KAPITOLA TŘETÍ J ak jsem předpokládal čekal mě Marc na přístavišti a šel mi vstříc. Srdečně jsme se objali. Po vřelém uvítání jsem ho vybídl: “Tak pojďme! Doufám, že mě zavedeš k sobě!” “Ano, do hotelu Temešváru, je to odsud deset minut, v ulici prince Miloše…, ale nejdřív ti představím svého budoucího švagra.” Teprve teď jsem si všiml důstojníka, jenž stál za Markem. Byl to kapitán v uniformě pěších pohraničníků. Bylo mu nanejvýš dvacet osm let, byl vyšší postavy, krásně urostlý, s kaštanovým knírem a bradkou. Vypadal jako hrdý maďarský aristokrat, ale měl přívětivé oči a usměvavá ústa, zkrátka byl na první pohled sympatický.
“Kapitán Haralan Roderich,” představil ho Marc. Kapitán mi podal ruku a já jsem mu ji srdečně stiskl.
“Pane Vidale,” prohlásil, “jsme šťastni, že jste mezi námi, a nedovedete si představit, jakou radost bude mít celá naše rodina z vašeho příjezdu. Ani jsme se vás nemohli dočkat.” “Slečna Myra také?” zeptal jsem se. “To bych řekl!” zvolal můj bratr. “A není to její vina, můj drahý Henri, že Dorothée neurazila deset mil za hodinu po tvém odjezdu z Vídně!” Připomínám, že kapitán Haralan, jeho otec, matka i sestra mluvili plynně francouzsky, protože několikrát cestovali po Francii. Marc a já jsme zase perfektně mluvili německy, a tak jsme tedy konverzovali v některém z těchto jazyků, a někdy jsme je i míchali.
Když jsme naložili zavazadlo do kočáru, všichni tři jsme nasedli. Za několik minut zastavil kočár před hotelem Temešvár.
Domluvili jsme se, že nazítří poprvé navštívím rodinu Roderichovu. Pak jsme s bratrem osaměli v dosti komfortním pokoji, sousedícím s pokojem mého bratra, kde bydlel od té doby, kdy se usadil v Ragzu. Povídali jsme si až do večeře.
“Tak jsme se konečně zase ve zdraví sešli, viď, Marku?…” řekl jsem mu. “Jestli se nemýlím, neviděli jsme se celý dlouhý rok.” “Ano, Henri, naše odloučení se mi zdálo strašně dlouhé, i když mi Myra příjemně zkrátila poslední měsíce… A teď jsi tady, a jak vidíš, nezapomněl jsem, že jsi můj starší bratr.” “A tvůj nejlepší přítel, Marku.” “Tak tedy, Henri, chápeš, že jsem se nemohl oženit, dokud jsi tu nebyl!… Přece tě také musím požádat o svolení, ne?” “O svolení?” “Ano. Kdyby byl náš otec živ, požádal bych jeho. A on by nebyl proti mému sňatku, a ty jistě také ne. A až ji poznáš…” “Znám ji už z tvých dopisů a vím, že jsi šťastný.” “Víc, než se dá slovy vyjádřit. Uvidíš ji, posoudíš sám a zamiluješ si ji. Jsem o tom přesvědčen! Lepší sestru bych ti nemohl přivést.” “A já ji přijímám, protože vím předem, že umíš výborně vybírat. Ale proč nenavštívíme doktora Rodericha ještě dnes večer?“ “Ne, až zítra… Nemysleli jsme si, že loď přijede tak brzy, a čekali jsme tě až pozdě večer. Ale pro jistotu jsme šli s Haralanem na nábřeží. Byl to dobrý nápad. Přišli jsme, zrovna když jste se vyloďovali. Kdyby to tak věděla Myra! Jistě by ji to mrzelo… Ale jak jsem ti říkal, čekají tě až zítra. Na dnešní večer už mají program a zítra se ti omluví.” “Platí, Marku,” souhlasil jsem. “Když teď máme několik hodin pro sebe, popovídejme si o minulosti i o budoucnosti. Když se dva bratři celý rok neviděli, mají si o čem popovídat.” Marc mi vyprávěl o svých zážitcích po odjezdu z Paříže, o všech úspěšných etapách své cesty, o pobytu ve Vídni a v Bratislavě, kde mu byly dokořán otevřeny dveře uměleckého světa. Ostatně mi nepověděl nic nového. Portréty, podepsané Markem Vidalem, byly velmi vyhledávány rakouskými i maďarskými boháči a hodně se o nich diskutovalo.
“Ani jsem všechno nestačil, drahý Henri. Ze všech stran se hrnuly objednávky a všude se konaly aukce. A tak,” dodal bratr žertem, “si myslím, že by nebyl žádný div, kdyby jednoho dne pro mě poslali, abych portrétoval celý vídeňský dvůr!” “Dej si pozor, Marku! Teď by ti to asi udělalo čáru přes rozpočet, kdybys měl odjet z Ragzu na vídeňský dvůr!” “Odmítl bych pozvání velice uctivě, kamaráde. Teď nemám na portréty ani pomyšlení…, vlastně právě jsem dokončil poslední.” Její, viď?“ “Její, a určitě to není můj nejhorší obraz.” “Kdoví?” škádlil jsem ho. “Když je malíř víc zaujatý modelem než portrétem…” “Počkej, Henri, však ten obraz uvidíš!… Myra je na něm jako živá… Ano, celou tu dobu, kdy mi stála modelem, jsem z ní nemohl spustit, oči. Ale ona to brala vážně. Věnovala svůj drahocenný čas malíři a ne snoubenci… A můj štětec pobíhal po plátně… A s jakým elánem!… Někdy se mi zdálo, že portrét oživne jako socha Galathey…” “Jen klid, Pygmalióne, jen klid. Raději mi pověz, jak ses seznámil s rodinou Roderichovou.” “To už jsem napsal.” “Nepochybuji o tom, ale ještě…” “Sotva jsem přišel do Ragzu, poctilo mě několik rodin pozváním do svých salónů. Bylo mi to velmi příjemné, už proto, že jsem tam mohl trávit večery, které jsou v cizím městě vždycky zdlouhavé. V jednom z nich jsem opět navázal styky s kapitánem Haralanem.” “Jak to opět?…” zeptal jsem se. “Víš, Henri, setkal jsem se s ním několikrát v Pešti. Je to velmi schopný důstojník, má před sebou skvělou kariéru, je úžasně milý a jednal by jako hrdina, kdyby žil v době válek za panování Matyáše Korvína…” “Škoda, že se tenkrát nenarodil!” smál jsem se. “Zkrátka, stýkali jsme se denně a naše vztahy, které byly zpočátku spíše konvenční, se postupně změnily ve veliké přátelství. Po čase mi Haralan nabídl, že mě představí své rodině. Rád jsem souhlasil, protože jsem se už na několika recepcích setkal s Myrou a…” A můj štětec pobíhal po plátně… (str. 17) “A protože sestra je právě tak okouzlující jako bratr,“ pokračoval jsem, “začal jsi náramně často chodit na návštěvu do paláce doktora Rodericha. Neváhal jsi a svěřil ses kapitánovi Haralanovi. A kapitán Haralan z toho měl radost. Promluvil si o té historce se svými rodiči a ti si promluvili se svou dcerou. Potom jsi je oficiálně požádal o její ruku, byl jsi vyslyšen a tenhle román skončí jako tucty podobných…” “To, čemu ty říkáš konec, můj drahý Henri, je podle mne začátek.” “Máš pravdu, Marku, vyjádřil jsem se nepřesně… Kdy bude svatba?” “Chtěli jsme stanovit datum až po tvém příjezdu.” “Tak dobrá, jak se vám to hodí…, za deset týdnů…, za šest měsíců…, za deset let…” “Můj milý Henri,” odpověděl Marc, “spoléhám se, že laskavě řekneš doktorovi, že čas inženýra je nadmíru cenný a že kdyby ses zdržel moc dlouho v Ragzu, mohla by se narušit funkce slunečního systému, protože by už nezávisela na tvých učených propočtech.” “Zkrátka bych byl odpovědný za zemětřesení, povodně, náhlé přílivy a jiné pohromy?” “Zcela tak… Svatební obřad se nemůže odkládat…” “Má se tedy konat pozítří nebo hned dnes večer?… Buď klidný, Marku, řeknu všechno, co budeš chtít, i když mé výpočty nejsou ve skutečnosti tak důležité pro vesmírný řád, jak si to ty představuješ, a proto se budu moci těšit z vaší společnosti celý měsíc.” “To bude skvělé.” “Ale jaké máš vůbec plány, Marku? Máš v úmyslu odjet z Ragzu hned po svatbě?” “To se ještě neví,” odpověděl Marc. “Máme na to dost času a ještě jsme o tom neuvažovali. Myslím jenom na přítomnost a z budoucnosti mě zajímá jenom moje svatba. A tím to končí.” “Zmizela minulost i budoucnost, je jenom přítomnost,” zvolal jsem. “Právě jako v jedné italské básničce, kterou milenci recitují za svitu hvězd.” Rozhovor pokračoval v tomto tónu až do večeře. Potom jsme si zapálili doutníky a šli jsme se projít po levém břehu Dunaje. Z této noční procházky jsem si nemohl udělat představu o městě.
Měl jsem na to dost času. Věděl jsem, že si je podrobně prohlédnu nejspíš v doprovodu kapitána Haralana.
Pochopitelně se téma našeho rozhovoru nezměnilo. Stále se točil kolem Myry Roderichové.
Nějaké slovo, už ani nevím které, mi připomnělo, co mi vyprávěl v předvečer mého odjezdu z Paříže policejní poručík. V řeči mého bratra nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho klidnou pohodu něco narušilo, třeba jenom na jediný den. Ale i když Marc nemá soka, přece jenom ho měl, neboť syn Otto Storitze se ucházel o Myru Roderichovou. Nebylo na tom konečně nic divného, že někdo požádal o ruku půvabné dívky z výborně situované rodiny.
Pochopitelně se mi vybavila slova, která jsem zaslechl, když jsem se chystal vystoupit z lodi. Stále jsem ještě věřil, že se mi to jen zdálo. Ostatně, i kdybych připustil, že je někdo vyřkl, co bych z toho mohl vyvodit, když nevím, kdo je vyslovil. Nejspíš bych obvinil nesympatického Němce, jenž se nalodil v Pešti. Ale to nebylo možné, protože ten drzoun vystoupil už ve Vukovaru. V tom případě bych musel předpokládat, že si ze mne někdo nemístně vystřelil.
Bratrovi jsem o té příhodě nic neřekl, ale považoval jsem za správné zmínit se o tom, co jsem se dověděl o Vilému Storitzovi.
Marc se ušklíbl a řekl: “Haralan se mnou o tom chlapíkovi mluvil. Podle všeho je to jediný syn vědce Otto Storitze, kterého v Německu považují za čaroděje. Ale je to pověst ničím nepodložená, protože Storitz byl významný přírodovědec a udělal několik důležitých objevů v oboru chemie a fyziky. Nabídku jeho syna Roderichovi odmítli.” “Ještě dřív, než vyhověli tobě, viď?” “Asi čtyři nebo pět měsíců předtím, jestli se nemýlím,” odpověděl můj bratr. “Ty dvě záležitosti spolu tedy vůbec nesouvisí.” “Ani za mák.” “Věděla slečna Myra, že Vilém Storitz zatoužil po té cti stát se jejím manželem, jak se praví v písni?” “Myslím že ne.” “A od té doby už nic nepodnikl?” “Ne. Určitě pochopil, že nemá žádnou naději.” “Proč? Má přece dobrou pověst?” “Nemá. Vilém Storitz je podivín, žije v ústraní a jeho způsob života je dost záhadný…” “Žije v Ragzu?” “Ano. V jednom osamělém domě na bulváru Tékéli. Nikdo k němu nechodí. Všichni ho považují za podivína a to je všechno. A navíc je to Němec, a už proto by ho pan Roderich odmítl, protože Maďaři nemají Němce rádi.” “Viděl jsi ho?” “Párkrát. Jednou mi ho ukázal kapitán Haralan v muzeu. Tvářil se, že nás nevidí.” “Je teď v Ragzu?” “To ti přesně nepovím, Henri, ale myslím si, že ho tu už nikdo asi dva nebo tři týdny neviděl.” “Bylo by nejlepší, kdyby se odsud odstěhoval.” “Jistě!” broukl Marc. “Ať je ten chlap kde chce, ale jestli jednou bude existovat nějaká paní Storitzová, můžeš na to vzít jed, že to nebude Myra Roderichová, protože…” “Ano,” dodal jsem, “protože bude paní Vidalovou!” Šli jsme po nábřeží až k pontonu, který spojuje uherský břeh se srbským. Zamířil jsem tam, protože jsem měl určitý cíl. Už hezkou chvíli jsem měl dojem, že nás sleduje nějaký člověk, který šel za námi, jako by měl v úmyslu vyslechnout náš rozhovor. Chtěl jsem si to ověřit.
Postáli jsme chvíli na mostě a obdivovali jsme obrovskou řeku. Noc byla jasná a ve vodě se zrcadlily hvězdy jako tisíce ryb se svítícími šupinami. Využil jsem této zastávky a prohlédl jsem si nábřeží, po němž jsme šli. Nedaleko nás jsem zahlédl muže prostředně velkého. Podle jeho těžké chůze jsem usoudil, že nebude nejmladší.
Brzy jsem na to zapomněl. Musel jsem odpovídat na Markovy otázky. Informoval jsem ho o svých záležitostech, o našich společných přátelích, o uměleckém světě, v němž se tak často pohyboval. Hodně jsme mluvili o Paříži. Chtěl se tam po svatbě usadit. Myra už znala Paříž, ale strašně se prý těší, že ji znovu uvidí po boku svého manžela.
Informoval jsem Marka, že jsem mu přivezl všechny doklady, o které mě v posledním dopise požádal. Mohl být klidný, nechyběl mu žádný cestovní pas, který potřeboval na velkou cestu do manželství.
Koneckonců se náš rozhovor stále vracel k hvězdě první velikosti, k oslňující Myře, jako střelka magnetu k polárce. Marc o ní pořád mluvil a já ho rád poslouchal. Už tak dávno mi toho chtěl tolik povědět!… Ale musel jsem být rozumný, jinak bychom povídali až do rána.
Postáli jsme chvíli na mostě a obdivovali jsme obrovskou řeku (str. 20) Vraceli jsme se do hotelu. Když jsme k němu docházeli, otočil jsem se. Na nábřeží nebylo ani živáčka. Člověk, který nás sledoval, zmizel. Možná že existoval jenom v mé fantazii.
0 půl jedenácté jsme už byli každý ve svém pokoji v hotelu Temešvár. Lehl jsem si a hned jsem usnul… Nadzvedl jsem se, protože mnou někdo zatřásl. Byl to sen?… Můra?… Posedlost?… V polospánku se mi zdálo, že slyším slova, která jsem zaslechl na palubě Dorothée , vyhrožující Markovi a Myře Roderichové.
