KAPITOLA PRVNÍ
Přijeď co nejdřív, milý Henri. Nemohu se tě dočkat. Krajina je tu nádherná a Dolnouherský kraj může zajímat i inženýra. Přijeď, nebudeš litovat.
Tvůj oddaný Marc Vidal.
ak končil dopis mého bratra, který jsem obdržel dne 4. dubna 1757.
Dopis přišel jako obyčejně, doručil ho listonoš, a sluha mi ho jako obvykle přinesl na podnose a podal. Roztrhl jsem obálku a přečetl jsem si všechno od začátku až do konce, i těch posledních pět řádků, které způsobily, že jsem se zapletl do podivných událostí. Tak už to na světě chodí! Neuvědomujeme si, kde se spřádá tajuplná nit našich osudů!
Můj bratr měl pravdu. Nelituji té cesty. Ale mám právo vyprávět o ní? Není lépe o některých věcech mlčet? Kdo mi uvěří, že se skutečně udál tak neobyčejný příběh, o jakém by si netroufali psát ani ti nejsmělejší básníci!
Ale co naplat! Odvážím se toho. Ať mi lidé uvěří nebo ne, nedokážu odolat touze znovu prožít podivuhodné události, jejichž prologem byl dopis mého bratra.
Můj bratr Marc, tenkrát osmadvacetiletý, byl úspěšný portrétista. Spojovala nás upřímná a hluboká láska. Protože jsem byl o osm let starší, bylo v ní z mé strany něco otcovského. Ztratili jsme jako děti otce i matku, a tak jsem se staral o Markovu výchovu já. Poněvadž byl obdivuhodně výtvarně nadaný, chtěl jsem, aby se stal malířem. Poslechl a dosáhl mnoha zasloužených úspěchů.
Marc se chtěl oženit. Už delší dobu žil v Ragzu, nejznámějším městě v jižních Uhrách. Za několik týdnů, které prožil v uherském městě Pešti, kde namaloval řadu zdařilých a velmi štědře zaplacených portrétů, poznal, jak přijímají umělce Maďaři. Z Pešti odjel lodí po Dunaji do Ragzu.
Rodinu doktora Rodericha, jednoho z nejvěhlasnějších uherských lékařů, řadili mezi nejlepší ve městě. Doktor zdědil veliký rodinný majetek a jeho vynikající praxe mu vynesla značné jmění. Každý rok cestoval a často jezdil do Francie, Itálie a Německa. Jeho nepřítomnost pak těžce nesli nejen bohatí pacienti, ale i chudáci, jimž nikdy neodepřel pomoc. Všichni v Ragzu si ho proto vážili. Marc navštěvoval jeho pohostinný dům, v němž doktor žil se svou manželkou, synem kapitánem Haralanem a dcerou Myrou. A nebylo divu, že půvabná Myra Marka zaujala a že svůj pobyt v Ragzu proto neustále prodlužoval. Nepředběhnu události, když prozradím, že i on se Myře Roderichové líbil. Každý mi dá za pravdu, že si to zasloužil, protože Marc byl - a bohudík dosud je - hodný a
příjemný hoch, vyšší postavy, s živýma modrýma očima, kaštanovými vlasy, s čelem básníka a fyziognomií šťastného člověka, který poznal život z jeho nejpříjemnějších stránek. Povahy je mírné a jako pravý umělec se umí nadchnout pro všechno krásné.
… sluha mi ho jako obvykle přinesl na podnose… (str. 5)
… sluha mi ho jako obvykle přinesl na podnose… (str. 5)
Myru Roderichovou jsem znal z nadšených dopisů svého bratra a přál jsem si, abych ji poznal. Bratr toužil po okamžiku, kdy mi ji představí. Prosil mě, abych jako hlava rodiny přijel do Ragzu. Byl přesvědčen, že se tam zdržím alespoň měsíc. Stále opakoval, že se mě jeho snoubenka nemůže dočkat. Jakmile přijedu, stanoví datum sňatku. Myra chce ještě před svatbou vidět na vlastní oči svého budoucího švagra, o němž prý slyšela samé chvalozpěvy. Je prý nejlepší, když člověk osobně pozná své budoucí příbuzné. Marc jí musí představit Henriho a ona pak vysloví své osudové ano…
Jak už jsem řekl, znal jsem Myru z Markových zanícených dopisů. Ale můj bratr byl přece malíř a byl by ji mohl snadno namalovat na plátno nebo na papír v půvabné póze a v nejhezčích šatech. Byl bych ji mohl více obdivovat… Ale Myra nechtěla. Chce se prý osobně objevit před mými zraky, tvrdil Marc, a myslím si, že se ji ani nesnažil přemluvit. Oba dva chtěli přimět inženýra Henriho Vidala, aby odložil svou práci a zavítal jako nejvzácnější host do salónů paláce Roderichových.
Museli mě dlouho přesvědčovat? Určitě ne, přece bych nemohl scházet na svatbě svého bratra. Rozhodl jsem se, že nebudu dlouho otálet a osobně stanu před Myrou Roderichovou, dřív než se stane mou švagrovou. Ostatně, jak to psal bratr ve svém dopise, zajímala mě tato část Uher a těšil jsem se, že ji poznám. Maďarsko je přece země, která zaujímá významné místo v dějinách střední Evropy, s minulostí bohatou na hrdinské činy.
Rozhodl jsem se, že pojedu dostavníkem až do Vídně a dál po Dunaji. I když se nebudu plavit 700 mil po celém toku této nádherné řeky, alespoň poznám její nejzajímavější část z Vídně až do Ragzu na hranicích Srbska. Nebudu mít čas zhlédnout města Viddin, Nicopoli, Rustšuk, Silistri, Brailu, Galas, jež omývá Dunaj svými mohutnými vlnami za Železnými vraty, kde tvoří hranici mezi Valachií, Moldávií a Tureckem, a nepoznám trojitou deltu, kterou se vlévá do Černého moře. Zpátky se vrátím přímo dostavníkem.
Domníval jsem se, že na cestu, jak jsem si ji naplánoval, tři měsíce postačí. Za měsíc dorazím z Paříže do Ragzu. Myra Roderichová nesmí být netrpělivá a musí povolit cestovateli potřebnou lhůtu. Stejnou dobu se zdržím v nové vlasti svého bratra a zbytek času věnuji na zpáteční cestu do Francie.
Dal jsem si do pořádku některé naléhavé záležitosti, obstaral jsem Markovi potřebné doklady a chystal jsem se na cestu. Mé přípravy netrvaly dlouho, protože jsem si nechtěl vzít mnoho zavazadel. Jen do malého kufříku jsem si ještě přibalil příhodný oděv pro slavnostní příležitost, která mě v Uhrách očekávala.
S jazykem jsem si starosti nedělal. Naučil jsem se německy na cestě po severních provinciích. Konečně v Uhrách se ve vznešené společnosti běžně mluví francouzsky a můj bratr se v Rakousku-Uhersku vždycky dobře domluvil.
Odpověděl jsem tedy Markovi na jeho dopis a poprosil jsem ho, aby vyřídil Myře Roderichové, že její budoucí švagr je právě tak netrpělivý jako ona a hoří touhou poznat svou budoucí švagrovou. Dodal jsem, že vyjedu co nejdřív, ale že nemohu přesně stanovit den svého příjezdu do Ragzu, protože se cestou může ledacos stát. Ujistil jsem svého bratra, že se nikde zbytečně nezdržím. Kdyby si to však rodina Roderichová přála, mohla by už teď stanovit datum svatby na poslední květnové dny.
“Prosím, abyste mě neproklínali,” napsal jsem v závěru, “když nebudu psát ze všech měst, kterými budu projíždět. Občas vám napíšu, aby slečna Myra mohla odhadnout, kolik mil mě ještě dělí od jejího rodného města. Ale docela určitě oznámím včas dobu svého příjezdu, a když to bude možné, i hodinu a minutu.”
V předvečer svého odjezdu, 13. dubna, jsem zašel do kanceláře policejního poručíka, který byl se mnou spřátelen. Chtěl jsem se s ním rozloučit a vyzvednout si cestovní pas. Když mi ho vydával, požádal mě, abych od něho pozdravoval bratra. Znal ho osobně, mnoho dobrého o něm slyšel a věděl, že se bude ženit.
“Vím také,” dodal, “že rodina doktora Rodericha je jedna z nejváženějších v Ragzu.”
“Někdo vám to řekl?” zeptal jsem se.
“Ano, včera na večírku na rakouském vyslanectví.”
“A kdo vás informoval?”
“Jeden důstojník z pešťské posádky, který se spřátelil s vaším bratrem za jeho pobytu v Pešti. Velice ho chválil. Měl prý tam úžasné úspěchy. A v Ragzu ho přijali právě tak jako v Pešti. Pro vás to určitě není žádná novinka, milý Vidale.”
“A chválil ten důstojník také rodinu Roderichovu?” ptal jsem se.
“Ovšem. Doktor je vědec na slovo vzatý. Má výbornou pověst a získal všechny hodnosti. Koneckonců se váš bratr výborně ožení, protože Myra Roderichová je prý velmi půvabná.”
“Ujišťuji vás, příteli, a jistě vás to asi nepřekvapí, že Marc je o tom přesvědčen a mně se zdá, že je do ní zamilovaný až po uši.”
“To je v pořádku, můj drahý Vidale. Buďte tak laskav a vyřiďte mu mé blahopřání. Jeho štěstí mu bude jistě ledaskdo závidět, ale…” Můj přítel se odmlčel, chvíli váhal a pak pokračoval: “Nevím, jestli nebudu indiskrétní, když vám prozradím…”
“Indiskrétní?…” zeptal jsem se překvapeně.
“Váš bratr vám nikdy nenapsal, že několik měsíců před jeho příjezdem do Ragzu…”
“Před jeho příjezdem?…” opakoval jsem po něm.
“Ano… Slečna Myra Roderichová… Víte, milý Vidale, možná že váš bratr ani o tom neví.”
“Povězte mi to, příteli, protože nemám ani tušení, na co narážíte.”
“Tak dobrá, prý - ostatně není na tom nic divného - slečna Roderichová byla velmi obletována a kromě jiných měla jednoho vytrvalého nápadníka. Vyprávěl mi to ten můj známý z vyslanectví. Před pěti týdny byl ještě v Budapešti.”
“A jak to dopadlo s tím sokem?”
“Doktor Roderich ho rázně odmítl.”
“Tak se s tím nemusíme zatěžovat. Konečně, kdyby Marc věděl o nějakém soku, byl by se o něm zmínil ve svých dopisech. Ale nenapsal mi o tom ani řádku. To znamená, že to není nic důležitého.”
“To je pravda, ale fakt, že ten nápadník požádal o ruku slečny Roderichové, vzbudil v Ragzu rozruch a celkem si myslím, že bude lepší, když o tom budete vědět…”
“Jistě, dobře jste udělal, že jste mě informoval, zvlášť když to není jenom klep.”
“Ne, je to velice seriózní informace…”
“Ale je to už přece vyřízená záležitost, a to je to hlavní.” Když jsem se chystal k odchodu, zeptal jsem se:
“Poslyšte, milý příteli, prozradil vám ten váš známý jméno toho odmítnutého nápadníka?”
“Ano.”
“Jak se jmenuje?”
“Vilém Storitz.”
“Vilém Storitz?… Syn chemika, vlastně spíš alchymisty?”
“Přesně tak.”
,Ale to je přece známý vědec, který se proslavil svými objevy.“
“A Německo je na něho právem hrdé.”
“Ale zemřel už, ne?”
“Ano, před několika lety. Jeho syn však žije a podle toho, co mi vyprávěl můj známý, je to prapodivný člověk.”
“Prapodivný?… Co tím myslíte?”
“Nevím, jak bych vám to řekl… Ale podle důstojníka z vyslanectví je Vilém Storitz jiný než ostatní lidé.”
…dobře jste udělal, že jste mě informoval… (str. 8)
“Hrome,” žertoval jsem. “To začíná být strašně zajímavé! Má náš odmítnutý milenec tři nohy nebo čtyři ruce, nebo šestý smysl?”
“Tak přesně nejsem informován,” zasmál se můj přítel. “Ale myslím si, že jde spíš o vlastnosti morální než fyzické, a jestli jsem dobře rozuměl, měli byste si na Viléma Storitze dát pozor…”
“Dáme si na něho pozor, alespoň do té doby, než se slečna Myra Roderichová stane Markovou manželkou.”
Nato jsem srdečně stiskl policejnímu poručíkovi ruku a vrátil jsem se domů, abych se připravil na cestu. Jeho informace mě ani trošičku nezneklidňovaly.
