×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajemství Vilema Storitze - Jules Verne, KAPITOLA PATNÁCTÁ

KAPITOLA PATNÁCTÁ Měl jsem dojem že po zničení Storitzova domu nastal v Ragzu přece jen alespoň částečný klid. Jak jsem předpokládal, někteří obyvatelé města věřili, že “čaroděj” byl doopravdy doma, když tam dav vtrhl, a zahynul v plamenech. Pravda je, že když prohledali zříceniny a prozkoumali popel, nenašli nic, co by tento názor potvrzovalo. Jestliže Vilém Storitz při požáru byl, zdržoval se asi na takovém místě, kde ho oheň nemohl zasáhnout.

Nejnovější dopisy ze Sprembergu se shodovaly v tom, že se tam Storitz ani jeho sluha Hermann už neukázali a že nikdo neměl tušení, kde jsou.

Ačkoli v Ragzu byl relativní klid, neplatilo to bohužel o paláci Roderichových. Duševní stav ubohé Myry se vůbec nelepšil. Byla netečná a lhostejná k vytrvalé péči, kterou jsme jí poskytovali, a nikoho nepoznávala. Lékaři se neodvažovali dávat nám sebemenší naději.

Ačkoli byla nesmírně slabá, nezdálo se, že by byla v smrtelném nebezpečí. Ležela na lůžku skoro bez hnutí, bledá jako smrt. Když se ji někdo snažil nadzvednout, rozvzlykala se, v očích se jí zračila hrůza, lomila rukama a ze rtů se jí draly nesouvislé věty. Viděla snad ve své pomatené mysli scénu z katedrály? Slyšela snad Storitze, jak vyhrožuje jí a Markovi? Bylo by dobré, kdyby tomu tak skutečně bylo, protože by to znamenalo, že si uchovala vzpomínky na minulost.

Vidíte, jaký život vedla nešťastná rodina. Můj bratr nevycházel z paláce. Byl neustále u Myry buď s doktorem nebo s paní Roderichovou, vlastnoručně ji krmil a neustále se snažil najít v jejích očích záblesk rozumu.

Odpoledne 16. června jsem se toulal nazdařbůh po ulicích města. Napadlo mě přejít na druhou stranu Dunaje. Byl to výlet, který jsem už dávno plánoval, ale okolnosti mi ho znemožnily. Stejně jsem z něho nemohl mnoho mít ve svém duševním stavu. Zamířil jsem tedy k mostu, prošel jsem ostrovem Svendorem a vstoupil jsem na srbský břeh.

Procházka trvala déle, než jsem měl v úmyslu. Povečeřel jsem v jedné srbské hospodě na břehu řeky. Hodiny už odbily půl osmé, když jsem došel k mostu. Nevím, co mě to napadlo, zkrátka nevrátil jsem se přímo, přešel jsem jenom první část mostu a šel jsem po velké hlavní aleji ostrova Svendoru.

Neudělal jsem snad ani deset kroků, když jsem uviděl pana Steparka. Byl sám, oslovil mě a ihned jsme se rozhovořili o záležitosti, která nás oba zajímala.

Asi po dvaceti minutách jsme došli do severní části ostrova. Setmělo se a stíny zhoustly pod stromy a v opuštěných alejích. Dřevěné domečky se zavřely a nepotkali jsme ani živáčka.

Bylo na čase vrátit se do Ragzu. Když už jsme se chtěli vydat na zpáteční cestu, zaslechli jsme útržky rozhovoru.

Náhle jsem se zastavil, uchopil jsem pana Steparka za ruku, pak jsem se k němu sklonil a zašeptal: “Poslouchejte!… Někdo tu mluví… a ten hlas…, to je hlas Viléma Storitze.” “Viléma Storitze!” vydechl pan Stepark. “Ano.” “Nezpozoroval nás.” “Ne. V noci jsme si rovni, ve tmě jsme také neviditelní.” Mezitím se k nám hlas přibližoval, ale nebyl dost zřetelný. Spíš to byly dva hlasy, protože zřejmě spolu hovořili dva lidé.

“Není sám,” pošeptal mi pan Stepark.

“Není… Asi je se svým sluhou.” Pan Stepark mě zatáhl mezi stromy a sehnul se až k zemi. Potmě se k nim asi budeme moci přiblížit a oni nás neuvidí.

Skryli jsme se asi deset kroků od místa, kde byl Vilém Storitz. Pochopitelně jsme nikoho neviděli, ale s tím jsme počítali.

Měli jsme jedinečnou příležitost dozvědět se, kde se náš nepřítel po požáru svého domu zdržuje, poznat jeho plány a snad ho i polapit.

Nemohl tušit, že jsme nedaleko něho a napínáme sluch. Napolo, jsme leželi mezi větvemi a zatajovali jsme dech. S nepopsatelným vzrušením jsme naslouchali rozhovoru, kterému jsme rozuměli hned líp, hned zase hůř podle toho, jak se k nám pán a sluha přibližovali, nebo jak se zase vzdalovali při své procházce podél stromořadí.

Nejdřív jsme zaslechli, jak Vilém Storitz říká: “Můžeme se tam zítra nastěhovat?”… “Ano,” odpověděl jeho neviditelný společník - pravděpodobně sluha Hermann, “a nikdo se nedoví, kde jsme.” “Kdy ses vrátil do Ragzu?” “Dnes ráno.” “Dobrá… A ty jsi ten dům pronajal?…” “Pod vymyšleným jménem.” “Jsi si jistý, že tam můžeme bydlet všem lidem na očích a že nás v … nikdo nezná?” Jméno města, které Vilém Storitz vyslovil, jsme k našemu velikému zklamání přeslechli. Ale z pronesených slov vyplývalo, že se náš protivník chystá v nejbližší době nabýt opět lidské podoby. Proč je tak neprozřetelný? Usoudil jsem, že po určité době se neviditelnost stává škodlivou zdraví. Považuji toto vysvětlení za přijatelné, ačkoli jsem si je nikdy nemohl ověřit.

Když se hlasy opět přiblížily, Hermann právě říkal: “Ragzská policie nás pod těmito jmény nevypátrá.” Ragzská policie?… Chtějí se tedy opět nastěhovat do maďarského města. Nato zvuk kroků zeslábl, vzdálili se a pan Stepark mi pošeptal: “Jaké město?… Jaká jména?… To by bylo záhodno vědět.” Neměl jsem čas odpovědět, protože se opět přiblížili a zastavili se několik kroků od nás. “Je ta cesta do Sprembergu tak nutná?” zeptal se Hermann.

“Samozřejmě. Mám tam přece uložený kapitál. Tady bych se nemohl jen tak beztrestně ukázat, ale tam…” “Máte snad v úmyslu dát se tam vidět jako člověk z masa a z kostí?” “To přece jinak nejde… Myslím si, že by nikdo nevyplatil peníze někomu, koho by neviděl.” S nepopsatelným vzrušením jsme naslouchali rozhovoru… (str. 97) Tak se stalo to, co jsem předvídal. Storitz se dostal do situace, kdy neviditelnost pro něho přestala být výhodná. Potřeboval peníze, a aby si je mohl opatřit, musel se zřeknout své moci.

Pokračoval: “Nejhorší je, že nevím, jak to mám udělat. Ti pitomci mi zničili laboratoř a já už mám jen jednu lahvičku číslo dvě. Naštěstí nenašli skrýš v zahradě. Ale ta je zasypaná troskami. Musíš ji vyprostit.” “K vašim službám,” souhlasil Hermann. “Přijď pozítří ráno kolem desáté. Pro nás je to jedno, jestli je den nebo noc. Ale ráno na to budeme líp vidět.” “Proč ne zítra?” “Zítra mám jinou práci. Chystám mistrovský kousek a někdo z něho bude mít malou radost.” A zase poodešli. Když se vrátili, pokračovali: “Ne, neodjedu z Ragzu,” prohlásil Vilém Storitz a hlas se mu chvěl zlostí, “dokud se nepomstím těm proklatcům, než Myra a ten Francouz…” Nedokončil větu, jenom vyjekl. V tom okamžiku šel právě kolem nás. Možná že by stačilo napřáhnout ruku a chytit ho. Ale naši pozornost upoutala Hermannova slova: “V Ragzu už každý ví, že se dokážete stát neviditelným, ale nikdo netuší, jak to děláte.” “A nikdy se to nedoví,“ odpověděl Vilém Storitz. “Ragz se mě ještě nezbavil, protože spálili mé tajemství!… Blázni!… Ne, Ragz neujde mé pomstě, nezbude z něho kámen na kameni!…” Sotva pronesl tato výhružná slova, zapraskaly silně větve stromů. Pan Stepark se vrhl vpřed po hlase. Najednou vykřikl: “Já jednoho držím, pane Vidale. Chyťte toho druhého!” Bezpochyby popadl tělo, které bylo neviditelné, avšak hmatatelné. Ale byl prudce odmrštěn, že by byl upadl, kdybych ho nebyl zachytil.

Domníval jsem se, že budeme napadeni za velmi nevýhodných podmínek, protože jsme neviděli své protivníky. Ale nestalo se tak. Z levé strany se ozval ironický smích a uslyšeli jsme, jak se kroky vzdalují.

“Nevyšlo nám to,” zvolal pan Stepark, “ale teď bezpečně víme, že je můžeme popadnout za límec, i když jsou neviditelní.” Naneštěstí nám utekli a my jsme nevěděli kam. Ale pan Stepark byl přesto nadšený.

“Máme je v hrsti,” řekl tiše, když jsme se vraceli na nábřeží Batthyani. “Známe nepřítelovu slabinu a víme, že Storitz přijde pozítří na spáleniště svého domu. Tam ho dopadneme. Máme dvě možnosti, jak ho přemoci. Když se nepovede jedna, povede se druhá.” Rozloučil jsem se s panem Steparkem a vrátil jsem se do paláce Roderichových. Paní Roderichová a Marc opatrovali Myru a já jsem se zavřel s doktorem. Musel jsem ho informovat o tom, co se stalo na ostrově Svendoru.

Vylíčil jsem mu všechno a nezapomněl jsem na optimistická slova pana Steparka. Ale dodal jsem, že se na to příliš nespoléhám.

Doktor považoval za nutné odjet z Ragzu, když se dověděl o Storitzově úmyslu mstít se rodině Roderichových i celému městu. Musí ujet potají, a čím dřív, tím líp.

“Souhlasím s vámi,” řekl jsem, “ale mám jeden dotaz. Vydrží Myra tak únavnou cestu?” “Dcera je zdravá,” ujistil mě. “Nic ji nebolí. Má jenom zatemněný rozum.” “Časem se to upraví,” tvrdil jsem energicky, “zejména v jiné zemi, kde se nebude mít čeho bát.” “Bohužel,” zvolal doktor, “copak nám už nebude hrozit nebezpečí, když odjedeme? Přestane nás Vilém Storitz pronásledovat?” “Ano, když se nám podaří utajit datum a cíl naší cesty.” “Utajit!…” povzdechl si smutně doktor Roderich. Kladl si stejnou otázku jako můj bratr, dá-li se něco utajit před Vilémem Storitzem, není-li právě v tomto okamžiku v pracovně, aby vyslechl to, co si povídáme, a připravil se na další machinace.

Zkrátka bylo rozhodnuto, že odjedeme. Paní Roderichová nic nenamítala. Těšila se, že Myra přijde do jiného prostředí.

Marc také souhlasil. Nezmínil jsem se před ním o našem dobrodružství na ostrově Svendoru. Považoval jsem to za zbytečné. Ale kapitánovi Haralanovi jsem o něm vyprávěl. Také nebyl proti našemu odjezdu. Jenom se mě zeptal: “Pojedete se svým bratrem?” “Copak ho mohu nechat jet samotného? Potřebuje mě jako vás vaše…” “Já nepojedu,” přerušil mě rozhodným tónem. Bylo vidět, že se nedá přemluvit.

“Vy nepojedete?…” “Ne, chci zůstat v Ragzu, je to nutné. Mám tušení, že udělám dobře, když tu zůstanu.” Bylo zbytečné přemlouvat ho.

“Dobrá, kapitáne.” “Spoléhám na vás, Henri, že mě nahradíte v rodině, která je už stejně i vaše.” “Spolehněte se,” ujistil jsem ho. Hned jsem začal s přípravami na odjezd. Během dne jsem si zajistil dva pohodlné kryté kočáry. Pak jsem zašel k panu Steparkovi a informoval jsem ho o našich plánech.

Pan Stepark měl zřejmě plné ruce práce. Po tom, co jsme včera vyslechli, měl k tomu důvod.

K sedmé hodině jsem se vrátil do paláce Roderichových a přesvědčil jsem se, zda je všechno v pořádku.

V osm hodin přijely kočáry. Do jednoho z nich měl nasednout pan Roderich s manželkou a s dcerou. Marc a já jsme měli jet ve druhém, který by vyjel z města jinou cestou, aby nevzbudil pozornost.

A tu se, bohužel, stalo něco hrozného a neočekávaného!

Kočáry na nás čekaly. První zastavil před hlavním vchodem, druhý před brankou na konci zahrady. Doktor s mým bratrem šli do pokoje pro Myru, aby ji odnesli do kočáru.

Vyděšeni zůstali stát jako přibití na prahu. Postel byla prázdná.

Myra zmizela.


KAPITOLA PATNÁCTÁ

 Měl jsem dojem že po zničení Storitzova domu nastal v Ragzu přece jen alespoň částečný klid. Jak jsem předpokládal, někteří obyvatelé města věřili, že “čaroděj” byl doopravdy doma, když tam dav vtrhl, a zahynul v plamenech. Pravda je, že když prohledali zříceniny a prozkoumali popel, nenašli nic, co by tento názor potvrzovalo. Jestliže Vilém Storitz při požáru byl, zdržoval se asi na takovém místě, kde ho oheň nemohl zasáhnout.

  Nejnovější dopisy ze Sprembergu se shodovaly v tom, že se tam Storitz ani jeho sluha Hermann už neukázali a že nikdo neměl tušení, kde jsou.

  Ačkoli v Ragzu byl relativní klid, neplatilo to bohužel o paláci Roderichových. Duševní stav ubohé Myry se vůbec nelepšil. Byla netečná a lhostejná k vytrvalé péči, kterou jsme jí poskytovali, a nikoho nepoznávala. Lékaři se neodvažovali dávat nám sebemenší naději.

  Ačkoli byla nesmírně slabá, nezdálo se, že by byla v smrtelném nebezpečí. Ležela na lůžku skoro bez hnutí, bledá jako smrt. Když se ji někdo snažil nadzvednout, rozvzlykala se, v očích se jí zračila hrůza, lomila rukama a ze rtů se jí draly nesouvislé věty. Viděla snad ve své pomatené mysli scénu z katedrály? Slyšela snad Storitze, jak vyhrožuje jí a Markovi? Bylo by dobré, kdyby tomu tak skutečně bylo, protože by to znamenalo, že si uchovala vzpomínky na minulost.

  Vidíte, jaký život vedla nešťastná rodina. Můj bratr nevycházel z paláce. Byl neustále u Myry buď s doktorem nebo s paní Roderichovou, vlastnoručně ji krmil a neustále se snažil najít v jejích očích záblesk rozumu.

  Odpoledne 16. června jsem se toulal nazdařbůh po ulicích města. Napadlo mě přejít na druhou stranu Dunaje. Byl to výlet, který jsem už dávno plánoval, ale okolnosti mi ho znemožnily. Stejně jsem z něho nemohl mnoho mít ve svém duševním stavu. Zamířil jsem tedy k mostu, prošel jsem ostrovem Svendorem a vstoupil jsem na srbský břeh.

  Procházka trvala déle, než jsem měl v úmyslu. Povečeřel jsem v jedné srbské hospodě na břehu řeky. Hodiny už odbily půl osmé, když jsem došel k mostu. Nevím, co mě to napadlo, zkrátka nevrátil jsem se přímo, přešel jsem jenom první část mostu a šel jsem po velké hlavní aleji ostrova Svendoru.

  Neudělal jsem snad ani deset kroků, když jsem uviděl pana Steparka. Byl sám, oslovil mě a ihned jsme se rozhovořili o záležitosti, která nás oba zajímala.

  Asi po dvaceti minutách jsme došli do severní části ostrova. Setmělo se a stíny zhoustly pod stromy a v opuštěných alejích. Dřevěné domečky se zavřely a nepotkali jsme ani živáčka.

 

  Bylo na čase vrátit se do Ragzu. Když už jsme se chtěli vydat na zpáteční cestu, zaslechli jsme útržky rozhovoru.

  Náhle jsem se zastavil, uchopil jsem pana Steparka za ruku, pak jsem se k němu sklonil a zašeptal:

  “Poslouchejte!… Někdo tu mluví… a ten hlas…, to je hlas Viléma Storitze.”

  “Viléma Storitze!” vydechl pan Stepark.

  “Ano.”

  “Nezpozoroval nás.”

  “Ne. V noci jsme si rovni, ve tmě jsme také neviditelní.”

  Mezitím se k nám hlas přibližoval, ale nebyl dost zřetelný. Spíš to byly dva hlasy, protože zřejmě spolu hovořili dva lidé.

  “Není sám,” pošeptal mi pan Stepark.

  “Není… Asi je se svým sluhou.”

  Pan Stepark mě zatáhl mezi stromy a sehnul se až k zemi. Potmě se k nim asi budeme moci přiblížit a oni nás neuvidí.

  Skryli jsme se asi deset kroků od místa, kde byl Vilém Storitz. Pochopitelně jsme nikoho neviděli, ale s tím jsme počítali.

  Měli jsme jedinečnou příležitost dozvědět se, kde se náš nepřítel po požáru svého domu zdržuje, poznat jeho plány a snad ho i polapit.

  Nemohl tušit, že jsme nedaleko něho a napínáme sluch. Napolo, jsme leželi mezi větvemi a zatajovali jsme dech. S nepopsatelným vzrušením jsme naslouchali rozhovoru, kterému jsme rozuměli hned líp, hned zase hůř podle toho, jak se k nám pán a sluha přibližovali, nebo jak se zase vzdalovali při své procházce podél stromořadí.

  Nejdřív jsme zaslechli, jak Vilém Storitz říká:

  “Můžeme se tam zítra nastěhovat?”…

  “Ano,” odpověděl jeho neviditelný společník - pravděpodobně sluha Hermann, “a nikdo se nedoví, kde jsme.”

  “Kdy ses vrátil do Ragzu?”

  “Dnes ráno.”

  “Dobrá… A ty jsi ten dům pronajal?…”

  “Pod vymyšleným jménem.”

  “Jsi si jistý, že tam můžeme bydlet všem lidem na očích a že nás v … nikdo nezná?”

  Jméno města, které Vilém Storitz vyslovil, jsme k našemu velikému zklamání přeslechli. Ale z pronesených slov vyplývalo, že se náš protivník chystá v nejbližší době nabýt opět lidské podoby. Proč je tak neprozřetelný? Usoudil jsem, že po určité době se neviditelnost stává škodlivou zdraví. Považuji toto vysvětlení za přijatelné, ačkoli jsem si je nikdy nemohl ověřit.

  Když se hlasy opět přiblížily, Hermann právě říkal:

  “Ragzská policie nás pod těmito jmény nevypátrá.”

  Ragzská policie?… Chtějí se tedy opět nastěhovat do maďarského města.

  Nato zvuk kroků zeslábl, vzdálili se a pan Stepark mi pošeptal:

  “Jaké město?… Jaká jména?… To by bylo záhodno vědět.”

  Neměl jsem čas odpovědět, protože se opět přiblížili a zastavili se několik kroků od nás.

  “Je ta cesta do Sprembergu tak nutná?” zeptal se Hermann.

  “Samozřejmě. Mám tam přece uložený kapitál. Tady bych se nemohl jen tak beztrestně ukázat, ale tam…”

  “Máte snad v úmyslu dát se tam vidět jako člověk z masa a z kostí?”


  “To přece jinak nejde… Myslím si, že by nikdo nevyplatil peníze někomu, koho by neviděl.”

S nepopsatelným vzrušením jsme naslouchali rozhovoru… (str. 97)

    Tak se stalo to, co jsem předvídal. Storitz se dostal do situace, kdy neviditelnost pro něho přestala být výhodná. Potřeboval peníze, a aby si je mohl opatřit, musel se zřeknout své moci.

  Pokračoval:

  “Nejhorší je, že nevím, jak to mám udělat. Ti pitomci mi zničili laboratoř a já už mám jen jednu lahvičku číslo dvě. Naštěstí nenašli skrýš v zahradě. Ale ta je zasypaná troskami. Musíš ji vyprostit.”

  “K vašim službám,” souhlasil Hermann.

  “Přijď pozítří ráno kolem desáté. Pro nás je to jedno, jestli je den nebo noc. Ale ráno na to budeme líp vidět.”

  “Proč ne zítra?”

  “Zítra mám jinou práci. Chystám mistrovský kousek a někdo z něho bude mít malou radost.”

  A zase poodešli. Když se vrátili, pokračovali:

  “Ne, neodjedu z Ragzu,” prohlásil Vilém Storitz a hlas se mu chvěl zlostí, “dokud se nepomstím těm proklatcům, než Myra a ten Francouz…”

  Nedokončil větu, jenom vyjekl. V tom okamžiku šel právě kolem nás. Možná že by stačilo napřáhnout ruku a chytit ho. Ale naši pozornost upoutala Hermannova slova:

  “V Ragzu už každý ví, že se dokážete stát neviditelným, ale nikdo netuší, jak to děláte.”

  “A nikdy se to nedoví,“ odpověděl Vilém Storitz. “Ragz se mě ještě nezbavil, protože spálili mé tajemství!… Blázni!… Ne, Ragz neujde mé pomstě, nezbude z něho kámen na kameni!…”

  Sotva pronesl tato výhružná slova, zapraskaly silně větve stromů. Pan Stepark se vrhl vpřed po hlase. Najednou vykřikl:

  “Já jednoho držím, pane Vidale. Chyťte toho druhého!”

  Bezpochyby popadl tělo, které bylo neviditelné, avšak hmatatelné. Ale byl prudce odmrštěn, že by byl upadl, kdybych ho nebyl zachytil.

  Domníval jsem se, že budeme napadeni za velmi nevýhodných podmínek, protože jsme neviděli své protivníky. Ale nestalo se tak. Z levé strany se ozval ironický smích a uslyšeli jsme, jak se kroky vzdalují.

  “Nevyšlo nám to,” zvolal pan Stepark, “ale teď bezpečně víme, že je můžeme popadnout za límec, i když jsou neviditelní.”

  Naneštěstí nám utekli a my jsme nevěděli kam. Ale pan Stepark byl přesto nadšený.

  “Máme je v hrsti,” řekl tiše, když jsme se vraceli na nábřeží Batthyani. “Známe nepřítelovu slabinu a víme, že Storitz přijde pozítří na spáleniště svého domu. Tam ho dopadneme. Máme dvě možnosti, jak ho přemoci. Když se nepovede jedna, povede se druhá.”

  Rozloučil jsem se s panem Steparkem a vrátil jsem se do paláce Roderichových. Paní Roderichová a Marc opatrovali Myru a já jsem se zavřel s doktorem. Musel jsem ho informovat o tom, co se stalo na ostrově Svendoru.

  Vylíčil jsem mu všechno a nezapomněl jsem na optimistická slova pana Steparka. Ale dodal jsem, že se na to příliš nespoléhám.

  Doktor považoval za nutné odjet z Ragzu, když se dověděl o Storitzově úmyslu mstít se rodině Roderichových i celému městu. Musí ujet potají, a čím dřív, tím líp.

  “Souhlasím s vámi,” řekl jsem, “ale mám jeden dotaz. Vydrží Myra tak únavnou cestu?”

  “Dcera je zdravá,” ujistil mě. “Nic ji nebolí. Má jenom zatemněný rozum.”

  “Časem se to upraví,” tvrdil jsem energicky, “zejména v jiné zemi, kde se nebude mít čeho bát.”

  “Bohužel,” zvolal doktor, “copak nám už nebude hrozit nebezpečí, když odjedeme? Přestane nás Vilém Storitz pronásledovat?”

  “Ano, když se nám podaří utajit datum a cíl naší cesty.”

  “Utajit!…” povzdechl si smutně doktor Roderich.

  Kladl si stejnou otázku jako můj bratr, dá-li se něco utajit před Vilémem Storitzem, není-li právě v tomto okamžiku v pracovně, aby vyslechl to, co si povídáme, a připravil se na další machinace.

  Zkrátka bylo rozhodnuto, že odjedeme. Paní Roderichová nic nenamítala. Těšila se, že Myra přijde do jiného prostředí.

  Marc také souhlasil. Nezmínil jsem se před ním o našem dobrodružství na ostrově Svendoru. Považoval jsem to za zbytečné. Ale kapitánovi Haralanovi jsem o něm vyprávěl. Také nebyl proti našemu odjezdu. Jenom se mě zeptal:

  “Pojedete se svým bratrem?”

  “Copak ho mohu nechat jet samotného? Potřebuje mě jako vás vaše…”

  “Já nepojedu,” přerušil mě rozhodným tónem. Bylo vidět, že se nedá přemluvit.

  “Vy nepojedete?…”

  “Ne, chci zůstat v Ragzu, je to nutné. Mám tušení, že udělám dobře, když tu zůstanu.” Bylo zbytečné přemlouvat ho.

  “Dobrá, kapitáne.”

  “Spoléhám na vás, Henri, že mě nahradíte v rodině, která je už stejně i vaše.”

  “Spolehněte se,” ujistil jsem ho.

  Hned jsem začal s přípravami na odjezd. Během dne jsem si zajistil dva pohodlné kryté kočáry. Pak jsem zašel k panu Steparkovi a informoval jsem ho o našich plánech.

  Pan Stepark měl zřejmě plné ruce práce. Po tom, co jsme včera vyslechli, měl k tomu důvod.

  K sedmé hodině jsem se vrátil do paláce Roderichových a přesvědčil jsem se, zda je všechno v pořádku.

  V osm hodin přijely kočáry. Do jednoho z nich měl nasednout pan Roderich s manželkou a s dcerou. Marc a já jsme měli jet ve druhém, který by vyjel z města jinou cestou, aby nevzbudil pozornost.

  A tu se, bohužel, stalo něco hrozného a neočekávaného!

  Kočáry na nás čekaly. První zastavil před hlavním vchodem, druhý před brankou na konci zahrady. Doktor s mým bratrem šli do pokoje pro Myru, aby ji odnesli do kočáru.

  Vyděšeni zůstali stát jako přibití na prahu. Postel byla prázdná.

  Myra zmizela.