KAPITOLA XVIII ROZHOVOR — CYRUS SMITH A GEDEON SPILETT — INŽENÝRŮV NÁPAD — ELEKTRICKÝ TELEGRAF — DRÁTY — GALVANICKÝ ČLÁNEK — ABECEDA — LÉTO — ÚSPĚCHY KOLONIE — FOTOGRAFIE — OMYLNÝ SNÍH — DVA ROKY NA LINCOLNOVĚ OSTROVĚ „Ubožák!“ zvolal Harbert a vyběhl za Ayrtonem. Ale vrátil se sám, protože trosečník už sjel po laně výtahu dolů.
„On se vrátí,“ řekl Cyrus Smith.
„Ale, pane Smithi,“ ptal se Pencroff, „jak si to vše vysvětlit? Ayrton tedy nehodil láhev do moře? A kdo ji tam pak hodil?“ Měla-li být vyslovena nějaká otázka, musela to být právě tato. „On sám,“ mínil Nab. „Ale asi v době, kdy už byl napolo šílený.“ „Také si to myslím,“ souhlasil Harbert. „Zřejmě si neuvědomoval, co dělá.“ „Dá se to vysvětlit jedině takto, přátelé,“ souhlasil živě Cyrus Smith. „Nyní chápu, proč mohl Ayrton tak přesně označit polohu ostrova. Znal ji z událostí, které předcházely jeho vysazení na ostrov.“ „Ale v době, kdy psal listinu, nemohl být přece šílený,“ namítl Pencroff. „A jestliže ji napsal před sedmi nebo osmi roky, jak to, že nebyl papír zničen vlhkostí?“ „To znamená, že Ayrton ztratil rozum před mnohem kratší dobou, než sám myslí,“ mínil Cyrus Smith. „Tak to asi bude,“ souhlasil Pencroff. „Jinak by to byla věc úplně nevysvětlitelná.“ „Ano, nevysvětlitelná,“ přikývl Cyrus Smith, nechtěje rozhovor prodlužovat. „Ale řekl i nám Ayrton pravdu?“ zapochyboval námořník.
„Ano,“ prohlásil novinář. „Jeho příběh je do posledního písmene pravdivý. Vzpomínám si, že noviny přinesly kdysi zprávu o cestě lorda Glenarvana i o jejím výsledku.“ „Ayrton mluvil pravdu,“ potvrdil Cyrus Smith. „O tom nepochybujte, Pencroffe. Vždyť byla pro něho dost krutá. Obviňuje-li se někdo takto, mluví pravdu.“ Druhého dne — 21. prosince — sestoupili kolonisté na pobřeží a odešli na planinu. Ayrtona tam nenašli. Strávil noc asi v chatě ohrady a kolonisté pokládali za dobré nevnucovat mu svou přítomnost. Čas způsobí asi to, co nedokázalo jejich povzbuzování.
Harbert, Pencroff a Nab se zabývali drobnými pracemi. Společná práce svedla také inženýra s novinářem. Oba pracovali v Komíně.
„Víte, Cyrusi, že vaše včerejší vysvětlení mě nijak neuspokojilo?“ řekl novinář. „Je možno připustit, že ten ubožák mohl napsat dopis, hodit jej v láhvi do moře a nepamatovat se na to?“ „Vždyť on jej tam nehodil, Spilette!“ „Vy tedy ještě věříte…“ „Nevěřím v nic a nic nevím,“ přerušil novináře inženýr. „Musím se spokojit jen s tím, že tuto příhodu zařadím mezi ostatní, dosud nevysvětlené události.“ „Jsou to opravdu neuvěřitelné události,“ pokračoval novinář. „Vaše zachránění, bedna na pobřeží, příběhy Topovy a teď ta láhev… najdeme jednou klíč k těmto tajemstvím?“ „Ano,“ odpověděl živě Cyrus Smith. „Jestliže prohledáme ostrov i uvnitř, najdeme jej.“ „Snad nám klíč k tajemství dá náhoda…“ „Náhoda? Nevěřím v náhodu, Spilette, právě tak jako nevěřím v záhadnost světa. Všechno nevysvětlitelné má své příčiny a já objevím i tuto příčinu. Zatím však pracujme a pozorujme!“ Přišel měsíc leden. Začínal se rok 1867. Letní práce byly prováděny vytrvale dál. Harbert s Gedeonem Spilettem docházeli do ohrady a zjistili tam, že Ayrton bydlí v postavené chatě. Zabýval se četným stádem a ušetřil tak kolonistům pravidelné docházky do ohrady. Aby však Ayrtona nenechávali o samotě, chodili tam dost často dál.
Bylo to také nutné, protože — vzhledem k podezření, které Gedeon Spilett sdílel s inženýrem — tato část ostrova byla pod zvláštním vlivem. A kdyby Ayrton něco zpozoroval, jistě by o tom dal soudruhům v Žulovém domě vědět.
Mohlo se také něco stát, co by musel Cyrus Smith vědět okamžitě. Něco, co by mělo vztah k záhadným jevům na ostrově, nebo jiné události, o nichž bude nutno kolonisty ihned uvědomit. Třeba objevení lodi na západním obzoru nebo její ztroskotání na západním pobřeží, možný příjezd pirátů apod.
Proto se Cyrus Smith rozhodl zařídit okamžité spojení ohrady se Žulovým domem.
Dne 10. ledna vysvětlil svůj plán soudruhům.
„Ale jak to chcete udělat, pane Smithi?“ ptal se Pencroff. „Snad nepomýšlíte na telegraf?“ „Ano, na telegraf,“ přisvědčil inženýr. „Elektrický?“ zvolal Harbert.
„Ano, elektrický. Máme tu všechno, co potřebujeme k vyrobení galvanických článků. Poměrně obtížná bude výroba železných drátů, ale s drátovou protahovačkou snad dokážeme i to.“ „Teď už věřím,“ zvolal Pencroff, „že tu jednou budeme jezdit vlakem!“ Dali se hned do práce. Začali tím nejtěžším: výrobou drátů. Kdyby se jim to totiž nepodařilo, bylo by zbytečné dělat ostatní.
Víme, že železo Lincolnova ostrova bylo výborné jakosti a velmi dobře schopné vytahování. Cyrus Smith tedy začal s výrobou protahovačky. Byla to ocelová deska, proražená zužujícími se otvory různých průměrů, které měly drát přivést postupně do žádoucí síly. Po řádném vykalení byla deska pevně spojena s podstavcem zapuštěným do země několik metrů od vodopádu, jehož sály chtěl inženýr opět využít.
Zde stála stoupa na plst, od prvního použití nepracující. Ale její dřevěný hřídel, otáčený vodní silou, mohl teď sloužit při vytahování drátu a při jeho navíjení.
Byla to jemná práce a vyžadovala velké péče. Železo, předem odlité do dlouhých a tenkých forem se zúženými konci, bylo za žhava vpraveno do největšího otvoru protahovačky a vytahováno hřídelem do délky sedmi až deseti metrů, navíjeno a postupně protahováno dalšími otvory až k nejmenšímu průměru. Tak dostal inženýr nakonec dráty dvanáct až patnáct metrů dlouhé, které už bylo možno zavěsit a napnout na vzdálenost deseti kilometrů, jež oddělovala ohradu od Žulového domu.
Stačilo několik dnů a práce byla hotova. Zvlášť když po spuštění vodního stroje mohl Cyrus Smith nechat výrobu drátů svým soudruhům a sám se zabývat výrobou článků.
Potřeboval články se stálým proudem. Je známo, že elektrické články se skládají z retortového uhlí, zinku a mědi. Měď však inženýr neměl, protože přes veškeré úsilí nenašel na Lincolnově ostrově ani stopu po měděné rudě. Musel se tedy bez mědi obejít. Co se týče retortového uhlí, které se usazuje v retortách plynáren při dehydrogenizaci uhlí, to bylo možno vyrobit. Ale kolonisté by si byli museli postavit zvláštní přístroje a to by jim dalo příliš práce. Zinek měli z vnitřního obalu bedny a nenašli pro něj dosud upotřebení. Teď se jim naskytla příležitost.
Cyrus Smith se po zralé úvaze rozhodl vyrobit články velmi prosté, jaké roku 1820 sestavil Becquerel[1] a v nichž je použito jenom zinku. Ostatní látky, kyselinu dusičnou a potaš, měl po ruce. Tak byly sestrojeny články, jejichž elektromotorická síla měla vznikat vzájemným působením kyseliny dusičné a potaše.
Kolonisté napřed vyrobili potřebné množství skleněných lahví a naplnili je kyselinou dusičnou. Inženýr je pak zazátkoval zátkami, kterými procházely skleněné válce, jejichž dolní konce byly uzavřeny zátkou z pálené hlíny v kousku plátna a ponořeny do kyseliny. Do válců nalili horními otvory roztok potaše, předem získané zpopelněním přímořských rostlin. Tak mohly kyselina a potaš působit na sebe průlinčitou zátkou.
Pak vzal Cyrus Smith dva zinkové plechy, z nichž jeden ponořil do kyseliny dusičné, druhý do roztoku potaše. Okamžitě vznikl elektrický proud, přecházející ze zinku láhve do zinku válce. Oba plechy byly spojeny drátem. Plech láhve se stal negativním pólem článku a plech válce pólem pozitivním. Každý článek vyráběl tolik proudu, že celá baterie mohla zaručit dostatečné množství proudu ke všem potřebám elektrické telegrafie. Bylo to důmyslné a prosté zařízení, kterým Cyrus Smith zajistil elektrické spojení Žulového domu s ohradou.
Dne 6. února bylo započato se stavbou sloupů, které byly opatřeny skleněnými izolátory a měly vést drát podle Ohradní cesty. Po několika dnech byl drát natažen a připraven k převádění proudu rychlostí tři sta tisíc kilometrů za vteřinu. Zpět ke svému zdroji se vracel zemí.
Inženýr vyrobil dvě baterie, jednu pro Žulový dům a druhou pro ohradu. Byl-li Žulový dům spojen s ohradou, musela být spojena i ohrada se Žulovým domem.
Konstrukce telegrafního klíče a zapisovacího přístroje byla jednoduchá. Na obou stanicích se drát ovíjel kolem elektromagnetu, vytvořeného kusem měkkého železa. Zapojení bylo provedeno tak, že proud z kladného pólu baterie procházel drátem do elektromagnetu, který střídavě zmagnetovával, a vracel se zemí zpět na negativní pól. Jakmile byl proud přerušen, elektromagnet se odmagnetoval. Stačilo jen umístit před jádro elektromagnetu destičku z měkkého železa. Ta byla při procházení proudu zmagnetizovaným jádrem přitažena a při přerušení proudu odpadla. Na destičku připevnil Cyrus Smith jehlu pohybující se po číselníku, který měl místo čísel písmena. Číselníky obou stanic si přesně odpovídaly.
Celé zařízení bylo hotovo 12. února. Toho dne Cyrus Smith zapojil proud do vedení a zeptal se, je-li v ohradě vše v pořádku. Za několik vteřin přijal Ayrtonovu souhlasnou odpověď.
Pencroff skákal radostí a každé ráno pak posílal do ohrady telegram, který nezůstal nikdy bez odpovědi.
Toto spojení přineslo velké výhody. Především si mohli kolonisté kdykoli zjistit Ayrtonovu přítomnost v ohradě a trosečník tak nebyl přece jen osamocen. Cyrus Smith ostatně jednou týdně Ayrtona navštěvoval a občas přišel Ayrton i do Žulového domu, kde byl vždy velmi přátelsky přijat.
Tak uplynula letní doba v obvyklých pracích. Zásoby zeleniny a obilí stále vzrůstaly. Pěstování zeleniny z ostrova Tábora se plně zdařilo. Planina Výhledu měla teď příjemný vzhled. Čtvrtá sklizeň obilí byla velmi pozoruhodná. Teď už se přirozeně nikdo nepokoušel zjišťovat, je-li ve sklizni skutečně čtyři sta miliard zrn. Pencroff sice na to pomýšlel, ale Cyrus Smith mu vysvětlil, že i kdyby se mu podařilo odpočítat tři sta zrn za minutu, to jest devět tisíc zrn za hodinu, potřeboval by k dokončení počítání asi pěti tisíc pěti set let. Námořník se proto počítání vzdal.
Počasí bylo nádherné. Za dne bylo horko, ale večery byly ochlazovány brízou, která snižovala teplotu ovzduší a připravovala obyvatelům Žulového domu svěží noci. Strhlo se však také několik bouřek, které byly sice krátké, ale napadly Lincolnův ostrov vždy s neobyčejnou prudkostí. Několik hodin se neustále blýskalo a rachot hromu vůbec nepřestával.
V této době se kolonii vše dařilo. Obyvatelé kurníků se rozmnožili tak, že kolonie žila jen z jejich přebytků. Tak byl stav drůbeže neustále regulován. Prasata měla už mladé a dovedete si jistě představit péči, která zabírala největší část pracovní doby Pencroffovy a Nabovy. Osli měli rozkošná mláďata. Gedeon Spilett a Harbert na oslech často jezdili. Z Harberta se pod novinářovým vedením stal výborný jezdec. Osli byli také zapřaháni ke káře a vozili do Žulového domu uhlí, dříví a nejrůznější nerosty pro inženýrovu potřebu.
Kolonisté podnikli několik výprav až do hloubi lesa Divokého západu. Mohli se tam pustit bez obav ze slunečního žáru, protože slunce nikde nepronikalo hustým větvovím, splétajícím se nad jejich hlavami. Prošli tak postupně celý levý břeh řeky Díků, podle něhož vedla cesta od ohrady až k ústí Vodopádové řeky.
Za těchto výprav se kolonisté pečlivě vyzbrojovali, protože se často setkávali s jistým druhem velmi nebezpečných divokých prasat, s nimiž museli tvrdě bojovat.
V té době vyhlásili také vyhlazovací válku jaguárům. Gedeon Spilett k nim zahořel zvláštní nenávistí a jeho žák Harbert se v tom k němu připojil. Dobře ozbrojeni, nebáli se setkání s nimi. Harbertova odvaha byla stejně překvapivá jako novinářova chladnokrevnost. Už na dvacet nádherných kůží zdobilo velký sál Žulového domu. Půjde-li to tak dál, budou jaguáři na ostrově úplně vyhubeni. A to bylo cílem našich lovců.
Inženýr se zúčastnil několika výprav do neznámých částí ostrova, kterým věnoval největší pozornost. V nejpustších končinách hledal ovšem jiné stopy než zvířecí. Nikdy však nepřišel na nic podezřelého. Ani Top a Jup, kteří ho vždy provázeli, neprozrazovali svým chováním nic zvláštního. Jenom u studny, kterou inženýr už prohlížel, štěkal Top oním podivným způsobem dál.
V této době fotografoval Gedeon Spilett s Harbertem nejzajímavější části ostrova fotografickým přístrojem, který našli v bedně a kterého dosud nepoužili.
Tento přístroj byl opatřen mohutným objektivem. Nechyběly ani látky potřebné k přípravě pozitivního i negativního materiálu: kolódium pro přípravu desek, dusičnan stříbrný na citlivou emulzi, sirnatan sodný k ustalování, chlorid amonný ke koupání pozitivních papírů a octan sodný s chloridem zlatitým k přípravě obrázků. Byly tu i chlorostříbrné papíry, které před vložením do kopírovacího rámečku stačilo ponořit na několik minut do vodného roztoku dusičnanu stříbrného. [2] Novinář a jeho pomocník se stali v krátkém čase obratnými fotografy a dělali velmi pěkné snímky: celkový pohled z planiny Výhledu k Franklinově hoře, ústí řeky Díků, malebně obklopené skalisky, pohled na lesní palouky a ohradu, opřenou o hřeben předhoří a celou skalní skupinu Drápu, Trosky atd. Fotografové však nezapomněli ani na portréty všech kolonistů. Námořník byl okouzlen svou fotografií, která zdobila stěnu v Žulovém domě. Rád se před obrázky zastavoval, jako to dělával před bohatými výkladními skříněmi na Broadwayi. [3] Nejlépe se podařil snímek Jupův. Opičák se usadil, jak nejvážněji uměl, a na obrázku vypadal jako živý.
„Zdá se, že se právě teď musí zašklebit!“ říkával nad jeho obrázkem Pencroff. Kdyby se byl obrázek Jupovi nelíbil, bylo by to bývalo důkazem orangutanovy vybíravosti. Ale Jup byl spokojen a prohlížel si obrázek s výrazem, v němž bylo dokonce i hodně marnivosti.
Koncem března vedra ustala. Několikrát pršelo, ale ovzduší bylo stále teplé. Březen, který odpovídá září na severní polokouli, nebyl tak hezký, jak bylo možno očekávat. Možná že byl předzvěstí předčasné a kruté zimy.
Jednoho dne — 21. března — kolonisté dokonce mysleli, že se už objevil první sníh. Harbert toho dne brzy vstal, a vyhlédnuv z okna, zvolal: „Podívejte se! Ostrůvek je zasněžený!“ „Že by v této době sněžilo?“ divil se novinář a přistoupil k chlapci. Brzy přišli i ostatní kolonisté a zjistili, že nejen ostrůvek Spásy, ale i celé pobřeží až k patě Žulového domu je pokryto bílou, stejnoměrně rozprostřenou pokrývkou.
„A je to přece sníh,“ prohlásil Pencroff.
„Teploměr však ukazuje 14°C,“ upozornil Gedeon Spilett.
Cyrus Smith pozoroval mlčky bílou přikrývku, aniž si dovedl zvláštní úkaz vysvětlit. V této roční době a za takové teploty sníh?
„Tisíc ďáblů!“ zvolal Pencroff. „Naše zelenina zmrzne!“ A námořník se už chystal sestoupit. Ale předešel ho rychlejší Jup, který sjel po laně dolů. Orangutan se však ještě ani nedotkl země a sněhová přikrývka se zvedla a vzlétla do výše v tak nesčíslném množství vloček, že zakryla na několik minut slunce.
„Ptáci!“ vykřikl Harbert.
Byl to opravdu druh mořských ptáků s oslnivě bílým peřím. Snesli se ve stovkách tisíců na ostrůvek i na pobřeží a nyní odlétli pryč, nechávajíce kolonisty v ustrnutí nad tímto zjevem, který kouzelnou přeměnou změnil zimu zas v léto. Škoda že ta změna byla tak rychlá, že ani novinář, ani Harbert nedostali jediný exemplář těchto ptáků a nemohli proto určit jejich druh.
Po několika dnech — 26. března — uplynuly dva roky ode dne, kdy vzdušní trosečníci byli vrženi na Lincolnův ostrov.
[1] Antoine-César Becquerel (1788—1878) byl francouzský fyzik, otec a děd stejně slavných fyziků (Alexandre a Henri Becquerel).
[2] Uváděné procesy pocházejí z doby, kdy si fotografové zhotovovali desky i papíry sami a za mokra jich hned používali. Proto se těmto deskám fikalo „mokré desky“.
[3] Broadway je hlavní třída v New Yorku.
