KAPITOLA ČTRNÁCTÁ Mé obavy se tedy uskutečnily. Vilém Storitz neodjel z Ragzu a snadno se dostal do paláce Roderichových. Pravda, zločin se mu nepodařil! Ale to nebyla žádná záruka pro budoucnost. Oč se jednou marně pokusil, o to se pokusí znovu, a možná že se mu to povede. Nejdůležitější bylo, abychom se dohodli o takovém postupu, který by nás ochránil před dalšími útoky toho ničemy.
Nebylo snadné vymyslit podobný plán. Především jsem se rozhodl, že svolám pod nějakou záminkou všechny ohrožené osoby a zorganizuji takový obranný systém, který by znemožnil, aby se k nim kdokoli mohl přiblížit. Pečlivě jsem promyslil všechny eventuality, a když jsem přišel na to, jak bych uskutečnil svůj plán, ihned jsem se dal do práce.
Ráno 6. června, necelých osmačtyřicet hodin po atentátu na mého bratra, jehož rána se už zacelovala, jsem ho dal přivézt do paláce Roderichových a uložil jsem ho do pokoje sousedícího s Myřinou ložnicí. Pak jsem vysvětlil doktorovi svůj plán. Schválil ho a dodal, že se mohu považovat za velitele obklíčené posádky.
Hned jsem se ujal velení. Uložil jsem jednomu sluhovi, aby hlídal Marka a Myru, a pak jsem pečlivě a metodicky prohlédl palác s celým osazenstvem, nevyjímaje ani Haralana a paní Roderichovou, která na můj příkaz musela odejít od lůžka své dcery.
Začali jsme půdou. Drželi jsme se pod paží a procházeli jsme z jednoho konce na druhý. Nato jsme prohlédli všechny pokoje, nevynechali jsme ani jeden koutek a nenechali jsme mezi sebou mezeru, kudy by mohla proklouznout lidská bytost. Je snad zbytečné líčit, jak jsme cestou nadzvedali závěsy, přemísťovali křesla, prohledávali prostor pod postelemi a na skříních, a přitom jsme se ani na chviličku nepustili. Každý pokoj, který jsme takto prohlédli, jsme zamkli a já jsem si ponechal klíč.
Trvalo nám to asi dvě hodiny, a když jsme byli hotoví a došli jsme až k domovním dveřím, byli jsme přesvědčeni, že se v paláci neskrývá nikdo cizí. Dveře na ulici jsme zavřeli na závoru a já jsem si vsunul klíč do kapsy. Teď už nikdo nemohl vstoupit do paláce bez mého souhlasu. Sliboval jsem si, že napříště se žádný vetřelec, kdyby byl i stokrát neviditelný, nedostane inkognito do paláce, prostě tam bude vpuštěn jenom ten host, kterého si ověřím a osobně přijmu.
A skutečně, od té doby jsem jenom já odpovídal na údery klepadla. Abych mohl plnit svou funkci vrátného, doprovázel mě Haralan, a když nebyl doma, jeden spolehlivý sluha. Dveře jsme nejdřív pootevřeli, můj pomocník je držel zevnitř, já jsem proklouzl otvorem a zatarasil jsem ho zvenčí. Když jsme návštěvníka vpustili, ustoupili jsme všichni tři o krok, přitiskli se k sobě a pomaličku jsme za sebou zavírali dveře.
Tak jsme byli dokonale bezpečni v domě změněném v pevnost.
Slyším v duchu vaše námitky a vím, že jsou oprávněné. Měl bych náš palác spíše nazvat vězením než pevností. Je to fakt, ale vězení je snesitelné, když netrvá věčně. Nemyslel jsem si, že budeme dlouho uvězněni.
Ustavičně jsem si lámal hlavu s touto neobvyklou situací. Nemohl jsem tvrdit, že jsem snad pronikl do nerozluštěného tajemství Viléma Storitze, ale přece jsem už na leccos přišel.
Považuji za nutné napsat několik nezáživných slov na vysvětlenou.
Necháme-li dopadnout na hranol svazek slunečních paprsků, víme, že se rozpadá na sedm barev, které dohromady dávají bílé světlo. Tyto barvy - fialová, indigově modrá, modrá, zelená, žlutá, oranžová, červená - tvoří sluneční spektrum. Mohou existovat barvy, které svými smysly nevnímáme. Proč by tyto paprsky, které dnes ještě neznáme, neměly docela jiné vlastnosti než ty, které známe? Víme, že první mohou procházet jen malým počtem pevných těles, například sklem. Proč by ty druhé nemohly prostoupit jakékoli pevné těleso? Jestli je tomu skutečně tak, nepřišli bychom na to sami od sebe, protože naše smysly nereagují na tyto předpokládané paprsky. Bylo by tedy možné, že Otto Storitz tyto paprsky objevil, využil svých znalostí a přišel na vzorec látky, která má schopnost rozptýlit se na periférii organismu, a jestliže se dostane do těla, změnit vlastnosti různých paprsků, obsažených v solárním spektru. Kdybych tuto hypotézu připustil, všechno by se tím vysvětlilo. Světlo dopadající na neprůsvitný povrch těla, nasycený touto látkou, se rozkládá a paprsky se nepozorovaně mění v neznámé předpokládané záření. Toto záření pak volně vniká do těla, a když potom z něho vychází, dochází k opačné transformaci, paprsky nabývají svých původních vlastností a naše oči nevnímají existenci neprůhledného těla.
Pochopitelně, že mnoho problémů ještě zůstávalo nevysvětlených. Jak si vysvětlit, že nebylo vidět oděv Viléma Storitze, ale věci, které držel v ruce, viditelné byly?
Dále, jaká látka to byla, která dokázala vyvolat tak zázračný dojem? To jsem nevěděl a litoval jsem toho, protože kdybych ji znal, mohl bych jí použít a bojovat s nepřítelem stejnými zbraněmi. Ale konečně možná, že se to podaří i bez toho. Snažil jsem se vyřešit toto dilema: působí neznámá látka krátkodobě nebo trvale? V prvním případě by musel Vilém Storitz používat nové dávky v určitých intervalech. V druhém případě by musel občas odstranit působení drogy jinou antagonickou látkou, protože za určitých okolností by mu mohla neviditelnost spíš překážet než prospívat. V obou případech musí mít Vilém Storitz v zásobě látku, které chce použít, a nemůže jí mít neomezené množství.
Když jsem udělal první kroky v řešení tohoto problému, uvažoval jsem, jaký smysl mělo Storitzovo zvonění a frenetické mávání světlem. Jak jsem už dříve konstatoval, nesouviselo to s ničím. Usoudil jsem, že Vilém Storitz, opilý svou všemohoucností, začal vyvádět hlouposti a byl na nejlepší cestě k šílenství. Tato eventualita byla přijatelná a po prozkoumání všech faktů se zdála být pravděpodobná. Když jsem si všechno dobře promyslel, vyhledal jsem pana Steparka. Informoval jsem ho o svých závěrech a domluvili jsme se, že dům na bulváru Tékéli bude hlídat ve dne v noci kordon policistů nebo vojáků, aby se tam majitel nemohl dostat. Vilém Storitz nebude mít přístup do své laboratoře a k tajné zásobě sloučeniny, jestliže nějaká existuje. Bude tedy okolnostmi donucen, aby buď přijal dřív nebo později svou lidskou podobu, nebo aby zůstal navždy neviditelným, a to by mu asi nebylo příjemné. Je jisté, že je-li podložená moje hypotéza o začínajícím šílenství, pak by šílenec, když by se mu stavěly do cesty překážky, provedl nějakou hloupost a my bychom ho dostali úplně bezbranného.
Pan Stepark se mnou souhlasil. Také už pomýšlel na izolaci Storitzova domu, ale z jiných důvodů. Považoval tento krok za nutný, aby alespoň trochu uklidnil město, které kdysi bylo tak klidné a šťastné. Teď bylo nepředstavitelně rozrušené. Mohl bych je snad přirovnat k městu a napadené zemi, kde neustále hrozí bombardování a každý si klade otázku, kam dopadne první dělová koule a jestli hned napoprvé nerozbije jeho dům. Od Viléma Storitze bylo možné očekávat to nejhorší. Přece město neopustil a sám se postaral o to, aby to všichni věděli.
V paláci Roderichových byla situace ještě vážnější. Nešťastná Myra stále ještě nenabyla rozumu. Otvírala ústa, ale nepronášela souvislá slova a nikoho nevnímala. Neslyšela nás. Nepoznávala ani svou matku, ani Marka, jenž už mohl docházet k lůžku nemocné. Bylo to jenom přechodné delirium, krize, kterou odstraní lékařská péče? Nebo snad nevyléčitelné šílenství? To nikdo nevěděl.
Myra byla nesmírně slabá, jako by její životní energie byla zlomená. Ležela na lůžku skoro bez hnutí, jen občas udělala nepatrný pohyb rukou. Domnívali jsme se, že asi chce roztrhnout závoj bezvědomí, který ji zahaloval, nebo se nám snaží dát najevo nějaké přání. Marc se k ní skláněl, mluvil na ni, snažil se vyčíst odpověď z jejích rtů nebo očí… Ale neotevřela oči a ruka, maličko zvednutá, vzápětí zase klesla.
Paní Roderichovou držela jenom neobyčejná morální síla. Dopřávala si několik hodin odpočinku, když ji k tomu donutil manžel, ale spala neklidně, probouzel ji sebemenší šramot a trápily zlé sny! Zdálo se jí, že slyší kroky ve svém pokoji. Myslela si, že všechna opatření nebyla nic platná a že nepolapitelný neviditelný nepřítel vnikl do paláce a obchází kolem její dcery!… Probouzela se vyděšená, ale trochu se uklidnila, když uviděla doktora nebo Marka bdít u Myřina lůžka. Kdyby tato situace měla dlouho trvat, asi by to nevydržela.
Každý den se scházelo několik kolegů doktora Rodericha na konzultace. Dokonale a podrobně vyšetřovali nemocnou, ale nedokázali určit diagnózu její intelektuální apatie. Nereagovala, ale také nebyla v kritickém stavu. Byla úplně lhostejná ke všemu kolem sebe, netečná jako mrtvola. V jejím případě bylo lékařské umění úplně bezmocné. Od té doby, co byl můj bratr schopný udržet se na nohou, a to bylo asi tři dny po zranění, nevycházel z Myřina pokoje. Já jsem byl též neustále v paláci, jen občas jsem zašel na radnici. Pan Stepark mě informoval o všem, co se v Ragzu povídalo. Dověděl jsem se, že obyvatelstvo je úžasně vyděšené. V lidové fantazii nebyl Vilém Storitz sám, ale zformoval celou bandu neviditelných a s ní vnikl do města vydaného na pospas jejím machinacím.
Kapitán Haralan se zato málo zdržoval v naší pevnosti. Byl jako posedlý nějakou utkvělou myšlenkou a neustále běhal po ulicích. Ani mě nepožádal, abych ho doprovázel. Možná že měl v hlavě nějaký plán a obával se, že bych mu ho rozmluvil. Spoléhal snad na to, že by nějakou strašně nepravděpodobnou náhodou potkal Viléma Storitze? Očekával, že se doví, že je ve Sprembergu nebo někde jinde, a pojede za ním? Určitě bych ho už nezdržoval. Naopak, doprovázel bych ho a pomohl bych mu skoncovat s tím zloduchem.
Mohla se tato eventualita vůbec uskutečnit? Ne, docela určitě ne. Ani v Ragzu, ani jinde.
Večer 11. června jsem měl dlouhý rozhovor se svým bratrem. Zdálo se mi, že je smutnější než kdykoliv jindy, a obával jsem se, aby vážně neonemocněl. Bylo by dobré poslat ho daleko z tohoto města, odvézt ho do Francie, ale on by se za nic na světě neodloučil od Myry. Ale copak nebylo možné, aby rodina Roderichova odjela na nějakou dobu z Ragzu? Nestál tento nápad za úvahu? Přemýšlel jsem o tom a rozhodl jsem se, že o tom promluvím s doktorem.
Tedy 11. června jsem rozhovor s bratrem ukončil těmito slovy: “Vidím, Marku, že začínáš ztrácet naději, a to není v pořádku. Myra není na smrt nemocná, v tom se všichni lékaři shodují. Jestliže se pomátla na rozumu, věř mi, že to nepotrvá věčně. Zase nabude rozumu, přijde k sobě a bude taková jako dřív.” “Chceš, abych si nezoufal,” odpověděl mi Marc a dusil se vzlyky. “Ale i kdyby chudinka Myra nabyla rozumu, copak nebude stále vydaná na pospas té příšeře? Myslíš si, že se ve své nenávisti spokojí tím, co dosud provedl? A co když chce hnát svou pomstu do krajnosti?… Chápeš, Henri… On může všechno a my jsme proti němu bezbranní.” “Nejsme,” zvolal jsem, “můžeme ho přemoci.” “Ale jak?… Jak?” opakoval bratr vzrušeně. “Kdepak, Henri, ty stejně nevěříš tomu, co říkáš. Ne! My jsme před tím darebákem bezmocní. Můžeme se před ním schovat, jenom když se zavřeme jako ve vězení. A to nám ještě nikdo nemůže zaručit, že se do paláce nedostane.
Marc byl tak rozrušený, že jsem mu ani nemohl odporovat. Poslouchal jenom sám sebe. Svíral mi ruce a pokračoval: “Jak víš, že jsme teď sami? Kdykoli jdu z jednoho pokoje do druhého, do salónu nebo do dvorany, zdá se mi, že někdo jde se mnou…, někdo, kdo se mi vyhýbá…, kdo couvá, když jdu kupředu…, a mizí, když se ho chci dotknout…” Marc mluvil trhaně, šel kupředu, pak zase couval, jako by ho pronásledoval někdo neviditelný. Nevěděl jsem, jak bych ho uklidnil. Nejlepší by bylo odvézt ho někam daleko, hodně daleko od paláce Roderichových… “Kdoví,” pokračoval, “jestli neslyšel všechno, co jsme si povídali. Myslíme si, že je daleko. Možná že je tady. Poslouchej!… Slyším kroky za těmito dveřmi… Je tam… Pojď!… Napadneme ho!... Zabijeme ho!… Ale copak je to možné?… Copak ta zrůda může vůbec zemřít?” V takovémhle stavu byl můj bratr! Měl jsem vážný důvod k obavám, aby to s ním při podobné krizi nedopadlo stejně jako s Myrou.
Proč jenom Otto Storitz přišel na tenhle nešťastný vynález? Proč dal takovou zbraň do ruky člověku, už dostatečně vyzbrojenému ke konání zla!
Ve městě se situace nelepšila. I když od té doby, kdy Vilém Storitz dal na vrcholu strážné věže najevo, že tam je, nedošlo k žádnému dalšímu incidentu, báli se ve všech domech, že je neviditelný pronásleduje. Po tom, co se odehrálo v katedrále, nepovažovali už ani kostely za útočiště, kde by se před ním mohli skrýt. Městské autority se je marně snažily uklidnit, nic nesvedly, protože proti hrůze je každý bezmocný.
Vylíčím vám jednu událost, abych vám ukázal, jakého stupně dosáhlo davové šílenství.
12. června ráno jsem odešel z paláce na návštěvu k policejnímu řediteli. Když jsem přišel do ulice prince Miloše, asi dvě stě kroků od náměstí svatého Michala, uviděl jsem Haralana. Přistoupil jsem k němu a oslovil jsem ho: Poslouchej!… Slyším kroky za těmito dveřmi… (str. 91) “Jdu k panu Steparkovi. Půjdete se mnou, kapitáne?” Neodpověděl mi, ale mechanicky se ke mně připojil. Když jsme se blížili ke Kurtzovu náměstí, zaslechli jsme vyděšený křik.
Drožka, tažená dvěma koňmi, ujížděla ulicí ztřeštěnou rychlostí. Kolemjdoucí se rozutekli napravo i nalevo. Bezpochyby shodil někdo vozku a koně se splašili.
Dobrá! Věřte tomu, že několika chodcům, právě tak splašeným jako koně, napadlo, že vůz řídí neviditelný, že v něm sedí Vilém Storitz. Pokřik dolehl až k nám: “To je on!… To je on!” Než jsem se nadál, byl Haralan ten tam. Viděl jsem, jak se žene k drožce. Bylo zřejmé, že ji chce zastavit, až k němu dojede.
Ulice byla tou dobou plná lidí. Ze všech stran se ozývalo jméno Viléma Storitze. Na splašené dvojspřeží létaly kameny. Všeobecné rozčilení bylo tak veliké, že z obchodu na rohu ulice prince Miloše někdo vystřelil z muškety.
Jeden kůň, zasažený kulkou do stehna, upadl. Vůz najel na tělo zvířete a zastavil se.
Dav se na něj vrhl, pověsil se na kola, na vůz a na opratě. Sto paží se rozevřelo, aby chytilo Viléma Storitze. Ale objímali jenom prázdnotu.
Podařilo se neviditelnému vozkovi seskočit z drožky, než se převrhla? Nikdo nepochyboval o tom, že Storitz zase jednou chtěl vyděsit město.
Ukázalo se, že to všechno byl výplod fantazie. Za chvíli přiběhl nějaký sedlák, jenž nechal stát drožku na Kolomanově náměstí, a v jeho nepřítomnosti se mu koně splašili. Strašně se dopálil, když uviděl jednoho z koní ležet na zemi! Nikdo ho nechtěl vyslechnout. Měl obavy, aby se lidé na něj nevrhli, a opravdu, nakonec jen taktak že o vlásek unikl před zaslepenou zuřivostí davu.
Odvedl jsem mlčícího Haralana na radnici.
Pan Stepark už byl informován o incidentu v ulici prince Miloše.
“Město šílí,” povzdechl si, “a nedá se říci, co všechno ještě provede.” Zeptal jsem se jako obvykle: “Máte nějaké nové zprávy?” “Ano,” odpověděl pan Stepark. “Dostal jsem hlášení, že Vilém Storitz je ve Sprembergu.” “Ve Sprembergu!” vykřikl Haralan. Obrátil se ke mně a dodal: “Jedeme! Slíbil jste mi to.” Nevěděl jsem, co bych mu na to řekl, protože jsem byl přesvědčen, že je to zbytečná cesta.
“Počkejte, kapitáne,” přemlouval ho pan Stepark. “Vyžádal jsem si ve Sprembergu potvrzení této zprávy a kurýr přijde každou chvíli.” Za necelou půlhodinu odevzdala ordonance policejnímu řediteli dopis, který kurýr přivezl tryskem. Zpráva o Storitzově pobytu ve Sprembergu byla vymyšlená. Nejenže Vilém Storitz ve Sprembergu nebyl, ale dokonce tam byli přesvědčeni, že vůbec neopustil Ragz.
Uplynuly další dva dny a ve zdravotním stavu Myry Roderichové nenastala žádná změna. Můj bratr mi připadal klidnější. Čekal jsem na vhodnou příležitost, abych s doktorem projednal plán na odjezd, pro nějž jsem ho chtěl získat.
14. červen nebyl tak klidný jako předchozí dny. Odpovědní činitelé cítili, že se jim nepodaří udržet rozlícený dav.
K jedenácté hodině, právě když jsem procházel po nábřeží Batthyani, jsem zaslechl, jak někdo říká: “Vrátil se…, vrátil se!…” Uhodl jsem, kdo se vrátil. Dva nebo tři chodci, kterých jsem se ptal, mě hned informovali: “Z komína jeho domu vycházel kouř!” řekl jeden. “Někdo prý zase viděl jeho tvář za záclonami v pavilónku!” tvrdil druhý.
Za hodinu z něho zbyly jenom čtyři zdi (str. 95) Neuvažoval jsem, mám-li těm povídačkám věřit nebo ne, a zamířil jsem na bulvár Tékéli. Bylo mi divné, že by byl Vilém Storitz tak neprozřetelný. Přece věděl, co by se stalo, kdyby ho dopadli. Že by zbytečně riskoval a ukázal by se v okně svého domu?
Ať už byla ta zpráva pravdivá či ne, vyvolala rozruch. Když jsem přicházel k Storitzovu domu, už tam byl veliký shluk lidí, který se kordon policistů marně snažil zadržet. Obklopili dům z bulváru a z okružní cesty. Ze všech stran se hrnuly nesmírně rozvášněné davy mužů a žen a hlasitě Storitzovi vyhrožovaly, že ho zabijí.
Co zmohly argumenty proti nepodloženému, ale pevnému přesvědčení lidí, že on a možná celá banda neviditelných pomocníků jsou v domě? Co zmohla policie proti bezpočetnému davu, jenž oblehl dům takovým způsobem, že by se Storitzovi, i kdyby tam byl zavřený, nepodařilo utéci. Viděli ho přece u okna pavilónku v jeho skutečné podobě. Než by se udělal neviditelným, chytili by ho, a tentokrát by se mu určitě nepodařilo uprchnout před pomstou lidu.
Policisté a pan Stepark marně kladli odpor a dělali, co mohli. Dav vylomil mříž, obklíčil dům, vypáčil dveře, vyrazil okna, vyházel nábytek do zahrady a na dvůr a rozbil přístroje v laboratoři na kousky. Po chvíli vyšlehly plameny, zachvátily první patro, poletovaly kolem střechy a zanedlouho se pavilónek zřítil do hořícího domu.
Marně hledali Viléma Storitze v domě, na dvoře a na zahradě. Buď tam nebyl, nebo nebyl k nalezení.
Požár, založený na deseti místech, zničil Storitzův dům. Za hodinu z něho zbyly jenom čtyři zdi.
Snad bylo lepší, že Storitzův dům lehl popelem. Kdoví, zda se tím obyvatelstvo neuklidní. Nakonec totiž uvěří, že neviditelný Vilém Storitz zahynul v plamenech!
