KAPITOLA XII VYSTROJENÍ LODI — PŘEPADENÍ VLKY — ZRANĚNÝ JUP — OŠETŘOVÁNÍ JUPA — JUPOVO UZDRAVENÍ — DOKONČENÍ STAVBY LODI — PENCROFFOVO VÍTĚZSTVÍ — BONAVENTURA — PRVNÍ PLAVBA K JIŽNÍ ČÁSTI OSTROVA — NEČEKANÝ NÁLEZ Večer se lovci vrátili s bohatým úlovkem, doslova ověnčeni zvěřinou. Přinesli všechno, co čtyři muži unesou. Top měl kolem krku šňůru čírek a Jup byl kolem pasu ověšen slukami.
„Podívejte se, pane Smithi,“ volal Nab, „jak jsme využili dne! Tady neseme pořádnou zásobu konzerv a pečení. Někdo mi však musí pomoci. Počítám s tebou, Pencroffe.“ „Ba ne, Nabe,“ odmítl námořník. „Volá mě vystrojení lodi. Musíš to udělat beze mne.“ „A co ty, Harberte?“ „Já musím zítra do ohrady, Nabe,“ odpověděl chlapec. „Pomůžete mi tedy vy, pane Spilette?“ „Rád, Nabe. Ale upozorňuji tě, že jakmile mi řekneš nějaký kuchařský předpis, ihned jej otisknu v novinách.“ „Jak je libo, pane Spilette,“ smál se Nab. „Dovolím vám to.“ Tak se druhého dne stal Gedeon Spilett Nabovým pomocníkem a usídlil se v kuchyni. Inženýr mu už sdělil výsledek svého včerejšího výzkumu a novinář souhlasil s názorem, že i když Cyrus Smith nic nenašel, je ve studni skryto nějaké tajemství.
Mrazy trvaly ještě týden. Kolonisté vycházeli ze Žulového domu jen do kurníku. V jejich obydlí libě voněla připravovaná jídla. Všechna zvěř však nebyla zpracována na konzervy. V mrazu se dali ulovení ptáci snadno uchovat v čerstvém stavu a byli také prohlášeni za nejlepší vodní ptáky.
V tomto týdnu pomáhal Pencroffovi i Harbert, který výborně ovládal plachetní jehlu. Oba sešívali plachty s takovou pílí, že s tím byli za týden hotovi. Konopných lan měli také dost, díky balónové síti, kterou našli u obalu. Lana a provazy této sítě byly vyrobeny z nejlepšího konopí. Námořník jich většinu zabavil pro loď. Plachty byly obroubeny širokou lemovkou. Ještě měli zhotovit ráhnová a stěžňová lana a plachetní provazy. Kladky vyrobil podle Pencroffových návrhů Cyrus Smith na svém soustruhu. Tak byla lodní výstroj hotova ještě před skončením stavby lodi. Pencroff ušil i vlajku a obarvil ji barvířskými rostlinami, kterých rostlo na ostrově dost.
Zatím byla vlajka vyvěšena z prostředního okna Žulového domu a kolonisté ji pozdravili trojnásobným hurá.
Zima skončila a zdálo se už, že její druhá část uplyne bez vážných příhod, ale náhle v noci 11. srpna byla planina Výhledu nebezpečně ohrožena.
Po pilné denní práci spali kolonisté velmi tvrdě. Přesto však zaslechli ke čtvrté hodině ranní Topovo zuřivé štěkání.
Pes tentokrát neštěkal u studně, ale na prahu dveří, proti kterým se vrhl, jako by je chtěl vyrazit. Vedle něho vyrážel ostré skřeky Jup.
„Copak, Tope?“ zvolal Nab, který se probudil první.
Pes zuřivě štěkal dál.
„Co se stalo?“ ptal se Cyrus Smith.
Všichni se spěšně oblékli, vrhli se k oknům a otevřeli je.
Před jejich očima se prostírala sněhová přikrývka, jejíž bělost byla v tmavé noci sotva zřetelná. Kolonisté neviděli nic, ale slyšeli ze tmy zvláštní štěkot. Bylo zřejmé, že na pobřeží se dostal velký počet zvířat, která nebylo zatím vidět.
„Co to je?“ zvolal Pencroff.
„Vlci, jaguáři nebo opice,“ mínil Nab.
„K čertu, ale pak se mohou dostat na planinu!“ zvolal novinář.
„A co náš kurník?“ strachoval se Harbert. „A naše záhony!“ „Jak se tam dostali?“ divil se Pencroff. „Asi přes pobřežní lávku, kterou někdo z nás zapomněl zdvihnout,“ řekl Cyrus Smith.
„Na mou duši!“ zvolal novinář. „Já ji nechal spuštěnou!“ „To jste udělal hezkou věc, pane Spilette!“ bručel Pencroff. „Co se stalo, stalo se,“ řekl Cyrus Smith. „Teď se však starejme o to, co musíme udělat!“ Tyto věty byly rychle vyměněny mezi Cyrusem Smithem a jeho druhy. Bylo zřejmé, že lávka zůstala spuštěná a přes ni se na pobřeží dostala zvířata, která teď mohou dosáhnout planiny Výhledu. Bylo nutno využít rychle času a zahnat je.
„Ale co je to za zvířata?“ ptal se podruhé Pencroff, když temný štěkot dole zesílil.
Harbert se při tomto zvuku zachvěl. Vzpomněl si totiž, že jej slyšel za první výpravy k Červenému potoku.
„Jsou to stepní vlci, ty velké lišky!“ řekl.
„Na ně!“ vykřikl Pencroff.
Všichni se ozbrojili karabinami, sekerami a revolvery, nasedli do koše výtahu a spustili se na pobřeží.
Jsou-li tito vlci ve smečkách a mají-li hlad, jsou nesmírně nebezpeční. Kolonisté se však bez rozmýšlení vrhli doprostřed smečky. Výstřely z jejich revolverů, osvětlující svými záblesky pobřeží, zahnaly první útočníky.
Kolonistům šlo především o to, zahnat smečku od planiny Výhledu, kde byly záhony, pole a kurník. Museli zabránit možným škodám především na obilném poli, škodám, které by se nedaly nahradit. Poněvadž přístup na planinu Výhledu byl jen podle řeky Díků. stačilo postavit vlkům v úzkém prostoru mezi levým břehem a žulovou stěnou nepřekonatelnou překážku.
To všichni rázem pochopili a na Smithův rozkaz přeběhli na ono místo, zatímco smečka vlků ustoupila do tmy.
Cyrus Smith, Gedeon Spilett, Harbert, Nab a Pencroff se rozestavili tak, aby vytvořili neproniknutelný řetěz. Za nimi šel Jup, ozbrojený sukovitým klackem, který nesl jako kyj.
Byla neobyčejně temná noc. Kolonisté mohli mířit jen v záblescích výstřelů, z nichž každý musel zasáhnout. Jen při výstřelech také spatřili útočníky, kterých bylo několik set a jejichž oči svítily jako žhavé uhlíky.
„Nesmějí projít!“ zvolal Pencroff.
„Neprojdou!“ odpověděl Cyrus Smith.
Jestliže vlci neprošli, nebylo to proto, že by se o to nepokoušeli. Zadní řady tlačily přední a do těch padaly neustále rány z revolverů a údery seker. Zem byla brzy pokryta vlčími mrtvolami, ale smečka se tím nijak nezmenšovala. Zdálo se, že je stále doplňována přes lávku na pobřeží.
Brzy museli kolonisté bojovat tělo proti tělu. Utržili už také několik zranění, naštěstí jen lehkých. Harbert ranou z revolveru osvobodil Naba, kterému jeden z vlků skočil na záda jako tygr. Top bojoval se strašnou zuřivostí, skákal vlkům na hrdla a rdousil je. Klackem ozbrojený Jup bil zuřivě po vlcích. Kolonisté se marně pokoušeli poslat ho dozadu. Jup snad viděl i potmě, protože se stále vrhal do největší vřavy a vyrážel občas ostrý hvizd, který byl jeho vítězným pokřikem. V jedné chvíli se odvážil tak daleko, že ho kolonisté v záblescích vystřelů spatřili v kupě pěti nebo šesti vlků, kterým čelil s chladnokrevnou zuřivostí.
Boj však přece skončil ve prospěch kolonistů, ale až po dlouhých hodinách odporu. S prvním ranním svitem zahájila smečka ústup k severu a přešla opět lávku, kterou Nab běžel ihned zdvihnout.
Když se nad bojištěm částečně rozednilo, napočítali kolonisté na pobřeží na padesát mrtvých vlků.
„A co Jup?“ zvolal náhle Pencroff. „Kde je Jup?“ Jup zmizel. Nab ho volal, ale Jup poprvé neodpověděl na výzvu svého pána.
Všichni začali Jupa hledat, bojíce se, že ho najdou mrtvého. Prohledali celé bojiště, zbrocené krví útočníků, a našli konečně Jupa pod kupou mrtvých vlků, jejichž zpřerážené čelisti a rozbité plece svědčily o setkání s klackem statečného zvířete. Ubohý Jup držel zlomený kyj ještě v ruce. Zbaven zbraně byl zavalen přesilou, pod níž s hlubokou ranou v hrudi klesl.
„Žije!“ vykřikl Nab, když se nad ním sklonil.
„Zachráníme ho,“ prohlásil námořník. „Budeme ho ošetřovat jako kohokoli z nás.“ Zdálo se, že Jup tomu rozuměl, protože na znamení díků sklonil hlavu na námořníkovo rameno. Pencroff sám byl zraněn, ale jeho zranění, stejně jako zranění jeho soudruhů, bylo jen lehké. Díky střelným zbraním mohli kolonisté udržovat vlky v náležité vzdálenosti. Tak jen orangutan byl zraněn vážně.
Nab s Pencroffem odnesli Jupa ke zdviži. Op přitom nevydal jediný sten. Pak ho opatrně vytáhli do Žulového domu. Tam ho uložili na slamník, který vyňali z jednoho lůžka. Spilett mu rány pečlivě vymyl. Nezdálo se, že rána zasáhla nějaké důležité ústrojí, ale přesto byl Jup hrozně zeslaben ztrátou krve a brzy mu povážlivě stoupla horečka. Kolonisté ho ošetřili, uložili a nařídili mu přísnou dietu.
„Všechno jako u člověka,“ řekl Nab.
Dali mu jen vypít několik šálků osvěžujícího nápoje z léčivých bylin.
Jup usnul zprvu neklidným spánkem; jeho dech se však stal brzy pravidelným, a tak ho nechali v klidu ležet. Občas přistupoval k lůžku „po špičkách“ Top, jako by se chtěl přesvědčit, je-li o jeho přítele dobře pečováno. Jedna Jupova paže visela z lůžka a Top ji vždy zkormouceně olízl.
Kolonisté pak odešli odklidit mršiny vlků. Odtahali je do lesa Divokého západu a tam je hluboko zahrabali.
Toto přepadení, které mohlo mít velmi vážné následky, bylo pro kolonisty poučením. Od toho dne nikdy neuléhali, dokud se jeden z nich nešel přesvědčit jsou-li lávky vytaženy a není-li možný nový útok.
Jup v prvních dnech nahnal kolonistům hodně strachu, ale bojoval proti nemoci velmi statečně. Jeho tělesná konstrukce mu pomohla, horečka poklesla a Gedeon Spilett, který se trochu vyznal v lékařství, mohl konečně prohlásit, že Jup je už mimo nebezpečí. Dne 16. srpna začal opět jíst. Nab mu připravoval sladká jídla, která nemocný blaženě vychutnával. Jup měl totiž jednu slabost: rád mlsal. A Nab se nikdy nesnažil této slabůstky ho zbavit.
„Co chcete?“ říkával. „Ubohý Jup nemá jinou radost a já jsem šťasten, že aspoň tím ho mohu odměnit za jeho služby.“ Desátý den po zranění, 21. srpna, Jup vstal. Jeho rány byly zahojeny. Bylo vidět, jak věrné zvíře nabývá opět své původní pružnosti a živosti. Jako všichni nemocní trpěl Jup v uzdravování nesmírným hladem. Novinář ho však nechal jíst podle chuti, protože důvěřoval onomu pudu, který rozumným tvorům někdy chybí. Nab byl stoupající chutí svého žáka nesmírně potěšen.
„Jez, jez!“ říkal Jupovi. „Nic si neodříkej! Prolil jsi za nás krev a já ti aspoň pomohu ji obnovit.“ Dne 25. srpna se ozval Nabův hlas, volající všechny kolonisty: „Pane Smithi, pane Spilette, Harberte, Pencroffe, pojďte rychle sem!“ Kolonisté sedící ve velkém sále rychle vstali a zamířili k Nabovi, který byl v Jupově pokoji. „Co je?“ ptal se Cyrus Smith.
„Podívejte se!“ řekl se smíchem Nab.
A co viděli? Jup seděl klidně po turecku ve dveřích a vážně kouřil.
„Má dýmka!“ vykřikl Pencroff. „Vzal si mou dýmku! Ach Jupe, dám ti ji darem! Kuř, kamaráde, kuř!“ A Jup vypouštěl oblaky kouře, což mu dělalo zřejmě velkou radost. Cyrus Smith tím nebyl nijak překvapen a vypravoval o mnohých případech, kdy uvězněné opice si na kouření zvykly.
Od toho dne měl také Jup svou dýmku; visela v jeho pokoji vedle zásoby tabáku. Dovedl si ji sám nacpat a zapálit žhavým uhlíkem. Vypadal přitom jako nejšťastnější z opic. Tento návyk ještě zpevnil pouta přátelství, kterými už byli spjati námořník a orangutan.
„Možná že je to člověk,“ říkával Pencroff Nabovi. „Překvapilo by tě, kdyby počal najednou mluvit?“ „Na mou duši ne,“ odpovídal Nab. „Je mi opravdu divné, že nemluví, když mu chybí jen řeč.“ „To by bylo panečku překvapení,“ pokračoval Pencroff, „kdyby mi jednoho krásného dne řekl: »Vyměňme si dýmky, Pencroffe!«“ „To si mohu představit,“ smál se Nab. „Škoda jen, že je od narození němý.“ V září zima konečně skončila a kolonisté se pustili se zápalem do práce. Stavba plavidla rychle pokračovala. Loď byla už celá opatřena palubou a uvnitř vyztužena po celé délce trupu žebrovím, ohýbaným v horké vodě přesně podle nákresů.
Poněvadž měli dost dříví, Pencroff navrhl inženýrovi, aby trup zpevnili vnitřním vodotěsným bedněním, které také zvýší bezpečnost lodi.
Cyrus Smith nevěděl, co je v budoucnosti čeká, a proto souhlasil s návrhem postavit loď pokud možno nejbezpečnější.
Bednění a paluba byly dohotoveny 15. září. K ucpání spár použili cupaniny a suchých chaluh, které palicí vecpali i mezi trup a bednění a mezi bednění a palubu. Ucpávky pak zalili roztavenou pryskyřicí, kterou si přinášeli v dostatečném množství z lesa.
Zařízení lodi bylo velmi jednoduché. Zatížena byla velkými žulovými balvany, upevněnými do lůžek z malty a vážícími asi šest tun dohromady. Nad přítěží byla položena podlaha a podpalubí rozděleno na dvě kajuty; podél jejich stěn byly postaveny lavice, sloužící zároveň jako truhly. Pata stěžně měla zpevnit příčku oddělující obě kabiny, do kterých se sestupovalo palubními otvory, opatřenými padacími dveřmi.
Pro stěžeň nemusel Pencroff dlouho hledat vhodný strom. Vybral si mladou rovnou jedli; stačilo jen osekat jí větve a seříznout vrchol. Stěžňové a kormidlové kování bylo hodně hrubé, ale zato velmi pevně vykované v kovárně Komína. Ještě zbývalo zhotovit ráhna, šípový stěžeň, bidla, vesla atd. To vše bylo hotovo v prvním týdnu října. Bylo také hned rozhodnuto, že loď podnikne pokusnou plavbu podél ostrova, aby kolonisté mohli zjistit, jak se drží na moři.
Ani při těchto pracích nebyly zanedbávány práce jiné. Ohrada byla přestavěna, protože stádo muflonů a koz mělo mnoho mladých, které bylo nutno ustájit a živit. Kolonisté navštěvovali i ústřicové pole, králíkárnu, ložiska uhlí a železné rudy. Prozkoumali i další část lesa Divokého západu, kde bylo hodně zvěře.
Byly objeveny další rostliny, které se sice nedaly zužitkovat hned, ale které podstatně zpestřily zásoby v Žulovém domě. Jedny se podobaly kapskému fíku s masitými poživatelnými listy a druhé měly plody obsahující mouku.
Dne 10. října byla loď spuštěna na moře. Pencroff zářil. Spuštění se plně zdařilo. Zcela vystrojená loď byla postrkována po kulatinách až k čáře přílivu, který ji potom zdvihl na vodu za jásotu a potlesku všech, především Pencroffa. Námořník neprojevil při této příležitosti nejmenší skromnost. Jeho pýcha měla ostatně přežít dokončení stavby lodi, protože měl být jmenován kapitánem. Tento titul mu byl propůjčen za souhlasu všech kolonistů.
Aby byl kapitán Pencroff plně spokojen, zbývalo novou loď jen pokřtít. Po mnoha návrzích, o nichž se dlouho debatovalo, shodli se všichni na jménu Bonaventura , což bylo křestní jméno počestného námořníka.
Jakmile byla Bonaventura zdvižena přílivem na vodu, bylo už vidět její držení a dokonalou schopnost manévrovat všemi směry.
Po prvním pokusu měla být podniknuta téhož dne plavba podél pobřeží. Bylo krásné počasí, čerstvá bríza a klidné moře, především na jižním pobřeží, protože už hodinu vanul severozápadní vítr.
„Naloďovat! Naloďovat!“ křičel kapitán Pencroff.
Napřed se však museli nasnídat a uznali také za vhodné vzít si jídlo s sebou, protože vyjížďka se může protáhnout až do večera.
Cyrus Smith stejně pospíchal s vyzkoušením lodi, stavěné podle jeho plánu. I když při tom jednal v dohodě s Pencroffem, prováděl některé návrhy sám. Neměl však k lodi tu důvěru, jakou projevoval Pencroff, a nemluvil také jako námořník o nutnosti plavby na ostrov Tábor. Cyrus Smith dokonce doufal, že se Pencroff té myšlenky už dávno zřekl. Nelíbila se mu totiž představa, že by se dva nebo tři jeho druhové měli pustit tak daleko na celkem malé lodi, jejíž nosnost nebyla ani patnáct tun. [1] V půl jedenácté byli už všichni na palubě i s Topem a Jupem. Nab s Harbertem zdvihli kotvu, která byla zaseknuta v písku u ústí řeky Díků. Byla vytažena hlavní plachta, lincolnská vlajka zavlála na vrcholu stěžně a Bonaventura řízená Pencroffem vyplula na širé moře.
Při výjezdu ze zálivu Unie použila loď větru v zádech a kolonisté zjistili, že dosahuje uspokojující rychlosti.
Když obepluli Trosky a Dráp, stočil Pencroff loď k větru, aby se dostal k jižnímu pobřeží. Po několikerém křižování viděl, že Bonaventura může velmi dobře křižovat proti větru a že i při tom pluje dost rychle vpřed.
Cestující Bonaventury byli okouzleni. Tady měli dobré plavidlo, které jim v nutnosti prokáže jistě platné služby.
V dnešním počasí a na dnešním moři byla vyjížďka nádherným požitkem.
Pencroff plul mořem asi sedm kilometrů od pobřeží směrem k Balónovému přístavu. Ostrov se jim jevil v celé šíři, v novém pohledu a s jiným pobřežím od Drápu až k Hadímu ocasu. V pobřežních lesích se odrážely tmavé jehličiny od mladé zeleně listnatých stromů a nad tím čněla Franklinova hora s bílým temenem.
„Jaká krása!“ zvolal Harbert.
„Ano, máme krásný a dobrý ostrov,“ souhlasil Pencroff. „Mám jej tak rád, jako jsem měl rád jen svou matku. Přijal nás ubohé a zoufalé. A co dnes chybí těm jeho pěti dětem, které mu spadly z nebe?“ „Nic, kapitáne, nic,“ prohlásil Nab. A oba muži vyrazili trojnásobné hřímavé hurá na počest svého ostrova. Gedeon Spilett stál na palubě, a opřen o stěžeň, kreslil si panoráma rozvíjející se před jeho očima. Cyrus Smith mlčel.
„Nu, pane Smithi,“ ptal se ho Pencroff, „co říkáte naší lodi?“ „Zdá se, že se drží dobře,“ odpověděl inženýr. „Dobrá. A věříte nyní, že může podniknout plavbu na jakoukoli vzdálenost?“ „Jakou plavbu, Pencroffe?“ „Třeba na ostrov Tábor.“ „Příteli,“ odpověděl Cyrus Smith, „myslím, že bychom se v nutném případě mohli svěřit Bonaventuře i na dalekou plavbu; ale na ostrov Tábor bych vás nerad viděl odjíždět, protože tam jezdit nemusíte.“ „Rád znám své sousedy,“ prohlásil námořník umíněně. „Ostrov Tábor je naším sousedem, a to sousedem jediným. Už pouhá zdvořilost nám velí učinit mu návštěvu.“ „Hrome,“ smál se Gedeon Spilett, „podívejme se, jak se náš přítel Pencroff vyzná ve společenských předpisech!“ „Vyznám se ve všem,“ ohradil se námořník, kterého inženýrův názor zmátl. V žádném případě nechtěl jednat proti jeho vůli.
„Pomyslete jen, Pencroffe,“ pokračoval inženýr, „že nemůžete plout na ostrov Tábor sám.“ „Jeden společník by mi stačil.“ „Buďsi. Ale pak ohrožujete kolonii ztrátou dvou z pěti jejích příslušníků.“ „Ze šesti, pane Smithi,“ odpověděl Pencroff. „Zapomínáte na Jupa!“ „Ze sedmi,“ dodal Nab. „Top se přece musí také počítat.“ „Vždyť nic neriskuji, pane Smithi,“ pokračoval Pencroff. „To je možné, Pencroffe. Opakuji vám však, že je to zbytečná odvaha.“ Paličatý námořník neodpověděl a přestal o tom hovořit, rozhodnut, že hovor v příhodný čas znovu obnoví. Neměl ani tušení, že mu přispěje na pomoc náhoda, která z jeho pouhého vrtochu učiní nezbytný čin lidskosti.
Bonaventura zamířila z širého moře k Balónovému přístavu. Kolonisté tam chtěli prozkoumat průjezdy mezi skalisky a podle potřeby je upravit tak, aby se zátoka stala dokonalým mateřským přístavem lodi.
Byli asi kilometr od břehu, když museli začít křižovat, aby se dostali proti větru. Bonaventura teď zpomalila plavbu, protože bríza, zadržovaná ostrovní vysočinou, vanula velmi slabě a moře hladké jako zrcadlo se čeřilo jen občasným poryvem větru.
Harbert stál na přídi, aby řídil plavbu skalisky. Náhle vykřikl: „Po větru, Pencroffe, po větru!“ „Co je?“ ptal se námořník vstávaje. „Skála?“ „Ne… počkej! Nevidím dobře… Pluj po větru!… Dobrá… Ještě trochu…,“ volal Harbert. Lehl si, vnořil ruku do vody a napřímil se pak se slovy: „Láhev!“ V ruce držel láhev, kterou vylovil několik set metrů od pobřeží. Cyrus Smith od něho láhev vzal. Beze slova ji odzátkoval a vyňal z ní provlhlý papír, z něhož přečetl tato slova: „Trosečník… Ostrov Tábor: 153° záp. dél. — 37° 11' již. šíř.“ [1] Nosnost lodi je dána počtem tzv. rejstříkových (registrovaných) tun. Každá rejstříková tuna odpovídá 2,83 m3 lodního prostoru.
