×

We use cookies to help make LingQ better. By visiting the site, you agree to our cookie policy.


image

Tajuplný ostrov - Jules Verne, KAPITOLA XI

KAPITOLA XI ZÁHADNÉ TAJEMSTVÍ — HARBERTOVO UZDRAVENÍ — KTERÉ ČÁSTI OSTROVA BUDOU PROHLÉDNUTY — PŘÍPRAVY K ODCHODU — PRVNÍ DEN — NOC — DRUHÝ DEN — DAMMARONĚ — PÁREK KASUÁRŮ — STOPY V LESE — PŘÍCHOD NA HADÍ POLOOSTROV Gedeon Spilett krabičku vzal a otevřel ji. Obsahovala asi dvě stě bílých tabletek. Novinář vzal jednu do úst. Svíravá hořkost této látky ho nemohla mýlit. Byl to opravdu chinin, nejlepší protihorečnatý lék.

Museli jej okamžitě podat Harbertovi. Jak se sem dostal, o tom si pohovoří později.

„Kávu!“ zvolal Gedeon Spilett.

Nab přinesl za chvíli šálek vychladlého nápoje. Gedeon Spilett vhodil do šálku asi deset gramů chininu. Podařilo se mu přimět Harberta, aby to vypil.

Byl dosud čas, protože třetí záchvat se ještě nedostavil.

Všichni kolonisté byli naplněni novou nadějí. Tajemný vliv se znovu projevil v okamžiku, kdy už všichni propadli zoufalství… Za několik hodin se Harbert uklidnil. Kolonisté si už mohli pohovořit o nové příhodě. Zásah neznámého byl zřejmější než kdykoli předtím.

Jak se však mohl v noci dostat až do Žulového domu? To bylo zcela nepochopitelné. Způsob, jakým se „duch ostrova“ projevoval, byl ještě podivnější než duch sám.

Během dne podávali Harbertovi chinin každou třetí hodinu.

A příštího dne se už ukázalo jisté zlepšení chlapcova stavu. Hoch nebyl sice ještě mimo nebezpečí, protože bahenní horečka se často vrací, ale kolonisté nešetřili péčí. Nadto měli účinný prostředek — i toho, kdo jim jej dal — nablízku. A tak se v jejich srdcích usídlila pevná naděje.

Tato naděje je nezklamala. Po deseti dnech, 20. prosince, počal se Harbert zotavovat. Po přísné dietě byl sice nesmírně zesláblý, ale záchvaty, se už neobjevily. A poslušný chlapec se podvoloval všem příkazům. Tolik už toužil po uzdravení!

Pencroffovi bylo, jako by ho někdo vytáhl z hluboké propasti. Trpěl teď záchvaty radosti, které hraničily až se šílenstvím. Když byl třetí Harbertův záchvat zažehnán, objal námořník Gedeona Spiletta tak, že ho div nezadusil. Od té doby říkal novináři jen doktor Spilett.

Zbývalo jen objevit skutečného doktora.

„Objevíme ho!“ opakoval Pencroff.

Ať už byl neznámý kdokoli, čekalo ho prudké Pencroffovo objetí.

Prosinec končil a s ním rok 1867, v němž byli kolonisté Lincolnova ostrova tak krutě zkoušeni. Do nového roku vstoupili s krásným počasím a s tropickým horkem, které však bríza naštěstí velmi snižovala. Harbert sílil a vdechoval na lůžku, jež kolonisté přenesli k oknům Žulového domu, zdravý slaný mořský vzduch; síly se mu rychle vracely. Počal zas normálně jíst a Nab nestačil vymýšlet ta nejjemnější jídla.

„Člověk skoro dostane chuť na umírání,“ říkal Pencroff.

V této době se piráti v okolí Žulového domu ani jednou neukázali. Po Ayrtonovi nebylo ani vidu ani slechu, a jestliže inženýr s Harbertem doufali ještě v jeho objevení, jejich soudruzi už nepochybovali o jeho smrti. Jejich nejistota nebude už ostatně dlouho trvat. Jakmile bude Harbert zdráv, podniknou chystanou výpravu. Potrvá to ovšem ještě asi měsíc, protože proti pirátům budou muset vytáhnout v plné síle.

Harbertův stav se neustále lepšil. Jeho rány mohly být pokládány za zcela zahojené.

V lednu vykonali kolonisté na planině Výhledu důležité práce. Zachraňovali vše, co zbylo z jejich obilí a zeleniny. Byla zaseta nová semena, aby byla zajištěna druhá sklizeň tohoto roku. Se stavbou kurníku, mlýna a stájí radil Cyrus Smith ještě počkat. Zatímco budou kolonisté pronásledovat piráty, mohli by se ti bídáci na planinu znova vrátit. Bylo by tedy zbytečné dávat jim příležitost k novému loupení a žhářství. Až bude ostrov od ničemů vyčištěn, uvidí se, co bude nutno znovu postavit.

Harbert v druhé polovině ledna vstal, zprvu na hodinu denně, pak na dvě a na tři. Díky jeho tělesné houževnatosti se mu síly rychle vracely. Bylo mu už osmnáct let. Bude z něho velký, hezký a ušlechtilý muž. Nyní se rychle uzdravoval. Potřeboval teď jen trochu péče, ale doktor Spilett byl velmi přísný.

Koncem měsíce se už Harbert procházel po planině Výhledu a po pobřeží. Velmi dobře na něho působilo koupání v moři, kterého se zúčastnil i Pencroff a Nab. Cyrus Smith už teď mohl určit den odchodu; byl to 15. únor. Velmi jasné noci této roční doby budou příhodné pro prohlídku celého ostrova.

Nutné přípravy k výpravě byly provedeny ihned. Byla to důležitá věc, protože kolonisté přísahali, že se do Žulového domu nevrátí dříve, dokud nedosáhnou obou cílů výpravy: museli za prvé zničit piráty a najít Ayrtona, je-li dosud živ, a za druhé objevit toho, kdo tak důrazně zasahoval do osudů kolonie.

Kolonisté znali na Lincolnově ostrově celou východní část od Drápu až po Severní čelist, Kachní bažinu, okolí Grantová jezera, Leskovčí les mezi Ohradní cestou a řekou Díků, poříčí řeky Díků a Červeného potoka a konečně předhoří Franklinovy hory, u něhož stála ohrada.

Zato dosud jen povrchně prozkoumali rozlehlé pobřeží Washingtonova zálivu od Drápu až k Hadímu ocasu, lesnaté a bažinaté západní pobřeží a rozlehlé přesypy, táhnoucí se k ústí Žraločí zátoky.

Vůbec pak neznali rozsáhlé lesnaté plochy Hadího polostrova, pravý břeh řeky Díků, levý břeh Vodopádové řeky a údolí i předhoří Franklinovy hory na západních, severních a východních svazích, v nichž mohlo být mnoho úkrytů. Tak několik set hektarů ostrovní plochy unikalo dosud jejich pozornosti.

Bylo rozhodnuto, že výprava zamíří do lesa Divokého západu a prohlédne podrobně celý kraj na pravém břehu řeky Díků.

Možná že by bylo vhodnější zamířit nejdříve k ohradě, kterou piráti asi znovu obsadili nebo se v ní ubytovali. Jestliže však ohradu zničili, je už na její záchranu pozdě. A jestliže se v ní usadili, mají kolonisté na jejich vypuzení dost času.

Po dlouhém rozhovoru byl schválen první návrh: kolonisté projdou lesem až na Hadí ocas, prosekají si sekerami průchod a vyznačí tak novou cestu, která bude spojovat Žulový dům s nejzazším cípem ostrova, vzdáleným dvacet devět až třicet kilometrů.

Kára byla v dobrém stavu. Oslové byli odpočinutí a mohli se vydat i na tak dalekou cestu. Na káru byly naloženy potraviny, potřeby k táboření, různé nástroje i zbraně a střelivo, pečlivě vybrané v bohaté zbrojnici Žulového domu. Kolonisté také nezapomněli, že piráti se možná potloukají po lese, kde se rána z pušky rychle vystřeluje i rychle přijímá. Z toho plynula pro kolonisty nutnost nerozdělovat se a zůstávat stále pohromadě.

Proto také bylo rozhodnuto, že v Žulovém domě nikdo nezůstane. I Top a Jup se měli výpravy zúčastnit. Nedobytný Žulový dům mohl zůstat bez dozoru.

Dne 14. února byla neděle a kolonisté ji zasvětili posledním přípravám na cestu. Harbert byl sice už zdráv, ale přece jen trochu sláb. Proto mu bylo vyhrazeno místo na káře.

Druhého dne ráno provedl Cyrus Smith nezbytná opatření, která měla učinit Žulový dům nedostupným. Žebřík, který kdysi sloužil k vystupování a k sestupování, odnesli do Komína a zahrabali hluboko do písku. Po návratu ho použijí k výstupu, protože výtah byl zatím rozebrán. Pencroff zůstal v Žulovém domě poslední, aby práce dokončil. Pak sestoupil po laně, které přehodil přes skalní výstupek a jehož jeden konec drželi dole kolonisté. Když se námořník octl na pevné zemi, bylo lano strženo dolů a přístup do Žulového domu byl tak znemožněn.

Počasí bylo nádherné.

„Bude horký den,“ řekl vesele novinář.

„Nevadí, doktore Spilette,“ odpověděl Pencroff. „Půjdeme pod stromy a slunce ani neuvidíme.“ „Na cestu!“ volal inženýr. Kára už čekala na pobřeží před Komínem. Novinář trval na tom, aby se Harbert aspoň první hodiny cesty vezl. Chlapec se musel podřídit přísnému nařízení svého lékaře.

Nab se postavil k hlavám oslů. Top vesele štěkal. Harbert nabídl v káře místo i Jupovi a opičák nabídku přijal. Nadešla chvíle odjezdu a výprava se dala na pochod.

Kára zamířila k ústí řeky a pak se stočila po levém břehu k mostu, za nímž začínala cesta k Balónovému přístavu. Tu však nechali kolonisté vlevo a ponořili se pod zákrov nesmírného lesa, který tvořil oblast lesa Divokého západu.

První čtyři kilometry měla kára nezi řídkými stromy celkem dobrou jízdu. Jen občas museli kolonisté přeseknout několik lián a keřů, ale na vážnější překážku nikde nenarazili.

Husté větve stromů vrhaly na zem chladný stín. Deodary, Douglasovy jedle, gumovníky, dračince a jiné už známé druhy stromů táhly se do nedozírna před výpravou. Byla tam i celá hejna běžných ostrovních ptáků: leskovců, tetřívků, bažantů a všech druhů papoušků. Prasata a klokani, kteří vybíhali z podrostu, připomínali kolonistům jejich první výpravy po příchodu na ostrov.

„Je však zajímavé,“ podotkl Cyrus Smith, „že všichni ptáci jsou mnohem plašší než tehdy. Tento les už jistě navštívili piráti. Jsem přesvědčen, že tu přijdeme na jejich stopy.“ Na mnohých místech pak skutečně našli starší i novější stopy průchodu skupiny lidí. Někde byly na kmenech záseky, které měly zřejmě značit cestu; jinde byl popel z ohniště a v bažinatých částech lesa našli kolonisté i otisky lidských nohou. Nikde však nenašli stopy trvalého tábora.

Inženýr radil soudruhům, aby se tu zřekli lovu. Výstřely by mohly vzbudit pozornost pirátů, kteří se tu možná potloukají po lese. Při lovu by se byli lovci také dostali daleko od káry, a to bylo přísně zakázáno.

Odpoledne byl postup lesem ve vzdálenosti devíti kilometrů od Žulového domu už hodně obtížný. Kolonisté museli porážet stromy a prosekávat si cestu podrostem. Dříve než se dali do práce, poslal vždy Cyrus Smith Topa a Jupa do houštin, aby je obě zvířata pečlivě prohledala. Když se klidně vrátila, znamenalo to, že nebezpečí nehrozí ani ze strany pirátů, ani od divoké zvěře. Oba tyto druhy nepřátel si byly svou krutostí rovny.

Večer prvního dne se kolonisté utábořili šestnáct kilometrů od Žulového domu u malého přítoku řeky Díků, o němž dosud nevěděli, a hned ho zařadili do vodopisné sítě, která byla v této části ostrova kupodivu hustá.

Připravili si vydatnou večeři, protože byli notně vyhladovělí. Provedli také všechna opatření, aby si zajistili klidnou noc. Kdyby byli měli co dělat jen s jaguáry nebo s jinými šelmami, byli by zapálili táborový oheň a to by bylo stačilo.

Ale piráti by byli ohněm spíše přilákáni než zahnáni, a proto bude lepší, když tábořiště obklopí úplná tma.

Byla zorganizována přísná hlídková služba. Hlídali vždy po dvou hodinách dva lidé a vzbudili pak další dvojici. Přes své protesty byl Harbert této služby zproštěn. Tak jen Gedeon Spilett s Pencroffem a Cyrus Smith s Nabem obcházel v noci kolem tábořiště.

Noc byla ostatně velmi krátká. Tma byla způsobena spíš hustotou lesního zákrovu než nepřítomností slunce na obloze. Ticho bylo jen několikrát přerušeno řevem jaguára a vřískotem opic, což vzrušovalo především Jupa.

Noc uplynula bez příhod a 16. února ráno vyrazila skupina na další, spíše pomalou než obtížnou cestu lesem.

Toho dne urazili jen jedenáct kilometrů, protože si museli cestu klestit většinou sekerami. Jako skuteční dřevorubci šetřili kolonisté krásné a velké stromy, jejichž poražení by jim dalo i víc práce. Obětovali jen slabší stromy. Z tohoto důvodu však byla cesta křivolaká a prodlužovala se četnými zákruty.

Během dne objevil Harbert na ostrově dosud neznámé druhy rostlin. Byly to stromovité kapradiny s listy vějířovitě rozloženými, které připomínaly vodní paprsky ve vodotrysku, rohovníky, jejichž listí osli s chutí požírali a které rodí sladké plody výtečné chuti. Zde také rostly ve skupinách obrovské dammaroně s válcovitými kmeny a s bohatými korunami, jež dosahovaly až třicetimetrové výšky. Byly to královské stromy Nového Zélandu, stejně slavné jako libanonské cedry.

Fauna zde byla zastoupena jen druhy, které už lovci dobře znali. Přesto však kolonisté zahlédli mezi stromy párek obrovských ptáků; byl to druh australských kasuárů, kteří jsou až půldruhého metru vysocí, mají hnědé peří a patří do čeledi běžců. Top za nimi vyrazil největší rychlostí, ale kasuáři mu snadno utekli.

Kolonisté objevili několik dalších stop pirátů. U ohniště, které bylo založeno zřejmě nedávno, našli otisky nohou a pečlivé si je prohlédli. Když změřili pozorně jejich délku i šířku, zjistili lehce pět různých stop.

Tábořilo tu tedy pět pirátů. Ačkoli kolonisté místo co nejpečlivěji prohlédli, nenašli otisky šestého muže, kterým mohl být jedině Ayrton.

„Ayrton s nimi zřejmě nebyl,“ řekl Harbert.

„Ne,“ souhlasil Pencroff. „Ti ničemové ho určitě zabili. Škoda že tu nemají někde pelech, abychom je mohli vykouřit jako tygra!“ „To jistě nemají,“ řekl novinář. „Je pravděpodobnější, že se potulují volně. Je to pro ně bezpečnější až do doby, než se stanou pány ostrova.“ „Pány ostrova!“ zvolal námořník. „Pány ostrova!“ opakoval sevřeným hlasem, jako by měl hrdlo probodeno dýkou. Pak už pokračoval klidněji: „Víte, pane Smithi, jakou kulkou jsem si nabil pušku?“ „Nevím, Pencroffe.“ „Je to kulka, která prolétla Harbertovým tělem. A já vám slibuji, že ani podruhé se nemine cíle.“ Žádná pomsta nemohla ovšem vrátit Ayrtonovi život. A otisky nohou bohužel svědčily o tom, že se kolonisté musí vzdát naděje na shledání s trosečníkem. Téhož večera byl tábor rozbit dvacet šest kilometrů od Žulového domu, asi devět kilometrů od Hadího ocasu.

Druhého dne kolonisté dorazili skutečně až na Hadí ocas. Prošli tak lesem po celé jeho délce. Nikde však nenašli úkryt pirátů ani stejně záhadný úkryt tajemného ochránce.


KAPITOLA     XI

ZÁHADNÉ TAJEMSTVÍ — HARBERTOVO UZDRAVENÍ — KTERÉ ČÁSTI OSTROVA BUDOU PROHLÉDNUTY — PŘÍPRAVY K ODCHODU — PRVNÍ DEN — NOC — DRUHÝ DEN — DAMMARONĚ — PÁREK KASUÁRŮ — STOPY V LESE — PŘÍCHOD NA HADÍ POLOOSTROV

Gedeon Spilett krabičku vzal a otevřel ji. Obsahovala asi dvě stě bílých tabletek. Novinář vzal jednu do úst. Svíravá hořkost této látky ho nemohla mýlit. Byl to opravdu chinin, nejlepší protihorečnatý lék.

Museli jej okamžitě podat Harbertovi. Jak se sem dostal, o tom si pohovoří později.

„Kávu!“ zvolal Gedeon Spilett.

Nab přinesl za chvíli šálek vychladlého nápoje. Gedeon Spilett vhodil do šálku asi deset gramů chininu. Podařilo se mu přimět Harberta, aby to vypil.

Byl dosud čas, protože třetí záchvat se ještě nedostavil.

Všichni kolonisté byli naplněni novou nadějí. Tajemný vliv se znovu projevil v okamžiku, kdy už všichni propadli zoufalství…

Za několik hodin se Harbert uklidnil. Kolonisté si už mohli pohovořit o nové příhodě. Zásah neznámého byl zřejmější než kdykoli předtím.

Jak se však mohl v noci dostat až do Žulového domu? To bylo zcela nepochopitelné. Způsob, jakým se „duch ostrova“ projevoval, byl ještě podivnější než duch sám.

Během dne podávali Harbertovi chinin každou třetí hodinu.

A příštího dne se už ukázalo jisté zlepšení chlapcova stavu. Hoch nebyl sice ještě mimo nebezpečí, protože bahenní horečka se často vrací, ale kolonisté nešetřili péčí. Nadto měli účinný prostředek — i toho, kdo jim jej dal — nablízku. A tak se v jejich srdcích usídlila pevná naděje.

Tato naděje je nezklamala. Po deseti dnech, 20. prosince, počal se Harbert zotavovat. Po přísné dietě byl sice nesmírně zesláblý, ale záchvaty, se už neobjevily. A poslušný chlapec se podvoloval všem příkazům. Tolik už toužil po uzdravení!

Pencroffovi bylo, jako by ho někdo vytáhl z hluboké propasti. Trpěl teď záchvaty radosti, které hraničily až se šílenstvím. Když byl třetí Harbertův záchvat zažehnán, objal námořník Gedeona Spiletta tak, že ho div nezadusil. Od té doby říkal novináři jen doktor Spilett.

Zbývalo jen objevit skutečného doktora.

„Objevíme ho!“ opakoval Pencroff.

Ať už byl neznámý kdokoli, čekalo ho prudké Pencroffovo objetí.

Prosinec končil a s ním rok 1867, v němž byli kolonisté Lincolnova ostrova tak krutě zkoušeni. Do nového roku vstoupili s krásným počasím a s tropickým horkem, které však bríza naštěstí velmi snižovala. Harbert sílil a vdechoval na lůžku, jež kolonisté přenesli k oknům Žulového domu, zdravý slaný mořský vzduch; síly se mu rychle vracely. Počal zas normálně jíst a Nab nestačil vymýšlet ta nejjemnější jídla.

„Člověk skoro dostane chuť na umírání,“ říkal Pencroff.

V této době se piráti v okolí Žulového domu ani jednou neukázali. Po Ayrtonovi nebylo ani vidu ani slechu, a jestliže inženýr s Harbertem doufali ještě v jeho objevení, jejich soudruzi už nepochybovali o jeho smrti. Jejich nejistota nebude už ostatně dlouho trvat. Jakmile bude Harbert zdráv, podniknou chystanou výpravu. Potrvá to ovšem ještě asi měsíc, protože proti pirátům budou muset vytáhnout v plné síle.

Harbertův stav se neustále lepšil. Jeho rány mohly být pokládány za zcela zahojené.

V lednu vykonali kolonisté na planině Výhledu důležité práce. Zachraňovali vše, co zbylo z jejich obilí a zeleniny. Byla zaseta nová semena, aby byla zajištěna druhá sklizeň tohoto roku. Se stavbou kurníku, mlýna a stájí radil Cyrus Smith ještě počkat. Zatímco budou kolonisté pronásledovat piráty, mohli by se ti bídáci na planinu znova vrátit. Bylo by tedy zbytečné dávat jim příležitost k novému loupení a žhářství. Až bude ostrov od ničemů vyčištěn, uvidí se, co bude nutno znovu postavit.

Harbert v druhé polovině ledna vstal, zprvu na hodinu denně, pak na dvě a na tři. Díky jeho tělesné houževnatosti se mu síly rychle vracely. Bylo mu už osmnáct let. Bude z něho velký, hezký a ušlechtilý muž. Nyní se rychle uzdravoval. Potřeboval teď jen trochu péče, ale doktor Spilett byl velmi přísný.

Koncem měsíce se už Harbert procházel po planině Výhledu a po pobřeží. Velmi dobře na něho působilo koupání v moři, kterého se zúčastnil i Pencroff a Nab. Cyrus Smith už teď mohl určit den odchodu; byl to 15. únor. Velmi jasné noci této roční doby budou příhodné pro prohlídku celého ostrova.

Nutné přípravy k výpravě byly provedeny ihned. Byla to důležitá věc, protože kolonisté přísahali, že se do Žulového domu nevrátí dříve, dokud nedosáhnou obou cílů výpravy: museli za prvé zničit piráty a najít Ayrtona, je-li dosud živ, a za druhé objevit toho, kdo tak důrazně zasahoval do osudů kolonie.

Kolonisté znali na Lincolnově ostrově celou východní část od Drápu až po Severní čelist, Kachní bažinu, okolí Grantová jezera, Leskovčí les mezi Ohradní cestou a řekou Díků, poříčí řeky Díků a Červeného potoka a konečně předhoří Franklinovy hory, u něhož stála ohrada.

Zato dosud jen povrchně prozkoumali rozlehlé pobřeží Washingtonova zálivu od Drápu až k Hadímu ocasu, lesnaté a bažinaté západní pobřeží a rozlehlé přesypy, táhnoucí se k ústí Žraločí zátoky.

Vůbec pak neznali rozsáhlé lesnaté plochy Hadího polostrova, pravý břeh řeky Díků, levý břeh Vodopádové řeky a údolí i předhoří Franklinovy hory na západních, severních a východních svazích, v nichž mohlo být mnoho úkrytů. Tak několik set hektarů ostrovní plochy unikalo dosud jejich pozornosti.

Bylo rozhodnuto, že výprava zamíří do lesa Divokého západu a prohlédne podrobně celý kraj na pravém břehu řeky Díků.

Možná že by bylo vhodnější zamířit nejdříve k ohradě, kterou piráti asi znovu obsadili nebo se v ní ubytovali. Jestliže však ohradu zničili, je už na její záchranu pozdě. A jestliže se v ní usadili, mají kolonisté na jejich vypuzení dost času.

Po dlouhém rozhovoru byl schválen první návrh: kolonisté projdou lesem až na Hadí ocas, prosekají si sekerami průchod a vyznačí tak novou cestu, která bude spojovat Žulový dům s nejzazším cípem ostrova, vzdáleným dvacet devět až třicet kilometrů.

Kára byla v dobrém stavu. Oslové byli odpočinutí a mohli se vydat i na tak dalekou cestu. Na káru byly naloženy potraviny, potřeby k táboření, různé nástroje i zbraně a střelivo, pečlivě vybrané v bohaté zbrojnici Žulového domu. Kolonisté také nezapomněli, že piráti se možná potloukají po lese, kde se rána z pušky rychle vystřeluje i rychle přijímá. Z toho plynula pro kolonisty nutnost nerozdělovat se a zůstávat stále pohromadě.

Proto také bylo rozhodnuto, že v Žulovém domě nikdo nezůstane. I Top a Jup se měli výpravy zúčastnit. Nedobytný Žulový dům mohl zůstat bez dozoru.

Dne 14. února byla neděle a kolonisté ji zasvětili posledním přípravám na cestu. Harbert byl sice už zdráv, ale přece jen trochu sláb. Proto mu bylo vyhrazeno místo na káře.

Druhého dne ráno provedl Cyrus Smith nezbytná opatření, která měla učinit Žulový dům nedostupným. Žebřík, který kdysi sloužil k vystupování a k sestupování, odnesli do Komína a zahrabali hluboko do písku. Po návratu ho použijí k výstupu, protože výtah byl zatím rozebrán. Pencroff zůstal v Žulovém domě poslední, aby práce dokončil. Pak sestoupil po laně, které přehodil přes skalní výstupek a jehož jeden konec drželi dole kolonisté. Když se námořník octl na pevné zemi, bylo lano strženo dolů a přístup do Žulového domu byl tak znemožněn.

Počasí bylo nádherné.

„Bude horký den,“ řekl vesele novinář.

„Nevadí, doktore Spilette,“ odpověděl Pencroff. „Půjdeme pod stromy a slunce ani neuvidíme.“

„Na cestu!“ volal inženýr.

Kára už čekala na pobřeží před Komínem. Novinář trval na tom, aby se Harbert aspoň první hodiny cesty vezl. Chlapec se musel podřídit přísnému nařízení svého lékaře.

Nab se postavil k hlavám oslů. Top vesele štěkal. Harbert nabídl v káře místo i Jupovi a opičák nabídku přijal. Nadešla chvíle odjezdu a výprava se dala na pochod.

Kára zamířila k ústí řeky a pak se stočila po levém břehu k mostu, za nímž začínala cesta k Balónovému přístavu. Tu však nechali kolonisté vlevo a ponořili se pod zákrov nesmírného lesa, který tvořil oblast lesa Divokého západu.

První čtyři kilometry měla kára nezi řídkými stromy celkem dobrou jízdu. Jen občas museli kolonisté přeseknout několik lián a keřů, ale na vážnější překážku nikde nenarazili.

Husté větve stromů vrhaly na zem chladný stín. Deodary, Douglasovy jedle, gumovníky, dračince a jiné už známé druhy stromů táhly se do nedozírna před výpravou. Byla tam i celá hejna běžných ostrovních ptáků: leskovců, tetřívků, bažantů a všech druhů papoušků. Prasata a klokani, kteří vybíhali z podrostu, připomínali kolonistům jejich první výpravy po příchodu na ostrov.

„Je však zajímavé,“ podotkl Cyrus Smith, „že všichni ptáci jsou mnohem plašší než tehdy. Tento les už jistě navštívili piráti. Jsem přesvědčen, že tu přijdeme na jejich stopy.“

Na mnohých místech pak skutečně našli starší i novější stopy průchodu skupiny lidí. Někde byly na kmenech záseky, které měly zřejmě značit cestu; jinde byl popel z ohniště a v bažinatých částech lesa našli kolonisté i otisky lidských nohou. Nikde však nenašli stopy trvalého tábora.

Inženýr radil soudruhům, aby se tu zřekli lovu. Výstřely by mohly vzbudit pozornost pirátů, kteří se tu možná potloukají po lese. Při lovu by se byli lovci také dostali daleko od káry, a to bylo přísně zakázáno.

Odpoledne byl postup lesem ve vzdálenosti devíti kilometrů od Žulového domu už hodně obtížný. Kolonisté museli porážet stromy a prosekávat si cestu podrostem. Dříve než se dali do práce, poslal vždy Cyrus Smith Topa a Jupa do houštin, aby je obě zvířata pečlivě prohledala. Když se klidně vrátila, znamenalo to, že nebezpečí nehrozí ani ze strany pirátů, ani od divoké zvěře. Oba tyto druhy nepřátel si byly svou krutostí rovny.

Večer prvního dne se kolonisté utábořili šestnáct kilometrů od Žulového domu u malého přítoku řeky Díků, o němž dosud nevěděli, a hned ho zařadili do vodopisné sítě, která byla v této části ostrova kupodivu hustá.

Připravili si vydatnou večeři, protože byli notně vyhladovělí. Provedli také všechna opatření, aby si zajistili klidnou noc. Kdyby byli měli co dělat jen s jaguáry nebo s jinými šelmami, byli by zapálili táborový oheň a to by bylo stačilo.

Ale piráti by byli ohněm spíše přilákáni než zahnáni, a proto bude lepší, když tábořiště obklopí úplná tma.

Byla zorganizována přísná hlídková služba. Hlídali vždy po dvou hodinách dva lidé a vzbudili pak další dvojici. Přes své protesty byl Harbert této služby zproštěn. Tak jen Gedeon Spilett s Pencroffem a Cyrus Smith s Nabem obcházel v noci kolem tábořiště.

Noc byla ostatně velmi krátká. Tma byla způsobena spíš hustotou lesního zákrovu než nepřítomností slunce na obloze. Ticho bylo jen několikrát přerušeno řevem jaguára a vřískotem opic, což vzrušovalo především Jupa.

Noc uplynula bez příhod a 16. února ráno vyrazila skupina na další, spíše pomalou než obtížnou cestu lesem.

Toho dne urazili jen jedenáct kilometrů, protože si museli cestu klestit většinou sekerami. Jako skuteční dřevorubci šetřili kolonisté krásné a velké stromy, jejichž poražení by jim dalo i víc práce. Obětovali jen slabší stromy. Z tohoto důvodu však byla cesta křivolaká a prodlužovala se četnými zákruty.

Během dne objevil Harbert na ostrově dosud neznámé druhy rostlin. Byly to stromovité kapradiny s listy vějířovitě rozloženými, které připomínaly vodní paprsky ve vodotrysku, rohovníky, jejichž listí osli s chutí požírali a které rodí sladké plody výtečné chuti. Zde také rostly ve skupinách obrovské dammaroně s válcovitými kmeny a s bohatými korunami, jež dosahovaly až třicetimetrové výšky. Byly to královské stromy Nového Zélandu, stejně slavné jako libanonské cedry.

Fauna zde byla zastoupena jen druhy, které už lovci dobře znali. Přesto však kolonisté zahlédli mezi stromy párek obrovských ptáků; byl to druh australských kasuárů, kteří jsou až půldruhého metru vysocí, mají hnědé peří a patří do čeledi běžců. Top za nimi vyrazil největší rychlostí, ale kasuáři mu snadno utekli.

Kolonisté objevili několik dalších stop pirátů. U ohniště, které bylo založeno zřejmě nedávno, našli otisky nohou a pečlivé si je prohlédli. Když změřili pozorně jejich délku i šířku, zjistili lehce pět různých stop.

Tábořilo tu tedy pět pirátů. Ačkoli kolonisté místo co nejpečlivěji prohlédli, nenašli otisky šestého muže, kterým mohl být jedině Ayrton.

„Ayrton s nimi zřejmě nebyl,“ řekl Harbert.

„Ne,“ souhlasil Pencroff. „Ti ničemové ho určitě zabili. Škoda že tu nemají někde pelech, abychom je mohli vykouřit jako tygra!“

„To jistě nemají,“ řekl novinář. „Je pravděpodobnější, že se potulují volně. Je to pro ně bezpečnější až do doby, než se stanou pány ostrova.“

„Pány ostrova!“ zvolal námořník. „Pány ostrova!“ opakoval sevřeným hlasem, jako by měl hrdlo probodeno dýkou. Pak už pokračoval klidněji: „Víte, pane Smithi, jakou kulkou jsem si nabil pušku?“

„Nevím, Pencroffe.“

„Je to kulka, která prolétla Harbertovým tělem. A já vám slibuji, že ani podruhé se nemine cíle.“

Žádná pomsta nemohla ovšem vrátit Ayrtonovi život. A otisky nohou bohužel svědčily o tom, že se kolonisté musí vzdát naděje na shledání s trosečníkem. Téhož večera byl tábor rozbit dvacet šest kilometrů od Žulového domu, asi devět kilometrů od Hadího ocasu.

Druhého dne kolonisté dorazili skutečně až na Hadí ocas. Prošli tak lesem po celé jeho délce. Nikde však nenašli úkryt pirátů ani stejně záhadný úkryt tajemného ochránce.