×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajuplný ostrov - Jules Verne, KAPITOLA XIX

KAPITOLA XIX VZPOMÍNKY NA VLAST — PŘÍŠTÍ NADĚJE — PLÁN NA PRŮZKUM POBŘEŽÍ — ODJEZD 16. DUBNA — HADÍ POLOOSTROV V POHLEDU Z MOŘE — ČEDIČ NA ZÁPADNÍM POBŘEŽÍ — NEPOHODA — NOVÁ UDÁLOST Už dva roky! Po celou tu dobu neměli trosečníci spojení se světem. Neměli zpráv o lidech, ztraceni na tomto ostrově stejně, jako by byli ztraceni na nějaké drobné planetě sluneční soustavy.

Co se zatím dělo v jejich vlasti? Obraz své země měli stále před očima; země, která ve chvíli jejich odletu trpěla občanskou válkou a kterou možná jižanská vzpoura dosud zaplavuje krví. Bylo to pro ně bolestné pomyšlení a často o tom hovořili. Všichni byli ovšem přesvědčeni, že věc Severu musí zvítězit ve prospěch amerického sjednocení.

Během těchto dvou let nespatřili z ostrova jedinou loď, jedinou plachtu. Bylo zřejmé, že Lincolnův ostrov leží mimo všechny lodní cesty a že je to ostrov — jak to ostatně dokazovaly i všechny lodní mapy — zcela neznámý. Kdyby byl na ostrově přístav, vábil by ostrov lodi aspoň k doplnění zásob pitné vody. Ale okolní oceán byl v dohledu neustále pustý a kolonisté se při myšlence na návrat do vlasti museli spoléhat jen sami na sebe.

Naděje na záchranu tu však byla a o této naději hovořili kolonisté v prvním týdnu dubna, když se všichni sešli ve velkém sále Žulového domu.

Hovořilo se především o Americe, o rodné zemi, na jejíž spatření měli tak málo naděje.

„Zbývá nám opravdu jediný prostředek k návratu do vlasti,“ řekl Gedeon Spilett. „Budeme si muset postavit loď, dost velkou, aby mohla podniknout plavbu na mnoho set kilometrů. Myslím, že po postavení šalupy bychom dokázali postavit i loď.“ „A když jsme dopluli na Tábor, dopluli bychom jistě i na Nízké ostrovy,“ dodal Harbert. „Neříkám, že ne,“ prohlásil Pencroff, který měl v otázkách námořnictví vždy rozhodující hlas. „Neříkám, že ne, ačkoli to není nic jednoduchého, pustit se tak daleko. I když byla naše šalupa při cestě z Tábora ohrožena bouří, věděli jsme, že přístav není na jedné ani na druhé straně daleko. Ale přes dva tisíce kilometrů, to už je hezká vzdálenost a obydlená země leží právě tak daleko.“ „A vy byste se v tomto případě do takového dobrodružství nepustil?“ ptal se novinář. „Pokusím se o vše, co budete chtít, pane Spilette. Víte, že nikdy před ničím necouvárn.“ „A nezapomínejte, že už máme mezi sebou dva námořníky,“ připomněl Nab. „Koho ještě?“ ptal se Pencroff.

„Ayrtona!“ „To je pravda,“ přisvědčil Harbert. „Bude-li ovšem souhlasit s odchodem,“ podotkl Pencroff.

„Vy tedy myslíte,“ řekl novinář, „že kdyby byla k Táboru připlula jachta lorda Glenarvana v době, kdy tam Ayrton ještě žil, byl by ten nešťastník odmítl odplout?“ „Zapomínáte, přátelé,“ vmísil se Cyrus Smith, „že Ayrton v posledních letech ztratil zdravý rozum. Ale o to teď nejde. Musíme vědět, můžeme-li počítat s nadějí na záchranu skotskou lodí. Glenarvan ovšem Ayrtonovi slíbil, že pro něho na Tábor přijede, až uzná jeho trest za dostatečný. A já věřím, že tam připluje.“ „Ano,“ souhlasil novinář. „A dodal bych, že se tam vrátí brzy, protože Ayrton tam byl opuštěn už dvanáct let.“ „Souhlasím s vámi,“ řekl Pencroff. „I já věřím, že se tam ta loď brzy vrátí. Ale kam se vrátí ? Na Tábor, a ne na Lincolnův ostrov.“ „To je jisté,“ souhlasil Harbert. „Vždyť Lincolnův ostrov na mapách není.“ „Právě proto, přátelé,“ řekl Cyrus Smith, „musíme udělat nutná opatření k tomu, aby naše i Ayrtonova přítomnost na Lincolnově ostrově byla známa i na Táboru.“ „To je jasné,“ souhlasil novinář. „Není také nic snadnějšího než nechat v chatě zprávu o poloze našeho ostrova, kterou musí lord Glenarvan nebo jeho námořníci najít.“ „Je jen mrzuté,“ bručel Pencroff, „že jsme na to nepomyslili už při první návštěvě na Táboru.“ „Jak nás to mohlo napadnout?“ ohradil se Harbert. „Neznali jsme tehdy Ayrtonův příběh. Nevěděli jsme, že pro něho mají někdy připlout. A když jsme se to dověděli, byla už doba příliš nevhodná pro novou plavbu na Tábor.“ „Ano, bylo už pozdě,“ souhlasil Cyrus Smith. „Musíme to odložit na příští jaro.“ „Ale co když zatím skotská jachta připluje?“ ptal se Pencroff. „To není pravděpodobné,“ odpověděl inženýr. „Lord Glenarvan jistě nepopluje v zimě do tak dalekých vod. Jestliže se nevrátil na Tábor v posledních pěti měsících, kdy je už Ayrton s námi, vrátí se tam později a my budeme mít čas v prvních pěkných říjnových dnech vyplout na Tábor a nechat tam zprávu.“ „Bylo by to hrozné, kdyby byl Duncan přijel na ostrov v minulých měsících,“ řekl Nab. „Doufám, že nepřijel,“ řekl Cyrus Smith, „a že máme tedy stále naději na záchranu.“ „Myslím, že ať je to už tak nebo onak, dovíme se, na čem jsme, až navštívíme Tábor podruhé,“ mínil novinář. „Jestliže se tam Skotové vrátili, jistě tam po nich najdeme stopy.“ „To je jisté,“ přisvědčil inženýr. „A protože naději na návrat do vlasti máme, čekejme trpělivě. Zklame-li nás, uvidíme, co dělat.“ „Jistě neopustíme Lincolnův ostrov proto, že by se nám tu nelíbilo,“ prohlásil Pencroff. „To jistě ne, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith. „Odplujeme jen proto, že jsme odloučeni od toho nejdražšího, co máme: od rodin, od přátel, od rodné země.“ Po tomto rozhovoru se už neuvažovalo o stavbě lodi, která by byla schopna plavby k souostrovím na severu nebo k Novému Zélandu na západě. Kolonisté se zas vrátili k denním pracím a k přípravám na třetí přezimování.

Bylo však rozhodnuto, že ještě před příchodem zimy použijí šalupy k plavbě kolem ostrova. Celé pobřeží ještě neznali. Kolonisté měli jen nejasnou představu severním pobřeží od ústí Vodopádové řeky až k Jižní a k Severní čelisti. Stejně neznali ani zátoku mezi oběma čelistmi.

Tuto plavbu navrhl Pencroff a Cyrus Smith s ní plně souhlasil, protože sám chtěl tyto části už dávno poznat.

Nastalo proměnlivé počasí. Barometr se však neměnil prudce, a tak mohli i nadále počítat s počasím snesitelným. V prvním týdnu dubna po prudkém poklesu tlaku bylo opět tlakové zvýšení ohlášeno prudkým západním větrem, který trval pět až šest dní. Pak se ukazatel tlakoměru ustálil na výšce 759,45 mm. To byla příhodná doba k výpravě.

Den odplutí byl určen na 16. dubna. Bonaventura kotvící v Balónovém přístavu byla naložena potravinami na cestu, která se mohla hodně protáhnout.

Cyrus Smith oznámil Ayrtonovi, že se chystají odplout, a pozval ho na cestu s sebou. Ayrton však dal přednost zemi a rozhodl se jen, že za nepřítomnosti kolonistů bude bydlet v Žulovém domě. Jup mu měl dělat společníka. Opičák proti tomu vůbec neprotestoval.

Dne 16. dubna se kolonisté v Topově doprovodu nalodili. Vítr vanul od jihozápadu. Bonaventura musela tedy až k Hadímu ocasu křižovat. Ze sto šedesáti šesti kilometrů ostrovního obvodu připadalo na vzdálenost Balónového přístavu od Hadího ocasu třicet sedm kilometrů. Tuto vzdálenost proplouvali velmi zvolna, protože vítr byl krajně nepříznivý.

Tak strávili křižováním celý den. Šalupa totiž po opuštění přístavu mohla použít odlivu jen po dvě hodiny a pak musela naopak šest hodin plout proti přílivu, který zmáhala jen velmi obtížně. Skláněla se už noc, když obeplouvali Hadí ocas.

Pencroff navrhl inženýrovi, aby loď mírnou rychlostí pokračovala v plavbě. Cyrus Smith však dal přednost zakotvení poblíž ostrova, aby si ráno za světla mohl pobřeží dobře prohlédnout. Protože šlo o podrobné prozkoumání břehů, bylo rozhodnuto zastavit na noc plavbu a kotvit poblíž pobřeží, pokud to ovšem počasí dovolí.

Tak strávili noc na kotvě u mysu. S mlhou přestal vítr a klid nebyl ničím rušen. Kolonisté kromě Pencroffa spali na Bonaventuře méně pohodlně než v Žulovém domě, ale přece jen spali. Nazítří — 17. dubna — vyplul Pencroff po svítání těsně podél západního pobřeží.

Kolonisté tyto zalesněné břehy už znali. Procházeli je kdysi pěšky. Přesto však byli znovu zaujati jejich krásou. Pluli pokud možno nejblíže břehu, zpomalujíce plavbu, aby si mohli vše prohlédnout. Dávali pozor, aby nenarazili na kmeny stromů, tu a tam kolem nich plovoucí. Několikrát také spustili kotvu a Gedeon Spilett udělal snímek krásného břehu.

K polednímu připlula Bonaventura k ústí Vodopádové řeky. Od ústí počaly stromy na pravém břehu řídnout a o pět kilometrů severněji tvořily už jen malé skupiny mezi západními předhořími Franklinovy hory, jejíž pustý hřeben se svažoval až k pobřeží.

Jaký to rozdíl mezi jižní a severní částí tohoto pobřeží! Tam zelené lesy, tady divoká pustina. Tady to bylo ono „železné pobřeží“, jak se mu říká v některých zemích, kde rozervané tvary břehů svědčí o prudké krystalizaci ještě roztaveného čediče prvních geologických dob. Tato hrůzná seskupení by byla kolonisty jistě vyděsila, kdyby byli bývali svrženi sem. Za výstupu na Franklinovu horu nemohli tehdy pozorovat chmurné vzezření těchto břehů, protože se na ně dívali z příliš velké dálky. Ale z moře mělo pobřeží tak podivný charakter, že jemu podobný by se byl nikde nenašel. Bonaventura plula podél této části pobřeží ve vzdálenosti jednoho kilometru. Kolonisté mohli dále dobře pozorovat skalní útvary všech velikostí, od šesti do sta metrů vysoké, a všech tvarů, od válcovitých věží přes hranolovité stříšky zvonic a obeliskové jehly až po protáhlé kužele tvaru továrních komínů. Ledovcové hory ledových moří nebyly by mohly vytvořit tak hrůzně nádherné tvary! Někde se z útvaru na útvar klenuly skalní mosty, jinde tvořily skály oblouky chrámových lodí, jejichž hloubky pohled ani nepostřehl, místy zas byly obrovské dutiny nezměrných hloubek, celé shluky špiček, pyramid a skruží, jaké nemá žádná gotická katedrála. Všechny rozmary přírody, mnohotvárnější, než jaké si lze představit, charakterizovaly toto pobřeží v délce patnácti až osmnácti kilometrů.

Cyrus Smith a jeho přátelé se na vše dívali s překvapením, které přecházelo v úžas. Všichni mlčeli. Jen Top se neostýchal rušit ticho štěkáním, jež probouzelo tisícerou ozvěnu v čedičových skálách. Inženýr si při tom všiml, že Topův štěkot měl ono zvláštní zabarvení, jako když pes štěkal u ústí studně v Žulovém domě.

„Přistaňme tady!“ navrhl.

Bonaventura přirazila, jak nejblíže mohla, k pobřežním skálám. Co když je tady nějaká jeskyně, kterou nutno prozkoumat? Cyrus Smith však nenašel nic. Ani jeskyni, ani prohlubeň, která by mohla někomu sloužit za útulek. Skály všude spadaly svisle do moře. Top brzy přestal štěkat a loď se vydala na další cestu ve vzdálenosti několika desítek metrů od pobřeží.

V severozápadní části ostrova se pobřeží změnilo v plochou písčinu. Tu a tam vyrůstalo z nízké bažinaté půdy několik stromů, které už kolonisté kdysi spatřili. V protikladu s opuštěností skalnaté části břehu se to tu hemžilo obrovským počtem ptáků.

Večer Bonaventura zajela do pobřežního ohybu na severu ostrova, kde značná hloubka dovolila přistát u samého břehu. Noc uplynula v klidu, poněvadž bríza s večerním šerem přestala a zvedla se až na úsvitě.

Protože byl břeh snadno dostupný, vydali se uznaní lovci kolonie, Harbert a Gedeon Spilett, na dvouhodinovou vycházku, z níž se vrátili s několika svazky divokých kachen a sluk. Top dělal pravé divy. Díky jeho obratnosti a píli nebyl ztracen ani jeden pták.

V osm hodin ráno Bonaventura vyplula a s rostoucí brízou v zádech zamířila značnou rychlostí k Severní čelisti.

„Nebyl bych nijak překvapen, kdybychom dostali západní vítr,“ řekl Pencroff. „Slunce včera zapadlo rudě a dnešní ranní řasy nevěstily také nic dobrého.“ Řasy jsou vysoké mraky, rozptýlené v nadhlavníku a nazývané vědecky cyrrhus. Jejich výška je nejméně pět tisíc metrů nad mořem. Vypadají jako kousky vaty a oznamují obyčejně atmosférickou poruchu.

„Vytáhněte tedy co nejvíc plachet a hleďme se dostat do Žraločí zátoky,“ řekl Cyrus Smith. „Myslím, že tam bude Bonaventura v bezpečí.“ „To bude,“ souhlasil Pencroff. „Ostatně severní břeh je složen jen z písečných přesypů, na nichž není nic zajímavého k prohlížení.“ „Nehněval bych se,“ dodal inženýr, „kdybychom strávili nejen noc, ale i zítřejší den v té zátoce, kterou si budeme muset pořádně prohlédnout.“ „To budeme muset asi udělat, ať chceme nebo nechceme,“ odpověděl Pencroff. „Obzor už nám začíná na západě hrozit. Podívejte se, jak se zatahuje.“ „Aspoň máme příznivý vítr pro plavbu do zátoky,“ řekl Gedeon Spilett. „Vítr je příznivý,“ souhlasil Pencroff, „ale při vjezdu do zátoky budeme muset křižovat a já bych byl raději, kdyby při plavbě neznámými vodami bylo jasněji.“ „Pobřežní vody tam jsou jistě posety skalisky, jaká jsme viděli v jižní části Žraloci zátoky,“ podotkl Harbert. „Pencroffe,“ řekl Cyrus Smith, „držte se, jak nejlépe umíte! Spoléháme na vás.“ „Buďte klidný, pane Smithi,“ odpověděl námořník. „Nebudu se do ničeho pouštět zbytečně. Raději bych měl ránu nožem do vlastního těla než ránu skaliska do trupu Bonaventury . Kolik je hodin?“ „Deset,“ odpověděl Gedeon Spilett. ,.Jak je ještě daleko k Severní čelisti, pane Smithi?“ „Asi dvacet kilometrů.“ „Budeme tam tedy za dvě a půl hodiny,“ řekl námořník. „Mezi polednem a jednou hodinou mys překročíme. Naneštěstí bude právě odliv, jehož proud poplyne ze zátoky. Bojím se, že proti větru a proti odlivu se tam nedostaneme.“ „A k tomu je dnes úplněk,“ podotkl Harbert, „a dubnové přílivy bývají velké.“ „Nechcete raději přistát u mysu, Pencroffe?“ zeptal se novinář. „Přistát u pobřeží za takového počasí? Na to nemyslete, pane Spilette,“ zvolal námořník. „To by bylo totéž jako vrhat se dobrovolně s lodí na pobřeží.“ „Co tedy budeme dělat?“ „Pokusím se plout po širém moři až do příštího přílivu, to jest do sedmi hodin večer. Bude-li ještě trochu vidět, vplujeme do zátoky. Jinak bychom křižovali na moři až do rána a do zátoky bychom vpluli až za východu slunce.“ „Řekl jsem vám, Pencroffe, že spoléhám jen na vás,“ řekl prostě Cyrus Smith. „Ach,“ povzdechl si Pencroff, „kdyby byl na pobřeží maják, ulehčilo by to nesmírně plavbu.“ „Ano,“ souhlasil Harbert. „Tentokrát však nemáme na pobřeží ochotného inženýra, který by zapálil u vjezdu do zátoky oheň.“ „Vida, Cyrusi,“ zvolal Gedeon Spilett, „ještě jsme vám ani nepoděkovali. Bez vašeho ohně bychom se tehdy nebyli vůbec dostali…“ „Bez ohně?“ tázal se inženýr nesmírně udivený novinářovými slovy. „Vzpomněli jsme si na úzkost, kterou jsme pociťovali na Bonaventuře , pane Smithi,“ vysvětloval námořník. „Kdybyste byl nezapálil v noci z 19. na 20. října ten oheň na planině Výhledu, byli bychom ostrov minuli.“ „Ano, ano… Byl to šťastný nápad!“ přisvědčil inženýr. „Tentokrát však nemáme nikoho — s Ayrtonem totiž nepočítám —, kdo by nám prokázal podobnou službu.“ „Ne, nikoho,“ odpověděl Cyrus Smith. Když se za chvíli octl Cyrus Smith na přídi sám s Gedeonem Spilettem, sklonil se k němu a zašeptal mu do ucha: „Je-li na tomto světě něco jistého, Spilette, pak je to fakt, že jsem v noci z 19. na 20. října nezapálil oheň ani na planině Výhledu, ani nikde jinde!“


KAPITOLA     XIX

VZPOMÍNKY NA VLAST — PŘÍŠTÍ NADĚJE — PLÁN NA PRŮZKUM POBŘEŽÍ — ODJEZD 16. DUBNA — HADÍ POLOOSTROV V POHLEDU Z MOŘE — ČEDIČ NA ZÁPADNÍM POBŘEŽÍ — NEPOHODA — NOVÁ UDÁLOST

Už dva roky! Po celou tu dobu neměli trosečníci spojení se světem. Neměli zpráv o lidech, ztraceni na tomto ostrově stejně, jako by byli ztraceni na nějaké drobné planetě sluneční soustavy.

Co se zatím dělo v jejich vlasti? Obraz své země měli stále před očima; země, která ve chvíli jejich odletu trpěla občanskou válkou a kterou možná jižanská vzpoura dosud zaplavuje krví. Bylo to pro ně bolestné pomyšlení a často o tom hovořili. Všichni byli ovšem přesvědčeni, že věc Severu musí zvítězit ve prospěch amerického sjednocení.

Během těchto dvou let nespatřili z ostrova jedinou loď, jedinou plachtu. Bylo zřejmé, že Lincolnův ostrov leží mimo všechny lodní cesty a že je to ostrov — jak to ostatně dokazovaly i všechny lodní mapy — zcela neznámý. Kdyby byl na ostrově přístav, vábil by ostrov lodi aspoň k doplnění zásob pitné vody. Ale okolní oceán byl v dohledu neustále pustý a kolonisté se při myšlence na návrat do vlasti museli spoléhat jen sami na sebe.

Naděje na záchranu tu však byla a o této naději hovořili kolonisté v prvním týdnu dubna, když se všichni sešli ve velkém sále Žulového domu.

Hovořilo se především o Americe, o rodné zemi, na jejíž spatření měli tak málo naděje.

„Zbývá nám opravdu jediný prostředek k návratu do vlasti,“ řekl Gedeon Spilett. „Budeme si muset postavit loď, dost velkou, aby mohla podniknout plavbu na mnoho set kilometrů. Myslím, že po postavení šalupy bychom dokázali postavit i loď.“

„A když jsme dopluli na Tábor, dopluli bychom jistě i na Nízké ostrovy,“ dodal Harbert.

„Neříkám, že ne,“ prohlásil Pencroff, který měl v otázkách námořnictví vždy rozhodující hlas. „Neříkám, že ne, ačkoli to není nic jednoduchého, pustit se tak daleko. I když byla naše šalupa při cestě z Tábora ohrožena bouří, věděli jsme, že přístav není na jedné ani na druhé straně daleko. Ale přes dva tisíce kilometrů, to už je hezká vzdálenost a obydlená země leží právě tak daleko.“

„A vy byste se v tomto případě do takového dobrodružství nepustil?“ ptal se novinář.

„Pokusím se o vše, co budete chtít, pane Spilette. Víte, že nikdy před ničím necouvárn.“

„A nezapomínejte, že už máme mezi sebou dva námořníky,“ připomněl Nab.

„Koho ještě?“ ptal se Pencroff.

„Ayrtona!“

„To je pravda,“ přisvědčil Harbert.

„Bude-li ovšem souhlasit s odchodem,“ podotkl Pencroff.

„Vy tedy myslíte,“ řekl novinář, „že kdyby byla k Táboru připlula jachta lorda Glenarvana v době, kdy tam Ayrton ještě žil, byl by ten nešťastník odmítl odplout?“

„Zapomínáte, přátelé,“ vmísil se Cyrus Smith, „že Ayrton v posledních letech ztratil zdravý rozum. Ale o to teď nejde. Musíme vědět, můžeme-li počítat s nadějí na záchranu skotskou lodí. Glenarvan ovšem Ayrtonovi slíbil, že pro něho na Tábor přijede, až uzná jeho trest za dostatečný. A já věřím, že tam připluje.“

„Ano,“ souhlasil novinář. „A dodal bych, že se tam vrátí brzy, protože Ayrton tam byl opuštěn už dvanáct let.“

„Souhlasím s vámi,“ řekl Pencroff. „I já věřím, že se tam ta loď brzy vrátí. Ale kam se vrátí ? Na Tábor, a ne na Lincolnův ostrov.“

„To je jisté,“ souhlasil Harbert. „Vždyť Lincolnův ostrov na mapách není.“

„Právě proto, přátelé,“ řekl Cyrus Smith, „musíme udělat nutná opatření k tomu, aby naše i Ayrtonova přítomnost na Lincolnově ostrově byla známa i na Táboru.“

„To je jasné,“ souhlasil novinář. „Není také nic snadnějšího než nechat v chatě zprávu o poloze našeho ostrova, kterou musí lord Glenarvan nebo jeho námořníci najít.“

„Je jen mrzuté,“ bručel Pencroff, „že jsme na to nepomyslili už při první návštěvě na Táboru.“

„Jak nás to mohlo napadnout?“ ohradil se Harbert. „Neznali jsme tehdy Ayrtonův příběh. Nevěděli jsme, že pro něho mají někdy připlout. A když jsme se to dověděli, byla už doba příliš nevhodná pro novou plavbu na Tábor.“

„Ano, bylo už pozdě,“ souhlasil Cyrus Smith. „Musíme to odložit na příští jaro.“

„Ale co když zatím skotská jachta připluje?“ ptal se Pencroff.

„To není pravděpodobné,“ odpověděl inženýr. „Lord Glenarvan jistě nepopluje v zimě do tak dalekých vod. Jestliže se nevrátil na Tábor v posledních pěti měsících, kdy je už Ayrton s námi, vrátí se tam později a my budeme mít čas v prvních pěkných říjnových dnech vyplout na Tábor a nechat tam zprávu.“

„Bylo by to hrozné, kdyby byl Duncan přijel na ostrov v minulých měsících,“ řekl Nab.

„Doufám, že nepřijel,“ řekl Cyrus Smith, „a že máme tedy stále naději na záchranu.“

„Myslím, že ať je to už tak nebo onak, dovíme se, na čem jsme, až navštívíme Tábor podruhé,“ mínil novinář. „Jestliže se tam Skotové vrátili, jistě tam po nich najdeme stopy.“

„To je jisté,“ přisvědčil inženýr. „A protože naději na návrat do vlasti máme, čekejme trpělivě. Zklame-li nás, uvidíme, co dělat.“

„Jistě neopustíme Lincolnův ostrov proto, že by se nám tu nelíbilo,“ prohlásil Pencroff.

„To jistě ne, Pencroffe,“ odpověděl Cyrus Smith. „Odplujeme jen proto, že jsme odloučeni od toho nejdražšího, co máme: od rodin, od přátel, od rodné země.“

Po tomto rozhovoru se už neuvažovalo o stavbě lodi, která by byla schopna plavby k souostrovím na severu nebo k Novému Zélandu na západě. Kolonisté se zas vrátili k denním pracím a k přípravám na třetí přezimování.

Bylo však rozhodnuto, že ještě před příchodem zimy použijí šalupy k plavbě kolem ostrova. Celé pobřeží ještě neznali. Kolonisté měli jen nejasnou představu severním pobřeží od ústí Vodopádové řeky až k Jižní a k Severní čelisti. Stejně neznali ani zátoku mezi oběma čelistmi.

Tuto plavbu navrhl Pencroff a Cyrus Smith s ní plně souhlasil, protože sám chtěl tyto části už dávno poznat.

Nastalo proměnlivé počasí. Barometr se však neměnil prudce, a tak mohli i nadále počítat s počasím snesitelným. V prvním týdnu dubna po prudkém poklesu tlaku bylo opět tlakové zvýšení ohlášeno prudkým západním větrem, který trval pět až šest dní. Pak se ukazatel tlakoměru ustálil na výšce 759,45 mm. To byla příhodná doba k výpravě.

Den odplutí byl určen na 16. dubna. Bonaventura kotvící v Balónovém přístavu byla naložena potravinami na cestu, která se mohla hodně protáhnout.

Cyrus Smith oznámil Ayrtonovi, že se chystají odplout, a pozval ho na cestu s sebou. Ayrton však dal přednost zemi a rozhodl se jen, že za nepřítomnosti kolonistů bude bydlet v Žulovém domě. Jup mu měl dělat společníka. Opičák proti tomu vůbec neprotestoval.

Dne 16. dubna se kolonisté v Topově doprovodu nalodili. Vítr vanul od jihozápadu. Bonaventura musela tedy až k Hadímu ocasu křižovat. Ze sto šedesáti šesti kilometrů ostrovního obvodu připadalo na vzdálenost Balónového přístavu od Hadího ocasu třicet sedm kilometrů. Tuto vzdálenost proplouvali velmi zvolna, protože vítr byl krajně nepříznivý.

Tak strávili křižováním celý den. Šalupa totiž po opuštění přístavu mohla použít odlivu jen po dvě hodiny a pak musela naopak šest hodin plout proti přílivu, který zmáhala jen velmi obtížně. Skláněla se už noc, když obeplouvali Hadí ocas.

Pencroff navrhl inženýrovi, aby loď mírnou rychlostí pokračovala v plavbě. Cyrus Smith však dal přednost zakotvení poblíž ostrova, aby si ráno za světla mohl pobřeží dobře prohlédnout. Protože šlo o podrobné prozkoumání břehů, bylo rozhodnuto zastavit na noc plavbu a kotvit poblíž pobřeží, pokud to ovšem počasí dovolí.

Tak strávili noc na kotvě u mysu. S mlhou přestal vítr a klid nebyl ničím rušen. Kolonisté kromě Pencroffa spali na Bonaventuře méně pohodlně než v Žulovém domě, ale přece jen spali. Nazítří — 17. dubna — vyplul Pencroff po svítání těsně podél západního pobřeží.

Kolonisté tyto zalesněné břehy už znali. Procházeli je kdysi pěšky. Přesto však byli znovu zaujati jejich krásou. Pluli pokud možno nejblíže břehu, zpomalujíce plavbu, aby si mohli vše prohlédnout. Dávali pozor, aby nenarazili na kmeny stromů, tu a tam kolem nich plovoucí. Několikrát také spustili kotvu a Gedeon Spilett udělal snímek krásného břehu.

K polednímu připlula Bonaventura k ústí Vodopádové řeky. Od ústí počaly stromy na pravém břehu řídnout a o pět kilometrů severněji tvořily už jen malé skupiny mezi západními předhořími Franklinovy hory, jejíž pustý hřeben se svažoval až k pobřeží.

Jaký to rozdíl mezi jižní a severní částí tohoto pobřeží! Tam zelené lesy, tady divoká pustina. Tady to bylo ono „železné pobřeží“, jak se mu říká v některých zemích, kde rozervané tvary břehů svědčí o prudké krystalizaci ještě roztaveného čediče prvních geologických dob. Tato hrůzná seskupení by byla kolonisty jistě vyděsila, kdyby byli bývali svrženi sem. Za výstupu na Franklinovu horu nemohli tehdy pozorovat chmurné vzezření těchto břehů, protože se na ně dívali z příliš velké dálky. Ale z moře mělo pobřeží tak podivný charakter, že jemu podobný by se byl nikde nenašel. Bonaventura plula podél této části pobřeží ve vzdálenosti jednoho kilometru. Kolonisté mohli dále dobře pozorovat skalní útvary všech velikostí, od šesti do sta metrů vysoké, a všech tvarů, od válcovitých věží přes hranolovité stříšky zvonic a obeliskové jehly až po protáhlé kužele tvaru továrních komínů. Ledovcové hory ledových moří nebyly by mohly vytvořit tak hrůzně nádherné tvary! Někde se z útvaru na útvar klenuly skalní mosty, jinde tvořily skály oblouky chrámových lodí, jejichž hloubky pohled ani nepostřehl, místy zas byly obrovské dutiny nezměrných hloubek, celé shluky špiček, pyramid a skruží, jaké nemá žádná gotická katedrála. Všechny rozmary přírody, mnohotvárnější, než jaké si lze představit, charakterizovaly toto pobřeží v délce patnácti až osmnácti kilometrů.

Cyrus Smith a jeho přátelé se na vše dívali s překvapením, které přecházelo v úžas. Všichni mlčeli. Jen Top se neostýchal rušit ticho štěkáním, jež probouzelo tisícerou ozvěnu v čedičových skálách. Inženýr si při tom všiml, že Topův štěkot měl ono zvláštní zabarvení, jako když pes štěkal u ústí studně v Žulovém domě.

„Přistaňme tady!“ navrhl.

Bonaventura přirazila, jak nejblíže mohla, k pobřežním skálám. Co když je tady nějaká jeskyně, kterou nutno prozkoumat? Cyrus Smith však nenašel nic. Ani jeskyni, ani prohlubeň, která by mohla někomu sloužit za útulek. Skály všude spadaly svisle do moře. Top brzy přestal štěkat a loď se vydala na další cestu ve vzdálenosti několika desítek metrů od pobřeží.

V severozápadní části ostrova se pobřeží změnilo v plochou písčinu. Tu a tam vyrůstalo z nízké bažinaté půdy několik stromů, které už kolonisté kdysi spatřili. V protikladu s opuštěností skalnaté části břehu se to tu hemžilo obrovským počtem ptáků.

Večer Bonaventura zajela do pobřežního ohybu na severu ostrova, kde značná hloubka dovolila přistát u samého břehu. Noc uplynula v klidu, poněvadž bríza s večerním šerem přestala a zvedla se až na úsvitě.

Protože byl břeh snadno dostupný, vydali se uznaní lovci kolonie, Harbert a Gedeon Spilett, na dvouhodinovou vycházku, z níž se vrátili s několika svazky divokých kachen a sluk. Top dělal pravé divy. Díky jeho obratnosti a píli nebyl ztracen ani jeden pták.

V osm hodin ráno Bonaventura vyplula a s rostoucí brízou v zádech zamířila značnou rychlostí k Severní čelisti.

„Nebyl bych nijak překvapen, kdybychom dostali západní vítr,“ řekl Pencroff. „Slunce včera zapadlo rudě a dnešní ranní řasy nevěstily také nic dobrého.“

Řasy jsou vysoké mraky, rozptýlené v nadhlavníku a nazývané vědecky cyrrhus. Jejich výška je nejméně pět tisíc metrů nad mořem. Vypadají jako kousky vaty a oznamují obyčejně atmosférickou poruchu.

„Vytáhněte tedy co nejvíc plachet a hleďme se dostat do Žraločí zátoky,“ řekl Cyrus Smith. „Myslím, že tam bude Bonaventura v bezpečí.“

„To bude,“ souhlasil Pencroff. „Ostatně severní břeh je složen jen z písečných přesypů, na nichž není nic zajímavého k prohlížení.“

„Nehněval bych se,“ dodal inženýr, „kdybychom strávili nejen noc, ale i zítřejší den v té zátoce, kterou si budeme muset pořádně prohlédnout.“

„To budeme muset asi udělat, ať chceme nebo nechceme,“ odpověděl Pencroff. „Obzor už nám začíná na západě hrozit. Podívejte se, jak se zatahuje.“

„Aspoň máme příznivý vítr pro plavbu do zátoky,“ řekl Gedeon Spilett.

„Vítr je příznivý,“ souhlasil Pencroff, „ale při vjezdu do zátoky budeme muset křižovat a já bych byl raději, kdyby při plavbě neznámými vodami bylo jasněji.“

„Pobřežní vody tam jsou jistě posety skalisky, jaká jsme viděli v jižní části Žraloci zátoky,“ podotkl Harbert.

„Pencroffe,“ řekl Cyrus Smith, „držte se, jak nejlépe umíte! Spoléháme na vás.“

„Buďte klidný, pane Smithi,“ odpověděl námořník. „Nebudu se do ničeho pouštět zbytečně. Raději bych měl ránu nožem do vlastního těla než ránu skaliska do trupu Bonaventury . Kolik je hodin?“

„Deset,“ odpověděl Gedeon Spilett.

,.Jak je ještě daleko k Severní čelisti, pane Smithi?“

„Asi dvacet kilometrů.“

„Budeme tam tedy za dvě a půl hodiny,“ řekl námořník. „Mezi polednem a jednou hodinou mys překročíme. Naneštěstí bude právě odliv, jehož proud poplyne ze zátoky. Bojím se, že proti větru a proti odlivu se tam nedostaneme.“

„A k tomu je dnes úplněk,“ podotkl Harbert, „a dubnové přílivy bývají velké.“

„Nechcete raději přistát u mysu, Pencroffe?“ zeptal se novinář.

„Přistát u pobřeží za takového počasí? Na to nemyslete, pane Spilette,“ zvolal námořník. „To by bylo totéž jako vrhat se dobrovolně s lodí na pobřeží.“

„Co tedy budeme dělat?“

„Pokusím se plout po širém moři až do příštího přílivu, to jest do sedmi hodin večer. Bude-li ještě trochu vidět, vplujeme do zátoky. Jinak bychom křižovali na moři až do rána a do zátoky bychom vpluli až za východu slunce.“

„Řekl jsem vám, Pencroffe, že spoléhám jen na vás,“ řekl prostě Cyrus Smith.

„Ach,“ povzdechl si Pencroff, „kdyby byl na pobřeží maják, ulehčilo by to nesmírně plavbu.“

„Ano,“ souhlasil Harbert. „Tentokrát však nemáme na pobřeží ochotného inženýra, který by zapálil u vjezdu do zátoky oheň.“

„Vida, Cyrusi,“ zvolal Gedeon Spilett, „ještě jsme vám ani nepoděkovali. Bez vašeho ohně bychom se tehdy nebyli vůbec dostali…“

„Bez ohně?“ tázal se inženýr nesmírně udivený novinářovými slovy.

„Vzpomněli jsme si na úzkost, kterou jsme pociťovali na Bonaventuře , pane Smithi,“ vysvětloval námořník. „Kdybyste byl nezapálil v noci z 19. na 20. října ten oheň na planině Výhledu, byli bychom ostrov minuli.“

„Ano, ano… Byl to šťastný nápad!“ přisvědčil inženýr.

„Tentokrát však nemáme nikoho — s Ayrtonem totiž nepočítám —, kdo by nám prokázal podobnou službu.“

„Ne, nikoho,“ odpověděl Cyrus Smith.

Když se za chvíli octl Cyrus Smith na přídi sám s Gedeonem Spilettem, sklonil se k němu a zašeptal mu do ucha:

„Je-li na tomto světě něco jistého, Spilette, pak je to fakt, že jsem v noci z 19. na 20. října nezapálil oheň ani na planině Výhledu, ani nikde jinde!“