … mohu to říci?”

“Můžeš, Conseili.”

“Tedy - že pan profesor si to zaslouží.”

“Opravdu.” “Má-li někdo tu čest být takovým učencem jako pan profesor, pak se nesmí tak vystavovat…”

Conseil už svou poklonu nedokončil. Do všeobecného ticha zazněl právě hlas. Byl to hlas Neda Landa, který volal:

“Ohé! Hledaný netvor je po větru šikmo před námi!”