KAPITOLA IV NED LAND

KAPITOLA IV

NED LAND

apitán Farragut byl dobrý námořník a velel fregatě plným právem. Tvořil se svou lodí jeden celek. Byl její duší. Jsa pevně přesvědčen o existenci záhadného kytovce, nedovolil, aby o něm na palubě někdo pochyboval. Věřil v něho tak, jako některé dobré ženy věří v biblického leviatana - tedy vírou, a nikoli rozumem. Ten netvor existoval a kapitán přísahal, že od něho moře očistí. Byl jako rytíř de Rhodes nebo Dieudonné de Gozon, protože stejně jako tito legendární hrdinové vyplul za drakem, který sužoval jeho ostrov. A buď kapitán Farragut narvala zabije, nebo narval zabije kapitána Farraguta. Jiná možnost nebyla.

Lodní důstojníci byli stejného mínění jako jejich velitel. Stálo za to poslouchat jejich hovory, hádky a dohady, spory a rozvažování nad všemi možnostmi setkání a vidět, jak pozorují rozsáhlou plochu oceánu. Mnozí z nich šplhali do lanoví na dobrovolnou hlídku, ačkoli za jiných okolností by byli takovou práci proklínali. Jak slunce postupovalo po své denní dráze, byly stěžně obsypány námořníky. Někteří neměli na palubě stání a nevydrželi na jednom místě. A to ještě Abraham Lincoln nepronikl přídí do podezřelých vod Tichého oceánu.

Posádka toužila jen po tom, aby se setkala s narvalem, vytáhla ho na palubu a rozčtvrtila ho. Střežila moře s úzkostlivou pozorností. Kapitán Farragut mluvil ostatně o částce dvou tisíc dolarů, kterou dostane kdokoli, plavčík nebo námořník, lodník nebo důstojník, jenž zvíře spatří první. Je pochopitelné, že všichni na palubě Abrahama Lincolna napínali zrak.

Ani já sám jsem nezůstával za ostatními a nikomu jsem nepřenechal svůj podíl na každodenním pozorování. Naše Fregata měla tisíc důvodů, aby se jmenovala Argus [1]. Mezi námi jediný Conseil se choval naprosto lhostejně k této otázce, která nás tak vášnivě zajímala, a nijak se nepodílel na všeobecném nadšení celé paluby.

Řekl jsem už, že kapitán Farragut vybavil pečlivě svou loď zařízením na lov obrovského kytovce. Ani velrybářská loď nemohla být vybavena lépe. Měli jsme všechny známé zbraně, od ruční harpuny až po ostnité šípy do krátkých pušek s rozšiřujícím se ústím hlavně a po výbušné střely do loveckých pušek. Na přídi stálo zdokonalené dělo, které se nabíjelo závěrem a mělo neobyčejně silnou hlaveň a malou ráži; jeho model měl být vystaven na Světové výstavě roku 1867. Tato přesná zbraň americké konstrukce vystřelovala lehce čtyřkilogramové kuželovité střely na průměrnou vzdálenost šestnácti kilometrů.

Nechyběl tedy na Abrahamu Lincolnu žádný ničivý prostředek. Nechybělo tam však ani něco ještě lepšího: Ned Land, král harpunářů!

Ned Land byl Kanaďan, člověk neobyčejně obratný, kterému se v jeho nebezpečném řemesle nikdo nevyrovnal. Byl chladnokrevný, odvážný i lstivý a všechny tyto vlastnosti měl v nejvyšší míře. Jeho harpuně mohla uniknout jen nejprohnanější velryba nebo nadobyčej vychytralý vorvaň.

Nedu Landovi bylo asi čtyřicet let. Byl to muž vysoké postavy - přes sto osmdesát centimetrů -, pevně stavěný, vážného vzezření, málo sdílný, často velmi prudký a ve sporech značně prchlivý. Celá jeho osoba budila pozornost; zvláštního výrazu dodával jeho tváři ostrý pohled.

Myslím, že kapitán Farragut udělal dobře, když ho vzal na palubu. Ned Land sám vydal svým zrakem a svou paží za celou posádku. Nejlépe bych ho přirovnal k silnému dalekohledu, který byl současně dělem připraveným stále k výstřelu.

Nedu Landovi bylo asi čtyřicet let

Řekneme-li Kanaďan, je to totéž, jako bychom řekli Francouz, a ač Ned Land nebyl příliš sdílný, musím doznat, že ke mně pojal jistou náklonnost. Vábila ho zřejmě má národnost. Byla to pro něho příležitost pohovořit si francouzsky a pro mne zase naslouchat starému jazyku Rabelaisovu[2], jehož se v některých kanadských krajinách dosud užívá. Harpunářova rodina pocházela z Quebeku a již v době, kdy město patřilo ještě Francii, měla pověst odvážných rybářů.

Ned pomalu přicházel na chuť hovorům a já rád naslouchal vyprávěním o jeho dobrodružstvích v polárních mořích. Vyprávěl o lovech a bojích s velkou, přirozenou poezií. Jeho vyprávění nabývalo epické formy a mně se zdávalo, že naslouchám jakémusi kanadskému Homérovi[3], který zpívá Iliadu polárních krajů.

Popisuji svého statečného společníka tak, jak ho znám dnes. Stali jsme se totiž dobrými přáteli; pojilo nás ono nerozlučné přátelství, které se rodí a zpevňuje za nejstrašnějších okolností. Ach, ten statečný Ned! Chtěl bych žít sto let, abych na něho mohl vzpomínat déle!

Jaké však bylo mínění Neda Landa o našem mořském netvoru? Musím doznat, že v narvala nevěřil a jako jediný na palubě nesdílel všeobecné přesvědčení. Odmítal o tom i mluvit, ale já jsem pokládal za svou povinnost přece s ním o tom hovořit.

Jednoho krásného večera, 30. července, tedy tři týdny po našem vyplutí, byla fregata u Bílého mysu, pětapadesát kilometrů po větru od patagonských břehů. Přepluli jsme obratník Kozoroha a asi o tisíc tři sta kilometrů jižněji se otvíral Magalhaesův průliv. Za týden už bude Abraham Lincoln brázdit vody Pacifiku.

Seděl jsem s Nedem Landem na můstku a hovořil s ním o všem možném, co se týkalo tohoto tajemného oceánu, jehož hlubiny dosud unikaly lidským zrakům. Zavedl jsem hovor přirozeně na obrovského narvala a uvažoval jsem o různých vyhlídkách na úspěch nebo neúspěch naší výpravy. Když jsem viděl, že mě Ned Land nechává hovořit samotného, obrátil jsem se na něho přímo:

“Jak to, Nede, že nejste přesvědčen o existenci kytovce, kterého pronásledujeme? Máte snad ke své nedůvěře nějaké důvody?”

Dříve než harpunář odpověděl, hezkou chvíli se na mne díval, přetřel si svým obvyklým gestem široké čelo, zavřel oči, jako by chtěl vše rozvážit, a konečně řekl:

“Snad mám, pane profesore.”

“A přece, Nede Lande, vy jako harpunář z povolání, důvěrný znalec velkých mořských savců, jehož představivost by měla lehce přijmout domněnku o obrovském kytovci, vy byste měl být poslední, kdo o takové věci pochybuje!”

“V tom se právě mýlíte, pane profesore,” odpověděl Ned. “Věří-li prostí lidé v neobyčejné komety, které létají prostorem, nebo v existenci předpotopních nestvůr, jež dosud žijí v nitru zeměkoule, budiž! Ale ani astronomové, ani geologové takové přízraky nepřipouštějí. Ani velrybáři ne. Já už pronásledoval mnoho kytovců, velké množství jsem jich harpunoval a mnoho také zabil; vím proto, že ač mají velkou sílu a jsou dobře vyzbrojeni, nemohou ani ocasem, ani zubem prorazit lodní plát.”

“Jsou však známy případy, Nede, že narvalí zub pronikl celou lodí.”

“Dřevěnou lodí, to je možné,” odpověděl Kanaďan. “Ale sám jsem to nikdy neviděl. A dokud se nepřesvědčím o opaku, budu tvrdit, že velryby, vorvani a narvalové takovou věc nedokážou.”

“Poslyšte, Nede …”

“Ne, pane profesore, ne. Všechno vám uznám, ale tohle ne. Snad ještě obrovská chobotnice…”

“Ta ještě méně, Nede. Chobotnice je jen měkkýš a samo to jméno naznačuje malou pevnost jejího těla. I kdyby byla chobotnice sto padesát metrů dlouhá, už proto, že nepatří mezi obratlovce, nemůže lodím jako Scotia nebo Abraham Lincoln vůbec ublížit. Kousky chobotnic a jiných nestvůr tohoto druhu musíme odkázat do říše bajek.”

“Vy tedy trváte na tom, že existuje obrovský kytovec, pane přírodovědče?” pokračoval trochu uštěpačně Ned Land.

“Ano, Nede. Opakuji vám to s přesvědčením, které se opírá o logiku faktů. Věřím v existenci savce mohutné tělesné stavby, který patří mezi obratlovce stejně jako velryby, vorvani a delfíni a je vyzbrojen obrovským rohem nesmírné průrazné síly.”

“Hm,” zabručel harpunář a zavrtěl hlavou jako někdo, kdo se nechce dát přesvědčit.

“Uznejte přece, vážený příteli,” pokračoval jsem, “že jestliže takové zvíře existuje, jestliže obývá hlubiny oceánu a potápí se na několik kilometrů hluboko pod hladinu vod, pak musí mít nezbytně organismus tak pevný, že se mu žádný živočich nemůže rovnat.”

“A proč takový organismus?” ptal se Ned.

“Protože k pobytu v hlubinách a k překonávání tamního tlaku potřebuje nevypočitatelnou sílu.”

“Opravdu?” řekl Ned Land, mrkaje po mně okem. “Opravdu. Několik čísel vám to snadno dokáže.”

“Ach čísla!” zvolal Ned Land. “S čísly se dá dělat, co kdo chce.”

“V obchodě ano, Nede, ale ne v matematice. Poslyšte! Představte si tlak jedné atmosféry jako tlak vodního sloupce deset metrů vysokého. Ve skutečnosti by sloupec ani tak vysoký nebyl, protože jde o mořskou vodu, která má větší hustotu než voda sladká. Jestliže se tedy potopíte, Nede, pak kolikrát deset metrů vody bude nad vámi, tolik atmosfér bude tlačit na vaše tělo. A tlak jedné atmosféry znamená tlak jednoho kilogramu na každý čtvereční centimetr povrchu vašeho těla. Z toho plyne, že tlak vodního sloupce sto metrů vysokého znamená tlak deseti atmosfér. Tlak sto atmosfér má vodní sloupec tisíc metrů vysoký a tlak tisíc atmosfér má sloupec deset tisíc metrů vysoký, tedy deset kilometrů. To znamená, že kdybyste mohl dosáhnout této mořské hloubky, nesl by každý čtvereční centimetr vašeho těla tlak tisíce kilogramů. A víte, Nede, kolik čtverečních centimetrů má povrch vašeho těla?”

“O tom nemám ani ponětí, pane Aronnaxi.”

“Asi sedmnáct tisíc.”

“Tolik?”

“A protože atmosférický tlak je ve skutečnosti o něco větší než jeden kilogram na čtvereční centimetr, nese v této chvíli vašich sedmnáct tisíc čtverečních centimetrů tlak sedmnácti tisíc pěti set šedesáti osmi kilogramů.”

“Aniž to pozoruji?”

“Aniž to pozorujete. A tím tlakem nejste rozdrcen jen proto, že vzduch je i uvnitř vašeho těla a má tam stejný tlak. Tím je mezi vnějším a vnitřním tlakem dokonalá rovnováha, oba tlaky se vzájemně ruší a vy je bez obtíží snášíte. Ovšem ve vodě je to něco jiného.”

“Ano, rozumím,” odpověděl Ned Land už mnohem pozorněji. “Tam mě voda jen obklopuje, ale do mne nevniká.”

“Přesně tak, Nede. Tedy v hloubce deseti metrů by na vás působil tlak sedmnácti tisíc pěti set šedesáti osmi kilogramů. V hloubce sto metrů tlak desetkrát větší, to je sto sedmdesát pět tisíc šest set osmdesát kilogramů. V hloubce jednoho tisíce metrů je tlak stokrát větší, tedy milión sedm set padesát šest tisíc osm set kilogramů. V hloubce deseti tisíc metrů je tlak tisíckrát větší, tedy sedmnáct miliónů pět set šedesát osm tisíc kilogramů. To znamená, že byste tam byl rozmáčknut, jako kdyby vás vytáhli zpod hydraulického lisu.”

“Hrome!” zvolal Ned Land.

“Nuže, vážený harpunáři, jestliže v takové hloubce žijí nějací obratlovci dlouzí několik desítek metrů a velkého objemu a má-li povrch jejich těla několik miliónů čtverečních centimetrů, pak nutno tlak na jejich těla odhadovat na několik miliard kilogramů. Vypočtěte si, jak pevná musí být stavba jejich kostry a odolnost jejich orgánů, aby vzdorovali takovému tlaku[4]!

“Museli by být vyrobeni z ocelových plátů dvacet centimetrů silných, jako obrněné fregaty,” odpověděl Ned Land.

“Máte pravdu, Nede. A představte si teď pohromu, jakou by způsobila taková hmota vržená rychlostí rychlíku proti lodnímu trupu!”

“Ano … opravdu … snad …,” odpověděl Kanaďan, otřesený těmi čísly, ale nehodlaje se ještě vzdát.

“Tak co, jste už přesvědčen?”

“Přesvědčil jste mě jen o jednom, pane přírodovědče: o tom, že jestliže taková příšera na dně moře žije, musí být nevyhnutelně tak silná, jak říkáte.”

“Jestliže však neexistuje, vy paličatý harpunáři, jak vysvětlíte nehodu Scotie ?”

“Možná že...,“ řekl váhavě Ned.

“Jen mluvte!”

“Možná že to ani není pravda!” odpověděl Kanaďan, použiv nevědomky slavné odpovědi Aragovy[5].

Tato odpověď však dokazovala pouze harpunářovu umíněnost a nic jiného. Toho dne jsem na něho už dál nedorážel. Nehoda Scotie se nedala popřít. Díra v ní byla tak skutečná, že ji musili ucpat, a já myslím, že žádná díra se nedá prokázat průkazněji. Ale ta díra nevznikla sama sebou, a protože ji neudělalo podmořské skalisko, musila vzniknout ostrým nástrojem nějakého zvířete.

Podle mého soudu a podle všech už dříve vyvozených důkazů patřilo to zvíře mezi obratlovce, do třídy savců a do řádu kytovců. Zbývalo rozřešit otázku, do jaké čeledi patří, zda mezi delfínovcovité, vorvaňovcovité, vorvaňovité, narvalovité, delfínovité nebo sviňuchovité, a k jakému druhu. Aby to mohlo být určeno, bylo nutno tajemné zvíře rozpitvat, ale před pitváním chytit, před chycením harpunovat - to byla záležitost Neda Landa -, před harpunováním je spatřit - to byla záležitost celé posádky - a před spatřením se s ním setkat - a to byla záležitost náhody.