KAPITOLA XX NOC NA MOŘI — ŽRALOČÍ ZÁTOKA — PŘÍPRAVY NA ZIMU — PŘEDČASNÁ KRUTÁ ZIMA — DROBNÉ PRÁCE — PO ŠESTI MĚSÍCÍCH — FOTOGRAFICKÝ SNÍMEK — NEČEKANÁ UDÁLOST Události se vyvíjely tak, jak předpokládal Pencroff, který se v předtuše nikdy neklamal. Vítr zesílil a změnil se z brízy ve vichr, který dosáhl rychlosti přes sto kilometrů v hodině a při němž loď na širém moři musí stáhnout ráhna a skasat plachty.
Bylo asi šest hodin, když Bonaventura doplula k zátoce. V té době začal také odliv, takže vplout do zátoky bylo nemožné. Loď musela zůstat na širém moři, protože ani k ústí řeky Díků by se byl Pencroff nedostal. Nechal tedy na hlavním stěžni jen třírohou plachtu a čekal s přídí namířenou k zemi.
Naštěstí přes silný vítr bylo moře chráněné pobřežím celkem klidné. Plavci se nemuseli bát velkých vln, které jsou malým lodím tak nebezpečné. Bonaventura by se byla jistě nepřevrhla, protože byla dobře zatížena, ale obrovské, přes palubu se přelévající vlny by ji mohly vážně ohrozit, zvláště kdyby lodní bednění nevydrželo jejich tlak. Pencroff jako dobrý námořník však zajistil loď proti všem možnostem. Měl také ve své plavidlo plnou důvěru. Přesto čekal úzkostlivě na ráno.
Během noci neměli Cyrus Smith a Gedeon Spilett možnost spolu promluvit. Ale těch několik slov, která prve inženýr novinářovi zašeptal, stálo přece za to, aby si podrobněji pohovořili o tajemném vlivu, který zdánlivě Lincolnův ostrov ovládal. Gedeon Spilett myslil neustále na nový nevysvětlitelný zjev, na onen oheň na břehu ostrova. Viděl jej přece zcela jasně! Oheň měl označit polohu ostrova v oné temné noci a nikdo z plavců nepochyboval o tom, že byl zapálen inženýrem. A Cyrus Smith nyní říká, že žádný oheň nezapaloval!
Gedeon Spilett si umínil vrátit se k této otázce, jakmile Bonaventura skončí svou plavbu. Rozhodl se také přinutit inženýra, aby do těchto záhadných projevů zasvětil všechny kolonisty. Možná že se společně dohodnou na podrobné prohlídce všech částí Lincolnova ostrova.
Dnešní noci se však neobjevil žádný oheň na tomto dosud neznámém pobřeží, které chránilo vjezd do zátoky, a proto loď pokračovala po celou noc v křižování po širém moři.
Když se na východním obzoru ukázal první ranní rozbřesk, když se vítr znatelně utišil a stočil o devadesát stupňů, mohl Pencroff pohodlně vplout do zátoky. V sedm hodin vjela Bonaventura podél Severní čelisti do úžiny a pustila se odvážně do vod sevřených obrovskými lávovými skálami.
„Tohle by bylo ideální kotviště,“ řekl Pencroff. „Tady by si lodi mohly dělat, co by chtěly.“ „Je zajímavé,“ upozornil Cyrus Smith, „že zátoka byla vytvořena dvěma lávovými proudy, které sopka vyvrhla za dvou po sobě jdoucích výbuchů. Výsledkem této činnosti byla dokonale chráněná zátoka, v níž je jistě i za největší bouře jako na jezeře.“ „To jistě,“ přisvědčil námořník, „protože vítr sem nemůže úzkým průjezdem mezi oběma čelistmi, a k tomu Severní čelist chrání Jižní čelist. Bonaventura by tu mohla být po celý rok a ani by nemusela kotvit.“ „Je to však pro ni trochu velké kotviště,“ podotkl Gedeon Spilett. „Ach, pane Spilette,“ odpověděl námořník, „uznávám, že pro Bonaventuru je snad velké, ale bude-li někdy loďstvo Unie potřebovat v Tichém oceánu bezpečný úkryt, nenajde nad tuto zátoku nic lepšího.“ „Teď jsme ve žraločí tlamě,“ řekl Nab, narážeje na tvar zátoky. „Ale v tlamě, kde jistě nemáš strach, že se její čelisti nad námi sevřou,“ smál se Harbert.
„To ne, Harberte,“ přisvědčil Nab. „Ale ta zátoka se mi moc nelíbí. Nevypadá pěkně.“ „Hrome,“ zvolal Pencroff. „Nab pomlouvá kotviště, které chci dát jako čestný dar Americe!“ „Je tu dostatečná hloubka?“ ptal se inženýr. „Hloubka, která snad stačí Bonaventuře , nestačila by našim obrněncům.“ „Můžeme si to snadno zjistit,“ řekl Pencroff. A námořník spustil do vody provaz zatížený kusem železa a asi osmdesát metrů dlouhý. Rozvinul se celý, aniž narazil na dno.
„Nuže, naši obrněnci mohou připlout,“ prohlásil Pencroff. „Nikde nenarazí!“ „Ale je to skutečná propast,“ poznamenal Cyrus Smith. „Vzhledem k sopečnému původu ostrova však takové snížení dna nijak neudivuje.“ „A skalní stěny kolem nás vypadají jako přitesané špičákem,“ dodal Harbert. „Jsem přesvědčen, že ani u jejich paty by se Pencroff šestkrát delším provazem nedoměřil dna.“ „To je možné,“ souhlasil novinář, „ale musím vám připomenout, Pencroffe, že vašemu kotvišti něco důležitého chybí.“ „Co, pane Spilette?“ „Nějaký sebemenší přístup na pobřeží, kterým by se dalo jít do nitra ostrova. Nevidím tady nikde místo, kde by se dalo přistát.“ Vysoké, strmé lávové břehy neměly skutečně v celém obvodu zátoky jediné místo vhodné k přistání. Byl to nedostupný val, který připomínal norské fjordy, ale měl ještě pustší vzhled.
Bonaventura obeplula srázy po celém obvodu zátoky, ale nemohla opravdu nikde přistát.
Pencroff se utěšoval, že pobřežní stěnu bude možno prorazit výbušnou náloží, budou-li to ovšem potřebovat. Ostatně, co by v této zátoce pohledávali? Proto zamířil k jejímu ústí a ve dvě hodiny odpoledne vyplul na moře.
„Uf!“ oddychl si ulehčené Nab.
Zdálo se, že statečnému černochovi nebylo v obrovských čelistech dobře.
Od jižní čelisti k řece Díků to bylo patnáct kilometrů daleko. Příď lodi zamířila k Žulovému domu a Bonaventura s plnými plachtami plula půl kilometru od pobřeží domů. Obrovské lávové balvany byly brzy vystřídány písečnými přesypy, mezi nimiž byl tak podivným způsobem zachráněn Cyrus Smith a kde se zdržovala sta a sta vodních ptáků.
Ve čtyři hodiny odpoledne nechal Pencroff ostrůvek Spásy vlevo a vplul do úžiny mezi ostrůvkem a pobřežím. V pět hodin byla spuštěna kotva u ústí řeky Díků.
Kolonisté byli tři dny mimo domov. Ayrton na ně čekal na břehu a před ním vesele poskakoval Jup, který vydával spokojené mručení.
Prohlídka ostrovních břehů skončila, aniž bylo objeveno něco podezřelého. Jestliže se tu zdržuje nějaká bytost, může být jedině v neproniknutelném lese Hadího poloostrova, který kolonisté neprozkoumali.
Gedeon Spilett se s inženýrem dohodl na tom, že zasvětí své soudruhy do všech podivných příhod, z nichž poslední byla nejpodivnější.
Cyrus Smith se znovu zmínil o ohni, který na pobřeží zapálila neznámá ruka, a opakoval už podvacáté novinářovi: „Jste si však jist, že jste dobře viděl? Nebyl to snad malý sopečný výbuch nebo nějaký meteor?“ „Ne, Cyrusi,“ tvrdil novinář. „Byl to určitě oheň zapálený lidskou rukou. Zeptejte se ostatně Pencroffa a Harberta. Viděli jej stejně jako já a potvrdí vám má slova.“ Po několika dnech — 25. dubna — když se kolonisté shromáždili večer na planině Výhledu, řekl jim Cyrus Smith: „Přátelé, musím vás upozornit na některé události, které se na ostrově odehrály a o nichž bych chtěl slyšet vaše mínění. Jsou to věci, řekl bych, téměř nadpřirozené…“ „Nadpřirozené?“ podivil se Pencroff, vypouštěje oblak dýmu. „Co může být na našem ostrově nadpřirozené?“ „Snad tedy ne nadpřirozené, Pencroflfe, ale rozhodně záhadné,“ odpověděl inženýr. „Jistě nám nebudete moci vysvětlit to, co my se Spilettem nemůžeme stále pochopit.“ „Mluvte, pane Smithi,“ odpověděl námořník. „Nuže, můžete mi snad vysvětlit, jak se mohlo stát, že po pádu do moře jsem byl nalezen půl kilometru od pobřeží, aniž jsem o svém přemístění věděl?“ „Nu, mohl jste omdlít…“ „To nelze připustit,“ řekl inženýr. „Ale jděme dál! Přemýšleli jste o tom, jak mohl Top najít váš úkryt, vzdálený devět kilometrů od místa, kde jsem ležel já?“ „Psí pud…,“ namítl Harbert. „Divný pud!“ podotkl novinář. „Vždyť celou noc pršelo a byla větrná bouře. A přesto Top přiběhl do Komína suchý a bez kousku bláta na těle!“ „Jděme dál!“ pokračoval inženýr. „Pochopili jste záhadné vyhození Topa z jezera po jeho zápase s moroněm?“ „Ne, to opravdu ne!“ přiznal Pencroff. „A moroňova rána v boku se zdála způsobena nějakým ostrým předmětem. To jsem vůbec nechápal.“ „Jděme ještě dál!“ řekl inženýr. „Pochopili jste, přátelé, jak se octla kulka v mase pekari? Jak jsme mohli tak šťastně najít bednu, aniž jsme přišli na nějaký důkaz o ztroskotání lodi? Jak se octla ta láhev s listinou právě v cestě naší lodi? Jak to, že se člun utrhl přesně tak, aby v době našeho příchodu k řece doplul k jejímu ústí? Jak to, že po vpádu opic do Žulového domu byl nám shozen žebřík v nejpříhodnější chvíli? A jak se dostala do našich rukou listina, kterou Ayrton nikdy nenapsal?“ Cyrus Smith právě vyjmenoval všechny případy a podivné jevy, s kterými se na ostrově setkali. Harbert, Pencroff a Nab se na sebe dívali, nevědouce, co říci. Takto seřazené příhody jim poprvé ukázaly překvapivost všech událostí.
„Namouduši,“ ozval se Pencroff. „Tohle půjde těžko vysvětlit, pane Smithi.“ „Nuže, přátelé, ke všem těmto příhodám se připojila další, která je stejně nepochopitelná jako předešlé.“ „Která, pane Smithi?“ ptal se živě Harbert. „Když jste se vraceli z ostrova Tábora, Pencroffe, říkali jste, že jste spatřili na Lincolnově ostrově oheň.“ „To je pravda,“ odpověděl Pencroff. „A jste si tím jist, že jste ho skutečně viděli?“ „Viděli jsme ho tak jasně, jako vidíme teď vás.“ „Ty také, Harberte?“ „Pane Smithi,“ prohlásil chlapec, „ten oheň svítil jako hvězda první velikosti.“ „A nebyla to opravdu hvězda?“ ptal se naléhavě inženýr. „Ne,“ řekl pevně Pencroff. „Nebe bylo tehdy úplně zatažené a nad obzorem nebylo vidět ani jednu hvězdu. Ostatně pravdivost našich slov může potvrdit pan Spilett, který to také viděl.“ „Potvrzuji,“ prohlásil novinář, „že to byl jasný oheň, svítící jako elektrický reflektor.“ „Ano, právě tak!“ potvrdil Harbert. „A svítil zrovna nad Žulovým domem.“ „Nuže, přátelé, v noci z 19. na 20. října jsme ani já, ani Nab žádný oheň nezapálili!“ „Vy že jste…,“ zvolal Pencroff, který úžasem větu nedokončil. „Neopustili jsme vůbec Žulový dům,“ odpověděl inženýr. „Objevil-li se na pobřeží oheň, musel být zapálen jinýma rukama než našima.“ Pencroff a Harbert strnuli. Nebylo to přece mámení! Vždyť viděli v oné noci oheň zcela jasně!
Ano. Museli přiznat, že tu je nějaké tajemství. Na Lincolnově ostrově působí nějaký tajemný vliv, příznivý kolonistům, ale dráždící jejich zvědavost. Je snad v podzemních prostorách ostrova skryta nějaká tajemná bytost? To budou muset stůj co stůj zjistit.
Cyrus Smith ještě soudruhům připomněl Jupovo a Topovo podivné chování u studny vedoucí ze Žulového domu do moře a řekl jim také, že studnu sice prozkoumal, ale nenašel v ní nic podezřelého.
V závěru hovoru rozhodli všichni kolonisté, že ostrov bedlivě prohlédnou, jen co se vrátí pěkné počasí.
Od toho dne se Pencroff tvářil velmi starostlivě. Ostrov, který dosud pokládal za své vlastnictví, zřejmě mu nepatřil. Musel se o něj dělit s jiným majitelem, jemuž byl chtě nechtě podřízen. Nab s ním častokrát hovořil o všech těch záhadných jevech a oba trochu pověrčiví muži byli nakonec ochotni věřit, že ostrov podléhá nějaké nadpřirozené moci.
V květnu se počasí velmi zhoršilo. Zdálo se, že přijde předčasně krutá zima. Proto se kolonisté hned pustili do příprav k přezimování.
Byli ostatně na zimu už připraveni. Měli dost plstěných obleků a četní mufloni je bohatě zásobili vlnou, kterou potřebovali kolonisté k další výrobě látky Je zbytečné podotýkat, že i Ayrton dostal teplý šat. Cyrus Smith mu také navrhl, aby strávil zimu v Žulovém domě. Ayrton slíbil přijít, jakmile dokončí své práce v ohradě. To se stalo v polovici dubna. Od té doby bydlel Ayrton s nimi a ukázal se velmi užitečným při každé příležitosti. Byl však stále smutný a pokorný a nikdy se nezúčastnil společných zábav.
Větší část zimy strávili kolonisté v Žulovém domě. Přečkali v něm velké bouře a strašné vichřice, které jako by chtěly vyvracet ze základů i pobřežní skály. Obrovská vzdutí vln hrozila někdy zaplavením celého ostrova; každá loď, která by se v té době pokusila o přistání, byla by bývala ihned ztracena. Dvakrát za těchto záplav stoupla řeka Díků tak, že ohrozila most. Několikrát museli kolonisté opravovat i pobřežní lávky, které při vzdutém moři zmizely hned pod vodou.
Je pochopitelné, že tyto bouře podobné smrštím způsobily velké škody na planině Výhledu. Nejvíce utrpěl mlýn a kurníky. Kolonisté museli často provádět rychlé opravy, aby zachránili vážně ohroženou drůbež.
Za tohoto nečasu se odvážilo několik dvojic jaguárů a několik opičích tlup až ke kraji lesa. Kolonisté museli být stále na stráži, aby nejodvážnější a nejhladovější ze zvířat nepřešla potok, který zamrzl a nebyl tedy žádnou překážkou. Kdyby nebyli dost bdělí, byly by záhony zpustošeny a domácí zvířata vyhubena. Mnohokrát se kolonistům jen výstřely podařilo udržet nebezpečné návštěvníky v náležité vzdálenosti. Tak bylo i v zimě venku práce dost, stejně jako v Žulovém domě bylo stále co doplňovat a zařizovat.
I za velkých mrazů bylo podniknuto několik úspěšných lovů v Kachní bažině. Gedeon Spilett a Harbert s Jupovou a s Topovou pomocí neztratili zbytečně jediný výstřel do hejn kachen, sluk, čírek a čejek. Přístup k tomuto území, které zvěří přímo oplývalo, byl velmi snadný. Kolonisté tam chodili buď cestou k Balónovému přístavu přes řeku Díků, nebo obcházeli skály Trosek. Nikdy však nechodili dál než na tři až pět kilometrů od Žulového domu.
Tak uplynuly čtyři měsíce opravdu kruté zimy: červen, červenec, srpen a září. Žulový dům celkem nijak netrpěl výkyvy počasí. Stejně málo trpěla i ohrada, méně vystavená větrům a z větší části chráněná Franklinovou horou. Vítr se k ní dostával už oslaben lesem a vysokými pobřežními skálami. Zima tam nenadělala škody a Ayrton stačil sám rychle opravit menší závady; odstranil je za několikadenního pobytu v ohradě počátkem října.
V zimě se neudálo také nic záhadného. Nic tajemného se neobjevilo, ačkoli Pencroff s Nabem teď byli ochotni vidět i v bezvýznamných věcech nějaké tajemné vlivy. Top s Jupem už neobcházeli ústí studny a nejevili žádné známky neklidu. Zdálo se, že řada nadpřirozených jevů byla přerušena. Ale za zimních večerů se o nich v Žulovém domě stále hovořilo. Kolonisté trvali na rozhodnutí důkladně ostrov prohlédnout i v jeho nejnepřístupnějších částech. Rozhodnutí Cyruse Smithe a jeho soudruhů však bylo zmařeno velmi vážnou událostí, jejíž důsledky mohly být osudné.
Bylo to v říjnu. Léto se rychle blížilo. Příroda pod slunečními paprsky rozkvétala a mezi trvalou zelení jehličin prorážela už mladá zeleň listnatých stromů.
Je známo, že Gedeon Spilett s Harbertem už několikrát na Lincolnově ostrově fotografovali.
A tak 17. října ve tři hodiny odpoledne byl Harbert sveden čistým nebem a rozhodl se vyfotografovat záliv Unie před Žulovým domem od Jižní čelisti až po Dráp.
Obzor byl nádherně jasný a brízou jen lehce zvlněné moře se výrazně lišilo od klidné hladiny jezera, která jen tu a tam jiskřila světelnými odlesky.
Objektiv byl zaměřen jedním oknem na pobřeží a na záliv. Harbert sám provedl všechnu práci, obrázek pak vykopíroval a ustálil v temné komoře Žulového domu.
Potom se vrátil s hotovou fotografií na světlo. Tam zjistil, že na obrázku je téměř neznatelná skvrna právě při obzorové čáře. Pokoušel se odstranit ji novým vypíráním, ale marně.
Je to asi v negativu, pomyslel si.
Ze zvědavosti si skvrnku prohlédl silnou čočkou, kterou vyšrouboval z dalekohledu.
Sotva se však na ni zahleděl, vykřikl a málem by byl desku pustil.
Pak se rozběhl k Cyrusi Smithovi, podal mu čočku i obrázek a ukázal mu onu skvrnku.
Cyrus Smith si ji prohlédl, popadl dalekohled a vrhl se k oknu.
Dalekohled přešel pomalu obzorem a zastavil se na podezřelém bodě. Cyrus Smith pak dalekohled sklonil a řekl jediné slovo: „Loď!“ Konec druhého dílu
