KAPITOLA XVII POSLEDNÍ CHVÍLE KAPITÁNA NEMA — POSLEDNÍ VŮLE UMÍRAJÍCÍHO — ODKAZ PŘÁTELŮM JEDINÉHO DNE — RAKEV KAPITÁNA NEMA — NĚKOLIK RAD KOLONISTŮM — VRCHOLNÝ OKAMŽIK — NA DNĚ MOŘE Noc uplynula. Do temné jeskyně však nevnikalo žádné světlo. Vchod byl nyní zakryt přílivem. Oba světelné proudy, které vyrážely z okének Nautilu, nijak neslábly a moře kolem podmořského člunu jiskřilo stále stejně.
Kapitána Nema přemohla strašná únava. Ležel teď na lehátku. Kolonisté nemohli pomýšlet na jeho převoz do Žulového domu, protože jim dal jasně najevo, že chce zůstat ve svém zázračném Nautilu miliónové hodnoty a čekat v něm na smrt, která už nemohla být příliš daleko.
Za dlouhého ochabnutí, v němž kapitán Nemo téměř ztratil vědomí, prozkoumal Gedeon Spilett s inženýrem jeho stav. Bylo zřejmé, že kapitán Nemo pomalu umírá. Síly brzy opustí jeho kdysi tak silné tělo. Život se už projevoval jen v srdci a v hlavě.
Inženýr s novinářem se tiše radili. Mohou umírajícímu něčím pomoci? I když ho nemohou zachránit, mohou mu aspoň prodloužit život na několik dnů? Kapitán sám prohlásil, že už pro něho není léku, a klidně očekával smrt, které se nijak nebál.
„Nemůžeme nic dělat,“ řekl Gedeon Spilett.
„Ale proč vlastně umírá?“ ptal se Pencroff.
„Zhasíná,“ řekl novinář.
„Kdybychom ho však přenesli na čerstvý vzduch a na slunce, vzpamatoval by se snad…,“ mínil námořník.
„Ne, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith, „vše už je zbytečné. Kapitán by ostatně nesouhlasil s opuštěním své lodi. Na Nautilu žil třicet let a na Nautilu chce také umřít.“ Kapitán Nemo asi slyšel inženýrovu odpověď, protože se nadzdvihl a slabým, stále však zřetelným hlasem řekl: „Máte pravdu. Musím a chci zemřít zde. Mám k vám ještě prosbu.“ Cyrus Smith a jeho soudruzi přistoupili až k lehátku a upravili podušky tak, aby se umírající mohl pohodlně opřít. Pohled kapitána Nema přešel po všech předmětech v sále, osvětleném elektrickým světlem, které vytvářelo na stropě světelné arabesky. Prohlížel postupně všechny obrazy, zavěšené na nádherně čalouněných stěnách, vrcholná díla to italských, holandských, francouzských a španělských mistrů, bronzové a mramorové sochy na podstavcích, nádherné varhany u zadní stěny a skříně kolem vodní nádrže uprostřed sálu, v nichž se skvěly nejkrásnější dary moře, mořské rostliny, řasy a šňůry nesmírně cenných perel. Jeho zrak spočinul konečně na nápisu v průčelí sálu: MOBILIS IN MOBILI[1] Zdálo se, že chce ještě naposled pohladit zrakem veledíla umění i přírody, která byla celým jeho světem za dlouholetého pobytu pod vodami oceánů. Cyrus Smith nerušil jeho mlčení, čekal, až umírající promluví sám.
Po několika minutách, v nichž zřejmě procházel v myšlenkách celým svým životem, obrátil se kapitán Nemo ke kolonistům se slovy: „Vy tedy myslíte, že jste mi povinováni určitou vděčností?“ „Kapitáne, dali bychom své životy za to, abychom prodloužili váš.“ „Dobře,“ pokračoval kapitán Nemo. „Slibte mi tedy, že splníte mou poslední vůli, a tím bude zaplaceno vše, co jsem pro vás udělal.“ „To vám slibujeme,“ prohlásil Cyrus Smith a tímto slibem zavazoval sebe i své přátele. „Pánové,“ pokračoval kapitán Nemo, „zítra už budu mrtev.“ Pokynem zarazil Harbertův pokus o protest. „Zítra budu mrtev a přeji si, aby mým hrobem byl jedině Nautilus . Ten bude i mou rakví. Všichni mí přátelé, odpočívají na dně moře a tam chci odpočívat i já.“ Slova kapitána Nema byla přijata hlubokým tichem. „Poslyšte mě, pánové,“ pokračoval kapitán. „ Nautilus je uvězněn v této jeskyni, jejíž vchod se zvýšil. Nemůže-li však vyplout ven, může se ponořit do hlubiny, která je pod ním, a vzít s sebou i mé tělo.“ Kolonisté naslouchali nábožně slovům umírajícího. „Zítra po mé smrti, pane Smithi, opustíte vy i vaši přátelé Nautilus , protože všechna jeho bohatství musí navždy zmizet se mnou. Jako jediný odkaz knížete Dakkara vezmete si tuto skříňku, která obsahuje za několik miliónů diamantů.
Pocházejí většinou z doby, kdy jsem jako otec a manžel věřil ještě ve štěstí. Dále v ní je sbírka perel, nasbíraných mými přáteli i mnou na dně mořském. S tímto pokladem můžete jednou vykonat mnoho dobra. Ve vašich rukou a v rukou vašich přátel, pane Smithi, nebudou peníze nebezpečím. I já se tak budu podílet na vašem díle, o jehož hodnotu se nebojím.“ Po chvíli odpočinku, vynuceném novou slabostí, kapitán Nemo pokračoval: „Zítra si skříňku vezmete, opustíte tento sál a dveře zamknete. Pak vystoupíte na palubu Nautilu a spustíte poklop, který uzavřete šrouby.“ „To uděláme, kapitáne,“ řekl Cyrus Smith. „Pak nasednete do člunu, na kterém jste přijeli. Dříve než odplujete, půjdete však na záď lodi a otevřete tam velké kohouty v čáře ponoru. Tak vnikne do nádrží voda a Nautilus se pomalu ponoří k věčnému odpočinku na dně moře.“ Cyrus Smith chtěl něco říci, ale kapitán ho předešel: „Nebojte se! Potopíte jen mrtvého!“ Ani Cyrus Smith, ani jeho druhové se neodvážili něco namítat. Kapitán jim sděloval svou poslední vůli a oni ji museli vykonat.
„Mám váš slib, pánové?“ ptal se kapitán Nemo.
„Máte, kapitáne,“ ujistil ho Cyrus Smith.
Kapitán jim na poděkování pokynul a prosil je, aby ho nechali na několik hodin o samotě. Gedeon Spilett se nabídl, že u něho zůstane pro případ, že by se dostavila krize. Umírající však odmítl.
„Do zítřka budu ještě žít, pánové!“ Všichni tedy sál opustili, prošli knihovnou, jídelnou a zastavili se na přídi ve strojovně, kde byly umístěny elektrické přístroje, které dodávaly Nautilu pohybovou sílu, světlo a teplo. Nautilus byl mistrovským dílem, které inženýra okouzlilo.
Pak vystoupili kolonisté na palubu, která se zdvihala do výše dvou a půl metru nad hladinu moře. Zde byla ona dvě okrouhlá okna, z kterých vycházely silné proudy světla. Za okénky byla kabina s kormidlem, v níž pobýval kormidelník, když řídil Nautilus tekutým živlem, osvětlovaným do značné dálky elektrickým světlem.
Cyrus Smith se svými druhy stál dlouho mlčky, dojat tím, co právě zažil. Srdce se mu svíralo při pomyšlení, že ten, který jim tolikrát pomohl, velký ochránce, kterého znali teprve několik hodin, právě umírá.
Ať už budoucnost pronese jakýkoli soud o jeho životě, zůstane kníže Dakkar navždy osobností tak podivnou, že vzpomínka na něho nikdy nezemře.
„To je muž!“ řekl s obdivem Pencroff. „Kdo by věřil, že žil tak dlouho pod vodou? A dovedu si představit, že tam měl opravdu víc klidu než kdekoli jinde.“ „ Nautilus by nám mohl výborně posloužit k odplutí z Lincolnova ostrova a k dosažení obydlené země,“ podotkl Ayrton. „K čertu!“ zvolal Pencroff. „Já bych se nikdy neodvážil řídit takovou loď. Plout po hladině, to ano! Ale pod mořem? Dejte mi pokoj!“ „Já myslím,“ řekl novinář, „že řízení člunu, jako je Nautilus , musí být celkem jednoduché. Jistě bychom si na ně rychle zvykli, Pencroffe. Představte si: žádné bouře a žádný strach, že bude člověk smeten do moře! Už několik metrů pod hladinou je mořská voda klidná jako vody v jezeře.“ „To je možné,“ připustil Pencroff, „já však dávám přednost pořádnému větru na palubě dobře stavěné lodi. Loď je k tomu, aby plula na vodě, a ne pod vodou!“ „Přátelé,“ řekl inženýr, „je zbytečné hovořit teď o Nautilu a o podmořských člunech. Nautilus není náš a my na něj nemáme právo. V žádném případě ho ostatně nemůžeme použít. I kdyby mohl z této jeskyně vyplout, musíme splnit příkaz kapitána Nema a potopit člun s ním. Jeho vůle je pevná a my se jí podřídíme.“ Po delším rozhovoru sestoupili kolonisté znova do nitra lodi. Tam si vzali trochu jídla a vrátili se do sálu.
Kapitán Nemo se zatím probral ze své ochablosti. Oči mu jasně zářily. Okolo rtů se mu dokonce usadil náznak úsměvu. Kolonisté k němu přistoupili.
„Pánové,“ řekl jim, „jste odvážní, čestní a dobří lidé. Všichni jste bez výhrad oddáni společné práci. Často jsem vás pozoroval. Zamiloval jsem si vás a mám vás rád… Vaši ruku, pane Smithi!“ Cyrus Smith mu podal ruku a kapitán Nemo ji upřímně stiskl. „Tak je to dobré!“ zašeptal.
Pak pokračoval: „Nemluvme však už o mně! Teď vám musím říci něco o vás a o Lincolnově ostrově, na kterém jste našli útočiště… Počítáte s tím, že ostrov jednou opustíte?“ „Jen proto, abychom se sem zase vrátili, kapitáne,“ řekl Pencroff. „Vrátili…? To ten ostrov tolik milujete, Pencroffe?“ ptal se kapitán Nemo s úsměvem. „Nu, upravili jste si jej po svém a je tedy váš!“ „Zamýšlíme prohlásit jej za majetek Spojených států, kapitáne, a založit zde námořní základnu, která bude velmi vhodně umístěna v této části Tichého oceánu,“ vysvětloval Cyrus Smith. „Myslíte tedy na svou vlast. Pracujete pro její čest a úspěch. Jste v právu. Vlast! Tam je nutno se vrátit. Tam je také dobře zemřít. Já však umírám daleko od vlasti, daleko ode všeho, co jsem miloval!“ „Nechcete poslat do vlasti nějaký vzkaz?“ ptal se Cyrus Smith. „Nějakou zprávu přátelům, které jste jistě v indických horách zanechal?“ „Ne, pane Smithi. Nemám přátel… Jsem poslední svého rodu… A už dávno jsem umřel pro všechny, kteří mě znali… Ale vraťme se k vám. Osamění je smutná věc, vyžadující nadlidské síly… já umírám proto, že jsem věřil v možnost osamělého života. Proto se musíte snažit ostrov opustit a vrátit se do země, v níž jste se narodili. Vím o tom, že piráti zničili loď, kterou jste si postavili…“ „Stavíme novou,“ řekl Gedeon Spilett. „Bude dost velká, aby nás mohla dopravit i do vzdálené země. Jestliže však ostrov opustíme, stejně se sem vrátíme. Poutá nás k ostrovu příliš mnoho vzpomínek, na které nikdy nezapomeneme.“ „Tady jsme poznali i kapitána Nema!“ dodal Cyrus Smith. „A jenom zde si obnovíme vzpomínky na vás v plné síle,“ pravil Harbert.
„A já zde budu snít svůj věčný sen…,“ odpověděl kapitán Nemo. Zaváhal, a místo aby větu dokončil, řekl: „Pane Smithi, chtěl bych si s vámi promluvit… o samotě.“ Inženýrovi druzi ihned odešli. Cyrus Smith zůstal několik minut s kapitánem Nemem sám. Pak zavolal kamarády zpět, aniž jim však řekl něco o důvěrném rozhovoru s umírajícím.
Gedeon Spilett chvíli nemocného bedlivě pozoroval. Bylo zřejmé, že se kapitán drží jen silou své vůle a že už dlouho nebude moci vzdorovat tělesné ochablosti.
Den končil a v kapitánově zdravotním stavu nenastala žádná změna. Kolonisté neopustili Nautilus ani na okamžik. Přišla noc, v jeskyni ovšem nepozorovatelná.
Kapitán Nemo nijak netrpěl, ale viditelně slábl. Jeho vznešená tvář, zbledlá blízkostí smrti, byla zcela klidná. Ze rtů mu občas unikla téměř nepostřehnutelná slova, která připomínala nejrůznější období jeho života. Bylo zřejmé, že život zvolna uniká z tohoto těla, v končetinách už chladného.
Dvakrát či třikrát na kolonisty promluvil a usmál se na ně posledním úsměvem, který zůstává na rtech i po smrti.
Několik minut po půlnoci se kapitánu Nemovi s nadlidským úsilím podařilo zkřížit ruce na prsou. Zdálo se, že chce v této poloze zemřít.
K jedné hodině se poslední zbytky života soustředily v jeho očích. V zornicích mu plál poslední oheň, který z něho kdysi vystehoval v plamenech. Pak lehce vydechl.
Cyrus Smith se k němu sklonil a zatlačil mu oči. Muž, který byl kdysi knížetem Dakkarem a který už nebyl ani kapitánem Nemem, zemřel.
Harbert a Pencroff plakali. Ayrton si utíral slzy. Nab klečel jako socha vedle novináře.
Po několika hodinách splnili kolonisté daný slib a provedli poslední vůli kapitána Nema.
Opustili Nautilus a jako jedinou věc vzali s sebou skříňku, kterou jim kapitán Nemo odkázal a která obsahovala obrovské bohatství.
Nádherné místnosti člunu, zaplavené elektrickým světlem, byly pečlivě zavřeny. Příklop palubního otvoru byl přišroubován tak, aby ani kapka vody mohla vniknout do místností Nautilu .
Pak sestoupili kolonisté do člunu přivázaného u lodního boku. S člunem odpluli k zádi podmořské lodi, kde byly v čáře ponoru umístěny dva kohouty od nádrží, které regulovaly ponor lodi.
Kohouty byly otevřeny, nádrže se naplnily a pomalu se potápějící Nautilus zmizel pod hladinou.
Kolonisté však mohli jeho sestup pozorovat hluboko pod vodou. Mocné světlo Nautilu prosvěcovalo průhlednou vodu, zatímco jeskyně se ponořovala ve tmu. Konečně elektrické světlo zmizelo a Nautilus, nyní rakev kapitána Nema, spočinul na mořském dně.
[1] Latinské heslo, které znamená „Pohyblivý v pohyblivém“.
