×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajuplný ostrov - Jules Verne, KAPITOLA XVIII

KAPITOLA XVIII PENCROFF UŽ O NIČEM NEPOCHYBUJE — STARÝ JEZERNÍ VÝTOK — SESTUP DO PODZEMÍ — CESTA ŽULOU — ZMIZENÍ TOPA — VELKÁ JESKYNĚ — SPODNÍ VODA — TAJEMSTVÍ — RÁNA ŠPIČÁKEM — NÁVRAT Plán Cyruse Smithe se zdařil. Teď už inženýr stál podle svého zvyku mlčky, aniž projevil náznak uspokojení, se sevřenými rty a s upřeným pohledem. Harbert byl nadšen. Nab jásal radostí. Pencroffjen vrtěl svou velkou hlavou a bručel: „Ten náš inženýr to ale umí!“ Účinek nitroglycerínu byl opravdu mocný. Průrva v žulovém břehu měla takové rozměry, že jí protékalo trojnásobné množství vody než výtokem původním. Dalo se tedy čekat, že za krátký čas po výbuchu klesne hladina jezera nejméně o šedesát centimetrů.

Kolonisté se vrátili ke Komínu pro špičáky, okované sochory, liánové provazy, ocílku a troud. Pak. se odebrali opět k jezeru. S nimi šel i Top. Cestou řekl Pencroff inženýrovi: „Nemyslíte, pane Smithi, že tou miloučkou tekutinkou, kterou jste právě vyrobil, mohli bychom vyhodit do vzduchu celý ostrov?“ „Zajisté. A nejen ostrov — i pevniny a celou zeměkouli,“ odpověděl Cyrus Smith. „Je to jen otázka jejího množství.“ „Nemohl byste nitroglycerínu použít také k výrobě nábojů do pušky?“ pokračoval námořník. „Ne, Pencroffe. Je to látka příliš výbušná. Ale snadno si vyrobíme střelnou bavlnu nebo obyčejný střelný prach. Máme kyselinu dusičnou, ledek, síru i uhlí. Naneštěstí však nemáme pušky.“ „Ale, pane Smithi, při trošce dobré vůle…“ Pencroff zřejmě vyškrtl slovo „nemožnost“ ze slovníku Lincolnova ostrova. Když došli kolonisté na planinu, zamířili hned k jižnímu cípu jezera, v němž bylo ústí starého výtoku, teď už jistě odkrytého. Nebude-li jím už protékat voda, budou moci snadno do něho vniknout a prozkoumat jeho vnitřek.

Za chvíli dosáhli cípu jezera a jediným pohledem zjistili, že jejich práce byla úspěšná.

V žulovém dnu jezera zelo teď už nad hladinou otevřené ústí tolik hledaného odtoku. Mohlo se k němu přejít po úzkém, vodou odkrytém hřebenu. Ústí bylo asi šest metrů široké, ale jen půl metru vysoké. Vypadalo jako vchod do kanálu při městském chodníku. Tak nízký vchod však bránil kolonistům v pohodlném vstupu. Nab s Pencroffem vzali proto špičáky a po hodinové práci jej dostatečně zvýšili.

Inženýr vnikl ihned dovnitř a zjistil, že dno podzemní chodby nemá sklon větší než třicet až třicet pět stupňů. Bylo tedy schůdné, a nebude-li se jeho sklon zvětšovat, dostanou se snadno chodbou až na úroveň moře. A je-li chodba někde rozšířena v jeskyni, což bylo v žulovém masívu pravděpodobné, najdou jistě způsob, jak toho využít.

„Nu, pane Smithi, co nám brání jít dál?“ ptal se námořník, který už netrpělivě toužil po sestupu chodbou. „Podívejte se, Top už nás předešel!“ „Dobrá,“ řekl inženýr. „Musíme tam však vidět. Nabe, přines nějaké smolné větve!“ Nab s Harbertem běželi na břeh jezera, porostlý borovicemi a jinými zelenými stromy, a brzy se vrátili s větvemi upravenými jako pochodně. Ty byly zapáleny a kolonisté s Cyrusem Smithem v čele vnikli do tmavé chodby, donedávna naplněné vodou z jezerního výtoku.

Proti očekávání se výška chodby ihned zvětšila tak, že všichni mohli hned za ústím jít vzpřímeně. Stěny chodby, ohlazované nekonečnou dobu vodami, byly tak kluzké, že si kolonisté museli dávat pozor, aby nesklouzli. Svázali se proto dohromady provazem jako v horách horolezci. Naštěstí však žulové výčnělky tvořily jakési schody, které činily sestup bezpečnějším. Kapky vody, zbylé na stěnách chodby, jiskřily ve svitu pochodní tak, že stěny vypadaly, jako kdyby byly pokryty nesčetnými krápníky. Inženýr si prohlédl tuto černou žulu. Nezjistil v ní žádné vrstvy ani trhliny. Byla to souvislá hmota velmi hustého zrna. Chodba musela pocházet z dob vzniku ostrova. Jistě nebyla vyhloubena pozvolným působením vody. Byla vytvořena rukou Plutonovou, a nikoli Neptunovou[1]. Na jejích stěnách bylo možno sledovat stopy sopečné činnosti, nezahlazené ani dlouhým působením vod.

Kolonisté sestupovali velmi pomalu. Všichni pociťovali mocné vzrušení při vnikání do nitra masívu, navštíveného lidmi zřejmě dnes poprvé. Nemluvili, ale přemýšleli. Všechny napadla stejná myšlenka, že tyto prostory, spojené s mořem, mohou být obydleny nějakým obrovským hlavonožcem. Postupovali tedy s krajní opatrností.

Ostatně v čele skupiny byl Top a kolonisté se mohli spolehnout na bystrost zvířete, které by je v nebezpečí jistě varovalo.

Když sestoupili tmavou chodbou asi o třicet metrů, zastavil se v čele kráčející Cyrus Smith a počkal, až ho jeho společníci dojdou. Na tomto místě byla chodba rozšířena v jeskyni střední velikosti. Ze stropu padaly kapky vody, které však nevznikaly prosakováním vody stropem. Byly to prostě poslední zbytky vod, které tu tak dlouho protékaly. Lehce vlhké ovzduší nebylo prosyceno žádnými páchnoucími výpary.

„Nuže, drahý Cyrusi,“ řekl Gedeon Spilett, „tady je dosud nikým neobjevené útočiště, sice dobře ukryté v podzemí, ale neobyvatelné.“ „Proč neobyvatelné?“ „Protože je příliš malé a tmavé.“ „Vždyť je můžeme rozšířit a udělat k němu přístup vzduchu i světla,“ mínil Pencroff, který o ničem nepochyboval. „Pojďme dál,“ řekl Cyrus Smith, „a pokračujme v průzkumu! Možná že níže nám příroda uspoří upravovatelské práce.“ „Jsme stejně teprve ve třetině celé výšky,“ poznamenal Harbert. „Jsme opravdu ve třetině,“ potvrdil Cyrus Smith, „protože jsme sestoupili jen asi o třicet metrů od ústí. A je docela možné, že o dalších třicet metrů níže…“ „Kde je Top?“ přerušil náhle inženýra Nab. Hledali psa v jeskyni. Nebyl tam.

„Možná že už šel napřed,“ mínil Pencroff.

„Pojďme za ním!“ odpověděl Cyrus Smith.

Pokračovali tedy v sestupu. Inženýr sledoval pozorně všechny ohyby chodby a přes její četné zákruty neustále vnímal její hlavní směr, vedoucí k moři.

Kolonisté sestoupili ještě o patnáct metrů níže, když jejich sluch zachytil zvuky, které vycházely z hlubin masívu. Zastavili se a naslouchali. Zvuky, nesené chodbou jako hlásnou troubou, přicházely přímo k nim.

„To štěká Top!“ zvolal Harbert.

„Ano,“ potvrdil Pencroff. „A štěká hrozně zuřivě!“ „Máme s sebou okované sochory,“ řekl Cyrus Smith. „Mějme se na pozoru, přátelé, a kupředu!“ „Je to čím dál zajímavější,“ zašeptal Gedeon Spilett do ucha námořníkovi a ten přikývl. Cyrus Smith se společníky zrychlil krok, aby psovi pomohl. Topův štěkot byl stále slyšitelnější. V jeho hlase se projevovala podivná zloba. Byl snad napaden nějakým živočichem, jehož vyrušil v podzemním úkrytu? Přes nebezpečí, kterému se možná vystavují, byli všichni kolonisté zachváceni neodolatelnou zvědavostí. Už nesestupovali, nýbrž prostě klouzali chodbou a po několika minutách dostihli o dvacet metrů níže Topa.

Chodba tam vyúsťovala do obrovské a nádherné jeskyně. V ní přebíhal Top a zuřivě štěkal. Pencroff s Nabem, mávajíce pochodněmi, osvětlili všechny kouty jeskyně a Cyrus Smith se Spilettem a Harbertem se postavili se špičáky v ruce do střehu.

Obrovská jeskyně byla prázdná. Kolonisté ji prošli všemi směry. Nebylo v ní nic. Žádné zvíře, žádná živá bytost! A Top přece pokračoval v zuřivém štěkání. Ani pohlazení, ani hrozby ho nemohly umlčet.

„Tady musí být někde otvor, kterým odtékala jezerní voda do moře,“ řekl inženýr.

„To je jisté,“ odpověděl Pencroff. „Dejme pozor, ať nespadneme do nějaké díry!“ „Tope, hledej!“ nařídil psovi inženýr. Pes, povzbuzený pánovým rozkazem, rozběhl se ke konci jeskyně a tam jeho štěkot ještě zesílil.

Všichni šli za ním a v záři pochodní spatřili otvor, který vypadal jako ústí studny a ztrácel se dole v žule. Tudy odtékala voda vnikající do masívu. Nebyla to však už schůdná chodba, nýbrž svislá šachta, do níž nebylo možno se odvážit.

Pochodně byly skloněny nad propastí. Nebylo nic vidět. Cyrus Smith ulomil hořící větev a hodil ji do propasti. Pochodeň pádem vzplanula jasněji a osvětlila vnitřek šachty. Stále nebylo nic vidět. Pak její plamen se slabým zasyčením zhasl. Znamenalo to, že pochodeň spadla do vody, to jest dosáhla úrovně moře.

Cyrus Smith z doby jejího pádu vypočítal hloubku studny — asi třicet metrů.

Dno jeskyně bylo tedy třicet metrů nad hladinou moře.

„Tady máme obydlí!“ prohlásil inženýr.

„Které však už je někým obydleno,“ dodal Gedeon Spilett, jehož zvědavost nebyla dosud ukojena.

„Ať už to byl nějaký ploutvonožec nebo něco jiného, prchlo to zřejmě touto studnou do moře,“ odpověděl inženýr, „a postoupilo nám své místo.“ „Už na tom nezáleží, ale přesto bych chtěl být před chvílí Topem,“ řekl námořník. „Jistě neštěkal pro nic za nic.“ Cyrus Smith se zadíval na psa a kolonisté, kteří přistoupili blíž, zaslechli tato slova: „Ano, myslím, že Top toho ví o mnohých věcech víc než my.“ Touha kolonistů byla z větší části už splněna. Náhoda, podporovaná moudrostí inženýra, posloužila jim podle přání. Měli teď rozsáhlou jeskyni, jejíž prostor nemohli zatím při svitu pochodní odhadnout, ale kterou bude jistě možno přepažit cihlami na místnosti a zařídit, když ne jako dům, tedy aspoň jako prostorné bydliště. Voda ji opustila a nemohla se už vrátit. Místo bylo volné.

Zbývaly ještě dvě obtíže: předně jak osvětlit tuto jeskyni, vyhloubenou v souvislé skále, a za druhé jak připravit pohodlnější přístup.

Osvětlovací prostor nebude jistě možno prorazit stropem, nad nímž je silná vrstva žuly. Možná však, že budou moci prorazit boční stěnu vedoucí k moři.

Cyrus Smith při sestupu neustále sledoval sklon chodby a podle její délky odhadl, že vnější plocha žulové stěny nemůže už být příliš daleko. Podaří-li se jim prorazit v ní otvory, budou to zároveň vchody, k nimž opatří venku žebříky. Cyrus Smith se svěřil s tímto plánem svým druhům.

„Nuže, pane Smithi, do práce!“ odpověděl na to Pencroff. „Máme špičáky a brzo pustíme do jeskyně den. Kde mám začít?“ „Tady,“ odpověděl inženýr a označil nedočkavému námořníkovi prohlubeň, která tloušťku stěny značně zmenšovala. Pencroff se pustil do skály a plnou půlhodinu létaly kolem něho ve světle pochodní úlomky žuly, která pod jeho špičákem jiskřila. Pak ho vystřídali Nab a Gedeon Spilett.

Tato těžká práce trvala ještě dvě hodiny. Už se obávali, že v těchto místech je síla stěny větší než délka špičáku, když náhle při poslední ráně Gedeona Spiletta byla zeď proražena a špičák vylétl otvorem ven.

„Hurá! Hurá!“ vykřikl Pencroff.

Stěna byla jen metr silná.

Cyrus Smith vyhlédl otvorem, který byl dvacet pět metrů nad pobřežím. Pod sebou viděl břeh, ostrůvek Spásy a za ním širý oceán.

Dosti širokým otvorem v rozrušené skále vnikal proud světla a zaplavoval nádhernou jeskyni. Její levá část byla devět metrů vysoká a široká a třicet metrů dlouhá. Pravá část však byla obrovská. Její klenba se zdvihala aspoň pětadvacet metrů vysoko. Na několika místech byla podpírána nepravidelně rozmístěnými žulovými sloupy, připomínajícími pilíře chrámové lodi v katedrále. Opřena o tyto pilíře, skláněla se klenba někde v obloucích a jinde se zvedala gotickým žebrovím a ztrácela se v temnotě, v níž byly sotva znatelné oblouky, vyzdobené množstvím výčnělků, visících dolů a vytvářejících z klenby podivnou směs architektury byzantské, románské a gotické. A to vše bylo dílo přírody. Jedině ona vyhloubila tuto kouzelnou Alhambru[2] v žulovém masívu.

Kolonisté byli omráčeni překvapením. Tam, kde doufali nalézt jen úzký otvor, našli nádherný palác, v němž se Nab cítil jako v chrámu.

Ze všech úst vycházely obdivné výkřiky. Ozvalo se nové hurá! Jeho ozvěna zanikala až v nejvzdálenějších koutech jeskyně.

„Ach, přátelé,“ zvolal Smith, „až celý vnitřek řádně osvětlíme, až si upravíme obytné místnosti, skladiště a pracovny v levé části, zůstane nám ještě tato nádherná jeskyně jako studovna a muzeum!“ „A jak ji nazveme?“ ptal se Harbert. „Žulový dům,“ odpověděl Cyrus Smith.

Nové jméno bylo pozdraveno dalším hromovým hurá!

Pochodně však zatím dohořívaly. Protože se na planinu museli vracet dlouhou chodbou, rozhodli se, že zařizovací práce v novém domově započnou až zítra.

Cyrus Smith se před odchodem ještě jednou sklonil nad studnu spadající kolmo až k úrovni mořské hladiny. Pozorně naslouchal. Žádný zvuk však nestoupal z vody, jejíž občasné rozvlnění účinkem moře bylo dobře slyšitelné. Znovu hodil dolů zapálenou větev. Stěny studny se na okamžik vyjasnily, ale nevyzradily nic podezřelého. Jestliže tu byl nějaký mořský tvor překvapen odchodem vod, dosáhl už jistě moře podzemním kanálem pod pobřežím, kterým odtékala jezerní voda před otevřením nového výtoku.

Nehybný inženýr zbystřil sluch, upřel zrak do hloubky, ale neřekl ani slovo.

Přistoupil k němu námořník a dotkl se jeho ramena.

„Pane Smithi!“ řekl.

„Co chcete, příteli?“ ptal se inženýr, jako právě probuzený ze sna.

„Pochodně uhasnou.“ „Jdeme!“ prohlásil inženýr. Malá skupina opustila jeskyni a počala stoupat temnou chodbou vzhůru. Top průvod uzavíral. Stále však občas vyrážel podivné vrčení.

Výstup byl obtížný. Kolonisté se na chvíli zastavili v horní jeskyni, která tvořila jakési odpočívadlo v poloviční výšce žulového schodiště. Pak pokračovali ve výstupu.

Brzy ucítili čerstvý vzduch. Vysušené kapky vody už na stěnách nezářily. Slabý svit pochodní bledl. Nabova pochodeň zhasla. Aby se neoctli ve tmě, musili si pospíšit.

Před čtvrtou hodinou, ve chvíli, kdy zhasla i Pencroffova pochodeň, dosáhl Cyrus Smith se společníky ústí chodby.

[1] Pluto byl bůh podzemí a Neptun bůh vod v římském bájesloví.

[2] Alhambra je slavný palác arabských vládců ve španělské Granadě.


KAPITOLA     XVIII

PENCROFF UŽ O NIČEM NEPOCHYBUJE — STARÝ JEZERNÍ VÝTOK — SESTUP DO PODZEMÍ — CESTA ŽULOU — ZMIZENÍ TOPA — VELKÁ JESKYNĚ — SPODNÍ VODA — TAJEMSTVÍ — RÁNA ŠPIČÁKEM — NÁVRAT

Plán Cyruse Smithe se zdařil. Teď už inženýr stál podle svého zvyku mlčky, aniž projevil náznak uspokojení, se sevřenými rty a s upřeným pohledem. Harbert byl nadšen. Nab jásal radostí. Pencroffjen vrtěl svou velkou hlavou a bručel:

„Ten náš inženýr to ale umí!“

Účinek nitroglycerínu byl opravdu mocný. Průrva v žulovém břehu měla takové rozměry, že jí protékalo trojnásobné množství vody než výtokem původním. Dalo se tedy čekat, že za krátký čas po výbuchu klesne hladina jezera nejméně o šedesát centimetrů.

Kolonisté se vrátili ke Komínu pro špičáky, okované sochory, liánové provazy, ocílku a troud. Pak. se odebrali opět k jezeru. S nimi šel i Top. Cestou řekl Pencroff inženýrovi:

„Nemyslíte, pane Smithi, že tou miloučkou tekutinkou, kterou jste právě vyrobil, mohli bychom vyhodit do vzduchu celý ostrov?“

„Zajisté. A nejen ostrov — i pevniny a celou zeměkouli,“ odpověděl Cyrus Smith. „Je to jen otázka jejího množství.“

„Nemohl byste nitroglycerínu použít také k výrobě nábojů do pušky?“ pokračoval námořník.

„Ne, Pencroffe. Je to látka příliš výbušná. Ale snadno si vyrobíme střelnou bavlnu nebo obyčejný střelný prach. Máme kyselinu dusičnou, ledek, síru i uhlí. Naneštěstí však nemáme pušky.“

„Ale, pane Smithi, při trošce dobré vůle…“

Pencroff zřejmě vyškrtl slovo „nemožnost“ ze slovníku Lincolnova ostrova.

Když došli kolonisté na planinu, zamířili hned k jižnímu cípu jezera, v němž bylo ústí starého výtoku, teď už jistě odkrytého. Nebude-li jím už protékat voda, budou moci snadno do něho vniknout a prozkoumat jeho vnitřek.

Za chvíli dosáhli cípu jezera a jediným pohledem zjistili, že jejich práce byla úspěšná.

V žulovém dnu jezera zelo teď už nad hladinou otevřené ústí tolik hledaného odtoku. Mohlo se k němu přejít po úzkém, vodou odkrytém hřebenu. Ústí bylo asi šest metrů široké, ale jen půl metru vysoké. Vypadalo jako vchod do kanálu při městském chodníku. Tak nízký vchod však bránil kolonistům v pohodlném vstupu. Nab s Pencroffem vzali proto špičáky a po hodinové práci jej dostatečně zvýšili.

Inženýr vnikl ihned dovnitř a zjistil, že dno podzemní chodby nemá sklon větší než třicet až třicet pět stupňů. Bylo tedy schůdné, a nebude-li se jeho sklon zvětšovat, dostanou se snadno chodbou až na úroveň moře. A je-li chodba někde rozšířena v jeskyni, což bylo v žulovém masívu pravděpodobné, najdou jistě způsob, jak toho využít.

„Nu, pane Smithi, co nám brání jít dál?“ ptal se námořník, který už netrpělivě toužil po sestupu chodbou. „Podívejte se, Top už nás předešel!“

„Dobrá,“ řekl inženýr. „Musíme tam však vidět. Nabe, přines nějaké smolné větve!“

Nab s Harbertem běželi na břeh jezera, porostlý borovicemi a jinými zelenými stromy, a brzy se vrátili s větvemi upravenými jako pochodně. Ty byly zapáleny a kolonisté s Cyrusem Smithem v čele vnikli do tmavé chodby, donedávna naplněné vodou z jezerního výtoku.

Proti očekávání se výška chodby ihned zvětšila tak, že všichni mohli hned za ústím jít vzpřímeně. Stěny chodby, ohlazované nekonečnou dobu vodami, byly tak kluzké, že si kolonisté museli dávat pozor, aby nesklouzli. Svázali se proto dohromady provazem jako v horách horolezci. Naštěstí však žulové výčnělky tvořily jakési schody, které činily sestup bezpečnějším. Kapky vody, zbylé na stěnách chodby, jiskřily ve svitu pochodní tak, že stěny vypadaly, jako kdyby byly pokryty nesčetnými krápníky. Inženýr si prohlédl tuto černou žulu. Nezjistil v ní žádné vrstvy ani trhliny. Byla to souvislá hmota velmi hustého zrna. Chodba musela pocházet z dob vzniku ostrova. Jistě nebyla vyhloubena pozvolným působením vody. Byla vytvořena rukou Plutonovou, a nikoli Neptunovou[1]. Na jejích stěnách bylo možno sledovat stopy sopečné činnosti, nezahlazené ani dlouhým působením vod.

Kolonisté sestupovali velmi pomalu. Všichni pociťovali mocné vzrušení při vnikání do nitra masívu, navštíveného lidmi zřejmě dnes poprvé. Nemluvili, ale přemýšleli. Všechny napadla stejná myšlenka, že tyto prostory, spojené s mořem, mohou být obydleny nějakým obrovským hlavonožcem. Postupovali tedy s krajní opatrností.

Ostatně v čele skupiny byl Top a kolonisté se mohli spolehnout na bystrost zvířete, které by je v nebezpečí jistě varovalo.

Když sestoupili tmavou chodbou asi o třicet metrů, zastavil se v čele kráčející Cyrus Smith a počkal, až ho jeho společníci dojdou. Na tomto místě byla chodba rozšířena v jeskyni střední velikosti. Ze stropu padaly kapky vody, které však nevznikaly prosakováním vody stropem. Byly to prostě poslední zbytky vod, které tu tak dlouho protékaly. Lehce vlhké ovzduší nebylo prosyceno žádnými páchnoucími výpary.

„Nuže, drahý Cyrusi,“ řekl Gedeon Spilett, „tady je dosud nikým neobjevené útočiště, sice dobře ukryté v podzemí, ale neobyvatelné.“

„Proč neobyvatelné?“

„Protože je příliš malé a tmavé.“

„Vždyť je můžeme rozšířit a udělat k němu přístup vzduchu i světla,“ mínil Pencroff, který o ničem nepochyboval.

„Pojďme dál,“ řekl Cyrus Smith, „a pokračujme v průzkumu! Možná že níže nám příroda uspoří upravovatelské práce.“

„Jsme stejně teprve ve třetině celé výšky,“ poznamenal Harbert.

„Jsme opravdu ve třetině,“ potvrdil Cyrus Smith, „protože jsme sestoupili jen asi o třicet metrů od ústí. A je docela možné, že o dalších třicet metrů níže…“

„Kde je Top?“ přerušil náhle inženýra Nab.

Hledali psa v jeskyni. Nebyl tam.

„Možná že už šel napřed,“ mínil Pencroff.

„Pojďme za ním!“ odpověděl Cyrus Smith.

Pokračovali tedy v sestupu. Inženýr sledoval pozorně všechny ohyby chodby a přes její četné zákruty neustále vnímal její hlavní směr, vedoucí k moři.

Kolonisté sestoupili ještě o patnáct metrů níže, když jejich sluch zachytil zvuky, které vycházely z hlubin masívu. Zastavili se a naslouchali. Zvuky, nesené chodbou jako hlásnou troubou, přicházely přímo k nim.

„To štěká Top!“ zvolal Harbert.

„Ano,“ potvrdil Pencroff. „A štěká hrozně zuřivě!“

„Máme s sebou okované sochory,“ řekl Cyrus Smith. „Mějme se na pozoru, přátelé, a kupředu!“

„Je to čím dál zajímavější,“ zašeptal Gedeon Spilett do ucha námořníkovi a ten přikývl.

Cyrus Smith se společníky zrychlil krok, aby psovi pomohl. Topův štěkot byl stále slyšitelnější. V jeho hlase se projevovala podivná zloba. Byl snad napaden nějakým živočichem, jehož vyrušil v podzemním úkrytu? Přes nebezpečí, kterému se možná vystavují, byli všichni kolonisté zachváceni neodolatelnou zvědavostí. Už nesestupovali, nýbrž prostě klouzali chodbou a po několika minutách dostihli o dvacet metrů níže Topa.

Chodba tam vyúsťovala do obrovské a nádherné jeskyně. V ní přebíhal Top a zuřivě štěkal. Pencroff s Nabem, mávajíce pochodněmi, osvětlili všechny kouty jeskyně a Cyrus Smith se Spilettem a Harbertem se postavili se špičáky v ruce do střehu.

Obrovská jeskyně byla prázdná. Kolonisté ji prošli všemi směry. Nebylo v ní nic. Žádné zvíře, žádná živá bytost! A Top přece pokračoval v zuřivém štěkání. Ani pohlazení, ani hrozby ho nemohly umlčet.

„Tady musí být někde otvor, kterým odtékala jezerní voda do moře,“ řekl inženýr.

„To je jisté,“ odpověděl Pencroff. „Dejme pozor, ať nespadneme do nějaké díry!“

„Tope, hledej!“ nařídil psovi inženýr.

Pes, povzbuzený pánovým rozkazem, rozběhl se ke konci jeskyně a tam jeho štěkot ještě zesílil.

Všichni šli za ním a v záři pochodní spatřili otvor, který vypadal jako ústí studny a ztrácel se dole v žule. Tudy odtékala voda vnikající do masívu. Nebyla to však už schůdná chodba, nýbrž svislá šachta, do níž nebylo možno se odvážit.

Pochodně byly skloněny nad propastí. Nebylo nic vidět. Cyrus Smith ulomil hořící větev a hodil ji do propasti. Pochodeň pádem vzplanula jasněji a osvětlila vnitřek šachty. Stále nebylo nic vidět. Pak její plamen se slabým zasyčením zhasl. Znamenalo to, že pochodeň spadla do vody, to jest dosáhla úrovně moře.

Cyrus Smith z doby jejího pádu vypočítal hloubku studny — asi třicet metrů.

Dno jeskyně bylo tedy třicet metrů nad hladinou moře.

„Tady máme obydlí!“ prohlásil inženýr.

„Které však už je někým obydleno,“ dodal Gedeon Spilett, jehož zvědavost nebyla dosud ukojena.

„Ať už to byl nějaký ploutvonožec nebo něco jiného, prchlo to zřejmě touto studnou do moře,“ odpověděl inženýr, „a postoupilo nám své místo.“

„Už na tom nezáleží, ale přesto bych chtěl být před chvílí Topem,“ řekl námořník. „Jistě neštěkal pro nic za nic.“

Cyrus Smith se zadíval na psa a kolonisté, kteří přistoupili blíž, zaslechli tato slova:

„Ano, myslím, že Top toho ví o mnohých věcech víc než my.“

Touha kolonistů byla z větší části už splněna. Náhoda, podporovaná moudrostí inženýra, posloužila jim podle přání. Měli teď rozsáhlou jeskyni, jejíž prostor nemohli zatím při svitu pochodní odhadnout, ale kterou bude jistě možno přepažit cihlami na místnosti a zařídit, když ne jako dům, tedy aspoň jako prostorné bydliště. Voda ji opustila a nemohla se už vrátit. Místo bylo volné.

Zbývaly ještě dvě obtíže: předně jak osvětlit tuto jeskyni, vyhloubenou v souvislé skále, a za druhé jak připravit pohodlnější přístup.

Osvětlovací prostor nebude jistě možno prorazit stropem, nad nímž je silná vrstva žuly. Možná však, že budou moci prorazit boční stěnu vedoucí k moři.

Cyrus Smith při sestupu neustále sledoval sklon chodby a podle její délky odhadl, že vnější plocha žulové stěny nemůže už být příliš daleko. Podaří-li se jim prorazit v ní otvory, budou to zároveň vchody, k nimž opatří venku žebříky. Cyrus Smith se svěřil s tímto plánem svým druhům.

„Nuže, pane Smithi, do práce!“ odpověděl na to Pencroff. „Máme špičáky a brzo pustíme do jeskyně den. Kde mám začít?“

„Tady,“ odpověděl inženýr a označil nedočkavému námořníkovi prohlubeň, která tloušťku stěny značně zmenšovala.

Pencroff se pustil do skály a plnou půlhodinu létaly kolem něho ve světle pochodní úlomky žuly, která pod jeho špičákem jiskřila. Pak ho vystřídali Nab a Gedeon Spilett.

Tato těžká práce trvala ještě dvě hodiny. Už se obávali, že v těchto místech je síla stěny větší než délka špičáku, když náhle při poslední ráně Gedeona Spiletta byla zeď proražena a špičák vylétl otvorem ven.

„Hurá! Hurá!“ vykřikl Pencroff.

Stěna byla jen metr silná.

Cyrus Smith vyhlédl otvorem, který byl dvacet pět metrů nad pobřežím. Pod sebou viděl břeh, ostrůvek Spásy a za ním širý oceán.

Dosti širokým otvorem v rozrušené skále vnikal proud světla a zaplavoval nádhernou jeskyni. Její levá část byla devět metrů vysoká a široká a třicet metrů dlouhá. Pravá část však byla obrovská. Její klenba se zdvihala aspoň pětadvacet metrů vysoko. Na několika místech byla podpírána nepravidelně rozmístěnými žulovými sloupy, připomínajícími pilíře chrámové lodi v katedrále. Opřena o tyto pilíře, skláněla se klenba někde v obloucích a jinde se zvedala gotickým žebrovím a ztrácela se v temnotě, v níž byly sotva znatelné oblouky, vyzdobené množstvím výčnělků, visících dolů a vytvářejících z klenby podivnou směs architektury byzantské, románské a gotické. A to vše bylo dílo přírody. Jedině ona vyhloubila tuto kouzelnou Alhambru[2] v žulovém masívu.

Kolonisté byli omráčeni překvapením. Tam, kde doufali nalézt jen úzký otvor, našli nádherný palác, v němž se Nab cítil jako v chrámu.

Ze všech úst vycházely obdivné výkřiky. Ozvalo se nové hurá! Jeho ozvěna zanikala až v nejvzdálenějších koutech jeskyně.

„Ach, přátelé,“ zvolal Smith, „až celý vnitřek řádně osvětlíme, až si upravíme obytné místnosti, skladiště a pracovny v levé části, zůstane nám ještě tato nádherná jeskyně jako studovna a muzeum!“

„A jak ji nazveme?“ ptal se Harbert.

„Žulový dům,“ odpověděl Cyrus Smith.

Nové jméno bylo pozdraveno dalším hromovým hurá!

Pochodně však zatím dohořívaly. Protože se na planinu museli vracet dlouhou chodbou, rozhodli se, že zařizovací práce v novém domově započnou až zítra.

Cyrus Smith se před odchodem ještě jednou sklonil nad studnu spadající kolmo až k úrovni mořské hladiny. Pozorně naslouchal. Žádný zvuk však nestoupal z vody, jejíž občasné rozvlnění účinkem moře bylo dobře slyšitelné. Znovu hodil dolů zapálenou větev. Stěny studny se na okamžik vyjasnily, ale nevyzradily nic podezřelého. Jestliže tu byl nějaký mořský tvor překvapen odchodem vod, dosáhl už jistě moře podzemním kanálem pod pobřežím, kterým odtékala jezerní voda před otevřením nového výtoku.

Nehybný inženýr zbystřil sluch, upřel zrak do hloubky, ale neřekl ani slovo.

Přistoupil k němu námořník a dotkl se jeho ramena.

„Pane Smithi!“ řekl.

„Co chcete, příteli?“ ptal se inženýr, jako právě probuzený ze sna.

„Pochodně uhasnou.“

„Jdeme!“ prohlásil inženýr.

Malá skupina opustila jeskyni a počala stoupat temnou chodbou vzhůru. Top průvod uzavíral. Stále však občas vyrážel podivné vrčení.

Výstup byl obtížný. Kolonisté se na chvíli zastavili v horní jeskyni, která tvořila jakési odpočívadlo v poloviční výšce žulového schodiště. Pak pokračovali ve výstupu.

Brzy ucítili čerstvý vzduch. Vysušené kapky vody už na stěnách nezářily. Slabý svit pochodní bledl. Nabova pochodeň zhasla. Aby se neoctli ve tmě, musili si pospíšit.

Před čtvrtou hodinou, ve chvíli, kdy zhasla i Pencroffova pochodeň, dosáhl Cyrus Smith se společníky ústí chodby.


[1] Pluto byl bůh podzemí a Neptun bůh vod v římském bájesloví.

[2] Alhambra je slavný palác arabských vládců ve španělské Granadě.