KAPITOLA XXI NĚKOLIK STUPŇŮ POD NULOU — VÝPRAVA DO MOČÁLU V JIHOVÝCHODNÍ ČÁSTI OSTROVA — POHLED NA MOŘE — ROZHOVOR O BUDOUCNOSTI TICHÉHO OCEÁNU — VYTRVALÁ PRÁCE LÁČKOVCŮ — CO SE STANE SE ZEMĚKOULÍ — LOV — KACHNÍ BAŽINA Od toho dne se chodil Pencroff denně dívat na to, čemu docela vážně říkal „obilné pole“. A běda škůdcům, které tam našel! Žádný hmyz nemohl čekat námořníkovu milost.
Ke konci června se po dlouhých deštích ochladilo a teploměr by byl ukazoval šest a půl stupně pod nulou.
V den 30. června, který odpovídá 31. prosinci na severní polokouli, byl pátek. Ochladilo se ještě víc. Ústí řeky Díků zamrzlo a s ním i celá hladina jezera, Předtím si kolonisté několikrát přivezli zásoby paliva. Pencroff nečekal, až řeka zamrzne, a přivezl obrovský vor dříví na místo určení. Proud byl neunavitelný motor, kterého kolonisté využívali k dopravě dříví až do chvíle, kdy mráz řeku spoutal. K palivovému dříví přidali ve skladišti také dostatečnou zásobu uhlí, pro které museli jezdit s károu až na úpatí předhoří Franklinovy hory. Teplo z uhlí bylo oceněno hlavně 4. července, kdy teplota klesla na 13° C pod nulou. V jídelně bylo zřízeno druhé ohniště a tam všichni společně pracovali.
Za tohoto chladného počasí si Cyrus Smith pochvaloval nápad zavést do Žulového domu proud vody z Grantová jezera. Tento proud vycházel z jezera pod čárou ledu, sestupoval starým výtokem, nikdy nezamrzal a plnil vnitřní nádrž, postavenou v zadní části skladiště. Přebytek vody odtékal studnou do moře.
V této době bylo dokonalé sucho, a proto se dobře oblečení kolonisté rozhodli věnovat jeden den výzkumu části ostrova mezi řekou Díků a Drápem. Byl to rozsáhlý bažinatý kraj, kde bude jistě příležitost k lovu, protože se to tam hemžilo vodním ptactvem.
Museli počítat s celým dnem, protože je čekala cesta na vzdálenost asi sedmnácti kilometrů a zpět. Protože šlo zároveň o poznání dosud neprozkoumané části ostrova, zúčastnili se výpravy všichni. Tak 5. července v šest hodin ráno za svítání vyrazili Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Harbert, Nab a Pencroff na cestu, ozbrojeni luky a šípy, oky a oštěpy, a opatřeni také dostatečnou zásobou potravin. Opustili Žulový dům, vedeni Topem, který pobíhal před nimi.
Šli nejkratší cestou, která vedla přes zamrzlou řeku Díků.
„Led ovšem nenahradí opravdový most,“ poznamenal Gedeon Spilett.
Stavba „opravdového mostu“ byla tedy pojata do plánu příštích prací.
Kolonisté dnes poprvé vkročili na pravý břeh řeky Díků a pustili se do krásných a rozlehlých jehličnatých lesů, pokrytých teď sněhem.
Neušli ani kilometr, když Top vyplašil z podrostu rodinu čtvernožců, kteří tam byli schováni a které Topův štěkot zahnal na útěk.
„Řekl bych, že to jsou lišky,“ zvolal Harbert, pozorující zvířata na útěku.
Zvířata vypadala opravdu jako lišky, ale byla značně velká a vydávala temný štěkot, kterým se zdál udiven i Top, protože se zastavil a dal tak rychlým zvířatům možnost zmizet.
Pes byl překvapen plným právem, protože neznal přírodopis. Lišky však prozradily svůj druh štěkotem, šedě ryšavou srstí a černým ocasem s bílou skvrnou na konci. Harbert v nich poznal onen druh, který žije v Chile, na Falklandských ostrovech a na jihoamerických březích mezi třicátou a čtyřicátou rovnoběžkou. Harbert velmi litoval, že Top žádnou z těchto psovitých šelem nechytil.
„Jsou snad k jídlu?“ ptal se Pencroff, který se díval na všechny představitele ostrovní zvířeny jen z jednoho hlediska.
„Ne,“ odpověděl Harbert. „Přírodovědci dosud přesně nevědí, zda mají tyto šelmy zornici denní či noční a zda by neměly být zařazeny spíše mezi psy než mezi lišky.“ Cyrus Smith se musel usmát chlapcovým úvahám, které však svědčily o jeho vážném zájmu o přírodní vědy. Námořník ztratil o lišky ihned zájem, protože je nemohl zařadit do třídy jedlých zvířat. Připomněl jen, že budou-li mít jednou v Žulovém domě drůbežárnu, budou se muset zajistit proti možné návštěvě těchto čtvernohých lupičů. V tom s ním všichni souhlasili.
Když obešli mys jižně od ústí řeky, octli se kolonisté na dlouhém pobřeží, omývaném už širým mořem. Bylo osm hodin. Nebe bylo čisté, jak to bývá za dlouhých, tuhých mrazů, ale kolonisté se zahřáli cestou a chladem vůbec netrpěli. Bylo ostatně bezvětří, při kterém je i velmi nízká teplota snesitelná. Z oceánu vyšlo zářivé slunce — zatím ještě bez tepelných účinků — a jeho kotouč se chvěl přímo nad obzorem. Oceán tvořil klidnou modrou plochu jako Středozemní moře za čistého nebe. Mys Dráp, zakřivený jako jatagan[1], rýsoval se jasné asi sedm kilometrů na jihovýchod. Vlevo byl okraj bažiny ostře přerušen malým výběžkem, který byl slunečními paprsky zbarven ohnivě rudě. V těchto místech byl záliv Unie otevřen do širého moře, takže by v něm nebyla žádná loď nalezla úkryt před východním větrem. Na pobřeží neležel jediný balvan. Klidné moře, nezčeřené snad žádnou mělčinou, prozrazovalo stejnou barvou bez jediného žlutavého místa a bez jediného úskalí, že se tyto břehy svažují příkře do moře a spadají v oceánu do hlubokých propastí. V pozadí na západě se rýsovaly ve vzdálenosti asi sedmi kilometrů první stromy lesa Divokého západu. Kraj vypadal spíš jako břehy Antarktidy, zpustošené kdysi ledovcem. Kolonisté se zde zastavili k přesnídávce. Zapálili si oheň ze suchých chaluh a Nab připravil studené maso s několika číškami oswegského čaje.
Při jídle se kolonisté rozhlíželi. Tato část Lincolnova ostrova byla zcela neplodná a ostře se lišila od západní části. Novinářovi napadlo, že kdyby je byla náhoda zanesla s balónem na toto pobřeží, byli by si udělali o svém příštím bydlišti zoufalou představu.
„Myslím, že tady bychom se byli na pobřeží nedostali,“ mínil inženýr. „Je zde hluboké moře a ani jediné skalisko, na kterém bychom se mohli zachytit. Před Žulovým domem je ostrůvek a úskalí, což dává možnost záchrany. Tady je jen mořská propast.“ „Je divné,“ řekl Gedeon Spilett, „že tak malý ostrov má tak odlišné části. Takové rozdíly ve vzhledu najdeme obvykle jen na rozlehlých pevninách, člověk by řekl, že západní část Lincolnova ostrova je omývána teplými proudy Mexického zálivu a břehy severní a severovýchodní že se táhnou podle nějakého arktického moře.“ „Máte pravdu, Spilette,“ odpověděl Cyrus Smith. „Mně to také bylo divné. Tento ostrov je záhadný svým tvarem i svou přírodou. Jsou zde ukázky všech krajinných typů pevniny a nebyl bych nijak překvapen zjištěním, že ostrov byl kdysi součástí pevniny.“ „Cože? Součástí pevniny uprostřed Tichého oceánu?“ zvolal Pencroff.
„Proč ne?“ pokračoval inženýr. „Vždyť Austrálie, Nové Irsko a to, co angličtí zeměpisci nazývají Australasií, ve spojení se souostrovími Tichého oceánu, to vše mohlo být kdysi šestým dílem světa, právě tak důležitým jako Evropa, Asie nebo Afrika. Já jsem stejně přesvědčen, že všechny ostrovy rozseté po tomto širém oceánu nejsou ničím jiným než vrcholky hor dnes potopené pevniny, která tu kdysi v předhistorických dobách z vod vystupovala.“ „Jako kdysi Atlantis[2]“, doplnil ho Harbert. „Je to pravděpodobné,“ odpověděl Cyrus Smith. „Jen tím si můžeme vysvětlit různost ostrovních částí.“ „A velký počet zvířecích druhů, které jsme tu našli,“ dodal Harbert. „Ano, chlapče,“ souhlasil inženýr. „Tys mi vnukl další důkaz k potvrzení mého názoru. Je jisté, že jsme na ostrově zjistili velké množství zvířat nejrůznějších druhů. Z toho pro mne vyplývá, že Lincolnův ostrov byl kdysi součástí pevniny, která pomalu klesala pod hladinu Tichého oceánu.“ „Ale pak by jednoho dne,“ prohlásil nepřesvědčeny námořník, „mohly zmizet i poslední zbytky této pevniny a mezi Amerikou a Asií by nezůstalo nic.“ „Ano,“ souhlasil Cyrus Smith. „Vzniknou však jiné pevniny, na nichž už pracují miliardy a miliardy drobných živočichů.“ „Co je to za zedníky?“ ptal se Pencroff. „Láčkovci, kterým říkáme koráli. To oni vytvořili ostrov Clermont-Tonerre, atoly a nesčetné korálové ostrovy Tichého oceánu. Jsou to živočichové tak malí, že teprve čtyřicet šest miliónů těchto láčkovců váží 60 miligramů, a přece z mořských solí, z pevných látek v mořské vodě a z vápna vytvářejí vápnitou hmotu a z ní budují mohutné podmořské stavby, které se tvrdostí a pevností vyrovnávají žule. Kdysi v prvních dobách naší zeměkoule vytvářela příroda s pomocí ohně celé vyvřelé pevniny. Dnes však přenechala tuto práci mikroskopickým zvířátkům, protože sopečná činnost zemského nitra už ustává. Dokazují to četné vyhaslé sopky na povrchu zemském. A já věřím, že během staletí promění dlouhé generace láčkovců Tichý oceán v rozsáhlou pevninu, kterou budou moci obývat a civilizovat nové lidské generace.“ „Ach, to bude trvat dlouho!“ vzdychl si Pencroff. „Příroda má dost času,“ odpověděl inženýr.
„Ale k čemu nové pevniny?“ ptal se Harbert. „Zdá se mi, že dnešní rozsah pevnin lidstvu stačí, a příroda nedělá nic zbytečného.“ „Zbytečnosti nedělá,“ pokračoval inženýr. „Pokusím se vysvětlit nutnost nových pevnin v budoucnosti, především v tropickém pásmu korálových ostrovů. Tohle vysvětlení se mi zdá docela pravděpodobné.“ „Posloucháme, pane Smithi,“ řekl Harbert. „Řeknu vám, jak si to představuji. Učenci připouštějí, že i naše zeměkoule jednou dožije. Správněji, že jejím ochlazením bude znemožněn živočišný i rostlinný život. Nemohou se jen shodnout na příčinách tohoto ochlazení. Někteří myslí, že ochlazení bude způsobeno po miliónech let poklesem teploty Slunce. Jiní tvrdí, že Země vychladne tím, že se sníží její vnitřní teplo, které má na teplotu Země větší vliv, než se obyčejně myslí. Já se přikláním k druhé domněnce, vycházeje ze skutečnosti, že i Měsíc je vychladlým tělesem, ač na něj vysílá Slunce neustále své teplo. Měsíc tedy vychladl proto, že v něm vyhasl vnitřní žár, který dostala do vínku všechna nebeská tělesa. Ať už je příčina jakákoli, naše zeměkoule jednou vychladne, ovšem toto ochlazování bude velmi pomalé. Co se stane pak? V době více nebo méně vzdálené budou i dnešní mírná pásma stejně neobyvatelná jako dnešní kraje polární. Lidé i zvířata se budou stěhovat na místa oteplovaná ještě Sluncem. Dojde k obrovskému stěhování. Evropa, Střední Asie a Severní Amerika budou pozvolna opouštěny stejně jako Austrálie a jižní část Jižní Ameriky. Rostlinstvo se stáhne k rovníku spolu s živočišstvem. Nejvíc se zalidní střední část rovníkové Ameriky a Afriky. Laponci a Eskymáci najdou klimatické podmínky severních moří na březích Středozemního moře. A kdo by mohl tvrdit, že tropické pásmo nebude příliš malé k obživě všeho lidstva? Předvídavá příroda však zajišťuje už dnes v rovníkovém pásmu základy nových pevnin a pověřila touto stavbou právě láčkovce. Častokrát jsem o tom přemýšlel, přátelé, a jsem přesvědčen, že tvář naší zeměkoule se úplně změní vyzdvižením nových pevnin a potopením starých a že v příštích staletích budou noví Kolumbové objevovat ostrovy Čimboraso, Himálaj nebo Montblank, zbytky zatopené Ameriky, Asie a Evropy. Ale i nové pevniny se stanou jednou neobyvatelnými. Zemské teplo zmizí jako teplo mrtvého těla a s ním, když ne navždy, tedy určitě dočasně zmizí na Zemi i život. Naše zeměkoule zemře, aby však jednou slavným vzkříšením vešla do nového života za jiných podmínek. Ale vidím, přátelé, že prostí láčkovci mě zavedli až k pokusu o prorokování budoucnosti!“ „Myslím, Cyrusi, že tyto teorie nejsou proroctvím a že se jednoho dne uskuteční,“ řekl Gedeon Spilett. „To je všecko hezké,“ ozval se pozorně naslouchající Pencroff, „ale můžete nám říci, vznikl-li Lincolnův ostrov prací korálů?“ „Ne,“ odpověděl Cyrus Smith. „Je původu sopečného.“ „Pak tedy jednoho dne také zmizí.“ „To je možné.“ „Doufám, že už tady nebudeme.“ „Uklidněte se, Pencroffe,“ chlácholil námořníka inženýr. „Opravdu tu nebudeme. Nemáme chuť zemřít na ostrově a jistě se odtud jednou dostaneme.“ „Ale pro jistotu se tady zařizujme jako na věčné časy,“ řekl Gedeon Spilett. „Nedělejme nic polovičatě!“ Tím hovor skončil. Po přesnídávce vyrazili kolonisté k další cestě a dostali se až k okraji močálů.
Byla to krajina sahající až k pobřežnímu ohybu na jihovýchodě a mohla mít rozlohu aspoň sedmdesáti čtverečních kilometrů. Půda byla vytvořena z hlinito-křemičitého bahna, promíšeného zbytky rostlin. Její povrch byl pokryt žabím vlasem, sítinou, ostřicí a skřípinou, tu a tam mechovitě hustými trsy trávy. Na mnoha místech zářily na slunci zmrzlé bažiny. Ani déšť, ani nějaká řeka, zmohutnělá náhlým přívalem, nemohly močály napájet. Byly udržovány — jak se o tom kolonisté přesvědčili — prosakováním spodních vod. Museli také počítat s tím, že v letní době žijí v bažině jistě i zárodky bahenní zimnice.
Nad rostlinstvem stojatých vod přeletovala hejna ptáků. Lovci z povolání by tady nebyli ztratili jediný výstřel. Divoké kachny, cirky a sluky tu žily v celých hejnech a byly tak důvěřivé, že se k nim lovci mohli lehce přiblížit. Rána z brokovnice by byla zasáhla tucet ptáků najednou, tak byla jejich hejna hustá.
Kolonisté se pokusili srážet ptáky šípy. Výsledek lovu byl slušný. Šípy mají tu výhodu, že svou nehlučností neplaší ostatní ptactvo, kdežto rána z pušky by byla rozehnala ptáky do všech koutů bažiny. Lovci se pro dnešek spokojili jen tuctem kachen. Byl to druh, který měl bílé tělo se skořicovou páskou, zelenou hlavu, černá, bílá a ryšavá křídla a plochý zobák. Harbert v nich poznal druh zvaný lžičák. Top obratně donášel zasažené ptáky, jejichž jménem pokřtili kolonisté celou bažinu na Kachní bažinu. Tak získali značnou zásobu vodní zvěřiny. V budoucnosti budou Kachní bažiny využívat víc a pokusí se kachny buď ochočit, nebo aklimatizovat na Grantově jezeře, aby tak měli zásobárnu kachního masa blíž po ruce.
K páté hodině navrhl Cyrus Smith, aby se vrátili domů. Přešli Kachní bažinu a po ledě i řeku Díků.
V osm hodin už byli v Žulovém domě.
[1] Jatagan je turecká zakřivená šavle.
[2] Atlantis je bájná pevnina na místě dnešního Atlantského oceánu, která tvořila most mezi Evropou, Afrikou a Amerikou.
