KAPITOLA DEVÁTÁ Pan Stepark šel severní částí města a jeho policisté ve dvojicích centrem. Já s Haralanem jsme došli na konec ulice Štěpána I. a pak jsme šli podél Dunaje. Bylo zataženo. Z východu se hnaly našedivělé nabubřelé mraky. Za čerstvého větru brázdil široký pás plachetnic nažloutlé vody Dunaje. Páry čápů a jeřábů letěly proti větru a skřehotaly. Už nepršelo, ale pára stoupající k nebi hrozila, že se promění v prudký liják.
Jenom v obchodní čtvrti se to hemžilo měšťany a venkovany, jinde se málokdo ukázal na ulici. Kdyby byl pan Stepark se svými lidmi šel s námi, mohlo by to vzbudit pozornost, a proto bylo lepší, že jsme se s ním rozloučili, když jsme odcházeli z radnice.
Haralan stále mlčel. Obával jsem se, že kdyby potkal Viléma Storitze, neovládl by se a vrhl by se na něho. Skoro jsem litoval, že nám pan Stepark dovolil, abychom se účastnili domovní prohlídky.
Za čtvrt hodiny jsme došli k paláci Roderichových na rohu nábřeží Batthyani. Všechna okna v přízemí i okna pokojů paní Roderichové a Myry byla dosud zavřena. Ani stopy po včerejším ruchu!
Kapitán Haralan se zastavil a chvíli se díval na zavřené okenice. Povzdechl si, zaťal pěsti, ale neřekl ani slovo.
Zahnuli jsme za roh a šli jsme po bulváru Tékéli. Zastavili jsme se nedaleko Storitzova domu.
Nějaký člověk se lhostejně procházel přede dveřmi s rukama v kapsách. Byl to pan Stepark. Podle úmluvy jsme se s Haralanem k němu připojili.
Vzápětí přišlo šest tajných v civilu. Na pokyn pana Steparka se postavili ke mříži. Byl mezi nimi i zámečník pro případ, že by nikdo neotevřel.
Okna Storitzova domu byla zavřená jako obvykle a do pavilónku nebylo vidět, protože byla zatažena záclonami.
“Bezpochyby není nikdo doma,” řekl jsem panu Steparkovi.
“Uvidíme,” odpověděl. “Ale divil bych se, kdyby v domě nikdo nebyl. Podívejte se, támhle vlevo se kouří z komína.” Opravdu, nad střechou se třepetal sloupek kouře. “Jestli není pán doma,” dodal pan Stepark, “bude asi doma sluha. Na, tom konečně nezáleží, kdo nám otevře.” Kvůli Haralanovi jsem si přál, aby Vilém Storitz nejen nebyl doma, ale aby vůbec nebyl v Ragzu. Pan Stepark rozezvučel klepadlo ve výplni mříže. Pak jsme čekali, až někdo přijde a otevře nám dveře.
Uplynula jedna minuta. Nikde nikdo. Zaklepali jsme podruhé… “V tomhle domě jsou všichni nahluchlí,” zabručel pan Stepark. Potom dal příkaz zámečníkovi.
Ten si vybral potřebný nástroj. Dveře byly zavřené jenom na závoru, snadno povolily. Čtyři policisté šli s námi, dva zůstali venku.
Domovní dveře, ke kterým vedly tři schody, byly zavřené. Pan Stepark na ně dvakrát zabouchal holí.
Nikdo se neozval. V domě bylo ticho.
Zámečník vystoupil po schodech ke dveřím a vsunul jeden ze svých klíčů do zámku. Nebylo vyloučené, že dveře byly zamčeny na několik západů, že je Vilém Storitz, když uviděl policisty, zavřel na závoru, aby jim zabránil vstoupit do domu.
Ale nebylo tomu tak. Zámek povolil a dveře se otevřely.
“Pojďme,” vybídl nás pan Stepark.
Chodba byla osvětlena ze dvou stran: zamřížovaným oknem nad vstupními dveřmi a zasklenými dveřmi vedoucími do zahrady.
Pan Stepark udělal několik kroků po chodbě a pak hlasitě zavolal: “Je tu někdo?” Nikdo mu neodpověděl, ani když zavolal podruhé. V domě bylo ticho.
Ale když jsme bedlivě naslouchali, měli jsme dojem, že jsme zaslechli nějaký šramot v jednom bočním pokoji… Ale to se nám asi jenom zdálo.
Pan Stepark došel až na konec chodby. Šel jsem za ním a Haralan za mnou.
Jeden policista zůstal na stráži u vchodu do domu.
Když pan Stepark otevřel dveře, uviděli jsme celou zahradu. Byla obehnána zdmi v rozloze asi dvou až tří tisíc sáhů. Uprostřed byl trávník porostlý vysokou, napolo zvadlou trávou, kterou už dávno nikdo nekosil. Kolem něho se táhla křivolaká alej, vroubená hustým houštím. Za ním bylo vidět stromy vysázené podél zdi. Jejich koruny patrně převyšovaly mohutné opevnění.
Bylo vidět, že se o zpustlou zahradu nikdo nestará.
Prohledali zahradu. Policisté tam nikoho nenašli, ačkoli v aleji byly čerstvé stopy.
Okenice všech oken, vedoucích do zahrady, byly zavřeny, kromě okna v prvním patře, jež osvětlovalo chodbu.
“Ti lidé se sem určitě co nevidět vrátí,” poznamenal pan Stepark, “protože dveře byly jenom zastrčeny a nezamčeny na dva západy…, pokud ovšem včas neupláchli.” “Myslíte si, že se mohli něco dovědět?”… otázal jsem se. “Určitě ne, čekám, že se každou chvíli vrátí.” Pan Stepark pochybovačně zavrtěl hlavou. “Ostatně,” dodal jsem, “kouř, který stoupá z jednoho krbu, dokazuje, že se tu někde topí,” “Hned zjistíme, kde,” ujišťoval pan Stepark. Když pak zjistil, že na zahradě není ani živáčka a že se tam nikdo neskrývá, vybídl nás, abychom vstoupili do domu. Domovní dveře za námi zapadly Z chodby vedly dveře do čtyř místností. Z jedné z nich, s vyhlídkou na zahradu, udělali kuchyň. Do druhé vybíhalo schodiště vedoucí do prvního patra.
Domovní prohlídka začala kuchyní. Jeden policista odstrčil okenice, protože úzkou skulinou ve tvaru kosočtverce pronikalo jen málo světla.
V kuchyni bylo jenom nejnutnější zařízení - litinová kamna, jejichž rouru zakrývala římsa krbu, po každé straně jedna skříň, uprostřed stůl, dvě proutěné židle a dvě stoličky, na zdech viselo různé nádobí, v rohu pravidelně tikaly hodiny, které bezpochyby včera někdo natáhl.
V kamnech ještě hořelo několik uhlíků, z nichž patrně stoupal kouř, který jsme viděli zvenčí.
“Tak tady je kuchyň,” poznamenal jsem, “ale kde je kuchař?” “A jeho pán?“… dodal Haralan. “Pokračujme v pátrání,” vybídl nás pan Stepark.
Pak jsme prohlédli další dvě místnosti v přízemí, s vyhlídkou na dvůr. První byl salón zařízený starobylým nábytkem, čalouněný starými gobelíny německého původu, místy velmi opotřebovanými. Na kovové římse se silnými železnými řetězy stály dost nevkusné pendlovky z oblázků a mušlí. Na ručičkách, které se asi kdysi dávno zastavily, a na zaprášeném ciferníku bylo vidět, že se jich už dávno nepoužívalo. Naproti oknu visel v oválovém rámu portrét s ozdobnou obrubou kolem jména OTTO STORITZ.
Prohlédli jsme si obraz. Bylo to znamenité umělecké dílo neznámého malíře, výrazná kresba, namalovaná strohými barvami.
Haralan nemohl z toho plátna odtrhnout oči.
I na mne udělala tvář Otto Storitze hluboký dojem. Ovlivnilo mi mé zvláštní duševní rozpoložení?… Nebo jsem bezděky podlehl vlivu prostředí?… Zkrátka, připadal mi v tomto opuštěném salóně jak fantastická bytost. Zdálo se mi, že portrét s mohutnou hlavou, ježatými vlasy, obrovským čelem, ohnivýma očima a chvějícími rty žije, že vyskočí z rámu a zavolá na nás hrobovým hlasem: “Co tu děláte?… Jak se opovažujete rušit můj klid?” Zavřenými žaluziemi pronikalo do salónu světlo. Bylo zbytečné otvírat okno. V pološeru vypadal portrét snad ještě záhadněji a působivěji.
Pana Steparka patrně překvapila podoba otce se synem.
“Až na věkový rozdíl, mohl by to být dobře i portrét jeho syna, poznamenal. “Stejné oči, stejné čelo, stejná hlava na širokých ramenou. A ta ďábelská tvář!… Člověk by dostal chuť zažehnat oba dva.
“Ano,” souhlasil jsem, “je to překvapující podoba.” Haralan stál před plátnem jako přibitý, jako by měl před sebou originál. “Půjdeme, kapitáne?” vyzval jsem ho Ze salónu jsme šli přes chodbu do sousedního pokoje. Byla to pracovna. Panoval tam strašný nepořádek. Bílé dřevěné police byly přecpány svazky, většinou nevázanými, z oboru matematiky, chemie a zejména fyziky. V jednom rohu se válela kupa nástrojů, aparátů, strojů a baněk, přenosná kamínka, hromada křivulí a destilačních přístrojů, vzorky různých kovů, z nichž mnohé jsem vůbec neznal, ačkoli jsem inženýr. Uprostřed místnosti na stole plném papíru a psacího náčiní čtyři svazky úplného vydání Storitzova díla. Vedle nich rukopis. Sklonil jsem se nad ním a zjistil, že to byla studie o světle, rovněž z pera slavného vědce. Policisté zabavili papíry, publikace i rukopis a zapečetili je.
Prohlídka pracovny neposkytla nic podstatného, co by nás poučilo. Když už jsme byli na odchodu, všiml si pan Stepark zvláštní lahvičky z modravého skla, jež stála na krbu.
Bylo to znamenité umělecké dílo neznámého malíře… (str. 56) Podlehl buď zvědavosti, nebo policejní důkladnosti a napřáhl ruku po lahvičce, aby si ji mohl zblízka prohlédnout. Ale udělal asi nějaký neobratný pohyb, protože lahvička, jež stála docela na kraji, spadla na dlážky, právě když ji chtěl vzít do ruky, a rozbila se.
Vytekla z ní velice prchavá nažloutlá tekutina. Ihned se proměnila v páru zvláštní vůně, která se nedala k ničemu přirovnat, ale byla tak málo výrazná, že jsme ji skoro ani nevnímali.
“Na mou věru,” hudroval pan Stepark, “ta lahvička ale upadla v pravý čas.” “Bezpochyby obsahovala nějakou sloučeninu, kterou vynalezl Otto Storitz,” poznamenal jsem. “Jeho syn asi zná vzorec a vyrobí si novou,” odpověděl pan Stepark. Pak se obrátil ke dveřím: “Pojďme do prvního poschodí,” vyzval nás a přikázal dvěma tajným, aby zůstali na chodbě. Na konci chodby proti kuchyni začínalo schodiště. Schody při každém kroku vrzaly.
Z chodby vedly dveře do dvou sousedících pokojů. Nebyly zavřeny na klíč, stačilo otočit měděným knoflíkem a otevřely se.
První pokoj nad salónem byla asi ložnice Viléma Storitze. Byla tam jen železná postel, noční stolek, dubový prádelník, toaletní stolek na měděných nohách, pohovka, křeslo potažené sametem a dvě židle. Žádné záclony nad postelí ani na oknech, zkrátka nejnutnější zařízení. Na krbu ani na malém kulatém stolku v rohu neležel ani kousek papíru. V této ranní době byla postel ještě rozestlaná, ale nemohli jsme s jistotou tvrdit, že na ní někdo v noci spal.
Ale když si pan Stepark prohlížel toaletní stolek, zjistil, že v umyvadle je ještě voda s mýdlovými bublinkami.
“Kdybychom předpokládali, že se někdo naposledy myl v téhle vodě před čtyřiadvaceti hodinami, bubliny by se už dávno rozplynuly. Z toho usuzuji, že náš chlapík se tady dnes ráno umyl a pak šel ven.” “Je tedy možné, že se vrátí,” uvažoval jsem, “jestli si nevšimne vašich policistů.” “Jestli je uvidí, uvidí ho také oni a mají rozkaz přivést ho ke mně. Ale nepočítám s tím, že by se dal chytit.” V ten okamžik jsme zaslechli vrzat podlahu, jako by po ní někdo chodil. Zdálo se, že zvuk přichází ze sousedního pokoje nad pracovnou.
Z ložnice tam vedly dveře a tak jsme se nemuseli vracet na chodbu, když jsme chtěli vstoupit.
Haralan předběhl pana Steparka, skočil ke dveřím a prudce je otevřel… Ale zmýlili jsme se. Nikdo tam nebyl.
Možná že zvuk k nám dolehl z horního patra, z půdy, kudy se chodilo do pavilónku.
Druhý pokoj byl ještě jednodušeji zařízen než první. Na rámu, potaženém popruhy ze silného plátna, proleželá matrace, hrubá prostěradla a vlněná pokrývka. Dvě různé židle u krbu, kde nebyla ani stopa po popeli, hrnec s vodou, několik obleků z těžké látky na věšáku, dubová truhla, která sloužila jako skříň i prádelník a v níž pan Stepark našel kupu prádla.
Byl to zřejmě pokoj starého sluhy Hermanna. Pan Stepark také věděl od policistů, že občas otvírali okna v prvním pokoji, aby vyvětrali, ale okna druhého pokoje, vedoucí na dvůr, neotvírali nikdy. Ověřili jsme si to, když jsme si důkladně prohlédli espaňoletu, která se velmi těžce otáčela, a zrezivělé kování žaluzií.
Jak už jsem řekl, byl druhý pokoj prázdný. Jestli také nikoho nenajdeme na půdě, v pavilónku a ve sklepě pod kuchyní, znamená to, že pán i sluha opustili dům a možná že ani nemají v úmyslu se tam vrátit.
“Nepřipouštíte možnost, že by Vilém Storitz mohl být informován o chystané domovní prohlídce?” zeptal jsem se pana Steparka.
“Ne, pane Vidale, ledaže by byl schovaný v mé pracovně nebo v pracovně Jeho Excelence, když jsme tu záležitost projednávali!” “Je ale možné, že nás zpozorovali, když jsme přicházeli na bulvár Tékéli.” “Budiž! Ale jak se odsud dostali?” “Zadem do polí.” “Nemohli by tak rychle přelézt vysoké zdi zahrady a nezapomínejte, že příkop kolem opevnění se nedá přeskočit” Podle názoru pana Steparka odešel tedy Vilém Storitz s Hermannem dřív, než jsme přišli. Vyšli jsme z pokoje na chodbu. Když jsme stoupli na první schod schodiště, vedoucího do druhého patra, uslyšeli jsme, jak zničeho nic zavrzaly schody z přízemí do prvního poschodí, jako by někdo po nich běžel. Nato jsme zaslechli pád a bolestný výkřik.
Nahnuli jsme se přes zábradlí a spatřili jsme, jak jeden policista, který hlídal chodbu, vstává a tře si kříž.
Co je, Ludvíku?“ vyptával se ho pan Stepark. Policista mu vyprávěl, že právě stál na druhém schodu, když jeho pozornost upoutalo vrzání, které jsme slyšeli. Prudce se obrátil, aby zjistil co se děje, ale udělal asi nešikovný pohyb, protože mu ujely oba podpatky, padl naznak a uhodil se do kříže. Nedovedl si vysvětlit, proč vlastně upadl. Byl by přísahal, že ho někdo buď chytil za nohy, nebo do něho vrazil, aby ztratil rovnováhu. Ale to nebylo možné, protože byl v přízemí sám s kolegou, jenž hlídal hlavní vchod na dvůr.
“Hm!… “ broukl pan Stepark a zatvářil se starostlivě.
V minutě jsme vyběhli do druhého poschodí. Byla tam jenom půda, jež se táhla od jednoho štítu domu k druhému. Světlo se sem linulo úzkými vikýři ve střeše a na první pohled bylo vidět, že se tam nikdo neschoval.
Uprostřed půdy stál příkrý žebřík, vedoucí do pavilónku, jenž čněl nad hřebenem střechy. Vcházelo se tam sklápěcími dveřmi, které se otvíraly pomocí závaží.
“Dveře jsou otevřeny,” upozornil jsem pana Steparka, jenž už vystupoval po žebříku.
“Opravdu, pane Vidale, a taky to tu pěkně profukuje. Dnes vane silný vítr a korouhvička na střeše pořádně vrže. A to je ten zvuk, co jsme slyšeli.” “Ale mně to spíš připadalo jako kroky.” “Kdopak by tu chodil, když tu nikdo není?” “Ledaže by byl tam nahoře, pane Steparku?…” “V té větrné boudě?…” Haralan poslouchal náš rozhovor. Ukázal na pavilónek a vyzval nás: “Vystupme tam.” Pan Stepark vystoupil první po žebříku a přitom se držel za silný provaz, jenž sahal až na podlahu. Za ním šplhal kapitán Haralan a pak já. Do úzké věžičky se asi stěží vejdou tři lidé.
Byla to doopravdy jakási čtverhranná klec, osmkrát osm stop a asi deset stop vysoká.
Panovala tam značná tma, i když mezi podpěrnými sloupy, solidně zasazenými do trámů krovu, byla okna, neboť husté vlněné záclony, kterých jsme si všimli zvenku, byly zataženy. Jakmile jsme je odhrnuli, proniklo okenními skly světlo.
Ze čtyř stran pavilónku bylo vidět celý Ragz až po obzor. Nic nepřekáželo výhledu. Byl větší než z terasy paláce Roderichových, ale zase ne takový jako z věže Svatého Michala a z donžonu Hradu.
Nedovedl si vysvětlit, proč vlastně upadl (str. 59) Na konci bulváru jsem opět spatřil Dunaj, staré město, táhnoucí se k jihu, jemuž vévodí strážní věž radnice, štíhlá věž katedrály, donžon na hoře Wolkangu a kolem dokola rozsáhlé louky pusty, vroubené vzdálenými horami. Musím dodat, že také v pavilónku nebylo ani živáčka. Pan Stepark se musil smířit s faktem, že jeho policejní zákrok neměl žádný efekt a že jsme se nedověděli nic o tajemstvích Storitzova domu.
Myslel jsem si, že pavilónek možná slouží k astronomickému pozorování a že v něm jsou umístěny přístroje k pozorování nebe. Chyba. Byl tam jenom jeden stůl a dřevěná židle.
Na stole se povalovalo několik papírů a mimo jiné i noviny, v nichž jsem se v Budapešti dočetl o nadcházejícím výročí Otto Storitze. Také tyto papíry byly zabaveny.
Tady patrně Vilém odpočíval, když opustil svou pracovnu, přesněji řečeno laboratoř. Je jisté, že si přečetl onen článek, který zřejmě vlastnoručně označil křížkem červeným inkoustem.
Najednou se ozval výkřik. Překvapený a pobouřený kapitán Haralan spatřil na poličce, připevněné k jednomu podpěrnému sloupu v lepenkové krabici, kterou otevřel, svatební věneček, ukradený při zásnubním večírku v paláci Roderichových!
