KAPITOLA III JAK JE PANU PROFESOROVI LIBO

KAPITOLA III

JAK JE PANU PROFESOROVI LIBO

rátil jsem se však právě z namáhavé cesty, unaven a pln touhy po odpočinku. Těšil jsem se již na shledání s vlastí, s přáteli, se svým malým bytem u botanické zahrady, se svými milými a vzácnými sbírkami. Ale teď mě nemohlo nic zadržet. Zapomněl jsem na vše, na únavu, na přátele i na sbírky, a bez dalšího uvažování jsem přijal nabídku americké vlády.

Všechny cesty vedou stejně do Evropy, řekl jsem si. A narval bude jistě tak milý, že mě zavede k francouzským břehům. To vzácné zvíře se dá jistě chytit - pro mé osobní potěšení - v evropských mořích a já nechci přinést do Přírodovědeckého muzea méně než půl metru jeho slonovinového kopí.

Ovšem narvala jsme museli hledat v severní části Tichého oceánu, což znamenalo, že se do Francie dostanu cestou k protinožcům.

“Conseili!” zavolal jsem netrpělivým hlasem.

Conseil, můj sluha, byl oddaný chlapec, který mě doprovázel na všech cestách; měl jsem toho statečného Vláma velmi rád a on mi lásku oplácel stejnou měrou. Byl to člověk netečné povahy, ze zásady přesný, ze zvyku pilný, který se žádnému překvapení v životě příliš nedivil. Měl velmi obratné ruce, byl připraven k jakékoli službě a v rozporu se svým jménem[1] nikdy nikomu neradil - dokonce ani tehdy, když po něm nikdo radu nechtěl.

Ve styku s učenci našeho malého světa v botanické zahradě se Conseil lecčemu přiučil. Měl jsem v něm kovaného specialistu v oboru přírodovědecké systematiky. Dovedl šplhat jako akrobat po žebřících všech tříd, řádů, podřádů, nadčeledí, čeledí, podčeledí, rodů a druhů. Ale tím také jeho vědomosti končily. Byl dokonale obeznámen s klasifikační teorií, méně už s praxí. Myslím, že by byl nerozeznal vorvaně od velryby. Přesto však to byl statečný a hodný chlapec.

Conseil mě už po deset let doprovázel všude, kam mě věda zanesla. Nikdy nezareptal na délku nebo na únavu výpravy. Nikdy nezabručel při balení zavazadel na cestu do kterékoli, třeba sebevzdálenější země, do Číny nebo do Konga. Šel se mnou všude a nikdy za to nechtěl ani o haléř víc.

Měl ostatně tak pevné zdraví, že se ho žádná nemoc nechytla. Měl silné svaly, ale žádné nervy; ani náznak nervů - samozřejmě v duševním smyslu. Byl to třicetiletý chlapík, takže jeho stáří bylo ke stáří jeho pána v poměru patnáct ke dvaceti. Dovolte mi tímto způsobem vyjádřit, že mi bylo čtyřicet let.

Conseil měl jedinou chybu: byl to zapřisáhlý formalista a hovořil se mnou vždy ve třetí osobě - až to člověka někdy dráždilo.

“Conseili,” opakoval jsem, počínaje se horečně připravovat na cestu.

Byl jsem si tím oddaným chlapcem přirozeně docela jist. Obyčejně jsem se ho vůbec neptal, chce-li, nebo nechce-li mě doprovázet na mých cestách. Ale tentokrát šlo o výpravu, která se mohla velmi prodloužit, o výpravu odvážnou, o pronásledování zvířete, které mohlo fregatu potopit jako ořechovou skořápku. Nad tím se musel zamyslit i ten nejstatečnější člověk na světě. Co tomu Conseil řekne?

“Conseili!” zvolal jsem potřetí.

Conseil se objevil. “Pan profesor mě volal?” ptal se ve dveřích.

“Ano. Připrav všechno na cestu pro nás oba. Za dvě hodiny odjíždíme.”

“Jak je panu profesorovi libo,” řekl klidně Conseil.

“Jak je panu profesorovi libo,” řekl klidně Conseil

“Nesmíme ztratit ani vteřinu. Slož do kufru mé cestovní potřeby, obleky, košile, ponožky, všeho co možná nejvíc, a pospěš si!”

“A co sbírky pana profesora?” připomněl Conseil.

“O ty se postaráme později.”

“Cože? A co Archotheria , Hyracotheria , Oreodon , Cheropotamus [2] a ostatní kostry pana profesora?”

“Necháme je v hotelu.”

“A co babirusa[3] pana profesora?”

“Dám příkaz, aby celý náš zvěřinec odeslali do Francie.”

“My se tedy nevrátíme do Paříže?” ptal se Conseil.

“Ale ano … jistě …,” odpověděl jsem váhavě. “Ovšem s malou zajížďkou.”

“Jestliže se zajížďka panu profesorovi líbí…”

“Bude to jen maličkost. Jen trochu nepřímá cesta, a to bude vše. Poplujeme s Abrahamem Lincolnem .”

“Jak pan profesor chce,” odpověděl klidně Conseil.

“Víš přece, příteli, že jde o toho netvora … o báječného narvala … Očistím od něho všechna moře … Autor dvousvazkového díla Tajemství velkých mořských hlubin si přece nemůže odpustit plavbu s kapitánem Farragutem. Je to slavná, ale také nebezpečná výprava. Nevíme, kam poplujeme. Tato zvířata mohou být vrtošivá. A my přesto poplujeme. Máme velitele, který je odhodlán ke všemu …”

“Co udělá pan profesor, udělám i já,” odpověděl Conseil.

“Uvaž vše dobře! Nechci před tebou nic skrývat. Je to cesta, z jaké se lidé vždycky nevracejí.”

“Jak je panu profesorovi libo.”

Za čtvrt hodiny byla naše zavazadla připravena. Conseil to zařídil obratem ruky a já si byl jist, že nám nic neschází, protože ten chlapec dovedl skládat košile do kufrů stejně dobře jako zařazovat ptáky nebo savce do rodů a čeledí.

Hotelová zdviž nás svezla do velkého vestibulu v prvním patře. Sestoupil jsem po několika schodech do přízemí. Zaplatil jsem svůj účet u velkého pultu, stále obleženého davem lidí, a dal jsem příkaz k odeslání našich suchých rostlin a vycpaných zvířat do Paříže. Nechal jsem tam také dostatečnou částku na výživu babirusy a skočil jsem s Conseilem do vozu.

Povoz nás za dvacet franků odvezl třídou Broadway až k Union Square, pak Čtvrtou třídou k jejímu vyústění do ulice Bowery a přes ulici Katrin až k třicáté čtvrté přístavní hrázi. Odtamtud nás přepravil člun s lidmi, s koňmi i s povozem do Brooklynu, velké newyorské čtvrti na levém břehu East Riveru. Za několik minut jsme byli na nábřeží, u něhož Abraham Lincoln chrlil ze svých dvou komínů chuchvalce černého dýmu.

Naše zavazadla byla ihned přenesena na fregatu. Vrhl jsem se na palubu. Ptal jsem se po veliteli Farragutovi. Jeden z námořníků mě odvedl na můstek, kde jsem se setkal s důstojníkem dobromyslné tváře, který mi podal ruku.

“Pan Pierre Aronnax?” ptal se.

“Prosím,” odpověděl jsem. “A vy jste kapitán Farragut?”

“Ano. Buďte vítán, pane profesore. Vaše kabina už na vás čeká.”

Pozdravil jsem, nechal jsem kapitána řídit přípravy k odplutí a dal jsem se odvést do připravené kabiny.

Abraham Lincoln byl pro své poslání pečlivě vybrán a připraven. Byla to rychlá fregata s přehřívacím zařízením, kterým mohla zvýšit tlak páry až na sedm atmosfér.

Pod tímto tlakem dosahoval Abraham Lincoln průměrné rychlosti čtyřiatřiceti kilometrů za hodinu. Byla to rychlost pozoruhodná, ale k boji s gigantickým kytovcem přece jen nedostatečná.

Vnitřní zařízení fregaty odpovídalo jejím plavebním schopnostem. Se svou kabinou jsem byl velmi spokojen. Byla na zádi, s východem do důstojnické chodby.

“Tady nám bude dobře,” řekl jsem Conseilovi.

“Jestli pan profesor dovolí, tedy stejně dobře jako raku poustevníčkovi v ulitě surmovky.”

Nechal jsem Conseila ukládat naše zavazadla a vystoupil jsem na palubu, abych sledoval přípravy k odplutí.

Fregatu stále sledoval průvod člunů a parníčků

V té chvíli dával velitel Farragut odvazovat poslední lana, která Abrahama Lincolna poutala k brooklynské přístavní hrázi. Kdybych se byl opozdil o čtvrt hodiny, možná že i o méně, byla by fregata vyplula beze mne a já bych byl zmeškal podivuhodnou, neobyčejnou a nepravděpodobnou výpravu, jejíž pravdivý popis najde přesto mnoho nevěřících.

Ale kapitán Farragut nechtěl ztratit ani den, ani hodinu, jen aby se už mohl pustit do moří, z nichž bylo zvíře ohlášeno. Dal si zavolat inženýra.

“Má už pára dostatečný tlak?” ptal se ho. “Ano, pane kapitáne,” odpověděl inženýr. “Tedy kupředu!” zvolal kapitán Farragut.

Na tento rozkaz, který byl předán do strojovny přístrojem na stlačený vzduch, spustili mechanikové hnací kolo. Pára s pískotem vnikla pod pootevřená šoupátka. Dlouhé vodorovné písty zaskřípěly a pohnuly táhly hřídelů. Lopatky šroubu rozvířily vodu vzrůstající rychlostí a Abraham Lincoln vznešeně vyplul, doprovázen tisíci diváků na stovkách člunů a malých parníčků.

Na brooklynských nábřežích a v newyorských čtvrtích na březích East Riveru se hemžili zvědavci. Z pěti tisíc hrudí se ozvalo postupně trojnásobné hurá. Nad davem se třepetalo na pozdrav Abrahamu Lincolnovi tisíce kapesníků až do okamžiku, kdy loď vplula do řeky Hudsonu na konci poloostrova, na němž leží New York.

Odtud Fregata proplula podle New Jersey při pravém břehu krásné řeky vroubené vilami a minula pevnosti, které ji pozdravily výstřely svých největších děl. Abraham Lincoln odpověděl trojím vytažením a stažením americké vlajky, jejíž devětatřicet hvězd[4] se třpytilo na vidlici zadního stěžně. Pak zmírnil rychlost, aby proplul průplavem vyznačeným bójemi a stáčejícím se do vnitřního zálivu k mysu Sandy Hooku, kde těsně minul písčitý jazyk, odkud jej znovu pozdravilo několik tisíc diváků.

Fregatu stále ještě sledoval průvod člunů a parníčků, a to až k lodnímu majáku, jehož dvě světla označují vjezd do newyorských průlivů.

Odbíjela třetí hodina. Lodivod sestoupil do svého člunu a s ním odjel k malé goeletě, která na něho po větru čekala. Ohně pod kotli se rozhořely; šroub rozvířil vodu rychleji; Fregata minula žluté a nízké pobřeží Long Islandu a v osm hodin večer, když na severozápadě zmizela světla Fire Islandu, plula už plnou parou do temných vod Atlantiku.

[1] Francouzsky slovo “Conseil”znamená “rada”.

[2]   Vymřelí druhohorní obratlovci.

[3]   Babirusa celebeská je druh příbuzný divokému praseti.

[4] Počet hvězd na americké vlajce odpovídá počtu států sdružených v Unii. V době našeho příběhu to bylo skutečně devětatřicet států.