KAPITOLA XVI KAPITÁN NEMO — JEHO PRVNÍ SLOVA — PŘÍBĚH BOJOVNÍKA ZA NEZÁVISLOST — NENÁVIST K UCHVATITELŮM — JEHO DRUHOVÉ — ŽIVOT POD MOŘEM — SÁM — POSLEDNÍ ÚTULEK NAUTILU NA LINCOLNOVĚ OSTROVĚ — TAJEMNÝ DUCH OSTROVA Po těchto slovech muž vstal a jeho tvář se objevila v plném světle. Byla to krásná hlava s vysokým čelem, s hrdým pohledem, s bílým vousem a s mohutnou, nazad sčesanou kšticí.
Muž se opřel o opěradlo lehátka, které právě opustil. Jeho zrak byl zcela klidný. Bylo vidět, že jeho tvář je poznamenána dlouhou chorobou, ale jeho dosud zvučný hlas pronesl anglicky, s přízvukem největšího překvapení tato slova: „Já nemám jméno, pane!“ „Znám vás,“ odpověděl Cyrus Smith. Kapitán Nemo vrhl na inženýra pohled, jako by ho chtěl zničit. Pak klesl na podušku lehátka.
„Co na tom ostatně záleží?“ zašeptal. „Vždyť umírám!“ Cyrus Smith přistoupil ke kapitánu Nemovi a Gedeon Spilett vzal do ruky jeho horkou dlaň. Ayrton, Pencroff, Nab a Harbert zůstali opodál v koutku nádherné místnosti, zalité elektrickým světlem.
Kapitán Nemo však odtáhl ruku a pokynul inženýrovi i novináři, aby se posadili.
Všichni kolonisté si ho s dojetím prohlíželi. To byl tedy ten, kterého nazývali „duchem ostrova“! To byla ona mocná bytost, jejíž zásahy při tolika příležitostech tak pronikavě měnily průběh událostí; to byl onen dobroděj, jemuž byli zavázáni celou svou vděčností. Před jejich očima však byl jen člověk — ač Nab a Pencroff věřili, že spatří boha — a ten člověk umíral!
Ale jak to, že Cyrus Smith kapitána znal? Proč neznámý tak prudce vstal, když zaslechl jméno, které podle jeho přesvědčení neměl nikdo znát?
Kapitán Nemo se znovu posadil, opřel se o podušky a pohlédl na inženýra, který stál před ním.
„Vy znáte jméno, které jsem kdysi nosil, pane?“ zeptal se.
„Znám je,“ odpověděl Cyrus Smith. „Stejně znám i váš podivuhodný podmořský člun.“ „ Nautilus ?“ „Ano, Nautilus.“ „Víte však… víte však, kdo jsem?“ „Vím.“ „Už třicet let nemám spojení se světem, třicet let žiji v mořských hlubinách, v jediném prostředí, kde jsem našel svobodu. Kdo mohl prozradit mé tajemství?“ „Muž, který se vám k ničemu nezavázal a který tedy nemůže být nařčen ze zrady.“ „Ten Francouz, kterého náhoda přivedla před šestnácti lety na palubu mé lodi?“ „Ano.“ „Ten muž a jeho dva přátelé nebyli tehdy zničeni maelströmem, do něhož se Nautilus dostal?“ „Ne, ten muž nezahynul. Vydal dokonce knihu »Dvacet tisíc mil pod mořem« a prozradil v ní všechny vaše příběhy.“ „Jenom příběhy několika měsíců, pane!“ odpověděl rychle kapitán Nemo. „To je pravda,“ přisvědčil Cyrus Smith. „Ale několik měsíců tak podivného života stačí k vašemu poznání.“ „K poznání velkého zločince, viďte?“ řekl kapitán Nemo s pohrdavým úsměvem na rtech. „Ano, k poznání revolucionáře, kterým možná lidstvo opovrhuje!“ Inženýr neodpověděl. „Nuže, pane?“ „Nemám práva soudit kapitána Nema,“ odpověděl Cyrus Smith. „Aspoň v jeho minulosti. Jako všichni lidé neznám ani já příčiny jeho podivného života a nemohu proto soudit následky. Vím však, že od našeho příchodu na Lincolnův ostrov bděla nad námi ochranná ruka. Vím, že za své životy vděčíme dobré, šlechetné a mocné osobě a že tato dobrá, šlechetná a mocná osoba jste vy, kapitáne Nemo!“ „Ano, to jsem já!“ řekl prostě kapitán. Inženýr a novinář vstali. Oba postoupili vpřed, rozhodnuti vyjádřit gesty i slovy vděčnost, kterou jejich srdce překypovala.
Kapitán Nemo je však pokynem ruky zastavil a hlasem, který se chvěl nechtěným dojetím, řekl: „Až mě vyslechnete!“ A pak v prostých a krátkých větách vylíčil kolonistům celý svůj život. Jeho příběh byl krátký, ale kapitán Nemo musel sebrat všechny své síly, aby jej dokončil. Bylo jasně vidět, že bojuje se stoupající slabostí. Cyrus Smith ho několikrát vyzval, aby si odpočinul, ale kapitán zavrtěl vždy hlavou jako člověk, který už nemůže počítat se zítřkem. Když mu novinář nabídl své lékařské znalosti, řekl: „To je zbytečné. Mé dny jsou už stejně sečteny.“ Kapitán Nemo byl Ind, kníže Dakkar, syn rádži kdysi nezávislého území Bundelkundu a vnuk indického národního hrdiny Tippo-Sáhiba. Otec poslal malého Dakkara, už když mu bylo deset let, do Evropy, aby tam chlapec získal všeobecné vzdělání. Tajně přitom doufal, že Dakkar bude jednou moci bojovat evropskými zbraněmi proti utlačovatelům svého lidu.
Od deseti do třiceti let se nesmírně nadaný Dakkar vzdělával ve všech vědách, v umění a v literatuře, až dosáhl nejvyššího možného vzdělání.
Cestoval celou Evropou. Pro svůj rod a pro své bohatství byl osobou velmi vyhledávanou, ale svody světa ho nijak nelákaly. Mladý a krásný Ind zůstal vážný a zasmušilý, sžírán touhou vše poznat a puzen k tomu stále rostoucím citem svého srdce.
Kníže Dakkar totiž nenáviděl. Nenáviděl jedinou zemi, kterou stále odmítal navštívit, jediný národ, jehož přednosti neustále zavrhoval: nenáviděl Anglii, a to tím víc, že se jí po mnohé stránce obdivoval.
Tento Ind v sobě soustředil všechnu divokou nenávist přemožených vůči dobyvatelům. Uchvatitel nemůže najít milost u pokořeného. Syn jednoho z vladařů, jejichž poddanství si mohla Anglie zajistit jen formálně, tento kníže z rodu Tippo-Sáhiba, vychovávaný myšlenkou na osvobození a na pomstu, hořel vášnivou láskou ke své nádherné rodné zemi, spoutané anglickými okovy. Proto nikdy nevkročil nohou na prokletou zemi, která jeho krásnou vlast zotročila.
Kníže Dakkar se stal umělcem, ovlivněným všemi zázraky umění, vědcem, který poznal všechny vědy, a na evropských dvorech se z něho stal nejvzdělanější politik. V očích těch, kdož ho znali jen povrchně, byl jenom světoobčanem zaníceným vědou, neschopným však něco dělat, prostě jedním z lenivých, nadutých a po ničem netoužících cestovatelů, kteří cestují celým světem a nemají nikde vlast.
Nebylo tomu tak. Tento umělec, tento vědec, tento člověk zůstal ve svém srdci Indem, který touží po pomstě, Indem, který v sobě živí naději na dobytí starých práv svého národa, naději na vyhnání cizinců a na opětné získání nezávislosti.
Roku 1849 se vrátil do Bundelkundu. Oženil se se vznešenou Indkou, jejíž srdce stejně krvácelo nad neštěstím indického lidu. Měl dvě děti, které nesmírně miloval. Ale jeho rodinné štěstí mu nedalo zapomenout na pokoření Indie. Čekal jen na příležitost. A ta se naskytla.
Anglické jho příliš tíživě doléhalo na indický lid. Kníže Dakkar vyvolal projevy nespokojenosti. Přelil do srdcí lidu všechnu nenávist, kterou k cizincům cítil. Procházel nejen samotnými zeměmi indického poloostrova, ale i kraji přímo podřízenými anglické správě. Vyvolal velké dny Tippo-Sáhiba, který hrdinně zemřel u Serigapatamu při obraně vlasti.
Roku 1857 vypukla velká revoluce sipajů[1]. Duší povstání byl kníže Dakkar. Organizoval revoluci, do jejíchž služeb dal všechno své bohatství. Sám na to doplatil. Bojoval v první řadě, nasadil svůj život jako nejprostší z indických hrdinů, kteří se vzbouřili za osvobození své vlasti. Ve dvaceti bitvách byl desetkrát raněn, ale smrt se mu vyhýbala i tehdy, když už poslední vojáci revoluce padli pod anglickými kulkami.
Britské panství v Indii nebylo nikdy v takovém nebezpečí. Kdyby se byla tehdy splnila naděje revolucionářů na pomoc zvenčí, byla by patrně Anglie ztratila své indické panství a svůj vliv v Asii.
Jméno knížete Dakkara se rázem proslavilo. Hrdina, který je nosil, nijak se neskrýval a bojoval vždy otevřeně. Na jeho hlavu byla vypsána odměna. Když se nenašel zrádce, který by ho byl vydal, zaplatil za to životem jeho otec, matka, žena i obě děti.
Právo muselo tentokrát ještě ustoupit před silou. Revoluce byla potlačena a země starých rádžů upadla do ještě tužší nadvlády Anglie.
Kníže Dakkar, kterému se smrt vyhýbala, vrátil se do bundelkundských hor. Zcela sám, zahořel tam hořkou nenávistí ke všemu, co mělo jméno člověka. Měl teď jenom svou nenávist a hrůzu z civilizovaného světa. Chtěl z něho navždy uprchnout. Sebral zbytky svého jmění a jednoho dne s dvaceti nejvěrnějšími přáteli zmizel.
Kam šel hledat kníže Dakkar onu svobodu, kterou mu odpíraly země obývané lidmi? Pod vodu! Do hlubin mořských, kde nikdo žít nemohl.
Bojovník se změnil ve vědce. Na pustém ostrově v Tichém oceánu si zařídil loděnici a v ní postavil podmořský člun, konstruovaný podle vlastních plánů. Elektřina, jejíž možnosti člověk teprve pozná, sloužila mu jako nevyčerpatelná pohonná síla. Využil jí všestranně ve svém podmořském člunu jako motorické síly i jako zdroje světla a tepla. K ukojení potřeb jeho vlastních i jeho posádky stačilo plně moře se svými nekonečnými poklady, s milióny ryb, s mořskými řasami a chaluhami i s obrovskými savci. Sloužilo mu však nejen svým živočišstvem a rostlinstvem, ale i tím, co v něm lidé ztratili. To knížeti Dakkarovi stačilo, a proto se už nikdy nechtěl vrátit na zemi. Nazval svůj člun jménem Nautilus a sám pod jménem kapitán Nemo[2] zmizel pod hladinou moře.
Po celá léta proplouval kapitán Nemo všemi oceány od pólu k pólu. Jako vyvrženec obydlených zemí skryl se v neznámých končinách obdivuhodných pokladů. Milióny, potopené v zálivu Vigo roku 1702 se španělskými loďmi, poskytly mu nevyčerpatelné bohatství, jehož tajně používal k podporování všech národů, které bojovaly za svou nezávislost.
Pak ztratil na dlouhou dobu všechno spojení s lidmi, až dne 6. listopadu 1866 přivedla náhoda na palubu jeho člunu tři muže. Byl to francouzský profesor, jeho sluha a kanadský velrybář. Tito muži spadli do moře při srážce Nautilu s fregatou Spojených států Abrahamem Lincolnem, která Nautilus pronásledovala.
Kapitán Nemo se od profesora dověděl, že jeho Nautilus je pokládán jednou za obrovskou velrybu, podruhé za podmořský člun pirátů a že byl pronásledován všemi oceány.
Kapitán Nemo mohl nechat ony tři muže napospas moři, ale neučinil to. Držel je v zajetí a oni tak mohli po sedm měsíců pozorovat všechny divy podivuhodné plavby, při níž ujeli pod hladinou oceánu a moří dvacet tisíc mil (osmdesát tisíc kilometrů).
Těmto mužům, kteří neznali nic z minulosti kapitána Nemá, podařilo se však dne 22. června 1867 uprchnout na člunu, kterého se v Nemově lodi zmocnili. Bylo to v době, kdy Nautilus plul podél norských břehů blízko maelströmu. Kapitán Nemo byl přesvědčen, že uprchlíci byli strženi tímto strašným vírem a našli v něm smrt. Nevěděl, že Francouz se svými společníky byl jakoby zázrakem vyvržen na břeh a zachráněn lofotskými[3] rybáři. Nevěděl také, že profesor po návratu do Francie vydal knihu, v které uveřejnil svá podivná dobrodružství na Nautilu .
Tak žil kapitán Nemo velmi dlouho, projížděje stále všemi oceány. Jeho společníci však jeden za druhým umírali a byli pohřbeni v korálovém hřbitově na dně Tichého oceánu. V Nautilu zůstal nakonec kapitán Nemo sám jako jediný ze všech kteří se s ním uchýlili pod hladinu moří.
Bylo mu už šedesát let. Když osaměl, zavedl Nautilus do jednoho ze svých podmořských přístavů, jichž kdysi užíval.
Tímto přístavem byla jeskyně na Lincolnově ostrově, která poskytla Nautilu útulek nejvhodnější.
Už šest let tady kapitán Nemo žil, zřeknuv se plaveb a čekaje na smrt. Náhoda však přivedla na ostrov trosečníky z Richmondu. Ve chvíli pádu balónu procházel se kapitán Nemo ve skafandru pod vodou několik desítek metrů od břehu ostrova a byl svědkem inženýrova pádu do moře. Kapitán Nemo se kdysi zřekl lidí, ale jeho dobré srdce teď zvítězilo. Zachránil Cyruse Smithe. Byl by rád trosečníky dopravil do jejich vlasti, ale dno vchodu do jeskyně se vulkanickou činností značně zvýšilo a Nautilus nemohl vyplout. Tam, kde lehce proplul malý člun, nemohl vyplout Nautilus se svým poměrně velkým ponorem.
Kapitán Nemo tam tedy zůstal a jen pozoroval tyto muže, vržené bez prostředků na pustý ostrov. Sám se nedal nikdy spatřit. Když poznal jejich počestnost, píli a vzájemné přátelství, začal se o jejich práci zajímat. Tak vnikl do všech jejich tajemství. Ve skafandru snadno dosáhl dna studny v Žulovém domě. Po skalních výčnělcích vystupoval až k jejímu ústí a naslouchal hovorům kolonistů, když si vypravovali o minulosti a posuzovali přítomnost a budoucnost. Poznal tak nesmírný boj Američanů proti Američanům ve válce za zrušení otroctví. Ano, tito mužové nakonec smířili kapitána Nema s lidstvem, které tak čestně na ostrově zastupovali.
Kapitán Nemo zachránil Cyruse Smithe. On také zavedl Topa ke Komínu a vyprostil ho z jezera. Umístil u Trosek bednu s užitečnými předměty, odvázal člun a pustil jej po řece Díků, vyhodil provaz ze Žulového domu přepadeného opicemi, dal kolonistům zprávu o Ayrtonově pobytu na ostrově Táboru listinou v láhvi, vyhodil pirátskou brigu do vzduchu torpédem uloženým na dně úžiny, zachránil Harberta před smrtí tím, že donesl chinin, a zasáhl také piráty elektrickými střelami, které byly jeho tajemstvím a jichž používal při podmořském lovu. Tak byly vysvětleny všechny události, které vypadaly jako nadpřirozené a dosvědčovaly šlechetnost a moc kapitána Nema.
Tento člověk, který lidstvo nenáviděl, prahl jen po dobru. Až dosud se spokojoval jen zasahováním do osudu svých chráněnců, ale když cítil, že jeho ochablé srdce předpovídá blízkou smrt, zavolal si je přímo na Nautilus . Učinil tak po drátě, kterým spojil svůj člun s ohradou. Možná že by to nebyl udělal, kdyby byl býval věděl, že Cyrus Smith zná jeho příběh a že ho osloví jménem kapitán Nemo.
Kapitán dokončil vyprávění o svém životě.
Nyní se rozhovořil Cyrus Smith. Připomněl znovu všechny příhody, které měly takový vliv na život kolonistů, a jménem svým a jménem svých soudruhů poděkoval kapitánovi za jeho šlechetnost, která si je tolik zavázala.
Ale kapitán Nemo odmítal přijímat díky za prokázané služby. Jeho duši plnila poslední myšlenka, kterou vyjádřil při stisknutí inženýrovy ruky těmito slovy: „Nyní, když znáte můj život, suďte mě!“ Kapitán Nemo měl na mysli především vážnou příhodu, kterou zažili i oni tři cizinci — příhodu, kterou také francouzský profesor ve své knize vylíčil v celém jejím strašném rozsahu. Několik dní před útěkem Francouze a jeho dvou druhů byl totiž Nautilus pronásledován v severním Atlantiku válečnou fregatou. Podmořský člun se vrhl jako beran proti dotěrné lodi a bez milosti ji potopil.
Cyrus Smith pochopil, oč kapitánovi jde, a mlčel.
„Byla to anglická fregata!“ zvolal kapitán Nemo, který se stal na chvíli opět knížetem Dakkarem. „Rozumíte dobře? Anglická fregata! Byl jsem zaskočen v úzké a mělké zátoce… Musel jsem proniknout… a pronikl jsem!“ Pak klidnějším hlasem pokračoval: „Byl jsem v právu. Konal jsem všude dobro, pokud jsem jen mohl, a zlo, které jsem musel dělat. V odpuštění není všechna spravedlnost.“ Po těchto slovech nastalo opět ticho. Kapitán Nemo pak pokračoval: „Co o mně soudíte, pánové?“ Cyrus Smith mu podal ruku a řekl vážným hlasem: „Kapitáne, mýlil jste se v domněnce, že lze vzkřísit minulost, a bojoval jste proti nezbytnému vývoji. Tehdy nebyla ještě doba k úspěšnému boji. Byl to omyl, který někdo obdivuje a někdo odsuzuje. Proti tomu, kdo se mýlí v úmyslech zdánlivě správných, můžeme bojovat, ale nepřestáváme si ho vážit. Váš omyl je právě z těch, které nevylučují obdiv. Vaše jméno se nemusí bát soudu dějin. Historie si váží hrdinů, i když někdy odsuzuje výsledky jejich hrdinství.“ Prsa kapitána Nemá se zdvihla a jeho ruka se zvedla. „Mýlil jsem se, nebo jsem byl v právu?“ zašeptal.
Cyrus Smith opakoval: „Nemusíte se bát soudu dějin, kapitáne Nemo. Čestní lidé, kteří tu dnes s vámi jsou, budou vás věčně oplakávat.“ Po těchto slovech přistoupil ke kapitánovi Harbert, poklekl před ním, vzal jeho ruku do svých a políbil ji. Z očí umírajícího se vyřinuly slzy.
[1] Revoluce sipajů (1857—1859) bylo národně osvobozenecké povstání indických demokratů proti koloniálnímu panství v Indii. Povstání se rozšířilo na celou severní Indii. Ale pro nedostatek jednotného vedení, pro feudální rozdrobení Indie a pro zradu indických feudálních knížat podařilo se Angličanům revoluci potlačit. Celou Indií pak proběhla vlna anglického teroru; v mnohých městech došlo k hromadnému vraždění.
[2] Nemo je latinské slovo, které znamená „nikdo“.
[3] Lofoty jsou ostrovy u severního Norska.
