KAPITOLA XXII PASTI — LIŠKY — PEKARI — ZMĚNA VĚTRU — SNĚHOVÉ BOUŘE — KOŠÍKÁŘI— NEJVĚTŠÍ ZIMNÍ MRAZY — KRYSTALIZACE JAVOROVÉHO CUKRU — TAJEMSTVÍ STUDNY — CHYSTANÉ PRŮZKUMY — OLOVĚNÁ KULKA Mrazy trvaly až do 15. srpna, aniž však překročily dosud nejnižší teplotu. Za klidného počasí se mrazy snášely docela dobře, ale jakmile se zvedl vítr, trpěli nedostatečně odění kolonisté zimou. Pencroff jen litoval, že na ostrově není několik rodin medvědů, jejichž kožešiny by si vážil více než kůže tulení a liščí.
„Medvědi jsou moc dobře oblečení,“ prohlásil. „A toužím jen po jedné věci: vypůjčit si od nich na zimu teplý plášť, který nosí na těle.“ „Možná však, že by s tím medvědi nesouhlasili,“ smál se námořníkovi Nab. „Nejsou to svatí Martinové[1], Pencroffe!“ „Dovedl bych je přinutit, Nabe,“ řekl na to samolibě Pencroff. Tyto šelmy však na ostrově nežily, nebo se kolonistům aspoň neukazovaly.
Harbert, Pencroff a novinář se zabývali kladením pastí na planině Výhledu při okraji lesa. Námořník soudil, že každé zvíře bude dobré, ať už je hlodavec nebo masožravec. Prostě každé, které vleze do pasti, bude v Žulovém domě vděčně přijato.
Pasti byly docela jednoduché. Do země byly vyhloubeny jámy a překryty větvemi a listím. Na dno byla uložena návnada, jejíž vůně měla zvířata přilákat. To bylo vše. Jámy nebyly kopány náhodně, nýbrž na místech, která prozrazovala časté přecházení zvěře. Kolonisté denně pasti navštěvovali a už během prvních dnů chytili tři lišky, s kterými se poprvé setkali na pravém břehu řeky Díků.
„Ach, tady jsou jen lišky!“ naříkal Pencroff, když přinesl třetí úlovek. „Zvířata, která nejsou k ničemu.“ „Ba ne,“ odporoval mu Gedeon Spilett. „Jsou přece jen k něčemu dobrá.“ „K čemu?“ „Jako vnadidla na jiná zvířata.“ Novinář měl pravdu a do pastí bylo nadále líčeno maso chycených lišek. Námořník vyráběl také ze sítinovitých rostlin oka, do kterých nachytal víc kořisti než do pastí. Zřídkakdy minul den, aby se v oku nenašel králík. Byli to sice stále jen králíci, ale Nab různými omáčkami zpestřoval jídelní lístek tak, že si kolonisté nestěžovali.
V druhém týdnu srpna však daly pasti kolonistům přece jen jinou zvěřinu než lišky. Byl to druh divokých prasat, která spatřili kolonisté u severní části jezera. Pencroff se nemusel ptát, hodí-li se k jídlu či nikoli. To bylo zřejmé už z toho, jak byla podobná americkým i evropským prasatům.
„Říkám ti však, Pencroffe, že to nejsou prasata!“ prohlašoval Harbert.
„Ale jdi, chlapče!“ řekl námořník, když vytahoval zvíře z jámy za malý přívěsek, který mu sloužil za ocas. „Jen mi nech mou víru, že jsou to prasata!“ „Proč?“ „Protože mi to dělá radost.“ „To máš prasata tak rád?“ „Nesmírně, chlapče! Především pro jejich kýty. Škoda jen, že nemají osm nohou místo čtyř. To bych je měl ještě raději.“ Pencroffovo prase byl pekari, který patří do téže čeledi jako naše prasata. Jeho znakem je tmavá barva. Neměl však ony kly, jaké mají naše divoká prasata. Pekari žije zpravidla v tlupách a v této části ostrova jich bylo zřejmě hodně. Byli od rypáku až po ocas poživatelní a Pencroff od nich nic jiného nechtěl.
K patnáctému srpnu se počasí náhle změnilo. Vítr se stočil k severozápadu. Teplota o několik stupňů stoupla a vzdušné páry se počaly srážet ve sníh. Celý ostrov se pokryl bílou pokrývkou a ukázal se kolonistům ve zcela jiné podobě. Sněžilo po tři dny a sněhu napadlo přes půl metru. Vítr nabyl největší síly a do Žulového domu zaléhalo hučení moře mezi skalisky. Na mnohých místech pobřeží se tvořily vzdušné víry se sloupy sněhu, které připomínaly tornáda, napadající a bořící i budovy. Smršť přicházející ze severozápadu však míjela ostrov kose a umístění Žulového domu chránilo kolonisty před jejím přímým zásahem.
Za těchto sněhových bouří, stejně prudkých jako v polárních krajích, nevycházeli kolonisté po pět dnů ven, ač měli všichni chuť podívat se ze Žulového domu, kde zůstali zavřeni až do 25. srpna. Naslouchali vichřici, jejímž řáděním musel Leskovčí les nesmírně trpět. Mnoho stromů bylo bezpochyby vyvráceno, ale Pencroff se utěšoval, že má aspoň ušetřenou práci.
„Vítr dělá dřevorubce, jen ho nechme!“ opakoval.
Neměli ostatně žádnou možnost bránit mu v tom.
Teď teprve všichni kolonisté děkovali osudu, že jim opatřil tak pevné a bezpečné bydliště. Hlavní proud vděčnosti se nesl samozřejmě k Cyrusi Smithovi.
Ten však objevil jenom jeskyni vytvořenou už přírodou. Tady teď byli v bezpečí a zuření bouře je nemohlo zasáhnout. Kdyby si byli na planině Výhledu postavili dům z cihel a ze dřeva, nebyl by jistě takovým vichřicím mohl vzdorovat. Co se Komína týče, stačilo slyšet hukot vln, aby člověk pochopil, že tyto prostory napadené teď rozzuřeným mořem jsou naprosto neobyvatelné, protože tam řádila voda, která se převalila přes ostrůvek Spásy. Ale tady, v Žulovém domě ve skále, do které nemohl ani vítr, ani voda, neměli se čeho bát.
Za těchto dnů však kolonisté nijak nezaháleli. Dříví a prken měli ve skladišti dost, a tak se pomalu zařizovali nábytkem. Vyrobili si stoly a židle opravdu pevné, protože materiálu měli dostatek. Byl to nábytek trochu hrubý, který jako nábytek ani nevypadal, ale byl pýchou Naba i Pencroffa, kteří by jej byli nevyměnili ani za nejkrásnější nábytek na světě.
Pak se z truhlářů stali opět košíkáři, kteří měli úspěch i v této nové činnosti. Kolonisté našli totiž na severním cípu ostrova rozsáhlé vrboviště, porostlé vrbou nachovou. Před obdobím dešťů si nařezali zásobu vhodných prutů a po krátké přípravě jich použili k svému užitku. První výrobky byly sice nevzhledné, ale díky chápavosti a inteligenci dělníků a jejich vzpomínkám na košíkářské výrobky stala se kolonie brzy majitelkou obstojných košíků a košů různé velikosti. Vše bylo uloženo do skladiště a Nab tam koše naplnil především zásobami jedlých semen, kořínků a dračincových kořenů.
V posledním týdnu srpna se počasí opět změnilo. Teplota náhle klesla a bouře se ztišila. Kolonisté se podívali ven. Na pobřeží leželo půl metru sněhu, který však byl na povrchu zmrzlý, takže se po něm dalo bez námahy chodit. Cyrus Smith a jeho přátelé pak vystoupili na planinu Výhledu.
Jaká změna! Dosud zelené, převážně jehličnaté lesy zmizely pod bílou pokrývkou. Celý kraj byl bílý, od vrcholku Franklinovy hory až po pobřeží. Bílé lesy, louky, jezero i řeka. Voda řeky Díků tekla pod ledovou klenbou, praskající a hřmotně pukající při každém přílivu a odlivu. Přes zamrzlé jezero přeletovali četní ptáci — kachny, sluky a alky. Bylo jich tam na tisíce. Skály, kterými protékal k okraji planiny nový jezerní výtok, byly plné ker. Jako by voda vytékala z nestvůrného okapu, tvarovaného s fantazií renesančního umělce. Zjistit míru škod, které způsobila lesu vichřice, bude možno tehdy, až roztaje sněhová přikrývka.
Gedeon Spilett, Pencroff a Harbert použili vycházky k prohlídce pastí. Našli je pod sněhem jen s námahou. Museli dávat pozor, aby sami do některé nespadli. Bylo by to nebezpečné a pokořující, kdyby lovec spadl do vlastní pasti. Tomu se vyhnuli, ale pasti byly prázdné. Nepadlo do nich žádné zvíře, ač kolem dokola byly četné stopy, z nichž některé ukazovaly i výrazné otisky drápů. Harbert dokonce prohlásil, že některé stopy ukazují na kočkovité šelmy, což potvrzovalo inženýrovo přesvědčení, že na Lincolnově ostrově jsou i nebezpečné šelmy. Tato zvířata obývají asi hustý les Divokého západu, ale puzena hladem, odvážila se teď až na planinu Výhledu. Možná že vycítila obyvatele Žulového domu.
„Co to však může být za kočkovité šelmy?“ ptal se Pencroff.
„Jsou to tygři,“ odpověděl Harbert.
„Myslel jsem, že tato zvířata žijí jen v teplých krajích.“ „V Novém světě byli zjištěni tygři v pásmu od Mexika až k pampám u Buenos Aires. A protože Lincolnův ostrov leží na téže šířce jako La Plata, nemůžeme se přítomnosti tygrů tady divit.“ „Dobrá, dobrá, dáme si pozor!“ odpověděl Pencroff. Za trvale teplého počasí začal sníh brzy tát. Počalo pršet a působením deště sněhová pokrývka rychle mizela. Přes špatné počasí doplňovali si kolonisté zásoby jedlých semen, dračincových kořenů a javorového cukru. Z králíkárny pak nosili králíky, aguti a klokany. Za těchto výprav zjistili, že v lese bylo mnoho stromů poslední vichřicí vyvráceno. Nab s námořníkem byli také s károu několikrát u ložiska uhlí, aby několika tunami doplnili zásoby paliva. Přitom také zpozorovali, že komín jejich hrnčířské pece byl vichrem sražen nejméně o dva metry.
Stejně jako zásoby uhlí byly obnoveny i zásoby dříví. Kolonisté využili uvolněné řeky k dopravě několika vorů. Museli stejně počítat s tím, že zimní období ještě neskončilo.
Navštívili také Komín a mohli si jen blahopřát, že tam za oné bouře nemuseli být. Našli totiž zřejmé stopy rozzuřeného moře. Vlny, zdvižené na širém oceánu vichřicí, převalily se přes ostrůvek Spásy, napadly chodby Komína a zanesly je pískem a chaluhami. Zatímco Harbert, Nab a Pencroff chodili na lov, čistil Cyrus Smith se Spilettem Komín. Obnovili také pece a kovárnu, poměrně uchované tím, že byly zaneseny pískem.
Zásoby paliva nebyly doplněny zbytečně. Kolonisté se s mrazy ještě nerozloučili. Je známo, že na severní polokouli se projevuje únor značným poklesem teploty. A na jižní polokouli je tím význačný konec srpna.
K 25. srpnu se po nových deštích a sněhu stočil vítr k jihovýchodu a znovu se silně ochladilo. Inženýr odhadoval teplotu na 22° C pod nulou. Ostrý vítr činil tento mráz nesnesitelným. To trvalo několik dní. Kolonisté se museli v Žulovém domě znovu zabednit. Protože byly okenice neprodyšně uzavřeny a ponechán jen malý otvor pro výměnu vzduchu, stoupla spotřeba svíček. Aby je ušetřili, svítili si kolonisté většinou ohněm z krbu, v němž nešetřili palivem. Občas někdo sestoupil na pobřeží mezi kry nakupené tam s každým přílivem. Ale brzy se vracel zpět, přičemž se zmrzlýma rukama zachycoval žebříku jen s největším úsilím a sebezapřením, protože za mrazů pálily příčky žebříku jako oheň.
Bylo nutno využít volných chvil, které teď byly kolonistům v Žulovém domě vnuceny. Cyrus Smith se tedy pustil do práce, kterou bylo možno dělat doma.
Víme už, že kolonisté měli zásoby cukru získaného z javorů. Stačilo zachycovat javorovou mízu do nádob a používat jí k nejrůznějším účelům, tím spíše, že šťáva časem zbělela a měnila se v sirup.
To však Cyrusi Smithovi nestačilo. Jednoho dne ohlásil kolonistům, že se z nich stanou cukrovarníci.
„Cukrovarníci?“ divil se Pencroff. „Není to však řemeslo trochu horké?“ „Velmi horké,“ přisvědčil inženýr. „To se nám právě hodí,“ liboval si námořník.
Představa rafinace cukru je nezbytně spojena s představou cukrovaru, strojů a dělníků. A přece ke krystalizaci javorové šťávy stačilo vyčistit ji zcela prostými prostředky. Byla dána ve velkých nádobách nad oheň a odpařována tak dlouho až z ní vystoupila pěna. Od té chvíle počala houstnout. Nab jí stále míchal dřevěnou vařečkou, aby usnadnil odpařování a zabránil zároveň vzniku přiboudliny.
Po několika hodinách vaření na prudkém ohni, který dělal dobře cukrovarníkům i vařené šťávě, změnila se šťáva v hustý sirup. Ten nalili do hliněných forem různých tvarů, vypálených předem v kuchyňských kamnech. Druhého dne vytvořil zchladlý sirup bochníky a kostky. Byl to cukr sice trochu nahnědlý, ale jinak téměř čirý a dokonalé chuti.
Mrazy trvaly až do poloviny září. Kolonisté už trpěli dlouhým vězením. Denně sice vycházeli ven, ale dlouho tam nevydrželi. Tak pracovali většinou doma a hovořili přitom. Cyrus Smith poučoval své přátele o všem a ukazoval jim, jak lze využít vědy prakticky. Kolonisté neměli knihovnu, ale inženýr byl stále otevřenou knihou, schopnou poskytnout poučení o všem, knihou, v níž nacházeli odpovědi na všechny otázky a v níž tedy listovali velmi často. Čas plynul a stateční kolonisté nejevili žádný strach z budoucnosti.
Byl však už čas, aby jejich zimní vězení skončilo. Všichni už toužili, když ne po teplém období, aspoň po ukončení mrazů. V teplejším oblečení by byli mrazům vzdorovali a pokusili se o vycházku k přesypům nebo ke Kachní bažině. Zvěřina byla na dosah ruky a lov by byl jistě úspěšný. Ale Cyrus Smith trval na tom, aby si každý šetřil zdraví, protože kolonie potřebovala každou paži. Jeho rad všichni uposlechli.
Nutno však říci, že po Pencroffovi jevil nejmenší trpělivost Top. Věrný pes byl v Žulovém domě velmi stísněný. Pobíhal z místnosti do místnosti a projevoval tak svou vězeňskou nudu.
Cyrus Smith si přitom všiml, že pokaždé, když se Top přiblížil k studni spadající do moře a přikryté teď košatinou, vyrážel podivné vrčení. Častokrát se pokoušel vstrčit tlapku pod košatinu, jako by ji chtěl odsunout. Pak štěkával zvláštním způsobem, v němž se projevovala zlost a neklid.
Inženýr ho mnohokrát pozoroval. Co to v té studni je, co tak vzrušuje toto inteligentní zvíře ? Bylo jisté, že studna ústí do moře. Nerozvětvuje se dole v ostrovním masívu? Není snad spojena s jinými jeskyněmi? Nepřichází se do studny nadýchat nějaký mořský tvor? Inženýr nevěděl, co si o tom myslet, a nemohl se ubránit nejpodivnějším představám. Byl zvyklý pouštět se ve vědeckých otázkách hodně daleko, ale sám sobě měl za zlé, že se pouští stejně daleko i v otázkách záhadných a nadpřirozených. Jak si však vysvětlit, že Top, který nikdy neztrácel čas štěkáním na měsíc, stále vyšetřoval čichem i sluchem tuto studnu? Muselo tam tedy něco být, co budilo Topův neklid. Chování psa znepokojovalo inženýra víc, než si sám přiznával.
Se svými obavami se však svěřil jen Gedeonu Spilettovi. Pokládal za vhodnější nezneklidňovat své přátele podezřením, které v něm rostlo a které mohlo být jen důsledkem Topových vrtochů.
Konečně mrazy povolily. Nastaly deště, sněhové vichřice a přeháňky. Ani ty naštěstí netrvaly dlouho. Led roztál, sníh zmizel. Planina, pobřeží a břeh řeky se staly opět dostupnými. Návrat jara kolonisty velmi potěšil a brzy v Žulovém domě trávili jen čas jídla a spánku.
V druhé polovině září hodně lovili a to přimělo Pencroffa k nové žádosti o pušku, kterou mu Cyrus Smith slíbil. Inženýr ovšem věděl, že bez speciálních nástrojů nemohou střelnou zbraň vyrobit, a proto tuto práci stále odkládal. Harbert a Spilett se ostatně stali tak obratnými lučištníky, že zasahovali s jistotou dostatečné množství leskovců, holubů, klokanů, kabií, kachen, sluk a dropů. Umíněný námořník však stále nebyl spokojen, a stále prohlašoval, že ho uspokojí jedině puška. Gedeon Spilett ho v tom podporoval.
„Žijí-li na ostrově nebezpečné šelmy,“ říkal, „musíme je vyhubit. Jednou se nám to stane nezbytným úkolem.“ V této době však víc než otázka pušky zaměstnávala Cyruse Smithe otázka šatů. Oděvy sice zimu přečkaly, ale druhé zimy se už nedočkají. Kolonisté si museli opatřit stůj co stůj zvířecí kůže a srst přežvýkavců, a protože měli na ostrově muflony, šlo nyní o to, jak si ochočit stádo muflonů pro potřebu kolonie. Znamenalo to zřídit ohradu pro domácí zvířata a kurník pro drůbež, prostě založit v některé části ostrova hospodářství. To chtěl udělat inženýr v létě.
Přitom bude nutno vzhledem k příštím opatřením prozkoumat dosud neznámé části ostrova, především rozsáhlé lesy, které se táhly na pravém břehu řeky Díků od jejího ústí až na Hadí poloostrov a po celém západním pobřeží. Taková cesta však vyžaduje pěkné počasí, a tak to trvalo ještě měsíc, než mohla být výprava uskutečněna.
Čekali na to s velkou netrpělivostí, protože v té době se stalo něco, co touhu po poznání ostrova ještě zvýšilo.
Bylo 24. září. Toho dne se šel Pencroff podívat na pasti, které stále líčil. V jedné z nich našel tři zvířata, která přišla kolonii velmi vhod. Byla to samice pekari s dvěma mláďaty.
Pencroff se vrátil do Žulového domu rozradostněn úlovkem a jako obvykle svou kořist hned každému ukazoval.
„Pojďte sem, pane Smithi!“ volal. „Uděláme velkou hostinu. Pojďte se podívat, pane Spilette, to si pochutnáte!“ „Na hostinu si dám vždycky říci,“ odpověděl novinář. „Ale čím nás pohostíte?“ „Selátkem.“ „Opravdu selátkem, Pencroffe? Když jsem vás slyšel, myslel jsem, že nesete koroptvičku s lanýži.“ „Cože?“ zvolal Pencroff. „Snad byste nad selátkem neohrnoval nos?“ „Ale ne,“ řekl bez nadšení novinář. „Jestliže nás ovšem neklamete…“ „Dobře, dobře, pane novináři,“ mračil se Pencroff, který nerad slyšel námitky proti svým úlovkům. „Nějak jste zpychl. Když jsme tady před sedmi měsíci ztroskotali, byl byste býval šťastný, kdybych vám byl nabídl takovou pečínku.“ „Nu, nu,“ chlácholil ho novinář, „víte přece, že člověk je tvor nedokonalý a vždy nespokojený.“ „Doufám, že se Nab vyznamená,“ pokračoval Pencroff. „Hleďte! Těmto dvěma malým pekari není víc než tři měsíce. Budou mít maso měkké jako křepelky. Pojď, Nabe! Dohlédnu na pečení sám.“ A námořník odešel s Nabem do kuchyně, aby se zúčastnil přípravy hostiny. Nechali ho na pokoji. Nab připravil nádherné jídlo z malých pekari, dále klokaní polévku, uzenou kýtu, sosnová semena, nápoj z dračince a oswegský čaj. Prostě vše, co měl nejlepšího. Mezi tím vším byla ovšem dušená selata pekari.
V pět hodin bylo v Žulovém domě prostřeno k večeři. Na stole kouřila klokaní polévka. Vše bylo výtečné. Po polévce přišli pekari, které Pencroff sám rozřezal a nabídl soustolovníkům po obrovské porci. Selátka byla opravdu výborná. Pencroff hltal svou porci s nesmírnou chutí. Náhle však vyrazil prudké zaklení.
„Co je?“ ptal se Cyrus Smith.
„Já… já… si zlomil o něco zub!“ odpověděl námořník.
„Asi o kámen v mase těch vašich selátek!“ řekl Gedeon Spilett.
„Asi…,“ souhlasil Pencroff a vyňal z úst předmět, který ho připravil o jednu stoličku.
Nebyl to však kámen… Byla to olověná kulka!
Konec prvního dílu [1] Podle legendy potkal jednou sv. Martin polonahého žebráka. Přeťal tedy mečem svůj plášť a polovinu daroval žebrákovi.
