×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajemství Vilema Storitze - Jules Verne, KAPITOLA OSMNÁCTÁ

KAPITOLA OSMNÁCTÁ Je vůbec možné, aby tahle záležitost, která se nám vymkla z rukou, dobře skončila? Nikdo z nás to nepovažoval za možné. Říkali jsme si, že Myra navždy zmizela ze světa viditelných lidí, a tak se naše ohromná radost ze shledání mísila s palčivou bolestí.

Dovedete si představit, jaký život čekal za těchto okolností rodinu Roderichových.

Myra brzy pochopila svůj stav. Když šla kolem zrcadla nad krbem, neuviděla svůj obraz… Obrátila se k nám, zděšeně vykřikla a nespatřila vedle sebe svůj stín… Museli jsme jí říci všechno. Vzlykala a Marc, klečící před křeslem, na něž se zhroutila, se ji marně snažil uklidnit. Miloval ji viditelnou, bude ji milovat i neviditelnou.

K večeru požádal doktor Roderich Myru, aby zašla do pokoje své matky. Bylo lepší, bude-li paní Roderichová vědět, že je u ní a uslyší-li její hlas.

Uplynulo několik dní. To, co nedokázala naše povzbuzující slova, dokázal čas: Myra rezignovala. Protože byla statečná, měli jsme záhy dojem, že život zase běží ve svých normálních kolejích. Myra nás upozorňovala na svou přítomnost tak, že někoho z nás oslovila. Ještě ji slyším, jak říká: “Přátelé, jsem tady. Potřebujete něco? Přinesu vám to… Můj milý Henri, co hledáte? Tu knihu, co jste položil na stůl? Tady je!… Nebo snad noviny? Spadly vám na zem… Tatínku, je čas, abych vás jako obvykle políbila… Haralane, proč se na mě tak smutně díváš? Ujišťuji tě, že se usmívám. Proč se trápíš?… A vy, můj drahý Marku, tady jsou mé ruce. Stiskněte je!… Chcete jít na zahradu?… Nabídněte mi rámě, Henri, popovídáme si o spoustě věcí.” Ta obdivuhodná bytost nechtěla vnést žádnou změnu do života své rodiny. Trávila s Markem celé hodiny. Neustále mu šeptala povzbudivá slova. Snažila se ho potěšit, ujišťovala ho, že věří v budoucnost, že se jednoho dne zase stane viditelnou… Věřila tomu doopravdy?

Ale k jedné změně v našem rodinném životě přece jenom došlo. Myra už s námi nejedla, protože pochopila, že by její přítomnost u stolu byla za těchto podmínek trapná. Ale když jsme se najedli, přicházela do salónu. Slyšeli jsme, jak otvírá a zavírá dveře a říká: “Tady jsem, milí přátelé, jsem tady!” a zůstávala s námi až do té doby, kdy byl čas, aby šla spát. Popřála nám dobré noci a odcházela do svého pokoje.

Nemusím říkat, že zmizení Myry Roderichové vyvolalo ve městě velký rozruch, ale její návrat vyvolal ještě větší. Ze všech stran nás zahrnovali projevy vřelé sympatie a do paláce se hrnuly návštěvy.

Myra se vzdala procházek po ulicích Ragzu. Jezdila jenom v zavřeném kočáře v doprovodu některého člena rodiny. Ale nejraději sedávala na zahradě mezi svými drahými, k nimž se duševně úplně vrátila.

Mezitím jsme s panem Steparkem a s guvernérem vytrvale, ale marně vyslýchali starého Hermanna. Nedostali jsme z něho nic užitečného, co by nám pomohlo v naší situaci.

Tu knihu, co jste položil na stůl? Tady je!… (str. 115) Protože události potvrdily věrohodnost jeho slov o domnělém únosu Myry, už jsme s ním o tom nemluvili. Ale doufali jsme, že možná zná tajemství svého mrtvého pána nebo vzorec oné záhadné sloučeniny.

Pan Stepark i já jsme si dělali výčitky, že jsme tak rychle zničili všechno, co jsme našli ve sklepě! Nebýt naší politováníhodné zbrklosti mohli jsme teď zachránit Myru jako tenkrát Hermanna. Stačila by jediná lahvička tajemné tekutiny a všechny naše minulé útrapy by byly jenom zlým snem, na nějž člověk rád zapomíná, když se z něho probudí.

Ani já, ani pan Stepark jsme se nechlubili zločinem, který spáchal pan Stepark bez zlého úmyslu, a já jsem mu v tom nezabránil. Oba jsme o něm mlčeli jako hrob a ani mezi sebou jsme se o něm nikdy nezmínili.

Zato jsme oba zuřivě trápili nešťastného Hermanna a zoufale jsme se snažili vyzvědět od něho tajemství, o němž nic nevěděl. Copak bylo možné, že by někdo zasvětil sluhu, který neměl ani základní vzdělání, do tajů transcedentní chemie, a i kdyby to udělal, bylo by vůbec pravděpodobné, že by tomu porozuměl?

A tak jsme jednoho dne pochopili, že naše úsilí je zbytečné, a protože se Hermann nedopustil žádného trestného činu, za nějž by mohl být souzen, musel ho soud propustit na svobodu.

Ale osud už tomu chudákovi nedopřál, aby se radoval z opožděné milosti. Toho rána, kdy pro něho přišel dozorce, aby ho propustil, našel ho v cele mrtvého. Podle pitevního nálezu ho sklátila embolie.

Tak zmizela naše poslední naděje. Bylo nám jasné, že tajemství Viléma Storitze nikdy nepoznáme.

V papírech, zabavených při domovní prohlídce na bulváru Tékéli, uložených na radnici, se po podrobném prozkoumání našly jenom nejasné formulky a naprosto nesrozumitelné fyzikální a chemické záznamy.

Nebyly nám k ničemu. Z té hromady papíru jsme nevyvodili, jak vyrobit tu ďábelskou látku, kterou Vilém Storitz používal k páchání zločinů.

Tak jako se Myřin kat objevil, až když mu Haralan probodl srdce šavlí, tak opět uvidíme Myru až na smrtelné posteli.

Ráno 24. června přišel za mnou můj bratr. Zdál se mi klidnější než jindy.

“Můj drahý Henri,” řekl mi, “chci tě informovat o svém rozhodnutí. Myslím, že je schválíš.” “Samozřejmě,” souhlasil jsem, “mluv otevřeně. Vím, že jsi jistě poslechl hlasu svého rozumu.” “Rozumu a lásky, Henri. Myra je mou ženou jenom napolo. Našemu sňatku chybí pouze církevní požehnání, protože obřad byl přerušen v tom okamžiku, kdy nám měl arcijáhen požehnat. Jsme v nepříjemné situaci a já chci uvést všechno na pravou míru kvůli Myře, její rodině a nám všem.” Přitiskl jsem svého bratra k sobě a řekl jsem mu: “Chápu tě, Marku, a nevím, co by mohlo stát v cestě tvému přání…” “Bylo by to ohavné,” povzdechl si Marc. “I když kněz Myru neuvidí, uslyší, že si mě bere za muže a já ji za ženu. Nemyslím, že nám budou dělat církevní hodnostáři nějaké potíže.” “Určitě ne, drahý Marku, zařídím všechno potřebné.” Nejdříve jsem se obrátil na faráře katedrály, na arcijáhena, který sloužil svatební mši, přerušenou neslýchanou profanací. Ctihodný stařec mi sdělil, že případ byl předběžně projednán a že ragzský arcibiskup mu dal příznivou odpověď. I když je snoubenka neviditelná, je nepochybné, že žije, a je tedy schopná přijmout svátost oltářní.

Protože ohlášky už byly dávno zveřejněny, nestálo nic v cestě tomu, aby se svatba konala 2. července.

V předvečer mi Myra řekla jako tenkrát: “Tak zítra, Henri…, nezapomeňte!” Druhá svatba se konala jako první v katedrále svatého Michala za stejných okolností. Svědkové byli stejní, přišli stejní přátelé a hosté Roderichovy rodiny, opět se sběhlo plno lidí.

Připouštím, že tentokrát hrála zvědavost značnou roli, bylo to pochopitelné a nikdo to neodsuzoval. Bezpochyby měli někteří lidé obavy, které může zaplašit jenom čas. Vilém Storitz byl mrtvý a jeho sluha Hermann též… A přece nemálo lidí bylo na pochybách, jestli druhá svatební mše nebude přerušená jako první, jestli nějaký nadpřirozený jev opět nezhatí svatební obřad.

Oba snoubenci už vstoupili do katedrály. Zdá se, že Myřino křeslo je prázdné. Ale přece tam sedí!

Marc stojí obrácený k ní. Nevidí ji, ale cítí ji vedle sebe. Drží ji za ruku, jako by dokazoval její přítomnost před oltářem.

Za nimi jsou svědkové, soudce Neumann, kapitán Haralan, poručík Armgard a já; dále pán a paní Roderichovi. Kolem dokola se tísní přátelé, městská honorace, naplňují hlavní loď; rovněž postranní lodi se hemží lidmi.

Zvony vyzvánějí a hrají varhany.

Přichází arcijáhen se svým doprovodem. Mše začíná, obřady se konají za zpěvu cechů. Při obětování vidíme, jak Marc vede Myru až k prvnímu stupni oltáře. Myra hází almužnu do jáhenovy pokladničky a Marc ji zase odvádí.

Po mši se starý kněz obrátil ke shromáždění.

“Myro Roderichová, jste zde?” otázal se.

“Jsem zde,” odpovídá Myra.

Potom se obrací na Marka: “Marku Vidale, berete si zde přítomnou Myru Roderichovou za manželku?” “Ano,” odpovídá můj bratr. “Myro Roderichová, berete si zde přítomného Marka Vidala za manžela?

“Ano,” odpovídá Myra tak hlasitě, že ji všichni slyší. Po obřadu se lidé hrnou na cestu, po níž půjdou novomanželé. Není slyšet, jako obvykle hlučná změť hlasů, lidé mlčí, natahují krky v pošetilé naději, že něco uvidí. Nikdo by nechtěl ustoupit ze svého místa a nikdo také nechce být v první řadě. Všechny žene zvědavost a zdržuje tajemný strach… Novomanželé, svědkové a přátelé odcházejí do sakristie dvojitým špalírem maličko vystrašeného davu. A tam vedle podpisu Marka Vidala se do matriky podpisuje Myra Roderichová neviditelnou rukou, rukou, kterou nikdy nikdo neuvidí!


KAPITOLA OSMNÁCTÁ

 Je vůbec možné,  aby tahle záležitost, která se nám vymkla z rukou, dobře skončila? Nikdo z nás to nepovažoval za možné. Říkali jsme si, že Myra navždy zmizela ze světa viditelných lidí, a tak se naše ohromná radost ze shledání mísila s palčivou bolestí.

  Dovedete si představit, jaký život čekal za těchto okolností rodinu Roderichových.

  Myra brzy pochopila svůj stav. Když šla kolem zrcadla nad krbem, neuviděla svůj obraz… Obrátila se k nám, zděšeně vykřikla a nespatřila vedle sebe svůj stín…

  Museli jsme jí říci všechno. Vzlykala a Marc, klečící před křeslem, na něž se zhroutila, se ji marně snažil uklidnit. Miloval ji viditelnou, bude ji milovat i neviditelnou.

  K večeru požádal doktor Roderich Myru, aby zašla do pokoje své matky. Bylo lepší, bude-li paní Roderichová vědět, že je u ní a uslyší-li její hlas.

  Uplynulo několik dní. To, co nedokázala naše povzbuzující slova, dokázal čas: Myra rezignovala. Protože byla statečná, měli jsme záhy dojem, že život zase běží ve svých normálních kolejích. Myra nás upozorňovala na svou přítomnost tak, že někoho z nás oslovila. Ještě ji slyším, jak říká:

     “Přátelé, jsem tady. Potřebujete něco? Přinesu vám to… Můj milý Henri, co hledáte? Tu knihu, co jste položil na stůl? Tady je!… Nebo snad noviny? Spadly vám na zem… Tatínku, je čas, abych vás jako obvykle políbila… Haralane, proč se na mě tak smutně díváš? Ujišťuji tě, že se usmívám. Proč se trápíš?… A vy, můj drahý Marku, tady jsou mé ruce. Stiskněte je!… Chcete jít na zahradu?… Nabídněte mi rámě, Henri, popovídáme si o spoustě věcí.”

  Ta obdivuhodná bytost nechtěla vnést žádnou změnu do života své rodiny. Trávila s Markem celé hodiny. Neustále mu šeptala povzbudivá slova. Snažila se ho potěšit, ujišťovala ho, že věří v budoucnost, že se jednoho dne zase stane viditelnou… Věřila tomu doopravdy?

  Ale k jedné změně v našem rodinném životě přece jenom došlo. Myra už s námi nejedla, protože pochopila, že by její přítomnost u stolu byla za těchto podmínek trapná. Ale když jsme se najedli, přicházela do salónu. Slyšeli jsme, jak otvírá a zavírá dveře a říká: “Tady jsem, milí přátelé, jsem tady!” a zůstávala s námi až do té doby, kdy byl čas, aby šla spát. Popřála nám dobré noci a odcházela do svého pokoje.

  Nemusím říkat, že zmizení Myry Roderichové vyvolalo ve městě velký rozruch, ale její návrat vyvolal ještě větší. Ze všech stran nás zahrnovali projevy vřelé sympatie a do paláce se hrnuly návštěvy.

  Myra se vzdala procházek po ulicích Ragzu. Jezdila jenom v zavřeném kočáře v doprovodu některého člena rodiny. Ale nejraději sedávala na zahradě mezi svými drahými, k nimž se duševně úplně vrátila.

  Mezitím jsme s panem Steparkem a s guvernérem vytrvale, ale marně vyslýchali starého Hermanna. Nedostali jsme z něho nic užitečného, co by nám pomohlo v naší situaci.

Tu knihu, co jste položil na stůl? Tady je!… (str. 115)

   
 Protože události potvrdily věrohodnost jeho slov o domnělém únosu Myry, už jsme s ním o tom nemluvili. Ale doufali jsme, že možná zná tajemství svého mrtvého pána nebo vzorec oné záhadné sloučeniny.

  Pan Stepark i já jsme si dělali výčitky, že jsme tak rychle zničili všechno, co jsme našli ve sklepě! Nebýt naší politováníhodné zbrklosti mohli jsme teď zachránit Myru jako tenkrát Hermanna. Stačila by jediná lahvička tajemné tekutiny a všechny naše minulé útrapy by byly jenom zlým snem, na nějž člověk rád zapomíná, když se z něho probudí.

  Ani já, ani pan Stepark jsme se nechlubili zločinem, který spáchal pan Stepark bez zlého úmyslu, a já jsem mu v tom nezabránil. Oba jsme o něm mlčeli jako hrob a ani mezi sebou jsme se o něm nikdy nezmínili.

  Zato jsme oba zuřivě trápili nešťastného Hermanna a zoufale jsme se snažili vyzvědět od něho tajemství, o němž nic nevěděl. Copak bylo možné, že by někdo zasvětil sluhu, který neměl ani základní vzdělání, do tajů transcedentní chemie, a i kdyby to udělal, bylo by vůbec pravděpodobné, že by tomu porozuměl?

  A tak jsme jednoho dne pochopili, že naše úsilí je zbytečné, a protože se Hermann nedopustil žádného trestného činu, za nějž by mohl být souzen, musel ho soud propustit na svobodu.

  Ale osud už tomu chudákovi nedopřál, aby se radoval z opožděné milosti. Toho rána, kdy pro něho přišel dozorce, aby ho propustil, našel ho v cele mrtvého. Podle pitevního nálezu ho sklátila embolie.

  Tak zmizela naše poslední naděje. Bylo nám jasné, že tajemství Viléma Storitze nikdy nepoznáme.

  V papírech, zabavených při domovní prohlídce na bulváru Tékéli, uložených na radnici, se po podrobném prozkoumání našly jenom nejasné formulky a naprosto nesrozumitelné fyzikální a chemické záznamy.

  Nebyly nám k ničemu. Z té hromady papíru jsme nevyvodili, jak vyrobit tu ďábelskou látku, kterou Vilém Storitz používal k páchání zločinů.

  Tak jako se Myřin kat objevil, až když mu Haralan probodl srdce šavlí, tak opět uvidíme Myru až na smrtelné posteli.

  Ráno 24. června přišel za mnou můj bratr. Zdál se mi klidnější než jindy.

  “Můj drahý Henri,” řekl mi, “chci tě informovat o svém rozhodnutí. Myslím, že je schválíš.”

     “Samozřejmě,” souhlasil jsem, “mluv otevřeně. Vím, že jsi jistě poslechl hlasu svého rozumu.”

  “Rozumu a lásky, Henri. Myra je mou ženou jenom napolo. Našemu sňatku chybí pouze církevní požehnání, protože obřad byl přerušen v tom okamžiku, kdy nám měl arcijáhen požehnat. Jsme v nepříjemné situaci a já chci uvést všechno na pravou míru kvůli Myře, její rodině a nám všem.”

  Přitiskl jsem svého bratra k sobě a řekl jsem mu: “Chápu tě, Marku, a nevím, co by mohlo stát v cestě tvému přání…”

  “Bylo by to ohavné,” povzdechl si Marc. “I když kněz Myru neuvidí, uslyší, že si mě bere za muže a já ji za ženu. Nemyslím, že nám budou dělat církevní hodnostáři nějaké potíže.”

  “Určitě ne, drahý Marku, zařídím všechno potřebné.”

  Nejdříve jsem se obrátil na faráře katedrály, na arcijáhena, který sloužil svatební mši, přerušenou neslýchanou profanací. Ctihodný stařec mi sdělil, že případ byl předběžně projednán a že ragzský arcibiskup mu dal příznivou odpověď. I když je snoubenka neviditelná, je nepochybné, že žije, a je tedy schopná přijmout svátost oltářní.

  Protože ohlášky už byly dávno zveřejněny, nestálo nic v cestě tomu, aby se svatba konala 2. července.

  V předvečer mi Myra řekla jako tenkrát:

  “Tak zítra, Henri…, nezapomeňte!”

  Druhá svatba se konala jako první v katedrále svatého Michala za stejných okolností. Svědkové byli stejní, přišli stejní přátelé a hosté Roderichovy rodiny, opět se sběhlo plno lidí.

  Připouštím, že tentokrát hrála zvědavost značnou roli, bylo to pochopitelné a nikdo to neodsuzoval. Bezpochyby měli někteří lidé obavy, které může zaplašit jenom čas. Vilém Storitz byl mrtvý a jeho sluha Hermann též… A přece nemálo lidí bylo na pochybách, jestli druhá svatební mše nebude přerušená jako první, jestli nějaký nadpřirozený jev opět nezhatí svatební obřad.

  Oba snoubenci už vstoupili do katedrály. Zdá se, že Myřino křeslo je prázdné. Ale přece tam sedí!

  Marc stojí obrácený k ní. Nevidí ji, ale cítí ji vedle sebe. Drží ji za ruku, jako by dokazoval její přítomnost před oltářem.

  Za nimi jsou svědkové, soudce Neumann, kapitán Haralan, poručík Armgard a já; dále pán a paní Roderichovi. Kolem dokola se tísní přátelé, městská honorace, naplňují hlavní loď; rovněž postranní lodi se hemží lidmi.

  Zvony vyzvánějí a hrají varhany.

  Přichází arcijáhen se svým doprovodem. Mše začíná, obřady se konají za zpěvu cechů. Při obětování vidíme, jak Marc vede Myru až k prvnímu stupni oltáře. Myra hází almužnu do jáhenovy pokladničky a Marc ji zase odvádí.

  Po mši se starý kněz obrátil ke shromáždění.

  “Myro Roderichová, jste zde?” otázal se.

  “Jsem zde,” odpovídá Myra.

  Potom se obrací na Marka:

  “Marku Vidale, berete si zde přítomnou Myru Roderichovou za manželku?”

  “Ano,” odpovídá můj bratr.

  “Myro Roderichová, berete si zde přítomného Marka Vidala za manžela?

  “Ano,” odpovídá Myra tak hlasitě, že ji všichni slyší. Po obřadu se lidé hrnou na cestu, po níž půjdou novomanželé. Není slyšet, jako obvykle hlučná změť hlasů, lidé mlčí, natahují krky v pošetilé naději, že něco uvidí. Nikdo by nechtěl ustoupit ze svého místa a nikdo také nechce být v první řadě. Všechny žene zvědavost a zdržuje tajemný strach…

  Novomanželé, svědkové a přátelé odcházejí do sakristie dvojitým špalírem maličko vystrašeného davu. A tam vedle podpisu Marka Vidala se do matriky podpisuje Myra Roderichová neviditelnou rukou, rukou, kterou nikdy nikdo neuvidí!