KAPITOLA SEDMÁ Kdo jiný mohl provést tuhle trestuhodnou zlomyslnost než ten, kdo na ní měl zájem? Budou po prvním útoku následovat ještě závažnější činy? Není to jen začátek represálií proti rodině Roderichových? Doktora informoval o incidentu krátce nato jeho syn, jenž potom přiběhl do hotelu Temešvár.
Můžete si snadno představit, jak byl kapitán Haralan rozčilený.
“To provedl ten darebák,” křičel. “Jak to udělal, to nevím. Bezpochyby chystá ještě další kousky, ale já mu je překazím. '” “Jen klid, milý Haralane,” chlácholil jsem ho, “a neudělejte nějakou hloupost, která by mohla zkomplikovat situaci.” “Víte, Vidale, kdyby mně můj otec dal vědět, že je v našem paláci, nebo kdyby mi byl potom nechal volnou ruku, byl bych se ho už dávno zbavil.” “Jsem přesvědčen, milý Haralane, že je lepší, že jste zůstal stranou.” “A co když nepřestane?” “Pak bude na čase požádat o pomoc policii. Pamatujte na svou matku a sestru.” “Copak se nedovědí, co se stalo?” “Neřekneme jim nic a Markovi taky ne. Po svatbě uvidíme, co se dá dělat.” “Po svatbě?…” nespokojeně houkl kapitán Haralan, “a nebude už pozdě?” I když měl pan Roderich plnou hlavu starostí, které tajil, jeho žena a dcera připravovaly v klidu večírek na oslavu svatební smlouvy, který se měl večer konat. Chtěly, aby všechno dobře dopadlo. Doktor, jenž měl v ragzské společnosti jenom přátele, rozeslal spoustu pozvánek. U něho se jako na neutrální půdě scházeli členové ragzské aristokracie, armády i vysokých úřadů. Ragzský guvernér přijal doktorovo pozvání, protože byli dávnými přáteli. Pozvaných sto padesát hostů se večer pohodlně vejde do salónů v paláci Roderichových. Večírek skončí večeří, která se bude podávat ve dvoraně.
Odpoledne přípravy skončily. Zůstal jsem celý den u doktora a čekal jsem na okamžik, kdy i já se budu moci věnovat své toaletě.
A tu, když jsem sedíval z jednoho okna, vedoucího na nábřeží Batthyani, zahlédl jsem Viléma Storitze. Přišel tam náhodou? Určitě ne. Šel pomalu, se sklopenou hlavou po nábřeží podél řeky. Když došel k paláci, napřímil se a strašným pohledem si změřil palác! Několikrát prošel a paní Roderichová si ho všimla. Upozornila na něho doktora. Uklidnil ji, ale ani slovem se nezmínil o poslední návštěvě toho záhadného člověka.
Ještě dodám, že když jsme s Markem vyšli z domu a zamířili k hotelu Temešvár, potkali jsme ho na Maďarském náměstí.
Jakmile spatřil mého bratra, zastavil se, jako by váhal, jestli nás má oslovit. Ale zůstal stát bez hnutí, celý bledý, s rukama křečovitě napřaženýma… V očích mu blýskalo a zlým pohledem si měřil Marka, který se tvářil, že ho nevidí. Když jsme se od něho vzdálili, zeptal se můj bratr: “Všiml sis toho divného chlapíka?” “Ano, Marku.“ “Je to Vilém Storitz, o kterém jsem s tebou mluvil.” “Já vím.” “Copak ho znáš?” “Kapitán Haralan mi ho už dvakrát nebo třikrát ukázal.” “Myslel jsem si, že odjel z Ragzu,” poznamenal Marc. “Asi ne, nebo se už zase vrátil…“ “Konečně, co na tom!” “To se ví, co na tom,” souhlasil jsem. Večer před devátou hodinou zastavily první kočáry před palácem Roderichových a salóny se začaly plnit. Doktor s manželkou a dcerou přijímali hosty u vchodu do dvorany ozářené lustry. Ohlásili ragzského guvernéra. Přátelsky se pozdravil s Roderichovými a choval se nadmíru přívětivě k Myře a k Markovi, k nimž se ze všech stran hrnuli gratulanti.
Mezi devátou a desátou se dostavili místní hodnostáři, důstojníci, přátelé kapitána Haralana, jenž velice mile vítal hosty, ačkoli ještě vypadal ustaraně. Toalety dam vynikaly mezi uniformami a slavnostními oděvy pánů. Hosté se procházeli po salónech a po dvoraně. Obdivovali dárky vystavené v doktorově pracovně, šperky a cenné bibeloty, zvláště ty, které věnoval můj bratr a jež svědčily o vybraném vkusu. Ve velkém salóně ležela na jednom podstavci svatební smlouva, která měla být během večírku podepsána. Na druhém podstavci spočívala nádherná zásnubní kytice růží a pomerančových květů a podle maďarského zvyku byl vedle kytice na sametovém polštářku svatební vínek, jejž si Myra nasadí, až půjde do katedrály.
Večírek se skládal ze tří částí: z koncertu, podepsání svatební smlouvy a z plesu.
V hudební části měl vystoupit znamenitý cikánský orchestr, proslavený po celých Uhrách, jenž v Ragzu dosud nevystupoval. Hudebníci se dostavili do sálu v určenou hodinu.
Orchestr se skládal z dvanácti hudebníků a dirigenta.
Cikáni měli na sobě své původní kroje. Nemohl jsem se vynadívat na ty zajímavé typy s opálenými obličeji, s očima planoucíma pod hustým obočím, s vystouplými lícními kostmi, bílými zuby, s vlnitým vlasy s kadeří spadající do poněkud nízkého čela.
Repertoár tohoto orchestru měl veliký úspěch. Všichni přítomní nábožně poslouchali a nadšeně tleskali, když cikáni dohráli nejpopulárnější skladby, které interpretovali tak mistrovsky, že dokázali v posluchačích vyvolat náladu i atmosféru maďarské pusty.
Uplynula doba určená pro poslech hudby. Úžasně se mi líbilo v tomto maďarském prostředí, kam ke mně doléhalo šplouchání Dunaje, kdykoli se hudba odmlčela. Nemohl bych tvrdit, že Marc vychutnával kouzlo té zvláštní hudby. Jeho duši zaplavovala jiná hudba, jemnější a intimnější. Seděl vedle Myry a jejich výmluvné pohledy zpívaly romance beze slov, okouzlující srdce snoubenců.
Po posledním potlesku se cikánský dirigent zvedl a ostatní ho následovali. Doktor Roderich a kapitán Haralan jim poděkovali lichotivými slovy a hudebníci odešli.
Nešetřil jsem chválou, když jsem blahopřál paní Roderichové ke zdařilému večírku.
Všichni přítomní nábožně poslouchali… (str. 42) “Děkuji vám, pane Vidale,” odpověděla mi, “jsem spokojená, že se hosté dobře baví. A nemohu spustit oči ze své dcery a vašeho bratra. Jsou tak šťastni!”… “Madam,” ujišťoval jsem ji, “zasloužíte si tohle štěstí. Je snad něco krásnějšího, o čem mohou snít otec a matka, než štěstí jejich dětí?” Jakou zvláštní asociací představ se mi při této dosti banální větě vybavila vzpomínka na Viléma Storitze? Zato kapitán Haralan už na něho bezpochyby nemyslel. Byla jeho bezstarostnost opravdivá nebo předstíraná? Nevím. Chodil od jedné skupiny ke druhé, nakazil všechny svou veselostí a určitě se leckterá dívka na něho dívala se zalíbením. Těšila ho sympatie, které celé město projevilo jeho rodině při této příležitosti.
“Milý kapitáne,” řekl jsem mu, když šel kolem mne, “kéž by tento večírek skončil tak dobře jako začal…” “Nemějte obavy!” zvolal kapitán Haralan, “hudba je dobrá věc, ale tanec ještě lepší!” “To bych řekl!” odpověděl jsem. “Francouz se přece nedá zahanbit Maďarem. Víte, že mi vaše sestra slíbila druhý tanec?” “Proč ne první?” “První?… Ten přece patří Markovi, a to právem podle tradice!… Jak to, že zapomínáte na Marka? Chtěl byste snad, abychom se poškorpili?” “Máte pravdu, Henri. Snoubenci mají zahájit ples!” Cikánský orchestr se vrátil a usadil se na konci dvorany. V doktorově pracovně byly umístěny stoly, aby hosté, kteří netančí, mohli hrát hry. Orchestr byl připraven a čekal jenom na pokyn kapitána Haralana, když se v té části dvorany, odkud vedly dveře do zahrady, ozval zpěv. Někdo zpíval zvučným, drsným hlasem v bizarní tónině a rytmu neznámou píseň.
Páry, připravené k tanci, se zastavily… Všichni naslouchali… Bylo to překvapení, které bylo na programu večírku?… Kapitán Haralan ke mně přistoupil. “Co se to děje?” zeptal jsem se ho.
“Nevím,” odpověděl mi trochu zneklidněně.
“Odkud přichází ten zpěv?… Z ulice?…” “Ne…, myslím že ne.” Opravdu, člověk, jehož hlas doléhal až k nám, musel být v zahradě a mířil do dvorany. Možná že tam už právě vstoupil.
Kapitán Haralan mě vzal pod paží a táhl ke dveřím na zahradu.
Ve dvoraně bylo v ten okamžik asi deset lidí, nepočítaje v to hudebníky, kteří seděli za svými pulty. Ostatní hosté tvořili skupiny v salónech nebo ve velkém sále. Ti, kteří se o přestávce procházeli po zahradě, se vrátili.
Kapitán Haralan si stoupl na schodiště do zahrady. Šel jsem za ním. Bylo odtud vidět na celou zahradu.
Nikde jsme neviděli ani živáčka.
V té chvíli za námi přišel pan Roderich s paní, doktor řekl synovi několik slov a ten na ně odpověděl negativním posunkem.
Ale hlas se stále přibližoval, mohutněl a sílil… Marc s Myrou pod paží přišli za námi do dvorany. Paní Roderichová zůstala v kruhu dam, které se jí vyptávaly, a ona jim nemohla odpovědět.
“Já tomu přijdu na kloub!…” vyhrkl kapitán Haralan a seběhl se schodiště.
Doktor Roderich, několik sluhů a já jsme běželi za ním.
Znenadání, když už se zdálo, že je zpěvák docela blízko dvorany, hlas umlkl.
Prohledali jsme zahradu i keře. Mohli jsme ji dokonale prohlédnout, protože byla tak osvětlená, že ani jeden kout nebyl ve tmě. A přece jsme nikoho nenašli… Bylo by možné, že to byl hlas nějakého opozdilce, jenž šel po bulváru Tékéli? Zdálo se to dost nepravděpodobné, protože jsme zjistili, že tam tou dobou bylo pusto a prázdno.
Jenom vlevo, ve vzdálenosti asi pěti set kroků, se linulo slabé světlo z pavilónku ve věži Storitzova domu.
Když jsme se vrátili do dvorany, nevěděli jsme, co máme odpovědět na otázky hostů.
Kapitán Haralan dal pokyn k tanci a tanečníci se opět seřadili do párů.
Najednou se z podstavce zvedla zásnubní kytice… (str. 46) “Tak co,” ptala se mě Myra se smíchem, “nevybral jste si tanečnici?” “Mou tanečnicí budete vy, slečno, ale až při druhém tanci!” “Však my tě, milý Henri, nenecháme dlouho čekat,” sliboval mi Marc. Avšak zmýlil se. Musel jsem čekat na tanec, jejž mi Myra slíbila déle, než si myslel. Vlastně, abych pravdu řekl, čekám na něj podnes.
Když orchestr skončil preludium, zazněl znovu zpěv uprostřed salónu, ale zpěváka nebylo vidět… Hosté byli nejenom vyděšeni, ale i pohoršeni. Hlas zpíval z plných plic Píseň nenávisti od Bedřicha Malgrada, německý hymnus, neblaze proslulý svou útočností. Byla to úmyslná provokace!
A ten, kdo zpíval uprostřed salónu…, byl neviditelný!… Byl tam, a nikdo ho nespatřil!… Taneční páry se rozdělily do sálu a do dvorany. Hosté, zvláště dámy, propadli panice.
Kapitán Haralan chodil po salóně s planoucíma očima a napřaženýma rukama, jako by chtěl chytit onoho vetřelce, který unikal našim zrakům… V té chvíli hlas dozpíval poslední sloku Písně nenávisti . A tu jsem doopravdy spatřil!… a sto osob se mnou, to, čemu jsme nemohli uvěřit… Najednou se z podstavce zvedla zásnubní kytice, vmžiku byla roztrhána a květy podupány!… A kousky svatební smlouvy se válely po parketách!… Tentokrát se vyděsili všichni! Každý chtěl uprchnout z místa, kde se odehrávaly takové příšerné věci. Nebyl jsem si jist, mám-li všech pět pohromadě a mohu-li věřit svým očím.
Kapitán Haralan přišel za mnou. Bledý hněvem vyhrkl: “To je dílo Viléma Storitze!” Viléma Storitze?… Copak se zbláznil? Jestli se nezbláznil Haralan, určitě se co nevidět zblázním já. Bděl jsem, nic se mi nezdálo, a přece jsem spatřil, ano, viděl jsem na vlastní oči, jak se najednou zvedá svatební věneček, prochází salónem, pak dvoranou a mizí na zahradě v houští a ruku, která ho nese, není vidět!… “To už je víc než moc!”… vzkřikl kapitán Haralan, vyřítil se ze salónu, hnal se jako velká voda po vestibulu a vyběhl ven na bulvár Tékéli. Rozběhl jsem se za ním.
Běželi jsme až k domu Viléma Storitze. Okno v pavilónku věže dosud slabě svítilo do noci. Kapitán uchopil kliku dveří v mříži a prudce s ní zacloumal. Ani jsem dobře nevěděl, co dělám, a pomáhal jsem mu. Ale dveře byly pevné a nepovolily.
Tak jsme se několik minut marně namáhali. Zuřili jsme čím dál tím víc a úplně jsme ztratili rozvahu… Najednou dveře tiše povolily… Kapitán Haralan se asi zmýlil, když obviňoval Viléma Storitze… Vilem Storitz nevyšel ze svého domu, protože on sám osobně otevřel dveře a stál proti nám tváří v tvář.
