KAPITOLA XII PRŮZKUM HADÍHO POLOOSTROVA — TÁBOR U ÚSTÍ VODOPÁDOVÉ ŘEKY — ŠEST SET KROKŮ OD OHRADY — GEDEON SPILETT A PENCROFF NA VÝZVĚDÁCH — JEJICH NÁVRAT — VŠICHNI VPŘED! — OTEVŘENÁ VRATA — OSVĚTLENÉ OKNO — PŘI SVITU MĚSÍCE Druhého dne, 18. února, byl proveden průzkum lesnatého pobřežního pásu od Hadího poloostrova až po ústí Vodopádové řeky. Kolonisté mohli les prohledat v celé jeho šíři, která nepřesahovala pět až sedm kilometrů, protože byla sevřena oběma břehy Hadího poloostrova. Vysoké stromy a silné větve dokazovaly, že tu je úrodnost půdy větší než v jiných částech ostrova. Vypadalo to, jako by sem byl přenesen bujný prales ze střední Afriky nebo z Ameriky. Bylo to tím, že stromy zde měly vlhkou půdu, zahřívanou podzemním sopečným ohněm, takže tu byly vytvořeny podmínky v mírném pásmu zcela nezvyklé. Dokazoval to především obrovský vzrůst dammaroní a blahovičníků.
Úkolem kolonistů však nebylo obdivovat tyto rostlinné zvláštnosti. Věděli už, že po této stránce se jejich ostrov podobá Kanárským ostrovům, které se původně jmenovaly ostrovy Štěstěny. Ale jejich ostrov teď bohužel nepatří jen jim. Dělali si na něj nárok i trestanci, kteří se tu potloukali a které bylo nutno do posledního zničit.
Na západním pobřeží nenašli kolonisté přes všechnu snahu nejmenší stopy. Ani otisky, ani poražené stromy, ani vyhaslá ohniště opuštěných tábořišť.
„To mě překvapuje,“ prohlásil Cyrus Smith ke svým druhům. „Piráti vystoupili na ostrov u Trosek a vnikli hned přes Kachní bažinu do lesa Divokého západu. Celkem šli stejnou cestou, jakou jsme šli my ze Žulového domu. Potvrzují to stopy, které jsme v lese našli. Když však došli k pobřeží, pochopili, že tam nenajdou žádný příhodný úkryt, a odešli raději na severní část ostrova, kde objevili ohradu…“ „A patrně se tam vrátili,“ dodal Pencroff. „To nemyslím,“ odporoval inženýr. „Vždyť museli předpokládat, že je tam budeme hledat. Ohrada je pro ně jenom zásobovacím místem, a nikoli trvalým tábořištěm.“ „Souhlasím s vámi,“ řekl novinář. „Myslím, že si piráti museli najít úkryt v předhoří Franklinovy hory.“ „Pak tedy pojďme do ohrady!“ zvolal Pencroff. „Musíme to skončit a tady zbytečně utrácíme čas.“ „Ne, příteli,“ odpověděl inženýr, „zapomínáte, že se chceme také dovědět, není-li v lese Divokého západu nějaké obydlí. Naše výprava má dvojí cíl, Pencroffe. Musíme potrestat zločince a projevit také vděčnost neznámému.“ „Správně, pane Smithi,“ souhlasil Pencroff. „Tvrdím však, že toho muže najdeme až tehdy, kdy sám bude chtít.“ Pencroff tím jen vyjádřil mínění všech. Bylo pravděpodobné, že úkryt neznámého je stejně tajemný jako on sám.
Toho večera se kára zastavila u ústí Vodopádové řeky. Tábor byl zřízen stejně jako předešle, to jest s obvyklou opatrností. Harbert se zase stal čiperným chlapcem, jakým byl před svým zraněním. Pobyt na čerstvém mořském vzduchu a lesní ovzduší mu jen prospěly. Jeho místo nebylo už v káře, ale v čele výpravy.
Dne 19. února opustili kolonisté pobřeží, vytvořené nad ústím řeky malebnými čedičovými shluky, a postupovali po levém břehu proti proudu do nitra ostrova. Cesta zde byla při poslední výpravě už proražena. Kolonisté byli teď asi deset kilometrů jižně od Franklinovy hory.
Inženýr navrhl nový plán: pečlivě prohledat celé údolí, které tvoří koryto řeky, a dosáhnout s největší ostražitostí ohrady. Bude-li obsazena, zaútočit na ni. Bude-li prázdná, usadit se v ní a vytvořit z ní středisko operací, zaměřených především k prohlídce Franklinovy hory.
Kolonisté plán schválili. Všichni už netrpělivě čekali na to, až ostrov opět převezmou do svého výhradního vlastnictví.
Teď kráčeli úzkým údolím mezi mohutnými hřbety předhoří Franklinovy hory. Stromy, které rostly na březích řeky velmi hustě, byly směrem k sopce stále vzácnější. Břehy byly skalnaté a dost strmé, plné úkrytů a zákoutí, v nichž bylo nutno postupovat jen velmi opatrně. Top a Jup kráčeli vpředu jako pátrači. Vrhali se stále vlevo i vpravo do hustého podrostu a soupeřili spolu v chytrosti i v obratnosti. Nikde však nebyly na březích řeky stopy nějaké návštěvy, nic nenasvědčovalo přítomnosti nebo blízkosti pirátů.
V pět hodin večer se kára zastavila pět set metrů od ohrady, skryté ještě za polokruhem vysokých stromů.
Bylo nutno ohradu napřed obhlédnout a zjistit, je-li obsazena. Bylo by ovšem nesmyslné jít tam přímo za denního světla a vystavovat se tak ranám ukrytých pirátů. Harbert na to už jednou doplatil. Bude lépe počkat na noc.
Gedeon Spilett chtěl předem okolí ohrady prohlédnout a netrpělivý Pencroff se mu nabídl za průvodce.
„Ne, přátelé,“ bránil jim inženýr. „Počkejte na noc. Nedovolím, abyste se vystavovali nebezpečí za světla.“ „Ale pane Smithi…,“ naléhal Pencroff, který se nerad podvoloval. „Prosím vás o to, Pencroffe,“ řekl mu inženýr.
„Dobrá,“ odpověděl námořník a vylil si zlost na piráty tím, že na jejich adresu vyslal úžasný soubor nejšťavnatějších námořnických nadávek.
Kolonisté tedy zůstali u káry a hlídali bedlivě okolní lesy.
Tak uplynuly tři hodiny. Vítr se utišil a pod velkými stromy vládl naprostý klid. Každé zlomení suché větvičky, každý šelest ve spadaném listí, každý pohyb těla v trávě by muselo být slyšet. Všude bylo ticho. I Top ležel na zemi s hlavou na předních tlapách a neprojevoval žádný neklid.
V osm hodin se zdálo, že už nastal příhodný čas na výzvědy. Gedeon Spilett prohlásil, že je připraven s Pencroffem odejít. Cyrus Smith teď souhlasil. Top a Jup měli zůstat u inženýra, Harberta a Naba, protože by mohli zaštěknutím nebo zavřísknutím vyvolat zbytečný poplach.
„Buďte opatrní,“ připomínal Cyrus Smith námořníkovi a novináři. „Vaším úkolem není dobývat ohradu, nýbrž zjistit, je-li obsazena nebo ne.“ „Smluveno,“ řekl Pencroff. A oba muži odešli.
Díky hustým větvím bylo pod stromy značné šero, takže na vzdálenost větší než deset metrů už nebylo vidět. Novinář s Pencroffem se zastavili pokaždé, jakmile se jim zdálo, že slyší něco podezřelého. Tak postupovali velmi opatrně a pomalu.
Šli daleko od sebe, aby neposkytovali tak snadný cíl. Oba totiž očekávali každou chvíli výstřel. Pět minut po odchodu od káry se dostali na okraj lesa před palouk, na němž byla postavena kolová ohrada.
Zastavili se: Nad holým prostranstvím se ještě chvěly poslední záblesky světla. Třicet kroků před nimi byla vrata ohrady, která se zdála zavřena. Těchto třicet kroků mezi vraty a lesem tvořilo nebezpečné pásmo, máme-li použít výrazu známého z balistiky[1]. Každá kulka vystřelená z ohrady jakýmkoli směrem musela napřed prolétnout tímto prostorem.
Gedeon Spilett i Pencroff nebyli zvyklí ustupovat, ale věděli, že každá jejich neopatrnost, které by padli za oběť především oni, vymstila by se i na jejich přátelích. Kdyby byli oni zabiti, co by si počali Cyrus Smith, Harbert a Nab?
Nedočkavý Pencroff však postoupil vpřed. V blízkosti ohrady tušil už přítomnost pirátů. Novinář ho musel zadržet.
„Za chvíli se úplně setmí,“ zašeptal mu. „Pak bude vhodnější doba.“ Pencroff sevřel křečovitě pušku, uklidnil se a s bručením poslechl.
Poslední záblesky světla zmizely. Tma postupující z lesa zaplavila celý palouk. Jen na západním obzoru se ještě tyčil nejasný obrys Franklinovy hory. Pak i ten rychle mizel, protože noc v této šířce se snáší náhle.
Jakmile došli na okraj lesa, nespouštěl novinář s Pencroffem zrak z ohrady. Ta se zdála zcela opuštěná. Její horní okraj tvořil trochu tmavší čáru, která nebyla nikde přerušena. Ale jsou-li piráti v ohradě, jistě postavili hlídku, aby se zajistili proti každému překvapení.
Gedeon Spilett stiskl námořníkovi ruku a oba se počali plížit k ohradě, s puškami připravenými k výstřelu.
Tak se dostali až k vratům, aniž někde spatřili sebemenší záblesk světla.
Pencroff se pokusil vrata otevřít. Byla však, jak on i novinář předpokládali, zavřena.
Přitom zjistil, že vnější závory zastrčeny nebyly.
Z toho se dalo usuzovat, že piráti jsou právě v ohradě a že zabezpečili vrata, aby nemohla být vytržena.
Gedeon Spilett i Pencroff naslouchali.
Zevnitř se neozýval žádný hluk. Mufloni a kozy už zřejmě spali ve stájích a noční ticho ničím nerušili.
Novinář a námořník se radili, nemají-li ohradu přelézt a vniknout dovnitř. To zase bylo proti instrukcím Cyruse Smithe.
Pokus se sice mohl zdařit, ale mohl také ztroskotat. Mají však právo nevyužít situace a nepokusit se o dobytí ohrady, když piráti o ničem nevědí a nemají o výpravě ani tušení?
Novinář to odmítl. Pokládal za rozumnější počkat, až budou všichni pohromadě, a pak teprve vniknout do ohrady. Bylo jasné, že k ohradě se dostanou nepozorovaně a že ohrada asi hlídána není. Po této úvaze se novinář rozhodl vrátit se ke káře a podat přátelům zprávu.
Pencroff s tím zřejmě souhlasil, protože bez námitek šel za novinářem.
Za několik minut byl inženýr do všeho zasvěcen.
„Nuže, teď věřím, že piráti v ohradě nejsou,“ prohlásil po krátké úvaze.
„To se dovíme, jakmile ji přelezeme,“ řekl Pencroff.
„K ohradě, přátelé!“ vyzval je Cyrus Smith.
„Káru necháme tady?“ ptal se Nab.
„Ne. Máme v ní zásoby střeliva a potravin. Může nám posloužit také jako kryt.“ „Kupředu tedy!“ řekl Gedeon Spilett. Kára vyjela z lesa a blížila se tiše k ohradě. Byla hluboká tma a ticho stejné jako v době, kdy se sem plížil novinář s Pencroffem. Tráva tlumila zvuk kroků.
Kolonisté se připravili k palbě. Jup se držel na Pencroffův rozkaz vzadu. Nab držel Topa nakrátko, aby se pes nevrhl vpřed.
Objevil se palouk. Byl prázdný. Malá skupina zamířila bez váhání k ohradě. Nebezpečné pásmo bylo rychle překročeno. Neozval se žádný výstřel. Před ohradou se kára zastavila. Nab zůstal u hlav oslů, aby je držel. Inženýr, novinář, Harbert a Pencroff zamířili k vratům, aby zjistili, jsou-li zevnitř zapřena.
Jedno křídlo bylo otevřeno.
„Co tomu říkáte?“ obrátil se Cyrus Smith k námořníkovi a ke Gedeonu Spilettovi.
Ti tu stáli v němém ustrnutí.
„Přísahám, že před chvílí byla vrata zavřena!“ zašeptal Pencroff.
Kolonisté zaváhali. Piráti byli tedy v ohradě už ve chvíli, kdy tady pátral Pencroff s novinářem? Bylo to nepochybné, protože prve zavřené dveře mohli otevřít jen oni. Byli snad piráti uvnitř a vyšel jeden z nich ven?
Hlavami všech kolonistů proběhly tyto otázky. Ale jak na ně odpovědět?
V tomto okamžiku postoupil Harbert několik kroků do ohrady, rychle však ucouvl a chytil Cyruse Smithe za ruku.
„Co je?“ ptal se inženýr.
„Světlo!“ „V chatě?“ „Ano.“ Všech pět přátel postoupilo k vratům. V okénku, které vedlo proti vratům, blikalo slabé světlo.
Cyrus Smith se rychle vzpamatoval.
„Máme jedinečnou příležitost, přátelé, překvapit nic netušící piráty v chatě! Máme je! Kupředu!“ Kolonisté proklouzli ohradou s puškami u ramenou. Káru nechali venku pod dozorem Jupa a Topa. Z opatrnosti však obě zvířata ke káře přivázali.
Cyrus Smith, Pencroff a Gedeon Spilett z jedné strany, Harbert a Nab z druhé strany postupovali podle kolové ohrady a pozorovali pečlivě její nejtemnější část.
Za několik minut stáli všichni před chatou u zavřených dveří.
Cyrus Smith dal přátelům rukou znamení, aby se nehýbali, a přistoupil k oknu, které bylo zevnitř osvětleno.
Jeho zrak se zahleděl do jediné místnosti chaty.
Na stole svítila lampa. U stolu stálo lůžko, které sloužilo Ayrtonovi.
Na lůžku leželo tělo nějakého muže.
Cyrus Smith náhle ucouvl a dušeným hlasem vykřikl: „Ayrton!“ Okamžitě vyrazili dveře a všech pět kolonistů vniklo do chaty. Ayrton spal. Jeho tvář prozrazovala hluboké a dlouhé utrpení. Na zápěstí a u kotníků měl široké krvavé pruhy.
Cyrus Smith se nad ním sklonil.
„Ayrtone!“ zvolal a chopil se ruky muže, kterého našli za tak nečekaných okolností.
Na toto zavolání otevřel Ayrton oči a pohlédl na Cyruse Smithe i na ostatní.
„Vy?“ zvolal. „Vy?“ „Ayrtone, Ayrtone!“ opakoval Cyrus Smith. „Kde to jsem?“ „V chatě ohrady.“ „Sám?“ „Ano.“ „Ale oni přijdou!“ vykřikl zděšeně Ayrton. „Braňte se! Braňte se!“ Ve mdlobách se zvrátil na lůžko. „Spilette,“ obrátil se Cyrus Smith k novináři, „můžeme být každým okamžikem přepadeni. Zavezte káru do ohrady, zavřete vrata a přijďte zas všichni sem!“ Pencroff, Nab a novinář spěchali vyplnit inženýrův rozkaz. Nesměli ztratit ani vteřinu. Možná že kára je už v rukou pirátů.
V tom okamžiku se na východě nad černým pásem lesa objevil měsíc a zaplavil vnitřek ohrady jasným světlem. Ohrada byla rázem osvětlena i se skupinami stromů a s potůčkem, který zavlažoval luční koberec. Směrem k předhoří vystoupila bíle chata a část ohrady. Zbytek prostoru zůstal ještě v šeru.
Od vrat se blížil tmavý předmět. Byla to kára, která teď vjela do světlého kruhu. Cyrus Smith zaslechl hřmot zavíraných vrat, která byla hned zapřena silnými kůly.
Ticho bylo náhle přerušeno zuřivým štěkotem Topa; pes se vrhl na konec ohrady vpravo od chaty.
„Pozor, přátelé! K líci zbraň!“ vykřikl Cyrus Smith.
Kolonisté zalícili a čekali, až budou moci střílet. Top stále štěkal a k němu se přidal i Jup s ostrým hvízdotem.
Kolonisté postupovali za zvířaty a dostali se tak až na břeh potoka.
A co tam v záři měsíce spatřili?
Pět lidských těl ležících na břehu.
Byli to piráti, kteří před čtyřmi měsíci vystoupili na pusté pobřeží Lincolnova ostrova!
[1] Balistika je nauka o pohybu střel buď hlavní (vnitřní balistika), nebo prostorem po opuštění hlavně (vnější balistika).
