×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajemství Vilema Storitze - Jules Verne, KAPITOLA DVANÁCTÁ

KAPITOLA DVANÁCTÁ Bylo prvního června. Nemohli jsme se toho vytouženého dne dočkat! Za několik hodin bude svatba v ragzské katedrále. Obavy, které by mohla vyvolat vzpomínka na nevysvětlitelnou výtržnost, se po audienci u guvernéra úplně rozplynuly.

Vstal jsem časně. Ačkoli jsem spěchal, Marc mě předhonil. Když ke mně přišel, nebyl jsem ještě úplně hotov.

Byl už slavnostně ustrojen jako ženich. Zářil štěstím, které nekalil ani mráček. Vroucně mě objal a já ho přitiskl k sobě.

“Myra mi řekla, abych ti připomněl,” poznamenal.

“Že se svatba koná dnes,” odpověděl jsem se smíchem. “Dobrá, tak jí vyřiď, že když jsem přišel včas na audienci ke guvernérovi, přijdu také včas do katedrály. Včera jsem si nařídil hodinky podle hradní věže. Ale ty se, Marku, snaž, abychom nečekali na tebe! Víš, bez tebe bychom nemohli začít!” Odešel a já jsem se snažil dokončit toaletu, ačkoli bylo teprve devět hodin ráno. Dali jsme si schůzku v paláci, odkud měly vyjet kočáry. Abych dokázal, že jsem přesný, přišel jsem o něco dřív - nevěsta se za to na mě mile usmála - a usadil jsem se v salóně.

Svatební hosté se scházeli jeden po druhém - všichni, kteří se měli účastnit obřadu v paláci.

Myra Roderichová - a proč ne Myra Vidalová, když snoubenci byli spojeni guvernéro-vým příkazem - byla rozkošná v bílé moaré toaletě s vlečkou a v živůtku, na němž byly vyšity pomerančové květy. V ruce držela nádhernou svatební kytici. Ve světlých vlasech měla připevněný svatební věneček, z něhož splýval v dlouhých záhybech bílý tylový závoj. Byl to věneček, jejž jí vrátil můj bratr. Jiný nechtěla.

Když přišla s matkou do salónu, přistoupila ke mně a podala ruku. Vřele, bratrsky jsem ji stiskl. Oči jí zářily radostí: “Ach, bratříčku!” zvolala, “jsem tak šťastná!” A tak po ošklivých dnech, po smutných zkouškách, které prožila tato rodina, nezbylo ani stopy. Jenom kapitán Haralan tak docela nezapomněl. Když mi tiskl ruku, zašeptal: “Ne… Už na to nemysleme!” Poslyšte, jaký byl program, s nímž všichni souhlasili. Ve tři čtvrti na deset odjezd do katedrály, kde bude očekávat příjezd novomanželů ragzský guvernér s význačnými osobnostmi a hodnostáři. Po mši a podepsání svatební smlouvy v sakristii Svatého Michala představování a blahopřání. Po návratu do paláce oběd asi pro padesát pozvaných osob. Večer v salónech paláce slavnost, na niž bylo rozesláno na dvě stě pozvánek.

Nasedli jsme do kočárů ve stejné sestavě jako včera: do prvního nevěsta, doktor, paní Roderichová a pan Neumann, do druhého Marc se dvěma svědky. Při návratu z katedrály pojedou Marc a Myra Vidalovi, kteří už budou navždy spojeni, v kočáře spolu.

Ostatní ekvipáže se rozjely pro osoby, které měly tvořit svatební průvod.

“Ach, bratříčku!” zvolala, “jsem tak šťastná!” (str. 74) Ve tři čtvrti na deset vyjely kočáry z paláce. Jely po nábřeží Batthyani, přes Maďarské náměstí, pak po elegantní čtvrti Ragzu ulicí prince Miloše. Počasí bylo nádherné, slunce přívětivě svítilo. Pod podloubím ulice se ubíralo mnoho lidí do katedrály. Všechny pohledy, plné sympatie a obdivu, platily nevěstě jedoucí v prvním kočáře. Ale musím podotknout, že neopomíjely ani Marka. Z oken vyhlížely usměvavé tváře a ze všech stran zdravilo tolik lidí, že ani nebylo možné všem odpovědět.

Když jsme se blížili k náměstí, musely jet kočáry krokem, protože se těžko dostávaly vpřed.

Z věží katedrály se rozléhaly veselé hlasy zvonů, které roznášel východní vítr. Krátce před desátou se ozval ostrý hlas zvonu hradní věže a smísil se se zvučnými hlasy zvonů katedrály.

Bylo přesně deset hodin a pět minut, když naše dva kočáry předjely pod schodiště katedrály, před hlavní portál, jehož dveře byly dokořán otevřeny.

První vystoupil doktor Roderich, pak jeho dcera, jež se do něho zavěsila, nato pan Neumann, jenž nabídl rámě paní Roderichové.

Pak vystoupili z kočáru ostatní a všichni jsme za Markem procházeli špalírem diváků, který vroubil prostor před katedrálou.

V tom okamžiku se uvnitř katedrály rozezvučely mohutné varhany a za tohoto monumentálního doprovodu vstoupil svatební průvod do katedrály.

Marc a Myra zamířili k dvěma křeslům stojícím vedle sebe před hlavním oltářem.

Všechny židle a chórové lavice už zaplnili početní hosté: ragzský guvernér, vysocí úředníci, důstojníci z posádky, soudce a syndikové, přední úředníci z městské správy, přátelé rodiny. Pro dámy v oslňujících toaletách byla vyhrazena zvláštní místa vedle chórových lavic a ani jedno už nebylo volné.

Za chórovou mříží, uměleckou zámečnickou prací z XIII. století, se tísnil dav zvědavců. Lidé, kteří se tam nedostali, se namačkali do hlavní lodi, kde byly všechny židle obsazeny. Dole v příčních lodích se tlačil lid, jenž zaplavil i schodiště před chrámem.

Napadlo někoho z těch, kteří si v tom okamžiku vzpomněli na podivné události, které pobouřily celé město, že se budou opakovat v katedrále? Určitě ne, protože i když je někteří považovali za dílo ďáblovo, nepředpokládali, že by se něco podobného mohlo přihodit v kostele. Copak nekončí ďábelská moc na prahu svatyně?

Dav napravo od chóru se pohnul, rozestoupil se a udělal místo arcijáhenovi, jáhenovi, kostelníkům a ministrantům.

Arcijáhen se zastavil před stupni k oltáři, uklonil se a pronesl první věty Introitu a zpěváci počali zpívat Confiteor .

Myra poklekla na vypolštářované klekátko, sklopila hlavu a vroucně se modlila. Marc stál vedle ní a nespouštěl z ní oči.

Mše byla sloužena s pompou, kterou katolická církev nešetří při slavnostních příležitostech. Varhany se střídaly s gregoriánským chorálem, Kyrie a sloky Gloria in Excelsis se rozléhaly pod vysokou klenbou. Občas se dav pohnul, bylo slyšet šoupání židlí, sklápění sedadel a kroky bohoslovců, kteří se starali, aby vchod do hlavní lodi zůstal po celé délce volný.

Obvykle se vnitřek katedrály stápí v pološeru a duše se nerušené oddává nábožným pocitům. Starobylými skly úzkých, raně gotických oken, na nichž se rýsují siluety biblických postav, namalovaných zářivými barvami, a bočními okny tam vniká jen chabé světlo. Když je venku zataženo, je v hlavní lodi, v bočních lodích i v apsidě mystické přítmí, jímž proniká záře špičatých plamínků vysokých oltářních svící.

Dnes to vypadalo docela jinak. Slunce oslnivě svítilo a okna obrácená na východ a růžice v příční lodi se rozzářily. Paprsky slunce pronikly výklenkem v apsidě a přímo dopadaly na kazatelnu spočívající na pilíři v hlavní lodi. Zdálo se, že oživily usouženou tvář obra, který ji drží na svých obrovských ramenou.

Jakmile zazněl zvonek, přítomní povstali, hluk, který přitom vznikl, záhy vystřídalo ticho. Jáhen zazpíval žalm z Evangelia svatého Matouše.

Pak se bělovlasý jáhen pootočil a promlouval k snoubencům slabým stařeckým hlasem. Mluvil prostě a dojímavě. Chválil Myru i celou rodinu Roderichových a její péči o chudé. Posvětil sňatek, který spojí Francouze a Maďarku, a prosil o nebeské požehnání pro novomanžele.

Když starý kněz skončil svůj proslov a jáhen a podjáhen zaujali opět svá místa po jeho boku, otočil se opět k oltáři, aby se pomodlil.

Jestliže popisuji dopodrobna svatební obřad, je to proto, že se mi hluboce vryl do paměti a že jsem na něj nikdy nezapomněl.

Pak se z kůru ozval nádherný hlas, doprovázený smyčcovým kvartetem. Slavný maďarský tenorista zpíval hymnus obětování.

Marc a Myra vstali ze svých křesel a přistoupili ke stupňům oltáře. Tam odevzdali podjáhenovi značnou almužnu a políbili paténu, kterou jim podal ministrant. Pak se zase vrátili na svá místa. Nikdy, doopravdy nikdy, mi Myra, zářící štěstím, nepřipadala krásnější.

Teď přišla řada na dívky, které vybíraly příspěvky na chudé a nemocné. Bohoslovci jim razili cestu mezi řadami chóru a hlavní lodi. Bylo slyšet šoupání židlí, šustot šatů a šum davu. Přitom padaly mince do měšců. Nakonec arcijáhen v doprovodu svých dvou pomocníků zamířil k snoubencům a zastavil se před nimi.

“Marku Vidale,” otázal se třaslavým hlasem, který ale v hlubokém tichu všichni slyšeli, “berete si dobrovolně Myru Roderichovou za manželku?” “Ano,” odpověděl můj bratr. “Myro Roderichová, berete si dobrovolně Marka Vidala za manžela?” “Ano,” vydechla Myra. Než pronesl požehnání, vzal arcijáhen od mého bratra snubní prstýnky a posvětil je.

Pak se chystal vsunout jeden z nich na prst novomanželky… V té chvíli se ozval výkřik plný hrůzy a děsu.

A poslyšte, co jsem uviděl a se mnou tisíce osob: Jáhen a podjáhen se zapotáceli, jako by je někdo prudce odstrčil, arcijáhen s chvějícími se rty s tváří zkřivenou hrůzou a s vyděšeným pohledem zápasil s neviditelným fantomem a nakonec se zhroutil na kolena… Pak následovaly po sobě události jako údery blesku a nikdo neměl čas zasáhnout nebo pochopit, co se děje. Kdosi vrazil do mého bratra a Myry tak prudce, že upadli na dlaždice… Nato proletěly snubní prstýnky chrámovou lodí a jeden z nich mě udeřil do obličeje… A pak jsem uslyšel a se mnou tisíce lidí slova, pronesená hrozným, mně dobře známým hlasem Viléma Storitze: “Běda manželům!…” Zdálo se, že prokletí vychází ze záhrobí. Dav hrůzou vydechl. Ze všech prsou se vydral tlumený výkřik. Myra se zvedla, pronikavě vykřikla a padla v mdlobách vyděšenému Markovi do náručí.


KAPITOLA DVANÁCTÁ

 Bylo prvního června.

  Nemohli jsme se toho vytouženého dne dočkat! Za několik hodin bude svatba v ragzské katedrále. Obavy, které by mohla vyvolat vzpomínka na nevysvětlitelnou výtržnost, se po audienci u guvernéra úplně rozplynuly.

  Vstal jsem časně. Ačkoli jsem spěchal, Marc mě předhonil. Když ke mně přišel, nebyl jsem ještě úplně hotov.

  Byl už slavnostně ustrojen jako ženich. Zářil štěstím, které nekalil ani mráček. Vroucně mě objal a já ho přitiskl k sobě.

  “Myra mi řekla, abych ti připomněl,” poznamenal.

  “Že se svatba koná dnes,” odpověděl jsem se smíchem. “Dobrá, tak jí vyřiď, že když jsem přišel včas na audienci ke guvernérovi, přijdu také včas do katedrály. Včera jsem si nařídil hodinky podle hradní věže. Ale ty se, Marku, snaž, abychom nečekali na tebe! Víš, bez tebe bychom nemohli začít!”

  Odešel a já jsem se snažil dokončit toaletu, ačkoli bylo teprve devět hodin ráno.

  Dali jsme si schůzku v paláci, odkud měly vyjet kočáry. Abych dokázal, že jsem přesný, přišel jsem o něco dřív - nevěsta se za to na mě mile usmála - a usadil jsem se v salóně.

  Svatební hosté se scházeli jeden po druhém - všichni, kteří se měli účastnit obřadu v paláci.

  Myra Roderichová - a proč ne Myra Vidalová, když snoubenci byli spojeni guvernéro-vým příkazem - byla rozkošná v bílé moaré toaletě s vlečkou a v živůtku, na němž byly vyšity pomerančové květy. V ruce držela nádhernou svatební kytici. Ve světlých vlasech měla připevněný svatební věneček, z něhož splýval v dlouhých záhybech bílý tylový závoj. Byl to věneček, jejž jí vrátil můj bratr. Jiný nechtěla.

  Když přišla s matkou do salónu, přistoupila ke mně a podala ruku. Vřele, bratrsky jsem ji stiskl. Oči jí zářily radostí:

  “Ach, bratříčku!” zvolala, “jsem tak šťastná!”

  A tak po ošklivých dnech, po smutných zkouškách, které prožila tato rodina, nezbylo ani stopy. Jenom kapitán Haralan tak docela nezapomněl. Když mi tiskl ruku, zašeptal:

  “Ne… Už na to nemysleme!”

  Poslyšte, jaký byl program, s nímž všichni souhlasili. Ve tři čtvrti na deset odjezd do katedrály, kde bude očekávat příjezd novomanželů ragzský guvernér s význačnými osobnostmi a hodnostáři. Po mši a podepsání svatební smlouvy v sakristii Svatého Michala představování a blahopřání. Po návratu do paláce oběd asi pro padesát pozvaných osob. Večer v salónech paláce slavnost, na niž bylo rozesláno na dvě stě pozvánek.

Nasedli jsme do kočárů ve stejné sestavě jako včera: do prvního nevěsta, doktor, paní Roderichová a pan Neumann, do druhého Marc se dvěma svědky. Při návratu z katedrály pojedou Marc a Myra Vidalovi, kteří už budou navždy spojeni, v kočáře spolu.

  Ostatní ekvipáže se rozjely pro osoby, které měly tvořit svatební průvod.

“Ach, bratříčku!” zvolala, “jsem tak šťastná!” (str. 74)

   
Ve tři čtvrti na deset vyjely kočáry z paláce. Jely po nábřeží Batthyani, přes Maďarské náměstí, pak po elegantní čtvrti Ragzu ulicí prince Miloše. Počasí bylo nádherné, slunce přívětivě svítilo. Pod podloubím ulice se ubíralo mnoho lidí do katedrály. Všechny pohledy, plné sympatie a obdivu, platily nevěstě jedoucí v prvním kočáře. Ale musím podotknout, že neopomíjely ani Marka. Z oken vyhlížely usměvavé tváře a ze všech stran zdravilo tolik lidí, že ani nebylo možné všem odpovědět.

 

  Když jsme se blížili k náměstí, musely jet kočáry krokem, protože se těžko dostávaly vpřed.

  Z věží katedrály se rozléhaly veselé hlasy zvonů, které roznášel východní vítr. Krátce před desátou se ozval ostrý hlas zvonu hradní věže a smísil se se zvučnými hlasy zvonů katedrály.

  Bylo přesně deset hodin a pět minut, když naše dva kočáry předjely pod schodiště katedrály, před hlavní portál, jehož dveře byly dokořán otevřeny.

  První vystoupil doktor Roderich, pak jeho dcera, jež se do něho zavěsila, nato pan Neumann, jenž nabídl rámě paní Roderichové.

  Pak vystoupili z kočáru ostatní a všichni jsme za Markem procházeli špalírem diváků, který vroubil prostor před katedrálou.

  V tom okamžiku se uvnitř katedrály rozezvučely mohutné varhany a za tohoto monumentálního doprovodu vstoupil svatební průvod do katedrály.

  Marc a Myra zamířili k dvěma křeslům stojícím vedle sebe před hlavním oltářem.

  Všechny židle a chórové lavice už zaplnili početní hosté: ragzský guvernér, vysocí úředníci, důstojníci z posádky, soudce a syndikové, přední úředníci z městské správy, přátelé rodiny. Pro dámy v oslňujících toaletách byla vyhrazena zvláštní místa vedle chórových lavic a ani jedno už nebylo volné.

  Za chórovou mříží, uměleckou zámečnickou prací z XIII. století, se tísnil dav zvědavců. Lidé, kteří se tam nedostali, se namačkali do hlavní lodi, kde byly všechny židle obsazeny. Dole v příčních lodích se tlačil lid, jenž zaplavil i schodiště před chrámem.

  Napadlo někoho z těch, kteří si v tom okamžiku vzpomněli na podivné události, které pobouřily celé město, že se budou opakovat v katedrále? Určitě ne, protože i když je někteří považovali za dílo ďáblovo, nepředpokládali, že by se něco podobného mohlo přihodit v kostele. Copak nekončí ďábelská moc na prahu svatyně?

  Dav napravo od chóru se pohnul, rozestoupil se a udělal místo arcijáhenovi, jáhenovi, kostelníkům a ministrantům.

  Arcijáhen se zastavil před stupni k oltáři, uklonil se a pronesl první věty Introitu a zpěváci počali zpívat Confiteor .

  Myra poklekla na vypolštářované klekátko, sklopila hlavu a vroucně se modlila. Marc stál vedle ní a nespouštěl z ní oči.

  Mše byla sloužena s pompou, kterou katolická církev nešetří při slavnostních příležitostech. Varhany se střídaly s gregoriánským chorálem, Kyrie a sloky Gloria in Excelsis se rozléhaly pod vysokou klenbou. Občas se dav pohnul, bylo slyšet šoupání židlí, sklápění sedadel a kroky bohoslovců, kteří se starali, aby vchod do hlavní lodi zůstal po celé délce volný.

  Obvykle se vnitřek katedrály stápí v pološeru a duše se nerušené oddává nábožným pocitům. Starobylými skly úzkých, raně gotických oken, na nichž se rýsují siluety biblických postav, namalovaných zářivými barvami, a bočními okny tam vniká jen chabé světlo. Když je venku zataženo, je v hlavní lodi, v bočních lodích i v apsidě mystické přítmí, jímž proniká záře špičatých plamínků vysokých oltářních svící.

  Dnes to vypadalo docela jinak. Slunce oslnivě svítilo a okna obrácená na východ a růžice v příční lodi se rozzářily. Paprsky slunce pronikly výklenkem v apsidě a přímo dopadaly na kazatelnu spočívající na pilíři v hlavní lodi. Zdálo se, že oživily usouženou tvář obra, který ji drží na svých obrovských ramenou.

  Jakmile zazněl zvonek, přítomní povstali, hluk, který přitom vznikl, záhy vystřídalo ticho. Jáhen zazpíval žalm z Evangelia svatého Matouše.

  Pak se bělovlasý jáhen pootočil a promlouval k snoubencům slabým stařeckým hlasem. Mluvil prostě a dojímavě. Chválil Myru i celou rodinu Roderichových a její péči o chudé. Posvětil sňatek, který spojí Francouze a Maďarku, a prosil o nebeské požehnání pro novomanžele.

  Když starý kněz skončil svůj proslov a jáhen a podjáhen zaujali opět svá místa po jeho boku, otočil se opět k oltáři, aby se pomodlil.

  Jestliže popisuji dopodrobna svatební obřad, je to proto, že se mi hluboce vryl do paměti a že jsem na něj nikdy nezapomněl.

  Pak se z kůru ozval nádherný hlas, doprovázený smyčcovým kvartetem. Slavný maďarský tenorista zpíval hymnus obětování.

  Marc a Myra vstali ze svých křesel a přistoupili ke stupňům oltáře. Tam odevzdali podjáhenovi značnou almužnu a políbili paténu, kterou jim podal ministrant. Pak se zase vrátili na svá místa. Nikdy, doopravdy nikdy, mi Myra, zářící štěstím, nepřipadala krásnější.

  Teď přišla řada na dívky, které vybíraly příspěvky na chudé a nemocné. Bohoslovci jim razili cestu mezi řadami chóru a hlavní lodi. Bylo slyšet šoupání židlí, šustot šatů a šum davu. Přitom padaly mince do měšců. Nakonec arcijáhen v doprovodu svých dvou pomocníků zamířil k snoubencům a zastavil se před nimi.

  “Marku Vidale,” otázal se třaslavým hlasem, který ale v hlubokém tichu všichni slyšeli, “berete si dobrovolně Myru Roderichovou za manželku?”

  “Ano,” odpověděl můj bratr.

  “Myro Roderichová, berete si dobrovolně Marka Vidala za manžela?”

  “Ano,” vydechla Myra.

  Než pronesl požehnání, vzal arcijáhen od mého bratra snubní prstýnky a posvětil je.

  Pak se chystal vsunout jeden z nich na prst novomanželky… V té chvíli se ozval výkřik plný hrůzy a děsu.

  A poslyšte, co jsem uviděl a se mnou tisíce osob:

  Jáhen a podjáhen se zapotáceli, jako by je někdo prudce odstrčil, arcijáhen s chvějícími se rty s tváří zkřivenou hrůzou a s vyděšeným pohledem zápasil s neviditelným fantomem a nakonec se zhroutil na kolena…

  Pak následovaly po sobě události jako údery blesku a nikdo neměl čas zasáhnout nebo pochopit, co se děje. Kdosi vrazil do mého bratra a Myry tak prudce, že upadli na dlaždice…

  Nato proletěly snubní prstýnky chrámovou lodí a jeden z nich mě udeřil do obličeje…

  A pak jsem uslyšel a se mnou tisíce lidí slova, pronesená hrozným, mně dobře známým hlasem Viléma Storitze:

  “Běda manželům!…”

  Zdálo se, že prokletí vychází ze záhrobí. Dav hrůzou vydechl. Ze všech prsou se vydral tlumený výkřik. Myra se zvedla, pronikavě vykřikla a padla v mdlobách vyděšenému Markovi do náručí.