×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajuplný ostrov - Jules Verne, TŘETÍ DÍL TAJEMSTVÍ OSTROVA

TŘETÍ DÍL TAJEMSTVÍ OSTROVA KAPITOLA I ZÁCHRANA NEBO ZKÁZA — JE ZAVOLÁN AYRTON —DŮLEŽITÁ PORADA — TO NENÍ DUNCAN — PODEZŘELÁ LOĎ — BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ — LOĎ SE BLÍŽÍ — DĚLOVÝ VÝSTŘEL — BRIGA KOTVÍ U OSTROVA — NOC Bylo tomu už dva a půl roku, co byli trosečníci vrženi na Lincolnův ostrov, a dosud nemohli navázat spojení s lidmi. Jen jednou se novinář pokusil o spojení s obydlenou zemí a svěřil albatrosu zprávu o tajemství jejich pobytu, ale to byla naděje, na niž spoléhat nemohli. Jenom Ayrton za známých už okolností rozmnožil počet kolonistů. A dnes konečně — 17. října — objevili se nenadále noví lidé v dohledu ostrova, který ležel v tak pusté části oceánu.

Nemohli už o tom pochybovat. Byla to loď! Přepluje po širém moři nebo zakotví ? Teprve za několik hodin se kolonisté dovědí, na čem jsou.

Cyrus Smith a Harbert zavolali okamžitě Gedeona Spiletta, Pencroffa i Naba do velkého sálu Žulového domu a řekli jim, co se děje. Pencroff si vzal hned dalekohled, prohlédl celý obzor a zastavil jej na onom bodě, který vytvořil na fotografii nepatrnou tečku.

„Tisíc ďáblů! Je to loď!“ zvolal hlasem, v kterém znělo největší uspokojení.

„Pluje k nám?“ ptal se Gedeon Spilett.

„To nemohu ještě říci,“ odpověděl námořník, „protože nad obzorem je vidět jen stěžeň. Z trupu nevidím nic.“ „Co budeme dělat?“ ptal se chlapec. „Čekat,“ odpověděl Cyrus Smith.

Po dlouhou dobu čekání kolonisté mlčeli. V hlavách se jim rojily všemožné myšlenky, dojmy a obavy, všechny naděje, které se mohou zrodit při takové příhodě, při nejvážnější příhodě od jejich příletu na Lincolnův ostrov.

Kolonisté už dávno nebyli v situaci trosečníků, kteří bojují o holý život a chřadnou steskem po obydlené zemi. Pencroff a Nab se dokonce pokládali za tak bohaté a šťastné, že budou ostrov opouštět jen s velkou lítostí. Líbil se jim život na území, které jejich důmysl dovedl tak změnit.

Ale tato loď znamenala aspoň zprávy o světě, byla to možná část jejich vlasti, která jim přichází naproti. Nesla na palubě lidi a je tedy pochopitelné, že všichni byli do hloubi duše dojati.

Pencroff bral občas do rukou dalekohled a díval se z okna. S nesmírnou pozorností sledoval loď, která plula asi třicet kilometrů východně od ostrova. Kolonisté neměli žádný signalizační prostředek, kterým by mohli na sebe upozornit. Vlajku by nebylo z lodi vidět, výstřel by nebylo slyšet a ani oheň by nebyl ještě viditelný.

Bylo však jisté, že ostrov s Franklinovou horou nemohl uniknout zrakům lodních hlídek. Ale proč sem ta loď pluje? Nedostala se jen pouhou náhodou do této části Tichého oceánu, v níž žádná mapa nevykazuje jiný ostrov kromě ostrova Tábora, který sám ležel mimo obvyklé lodní cesty mezi tichomořskými ostrovy, Novým Zélandem a americkými břehy?

Na tuto otázku, kterou si všichni kladli, odpověděl Harbert jinou otázkou: „Není to Duncan ?“ Nikdo z nich nezapomněl na Duncan , jachtu lorda Glenarvana, který vysadil Ayrtona na ostrůvek a měl se pro něho jednou vrátit. A ostrov Tábor nebyl tak daleko, aby se loď plující k němu nemohla objevit ve vodách Lincolnova ostrova. Oba ostrovy oddělovalo jen dvě stě padesát kilometrů v zeměpisné délce a sto čtyřicet kilometrů v zeměpisné šířce.

,,Musíme zavolat Ayrtona,“ řekl novinář. „A to hned! Jen on nám může říci, je-li to Duncan .“ Všichni s tím souhlasili a novinář hned běžel k telegrafu, který spojoval Žulový dům s ohradou. Vyslal tento telegram: „Přijďte ihned!“ Za chvíli se ozval zvonek. „Jdu,“ odpovídal Ayrton.

Kolonisté pokračovali v pozorování lodi.

„Jestliže to je Duncan ,“ řek Harbert, „pozná jej Ayrton snadno, protože byl na jeho palubě dost dlouho.“ „A pozná-li v lodi Duncan ,“ dodal Pencroff, „bude tím jistě hrozně vzrušen.“ „To jistě,“ souhlasil Cyrus Smith. „Teď už si Ayrton zaslouží, aby vystoupil na palubu Duncanu . Kéž by to byla Glenarvanova jachta! Každá jiná loď by mi totiž byla podezřelá. Tato moře jsou málo navštěvována a já se jen bojím, aby nám neudělali návštěvu malajští piráti.“ „Ubránili bychom se!“ zvolal Harbert. „To jistě, chlapče,“ odpověděl s úsměvem inženýr, „ale bylo by lepší, kdybychom se bránit nemuseli.“ „Ještě poznámku,“ řekl Gedeon Spilett. „Mořeplavci Lincolnův ostrov jistě neznají, protože není zanesen ani na nejnovějších mapách. Nemyslíte tedy, Cyrusi že každá loď, která se octne v dohledu ostrova, bude se snažit ostrov spíš navštívit než jej minout?“ „Určitě,“ řekl Pencroff. „Souhlasím,“ dodal inženýr. „Myslím, že je dokonce kapitánovou povinností nejen zaznamenat, ale i prohlédnout každou zemi, která není dosud zmapována. A to je případ Lincolnova ostrova.“ „Připusťme tedy, že tu loď přistane,“ řekl Pencroff. „Co budeme dělat, spustí-li u pobřeží kotvy?“ Tato náhlá otázka zůstala zprvu bez odpovědi. Ale Cyrus Smith po krátké úvaze odpověděl se svým obvyklým klidem: „Uděláme to, co musíme udělat, přátelé. Spojíme se s lodí, požádáme o dovolení vstoupit na palubu a opustíme ostrov; ale napřed ho jménem Spojených států zabereme. Později se sem vrátíme se všemi, kteří s námi budou chtít odplout, abychom ostrov definitivně kolonizovali a opatřili tak Unii v této části Tichého oceánu důležitou lodní základnu.“ „Hurá!“ vykřikl Pencroff. „Nebude to malý dar naší vlasti! Ostrov je už skoro kolonizován, ve všech svých částech pojmenován a má přirozený přístav, pitnou vodu, silnice, telegrafní linku, loděnici a továrnu. Stačí jen zanést Lincolnův ostrov do map.“ „A co když ostrov za naší nepřítomnosti někdo obsadí?“ ptal se Spilett. „Tisíc ďáblů!“ zvolal námořník. „To bych raději zůstal na ostrově jako stráž! A Pencroffovo slovo na to, že by mi ostrov nikdo neukradl jako hlupákovi hodinky!“ Celou hodinu nebylo ještě možno zjistit, pluje-li loď k Lincolnovu ostrovu. A za dnešního klidného moře se jistě nebude bát připlout až k břehu, i když na mapách není hloubka vyznačena.

Ve čtyři hodiny odpoledne — hodinu po výzvě — dorazil do Žulového domu Ayrton. Vstoupil do velkého sálu se slovy: „Tady jsem, pánové.“ Cyrus Smith mu jako obvykle stiskl ruku a odvedl ho k oknu. „Ayrtone, zavolali jsme vás z velmi vážných důvodů. K ostrovu se blíží loď.“ Ayrton napřed lehce zbledl a v očích se mu objevil zmatek. Pak se vyklonil z okna a přehlédl celý prostor obzoru. Neviděl však nic.

„Vezměte si dalekohled,“ řekl mu Gedeon Spilett, „a dobře se podívejte, Ayrtone. Mohl by to být Duncan , který pluje pro vás.“ „ Duncan !“ šeptal si Ayrton. „Už?“ Poslední slovo mu uniklo z úst nedobrovolně. Pak sklonil hlavu do dlaní.

Nezdálo se mu snad dvanáct let na opuštěném ostrově dostatečným trestem? Necítil se snad kajícník ještě očištěn ve vlastních i v cizích očích?

„Ne,“ zvolal náhle, „to nemůže být Duncan !“ „Jen se podívejte, Ayrtone,“ řekl mu inženýr. „Musíme vědět předem, na čem jsme.“ Ayrton vzal dalekohled a namířil jej udaným směrem. Několik minut bez hnutí pozoroval obzor, ale neřekl jediné slovo. Pak konečně prohlásil: „Je to opravdu loď, ale nevěřím, že je to Duncan .“ „Proč by to nebyl on?“ ptal se ho Gedeon Spilett. „Protože Duncan je parní jachta a já nevidím žádný kouř ani nad lodí, ani za lodí.“ „Možná že pluje jen pod plachtami,“ mínil Pencroff. „Vítr je pro její směr příznivý a bylo by jen rozumné šetřit tak daleko od pevniny uhlím.“ „Snad máte pravdu, Pencroffe,“ odpověděl Ayrton. „Loď nechala možná kotle vychladnout. Nechme ji připlout blíž a pak uvidíme.“ Po těchto slovech si Ayrton sedl v koutku místnosti a zůstal mlčky sedět. Kolonisté hovořili o neznámé lodi, ale Ayrton se hovoru nezúčastnil.

Všichni teď byli v takovém duševním stavu, že nemohli myslet na žádnou práci. Zvlášť vzrušeni byli Gedeon Spilett a Pencroff. Stále přecházeli a nevydrželi na jednom místě. Harbert pociťoval spíš zvědavost. Jen Nab si zachoval svůj klid. Jeho vlast byla vždy tam, kde žil Cyrus Smith. Inženýr byl pohroužen v myšlenky a v hloubi duše se příjezdu lodi spíš bál, než po něm toužil.

Loď se zatím k ostrovu trochu přiblížila. Dalekohledem už bylo vidět, že to je loď pro dalekou plavbu, a nikoli malajský člun, jakých obyčejně užívají piráti na Tichém oceánu. Kolonisté tedy mohli předpokládat, že inženýrovy obavy jsou zbytečné a že přítomnost této lodi nemůže pro ně znamenat nebezpečí. Pencroff po dlouhém pozorování prohlásil, že to je briga[1] a že pluje k ostrovu se spuštěnými plachtami, jen pod trojúhelníkovou a šípovou plachtou. Ayrton to potvrdil.

Bude-li však loď pokračovat v plavbě jihozápadním směrem, zmizí brzy za Drápem. Aby ji mohli pozorovat, budou muset vystoupit na návrší u Washingtonova zálivu poblíž Balónového přístavu. Bylo to mrzuté, protože už bylo pět hodin odpoledne a blízký soumrak pozorování brzy znemožní.

„Co uděláme v noci?“ ptal se Gedeon Spilett. „Neměli bychom zapálit oheň?“ To byla vážná otázka, která byla přes zbytek inženýrových obav rozhodnuta kladně. V noci by mohla loď odplout a zmizet navždy. A zmizí-li tahle loď, kdy se ve vodách Lincolnova ostrova objeví jiná? A kdo pak může předvídat budoucnost kolonie?

„Ať je to jakákoli loď,“ řekl Gedeon Spilett, „musí se dovědět, že ostrov je obydlen. Kdybychom takovou příležitost propásli, mohli bychom toho litovat.“ Bylo dohodnuto, že Pencroff a Nab půjdou do Balónového přístavu a zapálí tam v noci veliký oheň, který musí přivábit pozornost posádky. Když se však už oba muži chystali opustit Žulový dům, změnila loď směr a zamířila přes záliv Unie přímo k ostrovu. Byla to zřejmě výborná loď, protože plula velmi rychle.

Nab s Pencroffem zůstali doma a Ayrton si vzal opět dalekohled, aby se s konečnou platností přesvědčil, není-li to Duncan . Také skotská jachta byla stavěna jako briga.

Kolonisté potřebovali vyšetřit, je-li mezi oběma stěžni komín, který na vzdálenost osmnácti kilometrů dosud neviděli.

Obzor byl stále jasný. Pozorování bylo možné a Ayrton také za chvíli odložil dalekohled se slovy: „To není Duncan ! Nemůže to být…“ Pencroff zachytil brigu znovu do zorného pole dalekohledu a zjistil, že to je briga o třech až čtyřech stech tunách, skvěle vybavená odvážně stavěnými stěžni a výborně formovaná jako rychlá loď. K jaké národnosti však patří, to nemohl ještě říci.

„Na přídi vlaje vlajka,“ řekl, „ale nemohu ještě rozeznat její barvy.“ „Za půl hodiny se dovíme i to,“ mínil novinář. „Je ostatně už teď zřejmé, že tu chce kapitán přistát, a nestane-li se to dnes, seznámíme se s ním jistě zítra.“ „Na tom už nezáleží,“ prohlásil Pencroff. „Ale bylo by lepší, kdybychom věděli, s kým máme co dělat, a já bych právě z těchto důvodů poznal rád vlajku už teď.“ Při hovoru námořník neodkládal dalekohled z rukou. Počalo se stmívat a s večerem se uklidnil vítr. Vlajka brigy se třepetala na předním stěžni, ale byla stále nezřetelnější.

„To není americká vlajka,“ prohlásil za chvíli Pencroff, „ani anglická, jejíž červenou barvu bych už musel vidět, ani francouzská nebo německá, ani bílá vlajka ruská[2], ani žlutá španělská…Zdá se, že je to vlajka jednobarevná…Co bychom mohli v těchto mořích nejsnáze čekat? Chilská vlajka? Ta je však trojbarevná… Brazilská? Ta je zelená… Japonská? Ta je černá a žlutá…, kdežto tahle…“ V této chvíli vítr vlajku rozvinul. Ayrton popadl odložený dalekohled a pozorně se na ni zadíval. Náhle zvolal temným hlasem: „Černá vlajka!“ Skutečně! Z ráhnoví brigy vlála černá vlajka! Teď měli kolonisté plné právo pokládat loď za krajně podezřelou.

Že by byl měl inženýr pravdu? Že by to byla opravdu pirátská loď, křižující touto částí oceánu, už tak sužovanou malajskými piráty? Co hledá u pobřeží Lincolnova ostrova? Nepokládá snad ostrov za vhodný úkryt naloupených věcí? Nehledá tu přístav k přezimování? Měl se snad počestný domov kolonistů stát nečestným útulkem lupičů? Jakýmsi sídelním místem tichomořských pirátů?

Všechny tyto otázky prošly hlavou kolonistů. Nebylo už možno pochybovat o tom, že s barvou vlajky nutno spojovat to nejhorší. Byla to vlajka mořských lupičů. Byla to vlajka, pod kterou měl plout i Duncan , kdyby se byl zločinný plán trestanců zdařil.

Kolonisté teď neztráceli čas hovorem.

„Přátelé,“ řekl Cyrus Smith, „ta loď chce možná jen prohlédnout pobřeží ostrova. Možná že posádka ani vystoupit nechce. I to je možné. My však musíme svou přítomnost na ostrově rozhodně utajit. Ale mlýn na planině je snadno viditelný. Ayrton s Nabem mu musí sejmout křídla. Hustými větvemi zakryjeme také okna Žulového domu. Všechny ohně zhasněte. Nic nesmí prozrazovat přítomnost lidí na ostrově.“ „A co naše loď?“ ptal se Harbert. „Ta je dobře ukryta v Balónovém přístavu,“ řekl Pencroff. „A běda ničemům, kdyby ji tam našli!“ Inženýrovy pokyny byly ihned provedeny. Nab s Ayrtonem vystoupili na planinu a provedli tam všechna opatření, která měla odstranit znaky lidské činnosti. Zatímco se tím zabývali, odešli jejich druhové ke kraji Leskovčího lesa a přinesli velké svazky větví a lián, které měly na větší vzdálenost budit dojem živého porostu a zakrýt otvory v žulové stěně. Zároveň byly zbraně a střelivo uloženy tak, aby byly v případě náhlého útoku ihned po ruce.

Když byla tato opatření provedena, řekl Cyrus Smith vzrušeným hlasem: „Přátelé, budou-li se ti bídáci chtít zmocnit ostrova, budeme jej bránit!“ „Bude-li třeba, položíme za ostrov třeba i životy!“ zvolal novinář. Inženýr podal přátelům ruku a všichni mu ji upřímně, stiskli.

Jedině Ayrton zůstal ve svém koutě a nepřipojil se ke kolonistům. Zřejmě se jako bývalý zločinec necítil ještě toho hoden. Cyrus Smith však pochopil, co se děje v Ayrtonově duši, a přistoupil k němu.

„A co budete dělat vy, Ayrtone?“ zeptal se ho.

„Svou povinnost,“ odpověděl Ayrton.

Pak se postavil k oknu a díval se upřeně mezi větvemi ven.

Bylo půl osmé. Slunce před dvaceti minutami zapadlo za Žulovým domem. Východní obzor trochu ztemněl. Briga stále plula zálivem Unie. Byla teď přímo před planinou Výhledu. Z původního směru k Drápu se stočila na sever, využívajíc přílivového proudu. Na tuto vzdálenost se dokonce zdálo, že už vplula do zálivu, protože čára spojující Jižní čelist s Drápem zůstala na východ od jejího pravého boku.

Propluje briga zálivem? To byla první otázka. Zakotví? To byla druhá otázka. Nespokojí se jen prohlídkou pobřeží a nevypluje zas na širé moře, aniž vysadila posádku? To bude jasné až za hodinu. Zatím musí kolonisté čekat.

Cyrus Smith se díval s hlubokým neklidem na podezřelou loď s černou vlajkou. Znamenala přímé ohrožení díla, které kolonisté až dosud vykonali. Piráti — a nikdo už nepochyboval o tom, že posádka brigy je pirátská — nenavštívili ostrov jistě poprvé. Proto také nechali na stěžni černou vlajku. Jistě už tu několikrát byli. Jedině tím se daly vysvětlit některé dosud nepochopitelné okolnosti. Nebyli snad v neproniknutelných částech ostrova ještě nějací jejich spoluviníci, kteří se tu s nimi mají setkat?

Na všechny tyto nevyslovené otázky neznal Cyrus Smith odpověď. Cítil však, že život kolonistů je příjezdem brigy vážně ohrožen. On i jeho přátelé se však rozhodli čelit pirátům do všech důsledků. Potřebovali by jen vědět, kolik lupičů je a nejsou-li vyzbrojeni lépe než kolonisté. Ale jak se k nim dostat?

Snesla se noc. Nový měsíc, unášený do slunečního záření, už zapadl. Ostrov i moře zahalila hluboká tma. Těžká, až k obzoru sražená oblaka nedovolila proniknout ani odlesku hvězd. Se soumrakem se vítr úplně ztišil. Na stromech se nepohnul ani list, na pobřeží nezašuměla ani jediná vlnka. Z lodi nebylo nic vidět. Všechna její světla byla zhasnuta, a byla-li loď dosud u pobřeží, nebylo možno zjistit její polohu.

„Kdo ví,“ řekl Pencroff, „možná že ta prokletá loď pluje v noci dál a že už ji ráno neuvidíme.“ Jako odpověď na jeho slova vyšlehlo v zálivu světlo a zazněl dělový výstřel. Loď tu tedy byla a měla na palubě děla.

Mezi ohněm a zvukem výstřelu uplynulo šest vteřin.

Briga tedy byla ve vzdálenosti dvou kilometrů od pobřeží.

Zároveň zaslechli kolonisté rachot řetězů, procházejících se skřípěním kotevními průvlaky.

Loď zakotvila před Žulovým domem.

[1] Briga je plachetní loď se dvěma stěžni.

[2] Carská ruská vlajka měla v bílém poli úhlopříčný modrý kříž.


TŘETÍ DÍL

TAJEMSTVÍ OSTROVA

KAPITOLA     I

ZÁCHRANA NEBO ZKÁZA — JE ZAVOLÁN AYRTON —DŮLEŽITÁ PORADA — TO NENÍ DUNCAN — PODEZŘELÁ LOĎ — BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ — LOĎ SE BLÍŽÍ — DĚLOVÝ VÝSTŘEL — BRIGA KOTVÍ U OSTROVA — NOC

Bylo tomu už dva a půl roku, co byli trosečníci vrženi na Lincolnův ostrov, a dosud nemohli navázat spojení s lidmi. Jen jednou se novinář pokusil o spojení s obydlenou zemí a svěřil albatrosu zprávu o tajemství jejich pobytu, ale to byla naděje, na niž spoléhat nemohli. Jenom Ayrton za známých už okolností rozmnožil počet kolonistů. A dnes konečně — 17. října — objevili se nenadále noví lidé v dohledu ostrova, který ležel v tak pusté části oceánu.

Nemohli už o tom pochybovat. Byla to loď! Přepluje po širém moři nebo zakotví ? Teprve za několik hodin se kolonisté dovědí, na čem jsou.

Cyrus Smith a Harbert zavolali okamžitě Gedeona Spiletta, Pencroffa i Naba do velkého sálu Žulového domu a řekli jim, co se děje. Pencroff si vzal hned dalekohled, prohlédl celý obzor a zastavil jej na onom bodě, který vytvořil na fotografii nepatrnou tečku.

„Tisíc ďáblů! Je to loď!“ zvolal hlasem, v kterém znělo největší uspokojení.

„Pluje k nám?“ ptal se Gedeon Spilett.

„To nemohu ještě říci,“ odpověděl námořník, „protože nad obzorem je vidět jen stěžeň. Z trupu nevidím nic.“

„Co budeme dělat?“ ptal se chlapec.

„Čekat,“ odpověděl Cyrus Smith.

Po dlouhou dobu čekání kolonisté mlčeli. V hlavách se jim rojily všemožné myšlenky, dojmy a obavy, všechny naděje, které se mohou zrodit při takové příhodě, při nejvážnější příhodě od jejich příletu na Lincolnův ostrov.

Kolonisté už dávno nebyli v situaci trosečníků, kteří bojují o holý život a chřadnou steskem po obydlené zemi. Pencroff a Nab se dokonce pokládali za tak bohaté a šťastné, že budou ostrov opouštět jen s velkou lítostí. Líbil se jim život na území, které jejich důmysl dovedl tak změnit.

Ale tato loď znamenala aspoň zprávy o světě, byla to možná část jejich vlasti, která jim přichází naproti. Nesla na palubě lidi a je tedy pochopitelné, že všichni byli do hloubi duše dojati.

Pencroff bral občas do rukou dalekohled a díval se z okna. S nesmírnou pozorností sledoval loď, která plula asi třicet kilometrů východně od ostrova. Kolonisté neměli žádný signalizační prostředek, kterým by mohli na sebe upozornit. Vlajku by nebylo z lodi vidět, výstřel by nebylo slyšet a ani oheň by nebyl ještě viditelný.

Bylo však jisté, že ostrov s Franklinovou horou nemohl uniknout zrakům lodních hlídek. Ale proč sem ta loď pluje? Nedostala se jen pouhou náhodou do této části Tichého oceánu, v níž žádná mapa nevykazuje jiný ostrov kromě ostrova Tábora, který sám ležel mimo obvyklé lodní cesty mezi tichomořskými ostrovy, Novým Zélandem a americkými břehy?

Na tuto otázku, kterou si všichni kladli, odpověděl Harbert jinou otázkou:

„Není to Duncan ?“

Nikdo z nich nezapomněl na Duncan , jachtu lorda Glenarvana, který vysadil Ayrtona na ostrůvek a měl se pro něho jednou vrátit. A ostrov Tábor nebyl tak daleko, aby se loď plující k němu nemohla objevit ve vodách Lincolnova ostrova. Oba ostrovy oddělovalo jen dvě stě padesát kilometrů v zeměpisné délce a sto čtyřicet kilometrů v zeměpisné šířce.

,,Musíme zavolat Ayrtona,“ řekl novinář. „A to hned! Jen on nám může říci, je-li to Duncan .“

Všichni s tím souhlasili a novinář hned běžel k telegrafu, který spojoval Žulový dům s ohradou. Vyslal tento telegram:

„Přijďte ihned!“

Za chvíli se ozval zvonek.

„Jdu,“ odpovídal Ayrton.

Kolonisté pokračovali v pozorování lodi.

„Jestliže to je Duncan ,“ řek Harbert, „pozná jej Ayrton snadno, protože byl na jeho palubě dost dlouho.“

„A pozná-li v lodi Duncan ,“ dodal Pencroff, „bude tím jistě hrozně vzrušen.“

„To jistě,“ souhlasil Cyrus Smith. „Teď už si Ayrton zaslouží, aby vystoupil na palubu Duncanu . Kéž by to byla Glenarvanova jachta! Každá jiná loď by mi totiž byla podezřelá. Tato moře jsou málo navštěvována a já se jen bojím, aby nám neudělali návštěvu malajští piráti.“

„Ubránili bychom se!“ zvolal Harbert.

„To jistě, chlapče,“ odpověděl s úsměvem inženýr, „ale bylo by lepší, kdybychom se bránit nemuseli.“

„Ještě poznámku,“ řekl Gedeon Spilett. „Mořeplavci Lincolnův ostrov jistě neznají, protože není zanesen ani na nejnovějších mapách. Nemyslíte tedy, Cyrusi že každá loď, která se octne v dohledu ostrova, bude se snažit ostrov spíš navštívit než jej minout?“

„Určitě,“ řekl Pencroff.

„Souhlasím,“ dodal inženýr. „Myslím, že je dokonce kapitánovou povinností nejen zaznamenat, ale i prohlédnout každou zemi, která není dosud zmapována. A to je případ Lincolnova ostrova.“

„Připusťme tedy, že tu loď přistane,“ řekl Pencroff. „Co budeme dělat, spustí-li u pobřeží kotvy?“

Tato náhlá otázka zůstala zprvu bez odpovědi. Ale Cyrus Smith po krátké úvaze odpověděl se svým obvyklým klidem:

„Uděláme to, co musíme udělat, přátelé. Spojíme se s lodí, požádáme o dovolení vstoupit na palubu a opustíme ostrov; ale napřed ho jménem Spojených států zabereme. Později se sem vrátíme se všemi, kteří s námi budou chtít odplout, abychom ostrov definitivně kolonizovali a opatřili tak Unii v této části Tichého oceánu důležitou lodní základnu.“

„Hurá!“ vykřikl Pencroff. „Nebude to malý dar naší vlasti! Ostrov je už skoro kolonizován, ve všech svých částech pojmenován a má přirozený přístav, pitnou vodu, silnice, telegrafní linku, loděnici a továrnu. Stačí jen zanést Lincolnův ostrov do map.“

„A co když ostrov za naší nepřítomnosti někdo obsadí?“ ptal se Spilett.

„Tisíc ďáblů!“ zvolal námořník. „To bych raději zůstal na ostrově jako stráž! A Pencroffovo slovo na to, že by mi ostrov nikdo neukradl jako hlupákovi hodinky!“

Celou hodinu nebylo ještě možno zjistit, pluje-li loď k Lincolnovu ostrovu. A za dnešního klidného moře se jistě nebude bát připlout až k břehu, i když na mapách není hloubka vyznačena.

Ve čtyři hodiny odpoledne — hodinu po výzvě — dorazil do Žulového domu Ayrton. Vstoupil do velkého sálu se slovy: „Tady jsem, pánové.“

Cyrus Smith mu jako obvykle stiskl ruku a odvedl ho k oknu.

„Ayrtone, zavolali jsme vás z velmi vážných důvodů. K ostrovu se blíží loď.“

Ayrton napřed lehce zbledl a v očích se mu objevil zmatek. Pak se vyklonil z okna a přehlédl celý prostor obzoru. Neviděl však nic.

„Vezměte si dalekohled,“ řekl mu Gedeon Spilett, „a dobře se podívejte, Ayrtone. Mohl by to být Duncan , který pluje pro vás.“

„ Duncan !“ šeptal si Ayrton. „Už?“

Poslední slovo mu uniklo z úst nedobrovolně. Pak sklonil hlavu do dlaní.

Nezdálo se mu snad dvanáct let na opuštěném ostrově dostatečným trestem? Necítil se snad kajícník ještě očištěn ve vlastních i v cizích očích?

„Ne,“ zvolal náhle, „to nemůže být Duncan !“

„Jen se podívejte, Ayrtone,“ řekl mu inženýr. „Musíme vědět předem, na čem jsme.“

Ayrton vzal dalekohled a namířil jej udaným směrem. Několik minut bez hnutí pozoroval obzor, ale neřekl jediné slovo. Pak konečně prohlásil:

„Je to opravdu loď, ale nevěřím, že je to Duncan .“

„Proč by to nebyl on?“ ptal se ho Gedeon Spilett.

„Protože Duncan je parní jachta a já nevidím žádný kouř ani nad lodí, ani za lodí.“

„Možná že pluje jen pod plachtami,“ mínil Pencroff. „Vítr je pro její směr příznivý a bylo by jen rozumné šetřit tak daleko od pevniny uhlím.“

„Snad máte pravdu, Pencroffe,“ odpověděl Ayrton. „Loď nechala možná kotle vychladnout. Nechme ji připlout blíž a pak uvidíme.“

Po těchto slovech si Ayrton sedl v koutku místnosti a zůstal mlčky sedět. Kolonisté hovořili o neznámé lodi, ale Ayrton se hovoru nezúčastnil.

Všichni teď byli v takovém duševním stavu, že nemohli myslet na žádnou práci. Zvlášť vzrušeni byli Gedeon Spilett a Pencroff. Stále přecházeli a nevydrželi na jednom místě. Harbert pociťoval spíš zvědavost. Jen Nab si zachoval svůj klid. Jeho vlast byla vždy tam, kde žil Cyrus Smith. Inženýr byl pohroužen v myšlenky a v hloubi duše se příjezdu lodi spíš bál, než po něm toužil.

Loď se zatím k ostrovu trochu přiblížila. Dalekohledem už bylo vidět, že to je loď pro dalekou plavbu, a nikoli malajský člun, jakých obyčejně užívají piráti na Tichém oceánu. Kolonisté tedy mohli předpokládat, že inženýrovy obavy jsou zbytečné a že přítomnost této lodi nemůže pro ně znamenat nebezpečí. Pencroff po dlouhém pozorování prohlásil, že to je briga[1] a že pluje k ostrovu se spuštěnými plachtami, jen pod trojúhelníkovou a šípovou plachtou. Ayrton to potvrdil.

Bude-li však loď pokračovat v plavbě jihozápadním směrem, zmizí brzy za Drápem. Aby ji mohli pozorovat, budou muset vystoupit na návrší u Washingtonova zálivu poblíž Balónového přístavu. Bylo to mrzuté, protože už bylo pět hodin odpoledne a blízký soumrak pozorování brzy znemožní.

„Co uděláme v noci?“ ptal se Gedeon Spilett. „Neměli bychom zapálit oheň?“

To byla vážná otázka, která byla přes zbytek inženýrových obav rozhodnuta kladně. V noci by mohla loď odplout a zmizet navždy. A zmizí-li tahle loď, kdy se ve vodách Lincolnova ostrova objeví jiná? A kdo pak může předvídat budoucnost kolonie?

„Ať je to jakákoli loď,“ řekl Gedeon Spilett, „musí se dovědět, že ostrov je obydlen. Kdybychom takovou příležitost propásli, mohli bychom toho litovat.“

Bylo dohodnuto, že Pencroff a Nab půjdou do Balónového přístavu a zapálí tam v noci veliký oheň, který musí přivábit pozornost posádky.

Když se však už oba muži chystali opustit Žulový dům, změnila loď směr a zamířila přes záliv Unie přímo k ostrovu. Byla to zřejmě výborná loď, protože plula velmi rychle.

Nab s Pencroffem zůstali doma a Ayrton si vzal opět dalekohled, aby se s konečnou platností přesvědčil, není-li to Duncan . Také skotská jachta byla stavěna jako briga.

Kolonisté potřebovali vyšetřit, je-li mezi oběma stěžni komín, který na vzdálenost osmnácti kilometrů dosud neviděli.

Obzor byl stále jasný. Pozorování bylo možné a Ayrton také za chvíli odložil dalekohled se slovy: „To není Duncan ! Nemůže to být…“

Pencroff zachytil brigu znovu do zorného pole dalekohledu a zjistil, že to je briga o třech až čtyřech stech tunách, skvěle vybavená odvážně stavěnými stěžni a výborně formovaná jako rychlá loď. K jaké národnosti však patří, to nemohl ještě říci.

„Na přídi vlaje vlajka,“ řekl, „ale nemohu ještě rozeznat její barvy.“

„Za půl hodiny se dovíme i to,“ mínil novinář. „Je ostatně už teď zřejmé, že tu chce kapitán přistát, a nestane-li se to dnes, seznámíme se s ním jistě zítra.“

„Na tom už nezáleží,“ prohlásil Pencroff. „Ale bylo by lepší, kdybychom věděli, s kým máme co dělat, a já bych právě z těchto důvodů poznal rád vlajku už teď.“

Při hovoru námořník neodkládal dalekohled z rukou.

Počalo se stmívat a s večerem se uklidnil vítr. Vlajka brigy se třepetala na předním stěžni, ale byla stále nezřetelnější.

„To není americká vlajka,“ prohlásil za chvíli Pencroff, „ani anglická, jejíž červenou barvu bych už musel vidět, ani francouzská nebo německá, ani bílá vlajka ruská[2], ani žlutá španělská…Zdá se, že je to vlajka jednobarevná…Co bychom mohli v těchto mořích nejsnáze čekat? Chilská vlajka? Ta je však trojbarevná… Brazilská? Ta je zelená… Japonská? Ta je černá a žlutá…, kdežto tahle…“

V této chvíli vítr vlajku rozvinul. Ayrton popadl odložený dalekohled a pozorně se na ni zadíval. Náhle zvolal temným hlasem: „Černá vlajka!“

Skutečně! Z ráhnoví brigy vlála černá vlajka! Teď měli kolonisté plné právo pokládat loď za krajně podezřelou.

Že by byl měl inženýr pravdu? Že by to byla opravdu pirátská loď, křižující touto částí oceánu, už tak sužovanou malajskými piráty? Co hledá u pobřeží Lincolnova ostrova? Nepokládá snad ostrov za vhodný úkryt naloupených věcí? Nehledá tu přístav k přezimování? Měl se snad počestný domov kolonistů stát nečestným útulkem lupičů? Jakýmsi sídelním místem tichomořských pirátů?

Všechny tyto otázky prošly hlavou kolonistů. Nebylo už možno pochybovat o tom, že s barvou vlajky nutno spojovat to nejhorší. Byla to vlajka mořských lupičů. Byla to vlajka, pod kterou měl plout i Duncan , kdyby se byl zločinný plán trestanců zdařil.

Kolonisté teď neztráceli čas hovorem.

„Přátelé,“ řekl Cyrus Smith, „ta loď chce možná jen prohlédnout pobřeží ostrova. Možná že posádka ani vystoupit nechce. I to je možné. My však musíme svou přítomnost na ostrově rozhodně utajit. Ale mlýn na planině je snadno viditelný. Ayrton s Nabem mu musí sejmout křídla. Hustými větvemi zakryjeme také okna Žulového domu. Všechny ohně zhasněte. Nic nesmí prozrazovat přítomnost lidí na ostrově.“

„A co naše loď?“ ptal se Harbert.

„Ta je dobře ukryta v Balónovém přístavu,“ řekl Pencroff. „A běda ničemům, kdyby ji tam našli!“

Inženýrovy pokyny byly ihned provedeny. Nab s Ayrtonem vystoupili na planinu a provedli tam všechna opatření, která měla odstranit znaky lidské činnosti. Zatímco se tím zabývali, odešli jejich druhové ke kraji Leskovčího lesa a přinesli velké svazky větví a lián, které měly na větší vzdálenost budit dojem živého porostu a zakrýt otvory v žulové stěně. Zároveň byly zbraně a střelivo uloženy tak, aby byly v případě náhlého útoku ihned po ruce.

Když byla tato opatření provedena, řekl Cyrus Smith vzrušeným hlasem:

„Přátelé, budou-li se ti bídáci chtít zmocnit ostrova, budeme jej bránit!“

„Bude-li třeba, položíme za ostrov třeba i životy!“ zvolal novinář.

Inženýr podal přátelům ruku a všichni mu ji upřímně, stiskli.

Jedině Ayrton zůstal ve svém koutě a nepřipojil se ke kolonistům. Zřejmě se jako bývalý zločinec necítil ještě toho hoden. Cyrus Smith však pochopil, co se děje v Ayrtonově duši, a přistoupil k němu.

„A co budete dělat vy, Ayrtone?“ zeptal se ho.

„Svou povinnost,“ odpověděl Ayrton.

Pak se postavil k oknu a díval se upřeně mezi větvemi ven.

Bylo půl osmé. Slunce před dvaceti minutami zapadlo za Žulovým domem. Východní obzor trochu ztemněl. Briga stále plula zálivem Unie. Byla teď přímo před planinou Výhledu. Z původního směru k Drápu se stočila na sever, využívajíc přílivového proudu. Na tuto vzdálenost se dokonce zdálo, že už vplula do zálivu, protože čára spojující Jižní čelist s Drápem zůstala na východ od jejího pravého boku.

Propluje briga zálivem? To byla první otázka. Zakotví? To byla druhá otázka. Nespokojí se jen prohlídkou pobřeží a nevypluje zas na širé moře, aniž vysadila posádku? To bude jasné až za hodinu. Zatím musí kolonisté čekat.

Cyrus Smith se díval s hlubokým neklidem na podezřelou loď s černou vlajkou. Znamenala přímé ohrožení díla, které kolonisté až dosud vykonali. Piráti — a nikdo už nepochyboval o tom, že posádka brigy je pirátská — nenavštívili ostrov jistě poprvé. Proto také nechali na stěžni černou vlajku. Jistě už tu několikrát byli. Jedině tím se daly vysvětlit některé dosud nepochopitelné okolnosti. Nebyli snad v neproniknutelných částech ostrova ještě nějací jejich spoluviníci, kteří se tu s nimi mají setkat?

Na všechny tyto nevyslovené otázky neznal Cyrus Smith odpověď. Cítil však, že život kolonistů je příjezdem brigy vážně ohrožen. On i jeho přátelé se však rozhodli čelit pirátům do všech důsledků. Potřebovali by jen vědět, kolik lupičů je a nejsou-li vyzbrojeni lépe než kolonisté. Ale jak se k nim dostat?

Snesla se noc. Nový měsíc, unášený do slunečního záření, už zapadl. Ostrov i moře zahalila hluboká tma. Těžká, až k obzoru sražená oblaka nedovolila proniknout ani odlesku hvězd. Se soumrakem se vítr úplně ztišil. Na stromech se nepohnul ani list, na pobřeží nezašuměla ani jediná vlnka. Z lodi nebylo nic vidět. Všechna její světla byla zhasnuta, a byla-li loď dosud u pobřeží, nebylo možno zjistit její polohu.

„Kdo ví,“ řekl Pencroff, „možná že ta prokletá loď pluje v noci dál a že už ji ráno neuvidíme.“

Jako odpověď na jeho slova vyšlehlo v zálivu světlo a zazněl dělový výstřel.

Loď tu tedy byla a měla na palubě děla.

Mezi ohněm a zvukem výstřelu uplynulo šest vteřin.

Briga tedy byla ve vzdálenosti dvou kilometrů od pobřeží.

Zároveň zaslechli kolonisté rachot řetězů, procházejících se skřípěním kotevními průvlaky.

Loď zakotvila před Žulovým domem.


[1] Briga je plachetní loď se dvěma stěžni.

[2] Carská ruská vlajka měla v bílém poli úhlopříčný modrý kříž.