KAPITOLA XIII AYRTON VYPRAVUJE — PLÁN JEHO BÝVALÝCH DRUHŮ — OBSAZENÍ OHRADY — VYKONAVATEL SPRAVEDLNOSTI NA LINCOLNOVĚ OSTROVĚ — BONAVENTURA — PRŮZKUM OKOLÍ FRANKLINOVY HORY — HORNÍ ÚDOLÍ — PODZEMNÍ HUKOT — PENCROFFOVA ODPOVĚĎ — NA DNĚ KRÁTERU — NÁVRAT Co se tu stalo? Kdo piráty zabil? Ayrton? Ten ne; vždyť se ještě před pěti minutami děsil jejich návratu!
Ayrton byl teď v hlubokém bezvědomí, z něhož ho kolonisté jen tak nedostanou. Po těch několika pronesených slovech omdlel a teď ležel bezvládně na lůžku.
Kolonisté plni zmatených myšlenek, vyvolaných silnými zážitky, čekali celou noc v Ayrtonově chatě. K mrtvým pirátům se už nevrátili. Jakým způsobem byli zločinci zabiti, nebude jim Ayrton moci říci, protože ani nevěděl, že on sám je v ohradě. Bude však moci vypravovat aspoň to, co strašné popravě předcházelo.
Druhého dne se Ayrton probral z bezvědomí. Kolonisté jevili upřímnou radost, že se s ním zase setkali. Byli šťastni, že ho po dlouhém odloučení našli živého a zdravého.
Ayrton stručně vysvětlil, co se s ním dělo, pokud to ovšem věděl.
Druhého dne po příchodu do ohrady, 10. října večer, byl přepaden piráty, kteří přelezli ohradu, spoutali ho a dali mu do úst roubík. Pak odvedli zajatce do tmavé jeskyně na úpatí Franklinovy hory, kde se ukrývali.
Ayrton byl odsouzen k smrti a rozsudek měl být vykonán druhého dne. Náhle však jeden z pirátů Ayrtona poznal a oslovil ho jeho starým australským jménem.
Ti bídáci chtěli Ayrtona zabít, ale ušetřili Bena Joyce!
Od této chvíle byl Ayrton vystaven stálému nátlaku pirátů. Chtěli ho získat na svou stranu a počítali s ním pro dobývání Žulového domu. Chtěli tam vniknout, kolonisty vyvraždit a stát se tak pány ostrova.
Ayrton jim vzdoroval. Bývalý trestanec, který získal po krutém pokání odpuštění, byl by raději zemřel, než aby své nové kamarády zradil.
Tak žil v oné jeskyni čtyři měsíce svázán, s roubíkem v ústech a stále hlídán.
Piráti objevili ohradu ihned po svém příchodu na ostrov, žili z jejích zásob, ale neusadili se v ní. Dne 11. listopadu byli dva zločinci překvapeni příchodem kolonistů a vystřelili na Harberta. Jeden z nich se vychloubal, že zabil mladého kolonistu. Vrátil se však sám. Jeho kamarád padl pod dýkou Cyruse Smithe.
Lze si představit Ayrtonovu hrůzu a zoufalství, když se dověděl o Harbertově smrti! Kolonisté teď byli jen čtyři a byli tak vydáni na milost i nemilost pirátům.
Po této události piráti po celou dobu pobytu kolonistů v ohradě neopustili svou jeskyni. Ani po zpustošení planiny nepokládali za opatrné ji opustit.
Jejich špatné zacházení s Ayrtonem se ještě zhoršilo. Ruce a nohy nešťastníkovy nesly ještě stopy pout, která mu piráti po celou dobu jeho zajetí nesňali. Každým okamžikem čekal smrt, které už zřejmě nemohl uniknout. Tak tomu bylo až do třetího února. Piráti neustále pásli po vhodné příležitosti. Svůj úkryt opouštěli zřídkakdy. Vykonali jen několik loveckých výprav do nitra ostrova a na jižní pobřeží. Ayrton neměl o přátelích zprávy a nedoufal, že je ještě spatří.
Nešťastník zesláblý hrozným zacházením upadl nakonec do bezvědomí, v němž vůbec nevnímal, co se s ním děje. Od té doby, to jest od předvčerejška, nevěděl už o ničem.
„Ale pane Smithi,“ dodal, „jak jsem se dostal do chaty, když jsem byl uvězněn v jeskyni?“ „A jak to, že jsme našli piráty v ohradě mrtvé?“ ptal se inženýr. „Mrtvé?“ vykřikl Ayrton a přes svou slabost se zdvihl.
Přátelé ho podepřeli. Chtěl vstát. Pomohli mu a zamířili k potůčku.
Byl jasný den.
Na břehu leželo pět mrtvol pirátů v polohách, v nichž je zastihla hrozná smrt.
Ayrton strnul. Cyrus Smith se soudruhy se na něho mlčky dívali.
Na inženýrův pokyn prohledal pak Nab s Pencroffem ztuhlá a vychladlá těla.
Nenašli na nich žádná zranění. Teprve po pečlivé prohlídce zjistil Pencroff na čele jednoho, na hrudi druhého, na zádech třetího a na rameni čtvrtého malou rudou skvrnku, sotva viditelnou ranku, jejíž původ nebylo možno určit.
„Tady byli zasaženi!“ prohlásil Cyrus Smith.
„Ale jakou zbraní?“ ptal se novinář.
„Okamžitě zabíjející zbraní, jejíž tajemství neznáme.“ „A kdo je zabil?“ ptal se Pencroff. „Vykonavatel spravedlnosti na ostrově,“ odpověděl Cyrus Smith. „Ten, který vás odnesl sem, Ayrtone, jehož vliv na ostrově dosud vládne, který za nás udělal vše, co jsme nemohli sami udělat, a který se nám po tom všem ještě skrývá.“ „Hledejme ho tedy!“ zvolal Pencroff. „Ano, hledejme ho,“ souhlasil Cyrus Smith. „Jenomže člověk, který dokázal takové zázraky, bude nalezen teprve tehdy, až si nás k sobě sám zavolá.“ Tato neviditelná ochrana, proti níž byly činy kolonistů zcela nicotné, inženýra zneklidňovala a zároveň dojímala. Cítil se vedle ní tak bezmocným, že to jeho hrdého ducha muselo pokořovat. Šlechetnost, která odmítala projev vděčnosti, svědčila o pohrdání těmi, které si zavazovala. V očích Cyruse Smithe to cenu celého dobrodiní snižovalo.
„Hledejme ho,“ pokračoval, „a doufejme, že se nám jednou podaří dokázat tomuto povýšenému ochránci, že neměl co dělat s nevděčníky. Možná že se s ním jednou vyrovnáme a že mu budeme moci, třeba za cenu vlastního života, prokázané služby oplatit.“ Od toho dne bylo hledání neznámého jediným cílem kolonistů Lincolnova ostrova. Všichni byli hnáni jedinou touhou: odhalit jméno tajemné bytosti, jméno, které mohlo být jménem člověka, nadaného skutečně nevysvětlitelnou mocí, mocí téměř nadlidskou.
Kolonisté se vrátili do ohrady a jejich péčí se Ayrtonovi rychle vrátily jeho tělesné i duševní síly.
Nab a Pencroff odnesli mrtvoly pirátů do lesa a hluboko je pohřbili.
Pak byl Ayrton zasvěcen do událostí, které se odehrály v době jeho zajetí. Dověděl se tak o Harbertově nemoci i o utrpení všech kolonistů, kteří už nedoufali, že Ayrtona ještě spatří. Všichni byli přesvědčeni, že ho piráti zabili.
„A teď,“ řekl Cyrus Smith závěrem, „nám zbývá jediný úkol. Polovinu práce jsme už vykonali. Ale jestliže se už pirátů nemusíme bát, není naší zásluhou, že jsme opět pány ostrova.“ „Teď prohlédneme bludiště všech předhoří Franklinovy hory,“ řekl Gedeon Spilett. „Nesmíme vynechat jedinou dutinu, jediný otvor. Ach, jestliže se někdy nějaký novinář octl před nevysvětlitelným tajemstvím, pak to jsem já, přátelé.“ „A do Žulového domu se dřív nevrátíme, dokud svého tajemného dobrodince nenajdeme,“ dodal Harbert. „Ano,“ souhlasil Cyrus Smith. „Uděláme vše, co člověk může udělat… Opakuji však, že neznámého najdeme tehdy, až bude chtít sám.“ „Zůstaneme v ohradě?“ zeptal se Pencroff. „Zůstaneme,“ odpověděl Cyrus Smith. „Zásob je tu dost a jsme tu také uprostřed kraje, který musíme prozkoumat. Bude-li to ostatně nutné, dojede kára rychle do Žulového domu.“ „Dobrá,“ řekl námořník. „Jenom ještě malou poznámku.“ „Jakou?“ „Léto už pokročilo a my nesmíme zapomenout, že nás čeká ještě ta plavba.“ „Jaká plavba?“ „Na ostrov Tábor přece!“ odpověděl Pencroff. „Musíme tam odvézt zprávu s označením polohy našeho ostrova. Co kdyby tam skotská jachta přijela? Kdoví, zda už není pozdě!“ „Ale jak chceš tu plavbu vykonat, Pencroffe?“ ptal se Ayrton. „Na Bonaventuře !“ „Na Bonaventuře ?“ zvolal Ayrton. „Tu už přece nemáš!“ „Já že nemám svou Bonaventuru ?“ rozkřikl se Pencroff a vyskočil. „Ne,“ tvrdil Ayrton. „Piráti ji objevili asi před týdnem v malé zátoce, vypluli s ní na moře a…“ „A…?“ pobídl ho Pencroff s bušícím srdcem. „Ale protože neměli Boba Harveye, který by s ní uměl zacházet, narazili na skálu a loď úplně rozbili.“ „Bídáci! Ničemové! Mizerové! Taškáři!“ křičel zoufalý Pencroff.
„Pencroffe,“ uklidňoval ho Harbert, „postavíme si novou, větší Bonaventuru ! Máme teď všechno kování a všechno zařízení z brigy.“ „Víte však,“ naříkal Pencroff, „že nám to bude trvat aspoň pět nebo šest měsíců, než si postavíme loď o třiceti nebo čtyřiceti tunách?“ „Ten čas tomu věnujeme,“ řekl Gedeon Spilett, „a plavby na Tábor se pro letošní rok zřekneme.“ „Co chcete, Pencroffe?“ dodal Cyrus Smith. „Musíme se s tím smířit.“ „Ach, má Bonaventura ! Má Bonaventura !“ naříkal Pencroff, úplně zničený ztrátou lodi, na kterou byl tak hrdý.
Zkáza Bonaventury byla skutečně politováníhodná událost. Kolonisté se proto rozhodli, že si co nejdříve postaví loď novou. Po tomto rozhodnutí se už zajímali jen o výsledek průzkumu nejtajnějších míst ostrova.
Dne 19. února pokračovali v prohlídce, která trvala celý týden. Úpatí hory mezi všemi předhořími i jejich četná zákoutí, která tvořila bludiště údolí a nejrůznějších i nejpodivnějších terénních útvarů, vše bylo prohlédnuto. Právě tady v úzkých a hlubokých soutěskách, a možná že i v nitru Franklinovy hory, museli pečlivě hledat. Žádná část ostrova nebyla tak vhodná k ukrytí obydlí, jehož majitel chce zůstat nepoznán. Členění předhoří však bylo tak různotvaré, že Cyrus Smith musel postupovat podle určitého plánu.
Kolonisté prohledali napřed všechna údolí na jih od sopky, v nichž sbírala vody Vodopádová řeka. Tam jim také Ayrton ukázal jeskyni, v které se skrývali piráti a v níž byl zajat až do svého přenesení do chaty v ohradě. Jeskyně byla ve stejném stavu, v jakém ji Ayrton opustil. Jenom v ní našli mnoho střeliva a potravin, které si sem piráti přinesli do zásoby.
Kolonisté pečlivě prohledali celé údolí, které končilo onou jeskyní a bylo zarostlé vysokými jehličnatými stromy. Když přešli jihozápadní předhoří, dostali se do úzké soutěsky, vedoucí k malebnému seskupení čedičových skal na pobřeží.
Tady už bylo stromů méně. Trávu zde vystřídalo kamení. Po skaliskách skákali mufloni a divoké kozy. Zde začínala pustá část ostrova. Kolonisté zjistili, že z četných údolí, která se rozvětvovala na úpatí Franklinovy hory, jenom dvě byla zalesněna a pokryta pastvinami jako okolí ohrady. Byla to údolí vedoucí na západ k Vodopádové řece a na východ k Červenému potoku. Oba tyto vodní toky, které se doleji měnily četnými přítoky v říčky, byly napájeny vodami z hory a zvyšovaly úrodnost jižnějších částí ostrova.
Řeka Díků byla ovšem napájena spíš prameny z Leskovčího lesa, které měly jistě spojení s podobnými prameny, jež zúrodňovaly půdu Hadího poloostrova.
V některém z těchto tří údolí bohatých na vodu mohl si zvolit útulek osamělý člověk, který by tu našel všechny nezbytné životní podmínky. Kolonisté je důkladně prohlédli, ale nikde nenašli známky přítomnosti člověka.
Zbývalo hledat útulek neznámého na dně úzkých soutěsek, mezi shluky skal a na strmých severních úbočích mezi lávovými proudy.
Severní část Franklinovy hory tvořila na úpatí jen dvě široká a mělká údolí bez rostlinstva, posetá bludnými balvany a rozrytá četnými mořenami, pokrytá lávou a obsahující velká ložiska obsidiánu a labradoritu[1]. Tato krajina si vyžádala dlouhou a obtížnou prohlídku. Bylo zde tisíce dutin, snad neobyvatelných, ale dobře ukrytých a nedostupných. Kolonisté prohlédli i všechny temné průchody ze sopečné doby, poznamenané ještě dávnými výbuchy sopky a vnikající hluboko do masívu hory. Prošli za svitu pochodní četnými chodbami, prohlédli každou dutinu, změřili každou prohlubeň, ale všude bylo ticho a tma. Zdálo se, že žádná lidská bytost nemohla nikdy projít těmito starými chodbami, že žádná ruka tu nikdy nepřemístila jediný kámen. Tak, jak tu balvany ležely, tak je sem zanesly sopečné proudy v době utváření ostrova.
Všechny tyto sutiny byly úplně pusté a ponořené v naprostou tmu. Cyrus Smith však zjistil, že proti očekávání nevládlo v nich naprosté ticho.
Při prohledávání jedné z četných slují, která se táhla několik desítek metrů do nitra hory, byl inženýr překvapen hukotem, zesíleným ještě skalní ozvěnou.
Gedeon Spilett zaslechl také vzdáleně šelesty, které dokazovaly přítomnost podzemních sopečných hnízd. Oba dva několikrát naslouchali těmto zvukům a shodli se v názoru, že v nitru země se dějí velké chemické změny.
„Sopka asi není tak zcela vyhaslá,“ mínil novinář.
„Možná že od naší prohlídky kráteru došlo ve spodních vrstvách k posunům,“ odpověděl Cyrus Smith. „Každá sopka, i zdánlivě zcela vyhaslá, může opět oživnout.“ „Připravuje-li se však Franklinova hora k výbuchu,“ pokračoval Gedeon Spilett, „je vlastně v nebezpečí celý ostrov.“ „To nemyslím,“ odpověděl inženýr. „Kráter je jakousi pojistnou záklopkou, kterou unikají nadbytečné páry, a láva vytéká svými obvyklými cestami.“ „Jen aby si neprorazila novou cestu do úrodných částí ostrova!“ strachoval se novinář. „A proč by měla téci jinudy než obvyklou cestou?“ ptal se Cyrus Smith.
„Sopky bývají vrtošivé,“ odpověděl novinář.
„Všimněte si, že Franklinova hora se sklání k údolí, které právě prozkoumáváme,“ upozornil Cyrus Smith. „Jedině zemětřesení by mohlo posunout těžiště hory a změnit tak směr lávového toku.“ „Ale zemětřesení je v každém případě nebezpečné,“ připomněl Gedeon Spilett. „Vždycky,“ potvrdil inženýr, „zvlášť když se podzemní síly zvedají tam, kde zemská kůra byla už dlouho v klidu. Výbuch pak by byl pro nás velmi nebezpečný a bylo by rozhodně lepší, kdyby si sopka dala na výbuch zajít chuť! Zapůsobit na to ovšem nemůžeme. Ať se však stane cokoli, nevěřím, že by mohla být oblast planiny Výhledu vážně ohrožena. Mezi planinou a horou je terén pokleslý, a kdyby láva k jezeru i zamířila, byla by jím svedena do přesypů a do okolí Žraločí zátoky.“ „Ale dosud jsme na vrcholu hory nespatřili žádný kouř, který by prozrazoval blížící se výbuch,“ řekl Gedeon Spilett. „Z kráteru pára opravdu neuniká,“ odpověděl Cyrus Smith. „Právě včera jsem jej pozoroval. Je ovšem možné, že vnitřní část kráteru je zavalena skálami, popelem a ztuhlou lávou a že tato záklopka je nyní velmi zatížena. Ale při první vážné činnosti by byl její odpor zlomen a můžete si být jist, Spilette, že parní kotel-ostrov ani jeho komín-kráter by pod přetlakem nepraskl. Opakuji však, že by bylo lepší, kdyby k výbuchu nedošlo.“ „Ale nemůžeme se mýlit,“ řekl novinář. „Temný hukot z nitra hory je přece slyšet zřetelně.“ „Ano,“ potvrdil Cyrus Smith. „Nemýlíme se. Dějí se zde změny, jejichž důležitost a konečný účinek nemůžeme zatím odhadnout.“ Cyrus Smith a Gedeon Spilett vyšli ven k soudruhům a podali jim zprávu o svém pozorování. „Dobrá,“ zvolal Pencroff. „Jen ať si sopka provede svou! Setká se se svým pánem!“ „S kým?“ ptal se Nab. „S naším neznámým ochráncem, který jí dá do kráteru roubík při prvním pokusu o výbuch.“ Námořníkova důvěra v dobrého ducha ostrova byla po všech projevech jeho záhadné moci zřejmě neotřesitelná. Neznámý po všech svých nevysvětlitelných zásazích dovedl však unikat podrobné prohlídce kolonistů, kteří přes všechno úsilí, přes snahu, píli a umíněnost nemohli jeho tajemný úkryt najít.
Ve dnech 19. až 25. února byl průzkum rozšířen na celou severní část ostrova. Kolonisté bedlivě prohlédli i její nejtajnější úkryty. Prozkoumali každou skálu jako úředníci zjišťující poklepem podezřelý dům. Cyrus Smith prohlédl dokonce i nejvyšší horský hřeben a podrobil zkoumání všechna předhoří, která jej podpírala. Byla prohlédnuta i planina na vrcholu seříznutého kužele a druhý vrcholový kužel i s kráterem.
Kolonisté sestoupili do vyhaslého kráteru a na jeho dně zaslechli opět ono temné hučení. Nikde však neviděli unikající páry ani kouř. Stěny kráteru ani svou teplotou neprozrazovaly blížící se výbuch. Ale ani zde, ani na jiných místech Franklinovy hory nenašli kolonisté stopy, které hledali.
Průzkum byl přenesen do oblasti písečných přesypů. Byly prohlédnuty i lávové stěny Žraloci zátoky od úpatí až po vrcholy, ač sestup k hladině zátoky byl nesmírně obtížný. Nikde nic!
Nakonec byla tato dvě slova jediným výsledkem tolikeré marné námahy a všeho marného úsilí.
Cyrus Smith a jeho soudruzi pocítili nad svým neúspěchem dokonce zlost.
Museli už pomýšlet na návrat, protože donekonečna ostrov prohlížet nebylo možné. Mohli právem věřit, že tajemná bytost nesídlí na povrchu ostrova. Jejich zjitřená obrazotvornost si vymýšlela nejrůznější vysvětlení. Pencroff a Nab se už nespokojili obyčejnou lidskou podstatou neznámého a přisoudili mu nadpozemský původ.
Dne 25. února se kolonisté vrátili k Žulovému domu, kde s pomocí dvojitého provazu, vystřeleného šípem na skalní výstupek, obnovili zas spojení svého obydlí s pobřežím.
Za měsíc pak pozdravili dvacátý pátý březen oslavou třetího výročí svého příchodu na Lincolnův ostrov.
[1] Obsidián je přirozené sklo v sopečných vyvřelinách a labradorit je druh živce, který doprovází vyvřelé horniny.
