KAPITOLA XV NÁVRAT — ROZHOVOR — CYRUS SMITH A NEZNÁMÝ — BALÓNOVÝ PŘÍSTAV — INŽENÝROVA PÉČE — VZRUŠUJÍCÍ POKUS — PRVNÍ PLÁČ Dne 20. října v sedm hodin ráno přistála Bonaventura po čtyřdenní plavbě u pobřeží při ústí řeky Díků. Cyrus Smith a Nab, zneklidněni špatným počasím a dlouhou nepřítomností soudruhů, vystoupili ráno na planinu Výhledu a odtud konečné spatřili loď, která se tak dlouho nevracela.
„Nu, tady jsou!“ řekl prostě inženýr.
Nab začal radostí tančit. Točil se dokolečka, tleskal rukama a radostně se šklebil. Tato němohra byla dojemnější než nejdelší rozhovor.
První myšlenkou inženýrovou, když spočítal osoby na palubě Bonaventury , bylo, že Pencroff trosečníka na ostrově Táboru buď nenašel, nebo že ten nešťastník přeplul na jiný ostrov a vyměnil tak jedno vězení za druhé.
Na palubě Bonaventury byli skutečně jen námořník Pencroff, Gedeon Spilett a Harbert.
V okamžiku přistání stál inženýr s Nabem už na pobřeží. Dříve než plavci vystoupili, řekl jim Cyrus Smith: „Byli jsme vaším zdržením znepokojeni, přátelé. Nestalo se vám žádné neštěstí?“ „Ne,“ odpověděl Gedeon Spilett. „Naopak, vše šlo báječně. Budeme vám o tom vypravovat.“ „Přesto jste však svůj úkol nesplnili,“ pokračoval inženýr. „Jste jen tři jako při odjezdu.“ „Odpusťte, pane Smithi, jsme čtyři,“ opravil ho Pencroff. „Našli jste toho trosečníka?“ „Ano.“ „A přivezli jste ho?“ „Ano.“ „Živého?“' „Ano.“ „Kde je? A kdo je to?“ „Je to, či spíš byl to kdysi člověk,“ odpověděl novinář. „To je vše, co vám můžeme říci.“ Inženýr byl rychle zasvěcen do událostí, které se staly během výpravy. Plavci vypravovali o podmínkách plavby, o dlouho opuštěné chatě, kterou na ostrově našli, a konečně o zajetí trosečníka, který však už nejevil známky příslušnosti k lidské rase.
„A teď nevím,“ dodal Pencroff, „zdali jsme udělali dobře, že jsme ho přivezli.“ „Dobře jste udělali,“ odpověděl živě inženýr. „Ale ten nešťastník už nemá rozum!“ „Je možné, že teď ne.“ řekl inženýr Smith. „Ale před několika měsíci byl ještě člověkem, jako jste vy i já. Kdo ví, co by se stalo z posledního z nás, kdyby byl odsouzen k dlouhému osamění na našem ostrově! Víte přece, že osamění ničí rozum. Proto jste toho ubožáka našli v takovém stavu.“ „Pane Smithi,“ ptal se Harbert, „z čeho soudíte, že otupení toho nešťastníka trvá jen několik měsíců?“ „Protože listina, kterou jsme našli v láhvi, byla napsána před nedávnou dobou. A napsat ji mohl jedině tento trosečník.“ „Jestliže ovšem nebyla napsána nějakým jeho společníkem, který zatím už zemřel,“ mínil novinář. „To je nemožné, Spilette.“ „Proč?“ ptal se novinář. „Protože by listina hovořila o dvou trosečnících,“ odpověděl Cyrus Smith. „Mluví však jen o jednom.“ Harbert pak stručně vylíčil příhody výpravy a zdůraznil ono podivné vzpamatování zajatce, který se v největší bouři změnil v obratného námořníka. „Celkem správně přikládáš této příhodě důležitost, Harberte,“ řekl inženýr. „Ten nešťastník není nevyléčitelný. Do tohoto stavu ho přivedla beznadějnost. Zde najde své bližní, a protože ještě jeví známky rozumu, zachráníme ho.“ Trosečník z ostrova Tábora byl za soucitné inženýrovy pomoci a k velkému Nabovu údivu vyveden z kabiny na příď Bonaventury . Jakmile se však ocitl na zemi, chtěl utéci.
Ale Cyrus Smith k němu přistoupil, s důrazným pohybem mu položil ruku na rameno a podíval se mu s nekonečnou dobrotou do očí. Nešťastník jako pod vlivem inženýrovy vůle se uklidnil, sklopil oči a nekladl už žádný odpor.
„Ubohý opuštěný!“ šeptal inženýr a dlouho trosečníka pozoroval. Ač ve vzhledu neznámého nebylo pranic lidského, zjistil inženýr — právě tak jako Spilett — v jeho očích nepozorovatelný záblesk inteligence.
Bylo rozhodnuto, že neznámý bude bydlet v jedné místnosti Žulového domu, z něhož ostatně nemohl utéci. Nechal se tam klidně odvést. Kolonisté doufali, že pozornou péčí z něho udělají jednou dalšího platného člena kolonie.
Plavci však umírali hladem. Nab připravil rychle snídani a Cyrus Smith si dal při ní vyprávět o všech příhodách, které plavci zažili. Souhlasil s názorem, že neznámý je Angličan nebo Američan, jak o tom svědčil zbytek nápisu Britannia . Ostatně i pod hustým vlasem a vousem neznámého rozeznal inženýr zřetelné znaky anglosaské rasy.
„Ale ještě jsi nám neřekl, Harberte,“ obrátil se k chlapci Gedeon Spilett, „jak jsi se s tím divochem setkal. My víme jen to, že tě přepadl a že jsme ti jen taktak přišli na pomoc…“ „Co vám o tom mám říci?“ ptal se Harbert. „Byl jsem zaměstnán sbíráním semen, když jsem za sebou zaslechl náhle praskot větví. Neměl jsem čas ani se obrátit, když už se na mne neznámý vrhl ze stromu v kratší době, než v jaké vám to říkám. A nebýt Pencroffa a pana Spiletta…“ „Chlapče,“ řekl Cyrus Smith, „unikl jsi velikému nebezpečí, ale bez té příhody by vám byl neznámý unikl a my bychom teď byli bez nového společníka.“ „Vy tedy doufáte, že z něho uděláte člověka?“ ptal se novinář. „Ano,“ přisvědčil inženýr.
Po snídani se kolonisté vrátili na pobřeží, aby vynesli věci z lodi. Inženýr si prohlédl zbraně a střelivo, ale nenašel nic, co by mohlo určit totožnost neznámého.
Chycení prasat na ostrově Táboru bylo oceněno jako záslužná věc. Zvířata byla odnesena do stáje, kde si jistě brzy zvyknou.
Oba soudky s prachem a s olovem i krabice s puškovými zápalkami byly také vděčně přijaty. Kolonisté se rozhodli, že si zřídí malou prachárnu buď v horní jeskyni, nebo vůbec mimo Žulový dům, aby nebyli ohroženi možným výbuchem. Budou ovšem pokračovat ve výrobě střelné bavlny, s kterou měli dobré zkušenosti. Nebylo tedy rozumné nahrazovat ji obyčejným střelným prachem.
Když bylo vylodění hotovo, řekl Pencroff: „Pane Smithi, myslím, že bychom měli Bonaventuru uklidit na bezpečné místo.“ „Ústí řeky Díků se k tomu nehodí?“ ptal se Cyrus Smith. „Ne, pane Smithi,“ odpověděl námořník. „Tady by loď polovinu času ležela na písku a to by jí škodilo. Vidíte sám, že je to dobrá loď a že se držela obdivuhodně i za větru, který nás na zpáteční cestě napadl.“ „Nemohli bychom ji zakotvit výš na řece?“ „To bychom mohli, pane Smithi, ale řeka ji ničím nechrání před východním větrem a Bonaventura by příliš trpěla nárazy moře.“ „A kam ji chcete dát, Pencroffe?“ „Do Balónového přístavu. Ta malá a skálami chráněná zátoka bude pro loď nejlepším přístavem.“ „Není to příliš daleko?“ „Vždyť je to jen pět kilometrů od Žulového domu a máme tam už krásnou přímou cestu!“ „Dobře, Pencroffe, odvezte tam svou Bonaventuru ,“ souhlasil Cyrus Smith. „Já bych ji měl ovšem raději pod přímým dohledem. Až budeme mít čas, budeme si muset postavit malý přístav.“ „Báječné!“ zvolal námořník. „Přístav s majákem, s vlnolamem a s dokem! Ach, s vámi je všechno tak snadné!“ „Ano, Pencroffe,“ odpověděl inženýr, „ovšem jen tehdy, když mi pomůžete, protože vy jste tvůrcem tří čtvrtin každého našeho díla.“ Harbert s námořníkem vystoupili tedy na Bonaventuru , zvedli kotvu a s polovičními plachtami odpluli v čerstvém větru k Drápu. Po dvou hodinách zakotvili v klidné vodě Balónového přístavu.
Naznačovaly snad první dny pobytu neznámého v Žulovém domě, že se jeho zastřená mysl vyjasní? Objevoval se zásvit rozumu v jeho hlubokém otupení? Vracel se do těla zdravý duch? Cyrus Smith a Gedeon Spilett častokrát hovořili s obavami o tom, není-li nešťastníkův rozum zastřen nadobro.
Zpočátku trosečník, zvyklý na neomezenou volnost ostrova Tábora, dostával zuřivé záchvaty. Kolonisté se při nich báli, aby se nevrhl z oken Žulového domu na pobřeží. Časem se však neznámý uklidňoval, a tak mu mohli ponechat zas volnost pohybu.
Mohli ostatně doufat ve zlepšení jeho stavu. Neznámý už upustil od pojídání syrového masa a zvykal si na normální potravu. Pečené maso už v něm nebudilo odpor, který projevil na palubě Bonaventury .
Cyrus Smith využil jeho spánku a ustřihal mu vlasy i vousy, které vytvářely kolem jeho hlavy hustou hřívu a dodávaly mu divokého vzhledu. Vzal mu také hadr, který měl kolem beder, a dal mu pořádné šaty. Díky této péči nabyl neznámý zas trochu lidského vzhledu. Dokonce se zdálo, že i oči mu nějak zlidštěly. Bylo už znatelné, že dokud bývala tato tvář ozářena lidskou inteligencí, musela být krásná.
Cyrus Smith se snažil být denně několik hodin s neznámým. Přicházel k němu se svou prací a zabýval se před ním vším možným, aby tím upoutal jeho pozornost. Možná že postačí jedna jiskra ke vznícení rozumu v jeho mysli, že jediná vzpomínka oživí jeho vědomí. Náběh k tomu se stal už za bouře na Bonaventuře .
Inženýr před ním mluvil stále nahlas, aby pronikl i k sluchu neznámého a sluchem k otupenému vědomí. Někdy se k nim připojoval jiný kolonista nebo všichni čtyři. Hovořili před ním o věcech, které se týkaly námořnictví a musely působit především na námořníka. Někdy se už zdálo, že neznámý matně vnímá hovor, a brzy se kolonisté přesvědčili, že jim už částečně rozumí. V jeho obličeji se často projevoval výraz nezměrné bolesti, dokazující jeho vnitřní utrpení. A výraz tváře je klamat nemohl. Ale stále nemluvil, ač se už několikrát zdálo, že mu ze rtů unikla jednotlivá slova.
Zatím byl neznámý stále klidný a smutný. Nebyl však jeho klid jen zdánlivý? Nebyl jeho smutek jen důsledkem uvěznění? To se nedalo ještě určit. Ale neznámý viděl stále stejné věci v malém prostoru, stýkal se jen s kolonisty, na které si snad už zvykl, neměl žádná přání, byl oděný i sytý, a tak se jeho duševní stav viditelně lepšil. Pochopil svůj nový život? Nebo byl prostě tímto novým životem proniknut, a můžeme-li použít výrazu, který se na něho hodil, tedy svými novými pány jen „ochočen“ jako zvíře? To byla důležitá otázka, kterou chtěl Cyrus Smith rychle rozřešit, aniž ovšem na nemocného pospíchal. Pro inženýra byl neznámý jen nemocným. Uzdraví se někdy?
Inženýr ho neustále pozoroval. Pořád bděl nad jeho rozumem, připraven zachytit ihned nejmenší jeho projev.
Kolonisté s dojetím sledovali každou fázi inženýrova léčebného postupu. Pomáhali mu v této práci lidskosti a všichni, kromě Pencroffa, věřili v její úspěch.
Klid neznámého byl stále stejný. K inženýrovi, jehož vlivu podléhal, počal trosečník projevovat zvláštní náklonnost. Cyrus Smith se rozhodl pro nový pokus: odvést neznámého do jiného prostředí, před oceán, na který byl zvyklý kdysi stále pohlížet, a do lesa, který by mu připomněl dobu strávenou na ostrově Táboru.
„Můžeme však předpokládat, že nám na svobodě neuteče?“ ptal se Gedeon Spilett.
„To právě musíme vyzkoušet,“ odpověděl inženýr.
„Dobrá,“ řekl Pencroff, „ale až se ten chlapík octne venku před volným prostorem, práskne nám do bot.“ „Tomu nevěřím,“ prohlásil Cyrus Smith. „Zkusme to!“ navrhl Gedeon Spilett.
„Dobrá,“ souhlasil inženýr.
Téhož dne — 30. září — uplynulo devět dní od chvíle, kdy se trosečník z Tábora stal vězněm Žulového domu. Bylo krásně a slunce zalévalo ostrov teplými paprsky.
Cyrus Smith a Pencroff odešli do místnosti neznámého a našli ho u okna, jak se dívá na nebe.
„Pojďte, příteli!“ vyzval ho inženýr.
Neznámý vstal. Upřel pohled na Cyruse Smithe a následoval ho, zatímco námořník kráčel za nimi, nijak nevěře ve zdárný výsledek pokusu.
U dveří ho posadili do výtahového koše; Nab, Harbert a Gedeon Spilett na ně už čekali pod Žulovým domem. Koš sjel a za několik minut byli všichni na pobřeží.
Kolonisté od neznámého trochu poodešli, aby mu ponechali úplnou volnost.
Trosečník udělal několik kroků k moři a jeho zrak zazářil vzrušením. Nijak se však nesnažil utéci. Pozoroval jen drobné vlnky, které rozraženy ostrůvkem lehaly na pobřeží.
„Je to jen moře,“ řekl Gedeon Spilett, „a to v něm nemůže vzbudit touhu po útěku.“ „Ano,“ souhlasil Cyrus Smith. „Musíme ho odvést na planinu Výhledu k okraji lesa. Tam se pokus rozhodne.“ „Nebude moci stejně utéci,“ připomněl Nab. „Mosty jsou zdviženy.“ „Ach, to není muž, kterého by přivedl Glycerínový potok do rozpaků,“ usmál se Pencroff. „Přeskočí ho jedním skokem.“ „To uvidíme,“ řekl Cyrus Smith, nespouštěje z neznámého zrak. Trosečníka pak odvedli podle ústí řeky Díků po levém břehu na planinu Výhledu.
Na místě, kde rostly vysoké, lesní stromy, kývající se v čerstvé bríze, byl neznámý zřejmě vzrušen svěží lesní vůní. Z prsou mu unikl vzdech.
Kolonisté se drželi v pozadí, připraveni ho zadržet, kdyby se pokusil o útěk.
Neznámý skutečně vypadal, jako by se chtěl vrhnout do potoka, který ho odděloval od lesa. Nohy se mu napjaly jako pružná pera… Jeho svalstvo se však hned zase uvolnilo, neznámý se napolo sklonil a z očí se mu vyřinul proud slz.
„Ach!“ zvolal Cyrus Smith. „Už se stal člověkem! Pláče!“
