KAPITOLA XV PROBUZENÍ SOPKY — LÉTO — PRÁCE POKRAČUJÍ — VEČER 15. ŘÍJNA — TELEGRAM — DOTAZ — ODCHOD DO OHRADY — ZPRÁVA — NOVÉ VEDENÍ — ČEDIČOVÉ POBŘEŽÍ — PŘÍLIV — ODLIV — JESKYNĚ — OSLŇUJÍCÍ SVĚTLO Cyrus Smith na to upozornil své druhy. Ti ustali v práci a pozorovali sopku.
Sopka se tedy probudila a páry prorazily skalnatou sutí v kráteru. Způsobí však podzemní oheň výbuch? To by byla událost, které se předejít nedalo.
I kdyby se připustila možnost výbuchu, bylo nepravděpodobné, že by jím trpěl ostrov jako celek. Výtok lávy není vždy nebezpečný. Ostrov zažil sopečný výbuch už několikrát, jak o tom svědčily dlouhé lávové proudy na severním pobřeží. A tvar kráteru vedl k přesvědčení, že by nová láva tekla opět starým směrem. Minulost nemohla ovšem zavazovat budoucnost. Na svazích sopek se častokrát otvírají nové krátery. Tak se to stalo u sopky Etny, Popokatépetlu a Orizaby[1] a nové krátery jsou vždy nebezpečné.
Stačí menší zemětřesení, které zpravidla doprovází výtok lávy, a vnitřní struktura sopky je porušena. Láva si pak snadno proráží nové cesty.
Cyrus Smith to přátelům vysvětlil, aniž nebezpečí přeháněl. Uvedl všechny důvody pro i proti.
Dělat nemohli nic. Žulový dům nebude snad zemětřesením ohrožen. V nebezpečí však bude ohrada, zvlášť kdyby se otevřel nový kráter na jižním svahu Franklinovy hory.
Od tohoto dne nepřestaly páry unikat z vrcholu hory. Jejich sloup se dokonce zvyšoval, ale oheň se v něm dosud neobjevil. Ten se ještě skrýval ve vnitřní části kráteru.
S příchodem teplých dnů pustili se kolonisté zase do práce. Snažili se co nejvíce uspíšit stavbu lodi. Pobřežního vodopádu využili k postavení vodní pily, která pak rychle rozřezávala kmeny na prkna a trámy. Mechanismus tohoto zařízení byl velmi prostý. Napodoboval mechanismus starých norských pil. Potřeboval dokázat jen dva protisměrné pohyby a inženýr to zařídil s dvěma vhodně sestavenými válci a s kolem na hřídeli.
Koncem září se už v loděnici zvedala kostra lodi, stavěné jako goeleta. Žebroví už bylo celé hotovo a jednotlivé dvojice žeber byly zatím podepřeny lešením, které už připomínalo lodní trup. Tato vpředu štíhlá a vzadu široká loď bude jistě schopna i daleké plavby. Ale postavení paluby, vnitřního bednění a pažení vyžádá si ještě mnoho času. Naštěstí bylo z pirátské brigy zachráněno všechno kování. Z bednění a z žeber brigy vytrhal Ayrton s Pencroffem všechny patky, osazení a měděné hřeby. Pro kováře to znamenalo úsporu práce, ale tesaři měli stále co dělat.
Práce na stavbě lodi byly přerušeny žněmi, sklizní všech plodin z planiny a novým osevem. Po těchto pracích byl všechen čas zas věnován stavbě goelety.
Večer bývali vždy kolonisté únavou vyčerpáni. Aby neztráceli čas, upravili si dobu odpočinku. Obědvali v poledne a večeřeli, až když už bylo úplné šero. Pak odcházeli do Žulového domu a spěchali na lože.
Někdy však před spaním ještě hovořívali, vyskytla-li se zajímavá látka k hovoru. Mluvívali o budoucnosti a o změnách, které jim přinese plavba goeletou do nejbližších krajů. Mezi těmito plány stála nejčastěji otázka jejich pozdějšího návratu na Lincolnův ostrov. Svou kolonii nikdy neopustí a jejich ostrov, s takovou námahou a tak pečlivě upravený, čeká po navázání spojení s Amerikou další rozkvět.
Nab s Pencroffem doufali, že tu stráví celý život.
„Harberte, ty bys Lincolnův ostrov opustil?“ ptával se námořník.
„Nikdy, Pencroffe, zvlášť rozhodneš-li se ty zůstat tady navždy.“ „To už je rozhodnuto. Přivezeš si sem svou ženu a já vychovám z tvých dětí úžasné chlapíky!“ „Dobrá,“ odpovídal Harbert se smíchem. „A co vy, pane Smithi?“ pokračoval nadšeně Pencroff. „Vy se stanete guvernérem ostrova. Kolik obyvatel by se tu uživilo? Aspoň deset tisíc!“ Tak hovořívali o všem možném, nechali Pencroffa spřádat jeho fantazie a novinář končíval rozhodnutím, že tu založí časopis Lincolnský hlasatel . To je typický rys lidského snažení. Nechat po sobě trvalé dílo, které by přežilo svého původce a vtisklo pečeť jeho velikosti všemu, s čím se potomstvo setká. To také učinilo člověka vládcem přírody a to také ospravedlňuje jeho činy.
Kdo ví, zda i Top a Jup neměli nějaké sny o budoucnosti.
Mlčelivý Ayrton si jen říkal, že by chtěl spatřit lorda Glenarvana a získat odpuštění všech jeho přátel.
Večer 15. října se podobný rozhovor neobvykle prodloužil. Bylo už osm hodin. Stěží zastírané zívání dokazovalo, že už se blíží hodina spánku. Pencroff právě zamířil k svému lůžku, když se náhle ve velkém sále rozezněl elektrický zvonek.
V Žulovém domě byli všichni: Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Harbert, Ayrton, Pencroff i Nab. V ohradě tedy nebyl nikdo.
Cyrus Smith vstal. Kolonisté se na sebe nechápavě podívali. „Co to znamená?“ zvolal Nab. „Který čert to zvoní?“ Nikdo neodpověděl. „Je bouřkové počasí,“ řekl Harbert. „Snad elektrická indukce…“ Harbert větu nedokončil. Inženýr, na něhož všichni hleděli, zavrtěl odmítavě hlavou.
„Počkejme ještě!“ řekl Gedeon Spilett. „Je-li to výzva, pak ať vysílá kdokoli, bude ji jistě opakovat.“ „Ale kdo to může být?“ opakoval Nab. „Ten, kdo…,“ začal Pencroff, ale nedomluvil.
Jeho slova byla přerušena novým řinčením zvonku.
Cyrus Smith přistoupil k přístroji a zapojil proud do vedení. Pak signalizoval do ohrady dotaz: „Co chcete?“ Za několik vteřin se počala ručička číselníku pohybovat po písmenech a dala tuto odpověď: „Přijďte co nejrychleji do ohrady!“ „Konečně!“ zvolal Cyrus Smith. Ano, konečně! Tajemství ostrova bude odhaleno. Při pomyšlení na tu událost, která je volá do ohrady, spadla rázem z kolonistů únava a potřeba odpočinku. Beze slova opustili v několika vteřinách Žulový dům a octli se na pobřeží. Doma nechali jen Jupa a Topa. Bez nich se dnes obejdou.
Byla tmavá noc. Měsíc byl v novu a zapadl dnes večer zároveň se sluncem. Černé bouřkové mraky tvořily těžkou a nízkou klenbu, která zakrývala i zářící hvězdy. Několik hluchých blesků prozrazovalo nad obzorem vzdálenou bouři. Dalo se očekávat, že se bouře za několik hodin přižene hrozivou nocí až sem.
Ale sebevětší tma nemohla zastavit kolonisty, kteří už cestu k ohradě dokonale znali. Stoupali rychle podle řeky Díků, dosáhli planiny, přešli Glycerínový potok a pustili se lesem k ohradě, šli velmi rychle, hnáni živým vzrušením. Nepochybovali o tom, že konečně poznají tajemnou bytost, která tak pronikavě zasáhla do jejich života, tak šlechetně jim pomáhala a tak důrazně prováděla své akce. Byla přitom tak důvěrně spojena s kolonií, že znala každou podrobnost jejich života, věděla o všem a mohla vždy včas a na pravém místě zasáhnout.
Zamyšlení kolonisté zrychlovali krok. Pod klenbou stromů byla taková tma, že ani kraj cesty nebylo vidět. V lese vládlo naprosté ticho. Čtvernožci i ptáci, ochromení těžkou atmosférou, neprojevovali žádné známky života. Listím nepohyboval nejmenší vánek. Jen kroky kolonistů zněly po ztvrdlé půdě.
Ticho za první čtvrthodinky chůze přerušil jen Pencroffův hlas: „Měli jsme si vzít pochodně.“ „V ohradě nějakou najdeme,“ řekl na to inženýr. Cyrus Smith opustil s druhy Žulový dům v osm hodin dvanáct minut. V devět hodin padesát pět minut měli za sebou vzdálenost sedmi kilometrů z devíti, které oddělovaly ústí řeky Díků od ohrady.
V tomto okamžiku se nad ostrovem objevily bílé blesky, vyznačující černě mezery v listoví. Jejich prudké světlo oslňovalo a oslepovalo. Bouře se mohla přihnat každým okamžikem. Blesky byly stále častější a oslnivější. Vzdálené hřmění se převalovalo v mračnech blíž a blíž. Ovzduší bylo teď přímo dusivé.
Kolonisté šli jakoby puzeni neodolatelnou silou.
Ve čtvrt na jedenáct jim ukázal mohutný blesk ohradu a kolonisté nedošli ještě ani k vratům, když se ozval strašný rachot hromu.
Za okamžik prošli ohradou a Cyrus Smith došel ke dveřím chaty.
Je možné, že neznámý je v chatě, odkud musel poslat telegram. Uvnitř však byla tma. Inženýr zaklepal na dveře.
Ticho.
Cyrus Smith dveře otevřel a kolonisté vkročili do světnice ponořené do tmy.
Nab rozkřesal oheň a za chvíli byla zapálena pochodeň, při jejímž svitu byla světnice prohlédnuta… Nebyl tu nikdo. Věci ležely tak, jak je tu kolonisté opustili.
„Stali jsme se snad obětí šálení smyslů?“ bručel si Cyrus Smith.
Ne, to není možné! Telegram přece jasně říkal: „Přijďte co nejrychleji do ohrady!“ Přistoupil ke stolu, na němž stál telegrafní přístroj. Vše bylo na svém místě: články i se skříňkou, zapisovací přístroj i telegrafní klíč.
„Kdo tady byl naposled?“ ptal se Cyrus Smith.
„Já,“ ozval se Ayrton.
„Kdy?“ „Před čtyřmi dny.“ „Zpráva!“ vykřikl náhle Harbert a ukázal na papír, který ležel na stole. Na papíru bylo anglicky napsáno: „Sledujte nové vedení!“ „Pojďme!“ řekl Cyrus Smith, neboť rázem pochopil, že zpráva nebyla poslána z ohrady, nýbrž z úkrytu neznámého, z místa, které bylo novým vedením, napojeným na staré, spojeno přes ohradu se Žulovým domem. Nab se chopil hořící pochodně a všichni za ním vyrazili k ohradě.
Bouře se zatím rozpoutala s krajní zuřivostí. Přestávky mezi blesky a hromem se stále zkracovaly. Nad Franklinovou horou i nad celým ostrovem přeletěl povětroň. Ve svitu blesků spatřili kolonisté vrchol sopky zahalený parami.
V prostoru mezi chatou a ohradou neviděli žádné vedení. Ale u vrat našel inženýr v záři blesků na prvním kůlu drát, který vedl od izolátoru na zem.
„Tady je!“ zvolal Cyrus Smith.
Drát ležel na zemi, ale byl po celé délce izolován jako podmořský kabel, aby zajistil nerušený průchod proudu. Podle směru vedl lesem k jižnímu předhoří Franklinovy hory a na západ.
„Pojďme!“ vyzval soudruhy Cyrus Smith.
Za svitu pochodně a v záři blesků pustili se kolonisté podle drátu.
Rachot hromu zatím zesílil; nebylo ani možno mluvit. Nešlo teď ovšem o hovor, ale o rychlý pochod.
Cyrus Smith i jeho kamarádi přešli napřed předhoří mezi ohradou a Vodopádovou řekou v jeho nejvyšším místě. Drát, který byl někde natažen po větvích a jinde ležel prostě na zemi, vedl je bezpečně vpřed. Inženýr předpokládal, že je drát dovede na konec údolí, kde je asi útulek neznámého.
Nebylo tomu tak. Museli překročit předhoří na jihozápadě a sestoupit na pustou pláň, ukončenou podivně utvářenými čedičovými skálami. Kolonisté se občas sehnuli, aby ohmatali vedení a ověřili si tak správnost postupu. Nepochybovali už o tom, že vedení míří přímo k moři. Tam asi v nějaké jeskyni bude tak dlouho hledaný úkryt.
Nebe bylo v jednom ohni. Blesk stíhal blesk. Několik jich sjelo na vrchol hory, kde udeřily do kráteru plného hustého dýmu. Občas se zdálo, jako by ze sopky už vyletovaly plameny.
Několik minut před jedenáctou stáli kolonisté na vysokém břehu u západního oceánu. Zdvihl se vítr. V hloubce sta metrů pod nimi hučel příboj.
Cyrus Smith odhadoval, že jsou asi dva kilometry od ohrady.
V tomto místě se vedení ztrácelo ve skálách, kde sestupovalo úzkou a podivně utvářenou soutěskou.
Kolonisté se do ní pustili. Byli přitom v nebezpečí, že uvolní nějaký balvan a budou jím smeteni do moře. Sestup byl nesmírně obtížný. Oni však na to nedbali. Už se ani nemohli ovládat, puzeni neodolatelnou silou k tajemnému místu jako železo k magnetu.
Tak si ani neuvědomili, že sestoupili průrvou, kterou by se za denního světla neodvážili sestoupit. Uvolněné balvany při letu místy osvětlenými bleskem vypadaly jako zářící povětroně. Cyrus Smith postupoval v čele, Ayrton řadu uzavíral Tady museli zvolnit krok. Občas někdo z nich na hladké skále uklouzl. Vstal však a pokračoval v cestě.
Konečně se vedení ostře stočilo podle pobřežních skal, pokrytých hustou pěnou přílivu. Kolonisté dosáhli vnějšího okraje čedičové stěny.
Zde se táhlo podél okraje moře úzké pobřeží. Drát vedl kolonisty dál. Neušli ani sto kroků, když se pobřeží stočilo mírným svahem až k hladině moře.
Inženýr sledoval drát a zjistil, že se ponořuje do moře. Jeho soudruzi se u něho překvapeně zastavili.
Z hrudí se jim vydral vzdech zklamání. Mají se snad vrhnout do vody a hledat tam nějakou podmořskou jeskyni? V nynějším duševním i tělesném stavu by se byli ani dlouho nerozmýšleli.
Zastavila je inženýrova slova.
Cyrus Smith zavedl soudruhy pod skalní výstupek a tam jim řekl: „Počkáme! Je teď příliv. Za nízkého moře se nám otevře cesta.“ „Ale co vás přivedlo k domnění…,“ ptal se Pencroff. „Nevolal by nás, kdyby tu nebyla možnost dostat se k němu.“ Cyrus Smith hovořil s takovým přesvědčením, že mu nikdo neodporoval. Jeho úvaha byla ostatně logická. Kolonisté uznali, že pod hladinou může být vchod do nějaké jeskyně, přílivem nyní zakrytý. Museli však několik hodin čekat. Zůstali mlčky stát v dutině vyhloubené do skály. Počalo pršet. Déšť se brzy změnil v příval, který se valil z mračen roztínaných blesky. Zvuk hromu byl zesilován mnohonásobnou ozvěnou skal do hrůzné velkoleposti.
Všichni kolonisté byli silně vzrušeni. Tisíce nejpodivnějších myšlenek jim vířilo hlavami. Všichni si představovali obrovský a nadlidský zjev, který jedině mohl odpovídat obrazu, jaký si o tajemném duchu ostrova vytvořili.
O půlnoci odešel Cyrus Smith s pochodní k pobřeží, aby si prohlédl seskupení skal.
Odliv už trval dvě hodiny. Inženýr se nemýlil. Nad hladinou už počal vystupovat široký otvor ve skále. Ostře se zahýbající drát zmizel v tomto otvoru. Cyrus Smith se vrátil k soudruhům a prostě řekl: „Za hodinu bude vchod uvolněn.“ „Je tam tedy?“ ptal se Penčroff. „Pochyboval jste snad o tom?“ ptal se inženýr.
„Ale ta jeskyně bude přece do určité výše naplněna vodou,“ divil se Harbert.
„Anebo z vody úplně vystoupí,“ odpověděl Cyrus Smith. „V tom případě ji přejdeme. Zůstane-li pod vodou, budeme tam mít jistě připravený nějaký dopravní prostředek.“ Uplynula další hodina. Kolonisté sestoupili k moři. Ve třech hodinách kleslo moře o pět metrů. Vrchol oblouku vytvořeného klenbou otvoru byl už dva a půl metru nad hladinou. Vypadal jako mostní oblouk, pod nímž protéká zpěněná voda.
Když se inženýr sklonil, spatřil na vodě tmavý předmět. Přitáhl jej k sobě.
Byl to člun přivázaný provazem ke skalnímu výstupku. Byl vyroben z nýtovaného plechu. Na dně člunu ležela pod lavičkou dvě vesla.
„Nastupme!“ zavelel Cyrus Smith.
V okamžiku byli kolonisté v člunu. Nab a Ayrton si sedli k veslům a Pencroff ke kormidlu. Cyrus Smith stál na přídi a s pochodní v ruce svítil na cestu.
Nízká klenba, pod kterou člun zpočátku plul, se rychle zvedala. Ale tma zde byla stejně hluboká. Světlo pochodně nestačilo ke zjištění rozlohy jeskyně, její šířky, délky a výšky. V čedičové jeskyni bylo hrobové ticho. Zvenčí sem nedoléhal žádný zvuk. Ani rachot hromu nemohl proniknout mohutnými stěnami sluje.
Na mnohých místech zeměkoule jsou obrovské jeskyně jako přirozené krypty; pocházejí z nejstarších geologických dob. Některé z nich jsou zaplaveny mořem. V jiných jsou velká jezera. Takovou jeskyní je Fingalova jeskyně na ostrově Staffa v Hebridách nebo Morgattova jeskyně v zálivu u Douarnenezu v Bretagni, jeskyně u Bonifacia na Korsice, jeskyně v Lyse-Fjordu v Norsku a obrovská Mamutí jeskyně v Kentucky, vysoká sto padesát metrů a přes třicet kilometrů dlouhá. Na mnoha místech tak vytvořila příroda jeskyně, kterým se teď člověk obdivuje.
Netáhla se snad tato sluj, kterou teď kolonisté pluli, až do nitra ostrova? Člun už plul čtvrt hodiny. Sledoval četné zákruty, které inženýr stručně ohlašoval. Náhle Cyrus Smith zvolal: „Víc doprava!“ Člun změnil směr a přirazil ke stěně. Inženýr se chtěl přesvědčit, je-li drát stále na skále. Skutečně: kabel tam byl na výčnělku zavěšen.
„Kupředu!“ velel Cyrus Smith.
Obě vesla se ponořila do vody. Hluboká tma byla náhle proťata dvojím oslňujícím světelným sloupem a zároveň se ozval inženýrův hlas: „Stát!“ Člun se zastavil a kolonisté pozorovali světlo, které vrhalo své paprsky do jeskyně v nitru skal. Teď si mohli prohlédnout celou dutinu, o jejíž existenci neměli ani tušení.
Ve výši asi třiceti metrů vypínala se oblá klenba, podpíraná čedičovými sloupy, jakoby odlitými z jedné formy. Na tisíce těchto pilířů, vzniklých v prvních dobách utváření zeměkoule, upínaly se nepravidelné vzpěry a bohaté žebroví. Čedičové sloupy, vkloubené jeden do druhého, tyčily se do výše až patnácti metrů.
Jejich paty omývala úplně klidná voda, ačkoli venku zuřila bouře. Světlo prozařovalo každou skalní hranu, pronikalo zdánlivě průsvitnými clonami a rozvěšovalo na každý skalní výčnělek jiskřící drahokamy.
Světelnými odrazy zářily tytéž barvy na vodní hladině, takže člun plul mezi dvěma barevnými pásy.
Kolonisté nemohli být na pochybách o původu světla, vrhaného z jednoho bodu. Jeho jasné a přímé svazky se lámaly na všech hranách jeskynní klenby. Bylo to elektrické světlo, prozrazující se svou bílou barvou. Bylo to slunce jeskyně.
Na inženýrovo znamení se vesla opřela do vody, a vyrážejíce celý déšť jiskřivých drahokamů, nesla člun ke světelnému zdroji, který byl vzdálen necelých sto metrů.
Na tomto místě byla vodní plocha asi sto metrů široká. Za oslňujícím světlem se zvedala čedičová uzavírací stěna. Zde byl prostor nejširší. Moře tu vytvořilo jakési jezero. Klenba, svislé stěny, čelní skála, všechny hrany, sloupy a hřebeny byly zaplaveny elektrickým světlem tak, že se zdálo, jako by toto světlo vycházelo ze skal, jako by je vyzařovaly kameny podobné diamantům s mnoha hranami.
Uprostřed jezera ploval na povrchu tichý a nehybný předmět vřetenovitého tvaru. Z jeho boků vyrážely dva světelné sloupy jako ze dvířek do běla rozžhavené pece. Tento předmět, podobný tělu obrovského kytovce, byl asi sedmdesát pět metrů dlouhý a vystupoval do výše tří až čtyř metrů nad hladinu vody.
Člun se k němu pomalu blížil. Cyrus Smith na přídi vstal. Se vzrušeně bušícím srdcem se díval vpřed. Náhle sevřel novinářovu ruku a zvolal: „To je on! To může být jedině on!“ Pak klesl na lavičku a šeptal jméno, které mohl slyšet jedině Gedeon Spilett. Novinář patrně toto jméno znal, protože se stejným vzrušením odpověděl: „On! Člověk mimo zákon!“ „On!“ opakoval Cyrus Smith. Na inženýrův rozkaz se člun přiblížil až k podivnému plovoucímu předmětu. Přirazil k jeho boku, z něhož vycházel silným sklem světelný proud.
Cyrus Smith i jeho přátelé vystoupili na plošinu tělesa. Našli tam otevřený otvor. Všichni jím sestoupili. Pod žebříkem spatřili elektricky osvětlenou vnitřní chodbu. Na jejím konci byly dveře a Cyrus Smith je otevřel.
Pak prošli kolonisté nádherně vyzdobeným sálem s knihovnou, osvětleným od stropu oslnivým světlem.
Na konci sálu došli k širokým zavřeným dveřím a inženýr je zase otevřel.
Octli se v rozsáhlé místnosti, v jakémsi muzeu, které obsahovalo pravé poklady nerostné říše, umělecká díla a zázraky průmyslu.
Kolonisté měli dojem, že se rázem octli v pohádkovém světě snů.
Na širokém lehátku spatřili muže, který jejich příchod zdánlivě vůbec nezpozoroval. Tu Cyrus Smith k úžasu všech soudruhů pronesl zvýšeným hlasem tato slova: „Kapitáne Nemo, volal jste nás? Tady jsme!“ [1] Etna je sopka na Sicílii, Popokatépetl a Orizaba jsou sopky ve Střední Americe.
