KAPITOLA JEDENÁCTÁ Blížil se den svatby stanovený na 1. června. S radostí jsem konstatoval, že citlivá Myra už zapomněla na nevysvětlitelný incident. Pochopitelně, že před ní a její matkou nikdy nikdo nevyslovil jméno Viléma Storitze. Byl jsem jejím důvěrníkem. Hovořila se mnou o svých plánech do budoucna, ačkoli nevěděla, jestli se uskuteční. Usadí se s Markem ve Francii? Ano, ale hned ne. Trápila by se, kdyby se měla rozloučit s otcem a s matkou.
Ale,“ dodala, “to neznamená, že si nevyjedeme na několik týdnů do Paříže, a vy nás doprovodíte, viďte?” “Rád… Když vám nebudu překážet.“ “Já vím, novomanželé nejsou zrovna příjemná společnost.” ,,Však si zvyknu,“ odpověděl jsem rezignovaně. Doktor s cestou souhlasil. Bude nejlepší, když novomanželé na měsíc nebo na dva odjedou z Ragzu. Paní Roderichové se jistě bude po dceři stýskat, ale pochopí a nebude mít námitky.
Když byl Marc s Myrou, zapomínal na všechno, nebo se snažil zapomenout. Ale když jsme byli sami, marně jsem se snažil rozptýlit jeho obavy.
Pokaždé se vyptával: “Víš něco nového, Henri?” “Nic,” odpovídal jsem a byla to svatá pravda. Jednou dodal: “Kdyby ses něco dověděl ve městě nebo od pana Steparka…” “Informoval bych tě, Marku.” “Zlobil bych se na tebe, kdybys mi chtěl cokoli zatajit.” “Buď klidný, nic ti nezatajím. Ale ujišťuji tě, že na tu aféru už nikdo ani nevzdechne. Nikdy nebyl ve městě takový klid. Jedni se starají o své obchodní záležitosti, druzí o zábavu a na trhu stále stoupá poptávka.” “Žertuješ, Henri…” “Abych ti dokázal, že už nemám obavy.” “A přece,” povzdechl si Marc a zachmuřil se, “kdyby ten člověk…” “Ach, tak hloupý není. Dobře ví, že by ho zatkli, kdyby vstoupil na Rakousko-Uherské území. A v Německu je dost jarmarků, kde může předvádět své kejkle.” “A co ta moc, o které mluví…” “Pohádka pro děti!” “Ty tomu nevěříš?” “Asi tak málo, jako ty. Poslyš Marku, raději počítej hodiny a minuty, které tě dělí od velikého dne. To je to nejlepší, co teď můžeš dělat. A až je spočítáš, začni znova.” “Ach! Kamaráde!”… zvolal Marc smutně.
“Marku, ty jsi blázen. Myra je rozumnější než ty.“ “Protože neví to co já.” “Copak víš?… K čertu, víš přece, že ten chlap už není v Ragzu, že se sem nemůže vrátit, že se s ním už nikdy nesetkáme. Jasné! Jestli ti ani tohle nestačí, aby ses uklidnil….” “Víš, Henri, mám tušení…, zdá se mi…” “Co si to namlouváš, chudáčku! Poslyš, poslechni mě a vrať se k Myře. Hned se budeš dívat na život růžovými brýlemi.” “Ano, máš pravdu. Neměl bych ji nechávat ani chvilku samotnou!” Ubohý bratr! Bylo mi ho líto. Čím více se blížil den svatby, tím větší měl obavy. A mám-li být upřímný, i já jsem bezděky očekával ten den s úzkostí. Mohl jsem se spolehnout na Myru, že dokáže uklidnit mého bratra, ale nevěděl jsem, co si mám počít s Haralanem.
Sotva se dozvěděl, že je Vilém Storitz ve Sprembergu, dalo mi moc práce, abych mu zabránil jet za ním. Z Ragzu do Sprembergu je asi dvě stě mil. Podařilo se nám zdržet ho, ale ačkoli jsme mu s jeho otcem vysvětlovali, proč je nejlepší, aby se na tu aféru zapomnělo, stále o ní mluvil, i když to bylo zbytečné. Obával jsem se, že ho neudržíme.
Jednou ráno za mnou přišel, a hned jak začal mluvit, jsem poznal, že se rozhodl odjet.
“To přece neuděláte, Haralane,” přemlouval jsem ho, “to nemůžete udělat… Nesmíte se s tím Prušákem setkat. Prosím vás, neodjíždějte z Ragzu.” “Můj milý,” odpověděl mi kapitán Haralan tónem, svědčícím o pevném rozhodnutí, “musím toho darebáka potrestat!” “To se přece stane dřív nebo později, věřte mi,” zvolal jsem. “A jenom jedna ruka ho má právo srazit, ruka policie.” Haralan pochopil, že mám pravdu, ale nechtěl se vzdát. “Víte, Henri,” řekl tónem, jenž mě nenechával na pochybách, “nedíváme se na tyhle věci stejně. Moje rodina, která se stane rodinou vašeho bratra, byla potupena, a já se nemám pomstít?” “Ne, je to záležitost justice.” “Jak to provede, když se ten chlap nevrátí?… Guvernér dnes ráno podepsal verdikt, kterým ho vypověděl ze země, a tím mu znemožnil návrat. Musím jet za ním do Sprembergu, kde je, nebo by alespoň měl být.” Naléhal jsem na něho tak dlouho, až mi slíbil, že se přemůže, ale pod podmínkou, že po svatbě už nebudu proti jeho návrhu a že pojedu s ním. Hodiny, které nás dělily od prvního června, se mi zdály být nekonečné. Ačkoli jsem považoval za svou povinnost uklidňovat druhé, sám jsem také nebyl úplně klidný. Několikrát jsem se prošel po bulváru Tékéli, jako by mě poháněla nějaká zlá předtucha.
Storitzův dům vypadal stále stejně jako po odchodu policie, dveře a okna byly zavřeny, dvůr a zahrada opuštěny, po bulváru přecházelo několik policistů, kteří střežili prostor kolem domu až ke zdem bývalého opevnění a nejbližší okolí za nimi. Ani pán domu, ani jeho sluha se nepokusili vniknout do domu. A přece nehledě na to, co jsem říkal Markovi a Haralanovi a co jsem namlouval sám sobě, byl jsem jako posedlý a vůbec by mě nepřekvapilo, kdybych uviděl z komína laboratoře vystupovat kouř, nebo kdybych zahlédl tvář za okny pavilónku. Ragzská veřejnost se už vzpamatovala z prvního šoku a o skandálu se nemluvilo, ale fantom Viléma Storitze pronásledoval doktora Rodericha, mého bratra, kapitána Haralana i mne.
30. května odpoledne jsem zamířil k mostu na ostrov Svendor. Chtěl jsem přejít na pravý břeh Dunaje.
Když jsem přicházel k mostu, prošel jsem kolem přístaviště v okamžiku, kdy přijížděla po proudu loď s cestujícími.
Tu jsem si vybavil všechny incidenty ze své cesty, setkání s tím Němcem, jeho drzé vystupování, pocit antipatie, který u mne vzbudil na první pohled, a pak slova, která pronesl, když jsem si myslel, že je už ve Vukovaru. Ano, byl to on, kdo pronesl ta výhružná slova. Poznal jsem jeho hlas v salónu u Roderichových podle tvrdé a drsné německé výslovnosti.
Pod dojmem těchto vzpomínek jsem si podrobně prohlížel cestující, kteří se zastavili v Ragzu. Hledal jsem bledý obličej, záhadné oči, ďábelskou tvář toho člověka… Ale zůstal jen v mé fantazii.
V šest hodin jsem jako obvykle přišel na večeři k Roderichovým. Zdálo se mi, že paní Roderichová se už zotavila z šoku, že se jí daří lépe. V předvečer dne, kdy se Myra měla stát jeho ženou, zapomněl můj bratr v její blízkosti na všechno.
I kapitán Haralan mi připadal klidnější, ačkoli se maličko mračil.
Rozhodl jsem se, že udělám všechno, abych je povzbudil a zaplašil mráčky nemilých vzpomínek. Myra mi naštěstí pomáhala, byla středem družné zábavy, která se protáhla pozdě do noci. Nedala se prosit, sedla si ke klavescinu a zpívala staré maďarské písně, jako by chtěla vymazat vzpomínku na ohavnou Píseň nenávisti , jež zazněla v tomto saloně.
Když jsme se rozcházeli, připomněla mi s úsměvem: “Zítra, pane Henri, nezapomeňte…” “Co nemám zapomenout, slečno?…” zeptal jsem se stejně vesele. “Nezapomeňte, že zítra jdeme na audienci ke guvernérovi vyžádat si podle tradice povolení k sňatku.” “Ach! Vida! Už zítra!…” “A vy jdete za svědka svému bratrovi…” “Máte pravdu, slečno Myro, že mi to připomínáte. Tak já jdu za svědka svému bratrovi!… Docela jsem na to zapomněl.” “To mě nepřekvapuje. Všimla jsem si, že býváte občas roztržitý.” “Máte pravdu, ale slibuji vám, že zítra nebudu roztržitý. Jenom aby Marc nebyl roztržitější než já…” “Za něho ručím já. Tak na shledanou, přesně ve čtyři.” “Ve čtyři, slečno Myro, a já jsem si myslel, že o půl šesté!… Buďte klidná! Přijdu za deset minut čtyři.” “Dobrou noc, budoucí bratříčku!” “Dobrou noc, slečno Myro, dobrou noc!” Hledal jsem bledý obličej, záhadné oči, ďábelskou tvář… (str. 69) Nazítří ráno měl Marc nějaké pochůzky. Zdálo se mi, že se už docela uklidnil, a proto jsem ho nechal jít samotného.
Ale já jsem z opatrnosti zašel na radnici, abych měl jistotu, že se Vilém Storitz nevrátil do Ragzu.
Hned mě uvedli k panu Steparkovi. Zeptal jsem se ho, má-li nějaké nové informace.
“Žádné, pane Vidale,” uklidňoval mě, “můžete být klidný, náš chlapík se v Ragzu neukázal.” “Je ještě ve Sprembergu?” “Vím bezpečně, že tam byl ještě před čtyřmi dny.” “Dostal jste o tom zprávu?” “Ano, od kurýra německé policie.” “To mě uklidňuje.” “Ale mě mrzí, pane Vidale, že ten čertovský chlapík už nemá v úmyslu překročit naše hranice.” “Tím líp, pane Steparku.” “Líp pro vás, ale já jako policista bych raději popadl toho kouzelníka za límec a strčil ho za mříže… Ostatně, možná že později…” “Ach později, po svatbě, to vám rád dopřeji, pane Steparku.” Poděkoval jsem mu a odešel jsem. Ve čtyři hodiny odpoledne jsme se shromáždili v salóně u Roderichových. Na bulváru Tékéli čekaly dva kočáry - jeden pro Myru, jejího otce, matku a rodinného přítele soudce Neumanna, druhý pro Marka, kapitána Haralana, jeho přítele poručíka Armgarda a mě. Neumann a Haralan šli za svědky nevěstě, poručík Armgard Markovi.
Jak mi vysvětlil Haralan, nešlo ten den o sňatek v pravém slova smyslu, ale o přípravný obřad. Jestliže snoubenci dostanou svolení k sňatku od guvernéra, mohou být příští den oddáni v katedrále. I když nebyli oddáni v pravém slova smyslu, mají k sobě od té chvíle závazky, a kdyby jim nějaká nepředvídaná okolnost znemožnila uzavřít sňatek, byli by odsouzeni k věčnému celibátu.
Podobný zvyk bychom možná našli ve feudální Francii. Má v sobě něco patriarchálního, protože nejvyšší hodnostář je považován za otce občanů.
Mladičká snoubenka byla půvabně a vkusně oblečená. Paní Roderichová měla drahou, ale velmi jednoduchou toaletu. Doktor, soudce, bratr a já jsme byli rovněž náležitě vyšňořeni a oba důstojníci měli slavnostní uniformu.
Na bulváru čekal na odjezd kočárů hlouček žen a dívek z lidu, zvědavých na každou svatbu. Ale bylo pravděpodobné, že i zítra v katedrále se sejde spousta lidí.
Kočáry projely hlavní branou paláce, zahnuly za roh bulváru, projely po nábřeží Batthyani, ulicí prince Miloše, Ladislavovou ulicí a zastavily u mříže guvernérova paláce.
Na náměstí a na nádvoří se sešlo dost zvědavců. Není vyloučeno, že je přilákala vzpomínka na nedávný incident. Možná že očekávali nějakou další výtržnost.
Kočáry vjely na hlavní nádvoří a zastavily před vchodem.
Za chvíli nato jsme v následujícím pořadí Myra s otcem, paní Roderichová s panem Neumannem, Marc, Haralan, poručík Armgard a já vešli do slavnostního sálu, rozjasněného vysokými okny s barevnými skly, se stěnami vykládanými drahocenným vyřezávaným dřevem. Uprostřed stál široký stůl a na něm dva nádherné koše s květinami. Pán a paní Roderichovi se posadili vedle křesel, určených pro snoubence, za nimi usedli čtyři svědkové, pan Neumann a kapitán Haralan vlevo, poručík Armgard a já vpravo.
Kočáry projely hlavní branou paláce… (str. 71) Ceremoniář oznámil guvernérův příchod. Všichni povstali. Guvernér usedl na trůn, nejprve se otázal rodičů, zda souhlasí se sňatkem své dcery s Markem Vidalem, pak se obrátil na snoubence a položil jim obvyklé otázky: “Marku Vidale, slibujete, že se oženíte s Myrou Roderichovou?” “Přísahám, že ano,” odpověděl můj bratr, předem obeznámený s tím, co má říkat. “Myro Roderichová, slibujete, že se provdáte za Marka Vidala?” “Přísahám, že ano,” odpověděla Myra. “My, ragzský guvernér,” prohlásila pak Jeho Excelence, “na základě plné moci, kterou nám dala císařovna a královna, a podle staletého obyčeje města Ragzu vyslovujeme souhlas se sňatkem Marka Vidala s Myrou Roderichovou. Chceme a nařizujeme, aby se sňatek konal zítra obvyklým způsobem v městské katedrále.” Obřad proběhl jednoduše a hladce. Nic zvláštního jej nenarušilo, nestalo se nic z toho, čeho jsem se obával, nikdo neroztrhal smlouvu, již jsme podepsali a nikdo nevyrval snoubencům ani svědkům pero z ruky.
Vilém Storitz byl určitě ve Sprembergu - kéž by tam zůstal k velké radosti svých spoluobčanů - a jestli byl v Ragzu, znamenalo to, že už asi vyčerpal svou moc.
Teď se Myra Roderichová stane ženou Marka Vidala, a nikoho jiného, ať se to tomu čaroději líbí nebo ne.
