KAPITOLA XX OSAMĚLÁ SKÁLA V TICHÉM OCEÁNU — POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ KOLONISTŮ LINCOLNOVA OSTROVA — VYHLÍDKA NA SMRT — NECEKANÁ POMOC — PROČ A JAK PŘIŠLA — POSLEDNÍ DOBRÝ SKUTEK — OSTROV NA PEVNINĚ — HROB KAPITÁNA NEMA Osamělá skála dlouhá deset metrů, široká šest metrů a vyčnívající sotva tři metry nad hladinu oceánu, to bylo vše, co zbylo z ostrova zaplaveného mořem. To bylo vše, co zůstalo ze skal Žulového domu. Žulová stěna se rozvalila a zřítila. Jen kus skály z velkého sálu vytvořil toto malé skalisko. Vše ostatní zmizelo v propasti: vrchol Franklinovy hory, roztržený výbuchem, lávové čelisti Žraloci zátoky, planina Výhledu, ostrůvek Spásy, žulové skály Balónového přístavu, čedičové útvary Dakkarovy hrobky i dlouhý Hadí poloostrov, tak vzdálený od sopečného centra. Z Lincolnova ostrova zbylo jen úzké skalisko, které se stalo posledním útočištěm kolonistů a jejich psa Topa.
V katastrofě zahynula všechna zvířata, všichni ptáci i ostatní představitelé ostrovní fauny. Vše bylo rozdrceno a utopeno. Bohužel i nešťastný Jup našel smrt v některé skalní puklině.
Jestliže byli zachráněni Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Harbert, Pencroff, Nab a Ayrton, stalo se tak proto, že byli v době výbuchu všichni pod stanem. Se stanem byli také vrženi do moře v okamžiku, kdy kolem nich padaly na všech stranách zbytky ostrova do moře.
Když se dostali na hladinu, spatřili několik desítek metrů před sebou malé skalisko. Hned k němu všichni zamířili a vystoupili na ně.
Na tomto holém skalisku žili devět dní. Trochu zásob ze Žulového domu, které k nim vlny zanesly, a trochu měkké dešťové vody, zachycené ve skalní prohlubni, to byla jejich jediná potrava. Jejich poslední naděje, jejich loď, byla rozbita. Své skalisko nemohli opustit. Ani oheň si nemohli rozdělat. Byli odsouzeni k smrti.
Toho dne, 18. března, měli už jen na dva dny jídla, ač si brali jen nejmenší denní dávky. Všechna věda a všechny jejich zkušenosti jim teď nebyly nic platné.
Byli vydáni napospas náhodě.
Cyrus Smith byl klidný. Gedeon Spilett byl rozčilen a Pencroff propadl temnému vzteku, s nímž přecházel po úzkém skalisku. Harbert neopouštěl inženýra a díval se na něho tak, jako by od něho očekával pomoc, kterou mu však inženýr už nabídnout nemohl. Nab s Ayrtonem se smířili s osudem.
„Ach, ta bída, ta bída!“ opakoval stále Pencroff. „Kdybychom měli aspoň ořechovou skořápku, která by nás zanesla na ostrov Tábor! Ale nemáme nic, zhola nic!“ „Kapitán Nemo učinil to nejlepší, že zemřel,“ řekl Nab. V dalších pěti dnech jedli Cyrus Smith a jeho druhové s největší šetrností jen takové dávky, aby nezemřeli hladem. Všichni strašně zeslábli. Harbert a Nab počali dokonce blouznit.
Mohli si v této situaci uchovat ještě zbytky naděje? Ne! Jakou naději mohli vůbec mít? Že k útesu připluje nějaká loď? Ze zkušenosti věděli, že lodi těmito místy Tichého oceánu neplují. Mohli snad počítat s osudově náhodným příjezdem skotské jachty, která by právě teď plula na Tábor pro Ayrtona? To nebylo pravděpodobné.
Ne! Nemohli mít už žádnou naději na záchranu. Na této skále je čeká strašná smrt hladem a žízní.
Už teď leželi na skalisku jako bez života, nevnímajíce, co se kolem nich děje. Jen Ayrton s nadlidským úsilím zdvihal ještě hlavu a vrhal zoufalé pohledy do vodní pouště.
Ale ráno 24. března se Ayrtonovy paže náhle zvedly k jednomu bodu na obzoru. Vrávorající nešťastník si napřed klekl, pak vstal a ostatním kolonistům se zdálo, že dává rukou někomu znamení… V dohledu se objevila loď! Tato loď neplula oceánem jen náhodou. Byla to parní jachta, která mířila přímo ke skalisku. Kolonisté ji mohli pozorovat už několik hodin, kdyby byli mohli vůbec něco pozorovat.
„ Duncan !“ zašeptal Ayrton — a omdlel.
Když Cyrus Smith a jeho druzi nabyli díky všemožné péči vědomí, leželi všichni v kajutě parní jachty, nechápajíce, jak unikli smrti. Jediné Ayrtonovo slovo jim vše vysvětlilo: „ Duncan .“ „ Duncan !“ opakoval Cyrus Smith. Byl to opravdu Duncan , jachta lorda Glenarvana, řízená Robertem, synem kapitána Granta. Glenarvan poslal Roberta na ostrov Tábor pro Ayrtona, aby ho po dvanáctiletém vyhnanství dopravil do vlasti… Tak byli kolonisté zachráněni a vraceli se domů. „Kapitáne Roberte,“ ptal se Cyrus Smith, „kdo vám vnukl myšlenku plout tři sta kilometrů na severovýchod, když jste marně hledal Ayrtona na Táboru?“ „Pane Smithi,“ odpověděl Robert Grant, „musel jsem plout nejen pro Ayrtona, ale i pro vás.“ „Pro mé druhy a pro mne?“ „Ano! Na Lincolnův ostrov!“ „Na Lincolnův ostrov?“ zvolali v největším údivu všichni kolonisté. „Jak jste mohl vědět o Lincolnově ostrově ?“ ptal se dál Cyrus Smith. „Vždyť není zakreslen na žádné mapě Tichého oceánu!“ „Dověděl jsem se to ze zprávy, kterou jste nechali na ostrově Táboru,“ odpověděl Robert Grant. „Ze zprávy?“ zvolal Gedeon Spilett.
„Ano. Tady je!“ A Robert Grant podal inženýrovi papír s udáním šířky i délky Lincolnova ostrova, „nového bydliště Ayrtona a pěti amerických trosečníků“.
„Kapitán Nemo!“ řekl Cyrus Smith po přečtení listiny, jejíž rukopis byl shodný s rukopisem vzkazu nalezeného v chatě ohrady.
„Ach!“ vzdychl si Pencroff. „To byl tedy on, kdo si vypůjčil Bonaventuru a odvážil se s ní plout až na ostrov Tábor!“ „Aby tam nechal zprávu!“ dodal Harbert. „Měl jsem pravdu, když jsem říkal, že nám kapitán Nemo prokazuje služby ještě po smrti!“ řekl Cyrus Smith.
„Přátelé,“ řekl Cyrus Smith hluboce dojatým hlasem, „nikdy nezapomeneme na našeho zachránce, na kapitána Nema!“ Kolonisté při inženýrových slovech smekli a všichni šeptali kapitánovo jméno. V tomto okamžiku přistoupil ke Smithovi Ayrton a zeptal se ho: „Kam mám dát tu skříňku?“ Byla to skříňka, kterou s nasazením života zachránil v okamžiku, kdy ostrov mizel pod vodou, a kterou teď inženýrovi odevzdával. „Ayrtone, Ayrtone!“ zašeptal dojatý inženýr.
Pak se obrátil k Robertu Grantovi: „Pane kapitáne, nechali jste na ostrově velkého viníka, ale našli jste muže, kterého utrpení udělalo čestným člověkem a kterému teď s hrdostí mohu stisknout ruku.“ Pak byl Robert Grant zasvěcen do celého podivného příběhu kapitána Nema a kolonistů Lincolnova ostrova. Po zakreslení skaliska, které bude napříště označeno na všech mapách Tichého oceánu, dal Robert rozkaz k odplutí.
Za čtrnáct dní vystoupili kolonisté na americký břeh, kde našli svou vlast v míru. Strašná válka, která přinesla vítězství právu a spravedlnosti, byla už dávno skončena.
Větší část bohatství odkázaného ve skříňce kapitánem Nemem kolonistům Lincolnova ostrova byla věnována na koupi velkého území ve státě Iowa. Nejkrásnější perlu poslali kolonisté ženě lorda Glenarvana jménem trosečníků zachráněných Duncanem .
Do zakoupeného území pozvali kolonisté k práci, to jest ke štěstí a k blahobytu, všechny, jimž chtěli nabídnout pohostinství Lincolnova ostrova. Založili tam velkou kolonii a dali jí jméno ostrova, který zmizel v Tichém oceánu. Místní řeku nazvali řekou Díků, malou horu Franklinovou horou, jezírko Grantovým jezerem a nevelký les lesem Divokého západu. Byl to tedy ostrov na pevnině.
Pod důmyslným řízením inženýra i jeho druhů se tam všem výborně dařilo. Nechyběl tam nikdo z bývalých kolonistů, protože si všichni přísahali, že budou žít společně. Nab byl vždy tam, kde Cyrus Smith, Ayrton byl připraven obětovat se při jakékoli příležitosti, z Pencroffa se stal zanícený zemědělec a Harbert dokončoval pod vedením Cyruse Smithe a Gedeona Spiletta svá studia. Gedeon Spilett tam založil časopis Nový lincolnský hlasatel , z něhož se stal nejlépe vedený časopis na světě.
Tam také přijali kolonisté několikrát návštěvu lady Glenarvanové, kapitána Johna Manglese i jeho ženy, sestry Roberta Granta, návštěvu Roberta samotného, majora Mac Nabbse a všech ostatních, kteří byli účastníky příhod kapitána Granta a kapitána Nema.
Tak všichni šťastně žili, svorni v přítomnosti tak, jak byli svorni v minulosti. Nikdy však nezapomněli na onen ostrov, na který byli vrženi jako nazí ubožáci, který jim po čtyři roky dával vše, co potřebovali, a z něhož teď zbylo jen malé žulové skalisko, omývané vodami Tichého oceánu. A toto skalisko bylo zároveň i hrobem muže, který si kdysi říkal kapitán Nemo.
Konec třetího a posledního dílu
