×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajuplný ostrov - Jules Verne, KAPITOLA XX

KAPITOLA XX OBDOBÍ DEŠŤŮ — OTÁZKA ODĚVU — LOV TULEŇŮ — VÝROBA SVÍČEK — VNITŘNÍ ÚPRAVA ŽULOVÉHO DOMU — DVA MOSTY — ÚSTŘICOVÁ SÁDKA — CO MĚL HARBERT V KAPSE Zimní období počalo v červnu, který odpovídá prosinci na severní polokouli. Začalo prudkými dešti a větrnými bouřemi. Nyní mohli obyvatelé Žulového domu ocenit obydlí, na něž nepohoda neplatila. Úkryt v Komíně by byl v zimě naprosto nedostačující. Bylo tam také nebezpečí, že větrem vzduté vlny oceánu tam zase vniknou. Cyrus Smith s tím počítal a zajistil proto, jak mohl, kovárnu a pece umístěné v Komíně.

Během měsíce června využili kolonisté času k různým pracím, které nevylučovaly ani lov, ani rybolov, a tak byly zásoby potravin stále dostatečné. Pencroff ve volných chvílích vyráběl pasti, od kterých si hodně sliboval. Z měkkých rostlinných vláken dělal oka a téměř denně přinášel z králíkárny příděl hlodavců. Nab trávil celý den tím, že udil a nasoloval maso, aby zajistil výborné konzervované potraviny.

Velmi vážně hovořili kolonisté o otázce šatů. Neměli jiný oděv než ten, v kterém je přinesl balón na ostrov. Byly to teplé a pevné šaty, o které pečovali stejně úzkostlivě jako o prádlo a které udržovali v čistotě. Uvědomovali si však, že jednou je budou muset něčím nahradit. A bude-li zima krutá, budou stejně trpět chladem.

V této otázce vynalézavost Cyruse Smithe selhala. Musel vše rychle připravit, vybudovat obydlí, zajistit výživu, a teď je mohla zima překvapit, dříve než bude otázka oděvů vyřešena. Bude nutno přečkat první zimu, jak se dá. S teplým obdobím podniknou velký lov na muflony, jejichž pobyt na ostrově zjistili za výstupu na Franklinovu horu. Ze získané vlny bude inženýr jistě umět připravit teplou a pevnou látku. Jak? Na to určitě přijde.

„Nu, budeme si opalovat lýtka v Žulovém domě u ohně,“ prohlásil Pencroff. „Paliva máme dost a šetřit s ním nemusíme.“ „Lincolnův ostrov neleží ostatně příliš jižně,“ doplnil ho Gedeon Spilett, „a je pravděpodobné, že tu nejsou ani kruté zimy. Neříkal jste snad, Cyrusi, že třicátá pátá rovnoběžka odpovídá rovnoběžce Španělska na severní polokouli?“ „To ano,“ odpověděl inženýr, „ale ve Španělsku jsou někdy kruté zimy. Nechybí tam ani sníh a led. A Lincolnův ostrov může být postižen také takovou zimou. Je to však ostrov, a já proto doufám, že tu bude zima mírnější.“ „Proč, pane Smithi?“ ptal se Harbert. „Protože moře se může pokládat za obrovskou zásobárnu letního tepla. V zimě si toto teplo zachovává a působí jím na teplotu ostrovů; ta je v zimě vyšší a v létě nižší.“ „To ostatně uvidíme,“ mínil Pencroff. „Navrhuji, abychom se předem neznepokojovali otázkou, bude-li či nebude-li zima. Je však jisté, že dny se už krátí a noci prodlužují. Měli bychom se zabývat spíš otázkou světla.“ „To je velmi snadné,“ odpověděl Smith. „Hovořit o tom?“ ptal se námořník.

„Ne, opatřit světlo!“ „A kdy začneme?“ „Zítra,. Uspořádáme lov na tuleně.“ „Proč?“ „Abychom si mohli vyrobit svíčky.“ To byl skutečný inženýrův úmysl. Byl to plán proveditelný, protože měli vápno a kyselinu sírovou a protože ploutvonožci z ostrůvku Spásy jim dodají k výrobě nezbytný tuk.

Dne 5. června za nejistého počasí se vydali na ostrůvek Spásy. Museli čekat na odliv a při té příležitosti se rozhodli vyrobit si člun, který jim přechod průlivu usnadní a umožní jim dostat se i přes řeku Díků, jejíž pravý břeh chtěli na jaře prozkoumat.

Na ostrůvku bylo tuleňů dost a lovci, ozbrojení železnými tyčemi, lehce jich šest ulovili. Nab s Pencroffem je stáhli a do Žulového domu odnesli jen kůže a tuk. Z kůží chtěli vyrobit pevnou obuv.

Výsledkem lovu bylo sto padesát kilogramů tuku, který bude věnován na výrobu svíček.

Výroba byla velmi jednoduchá, a jestliže nedala výrobky dokonalé, dala aspoň výrobky velmi užitečné. Cyrus Smith měl po ruce kyselinu sírovou, kterou mohl vařit s tulením tukem a oddělit tak od něho glycerín. Novější způsob doporučoval oddělit olein, stearín a margarín s pomocí vřelé vody. Inženýr však postup zjednodušil tím, že zmýdelnil tuk vápnem. Dostal tak vápenné mýdlo, snadno rozložitelné kyselinou sírovou, která se s vápnem slučuje na síran vápenatý a uvolňuje mastné kyseliny.

Ze tří kyselin — margarínové, stearové a oleinové — dala se tekutá kyselina oleinová tlakem oddělit. Druhé dvě kyseliny posloužily k výrobě svíček.

Celý proces byl za den hotov. Knoty byly po mnohých pokusech vyrobeny z rostlinných vláken, namočeny do roztaveného tuku a rukou vyhněteny. Tak dostali kolonisté ručně tvarované stearínové svíčky, kterým chybělo jen vybělení a vyhlazení. Knoty nebyly jistě tak dokonalé jako knoty naše, nasycené kyselinou boritou, které se při hoření dokonale spalují, ale Cyrus Smith vyrobil dva nádherné kratiknoty[1] a svíčky pro dlouhé zimní večery byly připraveny.

Práce v Žulovém domě pokračovaly celý měsíc. Teď se z kolonistů stali zámečníci. Zdokonalovali své velmi hrubé nástroje a doplňovali je.

Zhotovili si také nůžky, aby si mohli konečně ostřihat vlasy. Holit se sice nemohli, ale aspoň si přistřihovat brady. Harbert vousy ještě neměl, Nab také ne. Ostatní však byli tak zarostlí, že to výrobu nůžek ospravedlňovalo.

Výroba ruční pilky jim zabrala spoustu času, ale konečně měli nástroj, který byl schopen přeřezat dřevité pletivo stromů, když se s ním pracně pohybovalo. Pak si vyrobili stoly, židle, skříně a lavice do hlavních místností a do ložnice postele, v nichž jako lůžkoviny byly jen suché mořské traviny. V kuchyni zavěsili police s hliněným nádobím. Pod nimi se velmi pěkně vyjímala cihlová kamna a kámen na mytí nádobí. Nab se zde procházel s vážností chemika, který řídí velkou laboratoř.

Ale truhláře vystřídali brzy tesaři. Nový výtok, vytvořený výbuchem, vyžadoval nyní postavení dvou mostů. Jednoho na planině Výhledu a druhého na pobřeží. Planina i pobřeží byly přeťaty vodním tokem, přes nějž bude nyní nutno zřídit přechod, který by usnadnil cestu na sever ostrova. Jinak by kolonisté museli dělat velkou zacházku až k pramenům Červeného potoka. Jednodušší bylo postavit na planině a na pobřeží mosty dlouhé šest až sedm metrů. Jako materiál k nim postačí hrubě otesané kmeny stromů. Byla to práce na několik dnů. Mosty byly postaveny a Nab s Pencroffem jich hned využili k návštěvě ústřicové kolonie, objevené už dříve u přesypů. Vzali s sebou hrubě zrobenou káru, která nahradila jejich starou nepohodlnou košatinu, a přivezli v ní několik tisíc ústřic, které nasadili ihned do skal. Vytvořili si tak přirozenou ústřicovou sádku u ústí řeky Díků. Tyto ústřice byly tak výborné, že na ně pak kolonisté chodili skoro každý týden.

Bylo zřejmé, že Lincolnův ostrov, ač prozkoumaný teprve zčásti, poskytoval kolonistům vše potřebné. A bylo velmi pravděpodobné, že po prozkoumání neznámých částí, od řeky Díků až po Hadí ocas, budou objeveny další poklady.

Jediná věc ještě trápila kolonisty Lincolnova ostrova. Dusíkatých potravin měli dost, stejně jako potravin rostlinných; měkké kořeny dračince jim dávaly po zkvašení nápoj připomínající pivo a rozhodně lepší než čistá voda. Dovedli si také vyrobit cukr bez cukrové třtiny a bez cukrovky, prostě chytáním javorové mízy. Tento sladký javor roste ve všech krajích mírného pásma a ve velkém množství rostl i na ostrově. Dělali si výborný čaj z rostlin nasbíraných na králičí louce a měli také dostatek soli, jediné nerostné součásti potravy. Chyběl jim však chléb.

Možná že se kolonistům někdy podaří nahradit chléb něčím stejně hodnotným. Snad získají mouku z palmy ságové nebo škrob z chlebovníku. Bylo totiž možné, že tento vzácný strom roste v jižní části ostrova. Dosud se s ním však nesetkali.

V této věci pomohla kolonistům náhoda. Je jisté, že by byl Cyrus Smith přes své vzdělání nedovedl udělat nikdy to, co našel Harbert v podšívce své vesty, kterou právě spravoval.

Toho dne — venku byl hrozný liják — shromáždili se kolonisté ve velkém sále Žulového domu. Harbert náhle vykřikl: „Hleďte, pane Smithi, obilné zrnko!“ A ukázal společníkům zrnko, jediné zrnko, propadlé dírkou v kapse do podšívky. Přítomnost zrnka byla vysvětlena chlapcovým zvykem z Richmondu, kde krmil holuby, které mu Pencroff opatřil.

„Obilné zrnko?“ zvolal živě inženýr.

„Ano, pane Smithi. Ale jen jedno!“ „To jsme si pomohli, chlapče!“ smál se Pencroff. „Co budeme s jedním zrnkem dělat?“ „Uděláme si z něho chléb,“ řekl vážně Cyrus Smith. „Chléb, koláče a buchty!“ posmíval se námořník. „Nu, chlebem z tohoto zrnka se neudávíme!“ Harbert, který nepřikládal nálezu žádnou důležitost, chystal se zrnko zahodit, ale Cyrus Smith si zrnko vzal, prohlédl je, a shledav je v pořádku, řekl Pencroffovi: „Víte, Pencroffe, kolik klasů může vyrůst z jednoho zrna?“ „Myslím, že jeden, ne?“ odpověděl námořník, překvapen takovou otázkou. „Deset, Pencroffe! A víte, kolik zrn je v klasu?“ „To opravdu nevím.“ „Průměrně osmdesát,“ pokračoval inženýr. „Zasadíme-li toto zrno, dostaneme při první sklizni osm set zrn, která nám dají v druhé sklizni šest set čtyřicet tisíc zrn, ve třetí sklizni pět set dvanáct miliónů a ve čtvrté přes čtyři sta miliard zrn. To je předpoklad.“ Kolonisté mlčky naslouchali. Tato čísla je ohromila. A byla správná. „Ano, přátelé,“ pokračoval inženýr, „úrodnost přírody stoupá geometrickou řadou. A množení obilného zrna není ještě ničím proti máku, který plodí v makovici třicet dva tisíce zrnek, nebo proti tabáku, který má v tobolce tři sta šedesát tisíc semen. Nebýt mnoha příčin, které plodnost rostlin ruší, byla by zanedlouho zeměkoule rostlinami zaplavena.“ Inženýr však výklad ještě neskončil. „Ještě něco, Pencroffe. Víte, kolik měřic[2] obilí představuje čtyři sta miliard zrn?“ „To nevím,“ odpověděl námořník. „Vím jen to, že jsem pořádný hlupák.“ „Nuže, počítáme-li sto třicet tisíc zrn na měřici, znamená ono množství zrn více než tři milióny měřic, Pencroffe.“ „Tři milióny?“ zvolal námořník. „Ano, tři milióny.“ „Za čtyři roky?“ „Za čtyři roky,“ pokračoval inženýr. „A možná že už za dva roky, protože doufám, že tu budeme moci sklízet dvakrát ročně.“ Po těchto slovech nedovedl Pencroff odpovědět jinak než svým obvyklým hurá! „Udělal jsi velmi důležitý objev, Harberte,“ obrátil se inženýr k chlapci. „V našem postavení má pro nás každá maličkost nesmírný význam. Prosím vás, přátelé, abyste na to nezapomínali.“ „Nezapomeneme na to, pane Smithi,“ odpověděl Pencroff. „A najdu-li někdy zrnko tabáku, které se může rozmnožit třistašedesáttisíckrát, určitě je nezahodím. A víte, co máme teď udělat?“ „Vypěstovat z tohoto zrnka obilí,“ odpověděl Harbert. „Ano,“ souhlasil Gedeon Spilett. „A to s náležitou úctou k němu, protože jemu vděčíme za naši příští úrodu.“ „Jen aby vzklíčilo!“ zapochyboval námořník. „Vzklíčí!“ řekl prostě Cyrus Smith.

Bylo 20. června. Tedy vhodný čas k zasetí jediného zrnka obilí. Napřed mysleli, že je zasadí do hrnce. Pak se však rozhodli, že se spolehnou na přírodu a svěří zrno zemi. Udělali to ještě v týž den a není snad třeba říkat, že to udělali s největší opatrností, aby se věc podařila.

Počasí se trochu zlepšilo. Kolonisté vyšli nad Žulový dům a tam na planině vybrali místo dobře chráněné před větrem, na které se opíralo polední slunce. Místo vyčistili, pečlivě zryli, přehrabali a zbavili hmyzu i červů. Na ně navrstvili dobrou ornici promíšenou vápnem a kolem postavili plůtek. Do vlhké půdy pak zrno vsadili.

Zdálo se jim, že položili základní kámen k nové budově. Pencroffovi to připomnělo den, kdy zapalovali s veškerou opatrností a péčí svou jedinou zápalku. Dnes však šlo o vážnější věc. Trosečníci si mohli k ohni dopomoci různými prostředky, ale žádná lidská ruka by jim byla nevynahradila toto obilné zrno, kdyby bylo zahynulo.

[1] Kratiknot byly zvláštní nůžky, kterými se kdysi ustřihávaly knoty hořících svíček.

[2] Měřice je 61,4 litru.


KAPITOLA     XX

OBDOBÍ DEŠŤŮ — OTÁZKA ODĚVU — LOV TULEŇŮ — VÝROBA SVÍČEK — VNITŘNÍ ÚPRAVA ŽULOVÉHO DOMU — DVA MOSTY — ÚSTŘICOVÁ SÁDKA — CO MĚL HARBERT V KAPSE

Zimní období počalo v červnu, který odpovídá prosinci na severní polokouli. Začalo prudkými dešti a větrnými bouřemi. Nyní mohli obyvatelé Žulového domu ocenit obydlí, na něž nepohoda neplatila. Úkryt v Komíně by byl v zimě naprosto nedostačující. Bylo tam také nebezpečí, že větrem vzduté vlny oceánu tam zase vniknou. Cyrus Smith s tím počítal a zajistil proto, jak mohl, kovárnu a pece umístěné v Komíně.

Během měsíce června využili kolonisté času k různým pracím, které nevylučovaly ani lov, ani rybolov, a tak byly zásoby potravin stále dostatečné. Pencroff ve volných chvílích vyráběl pasti, od kterých si hodně sliboval. Z měkkých rostlinných vláken dělal oka a téměř denně přinášel z králíkárny příděl hlodavců. Nab trávil celý den tím, že udil a nasoloval maso, aby zajistil výborné konzervované potraviny.

Velmi vážně hovořili kolonisté o otázce šatů. Neměli jiný oděv než ten, v kterém je přinesl balón na ostrov. Byly to teplé a pevné šaty, o které pečovali stejně úzkostlivě jako o prádlo a které udržovali v čistotě. Uvědomovali si však, že jednou je budou muset něčím nahradit. A bude-li zima krutá, budou stejně trpět chladem.

V této otázce vynalézavost Cyruse Smithe selhala. Musel vše rychle připravit, vybudovat obydlí, zajistit výživu, a teď je mohla zima překvapit, dříve než bude otázka oděvů vyřešena. Bude nutno přečkat první zimu, jak se dá. S teplým obdobím podniknou velký lov na muflony, jejichž pobyt na ostrově zjistili za výstupu na Franklinovu horu. Ze získané vlny bude inženýr jistě umět připravit teplou a pevnou látku. Jak? Na to určitě přijde.

„Nu, budeme si opalovat lýtka v Žulovém domě u ohně,“ prohlásil Pencroff. „Paliva máme dost a šetřit s ním nemusíme.“

„Lincolnův ostrov neleží ostatně příliš jižně,“ doplnil ho Gedeon Spilett, „a je pravděpodobné, že tu nejsou ani kruté zimy. Neříkal jste snad, Cyrusi, že třicátá pátá rovnoběžka odpovídá rovnoběžce Španělska na severní polokouli?“

„To ano,“ odpověděl inženýr, „ale ve Španělsku jsou někdy kruté zimy. Nechybí tam ani sníh a led. A Lincolnův ostrov může být postižen také takovou zimou. Je to však ostrov, a já proto doufám, že tu bude zima mírnější.“

„Proč, pane Smithi?“ ptal se Harbert.

„Protože moře se může pokládat za obrovskou zásobárnu letního tepla. V zimě si toto teplo zachovává a působí jím na teplotu ostrovů; ta je v zimě vyšší a v létě nižší.“

„To ostatně uvidíme,“ mínil Pencroff. „Navrhuji, abychom se předem neznepokojovali otázkou, bude-li či nebude-li zima. Je však jisté, že dny se už krátí a noci prodlužují. Měli bychom se zabývat spíš otázkou světla.“

„To je velmi snadné,“ odpověděl Smith.

„Hovořit o tom?“ ptal se námořník.

„Ne, opatřit světlo!“

„A kdy začneme?“

„Zítra,. Uspořádáme lov na tuleně.“

„Proč?“

„Abychom si mohli vyrobit svíčky.“

To byl skutečný inženýrův úmysl. Byl to plán proveditelný, protože měli vápno a kyselinu sírovou a protože ploutvonožci z ostrůvku Spásy jim dodají k výrobě nezbytný tuk.

Dne 5. června za nejistého počasí se vydali na ostrůvek Spásy. Museli čekat na odliv a při té příležitosti se rozhodli vyrobit si člun, který jim přechod průlivu usnadní a umožní jim dostat se i přes řeku Díků, jejíž pravý břeh chtěli na jaře prozkoumat.

Na ostrůvku bylo tuleňů dost a lovci, ozbrojení železnými tyčemi, lehce jich šest ulovili. Nab s Pencroffem je stáhli a do Žulového domu odnesli jen kůže a tuk. Z kůží chtěli vyrobit pevnou obuv.

Výsledkem lovu bylo sto padesát kilogramů tuku, který bude věnován na výrobu svíček.

Výroba byla velmi jednoduchá, a jestliže nedala výrobky dokonalé, dala aspoň výrobky velmi užitečné. Cyrus Smith měl po ruce kyselinu sírovou, kterou mohl vařit s tulením tukem a oddělit tak od něho glycerín. Novější způsob doporučoval oddělit olein, stearín a margarín s pomocí vřelé vody. Inženýr však postup zjednodušil tím, že zmýdelnil tuk vápnem. Dostal tak vápenné mýdlo, snadno rozložitelné kyselinou sírovou, která se s vápnem slučuje na síran vápenatý a uvolňuje mastné kyseliny.

Ze tří kyselin — margarínové, stearové a oleinové — dala se tekutá kyselina oleinová tlakem oddělit. Druhé dvě kyseliny posloužily k výrobě svíček.

Celý proces byl za den hotov. Knoty byly po mnohých pokusech vyrobeny z rostlinných vláken, namočeny do roztaveného tuku a rukou vyhněteny. Tak dostali kolonisté ručně tvarované stearínové svíčky, kterým chybělo jen vybělení a vyhlazení. Knoty nebyly jistě tak dokonalé jako knoty naše, nasycené kyselinou boritou, které se při hoření dokonale spalují, ale Cyrus Smith vyrobil dva nádherné kratiknoty[1] a svíčky pro dlouhé zimní večery byly připraveny.

Práce v Žulovém domě pokračovaly celý měsíc. Teď se z kolonistů stali zámečníci. Zdokonalovali své velmi hrubé nástroje a doplňovali je.

Zhotovili si také nůžky, aby si mohli konečně ostřihat vlasy. Holit se sice nemohli, ale aspoň si přistřihovat brady. Harbert vousy ještě neměl, Nab také ne. Ostatní však byli tak zarostlí, že to výrobu nůžek ospravedlňovalo.

Výroba ruční pilky jim zabrala spoustu času, ale konečně měli nástroj, který byl schopen přeřezat dřevité pletivo stromů, když se s ním pracně pohybovalo. Pak si vyrobili stoly, židle, skříně a lavice do hlavních místností a do ložnice postele, v nichž jako lůžkoviny byly jen suché mořské traviny. V kuchyni zavěsili police s hliněným nádobím. Pod nimi se velmi pěkně vyjímala cihlová kamna a kámen na mytí nádobí. Nab se zde procházel s vážností chemika, který řídí velkou laboratoř.

Ale truhláře vystřídali brzy tesaři. Nový výtok, vytvořený výbuchem, vyžadoval nyní postavení dvou mostů. Jednoho na planině Výhledu a druhého na pobřeží. Planina i pobřeží byly přeťaty vodním tokem, přes nějž bude nyní nutno zřídit přechod, který by usnadnil cestu na sever ostrova. Jinak by kolonisté museli dělat velkou zacházku až k pramenům Červeného potoka. Jednodušší bylo postavit na planině a na pobřeží mosty dlouhé šest až sedm metrů. Jako materiál k nim postačí hrubě otesané kmeny stromů. Byla to práce na několik dnů. Mosty byly postaveny a Nab s Pencroffem jich hned využili k návštěvě ústřicové kolonie, objevené už dříve u přesypů. Vzali s sebou hrubě zrobenou káru, která nahradila jejich starou nepohodlnou košatinu, a přivezli v ní několik tisíc ústřic, které nasadili ihned do skal. Vytvořili si tak přirozenou ústřicovou sádku u ústí řeky Díků. Tyto ústřice byly tak výborné, že na ně pak kolonisté chodili skoro každý týden.

Bylo zřejmé, že Lincolnův ostrov, ač prozkoumaný teprve zčásti, poskytoval kolonistům vše potřebné. A bylo velmi pravděpodobné, že po prozkoumání neznámých částí, od řeky Díků až po Hadí ocas, budou objeveny další poklady.

Jediná věc ještě trápila kolonisty Lincolnova ostrova. Dusíkatých potravin měli dost, stejně jako potravin rostlinných; měkké kořeny dračince jim dávaly po zkvašení nápoj připomínající pivo a rozhodně lepší než čistá voda. Dovedli si také vyrobit cukr bez cukrové třtiny a bez cukrovky, prostě chytáním javorové mízy. Tento sladký javor roste ve všech krajích mírného pásma a ve velkém množství rostl i na ostrově. Dělali si výborný čaj z rostlin nasbíraných na králičí louce a měli také dostatek soli, jediné nerostné součásti potravy. Chyběl jim však chléb.

Možná že se kolonistům někdy podaří nahradit chléb něčím stejně hodnotným. Snad získají mouku z palmy ságové nebo škrob z chlebovníku. Bylo totiž možné, že tento vzácný strom roste v jižní části ostrova. Dosud se s ním však nesetkali.

V této věci pomohla kolonistům náhoda. Je jisté, že by byl Cyrus Smith přes své vzdělání nedovedl udělat nikdy to, co našel Harbert v podšívce své vesty, kterou právě spravoval.

Toho dne — venku byl hrozný liják — shromáždili se kolonisté ve velkém sále Žulového domu. Harbert náhle vykřikl:

„Hleďte, pane Smithi, obilné zrnko!“

A ukázal společníkům zrnko, jediné zrnko, propadlé dírkou v kapse do podšívky.

Přítomnost zrnka byla vysvětlena chlapcovým zvykem z Richmondu, kde krmil holuby, které mu Pencroff opatřil.

„Obilné zrnko?“ zvolal živě inženýr.

„Ano, pane Smithi. Ale jen jedno!“

„To jsme si pomohli, chlapče!“ smál se Pencroff. „Co budeme s jedním zrnkem dělat?“

„Uděláme si z něho chléb,“ řekl vážně Cyrus Smith.

„Chléb, koláče a buchty!“ posmíval se námořník. „Nu, chlebem z tohoto zrnka se neudávíme!“

Harbert, který nepřikládal nálezu žádnou důležitost, chystal se zrnko zahodit, ale Cyrus Smith si zrnko vzal, prohlédl je, a shledav je v pořádku, řekl Pencroffovi:

„Víte, Pencroffe, kolik klasů může vyrůst z jednoho zrna?“

„Myslím, že jeden, ne?“ odpověděl námořník, překvapen takovou otázkou. „Deset, Pencroffe! A víte, kolik zrn je v klasu?“

„To opravdu nevím.“

„Průměrně osmdesát,“ pokračoval inženýr. „Zasadíme-li toto zrno, dostaneme při první sklizni osm set zrn, která nám dají v druhé sklizni šest set čtyřicet tisíc zrn, ve třetí sklizni pět set dvanáct miliónů a ve čtvrté přes čtyři sta miliard zrn. To je předpoklad.“

Kolonisté mlčky naslouchali. Tato čísla je ohromila. A byla správná. „Ano, přátelé,“ pokračoval inženýr, „úrodnost přírody stoupá geometrickou řadou. A množení obilného zrna není ještě ničím proti máku, který plodí v makovici třicet dva tisíce zrnek, nebo proti tabáku, který má v tobolce tři sta šedesát tisíc semen. Nebýt mnoha příčin, které plodnost rostlin ruší, byla by zanedlouho zeměkoule rostlinami zaplavena.“

Inženýr však výklad ještě neskončil.

„Ještě něco, Pencroffe. Víte, kolik měřic[2] obilí představuje čtyři sta miliard zrn?“

„To nevím,“ odpověděl námořník. „Vím jen to, že jsem pořádný hlupák.“

„Nuže, počítáme-li sto třicet tisíc zrn na měřici, znamená ono množství zrn více než tři milióny měřic, Pencroffe.“

„Tři milióny?“ zvolal námořník.

„Ano, tři milióny.“

„Za čtyři roky?“

„Za čtyři roky,“ pokračoval inženýr. „A možná že už za dva roky, protože doufám, že tu budeme moci sklízet dvakrát ročně.“

Po těchto slovech nedovedl Pencroff odpovědět jinak než svým obvyklým hurá!

„Udělal jsi velmi důležitý objev, Harberte,“ obrátil se inženýr k chlapci. „V našem postavení má pro nás každá maličkost nesmírný význam. Prosím vás, přátelé, abyste na to nezapomínali.“

„Nezapomeneme na to, pane Smithi,“ odpověděl Pencroff. „A najdu-li někdy zrnko tabáku, které se může rozmnožit třistašedesáttisíckrát, určitě je nezahodím. A víte, co máme teď udělat?“

„Vypěstovat z tohoto zrnka obilí,“ odpověděl Harbert.

„Ano,“ souhlasil Gedeon Spilett. „A to s náležitou úctou k němu, protože jemu vděčíme za naši příští úrodu.“

„Jen aby vzklíčilo!“ zapochyboval námořník.

„Vzklíčí!“ řekl prostě Cyrus Smith.

Bylo 20. června. Tedy vhodný čas k zasetí jediného zrnka obilí. Napřed mysleli, že je zasadí do hrnce. Pak se však rozhodli, že se spolehnou na přírodu a svěří zrno zemi. Udělali to ještě v týž den a není snad třeba říkat, že to udělali s největší opatrností, aby se věc podařila.

Počasí se trochu zlepšilo. Kolonisté vyšli nad Žulový dům a tam na planině vybrali místo dobře chráněné před větrem, na které se opíralo polední slunce. Místo vyčistili, pečlivě zryli, přehrabali a zbavili hmyzu i červů. Na ně navrstvili dobrou ornici promíšenou vápnem a kolem postavili plůtek. Do vlhké půdy pak zrno vsadili.

Zdálo se jim, že položili základní kámen k nové budově. Pencroffovi to připomnělo den, kdy zapalovali s veškerou opatrností a péčí svou jedinou zápalku. Dnes však šlo o vážnější věc. Trosečníci si mohli k ohni dopomoci různými prostředky, ale žádná lidská ruka by jim byla nevynahradila toto obilné zrno, kdyby bylo zahynulo.


[1] Kratiknot byly zvláštní nůžky, kterými se kdysi ustřihávaly knoty hořících svíček.

[2] Měřice je 61,4 litru.